Březen 2011

Český zájem neznámý

Jan Macháček

EU se asi už na jaře rozdělí na dva proudy. Přestože od vypuknutí finanční krize a následné krize eura byl už vícekrát hlas evropské komentátorské obce velmi dramatický, teď se zdá, že v Evropě se skutečně začíná lámat chleba. Je totiž velmi pravděpodobné, že se dají do pohybu tektonické desky a ve vztahu k integraci (nikoli nutně ve vztahu ke krátkodobé ekonomické dynamice) začne vznikat tzv. dvourychlostní Evropa. I pro Česko je to informace prvořadého významu.

Unie sice už celou dekádu kvůli euru „dvourychlostní“ je, ale pro obě podmnožiny EU platí až na výjimky stejná pravidla. Nyní se však mění dvě věci. Když to velmi zjednodušíme: Německo žádá větší koordinaci hospodářských politik v konkrétních oblastech a Francie žádá vyšší emancipaci eurozóny jako celku. Začněme tím druhým, zdánlivě méně důležitým.

Už na počátku českého předsednictví v roce 2009 a stejně tak na počátku minulého roku, kdy vypukla řecká krize a s ní krize eurozóny, se Francie snažila o samostatné summity zemí platících eurem (tzv. eurogroup) a posílení této instituce. Mělo to logiku: poryvy krize byly totiž velmi náhlé a Francouzům připadalo, že eurozóna musí odpovídat dynamičtěji, mít silnější reprezentaci navenek apod.

Bylo to Německo, které opakovaně a rezolutně francouzský tlak odmítalo. Německý zájem byl také jasný. Nové členské státy EU rozmělňují francouzský vliv a sílu (které uvnitř eurozóny logicky narůstají). Navíc není v německém zájmu, aby se například Česká republika, hospodářsky vysoce provázaná s Německem, ocitla z hlediska integrace na druhé koleji. Pochopitelně nebylo v německém zájmu ani vyšachovat ze hry Polsko.

Zatřetí – a to bylo možná nejdůležitější – se Němcům zdálo, že všechny tyto francouzské snahy o užší spolupráci uvnitř eurozóny mají jediný motiv: omezit politickou nezávislost Evropské centrální banky, která je pro Němce po zkušenostech dvou hyperinflací v minulém století doslova svatá. Z toho pohledu to vypadalo, že Německo je vlastně ochráncem nedefinovaných českých zájmů: nechce nás nechat mimo hru.

Toto se nyní mění. 11. března se ještě před dalším řádným summitem EU 27 se koná zvláštní summit eurogroup, tedy něco, čemu se Německo dosud velmi bránilo. Zdá se, že Německo v tomto ohledu ustoupilo francouzským představám o větší emancipaci euroskupiny výměnou za to, že hlavní pilíře návrhů na koordinaci hospodářských politik budou pocházet z německé dílny. My nejsme na summit euroskupiny pozváni a je zvláštní, že tento fakt plus samotné konání schůzky u nás nikoho viditelně nevzrušuje. Přitom česká role v této věci rozhodně není zanedbatelná. Přestože nová dodatečná pravidla mají platit pouze pro euroskupinu (pro ostatní dobrovolně), musí je schválit celá „sedmadvacítka“. V Evropě již vyhlášený český „potížismus“ může mít tedy dvě vrstvy. Můžeme znemožnit eurozóně, aby si dělala, co chce. Takový postoj nás ale dříve nebo později vyvede na vnější orbit Unie, a tedy k politické izolaci a omezení vlivu. Nebo to odsouhlasíme s tím, že pro nás tato pravidla v dohledné době (do přijetí eura) platit nebudou. Tím ale dáváme najevo, že nevíme, co chceme. Lepší je říci, co nám vadí a proč. Z kuloárů prosakují informace, že Němci a Francouzi toho záměrně prosazují tolik, aby nakonec prosadili alespoň něco. Proto by Česko mělo dát najevo, co je ochotno akceptovat, nebo co se mu dokonce líbí.

Co je tedy obsahem tzv. francouzsko-německých návrhů na koordinaci hospodářských politik? Ponechme nyní stranou, nakolik jde o věci, které odpovídají na krizi eura. Řada kritiků například tvrdí, že Německo zcela pomíjí aspekt bankovnictví v eurozóně: banky jsou podkapitalizované, nalomené finanční krizí, málo integrované na evropském trhu a neadekvátně regulované. Kritici také říkají, že Německo všechny válcuje a zdůrazňuje jenom jeden aspekt finanční krize – veřejné finance, přitom trable se soukromými dluhy jsou minimálně stejně důležité nebo důležitější. Ale ať je to, jak chce, návrhy vycházejí především z německé domácí politické poptávky. Němci zkrátka mají oprávněný pocit, že záchranu eura platí, a teď chtějí něco za něco. K tomu je třeba mít určitý respekt. Co si tedy Česká republika může vybrat ŕ la carte?

Například ústavní dodatky, které nařídí omezování zadluženosti a střednědobé vyrovnání veřejných financí. Něco takového navrhuje ODS od roku 1996 a i dnešní vláda má cosi podobného v programu. Mnoha lidem v ODS ale vadí, že nám to teď někdo předkládá jako diktát. Diktovat někomu ústavu je sice nehezké, ale možná je to lepší než nesmyslně velké pokuty (a smluvní rigidity), které by nikdo neplatil.

Dalším návrhem je zrušení indexace mezd napříč celými sektory hospodářství, tedy praxe používaná v po uši zadlužené Belgii. Zde můžeme být dokonce velmi kooperativní, protože podobnou praxi u nás vůbec nemáme. Pak je tu třeba rychlejší a razantnější zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu. Máme i tohle domácími experty podporované opatření odmítat jen proto, že budeme muset v tomto ohledu zrychlit a přidat? Alespoň to naši pravicoví politici budou moci politicky svádět na Unii. A konečně výhodné by v očích ODS mělo být i celkové zpružnění pracovního trhu a snazší uznávání diplomů a certifikátů.

Na druhé straně jsou pak návrhy, které pro nás výhodné nejsou. Například daňová harmonizace u daně ze zisku firem. Zde si za nás ale veto odpracují členské státy eurozóny Irsko a Estonsko, takže je otázka, zda má smysl se jaksi principiálně bouřit, nebo si to nechat na jindy.

Tato agenda, která rozhodne o dvourychlostní integraci EU, se bude řešit už za několik týdnů a na Česko dopadne zcela zásadním způsobem. Jak se tedy budeme rozhodovat? To je právě ten problém – nevíme.

Největší slabinou české zahraniční politiky je, že nemá definované národní zájmy, cíle nebo alespoň obranné principy, přes které nejede vlak. Jediný neustále opakovaný český národní zájem je zvýšení výroby jaderné energie a cíl stát se evropskou mocností ve vývozu elektrického proudu. Chceme ale dvourychlostní Evropu ve smyslu integrace? Odmítáme koordinaci hospodářských politik z principu? Umíme si definovat, co nám vadí a co ne? Na veřejnost neproniká, že by se o něčem takovém ve vysoké politice vážně diskutovalo.

Tentokrát nejde o diktát „nikým nevolených bruselských byrokratů“, které tolik nesnáší česká pravice. Prvoplánově viděno, jde o nátlak „volených německých politiků“. Zdejší vláda navíc může mít pocit, že nás Němci na rozdíl od Řeků a Irů zachraňovat nemusejí. Dobře, ale vězme též, že pokud se v koordinaci nic nepovede a eurozóna a po ní celá EU začne směřovat k rozpadu, bude německý politický vliv na Česko ještě mnohem silnější. A zároveň s ním posílí i ten ruský. Navíc kdyby se německý plán nyní nepovedl, budou si Němci pamatovat, kdo je nepodpořil a proč. A jestli to vlastně někdo neudělal jen z pouhého ideologického rozmaru, z lenosti definovat národní zájem.

(Respekt, www.respekt.cz)