Březen 2011

Sebeurčení národů? Co vlastně znamená „sebe“?

Immanuel Wallerstein

Jednou z vůdčích manter dvacátého století bylo sebeurčení národů, zbožná úlitba, kterou každý teoreticky schvaloval. V praxi to ale byla velmi ožehavá a temná záležitost. Klíčovou potíží je, na koho se má vztahovat ono „sebe“, jak určit národ nebo lid, jenž bude mít právo určovat svůj vlastní osud. V této věci nebyla nikdy žádná shoda. V případě kolonií to byla poměrně jednoduchá otázka. Ale v případě státu už uznávaného za suverénní se názory značně různily, obvykle velmi ostře. Dnes se tato otázka dostává do titulků médií kvůli referendu v jižním Súdánu, kde „lid“ hlasuje o tom, zda chce zůstat součástí státu jménem Súdán nebo se oddělit a vytvořit jiný stát.

V každém státě bez výjimky existují lidé v mocenském postavení, kteří zastávají „jakobínské“ stanovisko. Tvrdí, že všichni občané daného státu tvoří národ, a to ten národ, který už určil osud státu. Mluví o národních státech, jakoby tento jakobínský princip byl realitou a nikoli politickou aspirací. Jakobíni říkají, že stát je třeba posilovat tím, že se nebude uznávat legitimita jakékoliv tzv. zprostředkující skupiny, její právo na to, aby stála mezi státem a občany. Všechna práva jednotlivci, žádná práva skupinám. Současně v každém státě, také bez výjimky, existují jiní lidé, často se jim říká „menšiny“, kteří tuto myšlenku odmítají. Říkají, že jakobínské stanovisko kryje zájmy nějaké „dominantní skupiny, která si zachovává privilegia na úkor členů všech ostatních nedominantních skupin. Tyto menšiny (které často, ale ne vždy, fakticky zahrnují početní většinu obyvatelstva) tvrdí, že pokud nejsou uznávána práva skupin, odepírá se jim rovná účast na záležitostech státu.

Která „práva“ se těmto menšinám podle jejich názoru upírají? Někdy jsou to jazyková práva - právo na soudní jednání, vzdělání a média v jazyce odlišném od „oficiálního“ jazyka. Někdy jsou to náboženská práva týkající se veřejného praktikování jiného než oficiálně uznávaného náboženství a práva menšin řešit své občanské záležitosti podle náboženských zákonů, jež jsou součástí jejich vlastního náboženství. Někdy jsou to práva na půdu - práva skupin na držbu půdy podle tradičních pravidel odlišných od práv v současnosti uzákoněných státem.

Existují dvě strategie k zajištění práv menšinových skupin. Jednak je to snaha o oficiální uznání autonomie v různých oblastech sociálního a právního života. Pokud skupina obývá poměrně kompaktní území, druhou možností je snaha o odtržení, tj. o vytvoření nového státu. Mnoho skupin má možnost přecházet od jedné strategie ke druhé. Pokud nedokázaly dosáhnout autonomii, mohou se snažit o odtržení. Nebo pokud byly jejich snahy o odtržení politicky nebo vojensky zmařeny, mohou se uspokojit s autonomií. Kurdové v Turecku stejně jako v Iráku nejdřív usilovali o odtržení, ale nyní podle všeho budou souhlasit s autonomií. Totéž pravděpodobně učiní frankofonní obyvatelstvo Québecu. Lidé v jižním Súdánu se vydali opačným směrem, tak jak to udělali Kosované v Srbsku.

Klíčovou věcí je, že nikdy nejde pouze o vnitřní otázku daného státu. Aby byl stát suverénní, musí být uznán jako legitimní entita jinými suverénními státy. Severokyperskou tureckou republiku dodnes uznal pouze jediný suverénní stát. Zmíněná republika tedy nemůže vstoupit do mezinárodních organizací, i když má pořád faktickou kontrolu nad svým územím. Když vyhlásilo nezávislost Kosovo, uznala je méně než polovina členských států Organizace spojených národů. Je tedy třeba se ptát, které státy jak hlasovaly a proč. Některé státy v Evropě i jinde (zejména Rusko a Čína) se obávaly precedentu. Říkaly, že pokud vyhlásí Kosované jednostranně nezávislost, mohou to za precedens považovat podobné skupiny v jejich zemích. Spojené státy a některé západoevropské země si ovšem myslely, že nezávislost Kosova na Srbsku poslouží jejich geopolitickým zájmům a tudíž vybízely Kosovany k vyhlášení nezávislosti, kterou okamžitě uznaly, přičemž Kosovu poskytly materiální a politickou podporu.

Když se před několika desetiletí pokoušela Biafra odtrhnout od Nigérie, skoro všechny africké státy podpořily snahu nigerijské vlády o vojenské potlačení vzpoury. Jejich hlavním argumentem bylo, že odtržení Biafry by v Africe vytvořilo strašlivý precedent, protože v ní byla většina státních hranic určena svévolně koloniálními mocnostmi tak, že se fakticky křížily s etnickými hranicemi. Africké státy chtěly zachovat existující hranice, ať se zdály jakkoli „umělé“, jako jedinou záruku kolektivního pořádku. Nyní, jak se zdá, bude v súdánském referendu převážná většina hlasovat pro odtržení. A africké státy, které neuznaly Biafru, společně s Čínou, která neuznala Kosovo, skoro určitě uznají nový stát, který je právě vytvářen. K uznání je podle všeho ochoten i sám stát, v němž k odtržení dochází.

Proč? Odpověď je jednoduchá. To vše má geopolitické důvody. Čína má zájem na dobrých vztazích s novým státem, který bude významným exportérem ropy. Zájem o nákup ropy podle všeho převládá nad obavami z precedentu pro odštěpenecké skupiny v Číně. Súdán je podle všeho ochoten uznat nový stát proto, že mu Spojené státy slíbily určité změny ve vzájemných vztazích, pokud Súdán dovolí, aby k odtržení došlo pokojnou cestou. Africké státy jsou ohromeny tím, že mezi oběma stranami této kontroverze došlo k faktické dohodě. Mnohé z nich navíc sympatizují se skupinami v jižním Súdánu, které patří k nilotickému etniku a proti nimž stojí vláda, v níž převládá arabské etnikum.

V jedenadvacátém století je jakobínská varianta ve většině zemí na ústupu. Skutečná otázka zní, zda mají jít takzvané menšiny cestou autonomie nebo odtržení. Která z nich je lepší? Obecná odpověď na tuto otázku neexistuje. Každý případ je odlišný ve dvou směrech. Každý stát má jinou demografii a dějiny, tudíž se liší i to, co je logicky nejlepší a nejspravedlivější. A každý nový stát vytvořený odtržením okamžitě nalezne „menšiny“ uvnitř svých vlastních hranic. Spor nikdy nekončí. Je zde ale ještě jeden ohled. Rozhodnutí zda autonomii nebo odtržení má geopolitické důsledky. A ty jsou rozhodující z hlediska pokračujících bojů uvnitř světového systému jako celku. Všichni zúčastnění sledují se značným cynismem své vlastní státní zájmy. V jednotlivých případech mohou jednat podle situace zcela protikladným způsobem. Důvodem je, že vnějším mocnostem jde především o geopolitický dopad takového rozhodnutí. Ale právě role těchto vnějších mocností bývá často rozhodující.

(přeložil Rudolf Převrátil)

(www.publica.cz)