Únor 2011

Neškodilo by, kdybychom se méně bavili a více přemýšleli

Krystyna Wanatowiczová

Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických. V zemi se rozrostla korupce na komunální, krajské i centrální úrovni. Rozevírají se nůžky mezi chudými a bohatými. Sociolog Miloslav Petrusek je značně kritický k tomu, co se stalo s naší společností za uplynulých deset let.

Jak se změnila česká společnost za těch posledních deset let?

Rozdíl mezi rokem 2000 a 2010 je velmi podstatný. Deset let ve vývoji mladé demokracie a nově ekonomicky uspořádaného systému je historicky dlouhá doba. Byla především více či méně úspěšně dokončena privatizace - zda se podařila, nebo ne, ponechám na ekonomech. Pro mě jako sociologa je zajímavé, jaký je důsledek tohoto privatizačního procesu.

Jaký?

V průběhu posledních deseti let se vytvořila nová skladba společnosti - objevili se "noví bohatí", ale i "noví chudí". Běžně dnes čteme o miliardářích, kteří tu konají dobročinné akce, tu něco někde skupují podniky. Na druhé straně stojí vrstva společnosti, která tu ještě v 90. letech nebyla - noví chudí, a dokonce sociálně vyloučení.

Jací jsou naši noví bohatí?

Problém je, že jejich značná část nedisponuje kulturním kapitálem. Jsou sice ochotni sponzorovat výstavbu fotbalových a golfových hřišť, ale těch kultivovaných nových bohatých, kteří jsou ochotni investovat do kulturních aktivit a vzdělání, je neúměrně málo. V USA jsem měl možnost setkat se s jedním milionářem, který odešel z Československa v roce 1939. Byl prototypem člověka, který disponoval ekonomickým i kulturním kapitálem. Měl obrovskou sbírku obrazů, specializoval se na francouzské impresionisty. Mě ale nejvíce zaujalo, že platil pravidelně dvěma českým studentům pobyt na New School for Social Research. Jejich povinností bylo jednou za rok přijít k němu na večeři a referovat o svých výsledcích. Tohle mi u našich bohatých chybí.

Přesuňme se k druhému extrému. Chudí lidé tu přece byli vždycky, v čem tedy spočívá ta změna?

Extrémní chudoba a fenomén sociálního vyloučení nabyly tak výrazné podoby, že se s těmi lidmi téměř dennodenně potkáváme. Zvykli jsme si, že se pro ně pořádají charitativní akce, zvykli jsme se k nim nějak vztahovat, v horším případě je ignorovat nebo jimi pohrdat. To není tak úplně samozřejmé, protože každá společnost si ke svým chudým ve svém vývoji vytváří nějaký postoj.

Takže platí, že vyspělost společnosti se pozná podle toho, jak zachází se svými chudými?

Jistě. My dnes už například víme, že středověk uměl se svými chudými zacházet, měl velmi rozvinutou charitativní síť, o kterou se staraly zejména kláštery, ale i některé měšťanské instituce či cechy. Chudí a bohatí existují ve všech typech společnosti, to samo o sobě žádného sociologa neudivuje. Ale když se nůžky mezi bohatými a chudými příliš rozevřou a když se chudí začnou organizovat, dochází ve společnosti ke stavu ohrožení. Může dojít k sociálnímu konfliktu.

Co dále vás na poslední dekádě překvapilo?

V roce 2000 se nám ještě mohlo zdát, že se podaří zvýšit úroveň politické kultury. Dnes už víme, že se nám to nepodařilo. Politická kultura je u nás skutečně nevalná. Nejlépe je patrná z verbálních vystoupení našich zastupitelů ve Sněmovně. Když posloucháte některé poslance, jakým jazykem mluví, kladete si otázku, zda jsme do urny hodili ten správný lístek.

Není to tak v každé demokracii, že v parlamentech nesedí jen chytří a kultivovaní lidé?

Ale ano, vzpomeňte si na Gottwalda ve sněmovně v roce 1929, kdy hřímal: "Přišli jsme vám zakroutit krkem a budeme se to učit od ruských bolševiků!" To je problém většinové demokracie, který opravdu neumíme vyřešit a s největší pravděpodobností se s ním nedá nic dělat. Stále tedy platí slavný Churchillův bonmot, že demokracie je špatný způsob vládnutí, ale nejlepší, který známe.

Pak si však nemusíme vyčítat, že se nám nepodařilo zkultivovat politickou společnost. Co když to prostě nejde?

Já bych to tak kategoricky neviděl. Myslím, že se dalo udělat mnohem víc. Kdyby se místo politických šarvátek mezi stranami a straničkami alespoň část politiků věnovala kultivaci veřejného mínění, nutně by se to muselo zpětně projevit v politické kultuře. A mnoho, velmi mnoho zde dluží společnosti vzdělanci, inteligence: znechucení není program, parafrázujeme-li TGM.

Jenže jsme často konfrontováni s korupčními aférami, které mizejí do ztracena. Pokusy o kultivaci politiky pak mohou působit jako výsměch.

To je možné, protože korupce a vymahatelnost práva jsou další závažné jevy, které se během posledních deseti let vyostřily. Lidé mají často oprávněný pocit, že se svých práv nedomohou. Ale jestliže se tento pocit bude rozšiřovat, je to pro demokratický systém nesmírně nebezpečné. Minulý režim ztroskotal na tom, že ztratil legitimitu. Lidé mu přestali věřit. Náš současný demokratický systém tu legitimitu pozbývá každou nevyřešenou kauzou, o níž se napřed mediálně mluví a vy se nedozvíte, jak dopadla a co se vlastně stalo. Až se někdy zdá, jako by té korupce bylo více než dříve, ale není to úplně tak. V roce 1926 řekl T. G. Masaryk v rozhovoru s Karlem Čapkem v Lidových novinách: "Vím, že naše veřejnost jest již příliš unavena korupčními skandály. Jde nyní o to, aby se veřejnost hlasitě ozvala." On korupci konstatoval, protože tento jev se bohužel od demokracie odloučit nedá, dodal však, že by se veřejnost měla ozvat. A co se stane u nás, když se lidé začnou ozývat? Začne se jim hanlivě říkat petiční sdružení. Nikým přece nebyli zvoleni, nikdo je nevybral, ať si založí politickou stranu a chovají se standardně.

Teď to ilustrujete argumenty, které používá například prezident Klaus.

Nechtěl jsem použít jeho jméno, protože vůči hlavě státu buďmež loajální. Ale o to nejde. Masaryk měl za to, že republika trpí přílišným partajnictvím. Když politik trvá na tom, aby se občanská společnost zredukovala na soubor politických stran, je jasné, že to je principiálně odlišný přístup k postavení občana ve společnosti a jeho politické a veřejné roli. Občanská společnost je u nás pořád v nedohlednu také proto, že občané nejsou ochotni se ve veřejných záležitostech angažovat. To souvisí s tím, že žijeme ve společnosti, která je spotřební. Svádí nás, abychom nakupovali, zadlužovali se, obdarovávali se více či méně nesmyslnými cetkami. Ale je to společnost, v níž se žije velmi pohodlně.

Není už klišé kritizovat konzumní společnost? Lidé chtějí konzumovat, proto tak žijí.

Jak říkal jeden americký sociolog: aby mohla spotřební společnost fungovat, musí si svého spotřebitele vychovat. A to přesně dělá. Vezměte si, kolik dostáváte týdně reklamních letáků na rozmanité druhy zboží. Člověk je masírován tím, co všechno se mu nabízí a bez čeho se zdánlivě nedá žít. Kalkuluje se s tím, že společnost je rozdělena podle Gaussovy křivky. Polovina je normálně inteligentní, čtvrtina je podprůměrně inteligentní a čtvrtina je nadprůměrná. Čím méně inteligentní člověk, tím snáze je manipulovatelný. Vzdělaný a kultivovaný člověk se přece mnohonásobně nezadluží, jako to udělaly tisíce domácností. To není jev, který by svědčil o "racionálním" chování.

Tady vám opět mohu namítnout, že tak to přece bylo odjakživa. Vždycky byla menšina vzdělaných a kultivovaných a masa těch průměrných, s nimiž šlo dobře manipulovat.

Samozřejmě, ale rozdíl je v tom, že doposud nikdy předtím neexistovala společnost, která mohla nabídnout všem bez výjimky takové množství spotřebních statků. Z tohoto pohledu je absurdní vzpomínat na dobu reálného socialismu, kdy byly v obchodě jedny kozačky. Stejně tak je absurdní, když je dnes ve třiceti obchodech sto druhů kozaček. Lidé se ocitají v situaci sovětských Židů, kteří emigrovali do Izraele a vrátili se do Sovětského svazu, protože byli vystaveni dennodenní volbě. Pořád se museli rozhodovat. To je trvalý stav člověka ve spotřební společnosti. Každý den se rozhoduje, zda si koupí to nebo ono.

Takže pak není divu, že lidé hloupnou, zadlužují se a poslední, na co myslí, je angažování se ve věcech veřejných.

Jistě, navíc spotřební společnost je ustavena tak, aby spotřebitel příliš nepřemýšlel a bavil se. Všechno musí být zábavné a všichni se musí bavit. I když se srazí čtyři osobáky, zpráva o tom musí být zábavná. Stejně tak vzdělání. Komenský sice říkal škola hrou, ale nemyslel to přece tak, že si sedneme do kruhu, uděláme si ohníček a každý si bude říkat, co chce. V určitém věku hra končí, jenže naše společnost by si dnes nejraději hrála pořád. A všechny vnější impulsy ji k tomu ponoukají. Žijeme v době, kdy se dramaticky zkracuje čas mezi objevem a jeho přeměnou ve zboží. Když Edison objevil žárovku, trvalo patnáct let, než se jí začalo svítit. Když někdo vymyslel iPod, dostal se na trh během roku a svět začal šílet.

Nepůsobí rychlý rozvoj technologií rozdělení společnosti? Mladí se na nejrůznější novinky rychle adaptují, zatímco staří zaostávají...

Tato disproporce způsobí, že s postupujícím věkem budou starší lidé ztrácet šanci na vzestup, protože nebudou stačit tempu mladé generace. Ta se do rychlého světa iPodů a iPhonů narodila, kdežto já se narodil do světa, kdy jsme měli jedno rádio. Mladí tedy budou nadávat: my na vás musíme dělat, a staří budou říkat: ale my jsme si na sebe vydělali.

S tím se asi nedá nic moc dělat.

Ne, ale musíme o tom alespoň vědět. Tento mezigenerační konflikt, který začíná jasně prosvítat, se týká pádu autorit a rozkymácení hodnotových systémů. V minulosti existoval tradiční respekt vůči stáří, dnes pomalu uhasíná. Do příštího desetiletí bychom si tedy měli přát, abychom se méně bavili a více přemýšleli, aby se více kultivovala naše politická scéna a aby občané byli více ochotni se angažovat ve věcech veřejných. Vím, že takhle řečeno to zní velice prostoduše. Ale na druhou stranu - na začátek nového roku si můžeme dovolit trochu moralizování.

Miloslav Petrusek se narodil se 15. října 1936 ve Zlíně. Vystudoval filozofii a dějepis na FF MU v Brně. Počátkem 60. let se aktivně účastnil snah o reinstitucionalizaci sociologie jako vědního oboru. V letech 1964-1967 byl výzkumným pracovníkem Ústavu sociálně-politických věd Univerzity Karlovy. Publikoval výzkum rozvrstvení české společnosti, kniha však byla po sovětské intervenci stažena a vyřazena z knihoven. Po roce 1970 byl vyškrtnut z KSČ a nemohl publikovat. V roce 1979 utrpěl infarkt, změněné pracovní schopnosti však využil k přednáškové a publikační činnosti v tzv. šedé zóně. V roce 1990 se habilitoval jako docent sociologie na FF UK, poté přešel na FSV UK, kde se stal děkanem. Byl také předsedou Masarykovy české sociologické společnosti a od roku 2000 profesorem ISS FSV UK. Autor řady publikací, například Sociologie a literatura (1990), Teorie a metoda v moderní sociologii (1993), Společnosti pozdní doby (2006).

(MF DNES)