Březen 2011

Víno a slivky aneb Jak dál s Evropskou unií

Luděk Frýbort

Kam bych přišel bez svých věrných a milých čtenářů! Jistá dobrá paní z Kutné Hory se mi obětavě stará o inspiraci zásilkami českých časopisů, tuhle zase přiběhl pošťák s balíčkem podobného obsahu od příznivce ze Švýcar, takže mám pořád nač reagovat a o čem psát. Je ovšem značný rozdíl v politických i jiných mravech obojí té země, v jednom jsou si však podobné: nejsou členy eurozóny, nýbrž se drží své tradiční měny. Členem Evropské unie země Koruny české na rozdíl od Švýcar sice jsou, ale jak tak čtu a koukám, velké vážnosti v řadách obyvatelstva matička Unie nepožívá; i nevynechají za současných okolností ani české, ani švýcarské časopisy příležitosti, aby se nezapošklebovaly jak EU, tak i euru. K tomu bych z pozice obyvatele jedné ze zakládajících zemí Unie rád připojil několik poznámek.

Zmítají ovšemže eurem v posledních měsících turbulence a jeho kurs kolísá, jednou nahoru, podruhé dolů, povšechně ale spíš dolů. Lze také tušit proč: poněkud ukvapeně byly před časem mezi jeho uživatele přijaty země, které se měly nějaký čas nacházet v učebním poměru, než jim bude vystaven mistrovský list. Nejsem ekonomický odborník a za finančního poradce bych se nejspíš nehodil, ale už jako emigrantský nováček jsem stačil postřehnout onu jistou lehkorukost, s níž například Itálie zacházela se svou lirou; i ustrnul jsem poněkud, dozvěděv se o čas později, že má tento vrtošivý peníz vplynout do jednotné evropské kasičky. Stalo se, co se stát nemělo: jankovitost jihoevropských měn byla sice známa, s blahovůlí hraničící s pošetilostí jim však byla poskytnuta hypotéka dobré naděje. A dobrá naděje zklamala, jak už vesměs bývá osudem nadějí v polepšitelnost chronických rozmařilců. Kéž by se unijní panstvo z toho pohlavku dějin aspoň poučiti ráčilo.

Přesto chci stvrdit, že přijetí eura Německem nelituji, po marce nevzdychám a jejího návratu se nedožaduji. Navzdory všem varovným řečem se nestalo, co věštili chmurní proroci - běda, běda, přichází čas drahoty, spíš se tempo zdražování zpomalilo, z 2,6 % ročně před zavedením eura k 1,5 % po něm. Stejně či podobně je tomu v jiných jakž takž zodpovědných zemích, jak sám mohu potvrdit, když se tak párkrát do roka rozjedu po našem starém kontinentu, ceny srovnávám. Naopak a jako naschvál se mi nejrychleji vyprazdňuje kapsa právě v zemích eura nemajících: v Norsku, ve Švýcarsku, Velké Británii, s jistým odstupem ve Švédsku. Ostatně, když tak o tom přemýšlím, ani naše drahá vlast česká není od nějakého času právě vzorem vší láce. Už dávno v ní tak bohatýrsky nenakupuji jako dřív, domů do Německa neimportuji, leda hrubou mouku na knedlíky, protože ta se v Němcích běžně v obchodech nevyskytuje a svíčkovou s bramborem pojídati jest nechutno. Potraviny jsou v Česku pořád ještě o nějaké procento levnější (není pravda, jsou dražší než v Německu - pozn. red. CS-magazínu), i když také ne všechny, avšak co se šatstva, technického zboží týče, oho! Dohnaly už, ba předehnaly země české Západ, plnými autobusy směřuje nákupůchtivý lid do Řezna, do Drážďan, do Vídně… Pravda, ono se nedalo předpokládat, že by matka Čechie navěky zůstala oázou nízkých cen, jednou se musely hladiny ve spojitých nádobách vyrovnat. Ale jen vyrovnat; bude teď dosti napínavé sledovat, zastaví-li se cenová hladina na dosažené úrovni nebo poleze dál a výš. Abych ještě nakonec nemusel servírovat ke svíčkové, fuj tajbl, rejži nebo nudle!

Ne zcela, ale dosti podobně je tomu s celičkou Evropskou unií. I ona poskytla hypotéku důvěry mnohé hrdě suverénní zemi, na niž by bývalo vhodnější uvalit pro první čas protektorát (čímž ovšem nemyslím zemi českou, vímť, jaký zvuk má v ní to slovo). Moc rád slyším z řečené země posměch a žehrání na tu bruselskou byrokracii, která, hehehe… I věděl bych rád: mají žehratelé tuzemskou byrokracii za lepší? Méně rozplemeněnou a zašmodrchanou, efektivnější, kompetentnější? Či snad dokonce neúplatnější? Doneslo se totiž sluchu mému cosi o jednom českém ministerstvu, v jehož komůrkách se zahnízdilo na 5000 úřednických trubců. Nebo ani ne v komůrkách, nýbrž na kanapi a na chatách, s mobilem po ruce, kdyby náhodou něco. Třeba je to jen bídná pomluva, ale stejně by mě zajímalo: kolik duší čítá osazenstvo všech českých ministerstev a jiných vrcholných orgánů? Vyhledat si počty bruselské by neměla být taková potíž, a mohli bychom srovnávat. Neudělá to někdo za mne? Já bych se totiž také hrozně rád zapoškleboval té bruselské byrokracii, co je živa tím, že si vymejšlí jen samé nesmysly a zbytečnosti. Netřeba dodávat, že na rozdíl od vysoce výkonné byrokracie české, nesmyslných okolků neznající.

Zanechme špásů. Je docela dobře možné, že než se desítiletí s desítiletím sejde, nebude už žádné Evropské unie, leda v podobě dalšího rozežvaněného a dokonale zbytečního spolku, jakým je dnes například OSN i četné další. Stane se tak, bude-li se Unie dál hlava nehlava rozšiřovat o další a ještě další členy až po Turecko a Tatarstán, bez ohledu na to, náleží-li k Evropě krom toho zeměpisu i svým kulturním a civilizačním vývojem, hospodářskou zdatností, výskytem korupce a jinými drobnostmi. Jestli ano, může se cítit blažen vysoce ctěný pan Klaus se svým dvořanstvem; bude-li do smíchu i všem ostatním v Před- i Zašumaví… no, moc jist bych si nebyl. Nechci strašit přespříliš, ale barometr dějin neukazuje sluníčko, a v roce 2021 se může jevit sakramentsky výhodným nestát se svou suverenitou jako osamělý hrdina v bouřích času. Zvlášť pro zemi a národ nikterak obzvláště hrdinský.

Byl to dobrý spolek, těch původních šest zemí Evropského tehdy ještě společenství, říkejte si, co chcete, pošklebníci. Byl ještě pořád dobrý a efektivní navzdory občasným anglo-francouzským trucům po rozšíření o Velkou Británii a severské země. Rozšířením o západní Středomoří už starostí spíš přibylo; a Řecko, to už byl zcela jednoznačně přešlap, hypotéka naděje, která nemohla být splacena. Ne ani tak kvůli deficitům a početním švindlům, ale z nedostatku kompatibility s mravy Západu. Neprodělalo Řecko celý ten vývoj přes rytířskou gotiku, renesanci, reformaci a osvícenství, spadlo z turecké lopaty rovnou doprostřed razantního vývoje hospodářského i myšlenkového, v němž se ještě nestačilo rozkoukat a kdoví jestli kdy rozkouká. Nu, a máme rozšíření zatím poslední, o země spadnuvší z lopaty tentokráte sovětsko-komunistické. O jeho smysluplnosti dosud není shody. Jedni se těší, že rozepnutím až po Černé moře a severní Balt se z EU stává opravdová, světová velmoc; jiní si té cti tolik necení a táží se, není-li tomu s velmocí jménem Evropa stejně jako se sudem, v němž bylo do poloviny dobrého vína a trouba vinař z něj chtěl dolitím vody udělat sud plný. I hněvají se mnozí, že se z evropského vína staly evropské slivky. Ještě dalším rozředěním pak, ještě cizejšími a podivněji chutnajícími substancemi… ale snad už jsem napsal dost.

Hádají-li se dva o totéž, nemusí to být totéž. Politická kasta západnějších zemí vidí v Evropě od Atlantiku po Kavkaz posílení své důležitosti, kdežto obecný lid spíš ohrožení svého majetku – ti, kdož bydlí v blízkosti polských a českých hranic, by o tom mohli píseň zapět – jakož i věčné sypání peněz do všelijakých programů a fondů, aniž by se z druhé strany ozvalo slovo poděkování. Politická kasta východně od Šumavy a Labe, ne celá, ale z dobré části, vidí naopak v sjednocené Evropě ohrožení suverenity, čemuž skeptičtější pozorovatel může rozumět jako obavě, aby mnohému pánu velmožnému nebylo z toho ošemetného Bruselu vidět na prsty. Lidu poddanému pak je to ponejvíc jedno.

Snad abychom toho pomalu nechali, jak naše demokratická vrchnost, tak my, poddaná pakáž. Kratičký úsek historie od roku 1989 silně nedal zapravdu panu Fukujamovi, radovavšímu se – jak dávno už! - že se konečně prosadila demokracie co jediný funkční a světově platný systém, čímž nastal konec dějin. Naopak, dějiny se řítí jako splašený kůň a budoucnost nepáchne ničím veselým. Než se kalendář desetkrát obrátí, mohou se nám všechny krize a recese, eura i neeura, jevit jako hudba časů rajských, kdy byl svět ještě jakž tak bezpečný a živobytí zajištěné. Kruh jakéhosi obklíčení se kolem nás stahuje – nevšimli jste si? Bylo by velmi třeba nechat dozrát do plnohodnotného vína, co je dozrání schopné, slivky vylít a dál evropský sud nedoplňovat, spíš hájit proti těm, kteří by jej rádi dolili po svém. Evropská unie věru není vší dokonalosti futrál, ale jinou hradbu proti nájezdníkům nemáme. Nelíbí-li se nám ve všem všudy – a ono je opravdu dost toho, co se nemusí líbit – neusilujme o zboření hradby, nýbrž o opravu a posílení. Neboť čas se nachyluje a útočný křik se blíží.