Březen 2011

Někdejší znamenité tupení národa

Otto Ulč

V osmdesátých letech jsem se pustil do průzkumu profilu a motivace tehdy nejposlednějších uprchlíků od budování vědeckého socialismu. Mezi popudy mocnou svou přitažlivostí se rovněž uplatnila kategorie "Primitivní propaganda, oblbování". Pohrdání veřejností, například oním "zušlechťováním informací". Třeba zušlechťování srpnového příjezdu tanků tvrzením "Sovětský svaz čestně splnil svůj závazek obsažený v bratislavském prohlášení ze srpna 1968" (Rudé právo, 21. srpna 1970, s.2). Teroristé PLO (OOP) vraždící na letištích: "Kdo je skutečným autorem zločinných útoků, na to odpovídá jednoduchá logika známé otázky - komu to slouží." Ergo, USA a Izrael jsou odpovědny. (Rudé právo, 30. prosince 1985, s.7). "Denne sme svedkami toho, že USA neustále zostrujú bezuzdnú psychologicku vojnu... z antikomunistickej propagandy sa vytratili posledne zvyšky kultúrnosti. Je to súčasť prípravy jadernej vojny." (Práca, 9. března 1984, s.4).

A občan se unaví, unaví. Necloumají-li s ním takto militantní výkřiky, škrtit ho bude totální mentální prázdnota, zabijácká nuda. Však "Nedostatek smyslu pro teorii a ideologii vede k tomu, že se živelně prosazuje empirismus, což je poznání, které se opírá pouze o zkušenost, je tedy nutně omezeno na postihování pouhého povrchu skutečnosti, neodhaluje podstatu jevů. Zdaleka nám nejde jen o znalosti, ale především o formování vědeckého světového názoru, který je ideovým základem celé komunistické výchovy," sdělil Bohumil Němec, pražský stranický tajemník (Tvorba, 13. ledna 1982, s.3). Pádná dikce partajního pracovníka stvrzena Karlem Rychtaříkem, vědcem s tituly před i za jménem: "Dnes intenzivně rozvíjíme zejména sociologická poznání, která usilují o vyčlenění typických, trvalých vlastností a znaků člověka, jimiž se stává určitým, sociálně historickým subjektem, příslušníkem třídy, socioprofesních, demografických, etnických, věkových, vzdělanostních a jiných sociálních skupin" (z dlouhého článku "Člověk poznávaný vědou a uměním", Rudé právo, 2. června 1984, s.5). Ani básníci nešetřili chudáka občana. Zasloužilý či dokonce národní umělec Miroslav Florián zasáhl poémou nazvanou Embargo končící takovýmto finále: "A brambory, ty zradily svou vlast. Rýže je tvrdá. (Pozor, pozor na ni.) V prašivé době žijem, kongresmani!" (Tvorba, 14. března 1984, s.1)

Prchalo se i z bizarnějších důvodů. V poslední srpnové neděli 1984 v západoněmeckém městečku poblíž holandské hranice jsem pro náš v Kanadě vycházející časopis Západ zpovídal sličnou štíhlou tmavovlásku Natašu Bayerovou, bývalou cizojazyčnou průvodkyni ve službách Čedoku. Tu do exilu nevypudil normalizační poeta, ale kanadský udavač, původem z Humenného.

Ulč: "Lidé utíkají na Západ z všelijakých důvodů, prchá se před kriminálem, před tchyní, ale před pokrokovým kanadským udavačem? Jaký to kanadský žertík!"

Bayerová: "Viďte. Soudruh Michael Lucas, prezident sovětsko-kanadské společnosti, sídlem v Torontu, a tohle se mu povedlo."

U: "Zas tak docela se mu nepovedlo. Vždyť vás nedostal za mříže."

B: "To je pravda, ale od propuštění, pronásledování a případného uvěznění jsem si pomohla sama, respektive vděčím pár statečným lidem - vzdor všem snahám soudruha Lucase."

U: "Jak často jste jako průvodkyně dostávala ošemetné, ba i provokativní otázky - například o přítomnosti Rusů, o chartistech?"

B: "Pravidelně. Že všude kolem slyší nadávání na komunisty a proč že tito lidé volí jen komunistickou stranu."

U: "Ano, ovšem, jaká to kardinální otázka."

B: " Velmi často se ptali na osvobození Československa v roce 1968 - tedy na naše znovuosvobození. To proto, že dostali brožuru o Praze,. kde je o tom kapitola."

U: "Řekla jste třeba, že Vasil Bi?ak si nezaslouží Nobelovu cenu míru?"

B: "To ne. Ale otázky byly většinou jiné - spíš se ptali, proč v hotelu, kde jeden pokoj na jednu noc stojí sto dolarů, jsou nefungující záchody, záchody zamčené a na nich cedulka, text mi citovali, nebo že aspoň není toaletní papír."

U: " Kolik jste těch turistických zájezdů podnikala, a vzpomínáte si vůbec na zájezdy s těmi Kanaďany, kde jste se měla dopustit velezrádných komentářů?"

B: "Denně jsem absolvovala jednu okružní jízdu, která trvá dvě hodiny. Prováděla jsem celkem čtyři skupiny oněch mladých kanadských návštěvníků. Přijeli k nám autobusem, od osmi večer do deseti obdrželi přednášku o Praze a socialismu, pak se rozprchli po barech a ráno v devět hodin jsem je přiopilé obdržela já a oni pak pokračovali směrem na Cínovec, do DDR, aby ještě tentýž den byli v Berlíně. Dávali tytéž otázky - co že to znamená vstoupit do KSČ, ptali se na cenzuru, možnost vycestování, jak je to s byty a platy vůbec. Všem jsem odpovídala."

U: "Tak kde bylo vaše zločinné kálení na socialismus?"

B: "Myslím, že jsem odpovídala poctivě. Nic jsem nezkreslovala - ale ani nepřikrášlovala. Ale když přišlo z Kanady sáhodlouhé udání, jistý funkcionář si mě předvolal, aby se na mne podíval, co jsem za osobu. Zda bych byla schopna na krátkém zájezdu - trvá oficiálně dvě hodiny, ale průvodce určitě nemluví déle než hodinu a půl - mezi informacemi o palácích a katedrálách, vychrlit tolik hanobení, tak jak Lucas tvrdil. Tedy ten funkcionář, člen strany, prosím, došel k závěru, poté co si mě prohlédl, že jsem normální, takže asi nebude moc normální udavař Lucas, navíc z Humenného. Dobří lidé ještě žijí, měla jsem tři měsíce, abych všeho nechala a utekla."

U: "Tak kdy jste se rozhodla odejít?"

B: "Vždyť¨vám to říkám - první den, nic jiného mi nezbývalo. Jenže jak to udělat? Tohle se událo v červenci 1983. O devizový příslib se dá žádat jen do března. Lze jet jen cestovní kanceláří, což stojí spoustu peněz - a to byla má jediná naděje. A mého manžela, ovšem. Ivo je sociolog, pracoval v Praze v ústavu pro výzkum kultury. Brali jsme se v roce 1982, zažádali jsme si o svatební cestu do Paříže, a tehdy nám to nepovolili, vlastně povolili napůl, a tak jsem si myslela, že nebude nápadné v roce 1983 o uskutečnění téhož žádat znova."

U: "Moment, moment, zmátla jste mě. Jak vás, Probůh, mohli pustit na svatební cestu napůl?"

B: "Mohli. Povolení dali jen mně, abych jela na svatební cestu a že manžela pustí na jeho půlku svatební cesty příští rok. Tak vidíte."

U: "Hrozně moc vám děkuji za tenhle skvost - něco takového by se v kapitalismu určitě nemohlo povést. Tak jak jste se pak přece jen ven dostali?"

B: "Zájezd do Jugoslávie, ale přes Rakousko. To se povedlo koncem září 1983.

Musela jsem prodat rodinný domek, abychom to mohlo všechno zaplatit."

U: "Tak o co všechno vás ten pokrokový kanadský udavač připravil?"

B: "Je toho hodně. Připravil mě o vlast, o Prahu, kterou jsem milovala, o povolání, které jsem měla ráda, o rodiče a přátele."

NA SVATEBNÍ CESTU DO PAŘÍŽE DÁT POVOLENÍ JEN JEDNOMU Z NOVOMANŽELŮ! Tak nádhernou absurditu dovedli vymyslet v Praze, rodném městě Franz Kafky. A stalo se tak s asistencí občana kanadské demokracie.

Ještě dávno před dosažením zasloužené hollywoodské slávy jsem Miloši Formanovi zařídil vystoupení na naší univerzitě - za sice malý, ale tehdy vítaný honorář. I Ivan Passer, jeho tehdejší spolubydlící v Greenwich Village, přijel. V případě herců, snaha a pravděpodobnost proniknout, vyniknout, uplatnit se v jazyce nepůvodním, je ovšem zvlášť zapeklitá. Tím riskantnější aby byl krok do takového exilového neznáma. Takto jsem započal rozhovor s čerstvým exulantem.

Někdy koncem sedmdesátých let jsem pár dní pobýval na venkově v kanadském Ontariu u přítele Evžena Balona, zoologa - ichtyologa. O jednom víkendu na jeho sídlo v unikátním domě, předělaném z kamenné školy z devatenáctého století, přijeli z Toronta manželé Škvorečtí a s sebou přivezli normalizaci právě opuštivšího Jana Třísku, jeho krásnou choť Karlu Chadimovou a dvě dcerky, jimž tehdy bylo něco přes deset roků. Zatímco ženy naskákaly do bazénu, pustil jsem se do vyptávání slavného herce na okolnosti, které ho přiměly opustit Národní divadlo, dezertovat ze Zlaté kapličky, sestoupit z vrcholu a pustit se do neznámého, cizojazyčného prostředí, v němž se se svým umem jen obtížně uživí. Mnohé pak vyprávěl. Též jsem se dozvěděl o zkušenosti s potupou, kterou normalizátoři uštědřili národu: ono vynucování podpisů k zatracení autorů a signatářů Charty 77, jejíž text si ale nesměl přečíst. Charta 77 byla vskutku unikát - totiž slušně formulované doporučení vládcům, aby dbali na dodržování vlastních zákonů a podepsaných mezinárodních smluv. V ČSSR vznikla kafkovská situace před občany vlastní zákony tajit. Ona tehdy proslulá stodvacítka (číslo ze Sbírky zákonů a nařízení) nebyla k mání, již prý vyprodaná. Vehementní nátlak byl učiněn na vědce s akademickými tituly před i za jménem, na umělce národní, zasloužilé, ometálované, větší či menší celebrity. A každý, jemuž záleželo na existenci, kariéře, na blahu rodiny, tedy vzal do ruky pero, pohanil se a podepsal.

Leckdo uhýbal, kličkoval, rychle někam pryč, být mimo dosah. Jan Tříska zvolil nemocnici, tak se vyhnout písemnému zatracení svého přítele Václava Havla. Sympatizující lékaři vymysleli provést jakousi menší zbytečnou operaci. Ale i tam za ním na nemocničním lůžku přišli pohůnci režimu vymáhat podpis. Z takové země, jakkoliv rodné a se zářivou kariérou, z režimu tak hanebného, tedy pryč. Zvolená existenční nejistota v dálavách byla přijatelnější Když se posléze v Hollywoodu přece jen poněkud prosadil, bylo to v rolích kágébáckých, v nichž cizí přízvuk nebyl na závadu.

Tehdy jsem se ozval, že v přemnohých očích podpis vynucený je podpis přece bezcenný. Co se trápit kvůli šarádě s rezolucí, zatracující mandelinku bramborovou? Však mnozí z nás s autentickou chutí podepisovali požadavky oběsit Slánského spolu s dalšími významnými představiteli státu a strany. Šváb, Reicin, takoví hrdlořezové, vzájemně se odpravující a pak, případně již s oprátkou na krku, provolávající slávu své katyni, rodné straně. Stejně přece nebudeme v dnešní době lkát nad čistkami a občasným krveprolitím mafiánů ve vlastních řadách.

Tak hanebné potupné to byly doby, po jejichž návratu nostalgici, až přespříliš stále početní, nadále baží.