Březen 2011

Vlk na moři a hyeny na souši

Ludwig von Gress

Za obrovské ztráty lidských životů v zákopové válce na západní frontě v první světové válce se dává vina generálům, francouzským, německým a britským. Názory se různí na to, který generální štáb by měl dostat první cenu. Myslím, že by si ji zasloužil generál von Moltke svou variací původního plánu generála von Schliefen, podle kterého, zjednodušeně, měla být francouzská armáda zničena důrazným útokem na pravém, tj. belgickém křídle, případným ústupem ve středu a na levém křídle. Tak by byla francouzská armáda vtažena do kotle a odříznuta od vitálního dopravního, administrativního a zásobovacího uzlu – Paříže. Von Moltke, proti vážnému varování von Schliefena krátce před svou smrtí, oslabil veledůležité křídlo pravé a zdvojnásobil sílu křídla levého. Nepomohlo, že Belgičané bojovali houževnatěji, než se očekávalo, a že bavorský korunní princ Rupprecht, velitel VI. armády na levém křídle místo lákání útočil, a že německý korunní princ, velitel V. armády středu, proti přímému rozkazu, také útočil. Vidina vavřínů za dobytí Paříže překonala disciplinu i zdravý rozum. Jednoměsíční plán zdegeneroval ve čtyřletou zákopovou válku.

Již po půl roce vražedné stagnace na západní frontě admirál von Tirpitz varoval císaře Viléma, že dochází na válku hospodářskou. Jak Velká Británie, tak Německo si byly dlouho vědomy své zranitelnosti v případě námořní blokády a pokoušely se přijít s pravidly, která by nebezpečí omezila. Podle Pařížské smlouvy roku 1846 a Londýnské deklarace 1909 námořní blokáda měla být omezena na tři míle od nepřátelského pobřeží, loďstvo neutrálních států a lodě osobní dopravy měly být nedotknutelné. Navíc i posádka a pasažéři na obchodních lodích válečných států neměli přijít k újmě. Ideální praxe pro válečnou loď měla být varování, prohlídka, vylodění posádky a pasažérů do záchranných člunů a odtažení ukořistěné lodi do neutrálního přístavu, kde o jejím osudu měl rozhodnout soud. Pravidla jistě zajímavá, legální a humanitární, ale zejména v případu ponorek velice nepraktická.

Velká Británie ignorovala třímílové pravidlo a vyhlásila „vzdálenou“ blokádu. První lord admirality Winston Churchill přišel s nápadem „vábniček“, ozbrojených lodí vyhlížejících jako lodě obchodní, pod vlajkou neutrálního státu, které měly vylákat německé ponorky, ty které pravidla dodržovaly, alespoň na povrch. Navíc Churchill dovolil spojeneckým obchodním lodím plout pod vlajkami neutrálních států, to vše zakázáno Haagskou deklarací. Německo reagovalo neomezenou ponorkovou válkou, která vedla k potopení Lusitanie 7. května 1915. Ztráta dvanácti set lidských životů včetně žen a dětí nepředstavovala pro Německo velký úspěch na poli veřejného mínění. Američany to rozhořčilo natolik, že za necelé dva roky, 6. dubna 1917, vstoupili do války také. Je sice faktem, že britský parník kromě pasažérů vezl také americkou munici pro Británii, a že německé velvyslanectví zaplatilo inzeráty v padesáti amerických novinách varující pasažéry, ale moc to ve válečné propagandistické vřavě nepomohlo.

Císař Vilém II. pro jistotu nařídil svým ponorkám nechat osobní a neutrální plavbu na pokoji a Admiralstab musel přemýšlet. Na začátku války, v srpnu 1914, křižník Emden pod velením Karla von Müllera vyplul do moří kolem jižní Asie a během tří měsíců potopil patnáct spojeneckých obchodních lodí a jednu ruskou a jednu francouzskou válečnou loď. Kariéru mu ukončil australský křižník HMAS Sydney u Cocos Islands. Ostatní německé raiders nebyly tak úspěšné. Ze sedmi vyslaných byly tři potopeny spojeneckým válečným loďstvem, jeden vybuchl sám bez cizí pomoci a tři se vzdaly v neutrálních přístavech. Mladý rezervní důstojník Theodor Wolf si uvědomil, že problém spočívá ve výběru lodí – byly to buď válečné lodě nebo osobní parníky. Byly sice rychlé, ale spotřebovaly víc uhlí a byly tudíž závislé na pravidelném a častém zásobování. Kdyby se použily lodě nákladní, nižší rychlost by byla vykompenzována mnohem větším prostorem pro uhlí, miny a zajatce. Mohly by tudíž operovat podle haagských pravidel. Německá admiralita nebyla tak nepružná, jak se často tvrdí, a za čtyři měsíce od Wolfova návrhu vyplula do Atlantiku první loď SMS (Seiner Majestaet Schiff) Moewe (4788 tun). Označení Hilfskreuzer, auxiliary cruiser, pomocný křižník, se nyní zjednodušeně a nepřesně překládá jako korzár. Během dvou měsíců položila u pobřeží Francie, Irska a Skotska minová pole, která potopila tři obchodní lodě a bitevní loď King Edward VI., kromě toho třináct lodí obchodních a zajala jeden britský osobní parník a přes britskou blokádu se vrátila do Kielu. Třicetišestiletý Korvettenkapitän Nikolaus Burggraf und Graf zu Dohna-Schloiden dostal od císaře osobně Pour de mérité, nejvyšší vojenské vyznamenání také známé jako Blue Max.

Další korzáři nebyli tak úspěšní, ale myšlenka se ujala. Admiralstab hledal vhodné velitele, kteří mimo jiné museli mít „štěstí“. Karl Nerger přežil téměř úplné zničení Iltis během boxerského povstání roku 1910 a v bitvě u Helgolandu na začátku první světové války vyvázla jeho loď Stettin s minimální škodou přes usilovnou, ale zřejmě nepřesnou palbu britského námořnictva. Muž, jakého Kaiserliche Marine potřebovala jako velitele jedné z jejích Himmelfahrtdampfers – sebevražedných lodí. Byvše vybrán, vybral si loď a to pouhé dva roky starý, jednokomínový parník Wachtfels o výtlaku 11 200 tun. Admiralita jej od lodní společnosti Hansy koupila, dala mu krycí jméno Jupiter a během šesti měsíců upravila a ozbrojila. Celkem sedm 150 mm-kanónů bylo instalováno a zamaskováno, tři 52 mm-kanóny byly uschovány v podpalubí pro případnou instalaci na lodích zajatých, a čtyři 500 mm-torpédomety výzbroj doplnily. Loď také vezla 465 min a rozložený plovákový pozorovací dvouplošník Friedrichshafen FF33E, později neoficiálně překřtěný na Wölfchen (vlče).

V prosinci 1916 SMS Wolf konečně vyplul pod svým názvem. Rozkazy Nergerovi byly jednoduché – způsobit chaos v Indickém oceánu na britských obchodních linkách podle vlastního uvážení s důrazem na australský vývoz zrní do Evropy. Plavba měla trvat šest měsíců, ale Nerger admirálům slíbil, že vydrží rok. Vydržel rok a tři měsíce. Wolf uplaval více jak 64 tisíc mil, což je skoro třikrát kolem zeměkoule, bez přerušení v jakémkoliv přístavu. Za tu dobu zajal 14 a potopil 16 obchodních lodí s minimálními ztrátami na civilních životech.

Ne všechno se povedlo. Pokládání min nebylo jednoduché. Námořní kontaktní mina té doby bylo sto kilogramů TNT v litinovém soudku, z kterého vyčnívalo osm olověných „prstíčků“, uvnitř se zkumavkou kyseliny sírové. Když se prstíček ohnul, zkumavka se rozbila a H2SO4 zapálila směs chlorátu a cukru. Detonátor pak udělal své s trinitrotoluenem. Muselo se s nimi zacházet opatrně, spouštět přes záď za tmy z lodi předstírající, že je jen obyčejná dopravní, v komerčním kanálu poblíž přístavu často plného plavby jak obchodní, tak válečné. Bylo také nutné poměrně přesně zjistil hloubku, poněvadž délka kotvícího řetězu se musela upravit tak, aby mina plavala šest metrů pod hladinou. Odhad hloubky byl velmi důležitý a v několika případech miny nesplnily účel. Pro Brity nejšťastnější byl případ v Bombaji, kde více než sto deset min s velkým rizikem pokládaných nepotopilo ani jednu loď. Je možné, že silná monsunová bouře následujícího dne je uvolnila a posunula do větší hloubky. K porovnání – dvacet pět min před Kapským Městem potopilo nebo poškodilo tři lodě.

Nerger se choval slušně k zajatcům, jak z lodí neutrálních, tak nepřátelských. Mnoho zajatých námořníků, Norů, Švédů, Číňanů a jiných přijalo jeho nabídku práce na zajatých lodí a nemohlo si jej vynachválit. Stockholmský syndrom ještě dřív než jej psychologové/odborníci tak pojmenovali? Quislingové? Předzvěst norského kapitána Tampy, z kterého australské sdělovací prostředky udělaly hrdinu, protože zbaběle kapituloval před několika mačetami mávajícími teroristy a přivezl 438 narušitelů hranic (starší socialistický slovník) nebo asylum seekers (nový socialistický slovník) do Austrálie? Jiná doba, jiné mravy. Nebo ne?

Po 444 dnech se Wolf vrátil do Německa. Posádka dostala Železné kříže a Nerger Pour de mérite. Skončil první světovou válku jako velitel švadrony minolovek (jakážto ironie) v Baltiku. Pro úplnost, již sedmdesátiletý Nerger byl po druhé světové válce vítěznou Rudou armádou zajat a roku 1947 byl ubit k smrti v sovětském koncentračním táboře Sachsenhausen.

V únoru 1917 první lord admirality sir Edward Carson ujistil parlament, že vláda nebude potlačovat zprávy o korzárech a bude aplikovat politiku „absolutní průhlednosti“. Byla to ovšem absolutní lež. Britové věděli od samého začátku války, že jejich námořní síly na ochranu vitální námořní dopravy nestačí. Když se Němci vrátili k neomezené ponorkové válce, kterákoliv obchodní loď, snažící se z Velké Británie vyplout a vrátit se, měla 75% šanci, že bude potopena.

Britské bitevní lodě, lepší a větší, sice držely bitevní lodě Kaiserliche Marine v šachu, ale podceňované ponorky málem přivedly Velkou Británii na kolena. Není tudíž divu, že se Královské námořnictvo soustředilo na nejbližší vody a že na zámoří prostě nezbylo. Když se začaly potápět lodě kolem Jižní Afriky, kde žádné minolovky nebyly (Kapské Město nemělo ani hlídkový člun), dala se vina místním Němcům a občanům neutrálních zemí. Výraz – vnitřní výbuch (internal explosion) v oficiální zprávě stačil k tomu, aby novináři rozpoutali kampaň proti místním Němcům a neutrálům. Vedlo to k bouřím. Podobně se tisk později choval v Indii, na Cejlonu a v Austrálii. Od začátku války byla ve Velké Británii, jejích dominiích a koloniích přísná cenzura, o něco mírnější než ta dobrovolná dnešní. Bez oficiálního souhlasu nebo možná i podnětu taková by dezinformační kampaň nebyla možná.

V době, kdy Wolf kladl miny, byl ministerským předsedou Austrálie rozený Londýňan, William Morris Hughes. Podle slov jeho soukromého tajemníka, byl cold as sea-ice, vain as a peacock, cruel as a butcher bird, sly as a veasel and mean as cat shit. Jako kdyby to nestačilo, byl také odborovým předákem a zakladatelem Australian Labor Party. Tvrdil, že Němci se chystají převzít Austrálii a zavedl zákony, které možná ani Hitler později nepřekonal. Mezi jiným dovolovaly internaci Australanů i s jedním německým prarodičem. V tu dobu bylo v Austrálii asi 100 tisíc Němců, z toho přibližně dvě třetiny zde narozených. Víc než 4000 byly internovány a mnohem víc propuštěno z práce. Ani jeden jediný případ německé špionáže nebo dokonce sabotáže nebyl nikdy prokázán.

Australské námořnictvo bojovalo jinde, převážně ve Středomoří, a námořní obrana Austrálie byla svěřena našemu spojenci Japonsku. To na začátku války vyhnalo Němce z těch několika tichomořských ostrovů a okupovalo je samo. Na ochranu Austrálie určilo dva lehké křižníky, Chikuma a Hirado pod velením admirála Jamaji. Když SS Cumberland najel na minu, japonští potápěči „zjistili“, že byla obětí vnitřního výbuchu, protože poškozené ocelové pláty byly vyhnuty ven. Admirál Jamaja měl pro své tvrzení, že se jedná o sabotáž, dobré důvody. Jednak byly jeho lodi tak zastaralé, že by setkání s německým korzárem asi nepřežily, jednak byly zaměstnány mapováním australského pobřeží pro budoucnost. Australští potápěči zjistili pravý opak - pláty ohnuty dovnitř a vyšetřovací komise 18. srpna 1917 potvrdila, že loď potopila mina. Zpráva komise zůstala tajná a federální vláda nabídla odměnu Ł5000 za dopadení sabotérů. Když se ztratila SS Matunga (Wolf ji zajal), vláda oznámila, že bude nutno zpřísnit bezpečnost v přístavech. 18. září narazila na Wolfovu minu SS Port Kembla. Opět se lhalo.

Ani v Austrálii, ani na Novém Zélandu žádné minolovky nebyly. Nějak to nikoho nenapadlo. Když konečně nebylo zbytí, Austrálie musela rekvírovat tři rybářské lodě a tři vlečné čluny. Nový Zéland obdobně zabavil dva rybářské čluny a jednu loď velrybářskou. Trvalo půl roku vhodné čluny najít. Naštěstí v tu dobu nebylo k přeměně na minolovku třeba nic víc než řetěz a kapitán buď hrdina nebo sebevrah. Říkalo se – každá loď může být minolovkou – jednou. Nevím, jestli to je jen smutná ironie, nebo potvrzení mého velice nízkého mínění o tzv. žurnalistech, že ve stejném čísle novin, v kterém horlili proti zákeřným sabotérům a opakovali oficiální tvrzení o neexistenci německých minonosek v Tichém a Indickém oceánu, byly vládní inzeráty hledající posádku pro minolovky. Později, když se důkazy již nedaly ignorovat, se tvrdilo, že se jedná o miny doma vyrobené a rybáři německého původu umístěné.

Díky nezištnému daru cara Alexandra, který věnoval králi Jiřímu V. knihu německých námořních návěstí z Magdeburgu potopeného Rusy v Baltiku a kodex obchodního námořnictva z lodi zabavené v Austrálii hned na začátku války a díky další kódovací příručce ukradené z kufru německého diplomata v Persii, mohla admiralita po celou dobu války dešifrovat veškerou komunikaci nepřítele. Pomohlo, že hned v roce 1914 britská loď přesekla jediný německý podmořský kabel a že Němci nevěřili, že by někdo byl schopen jejich depeše číst. (Nepoučili se, a v druhé světové válce udělali stejnou chybu. Teutonská domýšlivost?)

Další informace o aktivitách korzárů poskytla na Fidži zajatá posádka německé třístěžňové plachetnice Seeadler. A jako ve verneovce, našla se a na správném místě skončila poměrně navigačně přesná zpráva v láhvi, kterou hodil přes palubu Wolfu zajatý novozélandský kapitán Meadows, o minokladoucích aktivitách Wolfa. Žádná výmluva neexistovala. Jak britská admiralita, tak australská a novozélandská vláda měly docela přesné informace. Byla válka a informace a dezinformace jsou zrovna tak účinná zbraň jako děla, yperit nebo ponorky. Byl nějaký platný, válečně ospravedlnitelný důvod pro lži? Popírání možnosti existence německých min zvýšilo riziko pro obchodní dopravu, na níž byly závislé jak Velká Británie, tak Austrálie. Pokud kapitán věřil oficiálním oznámením, pod rovníkem se nemusel obávat ani min, ani Hilfskreuzer.

Admiralstab nevěděl, co se s Wolfem stalo, ten pochopitelně nevysílal, tudíž potvrzení jeho úspěšné činnosti mohlo mít propagandistický dopad. Australané ovšem nevěděli, že Němci nevědí. Panika? Informace o minách by mohla postrašit neutrální loďaře , ale postrašila by je víc než tvrzení, že v australských přístavech operují němečtí sabotéři? Přiznat něco jiného by mohlo také vést k panice a všeobecné nespokojenosti, obrácené však místo proti usídleným Němcům proti politikům. Je jediný možný závěr - politici nechránili Austrálii, ale sebe. Riskovali životy námořníků na obchodních lodích pro svou kariéru.

V roce 1917 neměla Austrálie minolovku ani jednu. Po 93 letech jich máme pět. Jsou poměrně nové (1999 až 2003) a byly původně plánovány jako třída Gaeta pro středomořskou Itálii. My jim říkáme třída Huon, mine countermeasures vessels. Jelikož jejich schopnosti závisí na technologii a elektronice, která je více méně tajná, dá se těžko posoudit, jak efektivní by mohly být mimo počítačové modely. Vzhledem k délce australského pobřeží, počtu významnějších přístavů a závislosti australské ekonomiky na námořní dopravě, jich je pohříchu málo.

Již od konce devatenáctého století se prorokuje, že moderní války budou díky technologii kratší. Zatím nejsou, ale takové maličkosti odborníkům nevadí. V každém případě, politici svou vinu na neobranyschopnosti Austrálie dle svých tradic zamlčí. A naše sdělovací prostředky? Také se budou chovat podle svých tradic.

Použitá literatura:

B.D.Liddel Hart – History of the First World War

John Terraine – White Heat, The New Warfare 1914-1918, Book Club Associates 1982

Richard Guilliatt & Peter Honnen – The Wolf - How one German raider terrorised Australia and Southern oceans in the First World War / Random House 2009

Ivo Pejčoch – Němečtí korzáři - Pomocné křižníky první a druhé světové války / Ares 2005

Murray Dear – Mine Warfare in Australian and New Zealand Waters / The Navy Volume 71 No.1