Únor 2011

Nejednoduchá cesta od Balfoura k Ahmadenížádovi

Otto Ulč

Při výuce mezinárodního práva jsem téma diplomacie zpravidla začínal definicí, kterou vyřkl Sir Walton v 17. století: „Diplomat je počestný muž, vyslaný do zahraničí lhát pro dobro své vlasti.“ Winston Churchill neméně krásně definoval lháře: purveyor of terminological inexactitudes – strůjce terminologických nepřesností.

Vagueness – vágnost neznicotňuje, neanuluje smlouvy i s velmi významným internacionálním dopadem. Naopak, nezřídka umožňuje různou interpretaci, jež je jediným řešením, bez něhož by smluvní pokus ztroskotal. Někdejší americký senátor japonského původu S. I. Hayakawa, proslulý sémantik, například charakterizoval Šanghajské komuniké z roku 1982 (dohoda mezi USA a ČLR, jejíž součástí byl dost padoušský podtrh ke škodě Taiwanu) jako beautifully ambiguous – krásně obojaké, nejasné. Rezoluce OSN č. 242 se zabývala následky Izraelem hodně vyhrané války v roce 1967, a poté okupovaného palestinského území. K úspěšné, vzájemně přijatelné formulaci se mocnosti prolopotily s velkým úsilím, mohla být přijata jen proto, že si lze vybrat mezi dvěma vzájemně se vylučujícími, leč stejně platnými verzemi. V té anglické se vyžaduje stáhnutí – withdrawal from territories (umožňující interpretaci hraniční změny), ve francouzské verzi se ale vyžaduje withdrawal from the territories (což znamená návrat k původním hranicím z doby příměří v roce 1949).

Na rozdíl od ratifikované smlouvy, jež je pro strany závazná, pouhé Declaration (vyjádření záměru – declaration of intent), takovou závaznost sice předpokládá, ale nevyžaduje. Existuje přemnoho takových příkladů až po dávnou Pittsburghskou dohodu Čechů Slováků, ještě před vznikem společného státu.

Mám tu před sebou proslulou Balfour Declaration s podpisem Arthura Balfoura, tehdejšího britského ministra zahraničních věcí a s datem 2. listopadu 1917, čili necelý jeden týden před VŘSR – Velkou říjnovou socialistickou revolucí. Všeho všudy, pouhých 15 řádek na psacím stroji vyťukaných.

„Drahý lorde Rothschilde, jménem vlády Jeho Veličenstva vám s potěšením sděluji toto vyjádření sympatie s židovskými sionistickými požadavky. Postoj vlády Jeho Veličenstva ke zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině je příznivý a vyvine své nejlepší úsilí k dosažení takového cíle, s porozuměním, že se tak stane s nikoliv nepříznivým dopadem na občanská a náboženská práva tam existujících nežidovských komunit nebo práv a politického postavení Židů v jiných státech. Ocením, když toto vyjádření dáte na vědomí Sionistické federaci.“ U toho nedostatečně čitelný podpis autora.

Pro sionistické žadatele, prosebníky, to byl významný dokument, pokrok kýženým směrem. Ti se tuze snažili dosáhnout slyšení u britské vlády a dostávalo se jim zacházení vhodného pro protivnou neodbytnou havěť. Po několika měsících trvajícího čekání se dostali do předpokoje tajemníka asistenta podsekretáře, jenž reagoval příslušně pohrdavým nezájmem. Ke změně postoje došlo s výpukem velké války v srpnu 1914, což z nezajímavých sionistů učinilo potenciální spojence: proč jim nevyhovět, dát část území na úkor nepřátelského Turecka, spojence Německa? Židé tak budou mít bezpečnou bázi před antisemitskou perzekucí. Balfour pěstoval vřelý vztah s Chaimem Weizmannem, nejen prominentním sionistou, ale i výtečným chemikem výzkumníkem v britském zbrojním průmyslu. Mezi jeho příznivci též byl Lloyd George, významný politik z Walesu, jenž se údajně líp vyznal v zeměpisu Palestiny než Anglie.

V té době britská vláda se zabývala paralelním úsilím – ve prospěch rodiny Sharifa Husseina, emíra Mekky, se společným zájmem na zániku již notně chřadnoucího ottomanského impéria. Emírovou ambicí bylo vytvořit hašemidské království, rozsáhlý nezávislý mohamedánský kalifát, zbavit se Turků, dobýt Medinu, poté i Damašek. Tehdy se o Jeruzalému ještě nemluvilo, explozivní prioritou se stal v pozdějších letech, desetiletích. Rovněž neexistoval nyní tak důkladný, mnohdy tolik fatální antagonismus Židů a Arabů. Husseinova rodina nepokládala sionisty za své smrtelné nepřátele, Weizmann si s Husseinovým synem, princem Faisalem, vřele dopisoval. Ještě ale muselo uplynout 31 roků, důkladně obtížných, též i genocidálních, než došlo ke zrodu Izraele.

Celkem 31 roků uplynulo od Balfourovy Deklarace, než se povedl zrod státu Izraele – přesně dva a půl měsíce po našem Vítězném únoru 1948, pohřbu československé demokracie. Od té doby se Izrael už dožil svých šedesáti a dvou narozenin – věku, za normálních okolností ještě nedosáhnuvšího blahopřání s adjektivem „zasloužený“. Ovšem v tomto případě je to výkon vskutku abnormální, leč nepřekvapující u tak mimořádně inteligentního společenství. „Směsice arogance a bravury,“ takto jeho počínání charakterizuje Daniel Gordis, autor knihy Saving Izrael, v roce 2009 získavší cenu National Jewish Book Award, ve své pozoruhodné studii The Other Existential Threat (Jiná existenční hrozba), uveřejněné v prestižním měsíčníku Commentary (říjen 2010).

Píše o stoletích židovského života v Evropě, s nadějí na dosažení snášenlivosti, v kontrastu s realitou opakujících se úkazů protižidovské nenávisti. Vyhnáni z Anglie koncem třináctého století, dvě století poté ve Španělsku udeřila svatá inkvizice a leckde na kontinentě, zejména východním směrem, přibývalo ošklivých pogromů. Výsledkem byla zkušenost oné defenselessness – potupné neschopnosti se bránit, pozvolné si uvědomování přednosti raději padnout v bitvě se zbraní v ruce než být jako ovce bezbranně nahnáni do vyhlazovacích táborů v něčí cizí zemi. S takovým traumatem vznikal suverénní židovský stát na území maličkého rozsahu. Tam, v jednoznačně nepřátelském sousedství, uboze vyzbrojená hrstka pionýrů se ale hned v prvopočátku ubránila útoku šesti arabských armád. Během deseti roků ekonomie rozkvetla, počet obyvatelstva se ztrojnásobil. V červnu 1967 v šest dní trvající válce, bez asistence kohokoliv včetně USA, hravě deklasovali milion arabských vojáků. Výtečně též dopadla válka v roce 1973 po přepadu o největším židovském svátku Yom Kippur, kdy egyptský agresor byl důkladně rozprášen a Izrael se zmocnil a dočasně si podržel celičkou sinajskou poušť.

V převážně muslimském světě, od Maroka po Pákistán, přece Izrael nikdy nebyl centrálním jablkem sváru. Ke konfliktům s horami mrtvol docházelo a stále dochází z jiných důvodů, připomeňme si třeba útok Egypta na Jemen s použitím jedovatých plynů, vraždění vesničanů v Alžírsku, vyhlazení města El Hamma v Sýrii, s deseti tisíci obětí během jednoho týdne, Saddámovu několikaletou válku s Iránem, jeho pozdější přepadení Kuvajtu, a dosud trvající masakry černošského obyvatelstva v Dárfúru. S notným zpožděním se Palestina stávala kauzou globální pozornosti a značného morálního rozhořčení.

Při návštěvě blázince je pravděpodobné potkat se s pacientem přesvědčeným, že je Napoleon. Ve všech ostatních ohledech se ale chová normálně, bystře mu to myslí, třeba i dovede porazit v šachovém utkání kvalitního soupeře. Jak ale posuzovat mentální pochody některých politických postav současnosti? Vydávat se za korsického generála je ovšem neškodné, pokud se dotyčný nezmocní nukleárních zbraní, což má velice za lubem nynější íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád s požehnáním teokratických ajatolláhů.

S předpokládaným zhotovením atomové bomby se tak posmrtně naplnila dřív nerealizovatelná tužba egyptského prezidenta Gamala Nassera zahnat Židy zpět do moře, ze „Středozemního moře udělat Rudé židovskou krví“, neboť „samotná existence státu Izraele je aktem agrese“ – jeho často opakovaná tvrzení. Ahmadínežád v projevu na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku zdůraznil své rozhodnutí, že Izrael musí být zničen, vymazán z mapy světa – poprvé v historii světové, o mír údajně usilující organizace, se stalo, že by jeden člen oznamoval svůj program zabít, zničit, totálně zlikvidovat jiného člena. Posléze tvrdil, že během jeho projevu se objevila svatozář nad hlavami delegátů, jakoby zvláštní moc jim otevřela oči, aby správně absorbovali jeho poselství. (Nepřekvapí ovšem, že tato mírumilovná světová organizace nikterak jednoznačně nezatratila tak krvelačný projev.)

Tento státník před americkými volbami v roce 2008 vyjádřil své přesvědčení, že dojde k apokalypse a navrátí se mesiáš, Dvanáctý imám, který jako dítě se tajemně ztratil v dávném roce 941 a od té doby o sobě nedal vědět. Prozatím prý pobývá v studni v mešitě Jamkaran. Jedním z prvních počinů prezidenta Ahmadínežáda bylo uvolnění mnohamilionových fondů na zřízení extra svatyně na právě takovém místě. Od svých ministrů si vyžádal písemnou přísahu jejich věrnosti ztracenému a dosud se nenávrátivšímu imámovi z desátého století. Prezident ve své dřívější funkci primátora Teheránu předkládal plány na nákladné rozšíření hlavní avenidy, aby po ní mohl nerušeně kráčet ze studny se vynořivší mesiáš a davy věřících z chodníků v povzdálí mohly jásat. Prezident je tímhle v studni dosud dlícím imámem posedlý, on sám je mentální případ – certifiably insane – slovy významného íránského, ovšemže anonymního činitele. Laurent Murawiec, pracovník Hudsonova Institutu, v pojednání Radical Islam: Challenge and Response (Outpost, červenec/srpen 2006) komentuje: „Realitu zasáhla víra a víra přetváří realitu věřícího. Náboženský věřící přijme realitu a snaží se ji vylepšit, kdežto fanatik realitu odmítá, zavrhuje kompromisy, snaží se ji zničit a nahradit svými fantaziemi.“

Na nedávném (září 2010) slavnostním zahajovacím zasedání OSN, jménem Ali Chamenejího, nejvyššího vládce teokratického Íránu, Ahmadínežád svůj oficiální projev, pronesený poprvé v roce 2005, tentokrát obohatil názorem, že Američané si katastrofu 11. září 2001 sami zorganizovali. Prezident žije v parallel universe, v jiném, nám obtížně pochopitelném světě. Co my pokládáme za potlačování svobody, oni považují za naplnění Alláhovy vůle. Útlak žen pokládají za ochranu žen. Teroristické akce ve jménu islámu jsou po ně legitimní reakcí proti údajnému potlačování islámu. Umné proplétání přítomnosti s dávnou minulostí, ultimální konflikt správně věřících s všemi ostatními. Nejmocnější satanskou silou jsou USA, s talentovanými, hospodářsky mocnými Židy v pozadí. Slovy nejvyššího vůdce Alí Chamenejího, kompromis s ďáblem je zcela vyloučen. Krveprolití nadšeně oslavované. ,„My milujeme smrt víc, než vy milujete život!“ Druh ujišťování, z něhož běhá mráz po zádech.

Ve válce 1967 se Izrael hravě vypořádal s nepřátelských letectvem sovětské výroby, v roce 1973 si neméně úspěšně poradil se sovětskými tanky. Co si ale počít s iránskými raketami s jadernou náloží, s ochotou fanatiků rozpoutat celosvětové zničující inferno?

V roce 1981 Izrael zásluhou svého letectva zničil výstavbu nukleárního reaktoru v iráckém Osiraku. Tehdy celý svět, včetně západních údajných spojenců Izraele, jeho iniciativu hlasitě zatratil, a současně si pořádně oddychl. Kupodivu, daleko míň povyku, morálního rozhořčení, vyvolal podobný zničující zásah v roce 2007 v Sýrii. A teď by měl být na řadě značně rozlehlejší a vzdálenější Írán, daleko obtížněji zasažitelný cíl. Zvládnout by ho snad mohla jedině Amerika, která teď za prezidentování proarabsky inklinujícího Obamy zcela určitě tak neučiní a Izrael si o pravděpodobnosti takové pomoci iluze nedělá.

V době studené války svět od zkázy zachraňoval onen balance of terror s vědomím, že nukleárně vybavený protivník bude stále mít schopnost odvety v podobě second-strike capability, jež by vedla ke zničení obou stran. Toho si oba rivalové – SSSR a USA – byli dobře vědomi, s blahodárným dopadem - zachováním míru zásluhou nukleárních zbraní. Bez nich by se značnou pravděpodobností bylo došlo k válečnému střetu konvenčními zbraněmi, rovněž schopnými zničit miliony životů. Užitečnost takového uvažování ale znicotňuje mentalita, hodnoty destruktivních islámských fanatiků zničit třeba celý svět k potěše Alláha. A pak že se každý oddá radovánkám se svými sedmdesáti dvěma pannami.

Zapeklité dilema a vlastně i ultimální ironie, k níž se dospělo splněním sionistického snu: vlastní suverénní stát, fenomenální úspěch ekonomický (zejména moderní high tech průmyslová odvětví), vědecký (Nobelovy ceny), umělecký, kulturní, společenský – stačí se posadit v tamějších kavárnách a pozorovat okolní svět. Jenže pod tímto povrchem pozornější komentátoři pociťují emocionální, politické, ideologické vyčerpání, únavu, dokonce i pocit ztráty smysluplnosti další státoprávní existence. Sionisté idealisté hledali a našli svou vlast. Mimo dosah ale zůstává autentické porozumění, usmíření s množícími se Palestinci v příliš blízkém sousedství, co zbývá ze sionistického snu? Dívat se k blankytně modré obloze, zda se již blíží Ahmadínežádovy rakety s jadernou náloží? I když třeba nikdy nepřiletí, jakoby zamýšlený účel i bez jejich použití byl docílen. Nevyloučena zůstává představa, že mnozí sionisté realisté sen zruší, pryč se z obtížné, příliš explozivní biblické končiny odstěhují. Jaká to náročná komplikovaná pouť od doby Balfourovy Deklarace.