Únor 2011

Počínání hospodářsky nejúspěšnějšího státu světa

Otto Ulč

Tím, jak tuze dobře známo, je ovšem Čína. Předběhla Japonsko, prosazuje se jako nejznamenitější globální exportér, vyrábí už víc automobilů než churavějící Amerika. Stala se jejím největším věřitelem,

Po čtyřech stoletích převládajícího optimismu, západní civilizaci, onen starý bohatý svět začínají trápit oprávněné pochyby o budoucnosti vlastní prosperity. Důkladný výzkum veřejného mínění (Pew Research Centre) zjistil, že méně než jedna třetina Američanů, Britů, Francouzů věří, že jejich země jdou vpřed správným směrem, a v případě Španělska, jejíž mladá generace zápolí s obrovitou (41 %) nezaměstnaností, oprávněný pesimismus je ještě značnější. V porovnání s optimistickou Čínou, kde 87 procent národa je přesvědčeno o správnosti pokroku, diktovaného vládnoucí stranou s dosud zachovaným označením, že je komunistická. Zatímco mnohé členské státy Evropské unie podlamuje břemeno sociálních výdajů, jež si již nadále nemohou dovolit, a nejen v Řecku řádí rozlícená veřejnost, ve Velké Británii a Francii studenti pořádají bitky s policií, Čína se nezatěžuje starostmi o penzijní požitky a buduje školy vyššího vzdělání. Za poslední dvě desetiletí, počet univerzitních studentů se rozrostl čtyřnásobně.

Čína se stala největším věřitelem nejen USA. Po takovém, z jejího hlediska příznivém stavu věcí, aby překvapovalo, že vládci jako by již nevěřili svému národu, ba ani vlastnímu způsobu vládnutí. A nejistoty dominujících papalášů zjitřují pocity již i dávného příkoří, historické, dosud řádně nevyúčtované nespravedlnosti. Dochází k důkladně revizionistickému přehodnocování tzv. boxerského povstání v roce 1900 - oněch tzv. Righteous nad Harmonious Fists (oprávněných, spravedlivých a harmonických, souzvučných pěstí). Výbuch primitivní, xenofobické mentality povstalců, kteří na nabídku výkupného reagovali výkřiky „Nechceme vaše peníze, chceme vaše hlavy.“ O ty přišlo 300 bílých ďáblů, než se po 55 dnech trvajícího obležení Pekingu, vojenským jednotkám (britským, německým, ruským, americkým, italským, francouzským, našim rakousko-uherským a japonským, dočasně povýšeným na bělochy honoris causa) podařilo povstání zlikvidovat. Počet zabitých, na křesťanství přestoupivších Číňanů byl značně větší. A nyní z tehdy vraždících iracionálních primitivů se v oficiální propagandě stávají patrioté, vlastenci, byť poněkud scestně si počínající,.

Významný britský zdroj The Economist ve svém nedávném (16. 12. 2010) vydání se o čínské diplomacii vyjadřuje jako katastrofální (disastrous), prozrazující nejistotu vladařů na domácím poli. Počínání ultraháklivých vlastenců, považujících se za oběti spiknutí Západu, na což se pak v diplomatickém světě reaguje nátlakem, vyhrůžkami. Reakce strany a vlády na udělení Nobelovy ceny míru čínskému disidentovi (Liu Xiaobo) nemohla být trapnější a kontraproduktivnější. Místo aby Peking záležitost přešel když ne mlčením, tak jen malou poznámkou, povýšil ji na ultrakauzu, inkasovaný potupný políček, notnou ztrátu tváře – v té nejlepší sebedestruktivní tradici. Rozhodnutí v Oslu zatratili jako urážlivé vměšování do domácích čínských záležitostí, na něž se oficiálně zareagovalo pokusem o notné zasahování do vnitřních záležitostí všech ostatních států, požadavkem rovnajícím se de facto příkazu nezúčastnit se slavnostního večera, bojkotovat udělení pocty laureátovi, dlícímu kdesi ve vězeňské kobce. Všeho všudy sedmnáct států takto vyhovělo – vesměs diktatury.

Ani s označením Nobelovy ceny jako frašky (farce) se režim nespokojil a navíc přispěl potřísněním vlastního spodního prádla vyhlášením vlastní frašky s názvem Konfuciova cena míru. Tou byl obdařen Lien Chan, bývalý viceprezident Tchaj-wanu, u komunistů oblíbený svými chamberlainovskými názory. Laureát tvrdí, že o poctě nevěděl, k jejímu vyzvednutí nepřiletěl, takže pocta připadla šestileté dívence označené jako andílek míru, poněvadž našla peníze – dost značný obnos 100,000 yuanů (ekvivalent zhruba dvou milionů korun) a nenechala si je do výbavy.

Jiné čínské podivnosti v zahraničním počínání: odmítnut požadavek USA, Japonska, Jižní Koreje odsoudit Severní Koreu kvůli bombardování, dělostřelecké palbě na ostrov, který jí nepatřil. V předchozím roce Čína rovněž odmítla odsoudit mezinárodní vyšetřující komisí prokázanou odpovědnost severokorejské ponorky za útok na jihokorejské plavidlo se ztrátou 46 životů. Čína je rozkmotřena víc než jedním směrem, dokonce i proti Vatikánu, kvůli papežově nominaci politicky nevhodného biskupa.

Na regionální shromáždění organizace ASEAN v Hanoji čínský ministr zahraničních věcí pohrozil účastníkům, aby si pamatovali, že jejich ekonomická prosperita závisí na Čině. Indický premiér byl v hlavním stranickém tisku kritizován za svou opovážlivost navštívit sporné území v blízkosti Tibetu a americký prezident okusil míň než vlídné čínské zacházení na konferenci v Kodani.. Zřetelně nepříznivý je zostřující se rivalita mezi čínskými a americkými brannými složkami.

Čína, s výjimkou zálusku zmocnit se Tchaj-wanu, ostrovů či spíš ostrůvku v Jihočínském moři a hraničního neujasnění s Indií územní požadavky nemá, nové kolonie nevyhledává. Lze se setkat s názory, že Čína je natolik součástí globalizačního procesu, s vědomím, že obchod je zdrojem její prosperity, že vlastní rezervy v cizích měnách v mamutím obnosu 2,6 trilionu dolarů, proč zničit systém, tak náramně sloužící, vyhovující? Nedávná historie ale neposlouží uklidňujícími precedenty. Evropu zachvátily hrůzy první světové války v době, kdy Anglie a Německo byly svými nejpřednějšími obchodními partnery. Mimořádně zkušený, moudrý Henry Kissinger předvídá rostoucí značný antagonismus mezi Čínou a Amerikou, těmito dvěma na sobě tolik hospodářsky závislými zeměmi.

Nedobře se vyvíjejí vztahy čínsko-indické, mezi těmito dvěma státy s největším počtem obyvatelstva na světě. Prozatím naposledy proti sobě válčily v roce 1962, s bídnou porážkou Indie. Pár vzájemně se vylučujících územních nároků stále vyřešeno není. Postoj Indie, až donedávna smířlivý, až k poddajnosti se blížící, prochází zpevňováním vlastní páteře. Zpravidla zdrženlivý premiér Manmohan Singh počínání svého početnějšího souseda charakterizoval jako new assertiveness ve smyslu příliš značné troufalosti, s následnou iniciativou Indie rozhlédnout se spíš východním směrem, z čehož se zrodila obchodní dohoda s Japonskem. Čínský požadavek bojkotovat ceremoniál s udělováním Nobelovy ceny byl ignorován. Čína podporuje stanovisko Pakistánu v teď už víc než půl století trvajícím sporu o Kašmíru, Indie nadále zůstává exulantskou adresou tibetského dalajlámy, Čína se o indickém území Arunachal Pradesh vyjadřuje jako o vlastním Jižním Tibetu.

Indie, po řadu desetiletí zřetelně protiamerická, nyní pěstuje vřelé vztahy s Washingtonem. Nedávno (listopad 2010) Obama navštívil Dillí a vyjádřil svou podporu požadavku Indie získat povýšení mezi permanentní členy Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Čína se k takové iniciativě staví vlažně. Indická sekretářka zahraničních věcí Nirupama Rao na veřejném shromáždění v Dillí nepotěšila čínského velvyslance slovy: „Naši čínští přátelé by si měli zvykat na zacházení s touto vibrant (pulzující, kypící, energickou) verzí naší hlasité demokracie.“ A právě něco takového v domácích čínských podmínkách oprávněné obavy vyvolává, s podivným dopadem domácím i mezinárodním.