Březen 2011

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 11

Luděk Frýbort

9. Půvaby a nepůvaby sičuanské metropole

Nejdřív abych podal malé vysvětlení k názvu provincie Sičuan, o níž teď bude na několika stránkách řeč. Slabika si (v sestupném tónu) značí v čínštině číslovku čtyři, čuan, jak jsem již někde uvedl, znamená řeka (také se může říci hé), a znakem jsou takové tři svislé čáry, dohromady tedy Čtyři řeky. Nerozepisoval bych se o tom tak obšírně, kdyby slabika si neměla i jiný, zlověstný význam: tak se totiž po čínsku řekne smrt. A o smrti, jejej, jejej, jakož i o všem, co ji připomíná, slyší Číňan velice nerad. Vyhýbá se zmínce o ní jak jen může, zaklínaje ji všemi pověrami, co jich obsahuje čínské zvykosloví, a že jich obsahuje snad nekonečné množství. Nikdo nechce bydlet v domě číslo 4, majitelé automobilů si připlácejí, jen aby nevyfasovali poznávací značku obsahující to zlověstné numero, hotely nemají čtvrté poschodí a v těch, která je mají, chybějí pokoje číslo 4, řady takto označených sedadel nejsou pro všechnu jistotu ani v čínských letadlech, a vůbec by si čínská duše náramně oddechla, kdyby byla čtyřka vyškrtnuta z matematiky. Nedozvěděl jsem se, jak snášejí smrtonosné jméno své provincie občané sičuanští, ale hádal bych, že z něj radost nemají. Na mně se projevilo například tím, že se mně rozbolel zub, ale to jen proto, že jsem byl v Sičuanu pouhé dva týdny. Hrůza pomyslet, co by se mohlo stát při delším pobytu.

O to jsem se však nestaral, přibyv do města Čengdu, nýbrž jsem se sháněl, kde najdu ubytovnu Mix Hostel. Taxíkář půlhodinu bloudí ulicemi, pak, nevěda si rady, mě předá ještě moudřejšímu taxíkáři, a ten… A to, prosím, stojí zmíněný herberk, pěkně označený červenými lampiony, hned tadyhle v ulici Xing Hui Xi Lu, což jsem po nějakém zacvičení dokázal najít i já. Ptáš se možná, čtenáři, proč jsem byl hostelu tak lačen, že jsem kvůli němu objížděl Čengdu jako kdysi zástupové izraelští Jericho? Odpovídám takto: kdybys měl, poutníče, peněz jako želez, nevyhledávej pěti- a vícehvězdičkové hotely mezinárodních řetězců, jsi-li v Číně, nýbrž dej přednost zařízení, zvanému youth hostel. Překlad toho názvu značí ubytovnu pro mládež, ale neklesej na mysli, dědky tam pouštějí taky. Máť takový youth hostel mnoho předností. Ceny bývají nevysoké, zejména vezmeš-li zavděk postelí v tzv. dormitory neboli společné noclehárně. Ale ani separátní pokoj ti díru do kapsy nevyřeže, jest Čína – především její méně vyvinutá západní část – končina levná. Zejména však děvčata v recepci zpravidla mluví slušně anglicky, poradí a pomohou, což v mnohahvězdičkových arcihotelích nikterak nemusí být ten pád. Dále: youth hostely obvykle nabízejí výpravy k zajímavostem blízkého i vzdálenějšího okolí; a ještě uvidíš, jak obtížné bývá se k nim protloukat sám nebo shánět nějakého průvodce. V čínském youth hostelu (v jiných málokdy) se vesměs vaří, čínsky i evropsky, a ne špatně. Hlavně ale se tam setkáš se spoustou jiných vandrovníků ze všech koutů západního světa (zajímavé, že z jiných koutů ne), ledacos se od nich dozvíš, zkušenosti si vyměníš, a třeba se z toho krátkého setkání stane krásné doživotní přátelství.

V hostelu Mix jsem se však setkal s úkazem, jejž jsem si dodnes nedokázal uspokojivě srovnat v hlavě. Vstoupím a ustrnu – na stěně velký plakát, na něm dva proletáři v rudém poli jako živí, hlavy nadité v maovských čepicích, jeden se rozmachuje ke gerojskému gestu, druhý duje do plechové trouby, v druhé ruce Maovu rudou knížku. Avšak netroubí, jak by se dalo čekat, k sjednocení proletářů všech zemí nebo k osvobození ze jha buržoazie, nýbrž: Navštivte Mix Hostel! Tentýž plakát, jenže v menším provedení, visí na ledničce, hlásaje: Kupujte naše pivo! I na záložce, již dostanu návdavkem k plánku města, se stkví portrét revolucionářů s trumpetou a zase nějakou nepříliš uvědomělou výzvou, a tak vám nevím. Jsem člověk prohnaný třiceti roky života v socialismu, takže rozpoznám, co západní návštěvník třeba stěží chápe: opičárnu. Posměch, který si nemusí vymýšlet šprýmy, protože je bolševický režim se svými hesly a svátostmi směšný sám sebou. Vzpomínám si na typickou scénku z těch časů, z hospody se vypotácejí ochlastové, pějí budovatelské písně a mohou u toho puknout smíchy… to nepochopí ten, kdo v té absurditě sám nežil a její šaškárnu nepocítil. V tom smyslu bych dovedl proletářský plakát pochopit. Ale v Číně?

Přemýšlím, na co to hledím. Možná na výraz disidentské odvahy, i když by v takovém případě asi plakát dlouho na ledničce nevisel? Nebo naopak vládne v rudé Číně taková svoboda projevu, že je dovoleno si dělat z omšelých svátostí šprťouchlata? Nebo to dovoleno není, ale papalášům je to dávno fuk, neboť ze všech svátostí uctívají už jen poslední a nejvýnosnější – věčnou vládu jedné zháčkované party? Nebo… ale to abych se vrátil k poznámce o čínských bankovkách, jak jsem ji utrousil na začátku předešlé kapitoly. Na každé z nich, od nejnižší k nejvyšší, jest vyvedena podobizna Velkého vůdce. Desítimetrový pomník téhož muže shlíží na hlavní náměstí – či spíš křižovatku – Čengdu i jiných čínských měst. Vůdce Mao je prostě všudypřítomný. Přitom na něj každý kašle, vysokých funkcionářů nevyjímaje.

Možná ti Číňani, šibalové, sledují nějaký skrytý záměr: okázale vystavují modlu revoluční mytologie, a zároveň na ni kašlou. My na Západě sochy svých tyranů s opovržením kácíme, což však má jen krátkodobý účinek. Zkušenost ukazuje, že trvá dvacet let, než se zavržený tyran probudí k novému životu, jako když upír nadzvedne víko hrobky. Dvacet let, to je čas, jejž je třeba, aby vyrostla generace, která tyrana z vlastní zkušenosti nezažila a má sklon pokládat zvěsti o něm za povídačky senilních (čtyřicetiletých) dědků. Že Velký Vůdce selhal ve všem, co vzal do ruky, že po něm zůstala poušť, desetimiliony mrtvol a nevypověditelné lidské neštěstí, že jeho velkolepé projekty do jednoho končily v rozvratu a v bídě… to vše ustupuje do pozadí ve srovnání s tím, že uctívat modly zkrachovalého režimu je rajcovní. Jeden na sebe upoutá pozornost, holky koukají a tatínkové se zlobí. A když se k tomu probere z mrákot i pár starých pardálů z dob, kdy revoluce ještě byla mladá, když začnou tvrdit, že za toho tyrana nebylo všechno tak úplně špatné, že bojoval proti negramotnosti nebo postavil dálnice, tu se renesanci bláznivé ideologie dostane intelektuálního potvrzení, a celá truchlohra může začít znovu. Neboť jest vlastností módy, že se vracívá – co také pořád nového by si měli módní tvůrcové vymýšlet, že ano. Nezbavíš se jí tak snadno, jen pokácením nějaké modly.

Číňané na to jdou moudřeji. Nekácejí modly, nýbrž je nechávají ve vší posvátnosti ztrouchnivět. Ať si stojí Velký Mao na křižovatce, ať se nafukuje na stoyuanovce, nikdo už se za ním neohlédne, víko sarkofágu nenadzvedne. Rajcovní je jen to, co připomínají s varovně vztyčeným ukazovákem tatínkové: varujte se tyranie, je zhoubná! Hahaha. Co se nechá posvátně trouchnivět, to se módou nehotových dušiček ani starých pardálů nestane, protože se tím nedá provokovat, na vlastní zajímavost upomínat. Jestli jsou zbytky Maova kultu dokumentem takovéto taktiky, skláním se v obdivu před východní moudrostí. Anebo tomu tak není a já už v té Číně nerozumím vůbec ničemu.

Ukáže se, že jediný pokoj se sprchou a evropským záchodem je obsazen, ale dívky v recepci, hledíce uctivě na můj šedivý vous, mě posílají naproti do hotelu. Že prý s ním mají takovou výměnu sjednanou, a že to není o moc dražší. Na jídlo a na kus řeči mohu prý přijít zpátky k nim. Nu dobrá. Jdu přes ulici, hotelový pokoj je za tu stovku yuanů (240 Kč) opravdu pěkný, a mládenci v recepci vznešenost sama, v klubových uniformách s kravatou, zlaté knoflíky… Jenže na mne zase všichni koukají jako telata. „No english,“ špitají zaraženě. „No english.“ Pravidlo jest potvrzeno. Ještě, že si mohu zaskočit do hostelu na večeři a podívat se, kam bych se zítra mohl vydat na výlet. Vývěska jich nabízí slušný výběr, z nějž hned vyřadím vícedenní plavbu na řece Yang Zi neboli Čang Džiang (stažením obého asi vznikla obvyklá podoba toho jména, Yangce-kiang). Ne že bych slavný veletok s jeho Třemi soutěskami, další ze světových proslulostí Číny, nerad viděl; ale bylo by mi smutno. Ještě jsem ve svém dvacetiletém mládí stačil naposledy zažít jedinečnou krásu staré Vltavy, nesrovnatelnou s ničím v Evropě mimo Skandinávie, ještě jsem si projel na pramičce Červenské a Bučilské proudy, než je pohltily vody jak ten hrb zbytečných přehrad. Přehrady byly – nebo ještě jsou – komunistická mánie, v Československu jako v Číně. Také Tři soutěsky řeky Yang Zi v nich záhy zmizí, prý kvůli nějakým megawattům, ale moc tomu nevěřím, spíš kvůli té bolševické pejše. Aby celý svět koukal – hle, co dokázal socialismus! Dněprostrojem to začalo, vybetonováním vorařské Vltavy pokračovalo, a teď Tři soutěsky… nemusím být u toho. Připadal bych si jako na funuse, a já si na funusy nepotrpím. Zbytek nabídky už je mi ideologicky přijatelnější, i rozhoduji se pro chovnou stanici pandů obojího druhu, velkých a červených, a pro dvoudenní jezdeckou expedici v horách severního Sičuanu. Zbytek vandrů si zorganizuji sám. Začínám si v Číně zvykat.

Medvídka pandu s jeho černobílým kukučem, kultovní symbol hnutí pro ochranu ohroženého zvířectva, musím vidět nejdřív, to jest hned zítra. Chovná základna se nalézá nějakých padesát kilometrů za městem. Netušil jsem, že návdavkem k pandům se mi ještě dostane dvojí otřesné zkušenosti, abych pak mohl doma vykládat – taková, pánové, je Čína. Tak vypadá zblízka ten její přeslavný zázrak, co se mu všichni nestačí obdivovat. První zkušenost jsem zaznamenal hned večer po příletu, ale myslel jsem si, že je jen tak obyčejně zataženo. Ráno vyjdu na chodník, koukám, nosem natáhnu – smog. Rmutný příkrov žlutavě šedého mračna, z nějž to čpí uhelným kouřem, sírou, kyselinami, kdoví čím ještě. Občas prohlédne slunce, žádné životodárné božstvo, jen žalostný, sinale bledý kotouč, který zase hned zmizí, jako by se té bídy styděl. No, snad zítra přijde vítr a to nadělení rozežene. Ale nerozehnal. Ani zítra, ani za sto let, bude-li ještě trvat hospodářský zázrak.

Minibus cestovní agentury se prodírá ulicemi zacpanými od světel k světlům, v tom ohledu už Čína dohnala Západ dokonale, ba předehnala. Žádného konce té plechové tlačenici není, Čengdu je pětimilionová metropole a nepřejede se jen tak hned, i kdyby zácep nebylo. V západních zemích si i daleko menší města vybudovala podzemní dráhu, aby ulehčila té lidské záplavě, ale do Číny, zdá se, taková myšlenka nedospěla. Došlo ovšem sluchu mého, že v Šanghaji se staví něco absolutně supermoderního, visutá rychlodráha… už tuším, proč v zrovna Šanghaji a ne v Čengdu. Čengdu není výstavní skříň. Zázraky techniky se staví k témuž účelu jako přehrada na Třech soutěskách: ne po potřeby poddané holoty, ale aby svět koukal. Podívej se, Západe, co dokáže čínský, ideou tržního socialismu napojený duch! Poddaná holota ať se strká, v zácpách vězí, k čemu jí třeba nějakého metra.

Po půldruhé hodině, všem čínským svatým budiž sláva, ne že by město končilo, ale vytrácí se do trochu rozptýlenější zástavby. Snad to teď půjde svižněji. Mohlo by jít; silnice je pěkná, široká, tři proudy z města ven, tři do něj, ledaže bez středního pruhu. Leč opak je skutkem: jde to ještě hrůzněji než v městě. Předesílám, že čínský dopravní babylon je nutno zažít, slovy jej vylíčit nelze. Sem všichni spějte, vy ochránci životního prostředí, úzkostlivě měřící každou desetinu miligramu výfukových zplodin, sem se vydejte, vy osoby úřední, předpisující, který vehikl ještě smí být připuštěn k provozu a který již je zločinem proti světovému klimatu! Apokalyptická plechová lavina se chvílemi posunuje vpřed, o metr, o půl, rozestupy co by se hubenější koza protáhla, ale většinou stojí, výfuky přiživují všudypřítomný smog oblaky černého, modrého i bílého čmoudu. Místy se někdo pokouší do laviny nacpat ze strany, z nějaké venkovské cesty nebo i jen tak, z pole. Tady zrovna prastarý, černým šmírem oblepený traktor: rozjede se po poli, co vetchý motor dá, a… prásk! Ale není žádného prásk; stal se zázrak? Traktor stojí mezi dvěma obrovitými náklaďáky a pokojně smrdí, vecpal se. Jindy se v záchvatu hysterie vytrhne z nepřerušované řady osobní auto, v divé jízdě prokličkuje o tři místa dopředu, a zase to neudělá žádné prásk, třebaže to vypadá na karambol první kategorie. Začínám tušit, že je v tom absolutně bezohledném zmatku nějaký řád, ale jaký, na to je mi souzeno přijít až po delší zkušenosti. A teď už jsou všechny tři proudy zacpané definitivně a nerozpletitelně, doprava strnula v kómatické nehybnosti, sbohem, pandové. Avšak záhadný řád čínské autodopravy si i v takové situaci ví rady. Z mně neznámého důvodu má namířeno do města jen asi desetina provozu co z města ven; i vybočují vozidla jedno po druhém a zabírají krajní pruh podstatně volnějšího protisměru. Čekám, jaké pekelné troubení, blikání, láteření a vztyčených prostředníků ukazování se teď sesype na hlavy těch opovážlivců, ale hle, nesesypalo. Všechno se nějak srovnalo, protijedoucím vozidlům prostě musí stačit jen dva pruhy, a je to. Za chvíli i toho je málo; i zaberou ublácené náklaďáky, taxíky, traktory i jiné silniční koráby další pruh. A nakonec i poslední, celá lavina se valí všemi šesti pruhy, kdo má namířeno do města, musí se nějak pohrdaje životem decimetr po decimetru prokličkovat. Policajta žádného nevidět, aby ten přízračný chaos umravnil, ostatně je evidentní, že by jej neumravnil nejen policajt, nýbrž ani všechna božstva čínského Olympu. A nebo tomu je naopak a žádný chaos to není, to jen nám, bílým barbarům, se tak jeví. Konečně, konečně se vlevo ukáže odstavná plocha. Ještě jde o to, jak se k ní tím přívalem dostat… šup, jedna klička, šup, druhá, už jsme tam. Pandí výchovná stanice je tady. Ale k čínským dopravním obyčejům se ještě vrátím, až budu líčit půvaby města Čengdu.

Evropského návštěvníka slavný Great Panda Breeding Centre nejspíš trochu zklame. Čekal jsem něco na způsob rozsáhlé rezervace, v níž žijí pandové pod citlivým dohledem odborníků, ale jinak se co možná nejvíc blíží jejich přirozenému prostředí. Jenže ona je to taková dost obyčejná zoologická zahrada, a ani ne moc hezká. Nepříliš prostorné výběhy, betonové napodobeniny skal, pahýly suchých stromů a dřevěné konstrukce pandům k šplhání, to vše takové… inu, čínské. Aby to splnilo účel, ale do vyšších pater kvality či estetiky se nedobývalo. To mi bude souzeno zjistit ještě vícekrát: komunistická Čína všechno umí, všechno postaví a vyrobí, ale dost halabala. Aby to chvíli drželo a dalo se toho používat. Pak… Kdyby se Čína jednou nasytila svého státního znaku, takového toho obilného věnce s bránou Tiananmen a pěti žlutými hvězdami, doporučil bych jí jiný, případnější emblém: horkou jehlu. Těch pět hvězd by na ni mohlo svítit z výšin zasmogovaného nebe.

Přesto je to pěkná podívaná, a také vzácná; jednoho nebo dva pandy mají leckde, ale nikde taková hejna jako tady. Hrají si a dovádějí přesně s onou porcí nemotornosti, která v nás budí pocit čehosi roztomilého. Doživotní medvíďata, definoval bych svůj dojem. Tady se jeden panda neohrabaně rozběhne a jen tak, uprostřed běhu, udělá legrační kotrmelec; pak si to rozmyslí a začne lézt na jeden z těch suchých pahýlů, než zjistí, že ho to vlastně nebaví; pročež se pověsí za přední tlapky na větev, chvíli se nerozhodně pohupuje, načež – plumps! spadne jako hruška a zase vytvoří na zemi kotrmelec. Návštěvníci se smějí, fotoaparáty cvakají, blesky bleskají, kamery vrčí, ošetřovatelky v chirurgických čepcích podněcují své svěřence k ještě roztomilejším kouskům, házejí jim pestré plastikové míče, vysazují na houpačky…

Přes všechnu zábavnost mi to zachází až příliš daleko. Panda, jak vím, je tvor plachý, samotářský, zatlačený lidskou činností do posledních nedotčených koutů sičuanských hor… jak se cítí v tom tartasu? Co si myslí o těch hlaholivých proudech lidstva? Přesněji řečeno čínského lidstva, v jehož národní povaze není obsažena ohleduplnost k zvířeti, v němž vidí výlučně zdroj užitku, v případě jako tento zábavy. Teď dorazil nekonečný průvod školních tříd. Sice je městským rodinám povoleno mít pouze jedno dítě, ale v pětimilionovém Čengdu i to vydá na pozoruhodnou pištící a povykující armádu, jakkoli rád uznám, že je čínské dítě v punktu ukázněnosti cosi jiného než nevycválaný evropský harant… jak je pandům v tom všem?

Víte, nepatřím k těm, kteří povytahujíce káravě obočí, mluví o zoologických zahradách jako o vězení zvířat. Nejsou to přátelé přírody, jak se dělají, nýbrž ideologové; kdyby bylo po jejich, zrušili by zoologické zahrady a zvířata by vypustili na svobodu, ať si tam třeba pojdou, hlavně že bylo učiněno zadost principu. Uznávám naopak a obávám se, že zoologické zahrady jsou posledním reziduem mnoha božích tvorů, jimž je na velké části planety souzeno vyhynout, neboť mnoho je národů, jejichž vztah přírodě je rovněž motivován výlučně užitkem, aťsi se zítra veškerá příroda změní v poušť bez života, jejich vlastní v to čítaje. Ale zoologická zahrada by měla být domovem zvířat, ne cirkus. Nemělo by se přizpůsobovat zvíře člověku s jeho potřebou zábavy, nýbrž ohleduplný návštěvník potřebám a pocitům zvířete. Měl by mít potěšení z jeho přirozeného chování, ne z cirkusových kousků. To zde, v slavné stanici pro odchov pandů, neplatí naprosto. Když k tomu ještě připočteme úděsný, všudypřítomný oblak smogu, zahalující kromě Čengdu i jeho široké okolí včetně pandí stanice, můžeme nabýt dojmu, že Číňané mají s pandy nějaký tajný plán: nechtějí je převychovat – jak se říkalo tomu televiznímu zvířátku – na ropáky? Na tvory, kteří už nemohou bez čpavého smradu a rámusu žít? Proč vlastně ne. Autoritativní režimy si odedávna kladly za cíl vychovat nového, socialistického člověka. Mnohde ho i úspěšně vychovaly, potvoru paskřivou. Proč by se to tedy nemělo povést s pandy.

A ještě – pozor! je tu další atrakce. Zájemce si za poplatek 400 yuanů (zhruba tisíc kaček českých) může dát navléknout zelenomodrý chirurgický plášť, čepec téže barvy a ústní roušku, načež mu ošetřovatelky přistrčí do náručí apatického pandu. Smí si ho pár vteřin podržet v náruči, přičemž ho dychtivě kolem obskakujíce fotografují ostatní účastníci výpravy. Když to vykonají, oblékne si chirurgické roucho další, panda na několik vteřin vystřídá náruč, a tak to jde dál. Nevím jak dlouho, protože jsem se toho dění nezúčastnil, a to nejen z šetrnostních důvodů. Dozvídám se však z českých novin, že pan prezident Klaus v Čengdu také pobyl a černobílého ropáčka si pochoval… nu, každému dle jeho gusta.

Opouštím chovnou stanici a navzdory všemu jsem rád, že jsem toho hezkého a vzácného tvorečka viděl. Pozítří vyrážím do sičuanských hor, kde by se ještě měli nějací divoce žijící pandové vyskytovat, možnost je spatřit se však rovná nule. Ale mohli by Číňani posunout stanici někam dál, o stovku kilometrů nebo o dvě, ven z toho příšerného smogu. Možná jej pokládají za nezbytnou daň hospodářskému zázraku, avšak nebylo ještě vybádáno, jak smýšlí o hospodářských zázracích medvídek panda. Třeba by si vybral něco jiného, kdyby se ho na to někdo vyptal. Jenže jsme v Číně, v zemi, kde se na ropáky úspěšně převychovávají i lidé, natož nějaké bezcenné zvířátko.

Cestou k parkovišti se mi do myšlenek na pandy začne mísit nepokoj. Je silnice do města pořád tak zacpaná? Budeme se muset prodírat proti proudu vozidel, zabravších bez nejmenší známky ohledu směr i protisměr? Ale sláva, situace se uvolnila a na silnici panuje už jen takový obyčejný čínský blázinec. Snad se dostanu domů ještě včas, aby mi zbylo pár hodin na průzkum města; a snad se mi přitom vyjeví i onen tajuplný řád, jímž se řídí čínská doprava.

Trochu jsem měl starost, jak se budu v tom pětimilionovém Babylonu motat, ale plánek, jejž jsem dostal od dívek v recepci spolu s proletářskou záložkou, je přesný a podrobný, a orientace není moje slabá stránka. Ostatně stačí jít pro začátek pár set metrů tadyhle po třídě Renmin Džonglu (podle toho renmin zase něco lidového, zvláštní, jak se lidem nejvíc ohánějí zrovna režimy, které na veškerý lid zvysoka kašlou) a zabočit kousek doleva. Tam se prostírá buddhistický chrám Wenšu, jejž moje příručka náramně velebí; i jsem zvědav, spatřím-li opravdu živý objekt nábožného uctívání, nebo zase jen takovou turistickou mumii, v jakou se změnila valná část památníků čínské kultury. S potěšením zjišťuji, že chrámový okrsek se zbožnými aktivitami zrovna vlní: dým vonných tyčinek stoupá k nebesům, věřící kývajíce se všelijak a neslyšně pohybujíce rty žádají příslušná božstva o vyplnění přání, inu, co tak patří k věci. Zjevně probíhala kulturní revoluce v Čengdu ohleduplněji než jinde, nebo tam spíš měli rozumnějšího papaláše, který nenechal rudé gardisty řádit, jak by se jim bývalo chtělo, ony i mezi papaláši bývají rozdíly, jak sami víme. Co mi je podivné, je taková bronzová bestie u vchodu do jedné z chrámových budov: kouká to vztekle jako podrážděný pudl, o němž už vím, že se tak v Číně zobrazuje lev; ale z hlavy tomu rostou parohy jako jelenovi - co je tohle zač? Ať je to co je to, podrážděný pudl zřejmě slouží zdraví: přistupují věřící, uklánějí se, několikrát pudlovi přetřou dlaní čelo a hned vzápětí vlastní; to pomáhá proti bolestem hlavy. Jiní zase, trpící artrózami, potírají potvoře i sobě koleno nebo loket; i chci to zkusit také. Sice mě zrovna nic nebolí, ale co kdyby. Tak, jednou čelo, podruhé třeba temeno, vlasů mám málo a úpal hrozí… To se ví, člověk vždycky na něco zapomene, měl jsem parohatému pudlovi potřít čelist. Neudělal jsem to a bohové mě hned potrestali, neminul týden a rozbolel se mně zub. Číňané kolem se smějí, pobaveni podívanou na zámořského cizince, jak se neohrabaně snaží napodobit čínský obyčej. Opravují mě: takhle se to dělá správně!

Že bych tak pronikl hlouběji do tajů čínského náboženství, to ani ne, jen se znovu utvrzuji s domněnce, že jde o snůšku pověr, pod jejichž nánosem někde vespod úpí učení Buddhovo či Konfuciovo. Dojem posilují věštírny, jichž je v přilehlé chodbě celé řada. Věštci zkoumají úradek nebes z rozhozených půlměsícovitých kostek, z rýhování dlaně, třesou tyčinkami v trubičkovitém pouzdře, která tyčinka vypadne nejdřív, do ní je vepsán Osud… Docela rád bych věděl, jestli i komunistická víra není v čínském provedení něco podobného: třesení tyčinkami pověry, až z nich vyleze něco praktického, žaludku a kapse prospěšného. Na ideální hodnoty, jaké stály u kolébky evropského socialismu, bych moc nedal.

A mají u chrámu i slušnou restauraci, hleďme, a dvě zahradní čajovny, i objednám si také čaj v pěkné malované konvičce, a mohu jít dál. Když už jsem u toho čaje: v Číně, ale i v jiných zemích toho koutu světa, se pije čaj zelený, nefermentovaný. Kdo si chce dát náš černý, musí se ptát: „You hongčá, meiyou?“ Tak totiž zní správná čínská objednávka: máte ten čaj nebo ne? Ostatně ne černý (hei), nýbrž červený (hong). Zajímavá je i sama etymologie slova čaj. Pochází z čínštiny a zní v ní, jak už naznačeno, čá. Z toho se vytvořil v češtině a v jiných slovanských mluvách, ale například i v turečtině nebo v indických jazycích čaj. Jinou obrátku nabral čaj směrem do Anglie a z ní do zbytku západní Evropy, kde se z něj stalo tee, thee, té, a jiné takové. Ale i kávu si můžete dát v Číně, jen musíte vědět jak. Zvoláte: ka-fei! Obě slabiky ve vysokém tónu, jako když učitelka napomíná žáčky k mravnosti. Zkuste si to: Ka-fei! Nesmíte ale tím vysokým hlasem pohnout nebo klesnout.

Tím jsem se namlsal a zamířil k dalšímu divu města Čengdu, jímž je Qingyang Gong, prý nejstarší a nejrozlehlejší taoistický chrám v této oblasti. Je to přes celé vnitřní město a nějaké autobusy tam jezdí, ale umanul jsem si jít pěšky, abych se nasytil atmosférou čínského všedního dne. Pouť mi potrvá i s nějakým blouděním přes hodinu, a během té doby je mi dopřáno rozluštit, co jsem začal tušit na výpravě do pandí vychovárny: onen záhadný systém čínské dopravy. Nějaký v tom chaosu určitě je, protože kdyby nebyl, nehleděl bych na ulice a křižovatky, nýbrž na hromady plechu a potoky krve. Rovněž, co je ještě podivnější, se při tom úděsném zmatku nikdo nevzteká, kolegům řidičům nenadává, prostředníky nevztyčuje. Po hluboké úvaze podávám toto vysvětlení.

Ty, pobloudilý Evropane, věříš v řád. Myslíš si, že jako mnoho ostatního, je doprava povinna se řídit pevnými pravidly: takhle se předjíždí, takhle se odbočuje, teď mám přednost já, teď ti druzí. Vidíš-li, že někdo pravidla porušuje, navíc tobě před nosem, vztekáš se, zlořečíš mu a činíš neslušné posunky. Vztekáš se, jelikož jsi pobouřen porušením řádu: já jej dodržuji, ale tamten šílenec… Není-li však žádného řádu, nelze jej, jak dá rozum, ani porušit; a není-li porušení, není ani vztekání. Proto ještě nebyl viděn vztekající se Číňan, leda v televizi. Řídí se zcela jinou filozofií: předpokládá, že jako on sám, ani protijezdec nestojí o to, aby se mu udělala boule do plechu. Koná tedy krkolomné kousky a nechává je konat i jiné, ale pokaždé, když ho od boule v plechu dělí poslední zlomek vteřiny a posledního půl centimetru, nějak uhne, udělá místo, podvolí se. Evropan si myslí že je v právu. A protože je v právu, pokládá za věc cti se nepodvolit. Tak vznikají bouračky. Číňan ani netuší, že by v nějakém právu mohl být. Proto není v Číně vidět víc bouraček než kdekoli jinde, třebaže se někdy oku pozorovatelovu naskýtá divadlo, až se chlupy na zádech ježí.

Mohl bych svou domněnku doložit ještě jinak: obyvatel rudé Číny má nesmírnou, až mystickou hrůzu z pouhého slova policie, jak si ještě ukážeme. Představa živého policajta u něj navozuje přímo panické stavy. Přesto se nezdá, že by ho jakožto řidiče znepokojovala. Možná proto, že i čínský policajt zná vše řešící princip boule v plechu, čímž se dozor nad silničním provozem stává zbytečným.

Nicméně v Čengdu nějaký dopravní řád existuje. Na křižovatkách jsou světla, i přechody pro chodce jsou, všechno jak má být. Ledaže řečený řád nepamatuje na odbočování, o chodcích ani nemluvě: zelený panáček mi sice ukazuje přednost, ale jak vstoupím nohou na přechod, v tom okamžení se zpoza rohu vyřítí lavina mopedů, bicyklů i sem tam nějaké auto, a hotoví se mě přejet. Lavina totiž měla ve svém směru také zelenou; a počkat, až za rohem přejdou chodci, to už je zřejmě na pravidla čínského provozu příliš. Tím se z každé křižovatky, přechod nepřechod, stává napínavý slalom mezi najíždějícími vozidly. Ale jím se ještě dá proplést, zčásti hbitostí a ostražitostí, zčásti velitelským vztažením dlaně – pozor, teď kráčím já! Jelikož jsem mezi o hlavu menšími Číňany nepřehlédnutelný, vcelku to vychází. Horší situace nastává, když najíždějící vozidlo náleží vyšší dopravní kastě. Silniční kastovnictví ovšem vládne i v jiných zemích, například v Indii: řidič autobusu tam bez hnutí brvou smete ze silnice osobní auto, osobák motorku, a tak dál. Je to šílené a bezohledné, ale dá se v tom vyznat; rozlišit autobus od motorky, to dovedu i já. V Číně je kastovnictví nastaveno jinak. Koukám, prostředkem hlavní třídy se řítí tři obrovité náklaďáky, k tomu na červenou… co blázní? Jsem na přechodu, dokonce v hlavním směru… no, ještě že jsem stačil v posledním zlomku vteřiny uskočit. Náklaďák ani nejevil snahu ubrat plyn nebo maličko uhnout, neuskočit, býval by mě s bohorovnou samozřejmostí zabil. Vojáci. Asi vezou do kasáren mrkev nebo jedou stěhovat veliteli obývák. Domorodci vojenské vozidlo poznají a vědí, že má nejen za všech okolností přednost, ale ani nepotřebuje dbát dopravních světel; cizozemský neznalec může skončit pod koly. Sám si za to může, měl se naučit, jaké je pořadí čínských kast. Ještě výš v něm samozřejmě stojí policajti a úplně nejvýš papaláši, ale ti se obvykle nevozí dvacetitunovými náklaďáky. Je to specificky čínské? Ne; na Taiwanu ani v Hongkongu jsem něco podobného ani náznakem nezažil. To už musí přijít komunistická beztřídní společnost, teprve ta dokáže být dokonale a bezohledně rozkastovaná.

Po půldruhé hodině, už v pokročilém odpoledni, se nalevo ukáže vodní hladina, podle plánku řeka Fu, taoistický svatostánek Qingyang Gong už nemůže být daleko. Dá to trochu hledání, ale na to musí být člověk v čínském městě připraven. Nenápadná branka vede do půvabného parku, a uprostřed všeho chrám. Či spíš zase chrámový komplex, sestávající kromě ústřední svatyně ještě z velkého množství hlavních i vedlejších budov, přístavků, altánků a pagod; návštěvník ze Západu si nesmí pod pojmem „chrám“ představovat něco jako kostel. Zjednodušeně je možno říci, že evropská zbožnost, přísná a nabádavá, se vypíná k oblakům, kdežto čínská, zadumaně líbezná, má tendenci se rozpínat do šíře. Moje příručka praví, že chrám Qingyang Gong má být nejstarší a nejpamátnější taoistický objekt v tomto koutě Číny; právě zde, lze-li věřit pověsti, se zakladatel taoismu Lao Zi domluvil na schůzce s jistým proslulým mudrcem. Když se však mudrc dostavil, nikoho nespatřil, jen malého chlapce, vedoucího na provaze dvě kozy. V záblesku osvícení pochopil, že oním chlapcem není nikdo jiný než sám Starý mistr. Jaký mystický význam má ta historka, jsem už nezjistil, ale v každém případě stojí obě kozy v bronzovém provedení v jedné z chrámových budov. Jelikož je ale taoismus učení mnohavýznamové a náznakové, jsou řečená zvířata vybavena i znaky všech ostatních tvorů čínského zvěrokruhu, čímž jest kozí charakter poněkud setřen. Napadá mě, že i parohatý pudl v chrámu Wenšu mohl být něčím takovým, ale není, koho bych se na to zeptal.

Nejpůvabnější ze všeho jsou ovšem taoisté sami. Či spíš taoističtí duchovní, jichž zde sedí, klábosí, prochází se, popíjí čaj nebo zadumaně hledí velká síla. Vypadají takto: mají na sobě krátký černý kabátec, připomínající tak trochu džudistické kimono. Z něj vyčuhují pumpkovité nohavice téže barvy, zasunuté do bílých punčoch nebo onucí. Obuví jsou plstěné džingischánské střevíce, má-li ctěný čtenář tu představu, a na hlavě černá čapka trochu jakou nosívali Sokolové, jenže místo péra zakončená černou bambulkou. Při bližším ohledání se ukáže, že to není bambulka, nýbrž taoistův drdol; jest čapka veprostřed opatřena otvorem, jímž se prostrčí uzel vlasů. Tím je dokonán dojem něčeho tak zemitě staročínského, jako bychom se ocitli v časech dynastie Ming… a pardon, ještě jsem zapomněl na úzký, převislý, rovněž velmi džingischánský knír, a řídkou mušku vousů pod spodním rtem. Škoda, že byli všichni taoisté sice velmi vlídní, ale zásadně odmítali se dát vyfotit. Pravím, dost podivuhodný je zjev holohlavého buddhistického mnicha v temně žlutém rouše, ale záhadnější a také čínštější je taoistický… co přesně? Mnich? Kněz? Světec? Nevím, a snad, nejsa Číňanem, ani vědět nemohu. Bledých tváří v temně žlutém či zase červeném rouše buddhistického řeholníka běhá po všech zemích jihovýchodní Asie hromada. O bílém barbarovi v taoistických pumpkách a s drdolem prostrčeným černou čepičkou však nebylo slýcháno. Věnoval jsem studiu těch věcí jisté úsilí, takže teď zhruba vím, co je základem všech tří čínských věrouk. I do taoistické filozofie jsem jakž takž pronikl: vím, co symbolizuje dualita principů yin a yang (takový ten černobílý tenisák, podobný tomu, co ho mají na vlajce Korejci), vím o prapůvodu všehomíra, jímž je nadprincip dao, jenž nemůže být pochopen smysly, myšlenkou ani představou, jen mystickým, slovy nevyjádřitelným osvícením. Vím o reálné, nikoli obrazné nesmrtelnosti, jíž může pravý taoista dosáhnout, žije-li v úplném souzvuku s dao… ale ještě je cosi zasutého vespod všeho, svaté tušení, k němuž má přístup čínská duše, ne však cizinec. Proto také, jakkoli se západní mládež ráda chytá všeho, co je cítit východní moudrostí, pravé či na vzduch namalované, nestal se a ani se pravděpodobně nestane módou času taoismus. Na buddhistu nebo na muslima je možno si hrát. Na taoistu sotva. Ponořit se do hloubi dao, myšlenkou nepostižitelného… to snad nelze ani předstírat.

A teď abych už nechal taoistů a mazal zpátky do hostelu, neboť zítra mě čeká expedice, na niž jsem se poněkud lehkomyslně upsal. Mazat pěšky se nedá, protože večer už je na spadnutí, taxíkáři mi z jakéhosi záhadného důvodu nezastavují – nejspíš se zase ostýchají, že by museli obcovat s cizincem – takže z toho nakonec vyjde městský autobus. Není to tak obtížné, jak jsem se obával, trati mám vyznačené v plánku a je třeba už jen být ve střehu a stále koukat z okénka, abych nezapomněl vystoupit, protože hlášení nerozumím a nápisům ještě míň. Stojí ta legrace jeden yuan neboli necelé dvě a půl kačky české. Pouč se, pražský dopravní podniku!

10. O sičuanských horách a doprovodných jevech zázraku

Trochu jsem se tam v čengduském hostelu zmýlil: vývěska v recepci ukazovala obrázky vesele se usmívajících jezdců v příjemné, lesnaté krajině s horským panoramatem v pozadí, a mě nenapadlo, že přijdu do takováhle Siberie. Začínal jsem to tušit už během devítihodinové jízdy autobusem: teplomilná vegetace dole v rovině se poznenáhlu mění v kvetoucí jabloňové sady, o něco výš přijdou hrušně a třešně, ještě výš broskvoně, ještě dál a výš kvetou kočičky, a dál už nic, jen šedá tráva a bezlisté vrby, na nichž právě rozpukávají pupeny. Jejej, jejej. Úplně jsem zapomněl, já trouba, že je vlastně teprve jaro. On už cíl té jízdy, městečko Songpan, leží v bezmála třítisícové nadmořské výšce, a kovbojské povyražení mě povede ještě výš, až nad čtyři tisíce metrů. Ještě že jsem si stihl v malém krámku koupit pletené rukavice, aby mi neumrzly prsty. Stály celý jeden yuan.

Vůbec jsem se asi rozkurážil víc, než jak by se slušelo na čtyři a semdesátiletého kmeta. Na koňském hřbetě jsem naposledy seděl před dvěma desítiletími v africkém Lesothu, jenže to byl ještě výletík. Tady… po dosti promrzlém noclehu v nevzhledné haluzně neklamně socialistického slohu se dostavím na shromaždiště, kde už přešlapuje zbytek výpravy: dvě irské dívky, tři domorodí průvodci a příslušný počet koníků. Nejsou to žádní výstavní ořové, spíš takové kobylky nízké, chlupaté, se smetím v hřívě, místo sedel balíky se stany, spacími pytli a jiným tábornickým nářadím. No, aspoň nesletím z moc velké výšky, kdyby moje jezdecké umění nedostačovalo. Za posledními domy ukazuje vrchní Číňan posunkem: nasedat! Probůh. Pěkná projížďka příjemnou krajinou. Napravo strmí do úděsné výše horský sráz, ne úplně kolmý, ale skoro. V úbočí se vine stezička zšíří dvou dlaní, vydrolená, blátivě rozšlapaná. Nalevo se každým krokem rozvírá propast, stále hlubší a hlubší… na co jsem se to dal? Ještě několikrát mi bude v následujících dnech souzeno opakovat tu větu. Koník je ale hodný a moudrý, nesnaží se dělat naschvály, i když samozřejmě okamžitě poznal, jaký mistr se mu to vyškrábal na hřbet. Jmenuje se Kač-ma, informuje mě vůdce výpravy. Zkouším si to jméno přeložit: ma je kůň, ale co značí slabika kač? Musel bych vidět, jak se to píše, a mám teď jiné starosti. Opatrně, Kač-ma, opatrně… ježíšmarjá, kam to šlapeš? Kdyby se ti vydrolil pod kopýtkem tadyhle ten kámen, sletíme oba do propasti, která už stačila nabrat hloubku dobrých pěti set metrů. A ještě pořád a pořád to jde výš. Až teprve když se sráz začne lámat a ukáže se travnaté sedlo, dokáži se uvolnit a neradit pořád Kačmovi, jak má našlapovat. Také už mám dost strnulá stehna tím sezením v roznožce na sbaleném stanu, jsem rád, že stařešina výpravy dal pokyn ke krátké přestávce. Mohu se i rozhlédnout, a je to opravdu krása. Stříbrné štíty na všech stranách, zasněžené hřbety pohoří, která kdyby byla v Evropě, plnila by stránky turistických katalogů, ale tady ani nevím, jak se jmenují. Moje ne zvlášť podrobná mapa ukazuje v těch místech horu Xuebao Šan (šan = hora), 5614 nad mořem. Snad je to tamhle ten přísný štít, co se právě zaleskl, když přes něj přeplul prchavý sluneční zásvit. Ale ani ostatní vrcholy nevypadají o moc nižší. Je větrno, poletuje sníh. a zima je, zima sibiřská. Chvíli to tak jde po hřebeni, pak vůdce ukazuje – sesednout, do údolí se půjde po svých. Nevím proč, snad abychom v té strmině nesjeli koňům přes hlavy. Ale aspoň se chůzí – vlastně sešplháváním přes trní a kameny – trochu zahřeji.

Údolí malé bystřiny je zalesněné čímsi jako smrky, i někde v Alpách by mohlo takové být. Ve stínu plochy sněhu, na příbřežní loučce vidím učouzenou prkennou boudu, asiže přechodnou základnu takových expedic. Kus dál stojí ne zvlášť zánovní stan, vypadá na to, že prodělal už Velký pochod spolu s předsedou Mao, tam budu s těmi dvěma Irkami spát. Vcelku si ale není nač stěžovat. V boudě jsou kamínka, na nich vůdce výpravy připravuje večeři, jímž je hrubě nakrouhané, lehce povařené zelí, k tomu příkrm, na čtvrtky nakrájená rajčata s cukrem. Je to trochu nezvyklé, ale jíst se to dá, když není nic jiného, a konvice s čajem je pořád plná. Vůdce se uctivě, leč s nepokrytou zvědavostí táže na můj věk; když se dozví, že qi si ši nian (sedmdesát čtyři roků), nezná jeho ochota mezí. Pečuje o mne jako o nemluvně, i do stanu jde kontrolovat, jestli jsem dobře přikrytý, a jelikož usoudí že ne, ještě odněkud těžký, černý jačí kožich přivleče, musím potvrdit, ze nejen dobře hřeje, ale také smrdí přímo tibetsky. Jenom, kde se umýt nebo jiné hygienické potřeby vykonat… boudička nikde žádná … mýt asi v potoce, hádám, a to druhé někde v křoví. Neveselá představa v té vlhké, lezavé zimě. Pozoruji obě Irky, děvčata bývají na takové věci choulostivější než my mužští, ale taky se nezdá, že by zabažily po hygieně.

Co je horší, že na mne leze výšková nemoc. Údolí je v nějakých 3200 metrech, což se nezdá být moc, ale když je jeden v mých letech a k tomu teprve včera přišel do těch výšek odspodu z roviny, je to znát. Na koni mi ještě bylo hej, ale teď se mi zdá, že mám místo nohou pytle písku, a nemohu se dodechnout. Výš proti proudu bystřiny má být proslulý div přírody, pro nějž tu dokonce postavili úzkou silničku: kaskádovitá soustava jezírek s horkým pramenem. Přemohu tedy slabost a vydám se tam s těmi Irčankami. Div přírody by v zásadě byl na svém místě, jen jezírka jsou v tuhle roční dobu vyschlá, a horký pramen… namáhám se, nechci před těmi holkami vypadat jako kmet nalomený věkem, ale nakonec to vzdám, jděte si samy, já se pohrabu zpátky do ležení. Hlásily mi pak, že pramen o hodný kus dál opravdu byl, ale nevlezy do něj, když byla taková zima. To já bych určitě vlezl, jak se znám. K čertu s tou výškovou slabostí.

Ani spánek není takový, jaký by měl být, ležím pod smrdutým kožichem a přemítám, jestli to zítra půjde stejnou cestou zpátky. Jestli budeme celý ten sráz z hřebene do Songpanu zase muset slézat pěšky, abychom nepřepadli koňům přes hlavy… je mi při tom pomyšlení drobet ouzko. Dvanáct set výškových metrů strmou kozí stezkou, napravo propast, nalevo horský sráz až někam do oblaků, to by nemuselo dopadnout dobře. Ale to asi vědí i průvodci. Cesta se tentokrát vine v půli svahu mezi pastvinami a malými políčky, míjíme tibetskou vesničku s čhortenem – to je takový ten bílý kamenný útvar, který nesmí chybět v žádné obrázkové knížce o Himálajích. Připomíná kopeček šlehačky, do čtyř stran ověšený barevnými praporky. Songpan je totiž město převážně čínské, ale venkov patří v tomhle kraji menšinám, zejména Tibeťanům. Zpátky v městě se rozloučím s vlídným strejdou průvodcem i s Kačmou, a jdu si do hospody něco sníst, bohdá už ne rajčata s cukrem. Možná – ale to není zaručené – se i maličko ohřát.

O té hospodě se musím zmínit, protože mě tam potkal zázrak, a jestli ne úplný, tedy skoro. Z ohřátí nebylo nic z důvodu, který jsem už někde uvedl: nelze se ohřát tam, kde neznají kamen, leda hrnkem čaje. Zato jsem nestačil koukat, jak slečna číšnice hbitě mrská jazykem po anglicku, věru se nenajde v celé Říši středu mnoho takových případů. „Vy jste byla v Americe?“ vyzvídám. „Ale kdepak,“ směje se ta dáma, „jakživa jsem nevytáhla paty z těchhle hor.“

„A jak jste se naučila tak dobře anglicky?“

„Jak? Ani nevím. Asi mi to přišlo samo, když pořád poslouchám všechny ty lidi ze Západu, co se k nám sem sjíždějí.“

Přišlo samo. Poslyšte, já moc nedám na výuku pouhým odposlechem, a to ani mnohem bližších jazyků, než jakým je Číňanovi angličtina. V Čechách se říkávalo a dosud někdy říká – to nevadí, že neumíš německy, to už se nějak naučíš, až v té Vídni budeš. Nějak. Poznal jsem v exilu řádku lidí – pro poctivost třeba uvést, že většinou ne Čechů – kteří se v té víře vydali na Západ a ještě po dvaceti letech nedovedou kloudně kváknout. Je to pověra, pocházející z dob vandrovních tovaryšů, kteří se opravdu stačili naučit odposlechem, co potřebovali: jak se říká kterému vercajku v mistrově dílně, a jak si v hospodě říci o pivo. Víc toho nebylo. Tady, v zákoutí sičuanských hor, najednou živý důkaz, že to opravdu jde: naučit se jen mimochodem, v hospodě od hostů, jazyk z druhého konce světa. Nevím, jestli to každému přijde tak zázračné, ale já, který jsem se učil už kolem třiceti řečí (netvrdím, že je všechny umím) a vím, co je to za kus roboty úsilovné, se skláním před songpanskou číšnicí až k podlaze té její hospody. Je v ní možná zazděn jeden z největších talentů, co jich Čína má.

Pozn. po roce, když mi všechno došlo: dost možná to nebyl ani takový zázrak, jako spíš byla slečna obsluhující v jazyce anglickém odborně vyškolena, netřeba dlouho bádat, kým a jak. Soudím tak z úkazu, jejž jsem si tehdy nedal do souvislosti: v hospodě sedí mužský výrazně nečínského, ale ani evropského typu, a zjevně na někoho čeká. Dám se s ním do řeči – Íránec. Protizápadní tirády se mu z huby jen tak linou. Po chvíli přicházejí tři Číňané v kožených kabátech, úbor to, o němž věděla své už ta Máňa, co zůstala ležet s prádlem flekatým. Všichni čtyři se sesednou v rohu a o čemsi spolu vyjednávají, ne zvlášť hlasitě, takže nedovedu rozpoznat, jakou řečí. Jak se zdá, stal jsem se svědkem konspirativní schůzky za účelem utužení čínsko-ajatolláhovské družby. Songpanská hospoda nejspíš není místem jednání na nižší diplomaticko-tajnoslužební úrovni poprvé. Co z toho pro kolemjdoucího vandrovníka plyne… nic moc. Snad jen že milé, ochotné, jazykem anglickým vládnoucí číšnice… no, ne že by všechny musely být agentkami čínské estébé. Ale pravděpodobnost je vysoká, jak mi napověděla už zkušenost s Růženkou v městě Yangšuo.

Ještě se vydám na prohlídku města, je docela pěkné, s hradbami a vysokou bránou v staročínském slohu. Babky Tibeťanky v černočervených krojích se ochotně dávají fotografovat a ještě se k tomu svými masitými tvářemi potěšeně usmívají, asi jim to stále ještě přichází jako pocta: přišel cizinec a vyfotografoval si mě, pane! Také chrámová střecha se vypíná nad okolím, zdvižené rohy, polévané keramické tašky, všechno jak má být, jen když se propletu uličkami, zjišťuji, že před chrámem sedí strejci s bílými pletenými čepičkami na hlavách a vlídně mi kynou, abych vstoupil. Začíná mi to být divné. Ty bílé čepičky přece… A když otevřu dveře… opravdu. Modlitební koberečky, vpředu muslimská kazatelna neboli minbar… jsem v mešitě. Vzpomínám si teď, že jsem porůznu v městě viděl vývěsní štíty všelijakých živností v arabském písmu, nu ano, Čína má svou zhruba dvouprocentní muslimskou menšinu, která spolu s Tibeťany a jinými etniky přispívá ke kulturní pestrosti Songpanu. Že by nějaká spojitost s koženými kabáty tam v té hospodě… nechtěl bych se pouštět tak daleko. Ale stejně: tak ukázkově čínský chrám, a ona je to mešita.

Příští den to už zase jde dolů, do tepla. Nejsem žádný zimomřivec, ale nemohu tvrdit, že se netěším. A cesta je to pěkná, svítí slunce, bílé hory nalevo, napravo, vpředu i vzadu jen září, po silnici se kamsi ubírají domorodci v krojích několika nečínských národností, co jich je v tom kraji domovem, tadyhle stádo černých, hřivnatých jaků, rohy ozdobené červenými pentlemi, na dně strže pění a bouří divoká horská řeka, nestačím koukat. Velké barevné tabule k tomu oznamují čínsky i anglicky, že se právě nacházíme v domově pandů. Musíme vědět, že v Číně je panda1 předmětem velké chlouby, až by se mohlo zdát, že ho Číňané sami stvořili a ne bezmála vyhubili. Vytahovat se s ubohým zbytečkem čehosi, co ještě v nejzapadlejších horských koutech uniklo doprovodným jevům hospodářského zázraku… ale není se čemu divit, vytahovačnost je vlastností všech totalit, čínské nevyjímaje.

Tak to jde asi čtyři hodiny, když vtom… jakási bělavá plocha zabírá celou šíři údolí tam před námi… jezero? Nebo spíš vršek mlhy? Vnoříme se do těch chuchvalců, podívám se, nosem natáhnu… nojo. Už jsem zase v tom. Smog, onen zřejmě nepostradatelný průvodce čínského ekonomického úspěchu. Poznal jsem jej dosyta už v Čengdu, netušil jsem však, že zahaluje i nesmírné plochy čínského venkova a vniká chapadly do horských údolí, nehybný, tíživý, životu nepřátelský. Tak nějak by mohlo vypadat peklo: beznaděj existence v čpavé šedi, z níž se jako pochmurné přízraky vynořují a zase mizí obrysy domů a ohyzdných fabrik. Zrovna kolem jedné takové jedeme: nic než strohá, rozpadem poznamenaná konstrukce betonových pilířů a holých podlaží, a v tom kdesi pracují a na velmocenskou prestiž vydělávají lidé, za tisícovku, za dvě, někdy i jen za stravu a pelech v špinavém koutě. Ponurý obraz dokresluje rezavé kolejiště, hromady uhlí, neurčitelné zbytky čehosi. V panelácích hned vedle asi má bydlet dělnictvo, ale nebydlí, protože jsou po krátkém užívání do černa a do plesniva zchátralé, odrolené, sesutím hrozící; i je nutno je strhnout a někde opodál postavit pro dalších pár let nové. Mně je hej; nejdéle do měsíce z té hrůzy uniknu, ostatně mám co jsem chtěl, nikdo mě do Číny nehonil. Číňané, ať chudí nebo zámožní, poddaní nebo papaláši, jsou do ní odsouzeni doživotně. Přitom je ten stav podmínkou, bez níž by nebylo hospodářského zázraku; převést energetiku ze spalování špatného uhlí na méně smradivý zdroj, vybavit komíny odlučovači, zbudovat čističky, zlidštit podmínky ve fabrikách, umožnit lidem bydlení v něčem jiném než v těch olezlých barabiznách… snad by na to čínská velmoc měla. Ale odkrojilo by to pěkný kousek z jejího hospodářského náskoku, a kdoví, jestli by nebylo po konkurenceschopnosti a začátek konce. V tu chvíli jsem pochopil rovnici, již by možná měli vzít v úvahu všichni, kteří už-už vidí v Číně vedoucí velmoc zítřka: aby mohla bohatnout, musí zůstat chudá.

Jelikož musí dýchat sirný smrad též straničtí předáci, nechybí ani snahy o nápravu. Dostal se mi do ruky oficiální, anglicky psaný list China Daily, v němž jsem se dočetl, jak teď, panečku, hodlá vláda se smogem zatočit: uhelné elektrárny se podílejí na výrobě energie 69,1 procenty, avšak do pěti let má to číslo klesnout na pouhých 66,1 %. Ha! Jako bychom to neznali: provést reformu, ale aby se toho moc nezměnilo. Podobá se čínská ekonomie buldozeru, hrnoucímu před sebou čím dál vyšší hromadu budovatelského odpadu. Bude-li v tom pokračovat, nadejde dřív nebo později okamžik, kdy se jím zahltí a nepohne se z místa. Budou-li učiněna opatření, aby hromada aspoň dál nenarůstala, zdraží se provoz buldozeru k neúnosnosti a zastaví se také. Je jen otázkou času, kdy se tak stane.

Není ale vyloučeno, že hodina pravdy udeří ještě dřív, protože katastrofální znečištění ovzduší, vodstev i půdy není jediný mor, zužující ekonomického obra. U nás se o něm tolik nepíše, ale z oken autobusu není k přehlédnutí: kudy jedu, všechno je do posledního místečka i daleko přes něj zavaleno hromadami a celými horstvy stavebního rumu. Zároveň je na všech stranách patrný horlivý stavební ruch, který by mohl být impozantní, kdyby nebyl ze tří čtvrtin zbytečný. Baráky a fabriky, zbudované nám známou socialistickou metodou – šup šup, stojí to, teď honem zkolaudovat a pryč od toho – po krátkém používání už zase volá po demolici. Zčásti v důsledku lajdácké nebo vůbec žádné údržby, ale hlavní příčinou je ošizený materiál: cementu v betonové směsi jen tolik, aby se stavba nerozpadla hned, ale až za chvíli. A jiného budovatelského materiálu než beton čínský zázrak nezná. To všechno ústí v otázku: kam s těmi troskami? Teď chvíli jedeme po pěkné, nové silnici; po pár kilometrech se začíná vydrolovat a děravět, a tamhle už party dělníků v pilné práci vytrhávají nedávno položený povrch a nahrazují novým. Pořádně udělaná a rozumně udržovaná vozovka by mohla vydržet dvacet let. Čínská je po roce zralá pro krumpáč. S tím souvisí horečná těžba vápence, písku a štěrku. Pod silnicí stojí v říčním proudu bagry, po kabiny ve vodě, a pátrají po kapsách štěrku, protože pískovny už jsou vytěžené až do dna. I vápencové kopce jsou vyhlodané do podoby bílých kostlivců… jak dlouho to ještě může jít takhle dál? Jak dlouho ještě bude čínská stavební posedlost nacházet ložiska stavebních materiálů, kam a jak dlouho chce vyvážet trosky své činnosti? Jak vidno, je čínský zázrak kromě bezohledného znečišťování životního prostředí založen i na bezuzdném plýtvání. A ani to ještě není všechno.

Nejméně tři ze čtyř přetížených vehiklů, co se jich tu plahočí po zmolovité silnici, jsou naloženy buď štěrkem, cementem či jinými stavebními hmotami, nebo už zase blátem, skopanou zeminou, rozlámanými kusy betonu s čouhajícími dráty. A jsou to vehikly ekologické nad všechno pomyšlení. Jedva koly otáčejíce, pohybují se rachtavě vpřed v oblacích kouřů černých i modrých, slévajících se s všudypřítomným smogem v jeden rakovinotvorný opar. Jsou jich… snad miliony. Ó, bohové! Ve své apokalyptické příšernosti je čínský zázrak srovnatelný snad jen s neméně obdivovaným zázrakem indickým, jehož zadní dvorek mi rovněž bylo dopřáno spatřit. Jak směšná je naše úzkostná snaha o čistší a ještě čistší motory, naše zákazy, naše dobrovolná omezení a jiné oběti, jež přinášíme na oltář světového klimatu, když jsou okamžitě pohlceny bohorovnou nevšímavostí Číny a Indie, o menších přebornících té discipliny ani nemluvě! Psí hlava je nasazována Američanům, že se jim nechce podepsat kjótský protokol, ale ať jsem zlořečen, sám bych jej za těchto okolností nepodepsal.

Ještě jedna rovnice mi ze všeho vychází: mizerný materiál + lajdácká práce = zbytečné ježdění, smrad, hřbitovy betonových trosek. Nebo jiná, jednodušší, jak ji znali už naši dědečkové: práce kvapná, málo platná, a kdo šetří, má možná za tři, ale když to dělá se stavebními hmotami, může mu spadnout barák na hlavu dřív, než dostane střechu. Výsledek obojí rovnice je životní prostředí jako vymalované. Mohlo by být méně vymalované, kdyby se čínský drak dokázal zbavit svého socialistického obojku, který ho nutí k práci jen pro tu kolaudaci, jen aby to nějak stálo, pak už se ukáže. Jenže pak už by to možná zase nebyl ten zázračný, bezkonkurenční drak. Kvadratura kruhu hadr.

Při vjezdu do roviny leží pochmurné, zaodpadkované, umolousané město Dodžiangyao. Člověk se musí dostat stranou z čínských velkoměst, která jsou všechna více či méně výstavními skříněmi mrakodrapovitého zázraku, i když pod fasádou také dost umolousaného, aby viděl, jak vypadá čínská všednost. Fuj tajbl, abych se tak vyjádřil, nechtěl bych v takovém Dodžiangyao ani po smrti strašit. No, ještě sto kilometrů zamlženou rovinou, a je tady Čengdu, v něm útulný hostel, večeře a klábosení s přítomnými čundráky. Tady jeden americký párek je na cestě z Šanghaje do Istanbulu… na kolech! Málem je objímám. Dálkoví kolaři! Lidé moji! Jak vám závidím! Až do toho Istanbulu dojedete, pošlete mi kartičku! Posílali mi pak průběžně e-maily, přes západočínský Xingdžiang, všechny středoasijské a kavkazské republiky a napříč Tureckem až opravdu po ten Istanbul. Nemívám ve zvyku vzdychat nad uplynulým mládím, však i kmetský věk má mnoho do sebe, ale duší mi proniká žalost. Oč jsi mě okradla, bolševická pakáži! Kašlal bych na vědeckou či jinou kariéru, ale že mi v té tvojí kleci ušel věk mladý, v němž jediném má člověk sílu zdolávat na kole himálajské průsmyky a vnitroasijské pouště. Jestlipak to pochopí ti, kteří v se Čechách zamýšlejí nad důvody k emigraci, rozdělujíce ji na politickou a blahobytnickou? A on byl ještě třetí, u nejednoho krajánka českého hlavní důvod: jeho boty z toulavého telete. Ale vykládejte o tom peciválům.

A pak čistý, útulný pokoj stoyuanového hotelu, horká sprcha, a hlavně… evropský záchod. Kdo jakživ nedřepěl na po… latrině (je prý hygieničtější, hájí ten výdobytek orientálního ducha věční pochlebovači)… ale nechám již toho tématu. Ještě našroubuji svou pokoutní žárovku místo patnáctiwattového blikátka, co mám nad postelí, pak mohu zalézt do pelechu a pěkně si číst. Jaká to rozkoš, jaký luxus po děravém stanu a smrdutém jačím kožichu! Kdybys, poutníče, také někdy plánoval cestu, a nejen do Číny: vyrob si z kusu lepenky pevnou krabičku a zasuň do ní žárovku, nejlépe šedesátku. Budeš mi za tu radu blahořečit.

Když byla řeč o tom čtení: potkala mě toho večera ta potíž, že jsem naposledy sklapl svou knížku. Pěkně jsi mi vyprávěl o staré Anglii, Charlesi Dickensi, ale co teď dál? V youth hostelech někdy bývají knihovničky, kam pocestný odloží přečtené literární dílo, a za malý poplatek nebo i bez něj je vymění za jiné, stejně rozdrbané. Jenže v Čengdu nic takového nemají. Kdybych nebyl zrovna v Číně, mohl bych zkusit louskat místní noviny, ale… Hovořím o té nesnázi s mladým Švédem, a vida: také prý zrovna dočetl pěknou knížku, bestseller, a že by ji vyměnil za mého Dickense, kus za kus. Zdá se mi, že jsem udělal dobrý obchod, ale právě že jen zdá.

Ó, Kaliopé, múzo literární! Vím, že se teď vzdaluji cestovatelského tématu, ale hrom aby do všech bestsellerů baciti ráčil, amerických obzvláště! A jestli ne, učiň aspoň, ó Pane, abych se ve svém příštím životem nestal českým autorem, nýbrž americkým! Nejsem závistivý člověk, ale… Co se naběhá český autor, nakladatelů naprosí, místo honoráře aby si kolikrát sám náklad platil (s uznáním konstatuji, že vlídností mého pana vydavatele mi zůstal tento osud ušetřen), a když i nějakého najde, tisíc kousků, dva tisíce, tím je roh nakladatelské hojnosti vesměs vyčerpán. Američan… plesk, plesk, namaže na papír, co mu zrovna hlavou proběhne, a už je bestseller na světě, úspěšný, oslavovaný, překlady do dvacatera jazyků, literární ceny, honoráře jen se hrnou. Je prostě výborné, psát v jazyce, jímž hovoří a čtou stamiliony. Knížka po tom Švédovi… jaká slátanina, jaká otrava! Hrdinou je jakýsi unylý mužský, kterého v jednom kuse bolí klouby, pročež běhá od doktora k doktorovi, ale žádný mu nepomůže. Rovněž neustále obcuje s různými ženštinami, aniž mu přitom jsou bolavé klouby na závadu, a aniž ho některá z nich, troubu nedomrlého, nakopla. Tak proběhne prvních čtyřicet stránek. Další díl je věnován jakémusi funusu… a pak už nevím. Neměl jsem tu zmužilost číst dál. Raději jsem civěl do map nebo se podesáté probíral svými cestovními zápisky, až se mě Kaliopé zželelo a seslala mi pěkný, starodávný anglický román o lordech, o dámách a o koních, z nějž dýchal duch času, kdy byl svět ještě v pořádku a nudní troubové neotravovali lidstvo praštěnými bestsellery. No, přestanu už se rouhat, aby ze mne Kaliopé v příštím životě neudělala autora třeba lužicko-srbského. I takové znám a z té duše lituji.

11. O svaté hoře a truchlivém Buddhovi

Do odletu k další etapě čínského čundru mi zbývá ještě pár dní a přemýšlím, jak s nimi naložím. Z Čengdu by například nebylo daleko k jednomu ze čtyř posvátných pohoří čínského buddhismu, Emei Šan. Má prý být velice malebné, samý chrám, klášter a zasněný pavilon, ale pocestní referují, že právě teď je tam prý pršlavo a mlhavo, takže bych z ohlášených malebností mnoho neviděl; rovněž bych k nim musel lézt po nekonečných schodištích až do tří tisíc nadmořských metrů, no, samotnému mi něco říká, abych si to ve svém věku raději rozmyslel. Ale nabízí se i přívětivější alternativa, jíž je neméně posvátné, avšak taoistické pohoří Qingčeng Šan. Není zvlášť rozlehlé a všechny pamětihodnosti jsou soustředěny v poměrně nevelkém prostoru, takže se dá vzevrubnější prohlídka stihnout za dva dny, zběžnější za den. Mimoto jsem se už namlsal taoismu a zalíbilo se mi v něm pro jeho tajemnou nesrozumitelnost a spiklencovité řeholníky, pročež se hned ráno seberu a spěchám na autobusové nádraží Xiananmen, odkud údajně vyjíždějí spoje k řečeným posvátnostem. Nestačím sám sebe obdivovat, jak už se vyznám, i městský autobus najdu a vystoupím na správném místě, i křižovatku přejdu a nenechám se přejet, a dokonce i - Qingčeng Šan! vyslovím úplně správně, takže mi ta paní za přepážkou rozumí a jízdenku vydá. Ono to všechno, to se ví, vypadá obyčejně: no bóže, to je toho, dojet někam autobusem. Ale zkuste to v Číně!

Cesta zase vede přes plesnivé město Dodžiangyao, co už je znám z předvčerejška, a ještě kus za ně. Tam se zemědělská krajina mění v cosi, čemu už se dá říkat příroda, až je tu parkoviště, nezbytné krámky a restaurace, ozdobná brána v staročínském stylu a v ní ještě nezbytnější kasička. Nikdo si totiž nesmí myslet, že je to jen tak, vystoupit z autobusu a pustit se do hor, byť i posvátných. Nejprve nutno vstupenku koupit; není v Číně tak bezvýznamné památnosti či malebnosti, aby u ní kasičku nepostavili. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Ale dost protivný mrav, abych tak řekl, na nějž místo abych si už zvykl, jako starého čundráka mě čím dál víc štve. Kdybych jej nějak měl přiblížit pražskému čtenáři… ať si představí třeba Prokopské údolí, u vstupu kasička, stopadesát kaček, prosím. Do Divoké Šárky dvě stovky, údolíčko Housle u Lysolaj… no dobře, ať erár škoduje, tam by stačila padesátka. Zato Krkonoše nebo Šumava – hoj! Tisícovka by to nespravila. Štve mě to už z principu: jsem toho zastaralého názoru, že pobyt v přírodě je přirozené lidské právo; a za přirozená práva se neplatí. Stavební památky ať jsou zatíženy vstupným, ale jen v míře odpovídající péči o ně. Jinak nechť platí – kdo nepostavil, ať nevybírá. V Číně k tomu přistupuje i nezbytná kalkulace; není-li kdo zrovna majitelem zlatých dolů, musí si rozmyslet, co mu stojí za návštěvu a co může oželet. Chce-li vidět všechno, sta a tisíce kasiček po celé Říši středu mu mohou udělat díru do rozpočtu větší než všechny ostatní cestovatelské položky dohromady.

Abych ale nebyl nespravedlivý, chci přičíst čínským kasičkám ke cti, že nemají jednu cenu pro domácí a druhou pro valutové cizáky, jak bývá jinak obyčejem socialismu. Nám starcům dokonce některé poskytují slevu, jiné nikoliv, což je zrovna teď ten případ: devadesát yuanů mě stojí potěšení z taoistické svátosti. Neboli 220 kaček českých neboli osm euro evropských, i na západní poměry poněkud přimaštěná cena. Západní návštěvník si řekne, no, když už jsem jednou tady… Ale na jednoho západního návštěvníka přijdou tisíce nezápadních, a jim ukazuje beztřídní společnost svůj velice třídní podolek. S příjemci tisíciyuanových i nižších platů se u kasiček nepočítá, ti ať nelezou po památkách, ale jsou rádi, že se dvakrát denně najedí nudlí. Podle všech pokrokových teorií by za takového stavu vlastně mělo dojít k výbuchům lidové nespokojenosti, ne-li rovnou k revoluci, ale vida, nedochází. Jo, udělat revoluci, holenkové, k tomu už je potřeba kus jednak svobody, jednak blahobytu. Ušlápnutí chudáci se nebouří, protože jim to je houby platné; a hladoví se také nebouří, protože se spíš starají, čím by nakrmili své děti. Je znát, že pokrokové teorie vyrábějí dobře napapaní pánové z lepších vrstev, kteří si život v bezvýchodné chudobě nedovedou představit, možná ani nechtějí. Zato vstupenka je pěkná, s obrázkem tajuplného chrámu, stojí za schování.

Když za sebou nechám kasičku a s ní i jistou rozmrzelost, musím uznat, že je to opravdu zážitek, tenhle Qingčeng Šan, i když do naprostého okouzlení mi ještě něco chybí, jak uvedu za chvíli. Hned u úpatí se v tajemném přímí věkovitých stromů skrývá chrám Džianfu Gong, prý nejzachovalejší ze všech. Před událostí, jíž se v Číně dodnes říká osvobození, v něm sídlívalo na pět set mnichů, ale přežila jich jen stovka, nu což, známe některá ještě výkonnější osvobození. Pak to jde stinnými stezičkami dál, k hezoučkému jezeru Yuečeng Hu, kde se mohu na chvíli potěšit pohledem tak typickým pro čínské (ale i japonské) pojetí krajinného půvabu: v klidné jezerní hladině se zrcadlí staré stromoví, v pozadí hory, a uprostřed červený, poeticky zasněný pavilonek. Je zvláštní, že v evropské krajinné poezii se vyskytne spojení vodního motivu s lidským dílem leda náhodou: někdo před dvěma sty let postavil ze zcela praktických pohnutek mlýn, ten během času zchátral a zmalebněl, až se z něj stala pastva pro romantické oči. Východní Asiaté své stavbičky s tím úmyslem už zakládali.

A jde to ještě výš a dál do lesnatého svahu, chrámy a kláštery se řadí jeden nad druhým, až téměř pod vrchol v 1600 nadmořských metrech. Všechny důstojně krásné, zadumané, věky dýšící, některé dosud sloužící za místa zbožného rozjímání, jiné už spíš turistického obchodu. Teď koukám… cosi se leskne u paty jednoho z těch chrámů, jakýsi mosazný řetěz… ale není to řetěz, nýbrž tisíce navzájem sepjatých visacích zámků. Pátrám po významu té zvláštnosti, nu, zbyly tady ty zámky po mileneckých dvojicích: která vyjde po nesčíselných schodech k chrámu a přivěsí svůj zámek – cvak! už ji nikdo a nic od sebe nerozpojí. Hezký obyčej, takhle. Co platný, jsem se už nedozvěděl. A v chrámu pod samým vrcholkem mě čekal… no, třeba to někomu tak nepřipadne, ale já jsem se octl v ne-li sedmém čínském nebi, tak aspoň v čtvrtém: na červeném zábradlí, vysoko nad krajinou, sedí taoistický mnich v plné parádě, černý plášť, pumpky, čepička, drdol, hledí zasněně do okolí a pokuřuje z dýmčičky, dle tvaru soudě opiové. Takový obrázek, úplně jak z dobrodružného románu mého dávno zaniklého klukovství! Potají, zpoza sloupu jsem si mnicha i s dýmčičkou vyfotografoval, aby nevěděl. Nebo možná věděl, ale dopřál mi té radosti.

Ty hory, věkovitý les, skály, chrámy, ovzduší jen se chvějící tajemným půvabem, nic by nechybělo k náladě staročínského romantického obrázku, jen kdyby, ke všem bohům a démonům, ještě byl na tu krásu nějaký výhled. A mohlo by jich být, nádherných, do všech stran, ale zase… ten prokletý smog. O něco řidší než dole v kraji, ale i tak jím je znát z protilehlého hřebene jen zvlněný obrys, a dál už vůbec nic. Nechci zase začínat o hospodářském zázraku, ale jak úžasné místo musel být Qingčeng Šan, dokud jej nebylo! Nejsem ekologický radikál a chápu, že blahobyt a zajištěnost moderního života si žádá svou oběť, ale dnešní Čína je ukázkou stavu, kdy se člověk musí zamyslet… není té oběti už jaksi příliš? Neplatí Čína zálohu na hrůzy budoucnosti, které možná překonají i někdejší mory a hladomory? Nebo si to pomyslí západní člověk. Člověk čínský, přímočaře praktický a do budoucnosti příliš nehledící, k tomu zformovaný šedesáti lety života v různých stadiích komunistické nalévárny… Bůh suď, co se v něm děje.

Dole na parkovišti mě čeká také čínský zázrak, ale jiný. Ráno sem jezdí z nádraží Xiananmen autobusy jeden za druhým, teď běhám sem a tam, sháním, vyptávám se – nic. Vypadá to, že k posvátnému pohoří náleží i drak, který se živí autobusy, takže všechny jezdí tam, ale žádný zpátky. Nakonec to vyřeší jakýsi školní vehikl do upatlaného Dodžiangyao a po dvou hodinách řachtadlo poslední třídy do Čengdu. V řachtadle, to se ví, všichni kouří, ale zase nejdou zavřít dveře, takže je efekt vyrovnaný. No, i tak stál Qingčeng Šan za to. Na zítřek bych ale měl poprosit čínské bohy, aby mi poradili něco méně komplikovaného.

A hle, bohové mě vyslyšeli: když vstoupím do hostelu, zastanu tam tři anglické gentlemany středního věku, domlouvající se spolu, že by si vzali soukromý automobil do lokality Lešan. Nabídnu se jim jako čtvrtý a jsem vlídně přijat. Když se jízdné rozpočítá na čtyři osoby, vyjde to levněji, a mimoto… Já nemám nic proti mladým vandrovníkům, naopak. Ale váhám se jim nabídnout za společníka. Mívám trapný dojem, že jim překážím, zdržuji je, že se v mé přítomnosti ostýchají být tak bezprostřední, jak by možná rádi. Společnost postarších Britů mi přichází právě vhod. O lokalitě Lešan už také něco vím: nad řekou Min Džiang je tam v útesu z červenavého pískovce vytesán obrovský Buddha, 71 metrů vysoký, snad nejmohutnější Učitelův památník na světě, když ti talibánští blázni rozstříleli sochy v afghánském Bamiyanu.

Ukáže se, že Lešan je takové celkem běžné panelákovité čínské město, ani ne zvlášť veliké, jen nějakých 120.000 tisíc obyvatel, holé nic na ty poměry. A obrovský Buddha sedí nad břehem, po obou stranách svatí strážci, a návštěvníků jako mravenců, když takový stojí Buddhovi u nohy, sahá mu zrovna do čtvrtiny palce. Je možno zaplatit nějaký peníz za turistickou loď a shlédnout tu pozoruhodnost z řeky, nebo odevzdat u kasičky také nějaký peníz a hemžit se pak v davu Číňanů kolem Buddhy pěšky. Jelikož jsou u toho i spanilé altánky, tajemné tůně s nápisy vytesanými do skal a jeden temný chrám s vyzpěvujícími mnichy, stojí ten výdaj za to. Nicméně mi nejpevněji utkvěl v paměti takovýto pohled: kalná řeka v pochmurném příkrovu smogu, na ní loďka s osamělým rybářem, v pozadí jako strašidelný stín vystupuje z šedého oparu silueta škatulovitého paneláku. Bylo to tak něco k uzoufání bezútěšného, a přitom obraz dnešní Číny, nad nějž typičtějšího asi není. Jak se v tom prostředí může vést lešanskému Buddhovi… oba strážci jsou už rozežraní kyselinami do nepodoby, červenavá skála se drolí, o Buddhu je nejpíš pečováno o něco bedlivěji, takže snad ještě nějaký čas vydrží. Ale dvou tisíciletí jako jeho bamiyanským bratrancům mu bude dopřáno asi stěží, i bez kanonády. Pokojnou cestu do nirvány, Buddho!

Ráno už stojím s rancem před hostelem, sbohem, zasmogované Čengdu, sbohem, Sičuane! Přijíždí objednaný taxík a veze mě k letišti, cestou přemítám, co mě čeká dál. Nějak mě, potvora, začíná pobolívat zub, no, není to tak hrozné, snad to zase přejde. Nebo to nějak vydržím, protože jestli se mi do něčeho pravůbec nechce, je to audience u čínského zubaře. Netuším ještě, že potvora zub mi bude odvádět čím dál větší část pozornosti, až mi nezůstane vůbec žádná a ještě rád otevřu hubu vrtačce, třebaže čínské.

12. Na úpatí Hor jadeitového draka

Ještě nepříliš dávno dbala čínská vláda přísně toho, aby se západní cizinec - beztak nějaký imperialistický špion nebo dokonce žurnalista - nepotloukal kudy by se mu chtělo, nýbrž pouze po úředně schválených místech. Tomu sloužil systém permitů a propustek, a jak policajt nachytal vandrovníka bez příslušně oštemplovaného lejstra, šupem ho hnal k nádraží a odtud někam, kam se smělo bez povolenky. Ale každý časem zmoudří, dokonce i vlády, takže dnes je zapotřebí propustky už jen k návštěvě Tibetu, a i ta se dá sehnat poměrně snadno. Pamětník pochopí, že nejinak než švindlem, neboť navzdory kapitalistickým móresům čínského režimu jsme přece jen v socialismu. Úředně je vstup do té zapovězené končiny povolen pouze hromadným výpravám pod dozorem kvalifikovaného průvodce (nemějme pochyb, co je tou kvalifikací), avšak všude v městech poblíž tibetské hranice najde cestovatel soukromé cestovní agentury, jež mu promptně vystaví příslušnou propustku, potvrzení o hromadné výpravě, k tomu letenku do Lhasy a zpátky, to vše za pár stovek yuanů. Čeho by se doma nedopapíroval ani za půl roku, jde tady ráz dva. Hromadnost pak záleží v tom, že celá vandrovnická horda je ve Lhase vypuštěna z letadla a rozběhne se kam kdo chce, jen musí být zase včas zpátky k odletu. Přirozeně jsem měl sto a jednu chuť shlédnout touto cestou Střechu světa také, ale to bych musel mít aspoň dva týdny navíc, protože platnost víza ani datum na letence nečekají. Nicméně mohu říci, že aspoň co se týče tibetské kultury, lámů, klášterů s pozlacenými střechami a vůbec celého tibetského koloritu, lze si jej užít v příhraničí provincie Yunnan také, a často i neporušeněji než v Tibetu samém.

Komu se však sbíhají sliny při pomyšlení na neomezené vandrování Čínou, nechť ví, že nejde o výraz vládní svobodymilovnosti, nýbrž o orientální lest. Courej se kudy chceš, západní turisto. Ucourej si v dříve zapovězených oblastech nohy až nad kolena, je-li ti libo. Sám zjistíš, že ti moc libo není, a dobrovolně se vrátíš tam, kam se smělo i před vypuknutím komunistické glasnosti: k omezenému výběru turistických cílů, které vůbec stojí za tu námahu. Teoreticky se můžeš vydat do horských vesnic, obydlených nečínskými etniky, jichž je v samotném Yunnanu několik desítek, čítaje v to národnosti Naxi, Dai, Bulang, Hani, Yiu, Hui, Lisu, Primi, Džuang, Tu, Kemu, Džingpo, Miao, Qiang a mnoho jiných, o Tibeťanech nemluvě. Barvitých krojů a starobylých obyčejů tam zastaneš habaděj, a kdyby se ti povedlo natrefit se k nějakým slavnostem s tradiční muzikou, tanci a pradávnými ceremoniály, můžeš si přijít na své. Jenže je potíž, jak se tam dostat. Autobusy do těch zapadlých koutů většinou nezajíždějí, ono jak také, když tam vede jen kozí stezka, a když zajíždějí, hledej, co zrovna jede do obce Dongšan Drungzu, že. Zvlášť při čínském mravu koukat jak to tele, když se cizinec vytasí s tak nepochopitelným přáním. Yunnaští horalé bývají pohostinní, o to nic, ale domluv se s nimi například na noclehu, když nerozumí ani čínsky, natož nějakým yingwen neboli, haha, angličtinou. Ještě tak sehnat místního průvodce, ale to jednak nemusí být snadné, jednak se ty budeš řídit podle průvodcových nálad, vkusu a cenových představ, ne on podle tvých. Souhrnem všeho bude, že se nakonec spolu setkáme… například v některém z herberků arcituristického Lidžiangu, kam jsi mohl zamířit rovnou a ne až po dlouhém a bezvýsledném vztekání.

Lidžiang je celkem standardní, středně lidnaté čínské město s obvyklou krabicoidní architekturou, nicméně má překrásnou, dobře zachovalou starou čtvrť, obydlenou lidem Naxi. Je radost se pocourávat úzkými uličkami domků z pěkně vyřezávaného dřeva, zákoutími, kudy už jsem prošel pětkrát a přesto pokaždé zabloudil. I okolí je překrásné, a pohled přes jezero Černého draka (Heilongtan) s jeho půvabnými můstky a pavilony k stříbřitým štítům Sněžných hor jadeitového draka (Yulong Xuešan, 5500 m.n.m) je v celé Číně snad nepředstižný. Už kvůli němu stojí za to se vydat do Lidžiangu. Jenže národa jako na Karlově mostě. A to národa čínského, což je poněkud jiná turistická kvalita. O vlastnostech a příznacích čínského turistického byznysu si ještě na svém místě povíme, teď si jen vzpomenu, co jsem kdysi slyšel v Alpách: víte, co je největší pohroma od potopy světa? Že se Holanďani naučili lyžovat. Poupravil bych ten výrok: horší než všech sedm ran egyptských je skutečnost, že Číňani přišli na chuť turistice.

Víte, nepatřím mezi ty, kteří povýšeně ohrnují nos nad hromadnou turistikou, majíce se za ekologické, šetrné a takové všelijaké cestovatele; toho pokrytectví jsem prost. Když jsem, jakáž pomoc, také jen drobný mraveneček na tom turistickém mraveništi, stěží se mohu povyšovat nad ostatní mravenečky, aniž bych byl sám sobě za troubu. Ale byl bych té mínky, že v jakémkoli mraveništi má převažovat původní, domácí živel nad příchozími odjinud; a převáží-li přesto, mají se přespolní mravenečkové chovat tak, aby v jejich křiku a hemžení nezanikl svéráz, za nímž sem přišli. Úřady toho místa pak mají dbát, aby se všechno neutopilo v suvenýrovém haraburdí a v nakašírovaném turistickém tyátru, který má s folklorní původností společného tolik co já s feldmaršálkem Radeckým. Ještě tak nejlepší je vydat se do uliček Lidžiangu brzy ráno, dokud se Číňané se svými fotoaparáty, kamerami, brebentěním a nákupní posedlostí nevyhrnou z hotelů. Tehdy je možno zastihnout ženy národa Naxi v jejich denní činnosti, jíž je především máchání prádla v stružkách a kanálech, dodávajících starému Lidžiangu nádech čehosi benátského. Naxijské ženy jsou oděny v národní kroj, jímž je světle modrá blůza, na zádech připnutý nevím čemu sloužící bílý lacl, křížem přes ramena široké bílé kšandy jako u napoleonského grenadýra, na hlavě pak beztvará maocetungovská kšiltovka. Nosívaly původně Naxijky vysoké zdobené čepce, ale maovská kšiltovka je, tuším, jak lacinější, tak i kádrově prospěšnější. Mužští jsou jako obvykle folklorní parády prosti s výjimkou těch, kteří se v různých pózách za pár yuanů vystavují turistickým fotoaparátům. Ale je to paráda tak nevěrohodně barevná, blejskavá, opentlená a ostřapcovaná, že bych o folkloru ani moc nemluvil. Tolik tedy o městu Lidžiang a jeho divech, o nichž, jako v té zemi většinou, jsem si říkal – škoda, že jsem nedostal ten nápad před dvaceti lety, než Číňani objevili turistiku.

Moje nocležna ale nabízí výlet k Rokli tygřího skoku, po celé Číně vyhlášené svou divokou krásou. Rokle se nalézá na horním toku řeky Yin ša Džiang, z níž se o něco níž stane proslulá Yang Zi, matka čínských řek. Jak pověst praví, přišla rokle k svému jménu tak, že se za dávných časů přihnal z hor rozzuřený tygr a s jedním mezipřistáním na balvanu uprostřed peřejí ji celou přeskočil. Musel to být opravdu velmi rozzuřený tygr; řeka je v těch místech… no, asi jako Lužnice pod Táborem. Co se divoké krásy týče, ne že bych padal do mdlob úžasem, jelikož co živ nikde jsem nespatřil nic náramnějšího; opět se mi potvrdilo pravidlo, že přílišnou slávou zahalená celebrita nakonec tak trochu zklame. Ale aspoň je z toho pěkná procházka po luxusním turistickém chodníku nad peřejemi, výstražná tabulka na každých dvaceti metrech varuje, aby někdo nesletěl do řeky, nenarazil si hlavu o skály nebo na sebe nenechal spadnout balvan, každých padesát metrů obejduje ozbrojenec s vysílačkou, každou druhou minutu se ozve pleskání vietnamek a vrzání kol, to se kolem přeřítí rikša tažená hubeným mužským v plandavé košili, v níž dřepí někdo vznešenější, jemuž bylo příliš toho kousku pohodlné chůze. Co chcete, i taková je čínská turistika: třídní.

A abych nezapomněl ani na městečko Qiaotou výš na řece: tam zastavují turistické autobusy, aby se cestujcí mohli pokochat pohledem na klidnější část budoucího veletoku a vyslechnout produkci naxijské hudební skupiny, fidlající a drnkající národní melodie. Muzika je to dosti exotická, ve srovnání s čínskou (ale etnickým Číňanům se tady říká Han) jaksi kvapíkovitější. Když se do ní člověk zaposlouchá, může se mu podobně jako mňoukavější čínská i zalíbit, což se věru nedá říci o všech muzikách světa. A ani na nádherné pohledy do závratné výšky k zasněženým pětitisícovým štítům abych nezapomněl, které sice nepřimějí čínského turistu, aby otočil hlavou, mě ale ano. Čínský turista totiž koná, co je od něj očekáváno. V soutěsce Tygřího skoku se očekává obdiv peřejí a skalní úžiny, kdežto o nějakých štítech v brožurce nic nestojí. I jinde ve východní Asii jsem zaznamenal tak předpisové chování. Jsme my západní barbaři jiní? Svobodnější v rozhodování? Méně respektující doporučení, vyhlášenosti, módy a sezóny? Z čehož pak vyplývá náš robinsonský individualismus, tolik odlišný od čínského vlaječkového kolektivismu? Ještě se nad tím budu muset zamyslet.

I něco jiného nutí k zamyšlení. Potkalo mě totiž v rokli Tygřího skoku, co se v Číně podaří jen zřídka: letmý pohled do domorodcova soukromého názoru. Pochopitelně si i Číňan o pořádcích ve své zemi myslí své. Ale co si myslí, toho je nesnadno se dopídit. Turisté pochodují po příbřežní cestě tam a zpátky, výjimečně neseřazení v disciplinované šiky pod dozorem ovlaječkovaných vůdců, jelikož dlážděný luxus po několika kilometrech končí jako když utne a zaběhnout se není kam. Tím se zástup trochu rozvolní a nabízí se možnost krátkých známostí, v mém případě s mladým párem z Guangdžou (město známější pod poevropštělým jménem Kanton). Byli to lidé na první pohled lepšího postavení, vzdělaní, mládenec dokonce mluvil obstojně anglicky. Když se dozvěděl, že jsem cestou byl v Hongkongu, zamyslel se a pravil: „Oh yes. Hongkong good. Here… not so very good.“ Kdo nezkusil života v nesvobodě, neshledá na tom výroku třeba nic zvláštního; ale našinec pochopí, že to byl výrok odvážný na samém pokraji disidentské kritiky, za niž se zavírá nebo přinejmenším popotahuje. Den předtím jsem měl podobný hovor se zaměstnancem mého herberku v Lidžiang. Přišla v něm řeč na Taiwan, což je, nutno vědět, už vůbec na pováženou. „Taiwan good? Taiwan good?“ vyptával se s onou směsí dychtivosti, obdivu a závisti, již tak dobře znám. Však i my jsme se tak toužebně, bezmocně a trochu naivně tázávali západních cizinců, ach, kde ty časy jsou! To ale byly dvě výjimky v obvyklé zamlklé vyhýbavosti. Bylo by snad víc příležitostí k nahlédnutí do nitra Číňanovy duše, zpravidla tomu však brání jazyková neznalost, konfuciánský sklon k respektování vrchnostenské moci, a ovšem i opatrnost, stavší se třemi generacemi života pod komunistickým pantoflem částí národního charakteru. Pročež ať mi zase někdo řekne, že pobyl v Číně na nějakém symposiu nebo v rámci turistické výpravy s průvodci a tlumočníky, a porozuměl Číňanovu nitru. Ani našemu nebyl za oněch časů tak mnohý západní návštěvník schopen či ochoten porozumět, a to jsme se mu otvírali, anglicky či německy mluvili, život pod pantoflem líčili, a beztak pochopil houby. Kdepak. Je kulturní bariéra mezi Západem a Čínou; ale snad ještě vyšší mezi člověkem podpantoflismu zkušeným a tím, jenž nemaje té zkušenosti věří všelijakým báchorkám.

K pětiapůltisícovému vrcholu Yulong Xuešan je dovoleno vystoupat v doprovodu horského vůdce, což bych před nějakými dvaceti lety s radostí udělal, ale ten sedmý křížek… už zase zjišťuji, že jsem přišel o dvacet let pozdě, tentokrát z důvodu pokročilejšího věku. No nic, nemusím za každou cenu lézt po vrcholcích, však i pod nimi je co vidět. Mohu si najmout auto s řidičem – jak se ukáže, ve většině míst je to jediný a ani ne zvlášť drahý způsob, jak prozkoumat méně přístupné kouty krajiny – a vydat se k jižnímu úpatí Jadeitových hor. Je celé poseto buddhistickými kláštery, a to ne jen tak nějakými, nýbrž kláštery lamaistického ritu, jak jsou známy z Tibetu. To je totiž značný rozdíl. Jen jak vstoupím, hned poznám, že jsem se octl někde trochu jinde. Čínské svatostánky jsou, jak jsem už popsal: pozlacená socha Buddhy, obětiny, sbírka vedlejších božstev, vonné tyčinky, klanění a šeptání, ale to všechno jaksi světlé, přívětivé, zvykne-li si člověk na tu porci exotiky, může se v tom cítit ne zrovna jako doma, ale aspoň uvolněně. Atmosféra tibetského kláštera je temná, ponurá a stísněná, že až tichá hrůza jezdí po hřbetě. Choď si mezi těmi červenými sloupy, zkoumej nástěnné malby, ostatně také dost ponuré, naslouchej potemnělému zpěvu mnišského sboru, ale dvakrát vítán tu nejsi, zdají se k hostu ze západní ciziny hovořit plamínky lampiček. Mniši a lámové jsou zdrženlivě vlídní, za pětiyuanovku do chrámové pokladničky nechají udělat i fotku, ale na nose jako by měli napsáno – už aby jsi zase vypadl, cizinče, a nechal nás tu o samotě. Jdu tedy, v dlouhé pavlači je řada bronzových modlitebních válců, třeba si u tibetského Buddhy kádrově šplhnu, když jedním zatočím.

Lidi, to jsem si dal. Kdybyste to někdy zkoušeli po mně: modlitebním válcem se musí otáčet vždy jen v určeném směru, nikdy opačně. Jinak nenásleduje zlepšení kádrového profilu, nýbrž naopak malér. To se ví, přesně dle principu namazaného chleba zatočím nesprávně, a… No, hned k tomu přijdu. Zatím jsem v klášteře Yufeng Si, jeho budovy se terasovitě zvedají do svahu, a na nejvrchnější terase je malá zahrádka. Právě tam odkvétá v celém kraji proslulá kamélie deseti tisíce květů (Yanduo Sanča). Má pohnutou historii: za kulturní revoluce zakázali komunističtí gardisté klášterní rituály a mnichy vyhnali, ale našel se jeden, jenž se tajně vracel a kamélii v nebezpečí života po celý ten čas zaléval. To je pohnutlivé, ale stejně by mě zajímalo: jak to, že rudí gardisté dle svého obyčeje kamélii rovnou nepokáceli, celý klášter nerozmlátili a mnichy nepovraždili? Tak se to přece dělalo; ve větších městech některé chrámy kulturní revoluci přestály a jiné dalo partajní panstvo narychlo obnovit, aby bylo se čím chlubit na turistických veletrzích, ale čínský venkov je ateizovaný téměř dokonale. Nikde vesnický chrámek, nikde procesí s papírovými draky a korouhvemi, nic, jen šeď a chudoba a po zdech opršelé propagační nápisy. Tady, jak se zdá, je to jiné. Nedaleká budoucnost mi můj dojem ještě potvrdí: jak se budu blížit k tibetské hranici: za každou zatáčkou se mi otevře pohled na menší či větší chrám, klášter, houfky mnichů v temně rudých rouších, nápisy v tibetském písmu, na domech místo hesel neklamné emblémy lamaismu… flákaly se rudé gardy? Povadl jejich třídní hněv? Škoda, že jsem si přece jen neudělal čas na Tibet; třeba bych teď věděl víc.

Co následuje, je jen moje teorie, jak jsem ji vykombinoval z různých náznaků. Kdo zná nepochybnou skutečnost, ať mě opraví, dám se poučit. Ale srovnejme: čínský venkov, dobitý železnými sochory rudých gard až na kost. Vlastní Tibet, jak jsem slyšel, ale nemám důvod nevěřit, dobitý a rozmlácený stejně a ještě hůř v zuřivosti, jaké je jen schopno do extrému vybičované ideologické šílenství ve spojení se stalinskou odnárodňovací taktikou. Tady, v Tibeťany osídleném pruhu čínského příhraničí, oáza poměné netknutosti, až bych řekl – kdo chceš spatřit tradiční Tibet, nejezdi do Lhasy, ale někam do horských údolí severozápadního Yunnanu. Je možné, že se partajní předáci bojí, aby se k protičínským povstáním ve vlastním Tibetu nepřipojil i tento kraj? A po něm, kdož ví, třeba i Naxiové či jiná etnika, jimiž je Yunnan obzvláště požehnán? Nevisel osud čínského komunismu v těch padesátých či šedesátých letech na vlásku právě tady? No, ať je tomu jak je, jsem rád, že jsem sáhl po mapě zrovna tohoto kraje, když jsem doma plánoval svou čínskou cestu. Mapy mají své kouzlo: kdo se jimi dá očarovat, napovědí mu víc než sedmero cestovních příruček.

A to už sestupuji terásku po terásce, pohled upřený do krásné scenerie, můj řidič a průvodce přede mnou, když vtom… prásk! Už letím nosem napřed z kamenných schodů. Snad že se mi zaklínil sandál v nějaké štěrbině, nebo že jsem špatně otáčel těmi válci… Mám s padáním dost zkušeností, na lyžích i s kola, a obvykle mi to instinktivně vyjde na pravý bok. Letět takhle přímo po hubě povětřím, to se mi teď stalo poprvé. Ještě že jsem stačil pootočit hlavou, takže to obličej nedostal naplno, jen trochu krve z odřeného spánku, pohmožděné zápěstí a natlučené koleno, ještě dobrého půl roku jsem si na ně nemohl kloudně kleknout. No, hlavně že se nestalo nic horšího, jak snadno mohlo. Hlavně že jsem neskončil v čínském špitále. Jen můj foťáček, chudák, vypustil ducha, což mě mrzí víc než těch pár odřenin.

Foťáček mi dole v městě za nějaké peníze povyspravili, i když to už pak nikdy nebyl úplně on. V nocležně jsem se stal hrdinou dne, všemožně obskakován a opečováván, vyběhl kuchař, v ruce horké, v mokrém šátku zabalené vajíčko, to je prý dobré na ten natlučený spánek. „Hospital? Hospital?“ ptají se všichni ustaraně. Jen to ne, proboha. Ale ani té zkušenosti jsem neměl zůstat ušetřen. Jakživ bych býval neřekl, že je tibetský Buddha na otáčení modlitebními válci tak hákliv.

13. V předsíni Tibetu

Zkušený, světem prohnaný vandrák mnoho neplánuje. Nebo přesněji, už kvůli letenkám a takovým věcem si doma musí udělat přibližný náčrt cesty, ale jak bude postupovat dál, to přenechá zásadě – počkám, uvidím, až co udělám. Ráno koukám, co to dělám… podívejme se, nejdu na autobusové nádraží? K spoji do města Džongdian, ještě dál a výš údolími řek, pramenících na Střeše světa?

Trochu napjatě čekám, jaký přistaví autobus, v tom totiž dovede být v Číně značný rozdíl. Mohu se dočkat moderního, novotou zářícího vozidla s pohodlnými křesly a spoustou místa, nebo také rezavého, otlučeného hrkáče v posledním tažení, kde dráty rozdrbaného sedadla píchají do zad a není kam složit nohy, o čistotě nemluvě. Což, to bych ještě… ale ono se i obecenstvo zpravidla chová přiměřeně ke kvalitě vozu. V novějším se cestující ještě ostýchají naplno rozvinout své folklorní obyčeje, ledaže všichni bez ustání hulákají do svých mobilů, tomu se nedá vyhnout. Jakživ jsem neviděl národ tak posedlý telefonováním. Nechci se dávat za příklad; jsem asi poslední na světě, kdo takový přístroj nemá a ani nepotřebuje, ale Číňan by snad lekl jako ryba na suchu, kdyby neměl v jednom kuse u ucha mobil. Viděl jsem, nevrdloužu, pána na veřejném záchodku, v jedné ruce mobil, v druhé… a řečnil, řečnil a řečnil. Vědí bohové, co tak důležitého si všichni pořád mají co sdělovat. V obyčejnějších a o něco levnějších autobusech vesměs cestuje i prostší publikum, které si pěstuje ještě určité národní zvyky navíc, o nichž se ale zmíním později.

Až k mostům přes Yin ša Džiang už cestu vcelku znám z výletu k soutěsce Tygřího skoku. Znovu si všímám čtyřbokých věží z nepálených cihel; prý je stavěli vesničané v dvacátých letech minulého století, kdy v tomhle kraji válčil každý s každým a bylo radno vyhlížet, neblíží-li se zase nějaký loupeživý generál. Pak přejedeme most, cesta stoupá do náhorních planin, a okolí začíná být zajímavé. Chtěl bych se dívat, ale všichni cestující mají hlavní starost, aby na ně nezasvítilo sluníčko, jak jen trochu poodhrnu záclonu, hned ji s velkým spěchem přirazí. Zato se v tu ránu rozeřve videopřístroj. V zaostalejších zemích s tím morem počítám a včas si připravím voskové ucpávky do uší, ale oči si zakrýt nemám čím a trvale je mít zavřené také nevydržím. Je to děs. Videofilmy hongkongské, indické a jiné takové produkce jsou sice stupidní všechny, buď samá řežba nebo milostné obcování, ale nic není nad autobusové povyražení čínské. Musíme vědět, že čínský režim zobrazování nějakého mrouskání nepřeje, takže zbývá už jen ta řežba. A tak se to na obrazovce hodinu za hodinou mydlí, mlátí, řve, ječí, boxuje, fackuje, kope, střílí (ale nikdy nestrefí), proskakuje okny, padá ze střech, nabourává autem, poletuje tři metry v povětří, nikdo neví proč a nač…. Jaká otrava, ó Bože! Celý autobus ale kvičí nadšením, ba, jest cosi nezbadatelného v duši Číňanově.

Čelním oknem je ale přece něco vidět, i zjišťuji, že zvlněná hornatina ve výši nějakých 3000 nadmořských metrů jeví známky čerstvého osídlení. To se totiž pozná; stará kulturní krajina vypadá jinak než území pionýrské, nedávno divočině vyrvané. Zorané plochy, stáda ovcí a krav, řadové domky jednotného stylu, ale na rozdíl od betonové pochmurnosti tam dole aspoň dřevěné, což není tak úplně špatné pro oko. Nevím přesně, na co zde zírám: začalo být těsno lidem v rovinách, takže odešli sedlačit do těchhle studených výšek? Ale osídlení vykazuje všechny známky organizovanosti, a organizovat tady může samozřejmě jen strana a vláda; jde tedy možná o něco víc? O uskutečněnou snahu vrazit klín hanských (čínských) sídel do území, obydleného etnickými minoritami, Tibeťany obzvláště? Čínské rozmělňovací strategii by to odpovídalo. Ale nevím. Poutník v Číně ledacos pozoruhodného vidí, ledačeho se dotuší a domyslí, ale jistotu nemá a mít nebude. Zeptat se není koho, a kdyby i bylo, zase by koukal jak to tele. V dálce, na konci rozlehlé planiny barvy hlíny, se rýsuje jakési rozlehlejší město. To už bude Džongdian.

Neboli Šangri La, jak se dozvídám z nesčetných reklamních tabulí podél silnice. Tak totiž přezvaly čínské úřady město i s celým okolím v roce 2001, hodlajíce z něj učinit zase jednu turistickou Mekku. Čínské oficiální pojetí turistiky vůbec jeví sklon ke kýčovitosti, a tady k ní přistupuje, také žádná výjimka, i nestydaté kopírování cizího peří. Šangri La, tak v třicátých letech minulého století nazval spisovatel James Hilton ve svém románu Ztracený horizont tajemné místo kdesi v Himálajích, což se od té doby stalo módou, a teď se tak na celém světě jmenuje kdejaký horský hotel. Ale překřtít úředním výnosem město i s okresem podle cizího románu, to dokáže jen rudá Čína. No, aspoň vím, co mě tak asi čeká.

Mekka Šangri La alias Džongdian skýtá zhruba týž pohled jako turistická Mekka Lidžiang, nezajímavý městský shluk v uniformním soreloidním2 stylu s hezkým starobylým centrem. Starobylost je tentokrát tibetská, také takový znak vládní schizofrenie: vše co nejrychleji počínštit, odnárodnit a odkulturnit, ale kulturní odlišnost využít ke kšeftu. Jak ani jinak být nemůže, je staré město plné krámů s tibetsky přistrojenými suvenýry a falešnými starožitnostmi, ale také se sem z opravdově tibetského okolí sbíhají na trh opravdické Tibeťanky s produkty svých zahrádek, což dojem ochotnického představení poněkud zmírňuje. Ubytuji se v hostelu, také celém tibetsky malovaném a vyřezávaném, a přemítám, co podniknu zítra. Naděje, že se dopídím nabídky nějakého výletu, se ukázala jako klamná, ale velice úslužný mládenec v recepci – tentokrát to kupodivu není děvče, kdo tady jakž takž mluví anglicky – jeví ochotu mi zprostředkovat auto s šoférem. Yes, sir, všechno zařídím, ráno v devět tu na vás bude čekat.

To je celkem spolehlivý a osvědčený způsob, jak se neomezit jen na město (mnozí cestovatelé se s tím spokojí), ale vidět i něco z širšího okolí. Stačí oslovit nějakou bystřejší osobu z personálu, a ona už ví o strýci, bratranci či švagrovi, který má auto a rád si přivydělá dvě nebo tři stovky, obvyklou to taxu za takovou službu. Nebo auto nemá, ale vesele zneužívá služebního, no, et in Arcadia ego, jak říkají latiníci, také já jsem za socialistických časů to dělával se služebním autem, co bychom si povídali. Zkoušet to jinak, například oslovit taxíkáře, nemusí dopadnout uspokojivě.

A opravdu, ne sice hned v devět, ale přece, předjede zánovní mikrobus jakési firmy či úřadu, a je mi k službám. Řidičem je bodrý padesátník, jenž, jak se dalo čekat, neumí slova jinak než čínsky, ale aspoň se pocvičím v konverzaci. Kam nejdřív – šofér navrhuje horské jezero Bítá Hai, prý nevídaně krásné, hotový zázrak. Jedeme tedy, slunce svítí, krajina už bez vší umělosti tibetská, domy se zkosenými stěnami jako malé pevnosti, vyřezávaná okénka omalovaná tibetskými ornamenty, tady zase na křižovatce čhorten s šňůrami barevných praporků, na louce se popásají stádečka jaků, po kraji silnice se ubírají vesničané v krojích. Kde chci, dám znamení, stop, já si teď vyfotografuji tu nebo onu zajímavost, je to pěkné, mít služebného ducha jen sám pro sebe, až najednou… brána. A ne tibetská, ani pěkně staročínská, ale taková jakási ouřední. V bráně kasička, vybírá se mýto. To je v Číně dost nevyzpytatelné; jsou silnice dálničního typu, a nevybírá se nic. Jinde zase horší okreska, a brána s kasičkou. A za bránou… parkoviště zvící půle Václavského náměstí. Jsme u hotového zázraku jménem Bítá Hai. Domluvím si s řidičem hodinu, kdy se pro mne vrátí, a jdu si jej prohlédnout.

No, mám co jsem chtěl, nemohu si stěžovat. Na parkovišti lidstva jako na matějské pouti, autokary odjíždějí a přijíždějí, z každého se vyhrne hejno turistů (čínských pochopitelně), shoufují se za vůdci s barevnými praporky, vesele švitoříce mašírují k jezeru, tam zaujmou fotogenické pózy, cvak cvak, a už se zase pochoduje zpátky, protože účelu bylo dosaženo: navštívit vyhlášený cíl a zdokumentovat svou přítomnost. I já jsem byl tady! Jest kusem prestiže, být někde, kde se sluší být. Horské jezero nebo krásná scenerie jsou vlastně jen kulisy vlastní přítomnosti, kdyby na to přišlo, ani by tady možná nemuselo být. Napadá mě, jestli v tom není jistá příčinná souvislost: jaký má kdo vztah ke krajině a k přírodě, tak chápe i turistiku? Obvyklý povzdech – měl jsem tu být před dvaceti lety – se mi mění v pomyšlení: jak asi budou vypadat čínské atrakce po dalších dvaceti letech? Štěstí, že jich budu ušetřen.

Zatím ale není z jezera nic vidět, jen jako osamělý opuštěnec kráčím v těch houfech po betonové cestě, až ji přetne závora. U závory boudička, v té boudičce kasička. „Ni hao, stodevadesát yuanů, prosím!“ Neboli sedmnáct euro, nebo též bezmála pět stovek českých. Pane jo. Musím říci, že jsem se vzbouřil. Poradil jsem té dámě za přepážkou česky, kam si může strčit celé jezero Bítá Hai, a odkráčel jsem zpátky na parkoviště. Své auto už jsem tam nezastal, zato černého muže s ruksakem, rovněž v dosti rozhořčeném stavu. Ukázalo se, že černý muž je vandrovník ze Singapuru, a stejně jako mně mu kasičkové nenažranosti bylo moc. „I refused!3“ volal do časoprostoru, blýskaje vzdorně očima. „I refused!“ Celý svět prý už prochodil se svým ruksakem, ale tohle ještě nezažil. Takových krásných jezer všude v Norsku, na Novém Zélandě, v Kanadě i jinde, nikoho nenapadne krejcar vybírat, a tady… A oni Číňani ty peníze platí, a ještě u toho vesele švitoří. Že si to vyděračství nechají líbit? Postáli jsme spolu čtvrthodinku, svorně proklínajíce čínské kasičky, čínskou hamižnost, i celou lidovou Čínu tak souhrnem a všeobecně.

Za hodinku přijel můj řidič a trochu udiveně vyslechl mou stížnost. Pán z Evropy, bylo mu číst na nose, a je mu líto stodevadesáti yuanů. No, když je to tak, uvážil nakonec, věděl by o místě, kde se dá přijít k jezeru také, a laciněji. A byla z toho jízda snad nejkrásnější, jakou jsem v Číně zažil. Horskými lesy, na všech stranách zasněžené hřebeny himálajského předhůří, místy se les rozšíří do pastviny s nízkou salaší, dá-li se té rozčepejřené chatrči tak říkat, až přijde zase šraňka s kasičkou, ale mládenec v okénku chce pouhých třicet yuanů. Jaký rozum je v tom rozdílu, toho se mysl Evropanova nedobere. Od osamělého čhortenu je úžasný výhled na velehorské panorama, dřevěný chodník vede dolů k jezeru, a věc nevídaná, nikde živé duše. Snad že by ta duše musela po tom chodníku sejít nějakých třista výškových metrů a pak zase šplhat zpátky, takže raději zaplatí majlant. A ono nakonec celé slavné jezero nebylo nic extra, jen taková vodní plocha mezi zalesněnými stráněmi, věru že je všude na světě spousta jezer onačejších, členitých, zálivovatých a ostrůvkovatých, už jen to celkem civilní Švédsko co jich má, měl´s pravdu, černý muži.

Ale už vidím, že se zase doupouštím chyby. Měřím čínskou duši naším zápaďáckým metrem, což ovšem může vést k bizarním výsledkům. Turistické regimenty pod vedením praporečníků netáhnou k jezeru Bítá Hai pro jeho krásu, ale že je to proslulý turistický cíl. Nestal se jím kvůli nějakým půvabům, ale protože byl za takový prohlášen. A protože byl prohlášen, sluší se k němu dostavit, vzájemně se povyfotografovat, nastoupit do autokaru a jet k dalšímu. Mastné vstupné nerozhoduje, nýbrž je naopak potvrzením: heč, já si to můžu dovolit!

O něčem, zdá se, to vypovídá. Především o tom, o čem byla řeč už vícekrát: že se už v Číně stačila vytvořit docela úhledná třídní společnost. Cena za autokarový zájezd čítá dobře čtyřnásobek toho, co si ve špinavé fabrice za měsíc vydělá nějaký ubožák, který tam šije trenýrky pro Evropu. Že si mohovitější zákazník dá za své peníze líbit to mašírování v davech… ani tomu se nedivme, i to odpovídá čínské povaze. Také západní člověk se z pohodlnosti zúčastní hromadného zájezdu, ale v masovosti si nelibuje; jeho snem je najít někde koutek stranou všeho, jejž by sám pro sebe objevil a byl v něm také úplně sám. Číňan robinsonskými sny netrpí. V masách je ve své kůži, radostně se podřizuje jejich režimu. Možná by ho přístup z druhé strany jezera odradil: hrůza, nikdo tu není, jsem tu sám! Kde je praporek, za nímž bych pochodoval? Kde je někdo, s kým bych se u jezera vyfotografoval, teď já tebe, teď ty mě… Je to právě tento povahový rys, pro nějž Číňan mnohem lépe snáší komunismus než my, lidé Západu? Našemu levicovému radikálovi musí dát dost přemáhání, aby se vnutil do kolektivistické jednolitosti, to Číňanovi je přirozeností. Je třeba to vzít v úvahu, když padají otázky, proč se Číňané víc nevzpouzejí ideologické diktatuře: třeba ji zvlášť nemilují, ale nepřijde jim tolik zatěžko se jí podřídit.

Cesta zpátky vede opět kolem autokarového seřadiště. Jelikož mě mezitím pustila dožranost, mohu se věnovat jinému velezajímavému divadlu: Tibeťanky s červenými a zelenými turbany na hlavách rozkopávají motyčkami terén, připravujíce jej k vybetonování dalších parkovišť, třebaže bych řekl, že už jich je všude kolem dost, ba příliš. Dohlíží na ně pán v bílé košili s kravatou, na hlavě stavební přílbu, rozkročen, ruce za zády… přemýšlím, koho mi ta postava připomíná… už vím: panského šafáře. Ještě by měl vedle něj stát mušketýr s lískovkou, a bylo by to kompletní. Tibetské ženičky ovšem robotují za mzdu a snad i dobrovolně, ale nevím, jestli je v tom takový rozdíl: nevolník dostávající svou misku rýže přídělem, nebo nádeník, který si ji musí ze skrovničké mzdy koupit. Podmínkou svobody je možnost volby; a nezdá se mi, že by tyhle babky nějakou měly.

Takže tohle, prosím, je základní kámen čínského hospodářského zázraku, před nímž svět v obdivu klesá na kolena: stamiliony bídně placených ubožáků, jimž pochopitelně stěží může konkurovat blahobytný, všemi lidskými a jinými právy vybavený západní zaměstnanec. Jak dlouho ta konjunktura potrvá… no, řekl bych, že věčně asi ne. Určitě nás nečeká čínské tisíciletí, jak jsem už také někde četl. Buď budou i v Číně mzdy pomalu stoupat, až dosáhnou nižší západní úrovně, jak k tomu došlo v Jižní Koreji nebo na Taiwanu; pak je ovšem bezkonkurenčnosti konec. Nebo čínská diktatura, vědomá si své závislosti na tom stavu, mocí prosadí jeho neměnnost; pak se ovšem nemohou neprojevit všechny negativní jevy otrokářského státu, na něž zašla již říše římská. Nebo, což je pravděpodobnější, se ještě dřív dostaví nějaká sekundární katastrofa, o niž si Říše Středu intenzivně koleduje, jak už jsme si pověděli.

To tedy bylo poučné, a kam teď dál. Řidič navrhuje horký minerální pramen Xiagei, tam prý se mohu vykoupat. Mám sice z takových pramenů spíš kontraproduktivní zkušenost, kdo jsi na vandru, nelez do horkých vodiček, jelikož z nich vylezeš jako vyždímaný hadr a bude se ti chtít jen spát. Nicméně je příjemné si zase jednou zaplavat, protože vzhledem k všeobecnému znečištění není takových možností v Číně moc. A ještě zbývá do večera pár hodin: co s nimi? Řidič nemá dalších návrhů, jako by v okolí už nic pozoruhodného neznal, i musím napomoci jeho paměti. Koukejte, pane, v mojí příručce stojí něco o velkém tibetském klášteře Ganden Sumtseling Gompa, po čínsku Dabao Sí. Je to jen kousek za městem, zamiřme tam! Kouká chvíli, jak tak koukávají Číňané, když se jim do něčeho nechce nebo něco shledávají podezřelým, ale pak se přece jen rozjede. Oklikami po krajích města, úzkými, výmolovitými uličkami, až auto nadskakuje, a zastaví také v takovém ne zrovna reprezentativním místě. Vpravo v hlinité prohlubni teče potok s řádkou plochých kamenů k přeskákání, na druhé straně se mezi jakýmisi chatrčemi klikatí strmá, na dvě dlaně široká stezička. „Tudy, pane. Tudy se jde do toho kláštera.“

Už zase nevím, co si mám o všem myslet. Určitě se dalo ke klášteru přijet příměji i pohodlněji než tady mezi tím kamením a ovčími bobky; nehodí se možná ukazovat turistům tibetský svatostánek? Nebo řidič, sám Číňan, pohrdá tibetskou pakáží a neví, proč by mi jej měl ukazovat? Nebo zatřetí, což bych dovedl pochopit nejlépe, má starost, aby ho v těch místech nenačapal někdo z firmy, s jejímž vozidlem si nectně tyká? Nebo je v tom nějaká čínská pověra, jako skoro ve všem? No nic. Udatně se vydám vzhůru mezi chatrčemi, ošuměle působící obyvatelé vybíhají na zápraží a vlídně mě zdraví, asi se nestává často, aby tudy prošel cizinec. „Dabao Sí?“ vyptávám se, stále v nejistotě, jestli mě ten chlap neposlal někam k čertům ďáblům. Ano, ano, ukazují všichni, odhalujíce v úsměvech bezzubá ústa, jen pořád tak dál, tam to je. A opravdu. Když bez dechu vyšplhám na vrchol kopce, hledím s krkem vyvráceným na obrovské stavení, celé bílé s černými trámci, k vršku zkosené, jak tibetské stavby bývají, malá čtvercová okénka jako temné střílny, zlaté střechy září v svitu pozdně odpoledního slunce. To už není přezdobený čínský chrám, celý osázený keramickými draky a mytickými postavami, to je Tibet sám v celé své strohé velkoleposti. Znám dalajlámův palác ve Lhase pouze z obrázků a nejsem si jist, jestli mi bude dopřáno jej ještě spatřit; ale kdyby ne, tohle je důstojná náhrada.

Ovčí stezička mě přivedla k zadní bráně, sedí v ní mnich v červeném rouše a vyžaduje třicet yuanů, celkem přiměřený peníz za shlédnutí takového skvostu. Pak už se smím toulat vnitřními prostorami sám, nikdo mě neoslovuje ani mi nebrání, mohu fotografovat co se mi zlíbí, jen když v menší místnosti zastanu dva mnichy v pilném přepočítávání peněz, dělají rukama záporné pohyby: schovej foťák! Zajímavé, jak rády všechny šlechetné filozofie a náboženské nauky dávají na odiv své opovržení penězi, ale v zadních komůrkách je pilně přepočítávají. Mnišskou kuchyň si už smím prohlédnout bez překážek, i jídelnu a jiné části budovy, až vniknu do samotné ústřední svatyně. Je jí obrovská, několika lampičkami matně osvětlená síň, červené sloupy mizí v potemnělé výši, kdesi stranou skupina mnichů monotónně vyzpěvuje posvátné texty, dřevěné stěny omalované také jaksi potemnělými až hrozivými výjevy, ďáblové, skřeti, vyobrazení pekelných muk… vůbec se celý tibetský buddhismus zdá být potemnělý, pochmurný, jako by otvíral cestu do podsvětí. Klášter má být starý tři sta let, ale kdyby mi někdo řekl, že tři tisíce, také bych mu věřil, tak všechno dýše ponurou věkovitostí. Trochu zadrhle zkouším něco z té stísněné atmosféry zachytit fotoaparátem, ale to se ví, atmosféra se vyfotografovat nedá, jen se do ní vcítit, když člověk zapudí rušivé myšlenky. Do stran vedou jakési ještě tmavší chodby, plné malých i velkých Buddhů, bohů a démonů, zaprášeného ceremoniálního nářadí i neurčitelného haraburdí, a to už tíseň svírá hrdlo naplno, jako by mi všechno říkalo – už ses dost vynadíval? Tak zase koukej mazat, západní človíčku, beztak nemůžeš porozumět, čím šeptá tohle místo! Což bych sám řekl. Jdu tedy ven, na světlo a na vzduch. Z velké terasy je zase jiný pohled na bílé budovy a zlaté střechy, i v městě na obzoru se třpytí zlatá báň, ale to už není chrám ani klášter, jen do tibetska nakašírovaný památník komunistického Velkého pochodu. Jestli někde někdo viděl paradoxnější zneužití etnicko-náboženské symboliky k totalitnímu účelu, ať mě o tom zpraví. Trochu se mi ten dojem rozptýlí při pohledu na hejno malých, sotva osmiletých mníšat, shlukují se kolem babky v tibetském kroji a kupují si od ní cukrovinky. Prý má být v klášteře mnichů, velkých i malých, kolem šesti set. Docela pěkné číslo na to, že se nacházíme v ateistické diktatuře. Znovu mi přichází na mysl vlastní Tibet: jestlipak bych se tam setkal s tak neporušenou kontinuitou lámaistické tradice?

A ještě není konec všem divům turistické Mekky Šangri La. Zpátky v hostelu si vzpomenu, že bych se měl jít něčeho najíst, a také si pro všechnu jistotu obstarat na zítřek jízdenky. Mohl bych se na autobusové nádraží dát za deset yuanů zavézt taxíkem, ale čert mi nakukal – jdi pěšky, cestu najdeš snadno, už jsi tamtudy jednou jel. A když ne, doptáš se. Víš přece, jak se řekne čínsky autobusové nádraží: qíčedžan. První slabika v klesavém tónu, druhá ve vysokém, třetí zase v klesavém. Ještě se podívám do slovníčku, ano, je to tak. Jdu tedy dlouhou třídou nového města, vznik uniformních budov v neohrabaně ozdobném stylu socialistického realismu bych u nás kladl tak někdy do padesátých let, ale tady, kdoví. Tam někde vpředu by nádraží už mělo být. Ale jaksi nic nepoznávám; spletl jsem se? Zastavím inteligentně vyhlížejícího pána – nejen v Číně je radno nevyptávat se postav z nejspodnějších vrstev lidu – „Qingwen4; qíčedžan nali5?“ Nic. Pán kouká… abych zase nemluvil o teleti. Ptám se druhého pána, třetího, pořád nic, ale oni pánové bývají nedovtipní, mají strach na sebe prozradit, že nic nevědí nebo nerozumějí, lepší je ptát se ženských. Měl jsem to vědět. Tamhle na rohu se spolu vybavuje trojice děvčat, třeba budu úspěšnější. „Qíčedžan,“ opakují sborem, „ano, ano, tadyhle za tím rohem doprava, tam to je.“ Vida, rozuměly. Dal jsem si pozor, jak ten qíčedžan vysloví, a řekly to přesně jako já, proč ti ostatní koukali jako…? Jenže zajdu za dotyčný roh a už zase se musím ptát, čínské město vypadá pravoúhle, ale nemusí být snadné se v něm vyznat. Zase nikdo nic neví, mužští jako ženské, ať vyslovuji qíčedžan jak chci pečlivě. Ocitl jsem se v městě bláznů? Ale tamhle je hotel, náramný, pětihvězdičkový, co jej dala strana a vláda postavit pro milionářské cizince, tam by měli umět anglicky. Vniknu do toho božíhodového ambiente, ptám se olivrejovaných služebníků – „bus station, please?“ Zase: jako to tele. Udolán neúspěchem jdu zpátky do hostelu, jakáž pomoc, snad dostanu jízdenku zítra, když ne na první spoj, tak na druhý nebo na třetí.

Taková dovede být v Číně domluva, zvlášť v odlehlejších končinách. Člověk může nastudovat svou otázku sebesprávněji, když přijde do místa s lokální výslovností nebo se ptá příslušníků národnostních menšin, je v háji. Teprve dodatečně jsem si uvědomil, jak je v takovém případě třeba si počínat: neběhat a nevyptávat se, ale strčit domorodci pod nos slovníček – tadyhlety tři obrázky, pane! To funguje. Čína je plná dialektů, v jihozápadním koutě k tomu etnik jako nastláno, každé s vlastní hatmatilkou, i výslovnost úřední čínštiny se může místo od místa lišit, ale písmo je jen jedno a rozumějí mu všichni. Tak pro příště. Ale co byste řekli, příště už zase všichni mé čínštině rozuměli. Snad v tom Džongdianu bydlí až na ty tři holky samí zabedněnci. Nebo na něj bohové uvrhli prokletí pro to překřtění na Šangri La. Nebo jsem překročil nějaký filologický bludný kořen. A bylo to všechno zbytečné, ráno jsem dostal lístek hned na první autobus, místo pěkně za řidičem, abych se mohl dívat do krajiny, a ještě ta paní za přepážkou mluvila velmi obstojně anglicky. Tak si to přeberte.

Ještě před nedlouhým časem Džongdianem končil svět, ale teď vede silnice dál, úzká, klikatá, stovkami ostrých zatáček vlíná do velehor, až tam kdesi daleko a vysoko překročí hranici Tibetu. Až tam se sice pro to chybějící povolení nesmím odvážit, ale zato se podívám do Děčína. Kdyby někomu to jméno k čínské provincii Yunnan nepasovalo, opravuji se a oznamuji, že jde o horské město Deqin, které se až na ten háček nad e vyslovuje nachlup stejně jako název severočeské metropole. Snad tam seženu nějakou pohlednici nebo aspoň internetovou kavárnu, abych mohl ženě napsat: Pozdrav z Děčína! Ona je totiž Děčíňačka. Ta bude koukat. Zatím autobus stoupá do hor a opět sjíždí do hlubokých, sevřených údolí, až se krajina pootevře a tamhle vlevo… podívejme, sjezdovka! A ne jen tak nějaká; celé středisko zimních sportů se vklínilo do lesnatých svahů, a hezky zeširoka. U nás by budovatelé takového objektu byli samá ohleduplnost a samý strach, jen neodrýpnout kousek trávníčku, jen zbytečně nepokácet stromeček… to Číňani jsou jinačí kabrňáci. Jako hnědá jizva zeje sjezdovka v těle krajiny, vybagrovaná až na samou skálu a zarovnaná tu plochami udusaného jílu, tu zase betonem, inu, nejen turistická, nýbrž i lyžařská vášeň pojala zámožnější vrstvy Země středu, a musí jí být učiněno zadost. Ohled na krajinu, na přírodu, nebo jen na obyčejný vkus… s tím ať se baví blázniví Zápaďáci, kteří si myslí, že tou svou ekologií spasí svět. Věru, už se těším na olympiádu v Pekingu.6.

Pak se silnice zlomí strmě do údolí, ve svazích visí uzoučké terasy jedna nad druhou, každá s rýžovými políčkem, pěkné skvrny zelené barevnosti v okolní kamenné šedi, k srázům se tisknou tibetské domky jako vlašťovčí hnízda. A jsou to, nutno nutno povědět, velmi úhledné domky, patrové, s ozdobně vyřezávanou verandou, něco dost jiného než ty nudné, šedivé škatule, v nichž sídlívá lid Han. Vypadalo by to na jistý blahobyt, kdybych se dokázal dovtípit, kde se v těch neplodných horách bere. Že by z těch nudličkovitých políček a stádeček chlupatých jaků, se mi nechce zdát. O hodinku dál se údolí rozevře a rozezlení, domky se shlukují v drobné vesnice vysoko ve svazích, v každé vesnici klášter v typicky tibetském slohu, je zjevné, že zdejší Tibeťané mají blíž ke klášteru než ke komunistickému sekretariátu, a ani šedesát let partajního komanda tu věrnost neutlumilo. Mniši i mníšata v tmavočervených hábitech čekají na autobus nebo se kamsi ubírají, a pozor: každých pár kilometrů svítí novotou modrá tabule s jakýmsi textem, v rohu červené pole s předpisově vyvedeným srpem a kladivem. Co je zase tohle? Proč se čínský režim rozpomněl na proletářskou symboliku, na niž už jinak víceméně kašle? A proč zrovna tady?

Na všelijaké propagační nápisy se v Číně tu a tam ovšem narazí. Přečíst dovedu tak každý třicátý (kdoví jestli) znak, ale i tak rozeznám politická hesla od obyčejné reklamy; k ní totiž bývá připojeno telefonní číslo nebo internetová adresa. Kdežto nápisy v červené barvě bez tohoto doprovodu mohou znít – dejme tomu – Sláva naší slavné Straně! Pryč s imperialisty! Taiwan je náš! Ale vesměs jsou už staré a zašlé, pamatující možná ještě Rudé gardy a kulturní revoluci. Ta nápadná čerstvost tady… že by zrovna tibetským příhraničím cloumaly marxistické vášně? Tomu se zdají odporovat míjející náklaďáky: nad kabinou se stkví v elegantním tibetském písmu vyvedené nápisy nebo snad hesla, tady jeden dokonce hlásá písmem latinským: Om mani padme hum! Čeho je posvátná buddhistická průpovídka v průčelí náklaďáku výrazem? Hrdě hájené svébytnosti? Či snad dokonce vzdoru? Má latinka zvěstovat vzdor cizincům, kdyby tudy náhodou jeli? A naopak tabule s čínským textem a znamením srpu a kladiva… volá snad: „Tahle země patří nám, tibetská pakáži…?“ Škoda, že se mohu jen domýšlet. Ale jakýsi zápas stranou světové pozornosti zde asi probíhá. Je pěkné, že se Západ zastává Tibetu a dalajlámy; třeba by ale také neškodilo hodit pohledem do velehorských údolí provincie Yunnan. Možná zde zápas ještě není ukončen; možná se pekingský režim bojí příliš popudit zdejší Tibeťany, aby neměl patálie i s nimi. To ale neznamená, že se vzdal likvidačních snah. Osídlovací akce nad Džongdianem, ideologická masáž modrých cedulí tady… Přes všechny nadšené i méně nadšené reportáže z Číny o ní víme příliš málo; a měli bychom. Její zadní dvoreček skrývá všelijaká tajemství, možná i varování.

Dnem údolí se táhne větší vesnice nebo snad městečko Benzilan, prý s mimořádně krásným klášterem Dhondrupling Gompa kdesi dvacet kilometrů stranou, ale nemohu vidět všechno. Zato… koukejme, kdo to tady šlape na kolech? A on to ten americký mládenec s holkou na cestě ze Šaghaje do Istanbulu, co jsem s nimi klábosil v Čengdu. Pěkný výkon, kamarádi. Zamávám jim a mávají také, poznali mě. Ještě že nevědí, co je čeká za chvíli. Nebo možná vědí, a nelekají se. Ze zvyku zkouším formulovat, kolem čeho jsem to právě projel: hrdinství? Ne, ne, to je příliš ošoupané, teatrální slovo, kromě toho potřebuje hrdinství nějakého nepřítele. Tak tedy… tvrdošíjnost? Odhodlání? Dobrodružství? Umíněná snaha něco dokázat? Ale komu, když jsem po ruce jen já, vandrácký dědek, a ještě náhodou? Ať je tomu jak chce, cením si těch dvou nad všechny olympiády. Ne pro ten sportovní výkon; ale jsou mi živým svědectvím touhy po dálkách, onoho objevitelského puzení, daného Bohem jen západnímu člověku a pak už žádnému jinému na světě. Není vídáno a snad ani myslitelné, že by se do velehorského sedla tam v těch sněžných výškách drápal na kole Rus nebo Arab. Ani Číňan ne, jakkoli zbohatlý. Byla to tahle touha po neznámých obzorech navzdory všem útrapám a nebezpečím, která udělala západního člověka… ne snad pánem pěti kontinentů, to byla jen přechodná exploze přebytečné energie, našedší svůj ventil v objevitelských plavbách a poté v kolonialismu. Spíš je díky jí západní člověk dodnes původcem tvůrčího nepokoje, jehož výsledky všichni s větším či menším zdarem napodobují, ale ke zdroji jim proniknout není dáno. Stalo se příkazem doby po ní plivat, ale bývala důvodem k hrdosti, a až se přeženou vlny módy, zase bude. A jestli jsem kvůli tomu politicky nekorektní, aťsi jsem.

Za Benzilanem to už jde strmě do výšin. Nejdřív ještě po slušné asfaltce lesem, aspoň není vidět ta děsná propast pod námi. Pak se asfalt promění v kočičí hlavy a po chvíli i ty zmizí, nahrazeny kamenito-hlinitou hrbatinou. Zmizí i les a otevře se výhled… ta nekonečná série vlásenkovitých zatáček až kamsi do závratných výšin… tamtudy že máme jet? Silnička je bez patníků a bez krajnic, jen v nejnutnější šíři vystřílená do holé skály, po jedné straně sráz až k promodrávajícím oblakům, po druhé kolmá propast, až hrůza jímá. Jak hluboko pod námi se může vinout ten stříbřitý provázek horské říčky… osm set metrů? Tisíc? Tohle tedy jsou opravdové velehory, kam se hrabou nějaké Alpy. Z okna pozoruji, jak kola autobusu těsně sledují vykousaný kraj vozovky, a mimoděk se odtahuji od plechové stěny. V útrobách mrazí a šimrá… marně se napomínám, co blázníš, jestli má autobus sjet ze silnice, může ti být jedno, jestli s ním spadneš do padesátimetrové hloubky nebo do tisícimetrové. Ještě že teď zrovna máme až k příští zatáčce po pravé straně skalní stěnu, třebaže napadané balvany svědčí, mezi čím tu provádíme slalom. Jenže to už se neodvratně blížíme vysoce naloženému, přetíženému náklaďáku. Sune se vpřed, jedva koly otáčí, obvyklý to jev na čínských komunikacích. Kdyby aspoň… ne, už jsme zase za zatáčkou, řidič houkne a hotoví se předjet tu obludu po kraji propasti. A jaké propasti, kristepane! Nezdá se, že by bylo k předjetí místo, bok na bok se lepí obě vozidla, kola drží na silnici snad jen půlí pneumatik, uf, pro jednou je to za námi. Ale tamhle už je další náklaďák, tentokrát ztroskotavší kvůli nějaké poruše, také žádná vzácnost.

Tak, metr po metru a zatáčku po zatáčce, se autobus vyšplhá až tam, kde plošší terén naznačuje, že se blížíme k sedlu. Nízké mraky se občas roztrhnou a ukáže se velehorské panorama, ne kdesi v závratné výši, ale kolem dokola, skoro na dosah. Zasněžený vrch tady hned vlevo nemá na mapě jméno, ale výška je udaná 5200 metry; ledové pláně a černobílé štíty za hlubokým údolím… to by mohl být Kawa Karpo, 6740 m., nebo také Meili Xue Šan, už v Tibetu, 6809 m. Sedlo by tedy mohlo být odhadem v nějakých 4500 až 4700 metrech, čímž jsem dosáhl svého životního a pravděpodobně i nadosmrtního výškového rekordu, kterýžto pocit mi kalí jen pomyšlení, že se budu muset touž cestou a s týmž trnutím v útrobách zase vracet zpátky. O nějakou stovku metrů níž míjíme vyhlídku, jaká by neudělala hanbu žádné obrázkové publikaci, řada čtrnácti čhortenů na pozadí bělostných štítů a hlubokánského údolí… kdyby tak řidič chtěl na chvíli zastavit, aspoň co bych se rozhlédl a udělal si fotku… to se ví, nezastavil. No nic, jestli se mi podaří sehnat nějaký vehikl, dám se sem zavézt. To už se také – konečně! ukáže i Děčín nebo Deqin, taková ne zvlášť výrazná hromada baráků, rozházených porůznu po stráních a v údolí. Pochopitelně baráků čínských, neboť jako všechna pohraniční města, i Deqin se už stal klínem čínského živlu v okolí z větší části tibetském, z menší náležícím asi deseti drobnějším národnostem.

(pokračování)

1 Já te? nevím: jakého rodu je v ?eštin? panda? Když jsem utíkal z ráje pracujících, ješt? nebývala o žádných pandách ?e?, takže jsem si ud?lal analogii: ten medvídek = ten panda. Ale t?eba je to jinak.

2 Pro nepam?tníky: sorela = socialistický realismus

3 Odmítl jsem!

4 doslovn?: „prosím otázka“

5 kde je?

6 Pozn.: psáno v únoru 2008

??

??

??

??