Březen 2011

Gaza, uprchlíci, americký profesor, rozzlobený Hamas

Otto Ulč

V demokraciích se musíme potýkat s nepříjemností přiznání, že za ty které potíže si můžeme sami. Těžko lze všechnu odpovědnost svádět na vlastní vládu, kterou si lid svobodně zvolil. Arabové to mají jednoduché: vždy všechno zavinil někdo jiný – zejména ovšem Amerika a Izrael. V roce 2002 vydala OSN podrobnou, objektivní studii, jíž se z pochopitelných důvodů dostalo pramálo publicity. Zabývala se totiž socioekonomickým výkonem všemožných regionů ve světě a ten arabský dopadl se závěrečnou diagnózou, že muslimská oblast – 22 členských států Arabské ligy - je v podstatě tzv. dysfunctional. Vzdálenost mezi životem bohatých a chudých je astronomická, obohacování lidstva užitečnými znalostmi je minimální. Porovnejme s Izraelem, jedinou fungující demokracií na Blízkém východě, kde v prostoru miniaturního rozsahu bez přírodních zdrojů se podařilo vytvořit životní úroveň převyšující okolní, mnohde ropou bohatě obdařené končiny. Židé, jejichž počet dosahuje pouhých dvou desetin jednoho procenta světové populace, v tomto 21. století prozatím získali 32 procent čili téměř jednu třetinu všech Nobelových cen. Jejich výkony ve vědách, umění, ekonomii, dosaženém životním standardu jsou přece fenomenální.

Když se rozhlédneme po převážné muslimském světě, od Maroka po Pákistán, tam Izrael nikdy nebyl centrálním jablkem sváru. Z arabských států, co se kdy pustily do války proti Izraeli, prohrály je všechny. Teprve po porážce v roce 1967 o sobě začali tvrdit, že jsou Palestinci, ač Palestina jako státní útvar před tím nikdy neexistovala. (Rovněž se začali domáhat Jeruzaléma jako svého hlavního historického města, ač v Koránu o něm není ani jedno slovo, na rozdíl od Bible, zmínivší se víc než 700krát.)

Kdo je uprchlík? Tvor, který prchá od něčeho nebo k něčemu? Kdo se dal do pohybu dobrovolně nebo z donucení? Sudetští Němci, tři miliony jich, po druhé světové válce se na nádražích do připravených dobytčáků dobrovolně nehrnuli. Nejmohutnější pohyb obyvatelstva postihl indický subkontinent po ukončení britské koloniální vlády a vyhlášení nezávislosti. Obrovské množství (8,5 milionů) Hindů se rozloučilo se svými domovy v západní části země, jež připadla islámskému Pákistánu, kam naopak zamířilo 6,5 milionu muslimů. Přesuny nikterak harmonické, množství ztrát na životech se nikdo nedopočítal.

V roce 1948, kdy došlo k vyhlášení státu Izrael, většinu tam sídlících Arabů tvořili nedávní přistěhovalci, přilákaní hospodářskými možnostmi zásluhou kolonizace evropskými sionisty ve dvacátém století. Na zrod židovského státu zareagovali arabští sousedé vojenskou (neúspěšnou) invazí a výzvou arabskému obyvatelstvu, aby dočasně odešlo do bezpečí, než se podaří Židy zlikvidovat. Vzdor výzvám z izraelské strany, aby zůstali ve svých domovech, na dobrovolném odchodu se podílelo mezi 450.000 a 700.000 osob. Opačným směrem se v té době, vesměs velice nedobrovolně, vypravil jeden milion sefardských Židů ze severní Afriky a z Blízkého východu. V třicátých letech tvořili třetinu obyvatelstva v tehdejším Bagdádu. A na rozdíl od arabských utečenců, museli se rozloučit se značnými zanechanými majetky.

Všechny ty miliony běženců našly nové domovy – s jednou výjimkou právě těchto Arabů, jimž takovou příležitost jejich souvěrci odepřeli. Nadále, po dobu už tří generací , setrvávají v uprchlickém permanentním provizoriu a stejně dlouho jim mezinárodní světová organizace zajišťuje tak zbytečné potupné živoření. OSN zřídila speciální úřad pro právě tento účel: UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), starající se o 59 táborů, s personálem 29.000 zaměstnanců a neméně mamutím, Valným shromážděním OSN schváleným rozpočtem 541 milionů dolarů (2008). UNRWA původně počítala s likvidací táborů do roku 1952. K ničemu takovému však za víc než půl století nedošlo. Štědrost Arabů, jakkoli ropou a miliardami peněz oplývajících, ve prospěch svých islámských bratrů je prakticky nulová, stejně tak jako jejich neexistující ochota umožnit příležitost k permanentnímu usídlení. Prázdného prostoru k dispozici přece mají habaděj. Záměrem arabských států je zlikvidovat Izrael touto cestou. Udržovat tábory v beznaději, bez perspektiv. Z původního nároku na uznání „uprchlictví“ se stalo právo dědičné, teď již v třetí generaci, palestinští permanentní celoživotní uprchlíci se již téměř desetinásobně zmnožili na 4,6 milionů. Podle vzoru „čím víc, tím líp“ - pořádná to demografická protiizraelská zbraň.

UNRWA se pozvolně změnila z agentury asistence na co nejspěšnější ukončení uprchlického údělu, tak jak fungovala ve všech ostatních případech, a stala se nástrojem pokračování bezperspektivního, případně i explozivního provizoria. Mládež tam vychovávaná k nenávisti, tábory centrem pro výcvik teroristů, glorifikace sebevrahů, též bezpečným místem pro skladování válečného materiálu. Ambulantní vozy s písmeny UNRWA zvlášť vhodné pro transportování zbraní, výbušnin, bomb, raket.

Téměř před pěti lety se Izrael stáhl z Gazy, kde v roce 2007 se vlády zmocnila radikální organizace Hamas, jež odmítá právo Izraele na existenci a usiluje o jeho zánik. Vyklizení Gazy nepřijala jako vstřícné gesto, ale jako důkaz slabosti a pobídku ke zmnožení raketových útoků na území tolik nenáviděného nepřítele. Však jedině proto došlo k izraelské blokádě, aby zabraňovala dodávkám zbraní teroristům.

O zmohutnění blokády teď (v červenci 2010) usiluje Rashid Khalidi, profesor arabských studií na Kolumbijské univerzitě, mé alma mater, též někdejší mluvčí Arafatovy P.L.O. (u State Departmentu na seznamu teroristických organizací), osobně spřízněný s Barackem Husseinem Obamou. Loď, převzavší jméno Obamovy knihy The Audacity of Hope (Odvaha naděje), vypluje z USA, ve Středozemním moři se spojí s mohutnou, pokrokově smýšlející flotilou zejména z Evropy. Odstartován byl apel sehnat do měsíce 370.000 dolarů na potřebné výdaje. Není dosud známa odezva, zejména v kruzích židovských voličů, kteří pro Obamu hlasovali v rekordním množství.

Na rozdíl od uvažování ve Washingtonu, u severních sousedů v Ottawě došlo k zásadnímu posunu: „Obtížné by bylo najít stát přátelštější vůči Izraeli, než je Kanada,“ ocenil Avigdor Lieberman, izraelský ultranacionalistický ministr zahraničí. Peter McKay, jeho kanadský protějšek, potvrdil slovy, že „není obtížná volba být na straně demokracie ohrožené teroristy a skupinou chladnokrevných vrahů.“ (The Economist, 29. 5. 2010 : 40). Kanada byla také jednou z prvních zemí, která po volebním vítězství Hamasu zastavila všechnu finanční podporu palestinským směrem.

Obama přislíbil Gaze – neboli teroristickému Hamasu – miliony dolarů podpory a tamější vládci zakázali další činnost významných organizací, včetně těch, co spolupracují s OSN. Palestina už pozřela miliardy peněz. Ona UNRWA (United Nations Relief and Works Agency) má mandát všemožně se starat o 80 procent jednoho a půl milionu obyvatel Gazy. Vládnoucí Hamas se ovšem mnohamilionových fondů snaží co nejvíc zmocnit a distribující orgán UNRWA vystrnadit. Jeho místním ředitelem je Irčan John Ging, v jehož zájmu není podporovat podmínky, jež by umožnily přeměnu Gazy v druhý afghánistánský Tálibán. Rovněž, s ohledem na zájmy dárců v západních zemích, do školních osnov došlo zařazení výuky o lidských právech, z čehož by se dokonce dal odvodit nestravitelný princip nadřazenosti Charty OSN nad islámským právem.

V globální mediální megatonáži způsobené blokádou, střetem s plavidly mířícími ke Gaze, jiný konflikt, na území Gazy s potenciálně důkladnějším dopadem, zůstal nezaznamenán – totiž soutěž o sympatie místní mládeže. Její letní tábor, na pláži světovou organizací zřízený, se totiž stal bojištěm. Skupina třiceti maskovaných islamistů,se souhlasem oficiálních strážců z řad Hamasu tam pronikla, přepadla, zapálila, zničila. Aby se zbavila nebezpečné ideologické konkurence. Hamas organizuje své vlastní letní tábory, kde se mládeži dostává perné náboženské výuky - memorovat korán, nazpaměť se učit text v antikvární, jim nesrozumitelné verzi arabštiny, a po takovém trýznění mysli na program přijde osvěžující gerilový trénink jak ničit, zabíjet nepřítele a případně sama sebe na cestě do ráje. Jenže něco takového Irčan Ging nevyučoval a již i v minulosti byl obviňován z šíření „mravní korupce“. Odhadem 200.000 mládeže islamistům upláchlo a dalo přednost jinému druhu zábavy.

Co si s takovým dilematem počít? Vyřešení by bylo jednoduché, být ovšem potřebné politické vůle. Začněme s penězi: tuto značně nákladnou větev OSN financují USA a Evropská unie. Štědrost Arabů, jakkoli ropou a miliardami peněz oplývajících, ve prospěch jejich islámských bratrů je prakticky nulová. Nechť Amerika a Evropa už nadále nevydají ani halíř. A když se potřebná kuráž nenajde, o to víc by si aplaus zasloužila taková iniciativa od všech mořích vzdálené České republiky, nějakou to korunou patrně též přispívající.