Únor 2011

Účinnost ochrany tajemství

Otto Ulč

Americký systém ochrany státních tajemství svou neprodyšností dosahuje podoby ementálského sýra. Víc než čtvrt milionů tajných diplomatických depeší jakož i těch úplně nejtajnějších komunikací mezi nejvyššími potentáty světa je již dispozici. A postačil pouze jeden vojáček – třiadvacetiletý homosexuální svobodník Bradley Manning, který vše vyzvonil zdroji WikiLeaks, jehož tvůrce, Australan Julian Assange, netrpící nedostatkem sebevědomí („jsem srdcem a duší, zakladatelem filozofem, mluvčím, organizátorem, finančníkem a vším ostatním dohromady“ – jeho slova), globální slávy docílil.

Méně nadšení ale bylo v řadách Afghánců, spolupracujících s Američany. Nyní odtajněné informace se rovnají trestu smrti, Talibán se již postará, aby přibývala bezhlavá afghánská těla. Rovněž se neraduje jemenský prezident Ali Saleh po zveřejnění nabídky Američanům vzít na sebe odpovědnost za jejich zásahy proti al-Kájdě na jemenském území. Saúdský král Abdulláh není nadšen zveřejněním jeho charakterizace Íránu jako hadů, proti nimž je žádoucno zasáhnout. Neraduje se libanonský ministr národní obrany Elias Murr za své ujištění, že v případě izraelského útoku na islamisty Hizbolláh jeho armáda zůstane neutrální. Došlo k zveřejnění depeší s mnohým háklivým obsahem: nelichotivá slova amerického velvyslance o lakotě, hrabivosti v královských kruzích v Maroku, hodnocení režimu sousedního Tuniska jako sklerotického policejního státu stále víc postiženého nepotismem, ultrapuritánská Saúdská Arábie se určitě neraduje z odtajnění bakchanálií s lehkými ženami a těžkým alkoholem za účasti princů tak významných, že ani náboženská policie, energicky bičující za sebenevinnější prohřešek, si netroufla zasáhnout.

Leckde ve světě, zejména tom mohamedánském, převládá přesvědčení, že cokoliv USA činí, je součástí plánu, vždy se satanskými, zkázonosnými úmysly. Skutečnost je horší: nikoliv úmysl, ale incompetence – důkaz neschopnosti. S nevyhnutelným ovšem dopadem, že představitelé jiných států, jejich organizace, se nebudou Washingtonu svěřovat, o tajemství se podílet. Je tedy v dohledu vůbec nějaké řešení?

Ovšemže je. Například se o něm zmínil Mike Huckabee, bývalý guvernér státu Arkansasu: že přece stačí se zeptat Baracka Husseina Obamy, kde a jak on dovede tak důkladně utajovat svá osobní tajemství.

V textu s názvem Mohutné překvapení třeba před námi jsem se zmínil o někdejším nadšení jásajících davů „Máme Obamu!“ Jeho kometa natolik zazářila, že v povědomí přemnoha pozemšťanů získal aureolu mesiáše, globálního spasitele. Tak náramnému triumfu ale měla předcházet procedura známá jako vetting – prozkoumání, prošetření, důkladné prokádrování všech kandidátů, zájemců o vrcholný úřad. Dát k dispozici údaje, dokumenty, důkazy o jejich předchozím životě – předložit všemožné certifikáty, list rodný, manželský, lékařské vyhodnocení zdravotního stavu, dosaženého vzdělání, plnění daňových povinností, situace finanční, angažovanosti investiční.

Taková povinnost transparency (průhlednost, upřímnost)ale značně kontrastuje s reakcí Obamy, jenž odmítl dát k dispozici doklady týkající se jeho vzdělání – z Harvardovy univerzity, Kolumbijské univerzity, z Occidental College v Los Angeles, ba ani z tzv. prep school Punahou na Hawaii. Tam žádost o přijetí, obsahující údaje o jeho narození, záhadně zmizela. Nedosažitelná je též dokumentace z Occidental College, na níž Obama byl veden jako zahraniční indonéský student s jménem Barry Soetoro. Teprve teď – po listopadovém volebním fiasku 2010 - se objevují hlasy, vyjadřující podiv, že na povinnou proceduru onoho vetting se v případě Obamy jaksi zapomnělo. Zdaleka nejdůležitějším dokumentem je ale Obamův rodný list a zjištění místa jeho narození.. Ústava by ho diskvalifikovala od oprávnění stát se prezidentem v případě jeho narození mimo USA,

O předložení rodného listu u soudu usiloval právník Gary Kreep, čemuž Obamovi advokáti úspěšně zabránili. Během prezidentské kampaně 2008 Obamův tým zveřejnil tzv. Certificate of Live Birth. Ten ale tři odborníci (authentification experts) odmítli jako vyložený podvod (obvious phony). Nicméně Obama nadále odmítá předložit autentický Long Form Birth Certificate, obsahující informace o příslušné porodnici a totožnosti přítomného lékaře. Opakovaná otázka: proč neukázat rodný list a tím se zbavit otravných šťouralů, iniciátorů stále početnějších soudních iniciativ, a rovněž si ušetřit další miliony zbytečně vyhozených peněz pro drahé advokáty?

Zmínku si zaslouží role médií, sdělovacích prostředků. Sdělují totiž prahanebně. I nejvýznamnější zdroje kalibru The New York Times, však tolik liberální a postuláty o svobodě slova a projevu tolik zdůrazňující, žádné takové otázky týkající se Obamy si netroufnou prezentovat. Jakákoliv zmínka o pochybách Obamovy neprůhledné minulosti je bagatelizována, šmahem odmítnuta jako trapnost podivínů, pošuků, pro-ufonů věřících v řádění zelených mužíků. Wikipedia definuje takové pochybnosti o Obamově záhadném a utajovaném původu jako outlandishly false and held by a person to be a crank or a group confined to the lunatic fringe (Washington Examiner, 21. 11. 2010).

Tohle důkladné a dosud značně účinné mediální embargo vedlo k přesunu tématu na internet. Tam začaly kolovat interpretace, dotazy a důkazy v ne vždy zcela věrohodných verzích. Došlo již k desítkám iniciativ soudní cestou se domáhat zjištění, zda Obama je oprávněn zastávat úřad prezidenta. Obamovi advokáti se tuze domáhají odmítnutí žalobního požadavku, aby jejich klient musel předložit originál svého rodného listu k jeho ověření, a tím by jednou provždy všechny pochyby zmizely. Žalobní nárok zavrhují jako frivolní (frivolous), a rovněž tvrdí, že soud, před nímž zrovna stojí, je nesprávný soud, aby rozhodoval – aniž však specifikují, jak by správný soud mohl vypadat. Čili situace připomínající Franze Kafku a Hellerovu Hlavu 22. Prozatím všechny soudy, včetně Nejvyššího soudu ve Washingtonu, odmítly se tak ošemetnou záležitostí zabývat (to be denied a full hearing). Toť v zemi světově proslulé soudním projednáváním i těch nejbizarnějších pitomostí.

Jedna dřívější žaloba amerického důstojníka, který podmínil své nasazení v Afghánistánu svým právem seznámit se s rodným listem prezidenta – svého nejvyššího velitele – se vyřešila zrušením rozkazu na převelení do válečné zóny, čímž i pominul jeho žalobní nárok seznámit se s nedosažitelným rodným listem.

Poté jsem se dozvěděl o případu podplukovníka Terrence Lakina, vojenského lékaře, odmítnuvšího své převelení do Afghánistánu. Dekorovaný důstojník s osmnácti lety služby, videem zveřejněným na YouTube, projevil ochotu s nasazením, ale pouze za podmínky, že bude mít možnost podívat se na rodný list prezidenta Obamy jako důkazu, že se v USA narodil a tedy je jeho legitimním velitelem.

Místo převelení opovážlivce a ututlání ošidnosti jako v předchozích případech, tentokrát došlo k stannému soudu (court martial) na bázi Fort Mead blízko Baltimoru. Obžalovaný se ovšem přiznal k nedodržení rozkazu. Soudní řízení trvalo tři dny, porota uvažovala pět hodin a došla v závěru, že Lakin vinen neuposlechnutím rozkazu, což žalovaný ovšem nepopíral. Ze zprávy Military Jury: Prison, Dismissal for Army Birther (Jessica Gresko, Associated Press, 16. 12. 2010) nabývám dojem, že dřív zřetelně statečně si počínající důstojník se proměnil v pokorného až schlíplého kajícníka, který připustil, že armáda věru není vhodné místo, v němž vznášet pochyby o Obamově legitimitě. Se slovy „I want to continue to serve“ žádal o možnost pokračovat ve výkonu svého povolání. Jeho vojenský obhájce Neal Puckett žádal porotu o shovívavost, svého klienta charakterizoval jako věrně sloužícího patriota, příliš ale naivního, že uvěřil špatně radě svého bývalého civilního obhájce, zde nejmenovaného. Údajně se stal „obětí posedlosti“ (victim of an obsession) – takto se vyjádřil,o svém klientovi podplukovníkovi lékaři Lakinovi. A že má manželku a tři děti a budou Vánoce a armáda doktory potřebuje. Rozsudek: šest měsíců ve vojenském vězení a propuštění z armády. Prokurátor Philip J. O’Beirne, který provinilcův motiv – zjištění legitimity svého nejvyššího velitele – zdevalvoval na spectacle - jakési divadlo, teatrální záležitost - se odvolal a domáhá se důkladnějšího potrestání.

Podivné to výviny a nikoliv bez precedentu. Federální soudce (U.S. District Judge) David Carter, bývalý příslušník americké námořní pěchoty, znám svou integritou, mínil rozhodovat v podobném případě již v lednu 2010, leč nerozhodoval. Umřel snad nebo byl umřen?

Takto jsem se otázal velmi dobře informovaného přítele adresou ve Washingtonu. Ten nevyloučil opakování již málem půl století starého precedentu, v souvislosti se zavražděním J. F. Kennedyho: tehdy vyšetřující Warrenova komise velmi spěšně vydala zprávu se závěrem, že vrahem byl Lee Harvey Oswald, pošuk samotář, bez kubánských, sovětských či jinakých konexí. Lepší to takto smést ze stolu než na sobě mít odpovědnost za rozpoutání mezinárodní krize, třeba i válečného konfliktu. (Za nejpravděpodobnější pokládám verzi o mafiánské konexi – na objednávku gangsterů z filiálky v New Orleans, kontrakt splnili z Korsiky se dostavivší profesionální zabijáci. Jeden z nich se na smrtelné posteli přiznal.) Stejně tak v nynějším případě, kdy politický establishment, za prozatím pasivní nečinnosti opozice, odmítá se Obamovou problematickou minulostí zabývat s oprávněnými obavami, že zjištění pravdy by mohlo vést až ke katastrofálnímu politickému a hospodářskému otřesu. A tomu prozatím úspěšně brání veškerý justiční aparát s bariérami, na jejichž výstavbě se Kafka a Heller podíleli. Není cesty, po níž se ke zjištění pravdy vydat, a odvážlivci, kteří se přece jen pokusili, pak s účinnou asistencí mediálních zdrojů jsou znicotněni posměšnou diagnózou bláznů. Nikoho přitom jakoby nepřekvapoval postoj prezidenta, který se brání požadované důkazy předložit, tím celou tu spornou kauzu šmahem vyřešit a ušetřit si miliony dolarů na výdajích pro advokáty. Již několikrát jsem se v televizních debatách setkal s takovou navýsost zřetelnou, pochopitelnou, logickou otázkou. A Obamovi podpůrci na ni odmítli zareagovat

Snahy dopídit se pravdy tedy nikam nevedou, Obama prozatím zůstává nedosažitelný, neprůstřelný. Jenže naděje umírají poslední. Došlo teď po listopadových volbách 2010 ke změně nejen ve složení Sněmovny reprezentantů ve Washingtonu, ale i k podstatné transformaci v zákonodárných sborech mnoha států, k převzetí vůdčí role guvernéra reprezentanty Republikánské strany. V roce 2012 se budou konat další prezidentské volby, v nichž Obama bude usilovat o své znovuzvolení. Již v příštím roce 2011 se kandidáti o dosažení tohoto nejvyššího cíle budou muset registrovat pro účast v nadcházejících primárkách. Což by mělo znamenat, že „všichni kandidáti“ - včetně nynějšího nájemníka v Bílém domě. A taková registrace tentokrát má obsahovat předložení veškerých personálních dokumentů včetně rodného listu. Několik guvernérů včetně států Pennsylvánie, Texasu, snad i Oklahomy se již takto údajně vyjádřilo. Jestliže kandidát potřebnou dokumentaci nedodá, v takovém státě se voleb nemůže zúčastnit.

Na mou otázku, co že jako bude, stát se může, onen zkušený přítel ve Washingtonu nevyloučil pravděpodobnost, že takové iniciativy vyšumí jako v dřívějším případě sudího Cartera či armádního důstojníka Lakina. Nebo teda nevyšumí a explodovat bude největší skandál v dějinách této země. A všechno by to mohlo záležet na předložení, na existenci jednoho kusu papíru – definitivní odpovědi, kde že tento mesiáš na svět přišel.

Ocenil bych asistenci australského fenoména, Juliana Assange, zdroje statisíců tajemství, aby i s tímto jedním přispěchal.