Březen 2011

Posledních pár vět

Otto Ulč

V lednu 2011, čili jeden měsíc před vydáním mé knížky Z Hongkongu na ostrov, který nebyl, čínský prezident Chu Ťin-tchao přiletěl na oficiální návštěvu USA. Ve Washingtonu slavnostní přivítání a v Bílém domě neméně slavnostní večeře k poctě tak významného hosta. Při té příležitosti došlo i k unikátnímu zážitku, který se nebude už snad nikdy opakovat: americký prezident Barack Hussein Obama, laureát Nobelovy ceny míru, hostil žalářníka současného laureáta téže Nobelovy ceny míru jménem Li Xiabo, spoluautora prodemokratického manifestu Charta 08 - druhu iniciativy, vyvolávající oprávněné paralelní vzpomínky v mnohém českém povědomí.

Málo optimismu se získá porovnáním nejen s dobou let sedmdesátých, s tehdejší Chartou 77, ale let devadesátých, když v roce 1997 do Washingtonu na rovněž oficiální návštěvu USA přiletěl Ťiang Ce-min, tehdejší nejmocnější čínský pohlavár. V Bílém domě sídlil Bill (William Jefferson) Clinton, aféra s orální aktivistkou Monikou Lewinskou ještě nevypukla, americká federálním pokladna se ještě netopila v dluzích, Washington byl ochoten a schopen uplatňovat svou váhu a vliv. Číně tehdy přiznal v mezinárodním obchodě významnou doložku most favored nation status a Čína během necelých dvou týdnů zareagovala propuštěním Wei Jing-Shenga, tehdy nejslavnějšího disidenta, z vězení. (Dlužno ale dodat, že to byl úspěch s hodně omezeným dopadem. Propuštěnec Wei z vězení byl z Číny vypuzen či snad dobrovolně spěchal do exilu a další disidenti zcela nedobrovolně se za mřížemi kriminálů ocitli.)

Jenže nyní, v roce 2011, nedošlo k sebemenšímu náznaku, že by nynější americký prezident – Nobelův laureát - se v záležitosti lidských práv, přečasto a přebohatě v Číně – a nejen tam – porušovaných, byl mínil angažovat. Krátce před příjezdem vzácného hosta se v Bílém domě sešla skupina pozvaných expertů k náležitému zhodnocení situace. Z pojednání autorky Ellen Bork, s názvem Why Liu Matters and Hu Doesn’t (The Weekly Standard, 23. 1. 2011) se dozvídám, že nebyl pozván nikdo z kruhů, jež by mohly vyvolat nelibost očekávaného hosta (jenž by se přece nemusel o jejich účasti dozvědět, takto já, právem nepozvaný, dodávám): Harry Wu, velmi známý bývalý vězeň čínských gulagů, rovněž nepozváni Rebiya Kadeer, předák Ujgurů v exilu, Wang Juntao, bývalý významný účastník protestů na Tian-an-men náměstí nebeského míru v pro nás velevýznamném roce 1989, Wan Yanhai, blízký spolupracovník nyní vězněného laureáta Liu Xiaobo, a ovšem i nepozvána tibetská jeptiška Ngawang Sandrol, vězněná a mučená pro zločin zpěvu písně velebící dalajlámu.

Ano, doba se změnila – v ledačems k tomu méně lepšímu. Obhájci ultraopatrného washingtonského postoje zdůrazní, že Amerika je teď příliš zadlužena, nemůže si příliš vyskakovat a zejména Čínu – svého největšího věřitele – popuzovat. Na takové tvrzení lze odpovědět s neméně platnou skutečností o hospodářské závislosti Číny na Americe, jejím největším a dosud nejlukrativnějším zákazníkovi. Obama přece nevyskakuje na podporu, ve prospěch demokratických oponentů všemožných diktátorských režimů, od Iránu po Bělorus.