Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Březen 2011


Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 11

Luděk Frýbort

9. Půvaby a nepůvaby sičuanské metropole

Nejdřív abych podal malé vysvětlení kánázvu provincie Sičuan, o níž teď bude na několika stránkách řeč. Slabika si (v sestupném tónu) značí váčínštině číslovku čtyři, čuan, jak jsem již někde uvedl, znamená řeka (také se může říci hé), a znakem jsou takové tři svislé čáry, dohromady tedy Čtyři řeky. Nerozepisoval bych se o tom tak obšírně, kdyby slabika si neměla i jiný, zlověstný význam: tak se totiž po čínsku řekne smrt. A o smrti, jejej, jejej, jakož i o všem, co ji připomíná, slyší Číňan velice nerad. Vyhýbá se zmínce o ní jak jen může, zaklínaje ji všemi pověrami, co jich obsahuje čínské zvykosloví, a že jich obsahuje snad nekonečné množství. Nikdo nechce bydlet vádomě číslo 4, majitelé automobilů si připlácejí, jen aby nevyfasovali poznávací značku obsahující to zlověstné numero, hotely nemají čtvrté poschodí a vátěch, která je mají, chybějí pokoje číslo 4, řady takto označených sedadel nejsou pro všechnu jistotu ani váčínských letadlech, a vůbec by si čínská duše náramně oddechla, kdyby byla čtyřka vyškrtnuta zámatematiky. Nedozvěděl jsem se, jak snášejí smrtonosné jméno své provincie občané sičuanští, ale hádal bych, že záněj radost nemají. Na mně se projevilo například tím, že se mně rozbolel zub, ale to jen proto, že jsem byl váSičuanu pouhé dva týdny. Hrůza pomyslet, co by se mohlo stát při delším pobytu.

O to jsem se však nestaral, přibyv do města Čengdu, nýbrž jsem se sháněl, kde najdu ubytovnu Mix Hostel. Taxíkář půlhodinu bloudí ulicemi, pak, nevěda si rady, mě předá ještě moudřejšímu taxíkáři, a tenů A to, prosím, stojí zmíněný herberk, pěkně označený červenými lampiony, hned tadyhle váulici Xing Hui Xi Lu, což jsem po nějakém zacvičení dokázal najít i já. Ptáš se možná, čtenáři, proč jsem byl hostelu tak lačen, že jsem kvůli němu objížděl Čengdu jako kdysi zástupové izraelští Jericho? Odpovídám takto: kdybys měl, poutníče, peněz jako želez, nevyhledávej pěti- a vícehvězdičkové hotely mezinárodních řetězců, jsi-li váČíně, nýbrž dej přednost zařízení, zvanému youth hostel. Překlad toho názvu značí ubytovnu pro mládež, ale neklesej na mysli, dědky tam pouštějí taky. Máť takový youth hostel mnoho předností. Ceny bývají nevysoké, zejména vezmeš-li zavděk postelí vátzv. dormitory neboli společné noclehárně. Ale ani separátní pokoj ti díru do kapsy nevyřeže, jest Čína ľ především její méně vyvinutá západní část ľ končina levná. Zejména však děvčata várecepci zpravidla mluví slušně anglicky, poradí a pomohou, což vámnohahvězdičkových arcihotelích nikterak nemusí být ten pád. Dále: youth hostely obvykle nabízejí výpravy kázajímavostem blízkého i vzdálenějšího okolí; a ještě uvidíš, jak obtížné bývá se kánim protloukat sám nebo shánět nějakého průvodce. Váčínském youth hostelu (v jiných málokdy) se vesměs vaří, čínsky i evropsky, a ne špatně. Hlavně ale se tam setkáš se spoustou jiných vandrovníků ze všech koutů západního světa (zajímavé, že zájiných koutů ne), ledacos se od nich dozvíš, zkušenosti si vyměníš, a třeba se zátoho krátkého setkání stane krásné doživotní přátelství.

Váhostelu Mix jsem se však setkal sáúkazem, jejž jsem si dodnes nedokázal uspokojivě srovnat váhlavě. Vstoupím a ustrnu ľ na stěně velký plakát, na něm dva proletáři várudém poli jako živí, hlavy nadité vámaovských čepicích, jeden se rozmachuje keágerojskému gestu, druhý duje do plechové trouby, vádruhé ruce Maovu rudou knížku. Avšak netroubí, jak by se dalo čekat, kásjednocení proletářů všech zemí nebo káosvobození ze jha buržoazie, nýbrž: Navštivte Mix Hostel! Tentýž plakát, jenže vámenším provedení, visí na ledničce, hlásaje: Kupujte naše pivo! I na záložce, již dostanu návdavkem káplánku města, se stkví portrét revolucionářů sátrumpetou a zase nějakou nepříliš uvědomělou výzvou, a tak vám nevím. Jsem člověk prohnaný třiceti roky života vásocialismu, takže rozpoznám, co západní návštěvník třeba stěží chápe: opičárnu. Posměch, který si nemusí vymýšlet šprýmy, protože je bolševický režim se svými hesly a svátostmi směšný sám sebou. Vzpomínám si na typickou scénku zátěch časů, záhospody se vypotácejí ochlastové, pějí budovatelské písně a mohou u toho puknout smíchyů to nepochopí ten, kdo váté absurditě sám nežil a její šaškárnu nepocítil. Vátom smyslu bych dovedl proletářský plakát pochopit. Ale váČíně?

Přemýšlím, na co to hledím. Možná na výraz disidentské odvahy, i když by vátakovém případě asi plakát dlouho na ledničce nevisel? Nebo naopak vládne várudé Číně taková svoboda projevu, že je dovoleno si dělat záomšelých svátostí šprťouchlata? Nebo to dovoleno není, ale papalášům je to dávno fuk, neboť ze všech svátostí uctívají už jen poslední a nejvýnosnější ľ věčnou vládu jedné zháčkované party? Neboů ale to abych se vrátil kápoznámce o čínských bankovkách, jak jsem ji utrousil na začátku předešlé kapitoly. Na každé zánich, od nejnižší kánejvyšší, jest vyvedena podobizna Velkého vůdce. Desítimetrový pomník téhož muže shlíží na hlavní náměstí ľ či spíš křižovatku ľ Čengdu i jiných čínských měst. Vůdce Mao je prostě všudypřítomný. Přitom na něj každý kašle, vysokých funkcionářů nevyjímaje.

Možná ti Číňani, šibalové, sledují nějaký skrytý záměr: okázale vystavují modlu revoluční mytologie, a zároveň na ni kašlou. My na Západě sochy svých tyranů sáopovržením kácíme, což však má jen krátkodobý účinek. Zkušenost ukazuje, že trvá dvacet let, než se zavržený tyran probudí kánovému životu, jako když upír nadzvedne víkoáhrobky. Dvacet let, to je čas, jejž je třeba, aby vyrostla generace, která tyrana závlastní zkušenosti nezažila a má sklon pokládat zvěsti o něm za povídačky senilních (čtyřicetiletých) dědků. Že Velký Vůdce selhal ve všem, co vzal do ruky, že po něm zůstala poušť, desetimiliony mrtvol a nevypověditelné lidské neštěstí, že jeho velkolepé projekty do jednoho končily vározvratu a vábíděů to vše ustupuje do pozadí ve srovnání sátím, že uctívat modly zkrachovalého režimu je rajcovní. Jeden na sebe upoutá pozornost, holky koukají a tatínkové se zlobí. A když se kátomu probere zámrákot i pár starých pardálů zádob, kdy revoluce ještě byla mladá, když začnou tvrdit, že za toho tyrana nebylo všechno tak úplně špatné, že bojoval proti negramotnosti nebo postavil dálnice, tu se renesanci bláznivé ideologie dostane intelektuálního potvrzení, a celá truchlohra může začít znovu. Neboť jest vlastností módy, že se vracívá ľ co také pořád nového by si měli módní tvůrcové vymýšlet, že ano. Nezbavíš se jí tak snadno, jen pokácením nějaké modly.

Číňané na to jdou moudřeji. Nekácejí modly, nýbrž je nechávají ve vší posvátnosti ztrouchnivět. Ať si stojí Velký Mao na křižovatce, ať se nafukuje na stoyuanovce, nikdo už se za ním neohlédne, víko sarkofágu nenadzvedne. Rajcovní je jen to, co připomínají sávarovně vztyčeným ukazovákem tatínkové: varujte se tyranie, je zhoubná! Hahaha. Co se nechá posvátně trouchnivět, to se módou nehotových dušiček ani starých pardálů nestane, protože se tím nedá provokovat, na vlastní zajímavost upomínat. Jestli jsou zbytky Maova kultu dokumentem takovéto taktiky, skláním se váobdivu před východní moudrostí. Anebo tomu tak není a já už váté Číně nerozumím vůbec ničemu.

Ukáže se, že jediný pokoj se sprchou a evropským záchodem je obsazen, ale dívky várecepci, hledíce uctivě na můj šedivý vous, mě posílají naproti do hotelu. Že prý sáním mají takovou výměnu sjednanou, a že to není o moc dražší. Na jídlo a na kus řeči mohu prý přijít zpátky kánim. Nu dobrá. Jdu přes ulici, hotelový pokoj je za tu stovku yuanů (240 Kč) opravdu pěkný, a mládenci várecepci vznešenost sama, váklubových uniformách sákravatou, zlaté knoflíkyů Jenže na mne zase všichni koukají jako telata. äNo english,ô špitají zaraženě. äNo english.ô Pravidlo jest potvrzeno. Ještě, že si mohu zaskočit do hostelu na večeři a podívat se, kam bych se zítra mohl vydat na výlet. Vývěska jich nabízí slušný výběr, zánějž hned vyřadím vícedenní plavbu na řece Yang Zi neboli Čang Džiang (stažením obého asi vznikla obvyklá podoba toho jména, Yangce-kiang). Ne že bych slavný veletok sájeho Třemi soutěskami, další ze světových proslulostí Číny, nerad viděl; ale bylo by mi smutno. Ještě jsem ve svém dvacetiletém mládí stačil naposledy zažít jedinečnou krásu staré Vltavy, nesrovnatelnou sáničím váEvropě mimo Skandinávie, ještě jsem si projel na pramičce Červenské a Bučilské proudy, než je pohltily vody jak ten hrb zbytečných přehrad. Přehrady byly ľ nebo ještě jsou ľ komunistická mánie, váČeskoslovensku jako váČíně. Také Tři soutěsky řeky Yang Zi vánich záhy zmizí, prý kvůli nějakým megawattům, ale moc tomu nevěřím, spíš kvůli té bolševické pejše. Aby celý svět koukal ľ hle, co dokázal socialismus! Dněprostrojem to začalo, vybetonováním vorařské Vltavy pokračovalo, a teď Tři soutěskyů nemusím být u toho. Připadal bych si jako na funuse, a já si na funusy nepotrpím. Zbytek nabídky už je mi ideologicky přijatelnější, i rozhoduji se pro chovnou stanici pandů obojího druhu, velkých a červených, a pro dvoudenní jezdeckou expedici váhorách severního Sičuanu. Zbytek vandrů si zorganizuji sám. Začínám si váČíně zvykat.

Medvídka pandu sájeho černobílým kukučem, kultovní symbol hnutí pro ochranu ohroženého zvířectva, musím vidět nejdřív, to jest hned zítra. Chovná základna se nalézá nějakých padesát kilometrů za městem. Netušil jsem, že návdavkem kápandům se mi ještě dostane dvojí otřesné zkušenosti, abych pak mohl doma vykládat ľ taková, pánové, je Čína. Tak vypadá zblízka ten její přeslavný zázrak, co se mu všichni nestačí obdivovat. První zkušenost jsem zaznamenal hned večer po příletu, ale myslel jsem si, že je jen tak obyčejně zataženo. Ráno vyjdu na chodník, koukám, nosem natáhnu ľ smog. Rmutný příkrov žlutavě šedého mračna, zánějž to čpí uhelným kouřem, sírou, kyselinami, kdoví čím ještě. Občas prohlédne slunce, žádné životodárné božstvo, jen žalostný, sinale bledý kotouč, který zase hned zmizí, jako by se té bídy styděl. No, snad zítra přijde vítr a to nadělení rozežene. Ale nerozehnal. Ani zítra, ani za sto let, bude-li ještě trvat hospodářský zázrak.

Minibus cestovní agentury se prodírá ulicemi zacpanými od světel kásvětlům, vátom ohledu už Čína dohnala Západ dokonale, ba předehnala. Žádného konce té plechové tlačenici není, Čengdu je pětimilionová metropole a nepřejede se jen tak hned, i kdyby zácep nebylo. Vázápadních zemích si i daleko menší města vybudovala podzemní dráhu, aby ulehčila té lidské záplavě, ale doáČíny, zdá se, taková myšlenka nedospěla. Došlo ovšem sluchu mého, že váŠanghaji se staví něco absolutně supermoderního, visutá rychlodráhaů už tuším, proč vázrovna Šanghaji a ne váČengdu. Čengdu není výstavní skříň. Zázraky techniky se staví kátémuž účelu jako přehrada na Třech soutěskách: ne po potřeby poddané holoty, ale aby svět koukal. Podívej se, Západe, co dokáže čínský, ideou tržního socialismu napojený duch! Poddaná holota ať se strká, vázácpách vězí, káčemu jí třeba nějakého metra.

Po půldruhé hodině, všem čínským svatým budiž sláva, ne že by město končilo, ale vytrácí se do trochu rozptýlenější zástavby. Snad to teď půjde svižněji. Mohlo by jít; silnice je pěkná, široká, tři proudy záměsta ven, tři do něj, ledaže bez středního pruhu. Leč opak je skutkem: jde to ještě hrůzněji než váměstě. Předesílám, že čínský dopravní babylon je nutno zažít, slovy jej vylíčit nelze. Sem všichni spějte, vy ochránci životního prostředí, úzkostlivě měřící každou desetinu miligramu výfukových zplodin, sem se vydejte, vy osoby úřední, předpisující, který vehikl ještě smí být připuštěn káprovozu a který již je zločinem proti světovému klimatu! Apokalyptická plechová lavina se chvílemi posunuje vpřed, o metr, o půl, rozestupy co by se hubenější koza protáhla, ale většinou stojí, výfuky přiživují všudypřítomný smog oblaky černého, modrého i bílého čmoudu. Místy se někdo pokouší do laviny nacpat ze strany, zánějaké venkovské cesty nebo i jen tak, zápole. Tady zrovna prastarý, černým šmírem oblepený traktor: rozjede se po poli, co vetchý motor dá, aů prásk! Ale není žádného prásk; stal se zázrak? Traktor stojí mezi dvěma obrovitými náklaďáky a pokojně smrdí, vecpal se. Jindy se vázáchvatu hysterie vytrhne zánepřerušované řady osobní auto, vádivé jízdě prokličkuje o tři místa dopředu, a zase to neudělá žádné prásk, třebaže to vypadá na karambol první kategorie. Začínám tušit, že je vátom absolutně bezohledném zmatku nějaký řád, ale jaký, na to je mi souzeno přijít až po delší zkušenosti. A teď už jsou všechny tři proudy zacpané definitivně a nerozpletitelně, doprava strnula vákómatické nehybnosti, sbohem, pandové. Avšak záhadný řád čínské autodopravy si i vátakové situaci ví rady. Zámně neznámého důvodu má namířeno do města jen asi desetina provozu co záměsta ven; i vybočují vozidla jedno po druhém a zabírají krajní pruh podstatně volnějšího protisměru. Čekám, jaké pekelné troubení, blikání, láteření a vztyčených prostředníků ukazování se teď sesype na hlavy těch opovážlivců, ale hle, nesesypalo. Všechno se nějak srovnalo, protijedoucím vozidlům prostě musí stačit jen dva pruhy, a je to. Za chvíli i toho je málo; i zaberou ublácené náklaďáky, taxíky, traktory i jiné silniční koráby další pruh. A nakonec i poslední, celá lavina se valí všemi šesti pruhy, kdo má namířeno do města, musí se nějak pohrdaje životem decimetr po decimetru prokličkovat. Policajta žádného nevidět, aby ten přízračný chaos umravnil, ostatně je evidentní, že by jej neumravnil nejen policajt, nýbrž ani všechna božstva čínského Olympu. A nebo tomu je naopak a žádný chaos to není, to jen nám, bílým barbarům, se tak jeví. Konečně, konečně se vlevo ukáže odstavná plocha. Ještě jde o to, jak se káníátím přívalem dostatů šup, jedna klička, šup, druhá, už jsme tam. Pandí výchovná stanice je tady. Ale káčínským dopravním obyčejům se ještě vrátím, až budu líčit půvaby města Čengdu.

Evropského návštěvníka slavný Great Panda Breeding Centre nejspíš trochu zklame. Čekal jsem něco na způsob rozsáhlé rezervace, váníž žijí pandové pod citlivým dohledem odborníků, ale jinak se co možná nejvíc blíží jejich přirozenému prostředí. Jenže ona je to taková dost obyčejná zoologická zahrada, a ani ne moc hezká. Nepříliš prostorné výběhy, betonové napodobeniny skal, pahýly suchých stromů a dřevěné konstrukce pandům kášplhání, to vše takovéů inu, čínské. Aby to splnilo účel, ale do vyšších pater kvality či estetiky se nedobývalo. To mi bude souzeno zjistit ještě vícekrát: komunistickááČína všechno umí, všechno postaví a vyrobí, ale dost halabala.áAby to chvíli drželo a dalo se toho používat. Paků Kdyby se Čína jednou nasytila svého státního znaku, takového toho obilného věnce sábránou Tiananmen a pěti žlutými hvězdami, doporučil bych jí jiný, případnější emblém: horkou jehlu. Těch pět hvězd by na ni mohlo svítit závýšin zasmogovaného nebe.

Přesto je to pěkná podívaná, a také vzácná; jednoho nebo dva pandy mají leckde, ale nikde taková hejna jako tady. Hrají si a dovádějí přesně sáonou porcí nemotornosti, která vánás budí pocit čehosi roztomilého. Doživotní medvíďata, definoval bych svůj dojem. Tady se jeden panda neohrabaně rozběhne a jen tak, uprostřed běhu, udělá legrační kotrmelec; pak si to rozmyslí a začne lézt na jeden zátěch suchých pahýlů, než zjistí, že ho to vlastně nebaví; pročež se pověsí za přední tlapky na větev, chvíli se nerozhodně pohupuje, načež ľ plumps! spadne jako hruška a zase vytvoří na zemi kotrmelec. Návštěvníci se smějí, fotoaparáty cvakají, blesky bleskají, kamery vrčí, ošetřovatelky váchirurgických čepcích podněcují své svěřence káještě roztomilejším kouskům, házejí jim pestré plastikové míče, vysazují na houpačkyů

Přes všechnu zábavnost mi to zachází až příliš daleko. Panda, jak vím, je tvor plachý, samotářský, zatlačený lidskou činností do posledních nedotčených koutů sičuanských horů jak se cítí vátom tartasu? Co si myslí o těch hlaholivých proudech lidstva? Přesněji řečeno čínského lidstva, vájehož národní povaze není obsažena ohleduplnost kázvířeti, váněmž vidí výlučně zdroj užitku, vápřípadě jako tento zábavy. Teď dorazil nekonečný průvod školních tříd. Sice je městským rodinám povoleno mít pouze jedno dítě, ale vápětimilionovém Čengdu i to vydá na pozoruhodnou pištící a povykující armádu, jakkoli rád uznám, že je čínské dítě vápunktu ukázněnosti cosi jiného než nevycválaný evropský harantů jak je pandům vátom všem?

Víte, nepatřím kátěm, kteří povytahujíce káravě obočí, mluví o zoologických zahradách jako o vězení zvířat. Nejsou to přátelé přírody, jak se dělají, nýbrž ideologové; kdyby bylo po jejich, zrušili by zoologické zahrady a zvířata by vypustili na svobodu, ať si tam třeba pojdou, hlavně že bylo učiněno zadost principu. Uznávám naopak a obávám se, že zoologické zahrady jsou posledním reziduem mnoha božích tvorů, jimž je na velké části planety souzeno vyhynout, neboť mnoho je národů, jejichž vztah přírodě je rovněž motivován výlučně užitkem, aťsi se zítra veškerá příroda změní vápoušť bez života, jejich vlastní váto čítaje. Ale zoologická zahrada by měla být domovem zvířat, ne cirkus. Nemělo by se přizpůsobovat zvíře člověku sájeho potřebou zábavy, nýbrž ohleduplný návštěvník potřebám a pocitům zvířete. Měl by mít potěšení zájeho přirozeného chování, ne zácirkusových kousků. To zde, váslavné stanici pro odchov pandů, neplatí naprosto. Když kátomu ještě připočteme úděsný, všudypřítomný oblak smogu, zahalující kromě Čengdu i jeho široké okolí včetně pandí stanice, můžeme nabýt dojmu, že Číňané mají sápandy nějaký tajný plán: nechtějí jeápřevychovat ľ jak se říkalo tomu televiznímu zvířátku ľ na ropáky? Na tvory, kteří už nemohou bez čpavého smradu a rámusu žít? Proč vlastně ne. Autoritativní režimy si odedávna kladly za cíl vychovat nového, socialistického člověka. Mnohde ho i úspěšně vychovaly, potvoru paskřivou. Proč by se to tedy nemělo povést sápandy.

A ještě ľ pozor! je tu další atrakce. Zájemce si za poplatek 400 yuanů (zhruba tisíc kaček českých) může dát navléknout zelenomodrý chirurgický plášť, čepec téže barvy a ústní roušku, načež mu ošetřovatelky přistrčí do náručí apatického pandu. Smí si ho pár vteřin podržet vánáruči, přičemž ho dychtivě kolem obskakujíce fotografují ostatní účastníci výpravy. Když to vykonají, oblékne si chirurgické roucho další, panda na několik vteřin vystřídá náruč, a tak to jde dál. Nevím jak dlouho, protože jsem se toho dění nezúčastnil, a to nejen zášetrnostních důvodů. Dozvídám se však záčeských novin, že pan prezident Klaus váČengdu také pobyl a černobílého ropáčka si pochovalů nu, každému dle jeho gusta.

Opouštím chovnou stanici a navzdory všemu jsem rád, že jsem toho hezkého a vzácného tvorečka viděl. Pozítří vyrážím do sičuanských hor, kde by se ještě měli nějací divoce žijící pandové vyskytovat, možnost je spatřit se však rovná nule. Ale mohli by Číňani posunout stanici někam dál, o stovku kilometrů nebo o dvě, ven zátoho příšerného smogu. Možná jej pokládají za nezbytnou daň hospodářskému zázraku, avšak nebylo ještě vybádáno, jak smýšlí o hospodářských zázracích medvídek panda. Třeba by si vybral něco jiného, kdyby se ho na to někdo vyptal. Jenže jsme váČíně, vázemi, kde se na ropáky úspěšně převychovávají i lidé, natož nějaké bezcenné zvířátko.

Cestou káparkovišti se mi do myšlenek na pandy začne mísit nepokoj. Je silnice do města pořád tak zacpaná? Budeme se muset prodírat proti proudu vozidel, zabravších bez nejmenší známky ohledu směr i protisměr? Ale sláva, situace se uvolnila a na silnici panuje už jen takový obyčejný čínský blázinec. Snad se dostanu domů ještě včas, aby mi zbylo pár hodin na průzkum města; a snad se mi přitom vyjeví i onen tajuplný řád, jímž se řídí čínská doprava.

Trochu jsem měl starost, jak se budu vátom pětimilionovém Babylonu motat, ale plánek, jejž jsem dostal od dívek várecepci spolu sáproletářskou záložkou, je přesný a podrobný, a orientace není moje slabá stránka. Ostatně stačí jít pro začátek pár set metrů tadyhle po třídě Renmin Džonglu (podle toho renmin zase něco lidového, zvláštní, jak se lidem nejvíc ohánějí zrovna režimy, které na veškerý lid zvysoka kašlou) a zabočit kousek doleva. Tam se prostírá buddhistický chrám Wenšu, jejž moje příručka náramně velebí; i jsem zvědav, spatřím-li opravdu živý objekt nábožného uctívání, nebo zase jen takovou turistickou mumii, vájakou se změnila valná část památníků čínské kultury. Sápotěšením zjišťuji, že chrámový okrsek se zbožnými aktivitami zrovna vlní: dým vonných tyčinek stoupá kánebesům, věřící kývajíce se všelijak a neslyšně pohybujíce rty žádají příslušná božstva o vyplnění přání, inu, co tak patří kávěci. Zjevně probíhala kulturní revoluce váČengdu ohleduplněji než jinde, nebo tam spíš měli rozumnějšího papaláše, který nenechal rudé gardisty řádit, jak by se jim bývalo chtělo, ony i mezi papaláši bývají rozdíly, jak sami víme. Co mi je podivné, je taková bronzová bestie u vchodu do jedné záchrámových budov: kouká to vztekle jako podrážděný pudl, o němž už vím, že se tak váČíně zobrazuje lev; ale záhlavy tomu rostou parohy jako jelenovi - co je tohle zač? Ať je to co je to, podrážděný pudl zřejmě slouží zdraví: přistupují věřící, uklánějí se, několikrát pudlovi přetřou dlaní čelo a hned vzápětí vlastní; to pomáhá proti bolestem hlavy. Jiní zase, trpící artrózami, potírají potvoře i sobě koleno nebo loket; i chci to zkusit také. Sice mě zrovna nic nebolí, ale co kdyby. Tak, jednou čelo, podruhé třeba temeno, vlasů mám málo a úpal hrozíů To se ví, člověk vždycky na něco zapomene, měl jsem parohatému pudlovi potřít čelist. Neudělal jsem to a bohové mě hned potrestali, neminul týden a rozbolel se mně zub. Číňané kolem se smějí, pobaveni podívanou na zámořského cizince, jak se neohrabaně snaží napodobit čínský obyčej. Opravují mě: takhle se to dělá správně!

Že bych tak pronikl hlouběji do tajů čínského náboženství, to ani ne, jen se znovu utvrzuji sádomněnce, že jde o snůšku pověr, pod jejichž nánosem někde vespod úpí učení Buddhovo či Konfuciovo. Dojem posilují věštírny, jichž je vápřilehlé chodbě celé řada. Věštci zkoumají úradek nebes zározhozených půlměsícovitých kostek, zárýhování dlaně, třesou tyčinkami vátrubičkovitém pouzdře, která tyčinka vypadne nejdřív, do ní je vepsán Osudů Docela rád bych věděl, jestli i komunistická víra není váčínském provedení něco podobného: třesení tyčinkami pověry, až zánich vyleze něco praktického, žaludku a kapse prospěšného. Na ideální hodnoty, jaké stály u kolébky evropského socialismu, bych moc nedal.

A mají u chrámu i slušnou restauraci, hleďme, a dvě zahradní čajovny, i objednám si také čaj vápěkné malované konvičce, a mohu jít dál. Když už jsem u toho čaje: váČíně, ale i vájiných zemích toho koutu světa, se pije čaj zelený, nefermentovaný. Kdo si chce dát náš černý, musí se ptát: äYou hongčá, meiyou?ô Tak totiž zní správná čínská objednávka: máte ten čaj nebo ne? Ostatně ne černý (hei), nýbrž červený (hong). Zajímavá je i sama etymologie slova čaj. Pochází záčínštiny a zní vání, jak už naznačeno, čá. Zátoho se vytvořil váčeštině a vájiných slovanských mluvách, ale například i váturečtině nebo váindických jazycích čaj. Jinou obrátku nabral čaj směrem do Anglie a zání do zbytku západní Evropy, kde se záněj stalo tee, thee, té, a jiné takové. Ale i kávu si můžete dát váČíně, jen musíte vědět jak. Zvoláte: ka-fei! Obě slabiky ve vysokém tónu, jako když učitelka napomíná žáčky kámravnosti. Zkuste si to: Ka-fei! Nesmíte ale tím vysokým hlasem pohnout nebo klesnout.

Tím jsem se namlsal a zamířil kádalšímu divu města Čengdu, jímž je Qingyang Gong, prý nejstarší a nejrozlehlejší taoistický chrám vátéto oblasti. Je to přes celé vnitřní město a nějaké autobusy tam jezdí, ale umanul jsem si jít pěšky, abych se nasytil atmosférou čínského všedního dne. Pouť mi potrvá i sánějakým blouděním přes hodinu, a během té doby je mi dopřáno rozluštit, co jsem začal tušit na výpravě do pandí vychovárny: onen záhadný systém čínské dopravy. Nějaký vátom chaosu určitě je, protože kdyby nebyl, nehleděl bych na ulice a křižovatky, nýbrž na hromady plechu a potoky krve. Rovněž, co je ještě podivnější, se při tom úděsném zmatku nikdo nevzteká, kolegům řidičům nenadává, prostředníky nevztyčuje. Po hluboké úvaze podávám toto vysvětlení.

Ty, pobloudilý Evropane, věříš vářád. Myslíš si, že jako mnoho ostatního, je doprava povinna se řídit pevnými pravidly: takhle se předjíždí, takhle se odbočuje, teď mám přednost já, teď ti druzí. Vidíš-li, že někdo pravidla porušuje, navíc tobě před nosem, vztekáš se, zlořečíš mu a činíš neslušné posunky. Vztekáš se, jelikož jsi pobouřen porušením řádu: já jej dodržuji, ale tamten šíleneců Není-li však žádného řádu, nelze jej, jak dá rozum, ani porušit; a není-li porušení, není ani vztekání. Proto ještě nebyl viděn vztekající se Číňan, leda vátelevizi. Řídí se zcela jinou filozofií: předpokládá, že jako on sám, ani protijezdec nestojí o to, aby se mu udělala boule doáplechu. Koná tedy krkolomné kousky a nechává je konat i jiné, ale pokaždé, když ho od boule váplechu dělí poslední zlomek vteřiny a posledního půl centimetru, nějak uhne, udělá místo, podvolí se. Evropan si myslí že je váprávu. A protože je váprávu, pokládá za věc cti se nepodvolit. Tak vznikají bouračky. Číňan ani netuší, že by vánějakém právu mohl být. Proto není váČíně vidět víc bouraček než kdekoli jinde, třebaže se někdy oku pozorovatelovu naskýtá divadlo, až se chlupy na zádech ježí.

Mohl bych svou domněnku doložit ještě jinak: obyvatel rudé Číny má nesmírnou, až mystickou hrůzu zápouhého slova policie, jak si ještě ukážeme. Představa živého policajta u něj navozuje přímo panické stavy. Přesto se nezdá,áže by ho jakožto řidiče znepokojovala. Možná proto, že i čínský policajt zná vše řešící princip boule váplechu, čímž se dozor nad silničním provozem stává zbytečným.

Nicméně váČengdu nějaký dopravní řád existuje. Na křižovatkách jsou světla, i přechody pro chodce jsou, všechno jak má být. Ledaže řečený řád nepamatuje na odbočování, o chodcích ani nemluvě: zelený panáček mi sice ukazuje přednost, ale jak vstoupím nohou na přechod, vátom okamžení se zpoza rohu vyřítí lavina mopedů, bicyklů i sem tam nějaké auto, a hotoví se mě přejet. Lavina totiž měla ve svém směru také zelenou; a počkat, až za rohem přejdou chodci, to už je zřejmě naápravidla čínského provozu příliš. Tím se zákaždé křižovatky, přechod nepřechod, stává napínavý slalom mezi najíždějícími vozidly. Ale jím se ještě dá proplést, zčásti hbitostí a ostražitostí, zčásti velitelským vztažením dlaně ľ pozor, teď kráčím já! Jelikož jsem mezi o hlavu menšími Číňany nepřehlédnutelný, vcelku to vychází. Horší situace nastává, když najíždějící vozidlo náleží vyšší dopravní kastě. Silniční kastovnictví ovšem vládne i vájiných zemích, například váIndii: řidič autobusu tam bez hnutí brvou smete ze silnice osobní auto, osobák motorku, a tak dál. Je to šílené a bezohledné, ale dá se vátom vyznat; rozlišit autobus od motorky, to dovedu i já. VáČíně je kastovnictví nastaveno jinak. Koukám, prostředkem hlavní třídy se řítí tři obrovité náklaďáky, k tomu na červenouů co blázní? Jsem na přechodu, dokonce váhlavním směruů no, ještě že jsem stačil váposledním zlomku vteřiny uskočit. Náklaďák ani nejevil snahu ubrat plyn nebo maličko uhnout, neuskočit, býval by mě sábohorovnou samozřejmostí zabil. Vojáci. Asi vezou do kasáren mrkev nebo jedou stěhovat veliteli obývák. Domorodci vojenské vozidlo poznají a vědí, že má nejen za všech okolností přednost, ale ani nepotřebuje dbát dopravních světel; cizozemský neznalec může skončit pod koly. Sám si za to může, měl se naučit, jaké je pořadí čínských kast. Ještě výš váněm samozřejmě stojí policajti a úplně nejvýš papaláši, ale ti se obvykle nevozí dvacetitunovými náklaďáky. Je to specificky čínské? Ne; na Taiwanu ani váHongkongu jsem něco podobného ani náznakem nezažil. To už musí přijít komunistická beztřídní společnost, teprve ta dokáže být dokonale a bezohledně rozkastovaná.

Po půldruhé hodině, už vápokročilém odpoledni, se nalevo ukáže vodní hladina, podle plánku řeka Fu, taoistický svatostánek Qingyang Gong už nemůže být daleko. Dá to trochu hledání, ale na to musí být člověk váčínském městě připraven. Nenápadná branka vede do půvabného parku, a uprostřed všeho chrám. Či spíš zase chrámový komplex, sestávající kromě ústřední svatyně ještě závelkého množství hlavních i vedlejších budov, přístavků, altánků a pagod; návštěvník ze Západu si nesmí pod pojmem ächrámô představovat něco jako kostel. Zjednodušeně je možno říci, že evropská zbožnost, přísná a nabádavá, se vypíná káoblakům, kdežto čínská, zadumaně líbezná, má tendenci se rozpínat do šíře. Moje příručka praví, že chrám Qingyang Gong má být nejstarší a nejpamátnější taoistický objekt vátomto koutě Číny; právě zde, lze-li věřit pověsti, se zakladatel taoismu Lao Zi domluvil na schůzce sájistým proslulým mudrcem. Když se však mudrc dostavil, nikoho nespatřil, jen malého chlapce, vedoucího na provaze dvě kozy. Vázáblesku osvícení pochopil, že oním chlapcem není nikdo jiný než sám Starý mistr. Jaký mystický význam má ta historka, jsem už nezjistil, ale vákaždém případě stojí obě kozy vábronzovém provedení vájedné záchrámových budov. Jelikož je ale taoismus učení mnohavýznamové a náznakové, jsou řečená zvířata vybavena i znaky všech ostatních tvorů čínského zvěrokruhu, čímž jest kozí charakter poněkud setřen. Napadá mě, že i parohatý pudl váchrámu Wenšu mohl být něčím takovým, ale není, koho bych se na to zeptal.

Nejpůvabnější ze všeho jsou ovšem taoisté sami. Či spíš taoističtí duchovní, jichž zde sedí, klábosí, prochází se, popíjí čaj nebo zadumaně hledí velká síla. Vypadají takto: mají na sobě krátký černý kabátec, připomínající tak trochu džudistické kimono. Záněj vyčuhují pumpkovité nohavice téže barvy, zasunuté do bílých punčoch nebo onucí. Obuví jsou plstěné džingischánské střevíce, má-li ctěný čtenář tu představu, a na hlavě černá čapka trochu jakou nosívali Sokolové, jenže místo péra zakončená černou bambulkou. Při bližším ohledání se ukáže, že to není bambulka, nýbrž taoistův drdol; jest čapka veprostřed opatřena otvorem, jímž se prostrčí uzel vlasů. Tím je dokonán dojem něčeho tak zemitě staročínského, jako bychom se ocitli váčasech dynastie Mingů a pardon, ještě jsem zapomněl na úzký, převislý, rovněž velmi džingischánský knír, a řídkou mušku vousů pod spodním rtem. Škoda, že byli všichni taoisté sice velmi vlídní, ale zásadně odmítali se dát vyfotit. Pravím, dost podivuhodný je zjev holohlavého buddhistického mnicha vátemně žlutém rouše, ale záhadnější a také čínštější je taoistickýů co přesně? Mnich? Kněz? Světec? Nevím, a snad, nejsa Číňanem, ani vědět nemohu. Bledých tváří vátemně žlutém či zase červeném rouše buddhistického řeholníka běhá po všech zemích jihovýchodní Asie hromada. O bílém barbarovi vátaoistických pumpkách a sádrdolem prostrčeným černou čepičkou však nebylo slýcháno. Věnoval jsem studiu těch věcí jisté úsilí, takže teď zhruba vím, co je základem všech tří čínských věrouk. I do taoistické filozofie jsem jakž takž pronikl: vím, co symbolizuje dualita principů yin a yang (takový ten černobílý tenisák, podobný tomu, co ho mají na vlajce Korejci), vím o prapůvodu všehomíra, jímž je nadprincip dao, jenž nemůže být pochopen smysly, myšlenkou ani představou, jen mystickým, slovy nevyjádřitelným osvícením. Vím o reálné, nikoli obrazné nesmrtelnosti, jíž může pravý taoista dosáhnout, žije-li váúplném souzvuku s daoů ale ještě je cosi zasutého vespod všeho, svatéátušení, káněmuž má přístup čínská duše, ne však cizinec. Proto také, jakkoli se západní mládež ráda chytá všeho, co je cítit východní moudrostí, pravé či na vzduch namalované, nestal se a ani se pravděpodobně nestane módou času taoismus. Na buddhistu nebo na muslima je možno si hrát. Na taoistu sotva. Ponořit se do hloubi dao, myšlenkou nepostižitelnéhoů to snad nelze ani předstírat.

A teď abych už nechal taoistů a mazal zpátky do hostelu, neboť zítra mě čeká expedice, na niž jsem se poněkud lehkomyslně upsal. Mazat pěšky se nedá, protože večer už je na spadnutí, taxíkáři mi zájakéhosi záhadného důvodu nezastavují ľ nejspíš se zase ostýchají, že by museli obcovat sácizincem ľ takže zátoho nakonec vyjde městský autobus. Není to tak obtížné, jak jsem se obával, trati mám vyznačené váplánku a je třeba už jen být ve střehu a stále koukat záokénka, abych nezapomněl vystoupit, protože hlášení nerozumím a nápisům ještě míň. Stojí ta legrace jeden yuan neboli necelé dvě a půl kačky české. Pouč se, pražský dopravní podniku!

10. O sičuanských horách a doprovodných jevech zázraku

Trochu jsem se tam váčengduském hostelu zmýlil: vývěska várecepci ukazovala obrázky vesele se usmívajících jezdců vápříjemné, lesnaté krajině sáhorským panoramatem vápozadí, a mě nenapadlo, že přijdu do takováhle Siberie. Začínal jsem to tušit už během devítihodinové jízdy autobusem: teplomilná vegetace dole várovině se poznenáhlu mění vákvetoucí jabloňové sady, o něco výš přijdou hrušně a třešně, ještě výš broskvoně, ještě dál a výš kvetou kočičky, a dál už nic, jen šedá tráva a bezlisté vrby, na nichž právě rozpukávají pupeny. Jejej, jejej. Úplně jsem zapomněl, já trouba, že je vlastně teprve jaro. On už cíl té jízdy, městečko Songpan, leží vábezmála třítisícové nadmořské výšce, a kovbojské povyražení mě povede ještě výš, až nad čtyři tisíce metrů. Ještě že jsem si stihl vámalém krámku koupit pletené rukavice, aby mi neumrzly prsty. Stály celý jeden yuan.

Vůbec jsem se asi rozkurážil víc, než jak by se slušelo na čtyři a semdesátiletého kmeta. Na koňském hřbetě jsem naposledy seděl před dvěma desítiletími váafrickém Lesothu, jenže to byl ještě výletík. Tadyů po dosti promrzlémánoclehu vánevzhledné haluzně neklamně socialistického slohu se dostavím na shromaždiště, kde už přešlapuje zbytek výpravy: dvě irské dívky, tři domorodí průvodci a příslušný počet koníků. Nejsou to žádní výstavní ořové, spíš takové kobylky nízké, chlupaté, se smetím váhřívě, místo sedel balíky se stany, spacími pytli a jiným tábornickým nářadím. No, aspoň nesletím zámoc velké výšky, kdyby moje jezdecké umění nedostačovalo. Za posledními domy ukazuje vrchní Číňan posunkem: nasedat! Probůh. Pěkná projížďka příjemnou krajinou. Napravo strmí do úděsné výše horský sráz, ne úplně kolmý, ale skoro. Váúbočí se vine stezička zšíří dvou dlaní, vydrolená, blátivě rozšlapaná. Nalevo se každým krokem rozvírá propast, stále hlubší a hlubšíů na co jsem se to dal? Ještě několikrát mi bude vánásledujících dnech souzeno opakovat tu větu. Koník je ale hodný a moudrý, nesnaží se dělat naschvály, i když samozřejmě okamžitě poznal, jaký mistr se mu to vyškrábal na hřbet. Jmenuje se Kač-ma, informuje mě vůdce výpravy. Zkouším si to jméno přeložit: ma je kůň, ale co značí slabika kač? Musel bych vidět, jak se to píše, a mám teď jiné starosti. Opatrně, Kač-ma, opatrněů ježíšmarjá, kam to šlapeš? Kdyby se ti vydrolil pod kopýtkem tadyhle ten kámen, sletíme oba do propasti, která už stačila nabrat hloubku dobrých pěti set metrů. A ještě pořád a pořád to jde výš. Až teprve když se sráz začne lámat a ukáže se travnaté sedlo, dokáži se uvolnit a neradit pořád Kačmovi, jak má našlapovat. Také už mám dost strnulá stehna tím sezením vároznožce na sbaleném stanu, jsem rád, že stařešina výpravy dal pokyn ke krátké přestávce. Mohu se i rozhlédnout, a je to opravdu krása. Stříbrné štíty na všech stranách, zasněžené hřbety pohoří, která kdyby byla váEvropě, plnila by stránky turistických katalogů, ale tady ani nevím, jak se jmenují. Moje ne zvlášť podrobná mapa ukazuje vátěch místech horu Xuebao Šan (šan = hora), 5614 nad mořem. Snad je to tamhle ten přísný štít, co se právě zaleskl, když přes něj přeplul prchavý sluneční zásvit. Ale ani ostatní vrcholy nevypadají o moc nižší. Je větrno, poletuje sníh. a zima je, zima sibiřská. Chvíli to tak jde po hřebeni, pak vůdce ukazuje ľ sesednout, do údolí se půjde po svých. Nevím proč, snad abychom váté strmině nesjeli koňům přes hlavy. Ale aspoň se chůzí ľ vlastně sešplháváním přes trní a kameny ľ trochu zahřeji.

Údolí malé bystřiny je zalesněné čímsi jako smrky, i někde váAlpách by mohlo takové být. Ve stínu plochy sněhu, na příbřežní loučce vidím učouzenou prkennou boudu, asiže přechodnou základnu takových expedic. Kus dál stojí ne zvlášť zánovní stan, vypadá na to, že prodělal už Velký pochod spolu sápředsedou Mao, tam budu sátěmi dvěma Irkami spát. Vcelku si ale není nač stěžovat. Váboudě jsou kamínka, na nich vůdce výpravy připravuje večeři, jímž je hrubě nakrouhané, lehce povařené zelí, kátomu příkrm, na čtvrtky nakrájená rajčata sácukrem. Je to trochu nezvyklé, ale jíst se to dá, když není nic jiného, a konvice sáčajem je pořád plná. Vůdce se uctivě, leč sánepokrytou zvědavostí táže na můj věk; když se dozví, že qi si ši nian (sedmdesát čtyři roků), nezná jeho ochota mezí. Pečuje o mne jako o nemluvně, i do stanu jde kontrolovat, jestli jsem dobře přikrytý, a jelikož usoudí že ne, ještě odněkud těžký, černý jačí kožich přivleče, musím potvrdit, ze nejen dobře hřeje, ale také smrdí přímo tibetsky. Jenom, kde se umýt nebo jiné hygienické potřeby vykonatů boudička nikde žádná ů mýt asi vápotoce, hádám, a to druhé někde vákřoví. Neveselá představa váté vlhké, lezavé zimě. Pozoruji obě Irky, děvčata bývají na takové věci choulostivější než my mužští, ale taky se nezdá, že by zabažily po hygieně.

Co je horší, že na mne leze výšková nemoc. Údolí je vánějakých 3200 metrech, což se nezdá být moc, ale když je jeden vámých letech a kátomu teprve včera přišel do těch výšek odspodu zároviny, je to znát. Na koni mi ještě bylo hej, ale teď se mi zdá, že mám místo nohou pytle písku, a nemohu se dodechnout. Výš proti proudu bystřiny má být proslulý div přírody, pro nějž tu dokonce postavili úzkou silničku: kaskádovitá soustava jezírek sáhorkým pramenem. Přemohu tedy slabost a vydám se tam sátěmi Irčankami. Div přírody by vázásadě byl na svém místě, jen jezírka jsou vátuhle roční dobu vyschlá, a horký pramenů namáhám se, nechci před těmi holkami vypadat jako kmet nalomený věkem, ale nakonec to vzdám, jděte si samy, já se pohrabu zpátky do ležení. Hlásily mi pak, že pramen o hodný kus dál opravdu byl, ale nevlezy do něj, když byla taková zima. To já bych určitě vlezl, jak se znám. Káčertu sátou výškovou slabostí.

Ani spánek není takový, jaký by měl být, ležím pod smrdutým kožichem a přemítám, jestli to zítra půjde stejnou cestou zpátky. Jestli budeme celý ten sráz záhřebene do Songpanu zase muset slézat pěšky, abychom nepřepadli koňům přes hlavyů je mi při tom pomyšlení drobet ouzko. Dvanáct set výškových metrů strmou kozí stezkou, napravo propast, nalevo horský sráz až někam do oblaků, to by nemuselo dopadnout dobře. Ale to asi vědí i průvodci. Cesta se tentokrát vine vápůli svahu mezi pastvinami a malými políčky, míjíme tibetskou vesničku sáčhortenem ľ to je takový ten bílý kamenný útvar, který nesmí chybět vážádné obrázkové knížce oáHimálajích. Připomíná kopeček šlehačky, do čtyř stran ověšený barevnými praporky. Songpan je totiž město převážně čínské, ale venkov patří vátomhle kraji menšinám, zejména Tibeťanům. Zpátky váměstě se rozloučím sávlídným strejdou průvodcem i sáKačmou, a jdu si do hospody něco sníst, bohdá už ne rajčata sácukrem. Možná ľ ale to není zaručené ľ se i maličko ohřát.

O té hospodě se musím zmínit, protože mě tam potkal zázrak, a jestli ne úplný, tedy skoro. Záohřátí nebylo nic zádůvodu, který jsem už někde uvedl: nelze se ohřát tam, kde neznají kamen, leda hrnkem čaje. Zato jsem nestačil koukat, jak slečna číšnice hbitě mrská jazykem po anglicku, věru se nenajde vácelé Říši středu mnoho takových případů. äVy jste byla váAmerice?ô vyzvídám. äAle kdepak,ô směje se ta dáma, äjakživa jsem nevytáhla paty zátěchhle hor.ô

äA jak jste se naučila tak dobře anglicky?ô

äJak? Ani nevím. Asi mi to přišlo samo, když pořád poslouchám všechny ty lidi ze Západu, co se kánám sem sjíždějí.ô

Přišlo samo. Poslyšte, já moc nedám na výuku pouhým odposlechem, a to ani mnohem bližších jazyků, než jakým je Číňanovi angličtina. VáČechách se říkávalo a dosud někdy říká ľ to nevadí, že neumíš německy, to už se nějak naučíš, až v té Vídni budeš. Nějak. Poznal jsem váexilu řádku lidí ľ pro poctivost třeba uvést, že většinou ne Čechů ľ kteří se váté víře vydali na Západ a ještě po dvaceti letech nedovedou kloudně kváknout. Je to pověra, pocházející zádob vandrovních tovaryšů, kteří se opravdu stačili naučit odposlechem, co potřebovali: jak se říká kterému vercajku vámistrově dílně, a jak si váhospodě říci o pivo. Víc toho nebylo. Tady, vázákoutí sičuanských hor, najednou živý důkaz, že to opravdu jde: naučit se jen mimochodem, váhospodě od hostů, jazyk zádruhého konce světa. Nevím, jestli to každému přijde tak zázračné, ale já, který jsem se učil už kolem třiceti řečí (netvrdím, že je všechny umím) a vím, co je to za kus roboty úsilovné, se skláním před songpanskou číšnicí až kápodlaze té její hospody. Je vání možná zazděn jeden zánejvětších talentů, co jich Čína má.

Pozn. po roce, když mi všechno došlo: dost možná to nebyl ani takový zázrak, jako spíš byla slečna obsluhující vájazyce anglickém odborně vyškolena, netřeba dlouho bádat, kým a jak. Soudím tak záúkazu, jejž jsem si tehdy nedal do souvislosti: váhospodě sedí mužský výrazně nečínského, ale ani evropského typu, a zjevně na někoho čeká. Dám se sáním do řeči ľ Íránec. Protizápadní tirády se mu záhuby jen tak linou. Po chvíli přicházejí tři Číňané vákožených kabátech, úbor to, o němž věděla své už ta Máňa, co zůstala ležet sáprádlem flekatým. Všichni čtyři se sesednou várohu a o čemsi spolu vyjednávají, ne zvlášť hlasitě, takže nedovedu rozpoznat, jakou řečí. Jak se zdá, stal jsem se svědkem konspirativní schůzky za účelem utužení čínsko-ajatolláhovské družby. Songpanská hospoda nejspíš není místem jednání na nižší diplomaticko-tajnoslužební úrovni poprvé. Co zátoho pro kolemjdoucího vandrovníka plyneů nic moc. Snad jen že milé, ochotné, jazykem anglickým vládnoucí číšniceů no, ne že by všechny musely být agentkami čínské estébé. Ale pravděpodobnost je vysoká, jak mi napověděla už zkušenost sáRůženkou váměstě Yangšuo.

Ještě se vydám na prohlídku města, je docela pěkné, sáhradbami a vysokou bránou vástaročínském slohu. Babky Tibeťanky váčernočervených krojích se ochotně dávají fotografovat a ještě se kátomu svými masitými tvářemi potěšeně usmívají, asi jim to stále ještě přichází jako pocta: přišel cizinec a vyfotografoval si mě, pane! Také chrámová střecha se vypíná nad okolím, zdvižené rohy, polévané keramické tašky, všechno jak má být, jen když se propletu uličkami, zjišťuji, že před chrámem sedí strejci sábílými pletenými čepičkami na hlavách a vlídně mi kynou, abych vstoupil. Začíná mi to být divné. Ty bílé čepičky přeceů A když otevřu dveřeů opravdu. Modlitební koberečky, vpředu muslimská kazatelna neboli minbarů jsem vámešitě. Vzpomínám si teď, že jsem porůznu váměstě viděl vývěsní štíty všelijakých živností váarabském písmu, nu ano, Čína má svou zhruba dvouprocentní muslimskou menšinu, která spolu sáTibeťany a jinými etniky přispívá ke kulturní pestrosti Songpanu. Že by nějaká spojitost sákoženými kabáty tam váté hospoděů nechtěl bych se pouštět tak daleko. Ale stejně: tak ukázkově čínský chrám, a ona je to mešita.

Příští den to už zase jde dolů, do tepla. Nejsem žádný zimomřivec, ale nemohu tvrdit, že se netěším. A cesta je to pěkná, svítí slunce, bílé hory nalevo, napravo, vpředu i vzadu jen září, po silnici se kamsi ubírají domorodci vákrojích několika nečínských národností, co jich je vátom kraji domovem, tadyhle stádo černých, hřivnatých jaků, rohy ozdobené červenými pentlemi, na dně strže pění a bouří divoká horská řeka, nestačím koukat. Velké barevné tabule kátomu oznamují čínsky i anglicky, že se právě nacházíme vádomově pandů. Musíme vědět, že váČíně je panda1 předmětem velké chlouby, až by se mohlo zdát, že ho Číňané sami stvořili a ne bezmála vyhubili. Vytahovat se sáubohým zbytečkem čehosi, co ještě vánejzapadlejších horských koutech uniklo doprovodným jevům hospodářského zázrakuů ale není se čemu divit, vytahovačnost je vlastností všech totalit, čínské nevyjímaje.

Tak to jde asi čtyři hodiny, když vtomů jakási bělavá plocha zabírá celou šíři údolí tam před námiů jezero? Nebo spíš vršek mlhy? Vnoříme se do těch chuchvalců, podívám se, nosem natáhnuů nojo. Už jsem zase vátom. Smog, onen zřejmě nepostradatelnýáprůvodce čínského ekonomického úspěchu. Poznal jsem jej dosyta už váČengdu, netušil jsem však, že zahaluje i nesmírné plochy čínského venkova a vniká chapadly do horských údolí, nehybný, tíživý, životu nepřátelský. Tak nějak by mohlo vypadat peklo: beznaděj existence váčpavé šedi, záníž se jako pochmurné přízraky vynořují a zase mizí obrysy domů a ohyzdných fabrik. Zrovna kolem jedné takové jedeme: nic než strohá, rozpadem poznamenaná konstrukce betonových pilířů a holých podlaží, a vátom kdesi pracují a na velmocenskou prestiž vydělávají lidé, za tisícovku, za dvě, někdy i jen za stravu a pelech vášpinavém koutě. Ponurý obraz dokresluje rezavé kolejiště, hromady uhlí, neurčitelné zbytky čehosi. Vápanelácích hned vedle asi má bydlet dělnictvo, ale nebydlí, protože jsou po krátkém užívání do černa a do plesniva zchátralé, odrolené, sesutím hrozící; i je nutno je strhnout a někde opodál postavit pro dalších pár let nové. Mně je hej; nejdéle do měsíce záté hrůzy uniknu, ostatně mám co jsem chtěl, nikdo mě do Číny nehonil. Číňané, ať chudí nebo zámožní, poddaní nebo papaláši, jsou do ní odsouzeni doživotně. Přitom je ten stav podmínkou, bez níž by nebylo hospodářského zázraku; převést energetiku ze spalování špatného uhlí na méně smradivý zdroj, vybavit komíny odlučovači, zbudovat čističky, zlidštit podmínky ve fabrikách, umožnit lidem bydlení váněčem jiném než vátěch olezlých barabiznáchů snad by na to čínská velmoc měla. Ale odkrojilo by to pěkný kousek zájejího hospodářského náskoku, a kdoví, jestli by nebylo po konkurenceschopnosti a začátek konce. Vátu chvíli jsem pochopil rovnici, již by možná měli vzít váúvahu všichni, kteří už-už vidí váČíně vedoucí velmoc zítřka: aby mohla bohatnout, musí zůstat chudá.

Jelikož musí dýchat sirný smrad též straničtí předáci, nechybí ani snahy o nápravu. Dostal se mi do ruky oficiální, anglicky psaný list China Daily, v němž jsem se dočetl, jak teď, panečku, hodlá vláda se smogem zatočit: uhelné elektrárny se podílejí na výrobě energie 69,1 procenty, avšak do pěti let má to číslo klesnout na pouhých 66,1 %. Ha! Jako bychom to neznali: provést reformu, ale aby se toho moc nezměnilo. Podobá se čínská ekonomie buldozeru, hrnoucímu před sebou čím dál vyšší hromadu budovatelského odpadu. Bude-li vátom pokračovat, nadejde dřív nebo později okamžik, kdy se jím zahltí a nepohne se zámísta. Budou-li učiněna opatření, aby hromada aspoň dál nenarůstala, zdraží se provoz buldozeru káneúnosnosti a zastaví se také. Je jen otázkou času, kdy se tak stane.

Není ale vyloučeno, že hodina pravdy udeří ještě dřív, protože katastrofální znečištění ovzduší, vodstev i půdy není jediný mor, zužující ekonomického obra. U nás se o něm tolik nepíše, ale záoken autobusu není k přehlédnutí: kudy jedu, všechno je do posledního místečka i daleko přes něj zavaleno hromadami a celými horstvy stavebního rumu. Zároveň je na všech stranách patrný horlivý stavební ruch, který by mohl být impozantní, kdyby nebyl ze tří čtvrtin zbytečný. Baráky a fabriky, zbudované nám známou socialistickou metodou ľ šup šup, stojí to, teď honem zkolaudovat a pryč od toho ľ po krátkém používání už zase volá po demolici. Zčásti vádůsledku lajdácké nebo vůbec žádné údržby, ale hlavní příčinou je ošizený materiál: cementu vábetonové směsi jen tolik, aby se stavba nerozpadla hned, ale až za chvíli. A jiného budovatelského materiálu než beton čínský zázrak nezná. To všechno ústí váotázku: kam s těmi troskami? Teď chvíli jedeme po pěkné, nové silnici; po pár kilometrech se začíná vydrolovat a děravět, a tamhle už party dělníků vápilné práci vytrhávají nedávno položený povrch a nahrazují novým. Pořádně udělaná a rozumně udržovaná vozovka by mohla vydržet dvacet let. Čínská je po roce zralá pro krumpáč. Sátím souvisí horečná těžba vápence, písku a štěrku. Pod silnicí stojí váříčním proudu bagry, po kabiny ve vodě, a pátrají po kapsách štěrku, protože pískovny už jsou vytěžené až do dna. I vápencové kopce jsou vyhlodané do podoby bílých kostlivcůů jak dlouho to ještě může jít takhle dál? Jak dlouho ještě bude čínská stavební posedlost nacházet ložiska stavebních materiálů, kam a jak dlouho chce vyvážet trosky své činnosti? Jak vidno, je čínský zázrak kromě bezohledného znečišťování životního prostředí založen i na bezuzdném plýtvání. A ani to ještě není všechno.

Nejméně tři ze čtyř přetížených vehiklů, co se jich tu plahočí po zmolovité silnici, jsou naloženy buď štěrkem, cementem či jinými stavebními hmotami, nebo už zase blátem, skopanou zeminou, rozlámanými kusy betonu sáčouhajícími dráty. A jsou to vehikly ekologické nad všechno pomyšlení. Jedva koly otáčejíce, pohybují se rachtavě vpřed váoblacích kouřů černých i modrých, slévajících se sávšudypřítomným smogem vájeden rakovinotvorný opar. Jsou jichů snad miliony. Ó, bohové! Ve své apokalyptické příšernosti je čínský zázrak srovnatelný snad jen sáneméně obdivovaným zázrakem indickým, jehož zadní dvorek mi rovněž bylo dopřáno spatřit. Jak směšná je naše úzkostná snaha o čistší a ještě čistší motory, naše zákazy, naše dobrovolná omezení a jiné oběti, jež přinášíme na oltář světového klimatu, když jsou okamžitě pohlceny bohorovnou nevšímavostí Číny a Indie, o menších přebornících té discipliny ani nemluvě! Psí hlava je nasazována Američanům, že se jim nechce podepsat kjótský protokol, ale ať jsem zlořečen, sám bych jej za těchto okolností nepodepsal.

Ještě jedna rovnice mi ze všeho vychází: mizerný materiál + lajdácká práce = zbytečné ježdění, smrad, hřbitovy betonových trosek. Nebo jiná, jednodušší, jak ji znali už naši dědečkové: práce kvapná, málo platná, a kdo šetří, má možná za tři, ale když to dělá se stavebními hmotami, může mu spadnout barák na hlavu dřív, než dostane střechu. Výsledek obojí rovnice je životní prostředí jako vymalované. Mohlo by být méně vymalované, kdyby se čínský drak dokázal zbavit svého socialistického obojku, který ho nutí kápráci jen pro tu kolaudaci, jen aby to nějak stálo, pak už se ukáže. Jenže pak už by to možná zase nebyl ten zázračný, bezkonkurenční drak. Kvadratura kruhu hadr.

Při vjezdu do roviny leží pochmurné, zaodpadkované, umolousané město Dodžiangyao. Člověk se musí dostat stranou záčínských velkoměst, která jsou všechna více či méně výstavními skříněmi mrakodrapovitého zázraku, i když pod fasádou také dost umolousaného, aby viděl, jak vypadá čínská všednost. Fuj tajbl, abych se tak vyjádřil, nechtěl bych vátakovém Dodžiangyao ani po smrti strašit. No, ještě sto kilometrů zamlženou rovinou, a je tady Čengdu, váněm útulný hostel, večeře a klábosení sápřítomnými čundráky. Tady jeden americký párek je na cestě záŠanghaje do Istanbuluů na kolech! Málem je objímám. Dálkoví kolaři! Lidé moji! Jak vám závidím! Až do toho Istanbulu dojedete, pošlete mi kartičku! Posílali mi pak průběžně e-maily, přes západočínský Xingdžiang, všechny středoasijské a kavkazské republiky a napříč Tureckem až opravdu po ten Istanbul. Nemívám ve zvyku vzdychat nad uplynulým mládím, však i kmetský věk má mnoho do sebe, ale duší mi proniká žalost. Oč jsi mě okradla, bolševická pakáži! Kašlal bych na vědeckou či jinou kariéru, ale že mi váté tvojí kleci ušel věk mladý, váněmž jediném má člověk sílu zdolávat na kole himálajské průsmyky a vnitroasijské pouště. Jestlipak to pochopí ti, kteří váse Čechách zamýšlejí nad důvody káemigraci, rozdělujíce ji na politickou a blahobytnickou? A on byl ještě třetí, u nejednoho krajánka českého hlavní důvod: jeho boty zátoulavého telete. Ale vykládejte o tom peciválům.

A pak čistý, útulný pokoj stoyuanového hotelu, horká sprcha, a hlavněů evropský záchod. Kdo jakživ nedřepěl na poů latrině (je prý hygieničtější, hájí ten výdobytek orientálního ducha věční pochlebovači)ů ale nechám již toho tématu. Ještě našroubuji svou pokoutní žárovku místo patnáctiwattového blikátka, co mám nad postelí, pak mohu zalézt do pelechu a pěkně si číst. Jaká to rozkoš, jaký luxus po děravém stanu a smrdutém jačím kožichu! Kdybys, poutníče, také někdy plánoval cestu, a nejen do Číny: vyrob si zákusu lepenky pevnou krabičku a zasuň do ní žárovku, nejlépe šedesátku. Budeš mi za tu radu blahořečit.

Když byla řeč o tom čtení: potkala mě toho večera ta potíž, že jsem naposledy sklapl svou knížku. Pěkně jsi mi vyprávěl o staré Anglii, Charlesi Dickensi, ale co teď dál? V youth hostelech někdy bývají knihovničky, kam pocestný odloží přečtené literární dílo, a za malý poplatek nebo i bez něj je vymění za jiné, stejně rozdrbané. Jenže váČengdu nic takového nemají. Kdybych nebyl zrovna váČíně, mohl bych zkusit louskat místní noviny, aleů Hovořím o té nesnázi sámladým Švédem, a vida: také prý zrovna dočetl pěknou knížku, bestseller, a že by ji vyměnil za mého Dickense, kus za kus. Zdá se mi, že jsem udělal dobrý obchod, ale právě že jen zdá.

Ó, Kaliopé, múzo literární! Vím, že se teď vzdaluji cestovatelského tématu, ale hrom aby do všech bestsellerů baciti ráčil, amerických obzvláště! A jestli ne, učiň aspoň, ó Pane, abych se ve svém příštím životem nestal českým autorem, nýbrž americkým! Nejsem závistivý člověk, aleů Co se naběhá český autor, nakladatelů naprosí, místo honoráře aby si kolikrát sám náklad platil (s uznáním konstatuji, že vlídností mého pana vydavatele mi zůstal tento osud ušetřen), a když i nějakého najde, tisíc kousků, dva tisíce, tím je roh nakladatelské hojnosti vesměs vyčerpán. Američanů plesk, plesk, namaže na papír, co mu zrovna hlavou proběhne, a už je bestseller na světě, úspěšný, oslavovaný, překlady do dvacatera jazyků, literární ceny, honoráře jen se hrnou. Je prostě výborné, psát vájazyce, jímž hovoří a čtou stamiliony. Knížka po tom Švédoviů jaká slátanina, jaká otrava! Hrdinou je jakýsi unylý mužský, kterého vájednom kuse bolí klouby, pročež běhá od doktora kádoktorovi, ale žádný mu nepomůže. Rovněž neustále obcuje sárůznými ženštinami, aniž mu přitom jsou bolavé klouby na závadu, a aniž ho některá zánich, troubu nedomrlého, nakopla. Tak proběhne prvních čtyřicet stránek. Další díl je věnován jakémusi funusuů a pak už nevím. Neměl jsem tu zmužilost číst dál. Raději jsem civěl do map nebo se podesáté probíral svými cestovními zápisky, až se mě Kaliopé zželelo a seslala mi pěkný, starodávný anglický román o lordech, o dámách a o koních, zánějž dýchal duch času, kdy byl svět ještě vápořádku a nudní troubové neotravovali lidstvo praštěnými bestsellery. No, přestanu už se rouhat, aby ze mne Kaliopé vápříštím životě neudělala autora třeba lužicko-srbského. I takové znám a záté duše lituji.

11. O svaté hoře a truchlivém Buddhovi

Do odletu kádalší etapě čínského čundru mi zbývá ještě pár dní a přemýšlím, jak sánimi naložím. ZáČengdu by například nebylo daleko kájednomu ze čtyř posvátných pohoří čínského buddhismu, Emei Šan. Má prý být velice malebné, samý chrám, klášter a zasněný pavilon, ale pocestní referují, že právě teď je tam prý pršlavo a mlhavo, takže bych záohlášených malebností mnoho neviděl; rovněž bych kánim musel lézt po nekonečných schodištích až do tří tisíc nadmořských metrů, no, samotnému mi něco říká, abych si to ve svém věku raději rozmyslel. Ale nabízí se i přívětivější alternativa, jíž je neméně posvátné, avšak taoistické pohoří Qingčeng Šan. Není zvlášť rozlehlé a všechny pamětihodnosti jsou soustředěny vápoměrně nevelkém prostoru, takže se dá vzevrubnější prohlídka stihnout za dva dny, zběžnější za den. Mimoto jsem se už namlsal taoismu a zalíbilo se mi váněm pro jeho tajemnou nesrozumitelnost a spiklencovité řeholníky, pročež se hned ráno seberu a spěchám na autobusové nádraží Xiananmen, odkud údajně vyjíždějí spoje kářečeným posvátnostem. Nestačím sám sebe obdivovat, jak už se vyznám, i městský autobus najdu a vystoupím na správném místě, i křižovatku přejdu a nenechám se přejet, a dokonce i - Qingčeng Šan! vyslovím úplně správně, takže mi ta paní za přepážkou rozumí a jízdenku vydá. Ono to všechno, to se ví, vypadá obyčejně: no bóže, to je toho, dojet někam autobusem. Ale zkuste to váČíně!

Cesta zase vede přes plesnivé město Dodžiangyao, co už je znám zápředvčerejška, a ještě kus za ně. Tam se zemědělská krajina mění vácosi, čemu už se dá říkat příroda, až je tu parkoviště, nezbytné krámky a restaurace, ozdobná brána vástaročínském stylu a vání ještě nezbytnější kasička. Nikdo si totiž nesmí myslet, že je to jen tak, vystoupit záautobusu a pustit se do hor, byť i posvátných. Nejprve nutno vstupenku koupit; není váČíně tak bezvýznamné památnosti či malebnosti, aby u ní kasičku nepostavili. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Ale dost protivný mrav, abych tak řekl, na nějž místo abych si už zvykl, jako starého čundráka mě čím dál víc štve. Kdybych jej nějak měl přiblížit pražskému čtenářiů ať si představí třeba Prokopské údolí, u vstupu kasička, stopadesát kaček, prosím. Do Divoké Šárky dvě stovky, údolíčko Housle u Lysolajů no dobře, ať erár škoduje, tam by stačila padesátka. Zato Krkonoše nebo Šumava ľ hoj! Tisícovka by to nespravila. Štve mě to už záprincipu: jsem toho zastaralého názoru, že pobyt vápřírodě je přirozené lidské právo; a za přirozená práva se neplatí. Stavební památky ať jsou zatíženy vstupným, ale jen vámíře odpovídajícíápéči o ně. Jinak nechť platí ľ kdo nepostavil, ať nevybírá. VáČíně kátomu přistupuje i nezbytná kalkulace; není-li kdo zrovna majitelem zlatých dolů, musí si rozmyslet, co mu stojí za návštěvu a co může oželet. Chce-li vidět všechno, sta a tisíce kasiček po celé Říši středu mu mohou udělat díru do rozpočtu větší než všechny ostatní cestovatelské položky dohromady.

Abych ale nebyl nespravedlivý, chci přičíst čínským kasičkám ke cti, že nemají jednu cenu pro domácí a druhou pro valutové cizáky, jak bývá jinak obyčejem socialismu. Nám starcům dokonce některé poskytují slevu, jiné nikoliv, což je zrovna teď ten případ: devadesát yuanů mě stojí potěšení zátaoistické svátosti. Neboli 220 kaček českých neboli osm euro evropských, i na západní poměry poněkud přimaštěná cena. Západní návštěvník si řekne, no, když už jsem jednou tadyů Ale na jednoho západního návštěvníka přijdou tisíce nezápadních, a jim ukazuje beztřídní společnost svůj velice třídní podolek. Sápříjemci tisíciyuanových i nižších platů se u kasiček nepočítá, ti ať nelezou po památkách, ale jsou rádi, že se dvakrát denně najedí nudlí. Podle všech pokrokových teorií by za takového stavu vlastně mělo dojít kávýbuchům lidové nespokojenosti, ne-li rovnou kárevoluci, ale vida, nedochází. Jo, udělat revoluci, holenkové, kátomu už je potřeba kus jednak svobody, jednak blahobytu. Ušlápnutí chudáci se nebouří, protože jim to je houby platné; a hladoví se také nebouří, protože se spíš starají, čím by nakrmili své děti. Je znát, že pokrokové teorie vyrábějí dobře napapaní pánové zálepších vrstev, kteří si život vábezvýchodné chudobě nedovedou představit, možná ani nechtějí. Zato vstupenka je pěkná, sáobrázkem tajuplného chrámu, stojí za schování.

Když za sebou nechám kasičku a sání i jistou rozmrzelost, musím uznat, že je to opravdu zážitek, tenhle Qingčeng Šan, i když do naprostého okouzlení mi ještě něco chybí, jak uvedu za chvíli. Hned u úpatí se vátajemném přímí věkovitých stromů skrývá chrám Džianfu Gong, prý nejzachovalejší ze všech. Před událostí, jíž se váČíně dodnes říká osvobození, váněm sídlívalo na pět set mnichů, ale přežila jich jen stovka, nu což, známe některá ještě výkonnější osvobození. Pak to jde stinnými stezičkami dál, káhezoučkému jezeru Yuečeng Hu, kde se mohu na chvíli potěšit pohledem tak typickým pro čínské (ale i japonské) pojetí krajinného půvabu: váklidné jezerní hladině se zrcadlí staré stromoví, vápozadí hory, a uprostřed červený, poeticky zasněný pavilonek. Je zvláštní, že váevropské krajinné poezii se vyskytne spojení vodního motivu sálidským dílem leda náhodou: někdo před dvěma sty let postavil ze zcela praktických pohnutek mlýn, ten během času zchátral a zmalebněl, až se záněj stala pastva pro romantické oči. Východní Asiaté své stavbičky sátím úmyslem už zakládali.

A jde to ještě výš a dál do lesnatého svahu, chrámy a kláštery se řadí jeden nad druhým, až téměř pod vrchol vá1600 nadmořských metrech. Všechny důstojně krásné, zadumané, věkyádýšící, některé dosud sloužící za místa zbožného rozjímání, jiné už spíš turistického obchodu. Teď koukámů cosi se leskne u paty jednoho zátěch chrámů, jakýsi mosazný řetězů ale není to řetěz, nýbrž tisíce navzájem sepjatých visacích zámků. Pátrám po významu té zvláštnosti, nu, zbyly tady ty zámky po mileneckých dvojicích: která vyjde po nesčíselných schodech káchrámu a přivěsí svůj zámek ľ cvak! už ji nikdo a nic od sebe nerozpojí. Hezký obyčej, takhle. Co platný, jsem se už nedozvěděl. A váchrámu pod samým vrcholkem mě čekalů no, třeba to někomu tak nepřipadne, ale já jsem se octl váne-li sedmém čínském nebi, tak aspoň váčtvrtém: na červeném zábradlí, vysoko nad krajinou, sedí taoistický mnich váplné parádě, černý plášť, pumpky, čepička, drdol, hledí zasněně do okolí a pokuřuje zádýmčičky, dle tvaru soudě opiové. Takový obrázek, úplně jak zádobrodružného románu mého dávno zaniklého klukovství! Potají, zpoza sloupu jsem si mnicha i sádýmčičkou vyfotografoval, aby nevěděl. Nebo možná věděl, ale dopřál mi té radosti.

Ty hory, věkovitý les, skály, chrámy, ovzduší jen se chvějící tajemným půvabem, nic by nechybělo kánáladě staročínského romantického obrázku, jen kdyby, ke všem bohům a démonům, ještě byl na tu krásu nějaký výhled. A mohlo by jich být, nádherných, do všech stran, ale zaseů ten prokletý smog. O něco řidší než dole vákraji, ale i tak jím je znát záprotilehlého hřebene jen zvlněný obrys, a dál už vůbec nic. Nechci zase začínat o hospodářském zázraku, ale jak úžasné místo musel být Qingčeng Šan, dokud jej nebylo! Nejsem ekologický radikál a chápu, že blahobyt a zajištěnost moderního života si žádá svou oběť, ale dnešní Čína je ukázkou stavu, kdy se člověk musí zamysletů není té oběti už jaksi příliš? Neplatí Čína zálohu na hrůzy budoucnosti, které možná překonají i někdejší mory a hladomory? Nebo si to pomyslí západní člověk. Člověk čínský, přímočaře praktický a do budoucnosti příliš nehledící, kátomu zformovaný šedesáti lety života várůzných stadiích komunistické nalévárnyů Bůh suď, co se váněm děje.

Dole na parkovišti mě čeká také čínský zázrak, ale jiný. Ráno sem jezdí zánádraží Xiananmen autobusy jeden za druhým, teď běhám sem a tam, sháním, vyptávám se ľ nic. Vypadá to, že káposvátnému pohoří náleží i drak, který se živí autobusy, takže všechny jezdí tam, ale žádný zpátky. Nakonec to vyřeší jakýsi školní vehikl do upatlaného Dodžiangyao a po dvou hodinách řachtadlo poslední třídy do Čengdu. Vářachtadle, to se ví, všichni kouří, ale zase nejdou zavřít dveře, takže je efekt vyrovnaný. No, i tak stál Qingčeng Šan za to. Na zítřek bych ale měl poprosit čínské bohy, aby mi poradili něco méně komplikovaného.

A hle, bohové mě vyslyšeli: když vstoupím do hostelu, zastanu tam tři anglické gentlemany středního věku, domlouvající se spolu, že by si vzali soukromý automobil do lokality Lešan. Nabídnu se jim jako čtvrtý a jsem vlídně přijat. Když se jízdné rozpočítá na čtyři osoby, vyjde to levněji, a mimotoů Já nemám nic proti mladým vandrovníkům, naopak. Ale váhám se jim nabídnout za společníka. Mívám trapný dojem, že jim překážím, zdržuji je, že se vámé přítomnosti ostýchají být tak bezprostřední, jak by možná rádi. Společnost postarších Britů mi přichází právě vhod. O lokalitě Lešan už také něco vím: nad řekou Min Džiang je tam váútesu záčervenavého pískovce vytesán obrovský Buddha, 71 metrů vysoký, snad nejmohutnější Učitelův památník na světě, když ti talibánští blázni rozstříleli sochy váafghánském Bamiyanu.

Ukáže se, že Lešan je takové celkem běžné panelákovité čínské město, ani ne zvlášť veliké, jen nějakých 120.000 tisíc obyvatel, holé nic na ty poměry. A obrovský Buddha sedí nad břehem, po obou stranách svatí strážci, a návštěvníků jako mravenců, když takový stojí Buddhovi u nohy, sahá mu zrovna do čtvrtiny palce. Je možno zaplatit nějaký peníz zaáturistickou loď a shlédnout tu pozoruhodnost zářeky, nebo odevzdat u kasičky také nějaký peníz a hemžit se pak vádavu Číňanů kolem Buddhy pěšky. Jelikož jsou u toho i spanilé altánky, tajemné tůně sánápisy vytesanými do skal a jeden temný chrám sávyzpěvujícími mnichy, stojí ten výdaj za to. Nicméně mi nejpevněji utkvěl vápaměti takovýto pohled: kalná řeka vápochmurném příkrovu smogu, na ní loďka sáosamělým rybářem, vápozadí jako strašidelný stín vystupuje zášedého oparu silueta škatulovitého paneláku. Bylo to tak něco káuzoufání bezútěšného, a přitom obraz dnešní Číny, nad nějž typičtějšího asi není. Jak se vátom prostředí může vést lešanskému Buddhoviů oba strážci jsou už rozežraní kyselinami do nepodoby, červenavá skála se drolí, o Buddhu je nejpíš pečováno o něco bedlivěji, takže snad ještě nějaký čas vydrží. Ale dvou tisíciletí jako jeho bamiyanským bratrancům mu bude dopřáno asi stěží, i bez kanonády. Pokojnou cestu do nirvány, Buddho!

Ráno už stojím sárancem před hostelem, sbohem, zasmogované Čengdu, sbohem, Sičuane! Přijíždí objednaný taxík a veze mě káletišti, cestou přemítám, co mě čeká dál. Nějak mě, potvora, začíná pobolívat zub, no, není to tak hrozné, snad to zase přejde. Nebo to nějak vydržím, protože jestli se mi do něčeho pravůbec nechce, je to audience u čínského zubaře. Netuším ještě, že potvora zub mi bude odvádět čím dál větší část pozornosti, až mi nezůstane vůbec žádná a ještě rád otevřu hubu vrtačce, třebaže čínské.

12. Na úpatí Hor jadeitového draka

Ještě nepříliš dávno dbala čínská vláda přísně toho, aby se západní cizinec - beztak nějaký imperialistický špion nebo dokonce žurnalista - nepotloukal kudy by se mu chtělo, nýbrž pouze po úředně schválených místech. Tomu sloužil systém permitů a propustek, a jak policajt nachytal vandrovníka bez příslušně oštemplovaného lejstra, šupem ho hnal kánádraží a odtud někam, kam se smělo bez povolenky. Ale každý časem zmoudří, dokonce i vlády, takže dnes je zapotřebí propustky už jen kánávštěvě Tibetu, a i ta se dá sehnat poměrně snadno. Pamětník pochopí, že nejinak než švindlem, neboť navzdory kapitalistickým móresům čínského režimu jsme přece jen vásocialismu. Úředně je vstup do té zapovězené končiny povolen pouze hromadným výpravám pod dozorem kvalifikovaného průvodce (nemějme pochyb, co je tou kvalifikací), avšak všude váměstech poblíž tibetské hranice najde cestovatel soukromé cestovní agentury, jež mu promptně vystaví příslušnou propustku, potvrzení o hromadné výpravě, kátomu letenku do Lhasy a zpátky, to vše za pár stovek yuanů. Čeho by se doma nedopapíroval ani za půl roku, jde tady ráz dva. Hromadnost pak záleží vátom, že celá vandrovnická horda je ve Lhase vypuštěna záletadla a rozběhne se kam kdo chce, jen musí být zase včas zpátky káodletu. Přirozeně jsem měl sto a jednu chuť shlédnout touto cestou Střechu světa také, ale to bych musel mít aspoň dva týdny navíc, protože platnost víza ani datum na letence nečekají. Nicméně mohu říci, že aspoň co se týče tibetské kultury, lámů, klášterů sápozlacenými střechami a vůbec celého tibetského koloritu, lze si jej užít vápříhraničí provincie Yunnan také, a často i neporušeněji než váTibetu samém.

Komu se však sbíhají sliny při pomyšlení na neomezené vandrování Čínou, nechť ví, že nejde o výraz vládní svobodymilovnosti, nýbrž o orientální lest. Courej se kudy chceš, západní turisto. Ucourej si vádříve zapovězených oblastech nohy až nad kolena, je-li ti libo. Sám zjistíš, že ti moc libo není, a dobrovolně se vrátíš tam, kam se smělo i před vypuknutím komunistické glasnosti: káomezenému výběru turistických cílů, které vůbec stojí za tu námahu. Teoreticky se můžeš vydat do horských vesnic, obydlených nečínskými etniky, jichž je vásamotném Yunnanu několik desítek, čítaje váto národnosti Naxi, Dai, Bulang, Hani, Yiu, Hui, Lisu, Primi, Džuang, Tu, Kemu, Džingpo, Miao, Qiang a mnoho jiných, o Tibeťanech nemluvě. Barvitých krojů a starobylých obyčejů tam zastaneš habaděj, a kdyby se ti povedlo natrefit se kánějakým slavnostem sátradiční muzikou, tanci a pradávnými ceremoniály, můžeš si přijít na své. Jenže je potíž, jak se tam dostat. Autobusy do těch zapadlých koutů většinou nezajíždějí, ono jak také, když tam vede jen kozí stezka, a když zajíždějí, hledej, co zrovna jede do obce Dongšan Drungzu, že. Zvlášť při čínském mravu koukat jak to tele, když se cizinec vytasí sátak nepochopitelným přáním. Yunnaští horalé bývají pohostinní, o to nic, ale domluv se sánimi například na noclehu, když nerozumí ani čínsky, natož nějakým yingwen neboli, haha, angličtinou. Ještě tak sehnat místního průvodce, ale to jednak nemusí být snadné, jednak se ty budeš řídit podle průvodcových nálad, vkusu a cenových představ, ne on podle tvých. Souhrnem všeho bude, že se nakonec spolu setkámeů například váněkterém záherberků arcituristického Lidžiangu, kam jsi mohl zamířit rovnou a ne až po dlouhém a bezvýsledném vztekání.

Lidžiang je celkem standardní, středně lidnaté čínské město sáobvyklou krabicoidní architekturou, nicméně má překrásnou, dobře zachovalou starou čtvrť, obydlenou lidem Naxi. Je radost se pocourávat úzkými uličkami domků zápěkně vyřezávaného dřeva, zákoutími, kudy už jsem prošel pětkrát a přesto pokaždé zabloudil. I okolí je překrásné, a pohled přes jezero Černého draka (Heilongtan) sájeho půvabnými můstky a pavilony kástříbřitým štítům Sněžných hor jadeitového draka (Yulong Xuešan, 5500 m.n.m) je vácelé Číně snad nepředstižný. Už kvůli němu stojí za to se vydat do Lidžiangu. Jenže národa jako na Karlově mostě. A to národa čínského, což je poněkud jiná turistická kvalita. O vlastnostech a příznacích čínského turistického byznysu si ještě na svém místě povíme, teď si jen vzpomenu, co jsem kdysi slyšel váAlpách: víte, co je největší pohroma od potopy světa? Že se Holanďani naučili lyžovat. Poupravil bych ten výrok: horší než všech sedm ran egyptských je skutečnost, že Číňani přišli na chuť turistice.

Víte, nepatřím mezi ty, kteří povýšeně ohrnují nos nad hromadnou turistikou, majíce se za ekologické, šetrné a takové všelijaké cestovatele; toho pokrytectví jsem prost. Když jsem, jakáž pomoc, také jen drobný mraveneček na tom turistickém mraveništi, stěží se mohu povyšovat nad ostatní mravenečky, aniž bych byl sám sobě za troubu. Ale byl bych té mínky, že vájakémkoli mraveništiámá převažovat původní, domácí živel nad příchozími odjinud; a převáží-li přesto, mají se přespolní mravenečkové chovat tak, aby vájejich křiku a hemžení nezanikl svéráz, za nímž sem přišli. Úřady toho místa pak mají dbát, aby se všechno neutopilo vásuvenýrovém haraburdí a vánakašírovaném turistickém tyátru, který má sáfolklorní původností společného tolik co já sáfeldmaršálkem Radeckým. Ještě tak nejlepší je vydat seádo uliček Lidžiangu brzy ráno, dokud se Číňané se svými fotoaparáty, kamerami, brebentěním a nákupní posedlostí nevyhrnou záhotelů. Tehdy je možno zastihnout ženy národa Naxi vájejich denní činnosti, jíž je především máchání prádla vástružkách a kanálech, dodávajících starému Lidžiangu nádech čehosi benátského. Naxijské ženy jsou oděny vánárodní kroj, jímž je světle modrá blůza, na zádech připnutý nevím čemu sloužící bílý lacl, křížem přes ramena široké bílé kšandy jako u napoleonského grenadýra, na hlavě pak beztvará maocetungovská kšiltovka. Nosívaly původně Naxijky vysoké zdobené čepce, ale maovská kšiltovka je, tuším, jak lacinější, tak i kádrově prospěšnější. Mužští jsou jako obvykle folklorní parády prosti sávýjimkou těch, kteří se várůzných pózách za pár yuanů vystavují turistickým fotoaparátům. Ale je to paráda tak nevěrohodně barevná, blejskavá, opentlená a ostřapcovaná, že bych o folkloru ani moc nemluvil. Tolik tedy o městu Lidžiang a jeho divech, o nichž, jako váté zemi většinou, jsem si říkal ľ škoda, že jsem nedostal ten nápad před dvaceti lety, než Číňani objevili turistiku.

Moje nocležna ale nabízí výlet káRokli tygřího skoku, po celé Číně vyhlášené svou divokou krásou. Rokle se nalézá na horním toku řeky Yin ša Džiang, záníž se o něco níž stane proslulá Yang Zi, matka čínských řek. Jak pověst praví, přišla rokle kásvému jménu tak, že se za dávných časů přihnal záhor rozzuřený tygr a sájedním mezipřistáním na balvanu uprostřed peřejí ji celou přeskočil. Musel to být opravdu velmi rozzuřený tygr; řeka je vátěch místechů no, asi jako Lužnice pod Táborem. Co se divoké krásy týče, ne že bych padal do mdlob úžasem, jelikož co živ nikde jsem nespatřil nic náramnějšího; opět se mi potvrdilo pravidlo, že přílišnou slávou zahalená celebrita nakonec tak trochu zklame. Ale aspoň je zátoho pěkná procházka po luxusním turistickém chodníku nad peřejemi, výstražná tabulka na každých dvaceti metrech varuje, aby někdo nesletěl do řeky, nenarazil si hlavu o skály nebo na sebe nenechal spadnout balvan, každých padesát metrů obejduje ozbrojenec sávysílačkou, každou druhou minutu se ozve pleskání vietnamek a vrzání kol, to se kolem přeřítí rikša tažená hubeným mužským váplandavé košili, váníž dřepí někdo vznešenější, jemuž bylo příliš toho kousku pohodlné chůze. Co chcete, i taková je čínská turistika: třídní.

A abych nezapomněl ani na městečko Qiaotou výš na řece: tam zastavují turistické autobusy, aby se cestujcí mohli pokochat pohledem na klidnější část budoucího veletoku a vyslechnout produkci naxijské hudební skupiny, fidlající a drnkající národní melodie. Muzika je to dosti exotická, ve srovnání sáčínskou (ale etnickým Číňanům se tady říká Han) jaksi kvapíkovitější. Když se do ní člověk zaposlouchá, může se mu podobně jako mňoukavější čínská i zalíbit, což se věru nedá říci o všech muzikách světa. A ani na nádherné pohledy do závratné výšky kázasněženým pětitisícovým štítům abych nezapomněl, které sice nepřimějí čínského turistu, aby otočil hlavou, mě ale ano. Čínský turista totiž koná, co je od něj očekáváno. Vásoutěsce Tygřího skoku se očekává obdiv peřejí a skalní úžiny, kdežto o nějakých štítech vábrožurce nic nestojí. I jinde ve východní Asii jsem zaznamenal tak předpisové chování. Jsme my západní barbaři jiní? Svobodnější vározhodování? Méně respektující doporučení, vyhlášenosti, módy a sezóny? Záčehož pak vyplývá náš robinsonský individualismus, tolik odlišný od čínského vlaječkového kolektivismu? Ještě se nad tím budu muset zamyslet.

I něco jiného nutí kázamyšlení. Potkalo mě totiž várokli Tygřího skoku, co se váČíně podaří jen zřídka: letmý pohled do domorodcova soukromého názoru. Pochopitelně si i Číňan o pořádcích ve své zemi myslí své. Ale co si myslí, toho je nesnadno se dopídit. Turisté pochodují po příbřežní cestě tam a zpátky, výjimečně neseřazení vádisciplinované šiky pod dozorem ovlaječkovaných vůdců, jelikož dlážděný luxus po několika kilometrech končí jako když utne a zaběhnout se není kam. Tím se zástup trochu rozvolní a nabízí se možnost krátkých známostí, vámém případě sámladým párem záGuangdžou (město známější pod poevropštělým jménem Kanton). Byli to lidé na první pohled lepšího postavení, vzdělaní, mládenec dokonce mluvil obstojně anglicky. Když se dozvěděl, že jsem cestou byl váHongkongu, zamyslel se a pravil: äOh yes. Hongkong good. Hereů not so very good.ô Kdo nezkusil života vánesvobodě, neshledá na tom výroku třeba nic zvláštního; ale našinec pochopí, že to byl výrok odvážný na samém pokraji disidentské kritiky, za niž se zavírá nebo přinejmenším popotahuje. Den předtím jsem měl podobný hovor se zaměstnancem mého herberku váLidžiang. Přišla váněm řeč na Taiwan, což je, nutno vědět, už vůbec na pováženou. äTaiwan good? Taiwan good?ô vyptával se sáonou směsí dychtivosti, obdivu a závisti, již tak dobře znám. Však i my jsme se tak toužebně, bezmocně a trochu naivně tázávali západních cizinců, ach, kde ty časy jsou! To ale byly dvě výjimky váobvyklé zamlklé vyhýbavosti. Bylo by snad víc příležitostí kánahlédnutí do nitra Číňanovy duše, zpravidla tomu však brání jazyková neznalost, konfuciánský sklon kárespektování vrchnostenské moci, a ovšem i opatrnost, stavší se třemi generacemi života pod komunistickým pantoflem částí národního charakteru. Pročež ať mi zase někdo řekne, že pobyl váČíně na nějakém symposiu nebo várámci turistické výpravy sáprůvodci a tlumočníky, a porozuměl Číňanovu nitru. Ani našemu nebyl za oněch časů tak mnohý západní návštěvník schopen či ochoten porozumět, a to jsme se mu otvírali, anglicky či německy mluvili, život pod pantoflem líčili, a beztak pochopil houby. Kdepak. Je kulturní bariéra mezi Západem a Čínou; ale snad ještě vyšší mezi člověkem podpantoflismu zkušeným a tím, jenž nemaje té zkušenosti věří všelijakým báchorkám.

Kápětiapůltisícovému vrcholu Yulong Xuešan je dovoleno vystoupat vádoprovodu horského vůdce, což bych před nějakými dvaceti lety sáradostí udělal, ale ten sedmý křížeků už zase zjišťuji, že jsem přišel o dvacet let pozdě, tentokrát zádůvodu pokročilejšího věku. No nic, nemusím za každou cenu lézt po vrcholcích, však i pod nimi je co vidět. Mohu si najmout auto sářidičem ľ jak se ukáže, ve většině míst je to jediný a ani ne zvlášť drahý způsob, jak prozkoumat méně přístupné kouty krajiny ľ a vydat se kájižnímu úpatí Jadeitových hor. Je celé poseto buddhistickými kláštery, a to ne jen tak nějakými, nýbrž kláštery lamaistického ritu, jak jsou známy záTibetu. To je totiž značný rozdíl. Jen jak vstoupím, hned poznám, že jsem se octl někde trochu jinde. Čínské svatostánky jsou, jak jsem už popsal: pozlacená socha Buddhy, obětiny, sbírka vedlejších božstev, vonné tyčinky, klanění a šeptání, ale to všechno jaksi světlé, přívětivé, zvykne-li si člověk na tu porci exotiky, může se vátom cítit ne zrovna jako doma, ale aspoň uvolněně. Atmosféra tibetského kláštera je temná, ponurá a stísněná, že až tichá hrůza jezdí po hřbetě. Choď si mezi těmi červenými sloupy, zkoumej nástěnné malby, ostatně také dost ponuré, naslouchej potemnělému zpěvu mnišského sboru, ale dvakrát vítán tu nejsi, zdají se káhostu ze západní ciziny hovořit plamínky lampiček. Mniši a lámové jsou zdrženlivě vlídní, za pětiyuanovku do chrámové pokladničky nechají udělat i fotku, ale na nose jako by měli napsáno ľ už aby jsi zase vypadl, cizinče, a nechal nás tu o samotě. Jdu tedy, vádlouhé pavlači je řada bronzových modlitebních válců, třeba si u tibetského Buddhy kádrově šplhnu, když jedním zatočím.

Lidi, to jsem si dal. Kdybyste to někdy zkoušeli po mně: modlitebním válcem se musí otáčet vždy jen váurčeném směru, nikdy opačně. Jinak nenásleduje zlepšení kádrového profilu, nýbrž naopak malér. To se ví, přesně dle principu namazaného chleba zatočím nesprávně, aů No, hned kátomu přijdu. Zatím jsem váklášteře Yufeng Si, jeho budovy se terasovitě zvedají do svahu, a na nejvrchnější terase je malá zahrádka. Právě tam odkvétá vácelém kraji proslulá kamélie deseti tisíce květů (Yanduo Sanča). Má pohnutou historii: za kulturní revoluce zakázali komunističtí gardisté klášterní rituály a mnichy vyhnali, ale našel se jeden, jenž se tajně vracel a kamélii vánebezpečí života po celý ten čas zaléval. To je pohnutlivé, ale stejně by mě zajímalo: jak to, že rudí gardisté dle svého obyčeje kamélii rovnou nepokáceli, celý klášter nerozmlátili a mnichy nepovraždili? Tak se to přece dělalo; veávětších městech některé chrámy kulturní revoluci přestály a jiné dalo partajní panstvo narychlo obnovit, aby bylo se čím chlubit na turistických veletrzích, ale čínský venkov je ateizovaný téměř dokonale. Nikde vesnický chrámek, nikde procesí sápapírovými draky a korouhvemi, nic, jen šeď a chudoba a po zdech opršelé propagační nápisy. Tady, jak se zdá, je to jiné. Nedaleká budoucnost mi můj dojem ještě potvrdí: jak se budu blížit kátibetské hranici: za každou zatáčkou se mi otevře pohled na menší či větší chrám, klášter, houfky mnichů vátemně rudých rouších, nápisy vátibetském písmu, na domech místo hesel neklamné emblémy lamaismuů flákaly se rudé gardy? Povadl jejich třídní hněv? Škoda, že jsem si přece jen neudělal čas na Tibet; třeba bych teď věděl víc.

Co následuje, je jen moje teorie, jak jsem ji vykombinoval zárůzných náznaků. Kdo zná nepochybnou skutečnost, ať mě opraví, dám se poučit. Ale srovnejme: čínský venkov, dobitý železnými sochory rudých gard až na kost. Vlastní Tibet, jak jsem slyšel, ale nemám důvod nevěřit, dobitý a rozmlácený stejně a ještě hůř vázuřivosti, jaké je jen schopno do extrému vybičované ideologické šílenství ve spojení seástalinskou odnárodňovací taktikou. Tady, váTibeťany osídleném pruhu čínského příhraničí, oáza poměné netknutosti, až bych řekl ľ kdo chceš spatřit tradiční Tibet, nejezdi do Lhasy, ale někam do horských údolí severozápadního Yunnanu. Je možné, že se partajní předáci bojí, aby se káprotičínským povstáním ve vlastním Tibetu nepřipojil i tento kraj? A po něm, kdož ví, třeba i Naxiové či jiná etnika, jimiž je Yunnan obzvláště požehnán? Nevisel osud čínského komunismu vátěch padesátých či šedesátých letech na vlásku právě tady? No, ať je tomu jak je, jsem rád, že jsem sáhl po mapě zrovna tohoto kraje, když jsem doma plánoval svou čínskou cestu. Mapy mají své kouzlo: kdo se jimi dá očarovat, napovědí mu víc než sedmero cestovních příruček.

A to už sestupuji terásku po terásce, pohled upřený do krásné scenerie, můj řidič a průvodce přede mnou, když vtomů prásk! Už letím nosem napřed zákamenných schodů. Snad že se mi zaklínil sandál vánějaké štěrbině, nebo že jsem špatně otáčel těmi válciů Mám sápadáním dost zkušeností, na lyžích i sákola, a obvykle mi to instinktivně vyjde na pravý bok. Letět takhle přímo po hubě povětřím, to se mi teď stalo poprvé. Ještě že jsem stačil pootočit hlavou, takže to obličej nedostal naplno, jen trochu krve záodřeného spánku, pohmožděné zápěstí a natlučené koleno, ještě dobrého půl roku jsem si na ně nemohl kloudně kleknout. No, hlavně že se nestalo nic horšího, jak snadno mohlo. Hlavně že jsem neskončil váčínském špitále. Jen můj foťáček, chudák, vypustil ducha, což mě mrzí víc než těch pár odřenin.

Foťáček mi dole váměstě za nějaké peníze povyspravili, i když to už pak nikdy nebyl úplně on. Vánocležně jsem se stal hrdinou dne, všemožně obskakován a opečováván, vyběhl kuchař, váruceáhorké, vámokrém šátku zabalené vajíčko, to je prý dobré na ten natlučený spánek. äHospital? Hospital?ô ptají se všichni ustaraně. Jen to ne, proboha. Ale ani té zkušenosti jsem neměl zůstat ušetřen. Jakživ bych býval neřekl, že je tibetský Buddha na otáčení modlitebními válci tak hákliv.

13. Vápředsíni Tibetu

Zkušený, světem prohnaný vandrák mnoho neplánuje. Nebo přesněji, už kvůli letenkám a takovým věcem si doma musí udělat přibližný náčrt cesty, ale jak bude postupovat dál, to přenechá zásadě ľ počkám, uvidím, až co udělám. Ráno koukám, co to dělámů podívejme se, nejdu na autobusové nádraží? Káspoji do města Džongdian, ještě dál a výš údolími řek, pramenících na Střeše světa?

Trochu napjatě čekám, jaký přistaví autobus, vátom totiž dovede být váČíně značný rozdíl. Mohu se dočkat moderního, novotou zářícího vozidla sápohodlnými křesly a spoustou místa, nebo také rezavého, otlučeného hrkáče váposledním tažení, kde dráty rozdrbaného sedadla píchají do zad a není kam složit nohy, o čistotě nemluvě. Což, to bych ještěů ale ono se i obecenstvo zpravidla chová přiměřeně ke kvalitě vozu. Vánovějším se cestující ještě ostýchají naplno rozvinout své folklorní obyčeje, ledaže všichni bez ustání hulákají do svých mobilů, tomu se nedá vyhnout. Jakživ jsem neviděl národ tak posedlý telefonováním. Nechci se dávat za příklad; jsem asi poslední na světě, kdo takový přístroj nemá a ani nepotřebuje, ale Číňan by snad lekl jako ryba na suchu, kdyby neměl vájednom kuse u ucha mobil. Viděl jsem, nevrdloužu, pána na veřejném záchodku, vájedné ruce mobil, vádruhéů a řečnil, řečnil a řečnil. Vědí bohové, co tak důležitého si všichni pořád mají co sdělovat. Váobyčejnějších a o něco levnějších autobusech vesměs cestuje i prostší publikum, které si pěstuje ještě určité národní zvyky navíc, o nichž se ale zmíním později.

Až kámostům přes Yin ša Džiang už cestu vcelku znám závýletu kásoutěsce Tygřího skoku. Znovu si všímám čtyřbokých věží zánepálených cihel; prý je stavěli vesničané vádvacátých letech minulého století, kdy vátomhle kraji válčil každý sákaždým a bylo radno vyhlížet, neblíží-li se zase nějaký loupeživý generál. Pak přejedeme most, cesta stoupá do náhorních planin, a okolí začíná být zajímavé. Chtěl bych se dívat, ale všichni cestující mají hlavní starost, aby na ně nezasvítilo sluníčko, jak jen trochu poodhrnu záclonu, hned ji sávelkým spěchem přirazí. Zato se vátu ránu rozeřve videopřístroj. Vázaostalejších zemích sátím morem počítám a včas si připravím voskové ucpávky do uší, ale oči si zakrýt nemám čím a trvale je mít zavřené také nevydržím. Je to děs. Videofilmy hongkongské, indické a jiné takové produkce jsou sice stupidní všechny, buď samá řežba nebo milostné obcování, ale nic není nad autobusové povyražení čínské. Musíme vědět, že čínský režim zobrazování nějakého mrouskání nepřeje, takže zbývá už jen ta řežba. A tak se to na obrazovce hodinu za hodinou mydlí, mlátí, řve, ječí, boxuje, fackuje, kope, střílí (ale nikdy nestrefí), proskakuje okny, padá ze střech, nabourává autem, poletuje tři metry vápovětří, nikdo neví proč a načů. Jaká otrava, ó Bože! Celý autobus ale kvičí nadšením, ba, jest cosi nezbadatelného váduši Číňanově.

Čelním oknem je ale přece něco vidět, i zjišťuji, že zvlněná hornatina ve výši nějakých 3000 nadmořských metrů jeví známky čerstvého osídlení. To se totiž pozná; stará kulturní krajina vypadá jinak než území pionýrské, nedávno divočině vyrvané. Zorané plochy, stáda ovcí a krav, řadové domky jednotného stylu, ale na rozdíl od betonové pochmurnosti tam dole aspoň dřevěné, což není tak úplně špatné pro oko. Nevím přesně, na co zde zírám: začalo být těsno lidem várovinách, takže odešli sedlačit do těchhle studených výšek? Ale osídlení vykazuje všechny známky organizovanosti, a organizovat tady může samozřejmě jen strana a vláda; jde tedy možná o něco víc? O uskutečněnou snahu vrazit klín hanských (čínských) sídel do území, obydleného etnickými minoritami, Tibeťany obzvláště? Čínské rozmělňovací strategii by to odpovídalo. Ale nevím. Poutník váČíně ledacos pozoruhodného vidí, ledačeho se dotuší a domyslí, ale jistotu nemá a mít nebude. Zeptat se není koho, a kdyby i bylo, zase by koukal jak to tele. Vádálce, na konci rozlehlé planiny barvy hlíny, se rýsuje jakési rozlehlejší město. To už bude Džongdian.

Neboli Šangri La, jak se dozvídám zánesčetných reklamních tabulí podél silnice. Tak totiž přezvaly čínské úřady město i sácelým okolím vároce 2001, hodlajíce záněj učinit zase jednu turistickou Mekku. Čínské oficiální pojetí turistiky vůbec jeví sklon ke kýčovitosti, a tady kání přistupuje, také žádná výjimka, i nestydaté kopírování cizího peří. Šangri La, tak vátřicátých letech minulého století nazval spisovatel James Hilton ve svém románu Ztracený horizont tajemné místo kdesi váHimálajích, což se od té doby stalo módou, a teď se tak na celém světě jmenuje kdejaký horský hotel. Ale překřtít úředním výnosem město i sáokresem podle cizího románu, to dokáže jen rudá Čína. No, aspoň vím, co mě tak asi čeká.

Mekka Šangri La alias Džongdian skýtá zhruba týž pohled jako turistická Mekka Lidžiang, nezajímavý městský shluk váuniformním soreloidním2 stylu sáhezkým starobylým centrem. Starobylost je tentokrát tibetská, také takový znak vládní schizofrenie: vše co nejrychleji počínštit, odnárodnit a odkulturnit, ale kulturní odlišnost využít keákšeftu. Jak ani jinak být nemůže, je staré město plné krámů sátibetsky přistrojenými suvenýry a falešnými starožitnostmi, ale také se sem záopravdově tibetského okolí sbíhají na trh opravdické Tibeťanky sáprodukty svých zahrádek, což dojem ochotnického představení poněkud zmírňuje. Ubytuji se váhostelu, také celém tibetsky malovaném a vyřezávaném, a přemítám, co podniknu zítra. Naděje, že se dopídím nabídky nějakého výletu, se ukázala jako klamná, ale velice úslužný mládenec várecepci ľ tentokrát to kupodivu není děvče, kdo tady jakž takž mluví anglicky ľ jeví ochotu mi zprostředkovat auto sášoférem. Yes, sir, všechno zařídím, ráno vádevět tu na vás bude čekat.

To je celkem spolehlivý a osvědčený způsob, jak se neomezit jen na město (mnozí cestovatelé se sátím spokojí), ale vidět i něco záširšího okolí. Stačí oslovit nějakou bystřejší osobu zápersonálu, a ona už ví o strýci, bratranci či švagrovi, který má auto a rád si přivydělá dvě nebo tři stovky, obvyklou to taxu za takovou službu. Nebo auto nemá, ale vesele zneužívá služebního, no, et in Arcadia ego, jak říkají latiníci, také já jsem za socialistických časů to dělával se služebním autem, co bychom si povídali. Zkoušet to jinak, například oslovit taxíkáře, nemusí dopadnout uspokojivě.

A opravdu, ne sice hned vádevět, ale přece, předjede zánovní mikrobus jakési firmy či úřadu, a je mi káslužbám. Řidičem je bodrý padesátník, jenž, jak se dalo čekat, neumí slova jinak než čínsky, ale aspoň se pocvičím vákonverzaci. Kam nejdřív ľ šofér navrhuje horské jezero Bítá Hai, prý nevídaně krásné, hotový zázrak. Jedeme tedy, slunce svítí, krajina už bez vší umělosti tibetská, domy se zkosenými stěnami jako malé pevnosti, vyřezávaná okénka omalovaná tibetskými ornamenty, tady zase na křižovatce čhorten sášňůrami barevných praporků, na louce se popásají stádečka jaků, po kraji silnice se ubírají vesničané vákrojích. Kde chci, dám znamení, stop, já si teď vyfotografuji tu nebo onu zajímavost, je to pěkné, mít služebného ducha jen sám pro sebe, až najednouů brána. A ne tibetská, ani pěkně staročínská, ale taková jakási ouřední. Vábráně kasička, vybírá se mýto. To je váČíně dost nevyzpytatelné; jsou silnice dálničního typu, a nevybírá se nic. Jinde zase horší okreska, a brána sákasičkou. A za bránouů parkoviště zvící půle Václavského náměstí. Jsme u hotového zázraku jménem Bítá Hai. Domluvím si sářidičem hodinu, kdy se pro mne vrátí, a jdu si jej prohlédnout.

No, mám co jsem chtěl, nemohu si stěžovat. Na parkovišti lidstva jako na matějské pouti, autokary odjíždějí a přijíždějí, zákaždého se vyhrne hejno turistů (čínských pochopitelně), shoufují se za vůdci sábarevnými praporky, vesele švitoříce mašírují kájezeru, tam zaujmou fotogenické pózy, cvak cvak, a už se zase pochoduje zpátky, protože účelu bylo dosaženo: navštívit vyhlášený cíl a zdokumentovat svou přítomnost. I já jsem byl tady! Jest kusem prestiže, být někde, kde se sluší být. Horské jezero nebo krásná scenerie jsou vlastně jen kulisy vlastní přítomnosti, kdyby na to přišlo, ani by tady možná nemuselo být. Napadá mě, jestli vátom není jistá příčinná souvislost: jaký má kdo vztah ke krajině a kápřírodě, tak chápe i turistiku? Obvyklý povzdech ľ měl jsem tu být před dvaceti lety ľ se mi mění vápomyšlení: jak asi budou vypadat čínské atrakce po dalších dvaceti letech? Štěstí, že jich budu ušetřen.

Zatím ale není zájezera nic vidět, jen jako osamělý opuštěnec kráčím vátěch houfech po betonové cestě, až ji přetne závora. U závory boudička, váté boudičce kasička. äNi hao, stodevadesát yuanů, prosím!ô Neboli sedmnáct euro, nebo též bezmála pět stovek českých. Pane jo. Musím říci, že jsem se vzbouřil. Poradil jsem té dámě za přepážkou česky, kam si může strčit celé jezero Bítá Hai, a odkráčel jsem zpátky na parkoviště. Své auto už jsem tam nezastal, zato černého muže sáruksakem, rovněž vádosti rozhořčeném stavu. Ukázalo se, že černý muž je vandrovník ze Singapuru, a stejně jako mně mu kasičkové nenažranosti bylo moc. äI refused!3ô volal do časoprostoru, blýskaje vzdorně očima. äI refused!ô Celý svět prý už prochodil se svým ruksakem, ale tohle ještě nezažil. Takových krásných jezer všude váNorsku, na Novém Zélandě, váKanadě i jinde, nikoho nenapadne krejcar vybírat, a tadyů A oni Číňani ty peníze platí, a ještě u toho vesele švitoří. Že si to vyděračství nechají líbit? Postáli jsme spolu čtvrthodinku, svorně proklínajíce čínské kasičky, čínskou hamižnost, i celou lidovou Čínu tak souhrnem a všeobecně.

Za hodinku přijel můj řidič a trochu udiveně vyslechl mou stížnost. Pán záEvropy, bylo mu číst na nose, a je mu líto stodevadesáti yuanů. No, když je to tak, uvážil nakonec, věděl by o místě, kde se dá přijít kájezeru také, a laciněji. A byla zátoho jízda snad nejkrásnější, jakou jsem váČíně zažil. Horskými lesy, na všech stranách zasněžené hřebeny himálajského předhůří, místy se les rozšíří do pastviny sánízkou salaší, dá-li se té rozčepejřené chatrči tak říkat, až přijde zase šraňka sákasičkou, ale mládenec váokénku chce pouhých třicet yuanů. Jaký rozum je vátom rozdílu, toho se mysl Evropanova nedobere. Od osamělého čhortenu je úžasný výhled na velehorské panorama, dřevěný chodník vede dolů kájezeru, a věc nevídaná, nikde živé duše. Snad že by ta duše musela po tom chodníku sejít nějakých třista výškových metrů a pak zase šplhat zpátky, takže raději zaplatí majlant. A ono nakonec celé slavné jezero nebylo nic extra, jen taková vodní plocha mezi zalesněnými stráněmi, věru že je všude na světě spousta jezer onačejších, členitých, zálivovatých a ostrůvkovatých, už jen to celkem civilní Švédsko co jich má, měl┤s pravdu, černý muži.

Ale už vidím, že se zase doupouštím chyby. Měřím čínskou duši naším zápaďáckým metrem, což ovšem může vést kábizarním výsledkům. Turistické regimenty pod vedením praporečníků netáhnou kájezeru Bítá Hai pro jeho krásu, ale že je to proslulý turistický cíl. Nestal se jím kvůli nějakým půvabům, ale protože byl za takový prohlášen. A protože byl prohlášen, sluší se káněmu dostavit, vzájemně se povyfotografovat, nastoupit do autokaru a jet kádalšímu. Mastné vstupné nerozhoduje, nýbrž je naopak potvrzením: heč, já si to můžu dovolit!

O něčem, zdá se, to vypovídá. Především o tom, o čem byla řeč už vícekrát: že se už váČíně stačila vytvořit docela úhledná třídní společnost. Cena za autokarový zájezd čítá dobře čtyřnásobek toho, co si ve špinavé fabrice za měsíc vydělá nějaký ubožák, který tam šije trenýrky pro Evropu. Že si mohovitější zákazník dá za své peníze líbit to mašírování vádavechů ani tomu se nedivme, i to odpovídá čínské povaze. Také západní člověk se zápohodlnosti zúčastní hromadného zájezdu, ale vámasovosti si nelibuje; jeho snem je najít někde koutek stranou všeho, jejž by sám pro sebe objevil a byl váněm také úplně sám. Číňan robinsonskými sny netrpí. Vámasách je ve své kůži, radostně se podřizuje jejich režimu. Možná by ho přístup zádruhé strany jezera odradil: hrůza, nikdo tu není, jsem tu sám! Kde je praporek, za nímž bych pochodoval? Kde je někdo, sákým bych se u jezera vyfotografoval, teď já tebe, teď ty měů Je to právě tento povahový rys, pro nějž Číňan mnohem lépe snáší komunismus než my, lidé Západu? Našemu levicovému radikálovi musí dát dost přemáhání, aby se vnutil do kolektivistické jednolitosti, to Číňanovi je přirozeností. Je třeba to vzít váúvahu, když padají otázky, proč se Číňané víc nevzpouzejí ideologické diktatuře: třeba ji zvlášť nemilují, ale nepřijde jim tolik zatěžko se jí podřídit.

Cesta zpátky vede opět kolem autokarového seřadiště. Jelikož mě mezitím pustila dožranost, mohu se věnovat jinému velezajímavému divadlu: Tibeťanky sáčervenými a zelenými turbany na hlavách rozkopávají motyčkami terén, připravujíce jej kávybetonování dalších parkovišť, třebaže bych řekl, že už jich je všude kolem dost, ba příliš. Dohlíží na ně pán vábílé košili sákravatou, na hlavě stavební přílbu, rozkročen, ruce za zádyů přemýšlím, koho mi ta postava připomínáů už vím: panského šafáře. Ještě by měl vedle něj stát mušketýr sálískovkou, a bylo by to kompletní. Tibetské ženičky ovšem robotují za mzdu a snad i dobrovolně, ale nevím, jestli je vátom takový rozdíl: nevolník dostávající svou misku rýže přídělem, nebo nádeník, který si ji musí ze skrovničké mzdy koupit. Podmínkou svobody je možnost volby; a nezdá se mi, že by tyhle babky nějakou měly.

Takže tohle, prosím, je základní kámen čínského hospodářského zázraku, před nímž svět váobdivu klesá na kolena: stamiliony bídně placených ubožáků, jimž pochopitelně stěží může konkurovat blahobytný, všemi lidskými a jinými právy vybavený západní zaměstnanec. Jak dlouho ta konjunktura potrváů no, řekl bych, že věčně asi ne. Určitě nás nečeká čínské tisíciletí, jak jsem už také někde četl. Buď budou i váČíně mzdy pomalu stoupat, až dosáhnou nižší západní úrovně, jak kátomu došlo váJižní Koreji nebo na Taiwanu; pak je ovšem bezkonkurenčnosti konec. Nebo čínská diktatura, vědomá si své závislosti na tom stavu, mocí prosadí jeho neměnnost; pak se ovšem nemohou neprojevit všechny negativní jevy otrokářského státu, na něž zašla již říše římská. Nebo, což je pravděpodobnější, se ještě dřív dostaví nějaká sekundární katastrofa, o niž si Říše Středu intenzivně koleduje, jak už jsme si pověděli.

To tedy bylo poučné, a kam teď dál. Řidič navrhuje horký minerální pramen Xiagei, tam prý se mohu vykoupat. Mám sice zátakových pramenů spíš kontraproduktivní zkušenost, kdo jsi na vandru, nelez do horkých vodiček, jelikož zánich vylezeš jako vyždímaný hadr a bude se ti chtít jen spát. Nicméně je příjemné si zase jednou zaplavat, protože vzhledem kávšeobecnému znečištění není takových možností v Číně moc. A ještě zbývá do večera pár hodin: co sánimi? Řidič nemá dalších návrhů, jako by váokolí už nic pozoruhodného neznal, i musím napomoci jeho paměti. Koukejte, pane, vámojí příručce stojí něco o velkém tibetském klášteře Ganden Sumtseling Gompa, po čínsku Dabao Sí. Je to jen kousek za městem, zamiřme tam! Kouká chvíli, jak tak koukávají Číňané, když se jim do něčeho nechce nebo něco shledávají podezřelým, ale pak se přece jen rozjede. Oklikami po krajích města, úzkými, výmolovitými uličkami, až auto nadskakuje, a zastaví také vátakovém ne zrovna reprezentativním místě. Vpravo váhlinité prohlubni teče potok sářádkou plochých kamenů kápřeskákání, na druhé straně se mezi jakýmisi chatrčemi klikatí strmá, na dvě dlaně široká stezička. äTudy, pane. Tudy se jde do toho kláštera.ô

Už zase nevím, co si mám o všem myslet. Určitě se dalo ke klášteru přijet příměji i pohodlněji než tady mezi tím kamením a ovčími bobky; nehodí se možná ukazovat turistům tibetský svatostánek? Nebo řidič, sám Číňan, pohrdá tibetskou pakáží a neví, proč by mi jej měl ukazovat? Nebo zatřetí, což bych dovedl pochopit nejlépe, má starost, aby ho vátěch místech nenačapal někdo záfirmy, sájejímž vozidlem si nectně tyká? Nebo je vátom nějaká čínská pověra, jako skoro ve všem? No nic. Udatně se vydám vzhůru mezi chatrčemi, ošuměle působící obyvatelé vybíhají na zápraží a vlídně mě zdraví, asi se nestává často, aby tudy prošel cizinec. äDabao Sí?ô vyptávám se, stále vánejistotě, jestli mě ten chlap neposlal někam káčertům ďáblům. Ano, ano, ukazují všichni, odhalujíce váúsměvech bezzubá ústa, jen pořád tak dál, tam to je. A opravdu. Když bez dechu vyšplhám na vrchol kopce, hledím sákrkem vyvráceným na obrovské stavení, celé bílé sáčernými trámci, kávršku zkosené, jak tibetské stavby bývají, malá čtvercová okénka jako temné střílny, zlaté střechy září vásvitu pozdně odpoledního slunce. To už není přezdobený čínský chrám, celý osázený keramickými draky a mytickými postavami, to je Tibet sám vácelé své strohé velkoleposti. Znám dalajlámův palác ve Lhase pouze záobrázků a nejsem si jist, jestli mi bude dopřáno jej ještě spatřit; ale kdyby ne, tohle je důstojná náhrada.

Ovčí stezička mě přivedla kázadní bráně, sedí vání mnich váčerveném rouše a vyžaduje třicet yuanů, celkem přiměřený peníz za shlédnutí takového skvostu. Pak už se smím toulat vnitřními prostorami sám, nikdo mě neoslovuje ani mi nebrání, mohu fotografovat co se mi zlíbí, jen když vámenší místnosti zastanu dva mnichy vápilném přepočítávání peněz, dělají rukama záporné pohyby: schovej foťák! Zajímavé, jak rády všechny šlechetné filozofie a náboženské nauky dávají na odiv své opovržení penězi, ale vázadních komůrkách je pilně přepočítávají. Mnišskou kuchyň si už smím prohlédnout bez překážek, i jídelnu a jiné části budovy, až vniknu do samotné ústřední svatyně. Je jí obrovská, několika lampičkami matně osvětlená síň, červené sloupy mizí vápotemnělé výši, kdesi stranou skupina mnichů monotónně vyzpěvuje posvátné texty, dřevěné stěny omalované také jaksi potemnělými až hrozivými výjevy, ďáblové, skřeti, vyobrazení pekelných muků vůbec se celý tibetský buddhismus zdá být potemnělý, pochmurný, jako by otvíral cestu do podsvětí. Klášter má být starý tři sta let, ale kdyby mi někdo řekl, že tři tisíce, také bych mu věřil, tak všechno dýše ponurou věkovitostí. Trochu zadrhle zkouším něco záté stísněné atmosféry zachytit fotoaparátem, ale to se ví, atmosféra se vyfotografovat nedá, jen se do ní vcítit, když člověk zapudí rušivé myšlenky. Do stran vedou jakési ještě tmavší chodby, plné malých i velkých Buddhů, bohů a démonů, zaprášeného ceremoniálního nářadí i neurčitelného haraburdí, a to už tíseň svírá hrdlo naplno, jako by mi všechno říkalo ľ už ses dost vynadíval? Tak zase koukej mazat, západní človíčku, beztak nemůžeš porozumět, čím šeptá tohle místo! Což bych sám řekl. Jdu tedy ven, na světlo a na vzduch. Závelké terasy je zase jiný pohled na bílé budovy a zlaté střechy, i váměstě na obzoru se třpytí zlatá báň, ale to už není chrám ani klášter, jen do tibetska nakašírovaný památník komunistického Velkého pochodu. Jestli někde někdo viděl paradoxnější zneužití etnicko-náboženské symboliky kátotalitnímu účelu, ať mě o tom zpraví. Trochu se mi ten dojem rozptýlí při pohledu na hejno malých, sotva osmiletých mníšat, shlukují se kolem babky vátibetském kroji a kupují si od ní cukrovinky. Prý má být váklášteře mnichů, velkých i malých, kolem šesti set. Docela pěkné číslo na to, že se nacházíme váateistické diktatuře. Znovu mi přichází na mysl vlastní Tibet: jestlipak bych se tam setkal sátak neporušenou kontinuitou lámaistické tradice?

A ještě není konec všem divům turistické Mekky Šangri La. Zpátky váhostelu si vzpomenu, že bych se měl jít něčeho najíst, a také si pro všechnu jistotu obstarat na zítřek jízdenky. Mohl bych se na autobusové nádraží dát za deset yuanů zavézt taxíkem, ale čert mi nakukal ľ jdi pěšky, cestu najdeš snadno, už jsi tamtudy jednou jel. A když ne, doptáš se. Víš přece, jak se řekne čínsky autobusové nádraží: qíčedžan. První slabika váklesavém tónu, druhá ve vysokém, třetí zase váklesavém. Ještě se podívám do slovníčku, ano, je to tak. Jdu tedy dlouhou třídou nového města, vznik uniformních budov váneohrabaně ozdobném stylu socialistického realismu bych u nás kladl tak někdy do padesátých let, ale tady, kdoví. Tam někde vpředu by nádraží už mělo být. Ale jaksi nic nepoznávám; spletl jsem se? Zastavím inteligentně vyhlížejícího pána ľ nejen váČíně je radno nevyptávat se postav zánejspodnějších vrstev lidu ľ äQingwen4; qíčedžan nali5?ô Nic. Pán koukáů abych zase nemluvil o teleti. Ptám se druhého pána, třetího, pořád nic, ale oni pánové bývají nedovtipní, mají strach na sebe prozradit, že nic nevědí nebo nerozumějí, lepší je ptát se ženských. Měl jsem to vědět. Tamhle na rohu se spolu vybavuje trojice děvčat, třeba budu úspěšnější. äQíčedžan,ô opakují sborem, äano, ano, tadyhle za tím rohem doprava, tam to je.ô Vida, rozuměly. Dal jsem si pozor, jak ten qíčedžan vysloví, a řekly to přesně jako já, proč ti ostatní koukali jakoů? Jenže zajdu za dotyčný roh a už zase se musím ptát, čínské město vypadá pravoúhle, ale nemusí být snadné se váněm vyznat. Zase nikdo nic neví, mužští jako ženské, ať vyslovuji qíčedžan jak chci pečlivě. Ocitl jsem se v městě bláznů? Ale tamhle je hotel, náramný, pětihvězdičkový, co jej dala strana a vláda postavit pro milionářské cizince, tam by měli umět anglicky. Vniknu do toho božíhodového ambiente, ptám se olivrejovaných služebníků ľ äbus station, please?ô Zase: jako to tele. Udolán neúspěchem jdu zpátky do hostelu, jakáž pomoc, snad dostanu jízdenku zítra, když ne na první spoj, tak na druhý nebo na třetí.

Taková dovede být váČíně domluva, zvlášť váodlehlejších končinách. Člověk může nastudovat svou otázku sebesprávněji, když přijde do místa sálokální výslovností nebo se ptá příslušníků národnostních menšin, je váháji. Teprve dodatečně jsem si uvědomil, jak je vátakovém případě třeba si počínat: neběhat a nevyptávat se, ale strčit domorodci pod nos slovníček ľ tadyhlety tři obrázky, pane! To funguje. Čína je plná dialektů, vájihozápadním koutě kátomu etnik jako nastláno, každé sávlastní hatmatilkou, i výslovnost úřední čínštiny se může místo od místa lišit, ale písmo je jen jedno a rozumějí mu všichni. Tak pro příště. Ale co byste řekli, příště už zase všichni mé čínštině rozuměli. Snad vátom Džongdianu bydlí až na ty tři holky samí zabedněnci. Nebo na něj bohové uvrhli prokletí pro to překřtění na Šangri La. Nebo jsem překročil nějaký filologický bludný kořen. A bylo to všechno zbytečné, ráno jsem dostal lístek hned na první autobus, místo pěkně za řidičem, abych se mohl dívat do krajiny, a ještě ta paní za přepážkou mluvila velmi obstojně anglicky. Tak si to přeberte.

Ještě před nedlouhým časem Džongdianem končil svět, ale teď vede silnice dál, úzká, klikatá, stovkami ostrých zatáček vlíná do velehor, až tam kdesi daleko a vysoko překročí hranici Tibetu. Až tam se sice pro to chybějící povolení nesmím odvážit, ale zato se podívám do Děčína. Kdyby někomu to jméno k čínské provincii Yunnan nepasovalo, opravuji se a oznamuji, že jde o horské město Deqin, které se až na ten háček nad e vyslovuje nachlup stejně jako název severočeské metropole. Snad tam seženu nějakou pohlednici nebo aspoň internetovou kavárnu, abych mohl ženě napsat: Pozdrav záDěčína! Ona je totiž Děčíňačka. Ta bude koukat. Zatím autobus stoupá do hor a opět sjíždí do hlubokých, sevřenýcháúdolí, až se krajina pootevře a tamhle vlevoů podívejme, sjezdovka! A ne jen tak nějaká; celé středisko zimních sportů se vklínilo do lesnatých svahů, a hezky zeširoka. U nás by budovatelé takového objektu byli samá ohleduplnost a samý strach, jen neodrýpnout kousek trávníčku, jen zbytečně nepokácet stromečeků to Číňani jsou jinačí kabrňáci. Jako hnědá jizva zeje sjezdovka vátěle krajiny, vybagrovaná až na samou skálu a zarovnaná tu plochami udusaného jílu, tu zase betonem, inu, nejen turistická, nýbrž i lyžařská vášeň pojala zámožnější vrstvy Země středu, a musí jí být učiněno zadost. Ohled na krajinu, na přírodu, nebo jen na obyčejný vkusů sátím ať se baví blázniví Zápaďáci, kteří si myslí, že tou svou ekologií spasí svět. Věru, už se těším na olympiádu váPekingu.6.

Pak se silnice zlomí strmě do údolí, ve svazích visí uzoučké terasy jedna nad druhou, každá sárýžovými políčkem, pěkné skvrny zelené barevnosti váokolní kamenné šedi, kásrázům se tisknou tibetské domky jako vlašťovčí hnízda. A jsou to, nutno nutno povědět, velmi úhledné domky, patrové, sáozdobně vyřezávanou verandou, něco dost jiného než ty nudné, šedivé škatule, vánichž sídlívá lid Han. Vypadalo by to na jistý blahobyt, kdybych se dokázal dovtípit, kde se vátěch neplodných horách bere. Že by zátěch nudličkovitých políček a stádeček chlupatých jaků, se mi nechce zdát. O hodinku dál se údolí rozevře a rozezlení, domky se shlukují vádrobné vesnice vysoko ve svazích, vákaždé vesnici klášter vátypicky tibetském slohu, je zjevné, že zdejší Tibeťané mají blíž ke klášteru než ke komunistickému sekretariátu, a ani šedesát let partajního komanda tu věrnost neutlumilo. Mniši i mníšata vátmavočervených hábitech čekají na autobus nebo se kamsi ubírají, a pozor: každých pár kilometrů svítí novotou modrá tabule sájakýmsi textem, várohu červené pole sápředpisově vyvedeným srpem a kladivem. Co je zase tohle? Proč se čínský režim rozpomněl na proletářskou symboliku, na niž už jinak víceméně kašle? A proč zrovna tady?

Na všelijaké propagační nápisy se váČíně tu a tam ovšem narazí. Přečíst dovedu tak každý třicátý (kdoví jestli) znak, ale i tak rozeznám politická hesla od obyčejné reklamy; kání totiž bývá připojeno telefonní číslo nebo internetová adresa. Kdežto nápisy váčervené barvě bez tohoto doprovodu mohou znít ľ dejme tomu ľ Sláva naší slavné Straně! Pryč sáimperialisty! Taiwan je náš! Ale vesměs jsou už staré a zašlé, pamatující možná ještě Rudé gardy a kulturní revoluci. Ta nápadná čerstvost tadyů že by zrovna tibetským příhraničím cloumaly marxistické vášně? Tomu se zdají odporovat míjející náklaďáky: nad kabinou se stkví váelegantním tibetském písmu vyvedené nápisy nebo snad hesla, tady jeden dokonce hlásá písmem latinským: Om mani padme hum! Čeho je posvátná buddhistická průpovídka v průčelí náklaďáku výrazem? Hrdě hájené svébytnosti? Či snad dokonce vzdoru? Má latinka zvěstovat vzdor cizincům, kdyby tudy náhodou jeli? A naopak tabule sáčínským textem a znamením srpu a kladivaů volá snad: äTahle země patří nám, tibetská pakážiů?ô Škoda, že se mohu jen domýšlet. Ale jakýsi zápas stranou světové pozornosti zde asi probíhá. Je pěkné, že se Západ zastává Tibetu a dalajlámy; třeba by ale také neškodilo hodit pohledem do velehorských údolí provincie Yunnan. Možná zde zápas ještě není ukončen; možná se pekingský režim bojí příliš popudit zdejší Tibeťany, aby neměl patálie i sánimi. To ale neznamená, že se vzdal likvidačních snah. Osídlovací akce nad Džongdianem, ideologická masáž modrých cedulí tadyů Přes všechny nadšené i méně nadšené reportáže záČíny o ní víme příliš málo; a měli bychom. Její zadní dvoreček skrývá všelijaká tajemství, možná i varování.

Dnem údolí se táhne větší vesnice nebo snad městečko Benzilan, prý sámimořádně krásným klášterem Dhondrupling Gompa kdesi dvacet kilometrů stranou, ale nemohu vidět všechno. Zatoů koukejme, kdo to tady šlape na kolech? A on to ten americký mládenec s holkou na cestě ze Šaghaje do Istanbulu, co jsem sánimi klábosil váČengdu. Pěkný výkon, kamarádi. Zamávám jim a mávají také, poznali mě. Ještě že nevědí, co je čeká za chvíli. Nebo možná vědí, a nelekají se. Ze zvyku zkouším formulovat, kolem čeho jsem to právě projel: hrdinství? Ne, ne, to je příliš ošoupané, teatrální slovo, kromě toho potřebuje hrdinství nějakého nepřítele. Tak tedyů tvrdošíjnost? Odhodlání? Dobrodružství? Umíněná snaha něco dokázat? Ale komu, když jsem po ruce jen já, vandrácký dědek, a ještě náhodou? Ať je tomu jak chce, cením si těch dvou nad všechny olympiády. Ne pro ten sportovní výkon; ale jsou mi živým svědectvím touhy po dálkách, onoho objevitelského puzení, daného Bohem jen západnímu člověku a pak už žádnému jinému na světě. Není vídáno a snad ani myslitelné, že by se do velehorského sedla tam vátěch sněžných výškách drápal na kole Rus nebo Arab. Ani Číňan ne, jakkoli zbohatlý. Byla to tahle touha po neznámých obzorech navzdory všem útrapám a nebezpečím, která udělala západního člověkaů ne snad pánem pěti kontinentů, to byla jen přechodná exploze přebytečné energie, našedší svůj ventil váobjevitelských plavbách a poté vákolonialismu. Spíš je díky jí západní člověk dodnes původcem tvůrčího nepokoje, jehož výsledky všichni sávětším či menším zdarem napodobují, ale ke zdroji jim proniknout není dáno. Stalo se příkazem doby po ní plivat, ale bývala důvodem káhrdosti, a až se přeženou vlny módy, zase bude. A jestli jsem kvůli tomu politicky nekorektní, aťsi jsem.

Za Benzilanem to už jde strmě do výšin. Nejdřív ještě po slušné asfaltce lesem, aspoň není vidět ta děsná propast pod námi. Pak se asfalt promění vákočičí hlavy a po chvíli i ty zmizí, nahrazeny kamenito-hlinitou hrbatinou. Zmizí i les a otevře se výhledů ta nekonečná série vlásenkovitých zatáček až kamsi do závratných výšinů tamtudy že máme jet? Silnička je bez patníků a bez krajnic, jen vánejnutnější šíři vystřílená do holé skály, po jedné straně sráz až kápromodrávajícím oblakům, po druhé kolmá propast, až hrůza jímá. Jak hluboko pod námi se může vinout ten stříbřitý provázek horské říčkyů osm set metrů? Tisíc? Tohle tedy jsou opravdové velehory, kam se hrabou nějaké Alpy. Záokna pozoruji, jak kola autobusu těsně sledují vykousaný kraj vozovky, a mimoděk se odtahuji od plechové stěny. Váútrobách mrazí a šimráů marně se napomínám, co blázníš, jestli má autobus sjet ze silnice, může ti být jedno, jestli sáním spadneš do padesátimetrové hloubky nebo do tisícimetrové. Ještě že teď zrovna máme až kápříští zatáčce po pravé straně skalní stěnu, třebaže napadané balvany svědčí, mezi čím tu provádíme slalom. Jenže to už se neodvratně blížíme vysoce naloženému, přetíženému náklaďáku. Sune se vpřed, jedva koly otáčí, obvyklý to jev na čínských komunikacích. Kdyby aspoňů ne, už jsme zase za zatáčkou, řidič houkne a hotoví se předjet tu obludu po kraji propasti. A jaké propasti, kristepane! Nezdá se, že by bylo kápředjetí místo, bok na bok se lepí obě vozidla, kola drží na silnici snad jen půlí pneumatik, uf, pro jednou je to za námi. Ale tamhle už je další náklaďák, tentokrát ztroskotavší kvůli nějaké poruše, také žádná vzácnost.

Tak, metr po metru a zatáčku po zatáčce, se autobus vyšplhá až tam, kde plošší terén naznačuje, že se blížíme kásedlu. Nízké mraky se občas roztrhnou a ukáže se velehorské panorama, ne kdesi vázávratné výši, ale kolem dokola, skoro na dosah. Zasněžený vrch tady hned vlevo nemá na mapě jméno, ale výška je udaná 5200 metry; ledové pláně a černobílé štíty za hlubokým údolímů to by mohl být Kawa Karpo, 6740 m., nebo také Meili Xue Šan, už váTibetu, 6809 m. Sedlo by tedy mohlo být odhadem vánějakých 4500 až 4700 metrech, čímž jsem dosáhl svého životního a pravděpodobně i nadosmrtního výškového rekordu, kterýžto pocit mi kalí jen pomyšlení, že se budu muset touž cestou a sátýmž trnutím váútrobách zase vracet zpátky. O nějakou stovku metrů níž míjíme vyhlídku, jaká by neudělala hanbu žádné obrázkové publikaci, řada čtrnácti čhortenů na pozadí bělostných štítů a hlubokánského údolíů kdyby tak řidič chtěl na chvíli zastavit, aspoň co bych se rozhlédl a udělal si fotkuů to se ví, nezastavil. No nic, jestli se mi podaří sehnat nějaký vehikl, dám se sem zavézt. To už se také ľ konečně! ukáže i Děčín nebo Deqin, taková ne zvlášť výrazná hromada baráků, rozházených porůznu po stráních a váúdolí. Pochopitelně baráků čínských, neboť jako všechna pohraniční města, i Deqin se už stal klínem čínského živlu váokolí závětší části tibetském, zámenší náležícím asi deseti drobnějším národnostem.

(pokračování)

1 Jß te? nevÝm: jakÚho rodu je vá?eÜtin? panda? Kdy× jsem utÝkal zárßje pracujÝcÝch, jeÜt? nebřvala o ×ßdnřch pandßch ?e?, tak×e jsem si ud?lal analogii: ten medvÝdek = ten panda. Ale t?eba je to jinak.

2 Pro nepam?tnÝky: sorela = socialistickř realismus

3 OdmÝtl jsem!

4 doslovn?: äprosÝm otßzkaô

5 kde je?

6 Pozn.: psßno vá˙noru 2008

??

??

??

??



Zpátky