Únor 2011

Teď, když máme, co jsme chtěli

Otto Ulč

Břitký kritik Henry Louis Mencken se kdysi vyjádřil v smyslu, že nelze prodělat dostatečným podceňováním inteligence jeho amerických spoluobčanů. Což dva roky před psaním těchto řádků bohatě potvrzeno bylo, když se národ zjančil a prezidentem zvolil geneticky polovičního, politicky stoprocentního černocha, vydávajícího se za Afroameričana, jímž ovšem není. Zvolili si mesiáše (tak například charakterizován předním publicistou ve vlivném zdroji Newsweek), a teď ho tedy mají.

Důvodů, proč jsem nehlasoval pro Baracka Husseina Obamu, bych mohl vyjmenovat tucet, ale zmíním se jen o jednom. Povinností hlavy každého státu je obhajovat jeho zájmy. Tento BHO tak dovede činit všelijak, například 29 stran dlouhým dokumentem Universal Period Review, kaceřujícím nedostatky vlastní země, adresovaným výboru pro lidská práva OSN, reprezentantům Libyje, Kuby, Saúdské Arábie, Číny - takovýmto obhájcům a prosazovatelům humanismu. Novátorský přístup Washingtonu: ignorovat své spojence a lísat se v přízeň antagonistů, i tuze zřetelných nepřátel.

Před několika měsíci (27. 9. 2010) jjsem v Ithace oceňoval vystoupení Václava Klause (za což jsem dostal vynadáno z mnoha směrů, jak že mohu velebit tak arogantního tvora, ač já se vyjádřil pouze k této jedné přednášce, nikoliv k jeho prezidentskému počínání) a dodatečně mě posedlo dost surrealistické přirovnávání prezidenta nepříliš mohutné a významné země, s nynější hlavou prozatím jediné supervelmoci: jak by asi vypadala Obamova slova a činy omlouvat se světu v jeho oblíbené roli apologizer-in-chief - v českém podání. Že by třeba v Bruselu před eurobyrokratickým establishmentem si Klaus začal sypat popel na hlavu, provinilou odpovědností za imperialistické ambiciozní choutky Přemysla Otakara II., schlamstnuvšího oblast od Baltu po Jadran. Poté důkladnou Klausovu omluvu za mordýřské počiny Žižkových kališníků, jejich ničení kostelů, klášterů, prznění jeptišek. Poté přeživší Žižkovi sirotci v žoldnéřských službách východní křesťanské říše, obhájci Konstantinopole - Cařihradu, marně však zabraňující historicky nevyhnutelné musulmanské expanzi - již tehdy předzvěst nyní tolik zdůrazňované a oprávněně zatracované islamofóbie.

Role nevděčného českého království, posléze destruktivní podíl na rozbourání rakousko-uherské monarchie, jež zacloumala harmonií Evropy - čtyři císařství kaput, s bolestivými důsledky. Revizionističtí historici tvrdí, že kontinent si takové rány olizuje dodnes. Za první světové války houfné dezerce Čechů v uniformách c. a k. Za druhé světové války se vesměs nebojovalo, ale hodně kolaborovalo. Do Protektoratu Böhmen und Mähren, tehdejší oázy míru, za odměnu jezdili příslušníci Wehrmachtu, jakož i esesáci k zasloužené rekuperaci.

Je po válce, vyhrané nikoliv velkým českým přičiněním a rozbujela se dodatečná krvelačnost, již zcela bez rizika, věšet Němce za nohu na kandelábr, polít benzinem a zapálit. Mnohonásobné mordy nejen v Ústí nad Labem, méně než šetrné vyhnání několika milionů usedlíků z domovů jejich předků po mnohá století.

Též aby se Klaus omluvil či aspoň vysvětlil český unikátní fenomén, komunistický triumf ve svobodných volbách v roce 1946, ony dobrovolné, nadšené preference pro totalitní chomout. Takto řízně obamovsky peskovat vlastní řady.

Na mezinárodním fóru svou vlast zásadně kritizovat, vlídným slovem se nezmínit o jejích zásluhách - taktický záměr, nebo Obamovo upřímné přesvědčení? Lísat se v přízeň, podkuřovat, ba i velebit, jak například značně učinil v Káhiře ve svém islám oslavujícím projevu - o jeho ohromném podílu kulturním, vědeckém, uměleckém, filozofickém, obohacujícím celičký svět. Podle tvrzení Rahma Emanuela - jednoho z nejvíc vlivných činitelů v Bílém domě, který právě rezignoval na svou funkci chief of staff ve snaze o zvolení primátorem v Chicagu - Obama hodnotí svůj egyptský projev jako jeden ze tří těch zcela nejvýznamnějších v jeho životě. Na Obamovo tehdejší prapodivné tvrzení "I know, too, that Islam has always been a part of America's story" - jak že intimní je vztah a vliv islámu s dějinami, osudem Ameriky, obyčejný občan té Ameriky reagoval takto - obdržel jsem e-mailem 16. 9. 2010:

Vážený pane Obamo:

Kde byli oni muslimové v Americe v době přistání prvních poutníků? Myslel jsem, že tam byli domorodí Indiáni. Mohl byste mi ukázat aspoň jeden podpis mohamedána na ústavě Spojených států? Na Prohlášení nezávislosti?

Bojovali muslimové za docílení svobody od Anglie? NIKOLIV.

Bojovali muslimové za občanské války za osvobození otroků v Americe? NE. Naopak muslimové byli ti největší otrokáři v dějinách. Váš nevlastní bratr, zbožný muslim, dodnes se otroctví zastává.

Kde byli muslimové v době úsilí za lidská práva? NEPŘÍTOMNI.

Kde byli muslimové v dob úsilí na zrovnoprávnění žen? NEPŘÍTOMNI. Naopak pobožní muslimové trvají na podřízenosti žen mužům v islámské kultuře.

Kde byli muslimové za druhé světové války? Byli spojenci Adolfa Hitlera. Muslimský grand muftí byl přijat Hitlerem, zúčastnil se vojenské přehlídky, přijal nacistickou podporu v zabíjení židů.

Nakonec, pane Obamo, kde byli muslimové 11. září 2001? Pokud zrovna neřídili letadla namířená na mrakodrapy WTC, na Pentagon, na pole v Pennsylvánii, se zabitím téměř tří tisíc lidí, muslimové na Středním východě se radovali, oslavovali, jak bohatě dokumentováno v televizních médiích. Je tedy s podivem, že těmto velice "umírněným" muslimům jste se tolik klaněl, zadek jim líbal v Káhiře. To je tedy, pane Obamo, ono "bohaté dědictví" muslimů zde v Americe.

Omlouvám se, málem jsem zapomněl zmínit se o oněch Barbary pirátech ze začátku 19. století. To přece také byli muslimové. A nyní můžeme též dodat den 9. listopadu 2009, vraždění amerických vojáků na bázi Fort Hood muslimským majorem, lékařem, psychiatrem. TAK TOHLE, PANE OBAMO, JE "MUSLIMSKÉ DĚDICTVÍ" V AMERICE.

Víc než na takového prezidenta jsem nakvašen na tu většinu veřejnosti, jeho mesiášstvím posedlou, byť konečně už chřadnoucí. Před sebou mám dlouhé sdělení s názvem The Fundamental Transformation of America, autorem je občan Terrence S. Thom, bytem v Licayune, Mississipi 39466. Do vlastních amerických řad se strefuje s vyčítavými otázkami, že přece měly národ včas trknout a ne aby je znicotnil pohodlným it didn't matter - na tom přece nezáleží. Takových otázek v textu jsem napočítal padesát dva. Zmíním se jen o několika:

Dvacet let naslouchal kazateli, osobnímu rádci, jeho neutuchající nenávisti vůči všemu americkému.

Mezi svými přáteli měl radikály teroristy jako Bill Ayers a Bernadine Dohrn.

Těšil se podpoře demokratů jako Louis Farrakhan, Muhammar Kadaffi, Hugo Chavez.

Na rozdíl od ostatních prezidentských kandidátů odmítl zveřejnit zdroje svých financí.

Odmítl zveřejnit svůj rodný list.

Po studiích odjel do Pákistánu, aniž by se dalo zjistit, s jakým že cestovním pasem.

Při hraní národní hymny, na rozdíl od ostatních, s rukou položenou na srdce, on je ležérně nechá viset v sousedství poklopce.

Což by mi vadilo nejmíň.