Březen 2011

Nejsme jako oni aneb O příkazu „zabij“

Luděk Frýbort

V jakých podmínkách budou žít naši potomci, řekněme, za padesát let ode dneška? Jako svobodní lidé, nebo jako podřízená menšina? Netřeba totiž kouzel vysoké matematiky k propočtu, že půjde-li všechno jako doposud, budou mít nejvýznamnější evropské země už kolem roku 2060 muslimskou většinu, ostatní nedlouho poté, leda by po muslimském přílivu následoval nějaký odliv. Ale to se zatím nejeví jako pravděpodobné. Máme si s tím lámat hlavy, nebo nemáme? Je řádné a mravně přípustné bránit se nedobrému vývoji, nebo je obranný postoj neetický, předsudečný, rasistický, xenofobní a islamofobní? Stojí vůbec naše křesťansko-západní civilizace za záchranu, nebo, no bóže, zanikla říše římská, zanikne i ona a bude nahražena něčím jiným, jako už pokaždé? Přes odpor svých politicky korektních elit si evropská veřejnost čím dál naléhavěji klade takové a podobné otázky. Ani země Koruny české nestojí stranou debaty, jakkoli se jich současné migrační proudy zatím dotýkají jen po okraji. Nicméně je jistý, dobře patrný rozdíl v chápání naznačeného problému mezi zeměmi před- a zašumavskými: v západovropské veřejnosti jsou to spíš kruhy levicové a intelektuální, které hájí neomezenou imigraci ze zemí islámu, kdežto střední a konzervativnější vrstvy jsou postupem islamizace znepokojeny - proč tomu tak je a pravděpodobně být musí, by bylo námětem jiného povídání. V tuzemských podmínkách nevede názorové rozhraní tak výrazně po politické linii, spíš záleží na tom, jak kdo stojí – když už je řeč o křesťanské civilizaci - k fenoménu křesťanství; a to není v české nevěrecké (neříkám, že ateistické) společnosti zvlášť slavné. K tomu bych rád utrousil několik poznámek.

Předesílám, že nejsem žádný ukázkový křesťan a vůbec už ne přívrženec některé z církví. Na to mám příliš rád svou myšlenkovou nezávislost; z německé luterské církve pak jsem vystoupil už v letech osmdesátých, kdy nebylo protizápadního, protiamerického atd. kraválu s barikádami a pálením vlajek, aby kolem neposkakoval evangelický pastor s medovými slovy všelidské lásky na rtech. Přesto se chci křesťanství ujmout, neboť zjišťuji, že se mu děje křivda. Probírám se totiž občas v Neviditelném psíku diskuzemi pod čárou; a kdykoli v nich dojde na střet západního (křesťanského) světa s islámským, hned čítám – nono, křesťané nemají mohamedánům co vyčítat, však i oni válčili, dobývali, vraždili, kacíře a odpadlíky sice neukamenovávali, ale upalovali, svou víru mečem a ohněm šířili, sama Bible je takových věcí plná… je to tak?

Ovšemže je. Nemusíte mi vypočítávat všechny krvavé skutky, podlosti a zrady, jichž je plná bible – přesněji Starý zákon - dovedu si je nalistovat sám. Ani mi nemusíte vypočítávat všechny mordy a dobyvačné války, co se jich kdy vedlo pod znamením kříže, i o nich mám dosti dobrý přehled. Každému však, kdo mávaje rukou tvrdí, že obojí, křesťanství jako islám, je stejný v krvi vymáchaný neřád, doporučuji probrat se kapitolami Nového zákona, najde-li kde výslovný příkaz: „zabij!“ Nebo se ani probírat nemusí, nenašel by nic. Zato korán, oho. Nelíčí-li právě s náramným gustem příšerná muka, připravená na věčnosti pro ty, kdož do písmene neuvěřili – poctivé katolické peklo je proti tomu ještě hotová ozdravovna – obsahuje příkazů k zabíjení v rozličných obměnách nepočítaně. Nikoliv, vy všichni, jimž se zalíbilo v postoji nad věcí stojícího soudce: základ křesťanského učení je možná trochu nereálný, nadsazený, nepočítající s přirozenou agresivitou člověka, takže se mu ta láska a to nastavování druhé tváře drobátko vymknuly z ruky. Islámu se nevymknulo nic. Válečné i jiné násilí je neodmyslitelnou součástí jeho zákona, z nepochybné vůle Boží zvěstovanou: „A až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy…“ tak káže súra Pokání, verš pátý. Ti modloslužebníci, víte, soudcové spravedliví, to jsme my. Najděte mi v Kristově poselství něco z desetiny tak výbojně nenávistného a já padna na tvář přijmu pravdu Prorokovu. Ale už vidím, že ji přijímat nebudu, ne, nelžeme si do kapsy, nejsme jako oni, nejsme a nebudeme. Je už pomalu čas si to bez všech okrasných pentliček přiznat.

Stejně je to ale divné. Každou ze stočtrnácti súr koránu zahajuje verš Bi ismi l´láhi rahmáni ráhimi - ve jménu Boha milosrdného, slitovného - po čemž následují už jen samé nemilosrdnosti a neslitovnosti. Jak si vysvětlit ten rozpor? Je snad korán lživý? Pokrytecký? Není; na to vyhlašuje své cíle až příliš otevřeně. Jen je to kniha velmi, velmi nepůvodní. Až na pozůstatky mravního kodexu předislámské společnosti, zčásti nomádsko-pastevecké, zčásti kupecké na křižovatkách karavanních cest, je dost povrchně opsaná ze starších písem židovsko-křesťanských, člověk se musí až divit, že s něčím tak lajdáckým mohl Alláh seslat svého archanděla k proroku Muhammadovi. Opisování je dobře znát: křesťanský princip milosrdenství v prvním řádku, a hned za ním krutosti, nesmiřitelnosti, zášť a nepřátelství bez konce. Pročež zakončeme tuto část debaty: mordy a nenávisti pod znamením kříže byly (byly, zdůrazňuji) výsledkem lidské slabosti, odchýlením od zákona Kristova. Kdežto dobyvačné války, útlak a násilí pod znamením půlměsíce byly a ještě stále jsou doslovným naplněním zákona koránu. Je dobře to vědět, když pro nic jiného, abychom si dovedli představit, co asi tak čeká naše vnoučky, budeme-li si vést stejně jako doposud.

Zbývá ještě poslední námitka, s níž si rády zahrávají spravedlivé duše: ach co, zanikla říše římská, nahradilo ji… Dokončeme tu větu: místo po říši římské vyplnily barbarské tlupy převážně z evropského Severu, jejichž způsob myšlení, zušlechtěný působením antického dědictví, se posléze vyvinul v to, co dnes nazýváme způsobem západním. Neboli obecněji, stav nižší dokonalosti přerostl přirozenou cestou v stav dokonalejší. Tak je tomu už od počátku věků, už od chvíle, kdy se chomáče jakýchsi bílkovin v prahorním moři srazily v živou hmotu: co je vývojeschopné, přerůstá ve vyšší dokonalost, co není, zakrňuje a zaniká. Jistě že západní civilizace ve stavu, v jakém se právě nalézá, má po čertech daleko k nějaké dokonalosti. A jistě že dělá, co dovede, aby zanikla. Jenže: co ji má nahradit, rádcové moji? Co má být oním vyšším stupněm? Islám? Nauka plytká, ustrnulá se svými recepty ve století sedmém? Neschopná ničeho víc než opisování z knih protivníkových, a ještě nepořádně? Narovnejme si brejle: má-li mít tento svět ještě nějakou budoucnost, musí jej vést civilizace ani vítězně dobyvačná, ani bez pochyb a odporu věřící, ani nad všechno pomyšlení množivá a zemi po zemi zaplavující, nýbrž civlizace tvůrčí. Do budoucnosti hledící, neklidná a zvídavá, nové objevující a obzor rozšiřující, na žebříčku vývoje postupující, taková, jakou byl Západ, dokud jej neopanovala současná sebemrskačská móda. Útěchou je, že módy pomíjejí; i věřme, že také záliba v podbízivém pokrytectví pomine a Západ znovu objeví svůj tvořivý neklid, ne aby ovládal svět, ale aby svět mohl vůbec jakž takž fungovat. Za své pobláznění bude ovšem muset platit, a cena nebude nízká.