Březen 2011

Dumka o duchu šlechtickém

Luděk Frýbort

Ještě si vzpomínám, jak vrcholně nerad a jen že musel se pan prezident Václav Klaus kdysi smiřoval s pomyšlením, že se ministrem zahraničí republiky České stane nějaký pan Schwarzenberg. Jak dával najevo svou nechuť a pochyby, může-li vůbec takový chlap sloužit zájmům českého státu, no, jen uvažte: šlechtic, feudál, dokonce kníže. Emigrant, napůl cizák. Jestli ne Němec, Němčour, tedy určitě Rakušák, jistě teď bude chtít zaprodat naši slovanskou vlast rakouskému orlovi, v jehož spárech, jak známo, tři sta let úpěla. K tomu má ten Schwarzenberg v Rakousku hromadu všelijakých statků a majetků, teď ještě ten Orlík mu vrátili, bohatství přes bohatství, to také není v chalupnickém národě českém zrovna doporučení. Jestli též agent Vatikánu, jak už šlechtici bývají, není tak úplně známo, ale nějaké sympatie ke klerikálním kruhům se předpokládat dají.

Němec, šlechtic, kněz, bohatec či dokonce kapitalista, takové je pořadí zloduchů a nepřátel lidu, jak z něj vycházela již republika Masarykova. Republika Klausova pak přidala k tomu výčtu ještě toho emigranta, snad ne úplně nepřítele, určitě však postavu nedůvěryhodnou, své vlasti odcizenou. A teď má celá ta sbírka v jedné osobě zaujmout jeden z nejvyšších úřadů republiky. To bude český lid divně koukat! Avšak hle, kníže pán ještě ani nestačil zahřát své ministerské křeslo, a český lid nejenže divně nekouká, nýbrž vynesl onoho krajně podezřelého muže na nejvyšší stupeň obliby, místo aby jí obdařil někoho zemitě prostého, z chudičké chaloupky vzešlého, jak by odpovídalo národní tradici již od dob osvícenských.

Člověk by řekl – namíchli se Čechové po dvaceti letech všelijakých zlodějen na politiky z prostého lidu; i obrátili se k tomu, od nějž lze očekávat, že tolik nepokrade, maje prachů už dost. To by mohlo být vysvětlení, kdyby se týž posun od chudých chaloupek ke komnatám šlechtickým neudál i na druhé straně šumavské hranice. Nejoblíbenějším politikem tam už od nějakého času není paní kancléřka Merkelová, nýbrž jistý Karl Theodor Maria Nikolaus etc., baron von und zu Guttenberg, příslušník starého šlechtického rodu v severních Bavořích. Navíc neobsadil ten muž křeslo ministra zahraničí, z nějž už lze nasbírat nějaká kvítka do herbáře lidové obliby, jen nepříliš populární ministerstvo obrany. Je sice svobodný pán von und zu Guttenberg muž mladý a pohledný, vystupování příjemného, což může mít své kouzlo pro dámskou polovinu populace, jen tím to ale nebude; bylo už v německé politice všelijakých fešáků s úsměvem od ucha k uchu, a srdce lidu si nedobyli. Děje se něco? Obrací se nějaký list v postfeudálních dějinách Evropy? Jakobínská revoluce nastartovala dvousetletý věk pokroku a vše bylo jasné: boháč je sobecký a nadutý, šlechtic zase zpátečnický a degenerovaný, oba dva si pak jsou podobní v tom, že jim chybí cit pro potřeby prostého lidu. I bylo zjevno, že takové figury nemohou být ani vrátnými na radnici, natož pak ministry. Teď najednou to má být jinak?

Snad že dvě staletí pokroku byla i jeho zkouškou. Ukázaloť se, že co je či bude pokrokem, neuhodne ani sbor mudrců nejfousatějších; lze však lehce zjistit, co jím bylo: pokrok je to, co se v zkouškách času osvědčilo. Neosvědčilo-li se, nebyl to pokrok, nýbrž nesmysl, pakli ne švindl. I ztratilo ono slovo značný díl svého někdejšího kouzla. Něco dosti podobného se přihodilo dříve nepochybnému předpokladu, dle nějž z prostých poměrů vzešlý hodnostář bude hájit zájmy obyčejných lidí, kdežto zámecký pán si bude hledět svých statků a majetků, na potřeby lidu kašlaje. A aj, znovu se opak projevil býti pravdou, což je pochopitelné: je hlavní snahou politika z chudé chaloupky nikdy se do chudé chaloupky nevrátit. Chápe se tudíž každé příležitosti, již mu dává vysoký úřad – a že mu jich dává – k nahromadění dostatečného jmění, jež by ho a celý jeho rod takových konců navěky uchránilo. Člověk v zámožnosti vyrostlý a zámožnosti uvyklý šustěním milionů tak uhranut nebývá a ministrem aniž jiným pumprdentem kvůli tomu být nemusí; stává-li se jím, mívají v jeho pohnutkách víc místa hodnoty ideální, jako je, divme se nebo ne, nezištná služba státu a veřejnosti. Trvalo to, ale občan a volič jako by si ten vztah začínal uvědomovat.

A jak se zdá, i k jiné proměně dochází: přestává být zárukou popularity obhroublá bodrost s flaškou becherovky v kapse a cigárkem u pysku, přisprostlé vtípky, řeč chlévů a pavlačí. Spíš docházejí ocenění kultivované mravy, zdrženlivé vyjadřování. a když vtip, tedy jemně ironický, neurážející. Jakž můžeme vypozorovat z debaklu figur typu pánů Paroubka, Zemana či Topolánka, a nástupu osob ne tak břeskně lidových, snad i trochu nudnějších, ale způsobů věcných a korektních. Pakli k tomu přistoupí i kus ducha šlechtického, ona zavazující vznešenost, vyjádřená heslem noblesse oblige, zakotvenost v tradicích, zdrženlivost ve slovech i skutcích a loajalita k panovníkovi, i kdyby jeho titul měl právě znít prezident… všimněme si, jak neústupně loajální k hlavě státu je kníže pán Karel ze Schwarzenberku, jak se nepokouší slůvkem jí oplatit nafrněnou přezíravost, ač by k tomu měl příležitostí nepočítaně… nu, nedivme se, že si člověk takového formátu získává úctu, což je něco víc než prostá obliba. Škoda možná, že je v české vládě pan Schwarzenberg jediný zástupce svého stavu. Když tak koukám, co všechno už se vystřídalo na politickém jevišti zemí českých a jakými kousky zaskvělo, říkám si, jestli by nebylo účelnější sestavit ji ze samých příslušníků staré české šlechty, z tu- i cizozemska do služby povolaných. Jenže oni by, zdrženliví a po slávě nebažící, o to asi nestáli.

Desítiletí křupanské hrabivosti a proletářských móresů přivedla země Koruny české, kam je přivedla: k naprosté deziluzi v občanských vrstvách, k pohrdání politikou, děvkou nejprodejnější, k propletenosti předivem zločinu a korupce, jež už nerozplete ani ďábel sám, natož nějaký politik, byť i úmyslů nejsolidnějších. Medicína k vykurýrování té choroby asi žádná není. Snad jen zrnko naděje a útěchy: že český člověk – demokracie zatím zrušena nebyla – napříště ve svém rozhodování nebude ani tak přihlížet k proletářské lidovosti, jako k projevům ducha šlechtického. Kdyby měl ten vývoj vést na konci všech konců k tomu, že by v hradčanských síních nepobýval pán zaměnitelný za kteréhokoliv jiného pána okamžikem navlečení do roucha prezidentského, nýbrž se navrátil král na tisíciletý trůn království českého… já vím, je to obtížná představa. Nepokroková. Zavřeme ale oči a navoďme si ji: je opravdu tak směšná? Hrůzu a strach nahánějící? Nebo nahání strach spíš pomyšlení, že se to bude v zemích Koruny české dál a dál mydlit jako doposud, v nevíře, neúctě, rezignaci? No, odpusťte, zabájil jsem si.