Březen 2011

Jak Američané unesli štěchovický archiv

Marie Homolová

Skupina z šesti Američanů, dvou Francouzů a jednoho Němce, která 10. února 1946 překročila s anglickými pasy československé hranice a přespala v pražském hotelu Alcron, tehdy zřejmě nikomu nepřipadala nápadná. Druhý den v klidu i s náležitou technikou odjela směrem na Hradištko, do terénu sevřeného nad Štěchovicemi Sázavou a Vltavou. Tam je Němec dovedl na místo označené mladým stromkem. Pracovali tu plné dva dny, odkryli vstup do štoly, odminovali ji, na světlo vytahali desítky beden, naložili je na auta a večer 12. února byli pryč. Teprve následující den vypukl na československé straně patřičný poprask, jenže rozkaz uzavřít hranice přišel pozdě. Kolona už byla dávno za nimi.

Dodnes nikdo neví, proč to zpoždění. Přitom už v říjnu 1945 francouzská ambasáda v Praze upozornila naše ministerstvo zahraničních věcí, že ve francouzském táboře pro zajaté německé důstojníky SS se přihlásil jistý Günther Achenbach s pozoruhodnou nabídkou: může označit u Prahy místo, kde jsou uloženy nacistické dokumenty mimořádné důležitosti. Na dopis ovšem nikdo na ministerstvu nereagoval, možná zapadl kdesi v hlubinách byrokracie. Počátkem února ambasáda varování zopakovala se stejně nulovým výsledkem. To, co zřejmě nakonec přece jen naši stranu rozhoupalo, byla výpověď příslušníka SNB z Hradištka, který vyšším místům referoval, že v lese Dušno narazil na skupinu kutajících Američanů. Vykázali se důvěryhodným potvrzením, ale přece jen...

Když se podezření potvrdilo, československá vláda vyslala americké vládě protestní nótu, ta se omluvila a bedny byly vráceny zpět do Prahy. Ale až 2. března! Co se mezitím s nimi dálo? Toť další otázka.

Už 26. února vyšel v The Pittsburgh Press článek popisující americkou akci. Autor Lionel Shapiro, podle vlastních slov očitý svědek, vylíčil stěhování beden ze štoly a momenty, kdy byly na německé půdě otevřeny. Nuže, co novinář sdělil o jejich obsahu čtenářům? Že v nich byly vrcholně důležité československé státní dokumenty, úplné spisy úřadu říšského protektora zahrnující roky 1940 až 1945 a obsahující závažné důkazy, dále záznamy SS v Čechách a na Moravě, přísně tajné zprávy gestapa z let 1940 až 1945, dlouhé seznamy českých kolaborantů včetně těch, kteří hráli významnou roli ve špionáži, směrnice o utajení německých výzkumných projektů a soupis pokladů uložených na našich zámcích, včetně korunovačních klenotů. To vše doplňoval seznam dokumentů, který sem precizní Němci vložili taky.

Když se ony tři desítky beden po československé nótě vrátily do Prahy a byly prozkoumány, něco nehrálo. Především se nenašel zmíněný seznam, podle kterého se dalo ověřit, co uvnitř je, či není a mělo by být. Nebyly tu i některé dokumenty, které Shapiro v článku zmiňoval, ale dalo se mu věřit? Což dramaticky nelíčil, jak u Hradištka Američané pracovali za únorové vánice, ačkoli ve skutečnosti na zemi ležel jen slabý poprašek sněhu? Nebyl tedy i jeho popis obsahu beden novinářsky doladěnou senzací? Pokud si ale Američané něco ponechali, co to bylo? Vrátili původní obsah, nebo ho nahradili něčím jiným? Archiv, nebo poklad?

Každá záhada budí spekulace a tzv. štěchovická kauza na tom není jinak. Už fakt, že velkou část dokumentů, které Američané vrátili, tvořil archiv K. H. Franka, se stal výživným tématem. Sice se vědělo, že Frank pro něj na jaře 1945 hledal v Čechách spolehlivé úkryty, ale dost lidí věřilo, že jeho nejdůležitější část s sebou odvezl na západ a s ní se vydal do rukou Američanů. Nemohly právě toto být listiny, jimiž Američané zaplnili bedny náhradou za něco důležitějšího?

Pravda, Frankův archiv skrýval závažné informace, které pak byly využity v procesu s protektorátní vládou, kolaboranty a v procesu s Frankem. Ale spekulace o tajemství štěchovických beden zůstávaly a později je nevyvrátilo ani dlouholeté vyšetřování velitele štěchovické ženijní školy SS Emila Kleina. Ten nakonec připustil, že jeho lidé v dubnu 1945 štolu hloubili a sám bedny viděl, o jejich obsahu však neměl tušení.

Svou troškou do mlýna přispěl v knize Štěchovický poklad – mýtus, nebo skutečnost? i slavný hledač nacistického pokladu Josef Mužík. A je to čtení rozhodně dráždivé. Mimo jiné Mužík tvrdí, že dokumenty, které pak posloužily při soudních přelíčeních, byly očividně nedotknuté vlhkostí, ačkoli bedny, v nichž ve štole údajně přečkaly téměř rok, byly z měkkého dřeva a rozhodně nevyhlížely vodotěsně. Co víc, podle očitých svědků prý vytáhnout bedny ze štoly stálo Američany mnohem větší námahu, než kdyby obsahovaly pouhý papír.

Co v nich tedy skutečně bylo? Zlato? Klenoty? Jantarová komnata? Vyberte si... Můžeme snad jen doufat, že pánové Mužík a Helmut Gaensel, kteří v okolí Štěchovic přiživují naději najít nacistický poklad, jednou do záhady vnesou světlo.

(http://zpravy.idnes.cz)