Únor 2011

Prokletí Bílé hory

Petr Třešňák

Porážka stavovského povstání na pláni za pražskými hradbami před 390 lety přinesla kruté období zúčtování a v povědomí lidu se stala největší národní tragédií. Vzpomínka na Bílou horu postupně zrodila ústřední český mýtus, který má sice daleko k pravdě, ale stále se těší značné oblibě. Báje o hrdém národě zrazeném cizáky formovala celé české moderní dějiny a v plné síle vstupuje i do roku 2011.

Mušketýři se šikují do bojových řad, jejich kolegové s dlouhými bodci zaujímají výhrůžné postavení a do všeobecného povyku, řinčení plechů a řehtání koní se ozývají první výstřely z děl. Pohled na silné, bojechtivé žoldnéře stavovské armády dává divákovi jistou naději, že dnes by to tady na planině u letohrádku Hvězda mohlo dopadnout pro Čechy lépe než před čtyřmi staletími. Jistě, mají o něco lepší vybavení – kromě halaparten, pík a mečů vyčuhují některým velitelům zpod přilbic i handsfree vysílačky. Jejich účel je ale paradoxně přesně opačný než získat převahu nad nepřítelem. „Snažíme se napodobit původní bitvu co nejvěrněji, ale někdy se nám stává, že se historičtí šermíři v roli českých vojáků nechtějí vzdát tak snadno jako ve skutečnosti,“ vysvětluje později s úsměvem hlavní organizátor rekonstrukce bitvy na Bílé hoře Martin Cholinský. „Přijedou až z Moravy, Polska nebo Německa a chtějí si zabojovat. Proto mám vysílačku, abych mohl na místo poslat posily, které příliš vzpurné žoldáky zpacifikují, a my můžeme dodržet historický scénář.“

Jak vidno, bitva na Bílé hoře ve skutečnosti opravdu nepatřila mezi výstavní klenoty českého vojenství. Po měsících vyčerpávajících bojů s císařskou armádou posílenou o vojáky katolické ligy udělali vzbouření obránci Čech strategickou chybu a místo, aby se zavřeli za pražskými hradbami a donutili unaveného nepřítele odtáhnout na zimu do Rakous, pustili se do riskantní šarvátky přímo na prahu metropole. Špatně organizované a unavené pluky se zmohly jen na jeden větší protiútok, a za necelé dvě hodiny bylo dobojováno. Do vyděšené Prahy se přes hromady mrtvol řinuly pluky hladových císařských vojáků, aby navždy změnily české dějiny.

Když zkušený historický šermíř Martin Cholinský před sedmi lety dostal nápad uspořádat rekonstrukci památné bitvy, na radnici Prahy 6 zavládla lehká nervozita. Téma Bílé hory po staletí vyvolávalo v českých zemích silné emoce a divadelní zpracování osudové porážky budilo obavy z jejich oživení. „Vymínili jsme si, že bitva musí být komentovaná a vysvětlovat divákům souvislosti,“ říká starosta šesté městské části Tomáš Chalupa, „a také že by v závěru měla obsahovat nějaký akt smíření, třeba společnou modlitbu.“

Žádný rozruch naštěstí nenastal, z klání mušketýrů u bělohorské obory se stala oblíbená divácká atrakce a stížnosti dostává radnice maximálně na špatně uklizené odpadky. Bělohorské trauma, zdá se, poklidně dřímá, ostatně jako vždy v klidných časech našich dějin. Přesto stojí za pozornost. Právě na sporném výkladu legendární porážky totiž kdysi obrozenečtí intelektuálové vystavěli ideu novodobého českého národa a později státu, ideu, jež nás formuje dodnes. Z mnoha účelových polopravd se zrodil mýtus, který zásadně ovlivnil nejen sebeprožívání Čechů a jejich pohled na vlastní historii, ale i jejich občanské reflexy a politické strategie.

Vypovědět věrnost římskému císaři a českému králi počátkem 17. století byla jistě velká opovážlivost, která v souladu s dobovými pravidly nemohla v případě neúspěchu ujít tvrdému trestu. Na druhou stranu, viděno dnešníma očima, čeští stavové k tomu měli vcelku sympatické důvody. Šlechtici, rytíři a svobodní měšťané země, v níž se mistr Jan Hus pokoušel modernizovat církev Kristovu o sto let dříve, než se požár reformace rozhořel v okolní Evropě, se z velké většiny hlásili k nekatolickým vyznáním. Katoličtí habsburští císařové, kteří od roku 1526 drželi i titul českých králů, to neviděli rádi a vzájemné soužití provázela řada půtek a sporů. Kromě náboženství v nich šlo i o politiku – stavové 16. a počátku 17. století mají vcelku rozsáhlé pravomoci při správě svých zemí, kontrolují mimořádné daně, které panovník potřebuje na provoz svého dvora a k vedení válek.

V roce 1609 slaví české nekatolické stavy malé vítězství – nemocný císař Rudolf II. vydává po jejich nátlaku svůj Majestát, výnos, který protestantům v českých zemích zaručuje svobodu vyznání. Jeho nástupci Matyášovi je ovšem náboženská tolerance ještě méně po chuti. Stěhuje své sídlo z Prahy do Vídně a o pár let později mlčky přihlíží, jak katoličtí hodnostáři vyžívají mezer ve výkladu Rudolfova majestátu a zasahují proti dvěma protestantským kostelům – ten v Broumově nechávají uzavřít, ten v Hrobech dokonce zbořit. Stavové jsou pobouřeni a poté, co jim císař zakáže uspořádat zemský sněm, vydávají se v počtu údajně až sto padesáti mužů domoci se svých práv na Pražský hrad. Po improvizovaném soudním jednání tu vyhazují neoblíbené císařovy místodržící Viléma Slavatu a Jaroslava z Martinic z oken do příkopu. Česká rebelie začíná.

V její první fázi ještě nejde o úplnou a dokonanou vzpouru, stavové rychle vydávají apologii, kterou nechají číst v kostelech, a ubezpečují krále o své věrnosti. Po necelém roce ovšem ve Vídni nahrazuje Matyáše císař Ferdinand II., nekompromisní radikál, nechvalně proslulý násilnou rekatolizací Štýrska. Čeští nekatoličtí šlechtici se právem hrozí podobného scénáře ve svých zemích a po sérii strategických jednání vypovídají věrnost habsburské koruně a novým českým králem si zvolí Fridricha z protestantské Falce. Jeho tchánem je anglický král, potenciální silný spojenec pro nadcházející konflikt. Vypuká regulérní válka s císařskou armádou, při níž žádná vojenská pomoc z ciziny nedorazí, stavům docházejí peníze na žoldnéře a nakonec po mnoha bitvách skončí poraženi 8. listopadu 1620 na Bílé hoře.

Poučenějšímu čtenáři by chronologické pokračování našeho vyprávění už mohlo znít jako nezáživné opakování z hodiny dějepisu. Plenění Prahy, poprava vůdců povstání v červnu 1621 na Staroměstském náměstí – krvavá výstraha možným budoucím rebelům, která nemá v tehdejší Evropě svou masovostí a brutalitou obdoby. Následuje násilná rekatolizace, při níž vojska ve městech i na venkově nutí obyvatele ke konverzi. Vynucené odchody velké části šlechty a měšťanstva, emigrační vlna, která české země nadlouho připraví o elitu v čele s Janem Ámosem Komenským. Konfiskace majetku, jež ožebračí tisíce lidí, aby z úzké skupiny vyvolených udělala boháče. Osekání práv stavů nadiktovaných vítězným císařem v Obnoveném zřízení zemském z roku 1627.

Všechny tyhle útrapy doby „temna“, jak ji do české národní paměti pevně zapsal Alois Jirásek, z historie a literatury dobře známe a rozhodně se je nesluší zlehčovat. Zároveň však nelze přehlédnout, že nelehké bělohorské dědictví v českých dějinách od jisté chvíle začíná žít svým druhým životem, který zjevně sleduje jiné cíle než snahu o historickou věrnost.

Když vestfálský mír ukončí hrůzy náboženské třicetileté války, jejíž rozbuškou se stalo právě české povstání, prožívá totiž česká společnost období nebývalého klidu. Téměř sto let přes její území nepřejde válečný konflikt, poddané sice sužují vysoké daně a odvody do císařské armády, ale habsburská monarchie zároveň představuje bezpečný úkryt před otřesy okolní Evropy. Vzkvétá barokní umění, vznikají slavné pražské chrámy a paláce, česká venkovská krajina dostává svou dodnes typickou tvář díky drobné sakrální architektuře. Také Bílá hora je v již několik generací katolizované společnosti většinově prožívána jako chvályhodné vítězství zbožné strany, příležitostné nářky českých vzdělanců – nyní se rekrutujících hlavně z církevního prostředí – směřují především k úpadku češtiny a omezení politických práv stavů. Nad výsledkem Bílé hory nepláče nikdo.

Kdo by si stejnou epochu nechal vylíčit o zhruba století později, uslyší ve stejné zemi už docela jiný příběh. V podání první generace národních obrozenců v čele s Františkem Palackým se Bílá hora náhle mění ve zcela přelomovou národní tragédii s nezměrnými důsledky. Na planině u Prahy umírá samotný český národ, místo je nazýváno českou Golgotou, nářky nad tragédií a volání po nápravě se stávají takřka povinnou výbavou všech umělců ve službách probouzejícího se národa. „Historikové minulost vždy znovu konstruují na základě svého výzkumu, ale také v kontextu reality, ve které sami žijí,“ vysvětluje specialista na náboženské dějiny raného novověku Jiří Mikulec z Historického ústavu Akademie věd ČR. Mýtus o ukřižování národa na pražském vršku má v duchu křesťanské tradice dodat českému lidu důvěru v druhou, dosud značně nejistou část příběhu: tedy jeho zmrtvýchvstání.

Intelektuálové 19. století dějinná fakta ohýbají podle svých politických záměrů a výsledný obraz, který v dobovém umění, literatuře a publicistice napájí celé české emancipační hnutí, se tak v mnohém rozchází s realitou. Líčení doby pobělohorské coby tragické mrtvolné poroby („tři sta let jsme úpěli“, jak praví později oblíbená fráze) je jen jedním z typických jevů. Zdůrazňovaná výlučnost české porážky zapomíná na to, že nemalá část nešťastných událostí 17. století včetně násilného prosazování náboženství vítězů patřila ke standardní praxi třicetileté války. Podobně vratké je i naříkání nad koncem českého stavovského státu – Bílá hora jej nezničila, jen – opět v duchu doby – přeskupila poměr sil mezi vladařem a stavy, a tím urychlila přechod k absolutistickému státu.

„Zde zlomena byla sláva Čechů, zde potlačen byl národ český, zde zavržen byl jazyk mateřský, zde domohli se nadvlády Němci, od těch dob až do nejnovějších časů nadvlády nad Čechy mající,“ hořekuje ve svých pamětech spisovatel Václav Beneš Třebízský. Na rozdíl od řady svých generačních druhů, kteří na prokleté místo odmítali kdy vstoupit (jako první zavedl tuto tradici František Palacký), vydal se Třebízský na Bílou horu hned během své první pražské návštěvy. Jeho lamentace pak dobře ukazuje asi největší a také nejvlivnější zkreslení, které 19. století pro své potřeby vynalezlo.

V představách obrozenců nastoupila Bílá hora cestu ke germanizaci a úpadku českého jazyka. Samotná teze o stavovském povstání coby českém národním vzepětí je ovšem pochybná už proto, že značná část povstalých stavů mluvila německy a člověk raného novověku sám sebe definoval mnohem víc podle místa, kde žil, než podle jazykové, natož národní příslušnosti. Česky psaná literatura sice po roce 1620 opravdu upadá, ale do značné míry kvůli tomu, že s nástupem zbožného baroka a oslabením měšťanské vrstvy klesá množství světských textů a dominují náboženské texty psané jak v obou lidových jazycích (česky i německy), tak především latinsky. A tolik připomínané pálení českých knih jezuity, takřka monopolními patrony vzdělanosti i cenzury v českých zemích po roce 1620, opět pootáčí realitu – knihy se opravdu pálily, ale nikoli podle jazykového, nýbrž náboženského klíče. Na hranicích hořela díla protestantská spolu s těmi, která církev považovala za pověrečná či nemravná.

Češi druhé poloviny 19. století tak sice memento bělohorské porážky hojně připomínají jako argument k odporu proti své německé menšině, ale právě tenhle důraz z celého obrozeneckého mýtu asi nejméně odpovídá skutečnosti: historik Josef Pekař ve svých studiích později ukáže, že pokud by stavovské povstání zvítězilo a Češi se stali součástí protestantské Evropy, německý – tedy luteránský – vliv by je spolkl mnohem snáz než v područí habsburského císaře, který dělal všechno pro to, aby bezbožné Němce do země nepustil. Bílá hora češtinu mnohem pravděpodobněji zachránila, než zahubila.

Jenže co je na historických mýtech vlastně špatného? Pokud tomu bělohorskému vděčíme (alespoň zčásti) za renesanci jazyka, literatury a za samostatný stát, nejsou faktická zkreslení dějin vlastně docela přijatelnou daní za mocný pramen národního sebeuvědomění? Možná ano, bělohorský komplex má však na svědomí i značné škody. Zrodil a natrvalo etabloval v českém prostředí silnou averzi vůči Němcům i cizincům obecně, šlechtě a katolictví – důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

S blížícím se zrodem samostatné republiky a hlavně těsně po něm sílí v Čechách volání po „odčinění“ Bílé hory, jinými slovy zúčtování s „cizáckou, kořistnickou šlechtou“. Opět pro pořádek dodejme, že cizí rody, u nichž bychom mohli vystopovat majetkový profit na těsně pobělohorských konfiskacích, byly počátkem 20. století v naprosté menšině, představa cizáctví se zrodila hlavně proto, že česká šlechta byla po roce 1620 více kosmopolitní a evropská. Mytizovaný obraz nepřítele ale v roce 1918 zafungoval dokonale. Zrušení šlechtických titulů a pozemková reforma, která šlechtu připraví o třetinu majetku, jde ruku v ruce s nepsaným, leč totálním vytěsněním aristokratů z armády a diplomacie, což mladou republiku v mezinárodním prostředí značně znevýhodňuje. Konfiskace šlechtických majetků, podpořená opět zkreslenými historickými argumenty, se pak v Československu ještě jednou zopakuje po roce 1945.

Katolíkům první republika sice nic nesebrala, ale na okradení se zadělává postupně. Opovržlivé odkazy na 17. století zaznívají během znárodnění církevního majetku komunistickým režimem a jsou slyšet i po jeho pádu. Svou roli v českém antikatolictví jistě sehrála také komunistická propaganda, ale ta sama by bez historických zdrojů asi nedokázala stvořit tento pozoruhodný český unikát: dvacet let po revoluci jsou české církve jedinou okradenou vrstvou české společnosti, která se nedočkala spravedlivých restitucí majetku ani odškodnění – a nikomu to nijak zvlášť nevadí.

Asi nejosudovějším důsledkem obrozeneckého příběhu vepsaného do základů první Československé republiky, byl ovšem vztah českých elit k německé menšině. Přehlížena a vnímána jako nepříjemný přítěžek vysněného masarykovského státu se nutně radikalizuje a upíná k hitlerovskému Německu. Napětí vystavěné na mylné interpretaci dějin tak vede nejen k rozkladu československého státu, ale především jeho humanistických prozápadních ideálů. „Vylhaný bělohorský mýtus byl bezesporu silným zdrojem averze k Němcům,“ myslí si politolog a specialista na česko-německé vztahy Rudolf Kučera, „ostatně během poválečného odsunu se volání po odčinění Bílé hory znovu objevuje, tentokrát s jasným řešením – vyženeme Němce ze země.“

„Máme štěstí, že žijeme v klidné době, takže o Bílé hoře není moc slyšet,“ říká historička Marie Koldinská, autorka studie o podobách bělohorského mýtu ve 20. století. Podrobnou rešerší dobových textů zjistila, že staré téma se vrací v období velkých změn a ohrožení, jako jsou roky 1918, 1938, 1948 nebo 1968. Každá éra jej přitom trochu přizpůsobuje svým potřebám – zatímco 19. století zdůrazňovalo germanizaci a národní porobu, česká publicistika roku 1938 nazývá Bílou horu „prvním Mnichovem“, tedy dobou, kdy Čechy bojující za správnou věc zradili západní spojenci. V osudovém roce 1968 odkaz oživuje třeba Karel Kryl coby výzvu k až donkichotské statečnosti proti primitivní přesile. Jeho píseň Poslední Moravan připomíná hrdinství zřejmě nejslavnějšího pluku stavovské armády, který u zdi letohrádku Hvězda podle legendy padl do posledního muže. Působivá skladba má jedinou nevýhodu: ani trochu neodpovídá pravdě. Moravský pluk bojoval o něco déle především proto, že neměl kam utéci, pak se ale vzdal a jeho vojáci, většinou němečtí žoldnéři, brzy vstoupili do armády nepřítele. Nešlo o zradu, ale o dobový profesní úzus: voják, kterému zaměstnavatel nezaplatí tři žoldy, může navázat nový kontrakt.

To, že dnes není o staré české bitvě slyšet, samozřejmě neznamená, že se mýtus z našeho podvědomí vytratil. Nejde v něm totiž ani tak o připomínání jména a reálií jedné dávné šarvátky jako o způsob sebeprožívání a modely chování, které její výklad ve společnosti a politice ukotvil. „Češi mají vynikající schopnost, že dokáží všechny průsery, které si zaviní sami, včas na někoho svést,“ komentuje typický rys přežívající Bílé hory v nás politolog Bohumil Doležal.

Historik Jan Tesař ve své studii o mnichovském komplexu uvádí odkaz roku 1620 v trojlístku ústředních českých mytizovaných tragédií – bitva u Lipan, Bílá hora a Mnichov. Vidí v nich tentýž princip, charakteristický pro českou politiku obecně: podceňovat vyjednávání, síly do budování funkčních spojenectví investovat jen vypočítavě a naoko a posléze si sebelítostivě hýčkat pseudotraumata ze „zrady“ těch druhých.

Většina historiků se ovšem do aktualizací dědictví Bílé hory pro dnešek pouští nerada. Podoby mýtu v minulosti máme tak z porevolučních studií zmapovány poměrně přesně, pochopit ale, jak ovlivňuje naši přítomnost, už není tak snadné – zvlášť proto, že klíčová slova v projevech politiků nebo publicistických textech dnes často neuslyšíme. Odkazy na dávnou historii se tolik nenosí.

Politolog Rudolf Kučera však říká, že dávné myšlenkové schéma cítí stále. Bylo podle něj vidět během přístupových jednání s Evropskou unií, která vyvolala staré strachy ze skupování českých gruntů cizinci, nebo v obavách z okleštění státu Lisabonskou smlouvou či v české uzavřenosti vůči přijetí eura. „Kdykoli vystoupí Václav Klaus a pronese něco o tom, že za nás zase budou rozhodovat jiní, je vidět, jak silně to v části společnosti rezonuje,“ vysvětluje politolog. „Ten mýtus je velmi houževnatý a nepomohla ani řada historických prací ukazujících, jak mylné závěry z Bílé hory vyvozujeme. Nic nepomohlo a nic jen tak nepomůže, protože mýty se nedají odstranit násilím. Musíme se jen trpělivě snažit ukazovat historickou pravdu, dávat pozor na politiky, kteří starých stereotypů zneužívají, a doufat, že pod vlivem nových zkušeností a nových vztahů se jednou tenhle mýtus ztratí sám.“

(Respekt, www.respekt.cz)