Únor 2011

Poslední šance

Erik Tabery

Prozrazení úplatkářských praktik na ministerstvu životního prostředí je případem, který ani korupčně otrlé Česko snad ještě nezažilo. Díky nahrávkám pořízeným ředitelem Státního fondu životního prostředí Liborem Michálkem máme přesně zdokumentováno, jak to tady „chodí“. Skandál už smetl ministra Pavla Drobila – a to celá kauza teprve začíná. Libor Michálek si řekl o to být osobností roku 2010. Jeho postup je totiž tak příkladný, že si těžko lze představit lepší.

Ten příběh dnes vykukuje ze všech médií, takže si ho jen v rychlosti shrňme. Dva nejbližší spolupracovníci ministra Drobila, jeho poradce Martin Knetig a první náměstek Státního fondu životního prostředí Dušan Fibingr tlačili šéfa fondu Libora Michálka ke zločinu: měl dávat zakázky svého úřadu dopředu vytipovaným „vítězům“ soutěže, s jejichž úplatky se pak počítalo ve financování politické kariéry Pavla Drobila. Ředitel fondu to odmítl, ale když nátlak neustával, rozhodl se jednání s ministrovým poradcem a svým prvním náměstkem nahrát jako důkaz, že se chovají protiprávně. Potom věc oznámil premiéru Nečasovi. Ale ministerský předseda místo toho, aby zpunktoval policii nebo aspoň pozval své lidi na koberec, předal celou věc k vyřízení ministru Drobilovi, jehož jménem a v jehož zájmu přemlouvání ke korupci probíhalo. Drobil Michálkovi nabídl, že když nahrávku zničí, dostane za to křeslo ministerského náměstka. Vzhledem k nemožnosti dovolat se nápravy u nadřízených, předal nakonec ředitel Michálek své nahrávky deníku MF Dnes. Díky tomu máme dnes pokusy o vznik „fondu k financování politické kariéry Pavla Drobila“ zdokumentovány na nahrávkách. Žádné domněnky, žádné spekulace či dohady. Čistá fakta.

Premiér Nečas i bývalý ministr Drobil vysvětlují svou prozrazenou neochotu případ řešit tím, že oni přece nejsou „žádná ohlašovna“ a že Michálek měl prostě vyrazit na policii. To zní logicky jen na velmi povrchní poslech. Jako by šéf vlády netušil, jakou pověst má v Česku policejní vyšetřování úplatků mocných. Neschopnost zdejší protikorupční jednotky rozkrýt jeden jediný případ vedoucí do vyšších pater politiky je známá. Tento speciální útvar už dlouho není v obecném vědomí považován za nástroj boje s korupcí, nýbrž za nástroj k jejímu zakrývání. Takže padne-li v českém politickém prostředí věta „běž s tím na policii“, je třeba ji přeložit jako „odnes to tam, kde to dají k ledu“. Vždyť jen před několika dny přišel ministr vnitra Radek John (Věci veřejné) s případem, kdy měli policisté vyšetřovat kmotra ODS Iva Rittiga, ale místo vyšetřování mu prozradili, že se ocitl v hledáčku. Tohle je česká realita: když jde o zločiny mocných, policie není na straně práva.

Případ bohužel bez možnosti úniku za růžové brýle prozrazuje, že česká politická mašinérie je úplatkářskou chorobou zasažena rozsáhle a chronicky. Systém, který na nahrávkách Drobilovi spolupracovníci navrhovali, totiž změnu advokátní firmy, jež by s fondem spolupracovala, hledání nových bankovních domů, které by spravovaly státní miliardy, a účelové změny veřejných zakázek, přesně zapadá do doposud teoretických nákresů, jak se tady vypouští peníze z veřejných rozpočtů. Vše vypadá legálně, je to téměř nenapadnutelné, ale desítky či stovky milionů korun mohou mizet v soukromých kapsách. A z nich pak mohou zamířit – a nepochybně míří – do stranických kas. Jak to na nahrávce hezky říká poradce Knetig: aby měl Drobil „šanci stát se jednou premiérem“, tak „musí pro tu stranu mimo jiné i vydělat peníze“.

Kauza Drobil nicméně není výjimečná tím, že se stala. Velmi podobné aféry tu byly i za předchozích vlád, včetně těch ČSSD. Jiná je v tom, že je zdokumentovaná, a především tím, že se stala nyní a této vládě. Tým Petra Nečase si do praporu vyšil „boj proti korupci“ ve všech pádech. V rozhovoru pro Respekt premiér letos v červnu prohlásil, že kabinet musí s korupčním prostředím výrazně zatočit, a pokud ne, tak „bude pokračovat proces pozvolné eroze důvěry občanů v politické a státní instituce, a to je určitě věc, která neprospívá demokracii“. Podobná rezolutní vyjádření a také skutečnost, že ODS si změnila vedení a do sněmovny se díky kroužkování nedostala řada zkompromitovaných politiků, vzbuzovaly naději, že se praxe změní. Dokonce když se provalily obří skandály na obraně, do kterých byli zapleteni Jaroslav Kopřiva a Martin Barták, dalo se to interpretovat jako tolik potřebné větrání po temných časech.

Pavel Drobil nás vrátil na zem. Korupční řada nebyla přetržena, vyměnilo se několik aktérů, ale praktiky zůstaly stejné a jede se dál. Posunula nás do situace, kdy je na každého ministra pohlíženo jako na korupčníka a rozdíl mezi členy vlády je jen v tom, že na někoho to už prasklo a na někoho ne.

Současný stav, kdy se měsíc co měsíc odhaluje větší a větší kauza, nemůže systém vydržet. Nelze totiž lidi tak dlouho vystavovat beznaději. Kdo chce, aby demokratická společnost přežila, ten má o čem přemýšlet. Ostatně si to uvědomuje i premiér Nečas, který v již zmiňovaném rozhovoru pro Respekt řekl, že mimo jiné i kvůli korupci „Češi nikdy nedostali možnost se se svým státem ztotožnit, vzít ho za svůj“. To je velmi přesná poznámka, takže co s tím? Na tahu jsou politici. A rozhodně nejsme v situaci, kdy se mohou poplácat po zádech, že Drobil rychle rezignoval a případ se předal policii. Tady to chce začít jednat, byť to nebude snadné. Je naprosto jasné, že každého odhodlaného politika může střet s dosavadní praxí stát kariéru. Strany si evidentně už neumějí představit, že by fungovaly bez korupčního napojení na státní penězovody. Zasáhnout do této praxe znamená zakročit u svých kolegů, blízkých spolupracovníků, čekat otřesy, výhrůžky a kdo ví, co ještě. Když se ale do osekávání korupce nepustí, čeká je stejně dříve či později pád. Tak jako vyplaval Drobil, vyplave dříve či později další kauza a stejně jako předchozí kabinety je potáhne ke dnu. Tahle varianta je jen o to bolestnější, že s sebou ke dnu stáhne i společnost, které před očima mizí naděje.

Sociální demokraté vyvolali znovu hlasování o nedůvěře vládě. To se v tuto chvíli jeví jako špatná strategie, jež může kabinet maximálně stmelit. Ale i kdyby vláda padla, přijde chaos, který oddálí potřebnou léčbu. Na druhou stranu – pokud se Petr Nečas chystá situaci jen bagatelizovat a nevyvodí z ní praktické kroky, pak je lepší chaos než „klidná“ devastace a rozklad. Navíc, nezakročí-li tento kabinet opravdu rázně proti korupčnímu moru, může si dát za klobouk i své ekonomické reformy, s nimiž sice ještě nezačal, ale na něž je od začátku vládnutí tak pyšný. Kdo bude brát vážně volání po odpovědnosti a nutných úsporách od premiéra, který mlčí, když se lidé napojení na vládu snaží tunelovat státní kasu po stamilionech?

(Respekt, www.respekt.cz)