Únor 2011

Nic než pravdu

Miroslav Václavek

Pan Zahradil, jak se dalo dočíst na jeho ctěném blogu, nám letos již stačil zabublat vzteky. Europoslanec od roku 2004 a muž dvou tváří, z nichž ta jedna se tváří nasupeně a tepe dobu i nešvary EU směrem domů a ta druhá v Evropském parlamentu, po většinu doby tam mlčí. O co více se rozléhá prostory Evropského sněmu mlčení pana Zahradila, o to více si onu absenci vynahrazuje na domácím čtenáři. Jako před nedávnem kdy bublal vzteky (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-zahradil.php?itemid=11826), protože Česká televize hodlá uvést seriál mapující jak akty genocidy, sadismu, vražd nebo krádeží, tak i zločiny sexuálního charakteru, spáchané v době míru našimi spoluobčany na lidech, jejichž „zločinem“ byla jejich německá národnost. Oprávněnost toho, že byly našimi spoluobčany zabíjeny děti, dokládá citací nacistického zločince Heydricha i tím, že nebýt toho, že Němci zahájili válku nebyly by u nás tyto masové hroby.

V tomto má pan Zahradil nepochybně pravdu. Ovšem jen neúplnou. Zda tomu tak činí záměrně nebo z pouhé nevědomosti netuším. Nicméně si to zaslouží historický exkurs. Pro úplný začátek je třeba říci, že hroby německého obyvatelstva coby obětí českého násilí se na našem území nenacházejí jen od roku 1945, nýbrž je nutné sdělit, že Československá republika se již v roce 1918 uvedla střelbou z kulometů do německy hovořícího obyvatelstva v pohraničí. Následná koloniální správa nejenom těchto oblastí, ale rovněž i Slovenska, vedla k tomu, že se francouzský protektorát a součást francouzské sanitární zóny Československo, při prvním ohrožení jeho vnitřní integrity rozpadlo, neboť státy se násilím udržovat nedají.

Edvard Beneš, který je de facto tvůrcem mnichovské dohody, nasedl do letadla a odlétl s penězi i s chotí směr Londýn, přičemž jeho výroky jimiž později nabádal nikoliv k zúčtování s nacismem, ale k vraždám a genocidě Němců by dnes stačily na to, aby byl postaven před mezinárodní tribunál v Den Haagu. Druhá republika vyznačující se antisemitismem a stavbou koncentračních táborů, započala svoji jepičí existenci.

Po okupaci torza Československa Wehrmachtem, se hrstka statečných vydala směr Polsko, Francie a Velká Británie, aby bojovala za naši svobodu. Stejná, ne-li menší hrstka statečných, dala své životy všanc a zapojila se do odboje. Ovšem, miliony, ať se nám to líbí nebo ne, se zachovaly úplně jinak.

Heydrich, pane Zahradile, nebyl zabit, protože byl významný cíl spojeneckého válečného úsilí, nýbrž proto, že se jím protektorátní pracující dali více než ochotně korumpovat. Za přídavky na děti, závodní stravování, penzijní a sociální zabezpečení či zvýšení mezd. Invalidní, starobní a vdovské důchody se zvýšily o 75 procent a vůbec poprvé bylo plošně zavedeno pojištění pro případ nezaměstnanosti. Pochopitelně se nejednalo o projev nacistického altruismu vůči českému národu, nýbrž o stimul vedoucí k tomu, aby byl zajištěn klid, a k tomu, aby se kola zbrojovek a vůbec celého protektorátního průmyslu pracujícího pro nacistické Německo točila na tři směny. Nikoho nesoudím, jen říkám, jak to bylo, protože je důležité to vědět.

Heydrichiáda rozpoutaná po likvidaci tohoto nacistického zločince, byla aktem německého národního socialismu, nikoliv aktem lidového německého hnutí, za nějž by se tedy dostalo v poválečných zvěrstvech českému lidu jakési pofidérní satisfakce. Jednalo se o formu teroru definovaného ideologií německého socialismu a vykonaného jeho pretoriánskou gardou – jednotkami SS. Ty byly v mnoha případech mnohonárodní. A pokud by Adolf Hitler výslovně nezakázal přijímat do těchto jednotek Čechy, možná, že bychom se dočkali i našeho zastoupení u mezinárodního soudu v Norimberku.

Jednalo o totéž, co praktikovali komunisté. Nikdo nikdy nespočítá kolik Lidic a Ležáků má na svědomí Rudá armáda při rozkulačování a potlačování rolnických vzpour a povstání v Sovětském svazu. Ví se jen to, že se při nich „vyznamenala“ celá plejáda sovětských vojevůdců.

Proč o tom, nikoliv abych relativizoval nacistické zločiny, hovořím? Pokud totiž, pane Zahradile, hovoříte o rozpoutání druhé světové války Německem, máte zase pravdu. Ale opět jen malou. Nebylo by totiž Wehrmachtu, ani blitzkriegu a tudíž ani války samotné, kdyby SSSR neumožnil Německu obejít versailleskou smlouvu budováním německých výcvikových základen na svém území. O jeho následném spojenectví s nacisty nemluvě. Letecká základna Lipeck u Voroněže, kde studovala pozdější elita Luftwaffe, pustošící města. Tanková škola v Kazani, kde cvičili taktiku bleskové války Heinz Guderian, Hermann Hoth, Friedrich Paulus, Gotthard Heinrici, Hans Krebs nebo Erich von Manstein. Základna chemického vojska Tomka, kde byly společným německo-sovětským úsilím vyvinuty bojové látky jako například fosgen.

Hovořit pouze o Německu v souvislosti s rozpoutáním války je pravdivé pouze z části. Neboť napadení Polska a rozpoutání tak celosvětového válečného požáru nemá na svědomí pouze německý Wehrmacht a nacistické Německo, ale i armáda slovenského štátu a Rudá armáda. Tedy jde o Slovensko a Sovětský svaz. Prvního září 1939 v 05.00 hod. po boku Wehrmachtu, zahájila útok na Polsko zároveň i slovenská Polní armáda Bernolák, v počtu 51 306 mužů, jejímž úkolem bylo krýt křídlo německé 14. armády a postoupila až 90 km hluboko do polského vnitrozemí. Následně se k těmto dvěma agresorům přidal i samotný Sovětský svaz, který zabral polovinu Polska a tento triumvirát zodpovědný za rozpoutání druhé světové války, nad Polskem definitivně triumfoval.

Patří k paradoxům naší doby, že viník je tedy dnes nazýván osvoboditelem a obětí, ale zároveň není paradoxu takového, aby neposloužil jako dýmová clona pravidelně pokládaná mezi historii a to, co je za ní vydáváno. Je to proto aby se za ni ukryl zločin, vražda nebo krádež. Historicky slepí jsou snadno manipulovatelní a vidí jen to, co se jim ukáže, neboť slepými zůstávají dál. Považovat vraždění malých dětí za ospravedlnitelné, nebo za akt spravedlnosti vůbec, je totožné se zvrácenou ideologií nacismu nebo komunismu. Neboť obé mají páchání takových zločinů ve svých základech. Spácháním takových skutků jsme se totiž dostali nikoliv do pozice jen oběti, nýbrž i pachatele. Je tudíž nutno říci pravdu a vyrovnat se s minulostí, abychom jasně sdělili světu, že se od těchto zločinů distancujeme, abychom tak s nimi konečně přestali mít cokoliv společného.

Je tedy řada na nás, abychom pohlédli sami na sebe, namísto toho, aby nám takové obrazy vyvedené v růžových barvách kdosi předkládal. Uvidíme nevyhnutelně i špatné. Ale bez toho nikdy nespatříme co je dobré. Třeba to, že krást sochy lidických dětí je strašné.