Březen 2011

Sprcha hodně studená

Otto Ulč

Zasloužená a nepřekvapující. Týká se totiž potupně hanebných výsledků amerického školství, jak zjištěno mezinárodním porovnáváním organizací PISA (Program for International Student Assessment), výsledkem zveřejněným v prosinci 2010. Jen s jednou výjimkou, jíž je Švýcarsko, USA utratí per capita na každého žáčka, studenta, největší množství peněz. (Zdroj: OECD – Organization for Economic Cooperation änd Development), obrovské miliardové částky vyhozeny, školáci zavalováni kompjútry, laptopy, tiskárnami. A nyní tato potupa, přirovnávaná k někdejšímu sputnik shock před půl stoletím, když vysoko nad naší planetou kroužila a pípala družice, občané zemí tábora míru a socialismu se právem pýchou nadýmali, přesvědčeni o své superioritě v dobývání kosmu. Zahanbení imperialisté se bohužel zmotořili, sovětské konkurenty předběhli, na Měsíci v roce 1969 přistáli. Jinak tomu ale v utkání v jiné disciplině - oblasti výchovné. O té něco vím – poněkud jako rodič, zejména však jako pedagog s víc než třiceti lety zkušeností, sice na univerzitní úrovni, ale přece jenom s nějakým zájmem a přehledem o nižších stupních školního počínání. Že důraz na individuálním výkonu přetrvává zejména ve sportovních disciplinách - černošští boxeři, sprintéři, dvoumetroví basketbalisté – a žádné přidělené kvóty pro mrňavé Asiaty. Ale ve vzdělání primárním kritériem není excellence, ale equality. Však i z tolik prosazovaného programu No Child Left Behind George W. Bushe jakoby vyplývalo, že bez ohledu na nature, nurture, attitude, apptitude – těchto zásadních předpokladů - každý žák by to přece mohl dotáhnout na úroveň Einsteina v sebenáročnějším oboru. Realita je ovšem taková, že zejména černošské žactvo po dvanácti letech výuky odchází s podvodnými diplomy, se znalostmi odpovídajícími úrovni páté či šesté třídy základní školy.

Politicky korektní reformátoři přispěchají s vysvětlením: vina státu, nedostatek potřebných financí. Jenže od roku 1965 Amerika investovala triliony dolarů do nedosažitelného utopického cíle rovnosti výsledků. V propočtu výloh na každého žáka New York City je zpravidla na prvním místě. S těmito výkony v matematice: mezi černochy jich obstojí 40 %, Hispánci 46 %, běloši 75 %, Asiaté 83 %. Což mě jednou přimělo k poťouchlému švejkovskému doporučení mezi námi kantory, mým odkazem na skutečnost, že třeba na Taiwanu a v Jižní Koreji výlohy na vzdělání jsou daleko nižší a výsledky daleko lepší, a z toho pak mým vyplývajícím dotazem, zda by tedy nebylo nejvhodnějším řešením zdejší vyhazování peněz pořádně omezit. Myslící tvorové jako například černoch Walter Williams, profesor ekonomie ve Virginii, přiznává, že jeho největším zklamáním v životě je pohrdavý postoj amerických černochů k principům občanských svobod a naopak jejich důvěra a spoléhání na vládu, ta ať se o ně postará. Stát ale selhává v roli vychovatele, jak dokazují bídné výsledky v černošských řadách. Ti z žáků, kteří se skutečně snaží nějaké vzdělání dosáhnout, jsou vystaveni obvinění, že to jsou Uncle Toms, zrádci své rasy.

Většinu problémů nelze řešit vládními paternalistickými anti-poverty programs. V roce 1940, pouhých 15 procent černošských dětí se rodilo mimo manželství. Teď už je jich 75 procent, s dopadem, že s matičkou se ožení stát a naprostá většina vyrůstá bez otcovské autority. V záležitostech rodičovské autority bez rozdílu rasy, národnosti, prosperity, společenského postavení Amerika si už po dlouhou řadu let počíná jako unikát, jehož prapodivnost postřehl bývalý krátkodobý vladař Edward VIII., nikterak pozoruhodný myslitel: že to je země, kde děti dirigují své rodiče. Vědecky výchovně pak vylepšeno Dr. Benjaminem Spockem, prosazovatelem přesvědčení nikdy dětem nic nezakazovat a tak je ušetřit od případného traumatu. (Nicméně, jeho takto ohleduplně vychovaný potomek spáchal sebevraždu.) Nastala éra oné permissive society, rozkvetla v přemnohých podobách.

Začněme známkováním: Naše jedničky, známka výtečná, je označena písmenem A a číslicí 4.0 GPA (Grade Point Average). Dvojka, známka chvalitebná – písmeno B, číslice 3.0; trojka, dobrá - C, 2.0; čtyřka dostatečná – D, 1:0; pětka nedostatečná – F, 1.0. Žijeme v době nejen finančně inflační, znehodnocování peněz, ale i inflace v známkování, kdy cokoliv míň než B se pokládá za prohru, debakl, ohrožující celkové hodnocení graduanta při jeho pozdějším pokusu být přijat na tu kterou univerzitu. Mezi sebou soutěžící učitelé tak činí nejen svými znalostmi, pedagogickými schopnostmi, ale i získáváním popularity co nejblahovolnějším známkováním. Poněvadž praxe hodnocení učitelů žáky, pak zveřejňované, může mít notný dopad na kariéru, živobytí dotyčného, on se dovtípí, jakož i druhá strana se dovtípí a podle toho pak známkování nezřídka vypadá. (Má netypická zkušenost: v kurzu mezinárodního práva, v třídě s padesáti až sedmdesáti studenty, jedniček jsem dal třeba jen půl tuctu, získal jsem oprávněnou pověst sice prý zajímavého vtipného tvora, ale v podstatě přísného evropského tyrana – a vzdor tomu mě toto žactvo nominovalo a já získal uznání v podobě tzv. Chancellor‘s Award for Excellence in Teaching, z kantorského sboru 700 kandidátů, dva laureáti do roka). Zpět k inflaci: jsou pedagogové, jsou instituce, kde známka „A“ je ta nejčastěji udělovaná: je to pak ona win-win situation, na níž vydělá jak žák, tak učitel. Ovšem prodělá kvalita výuky, jež by přece měla být tím nejprimárnějším cílem.

Takový druh uvažování a počínání je postřehnutelný ve všemožných sférách amerického života a také jako kriterion při odhadování politické orientace. Právě jsem obdržel e-mail z názvem Dems and Reps – a Comparison. Případ rodinné rozmíšky mezi dcerou, prvním rokem studentkou na univerzitě, liberální demokratkou, podporující další rozmach vládních programů, zvýšení daní pro zazobance, ono redistribution of wealth, a proti ní konzervativní tatínek. Zeptal se jí na její první zkušenost v novém prostředí a uslyšel nářky, že pořád aby studovala, že sice dosahuje maximum 4.0 GPA, ale vůbec jí nezbývá čas na zábavu, společenský život, kdežto její kamarádka Audrey si pěkně užívá a jen s bídou 2.0 GPA prolézá. Tatínek zareagoval doporučením, aby zašla na děkanát s návrhem, aby se její GPA snížil o jeden bod, kdežto té kamarádce aby o jeden bod zvedli. Takový nápad dceru šokoval : „Já se dřela, ona se flákala, a tohle že bys na mně chtěl?“ Otec se slovy „Buď vítána k nám do Republikánské strany“ se pustil do seznamování s realitou:

Konzervativec, který nemá rád zbraně, si je nekoupí. Liberální demokrat, který nemá rád zbraně, bude usilovat o prosazení jejich zákazu. Konzervativec vegetarián nejí maso. Liberální demokrat vegetarián se bude snažit, aby prosadil takový zákaz pro každého. Konzervativní homosexuál si klidně žije po svém. Homosexuání liberální demokrat se domáhá prosazení zákona zaručujícího respekt pro homosexuály. Když se konzervativec dostane do obtížné situace, tak přemýšlí, jak se z ní dostat. V takovém případě liberální demokrat přemýšlí, kdo by ho z toho měl dostat. Když konzervativci není po chuti ten který televizní moderátor, tak přepne na jiný kanál. Liberální demokrat se bude domáhat zrušení jeho programů. Nevěrec konzervativec do kostela nechodí. Nevěrec liberální demokrat se domáhá zákazu zmínky o Bohu a umlčení náboženství. Když konzervativec ve svých kruzích tohle vyřčené přečte, dotyční z toho budou mít legraci. Liberální demokrat se bude cítit uražen a bude trvat na smazání jemu nepříjemného textu..

Na zveřejněný debakl s výsledky, kde na prvním místě se umístilo žactvo Šanghaje (v matematice 556 bodů z možných 600), a za ním těsně Jižní Korea, Hongkong a Singapur, následováno Kanadou, Japonskem a Austrálií. Teprve pak se umístnily evropské země, nejlíp Norsko, nejhůř Rakousko a tam někde na 17. místě USA, z toho v přírodních vědách 23. a v matematice až ubozí 31 (487 bodů). Ještě níž pak Turecko a pod ním Rusko, stvořitelka původního sputniku. Nejhorší výsledky latinskoamerické země, což mě nepřekvapuje. Nikde zmínka o zemích afrických či arabských, což rovněž nepřekvapuje.

Do týdne po zveřejnění trapných výsledků Barack Hussein Obama obohatil náš politický slovník výrazy targeted investment a winning the future, se závazkem, vyjádřeným novotvarem out-educate. Ten zpřesnil slibem out-spend, jako důkaz nepoučitelnosti, že tenhle bolehlav nevyléčí peníze, jež ovšem nemá, federální dluh zmohonásobil, metastáze vládní byrokracie dál bují obtížně představitelným způsobem: senátor Tom Coburn z Oklahomy v televizi uvedl několik obtížně uvěřitelných příkladů - třeba existenci 26 (dvaceti šesti) programů zabývajících se týmž úkolem - obezitou dětí.

Týdeník Time s perfektním časováním (31. ledna 2011) na obálce s asijskou holčičkou na housle hrající a s očima na velké matce a u toho velká písmena: TRUTH ABOUT TIGER MOMS, pravda o tygřích matkách: Kniha Battle Hymn of the Tiger Mother, memoáry jedné takové tygřice se staly bestsellerem, rozdmychavším celonárodní debatu, s nemalou dávkou politicky korektního rozhořčení. Autorkou je Amy Chua, profesorka práva na univeriztě Yale (alma mater jak Billa, tak Hillary Clintonových), v USA sice narozená, ale s přivezenými a na svých dvou dcerách důkladně uplatňovanými principy z Číny, původní domoviny jejích rodičů. Ukázka, uveřejněná ve vlivném deníku Wall Street Journal (s názvem Why Chinese Mothers Are Superior) způsobila značný zájem, notnou nevoli, internetem se mu dostalo pozornosti od milionu čtenářů, v televizní show zpovídající reportérka četla hodnocení z řad diváků, že je to monster (zrůda, netvor), že její zacházení s vlastními dětmi je outrageous (odporné, nesnesitelné). Autorka profesorka, cepující své dvě dcery (nyní ve věku 15 a 18) od raného dětství několik hodin denně hrou na housle nebo na piano, školní příprava sedm dní v týdnu, a jako jedinou školní známku, kterou uznává, je ovšem A, výtečná jednička. Tato velenáročná matka neváhá oplácet svým americkým vrstevnicím všeobecně převládající reakcí v rodinách asijského původu nad mnohými zvyklosti místní, nezřídka bezbřehé tolerance, s dopadem, že děti všeho všudy stráví víc času civěním na televizi, pohrouženy do plytkých elektronických her, soubojů, než pobytem ve školní učebně. Též čínský školní rok je delší než ten americký.

Důkladný konflikt tradic a zkušenosti: přemnozí Američané, jakkoli rozhořčení nad autoritářským způsobem asijské výchovy, se dostávají do defenzivy, s oprávněnými pocity obav, jak v globálním soutěžení neprohrát proti takto zoceleným protivníkům. Zvlášť znepokojující je zjištění, že mladá generace, prošlá tak spartánkou asijskou výchovou, nereaguje úprkem k lenošení, případně i k drogám, nýbrž na vlastní kůži zažitou zkušenost míní předávat svým vlastním budoucím potomkům – rovněž k jejich prospěchu. A místo teď dominujícího stavu americké permissiveness, když vše, i ty největší nehoráznosti, lze omluvit,leckde jakoby se začal vracet původní pionýrský duch – tvrdá práce, vytrvalost a žádná trpělivost pro výmluvy – nejen na čínských, ale i na amerických adresách. Dlouhá obtížná cesta tedy na obzoru.