Březen 2011

Vypuzování mozků

Otto Ulč

V onom americkém melting potu, hrnci různým tempem se tavícím nebo vůbec se netavícím, i to sebemrňavější etnikum má svou národnostní, krajanskou organizaci. Češi, Moravané, o to víc Slováci, ti jich mají několik. Tu úplně nejprvnější, s iniciálkami Č.S.P.S. (Česko-slovanská podporující společnost - Czecho-Slavic Benevolent Society), založil student Hynek Vodička, exilový ročník 1848, nota bene původem z Plzně.

Stal jsem se členem SVU – Společnosti pro vědy a umění (tehdy s oficiálním názvem Czechoslovak Society of Arts and Sciences), nezávislé, neziskové, mezinárodní, nepartajní organizace. Na jejím vzniku v roce 1958 zdaleka největší zásluhu měl Václav Hlavatý, fenomenální matematik. V roce 1953 Albert Einstein o něm prohlásil, že pokud někdo někdy vypočítá jeho rovnice sjednoceného fyzikálního pole, bude to Hlavatý – což se pak vbrzku stalo. Vyřešil rovnice v souvislosti s Einsteinovou United Field Theory, se značným mediální ohlasem, s hodnocením jako Great Scientific Achievement roku 1963, kdy už jsem v Americe byl a potkal se s ním všeho všudy jen jednou. Velký český vlastenec malé postavy, typ člověka snadno přehlédnutelného v davu. Svou bázi si vytvořil nikoliv na východním pobřeží, adrese nejprestižnějších učilišť USA, ani ve slunné Kalifornii, ale ve vnitrozemském státu Indiana, v městečku, posléze městě Bloomingtonu, kde univerzita byla ochotna splnit podmínky velikána Hlavatého na založení centra slovanských studií. Ta se tam ujala, dodnes prosperují. Několikrát jsem tam zavítal, pobyl pod střechou profesorujícího Václava Beneše – on syn Vojty Beneše, čímž tedy i synovec Edvarda Beneše, tatínek dcery zvané Muška, posléze manželky slavného vlivného Zbigniewa Brzezinského.

Hlavatý se oprávněně stal prvním prezidentem SVU (volba každý druhý rok), ve funkci se čtyřletou přestávkou setrval do roku 1968. Jeho nástupci se stali většinou rovněž profesoři - René Wellek, srovnávací literatura, univerzita Yale, antropolog Leopold Pospíšil, rovněž Yale, politolog Jan F. Tříska, Stanford, sociolog Jiří Nehněvajsa, Pittsburgh, několik dalších, mezi nimi Jan V. Mládek, finančník mezinárodního formátu, jehož vdova, Meda Sokolová, mecenáška, se tolik zasloužila o umění, o výstavbu, znovuvzkříšení Sovových mlýnů na Kampě. Nejdéle ze všech v SVU prezidentoval, spoustu času a energie věnoval Miloslav Rechcígl, biochemik, výzkumný pracovník u AID (Agency for International Development) ve Washingtonu., D.C.

Hodně práce leželo na bedrech generálního tajemníka. Funkci řadu let vykonával John Lexa, právník u Waldesovy firmy Kohinoor. Jiný generální tajemník spolupracoval s StB, jak se mi posléze podařilo zjistit.

V publikaci SVU Directory 2003 jsem napočítal 35 odboček, bylo jich však víc – jedna z nich dočasně fungovala i v Port Moresby, hlavním městě státu Papua New Guinea, tehdy ještě před vyhlášením nezávislosti. Ta na SVU seznamu není a když já do tamější divočiny zavítal, o ní jsem nevěděl, a tudíž nevyhledával. Rozhodně jsem však měl co činit s pobočkou v New Yorku, na seznamu rovněž chybějící.

Tam mě krátce po příjezdu do Ameriky požádali o přednášku na téma tehdejší socialistické spravedlnosti. V sále bylo plno, v první řadě seděla atraktivní žena semitského typu. S ní jsem se značně sblížil, dozvěděl se o hororu její rodiny, když s maminkou a sestrou přijely do Osvětimi, seřazeny k selekci, kde satan Mengele rozhodoval o životě a smrti. Její rodinu poslal směrem k zániku a moje informátorka, tehdy šestnáctiletá dívka, k nim přeběhla, což Mengele postřehl a odkopl ji zpět do původní řady a ji, k tehdejšímu žalu, odsoudil k žití, jakémusi děsivému přežívání. Její zásluhou jsem pak měl příležitost k proniknutí do newyorských českých židovských kruhů. Tam na Silvestra prvního roku svého amerického pobytu v bytě manželů Traubů, obou lékařů, jsem se seznámil s nikterak semitskou čínsko-švýcarskou dívčinou, jež se několik roků poté stala mou manželkou a jsme spolu dodnes.

SVU sdružovala zájemce všemožných profesí – v oborech věd přírodních, humanitních, sociálních, vydávala časopisy Proměny a Kosmas, pořádala kongresy - před rokem 1989 celkem jich 15, s dvěma výjimkami (obě v kanadském Torontu) všechny v USA. Několikadenní to události, s výstavami, kulturními a společenskými příležitostmi, plno aktivit, napěchovaný kalendář s přednáškami z všemožných oborů pod touž střechou. Dost častokrát jsem se zúčastnil, některým tzv. panelům předsedal, skoro vždy s téměř nezvládnutelným úkolem dodržet časový limit, kdy jsem se snažil řečníka umlčet, leč on se urputně dál držel mikrofonu. Však to pro nejednoho byla vzácná příležitost se po dlouhém půstu na takovém fóru zviditelnit.

Vrcholilo to banketem a bálem. Vzpomínám, jak v Bostonu v roce 1986 na parketu brilantně se pohyboval spisovatel Arnošt Lustig se svou partnerkou Barbarou Lee Potoski, o hodně starší než on. Za války, když Arnošt se snažil přežít v Osvětimi, tato útlá pozoruhodná dáma, původním jménem Božena Hauserová, bývalá spolupracovnice Jana Masaryka v československém velvyslanectví ve Washingtonu, jako příslušnice OSS (Office of Strategic Service), amerických speciálních jednotek, se podílela na parašutistických akcích v týlu německého nepřítele a v Itálii se jí podařilo zajmout početnou skupinu protektorátního tzv. vládního vojska.

Adresář obsahuje několik tisíc jmen - seřazených nejen v abecedním pořádku, ale také podle místa jejich působení a podle oboru. Například v sekci Arts – Creative Writing jsem napočítal 65 jmen – od Dibyendu Kumar Banerjee po Dagmar Topinka Wolcott a Michael Žantovský. Po listopadu 1989 přestala být SVU organizací výlučně exilovou, došlo k přílivu členstva v České republice, tam se teď konají kongresy, vznikají nové odbočky – v Praze, Brně, Plzni – leč též v Bratislavě, Central Texasu, Lincolnu, stát Nebraska, v Tokiu.

Komunistický způsob vládnutí způsobil pořádný odliv mozků ze země a jen jejich menšina měla cosi společného s SVU. Aspoň částečně jsem se vyznal v českých lékařských kruzích v Německu a od nich se dozvídal, že po invazi 1968 tam dorazil mně obtížně představitelný počet čtyř tisíc příslušníků této profese. Což aby bylo celkové množství graduantů, vystudovaných (za dělnické peníze, ovšem) za dobu snad deseti let. K ilustraci onoho odlivu mozku posloužím nikoliv tisíci aeskulapy, ale jedním géniem – Antonínem Svobodou (1907 Praha – 1980 Portland, Oregon). Tvor s mimořádným hudebním nadáním, v roce 1936 získal titul doktora technických věd, souběžně studoval fyziku, během povinné vojenské služby vymyslel originální zaměřovač pro protiletecké dělostřelectvo, několik dní po německé okupaci ČSR se mu podařilo odcestovat do Francie, kde se podílel na řešení problému navigace ponorek. Vlastnil hodně patentů, dost dobrodružným způsobem se dostal do New Yorku, kde navázal kontakt s českými hudebníky, hrával na klavír s virtuosem Firkušným, velmi se spřátelil se skladatelem Martinů. Posléze milerád přijal zaměstnání u proslulé instituce MIT (Massachusetts Institute of Technology) a podílel se na zhotovení radarového zaměřovače pro řízení protiletadlové palby námořnictva.

Vzdor lákavým nabídkám zůstat na MIT se Svoboda v roce 1947 vrací do vlasti se záměrem tam vybudovat počítačový průmysl. Na ČVUT zahájil jedny z prvních přednášek o počítačích na světě. S malou skupinou studentů vytvářel prvotřídní výzkumný program v tehdy se teprve rodícím oboru, vytvořil koncepci automatického počítače SAPO (zkratka pro Samočinný počítač), koncem padesátých let pak vznikal EPOS (Elektronický počítač samočinný).

Vzdor úspěchům svým pobytem v USA politicky podezřelý Svoboda byl sesazen z funkce ředitele Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS). Obviňován z všelijakých nepravostí, veliký úspěch počítače EPOS ho prozatím ochraňoval před kriminálem. Svoboda, aniž by mínil čekat na zhoršující se perspektivy, se rozhodl podruhé ze země utéci, což se mu za dost dramatických okolností povedlo v roce 1964 via Jugoslávie. Hned pak zpět do USA, kde byl s radostí přijat jako profesor na kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA).

Jeden ze Svobodových žáků odchovanců Jiří Klír,v literatuře znám jako George J. Klir, světoznámý vědec zejména v oboru tzv. system sciences, autor oslavovaných knih, tak důkladně vědeckých, že v nich nedovedu pochopit ani řádku, můj nejbližší přítel zde na společné bázi v Binghamtonu, ve své knížce vzpomínek s názvem Počítače z Loretánského náměstí – Život a dílo Antonína Svobody (ČVUT, 2007) píše: „Těsně před odjezdem do Iráku v listopadu 1964 jsem se zúčastnil výroční konference pořádané naším ústavem. Konference byla tentokrát dosti velká s množstvím zahraničních účastníků. Mnoho cizinců přijelo na konferenci, aby se setkali se Svobodou a aby získali více informací o obou verzích EPOSu. K jejich setkání se Svobodou však nedošlo. Předpokládalo se, že Antonín Svoboda bude hlavním řečníkem při zahájení konference, ale on se nedostavil. Jako druhý hlavní řečník měl být podle všech předpokladů Miroslav Valach, jeden z prvních Svobodových studentů a jeden z nejdůležitějších členů Svobodova týmu. Ale on se též neukázal. Znal jsem Svobodův plán na útěk a z nepřímých náznaků od Valacha jsem se dovtípil, že i on chce utéci. Z panického chování partajních šéfů v našem ústavu jsem usoudil, že se jim útěk povedl.“

Postupně za Svobodou odešlo asi osmdesát jeho žáků, spolupracovníků, odborníků. A znamenitě se v cizině uplatnili. Tak důkladné ochuzování malé země - cena za intoleranci hanebného a zejména hloupého režimu. Klír v citovaném zdroji dodává: „Pracovníci VÚMSu říkali svým dobrým přátelům, na které se mohli spolehnout, ironicky: ,Já nechci utéci, ale budu muset, protože se říká, že ve VÚMSu zůstanou jen komunisti a ti úplně blbí.´ Amen.“

S Antonínem Svobodou jsem měl příležitost se sejít jen jednou. Klír ho přivedl k nám domů k dlouhému odpolednímu popovídání, představit mi svého bývalého učitele, nyní rekonvalescenta po delším pobytu v nemocnici. Tento unikátní tvor mě fascinoval: začal totiž vyprávět o svém momentálním soustředění na inteligenci hmyzu. Když já se případně ocitnu na nemocničním lůžku, budu se ovšem litovat, kvílet, určitě bez zájmu, který z brouků, chrobáků je chytřejší či pitomější v porovnání třeba s žížalami. Svobodovu pozemskou dráhu ukončilo mohutné přírodní neštěstí – vybuch sopky St. Helens s explozivní intenzitou veletuctu bomb, z nichž jedna vyzmizíkovala Hirošimu. A tam v Oregonu, mnoho mil od epicentra, českému velikánovi puklo srdce.