Březen 2011

Západní stát je mateřsky pečujícím Mutterlandem

Dušan Spáčil

Biolog, filozof a spisovatel Stanislav Komárek loni pobyl v Austrálii. Studijní výlet mu posloužil nejen k zevrubnému průzkumu chování dvou- i čtyřnohých protinožců, ale pomohl mu i odpoutat se od pocitu, že Evropa je pupkem světa. A že západní civilizace je dokonalá.

* E15: Brzy má vyjít vaše nová knížka, která pojednává o mužském a ženském principu v dějinách. Proč jste se pustil právě do tohoto tématu?

Protože tyto principy prodělávají vývoj, který je těžké nereflektovat společensky i soukromě. Euroamerická kultura prošla za posledních sto let v této oblasti posunem, který muslimská nezažila. Právě proto nás muslimové tak děsí. Muslimská společnost totiž je, co se týče rozdělení rolí a společenského povědomí, na tom zhruba stejně, jako byla ta naše kolem roku 1890. Zatímco doba našich pradědečků nám připadá jako nostalgický poloráj, v Íránu je podle nás peklo. Věc ale není takhle prvoplánově jednoduchá.

* E15: To je určitě pravda, ale to srovnání s obdobím před 120 lety mi přijde přitažené za vlasy. V Evropě se třeba nenosily burky.

Závoje přes obličej se nosí v naprostém minimu muslimských zemí. A nemívaly snad evropské ženy šátek uvázaný „na babku“? A to je přesně to, co se nosí v Íránu. Pokud nějaká kultura má za dobré se zahalovat, skutečně proti tomu musíme tak bojovat? Nemají náhodou kus pravdy naši kritici, když tvrdí, že předstíráme, jak jiné kultury chápeme, ale ve skutečnosti chceme rozšířit jen ten náš typ civilizace? Že pouze došlo k tomu posunu, že tak už obvykle nečiníme vojenskou mocí jako v 19. století?

* E15: No my se o to snažíme, protože jsme přesvědčeni, že naše civilizace je svobodnější a příjemnější a lidé se v ní mají lépe, což je asi objektivně pravda.

Možná to objektivně pravda je, ale podle všeho o to značná část třetího světa nestojí. Budeme-li my jiné „oblažovat“ pod nátlakem, nedočkáme se brzy sami téhož?

* E15: Když pomineme čistě náboženské důvody, proč oni vlastně na těch svých anachronismech tak lpějí?

My jejich svět bereme jako anachronický, oni zase vývoj v západní civilizaci vnímají jako patologický. Totálně se míjíme. Naše představa, podle níž se u nich masově týrají ženy, všichni žijí ve středověkých předsudcích, vyjí fanatismem a nevěří ve vědecký světový názor, je stejně bizarně schematická, jako když si oni představují Evropu jako kontinent, kde lidé namísto o děti pečují o psy, všichni se opíjejí až k pozvracení a zapomněli na Boha všemohoucího. Obojí je stejná karikaturní pravda-nepravda. Pobýval jsem v muslimských zemích dost dlouho, abych mohl říci, že je to společnost sice dosti jiná než naše, ale samozřejmě ne takové dílo ďáblovo, jak si malujeme.

* E15: A k jakému závěru vlastně docházíte? Máme se změnit?

Popsat věrně situaci je lepší než pokus o reformu. Tedy alespoň na začátku. Jedná se v podstatě o to, že naše společnost byla v roce 1890 mužsky dominovaná a stát byl svým charakterem to, čemu se v Německu říkalo Vaterland. Tvrdý, žádající, rozkazující, v horším případě posílající na frontu padnout za císaře pána. Za sto let se ale vše překlopilo. Dnes je západní stát mateřským způsobem pečující Mutterland, ale ta péče má i všechny méně příjemné aspekty mateřské lásky, tedy i včetně dusivě pevného přivinutí, při němž mohou až žebra praskat. Toho si povšiml už před lety můj oblíbený Arthur Koestler. Pochopitelně v konfrontaci s kulturním okruhem, kde tato změna neproběhla, je naše kultura odkázána na sofistikované zbraňové systémy, protože tradiční válku bychom už nedokázali vést, neřkuli ji vyhrát.

* E15: Evropa je tedy prostě změkčilá?

Nu, jsme taková civilizace v pozdní fázi. Ale východní Asie to už zažívá také, dokonce tam tento vývoj probíhá rychleji - proto je tam také ekonomický růst mnohem vyšší. Východní Asie na druhé straně nikdy neměla od sebe tak vzdálený, řekněme to jejich výrazem, jinový a jangový pól. Když třeba pozorujete čínské mnichy a mnišky, nepoznáte je od sebe. Mají stejně oholené hlavy a stejné hábity - těžko poznáte pohlaví. Polarita mezi pohlavími tam nikdy nebyla tak velká jako u nás. V Asii si také byli vždy vědomi toho, že oba konce páru polarit jsou nějakým způsobem důležité. Evropa naopak vždy podléhá mylnému přesvědčení, že ze dvou konců polární dichotomie (maskulinita-feminita, etatismus-trh, víra-nevíra) je jen jeden správný a ten druhý je třeba hubit. Tohle by východní Asie nikdy neřekla a v tom je její přednost.

* E15: Řekl byste tedy, že když dojde k ženské emancipaci, společnost se automaticky dostává do problémů?

Záleží na tom, co si pod emancipací představíte. Faktem je, že jak jinak než prohozením rolí se dá v rámci radikální emancipace řešit reprodukce? Lidské děti totiž vyžadují dlouhou a soustředěnou péči. Možnosti jsou vlastně jen dvě: jedna znamená s reprodukcí postupně ustat. Každý si jede po svém, společenství se změní v miliony workoholiků a workoholiček, maximum energie se spotřebovává v rámci kariéry. Dětí je málo, společnost se musí udržovat přílivem obyvatelstva odjinud. Ten ale přichází z jiných krajů a kultur a mnohdy jsou to přistěhovalci velmi odlišní, jimž jsou naše hodnotové představy cizí. A druhá možnost je ono převrácení rolí – tedy muž v domácnosti pečuje o děti. První varianta je ale z hlediska vrozených dispozic mnohem pravděpodobnější. Samozřejmě by mohl nastat nějaký systém typu včelího úlu – rozmnožuje se jen část lidí, zato intenzivně, a ostatní se věnují money-makingu. To jsou ale nepravděpodobné a nestabilní varianty. Jak ale docílit stability systému, aby nevymíral? To je dnes kardinální otázka Evropy, s níž se muslimský svět díky své tradiční struktuře nepotýká.

* E15: Na jaře čeká republiku pravidelné sčítání lidu. Zaujalo mě, že kategorie národnosti v dotazníku bude záležet na rozhodnutí každého jedince. Co si o tom myslíte?

Rozhodnout o tom, jaké je člověk národnosti, jednotlivec opravdu do jisté míry může. Mám s tím osobní zkušenost – osm let jsem se v emigraci pomalu stával Rakušanem. Trochu se mi to podařilo, trochu ne. Na konci mého pobytu v Rakousku jsem sice stále mluvil německy s cizokrajným přízvukem, když jsem však psal, už se to nepoznalo. A kdybych tehdy musel někde uvést do kolonky národnost, možná bych si napsal národnost rakouská.

* E15: Mně ta možnost vybrat si národ přijde divná. Už samo slovo národnost přece souvisí s narozením - do určité kultury, tradic. A do určitého jazykového prostředí.

Národnost neznamená všude totéž. Její vnímání podle jazykových kritérií někde platí - ale někde vůbec ne. Rodilý německý mluvčí může být Němec, Rakušan i Švýcar. A také Irové se cítí samostatným národem, ač už z devadesáti procent je jejich mateřštinou angličtina. Třeba naopak v Osmanské říši byla národnost vnímána důsledně nábožensky.

* E15: Kultura a tradice ale k národnosti patří všude, ne?

Soudím, že národnost je ale přesto možno změnit. Takový člověk jen svou kulturu, do níž se narodil, nahradí jinou kulturou - s jinou minulostí a jinými tradicemi. Jiná věc je, že svou novou roli patrně nebude zvládat tak dobře, jako by zvládal tu původní. Ale může mít důvod, proč se mu to vyplatí.

* E15: Stát se Rakušanem či Čechem je tedy vcelku uskutečnitelné.

Za určitých okolností ano. Rovněž stanete-li se muslimem, v řadě islámských zemích vás budou vnímat jako svého soukmenovce. Mohlo by vám ale vadit, že už budete muset v této pozici zůstat, protože odpadlictví od islámu se, jak známo, trestá smrtí. Kdybych si ale usmyslel, že budu Číňanem, což je národ, který mne z mnoha hledisek zajímá, určitě se mi to nepovede. Na dokonalé zvládnutí čínského jazyka už nemám sílu, kapacitu ani věk.

* E15: Položil jsem vám tuto otázku o volitelné národnosti, protože často hovoříte o potřebě větší svobody. Přijde mi však, že jak se díky ní rozpadají různé danosti – třeba když si můžeme zvolit národ – také kvůli ní o hodně přicházíme.

Svoboda je velký statek, ale řekne-li se svoboda, musí se ozvat i odpovědnost. Svoboda bez odpovědnosti přináší velmi hořké plody, svoboda tohoto typu se mění v cosi jako zvůli. Samozřejmě čím více svobody, tím lépe. Ale zároveň i více odpovědnosti, to se nedá oddělit. Tradice nakumulovaná minulými generacemi se dá chápat jako opora, korzet. Korzet je dobrý, když nám selhává páteř. Ale když je korzet příliš utažen, škrtí nás a omezuje v pohybu. V dějinách vždy docházelo k tomu, že se odkazy minulosti opouštěly, zjednodušovaly, ba i ničily. A to má dvojí účinek – jednak osvobozující, jednak barbarizující. A opět to jsou neoddělitelné strany jedné mince. Když je tradiční kultura příliš propracovaná, když je tradice příliš, zhroutí se, jako po pádu mandžuské dynastie v Číně v roce 1911, když ale většina tradice vymizí, odcizujeme se sobě samým a svým předkům.

* E15: Lidé o svobodu často nestojí. Není to i proto, že je někdy svoboda unavující?

Je mnoho druhů svobody. Třeba technologická udělátka poslední doby mohou svobodu nejen nabízet, ale i jiných typů svobody zbavovat. Když občané sedí u komputeru a hrají obskurní hry, nejsou svobodnější, ale naopak uvázáni jako psi u boudy. Jsou svobody zdánlivé a svobody opravdové a hlavně široká škála mezi těmito krajními možnostmi. Třeba sedět u rybníka a rozmlouvat na dálku mobilem s přáteli je určitě významné rozšíření svobody proti době, kdy mobily nebyly. Výběr mezi 800 kanály komerční televize už akt svobody tak moc není - je to volba otroka, který si z osmi set bičů vybírá ten ke svému švihání.

* E15: Nedávno jste se vyjadřoval k našemu školství. Říkal jste, že je stále příliš ve vleku rakousko-uherského modelu. Prý by studentům nemělo být vnucováno takové množství látky k memorování, ale spíše by se měli naučit samostatně přemýšlet. Ale neděje se to už v dostatečné míře?

Minimálně by volnější myšlení mělo být umožněno těm, které něco takového těší. Ono přemýšlet neznamená hledat něco na Googlu. Samostatná žákovská práce na školách spočívá většinou v tom, že si student stáhne, co najde a ti lepší si třeba i něco přeloží z cizojazyčné verze Wikipedie. Myšlení je ale tvořivý proces - skutečnou výchovu k samostatnému myšlení není možno pominout. Minimálně u budoucí elity. Lidé samozřejmě nejsou stejní. Pokud někoho nutíme do stávajícího - tedy c. a k. modelu školství, pro někoho to bude příliš, někdo se v tom bude cítit skvěle a někdo se v tom bude cítit jako ve zmíněném korzetu. Navíc je jasné, že s pedagogy, kteří jsou po staletí vzděláváni stejně stereotypně, se nedají dělat zázraky. Ale české školství by se k větší svobodě posunout mělo. Nadaní lidé v tomhle národě jsou. Bohužel tu nemají slovo, které by stálo za řeč.

Stanislav Komárek (52). Biolog, filozof a spisovatel. Zabývá se zejména dějinami biologie, vztahem přírody a kultury, humánní etologií a biologickou antropologií, biologickou estetikou, dílem Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga. Osmdesátá léta strávil v emigraci v Rakousku. Od roku 1990 působí na Katedře filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, v letech 1996–2001 jako vedoucí katedry. Od roku 2003 je na hlavní úvazek členem Katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií UK. Roku 1994 se habilitoval v oboru entomologie, roku 1997 získal doktorát v oboru filozofie výchovy, roku 2001 byl jmenován profesorem filozofie a dějin přírodních věd. V literatuře měly ohlas zejména jeho romány Opšlstisova nadace, Černý domeček a Mandaríni.

(E15)