Březen 2011

Německá ofenziva

Martin M. Šimečka

Už v březnu bude možná EU rozdělena na integrované tvrdé jádro a jeho pomalejší satelity Takový tlak směrem k německé hegemonii jsem ještě nezažil,“ napsal užasle jeden z prominentních evropských komentátorů (původem Němec) Wolfgang Münchau. Tento muž, který už roky volá po hlubší evropské integraci, jež by Evropu vytáhla z krizové bryndy, by měl mít z nové německo-francouzské iniciativy teoreticky radost, protože přichází s takovými revolučními návrhy, jako je harmonizace daní či společná penzijní politika. Jenže Wolfgang Münchau radost nemá, a není sám. Plán, který počátkem února na summitu v Bruselu přednesli německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy, narazil na široce rozvětvený odpor. Oběd, na němž se o plánu debatovalo, mnoha premiérům zhořkl v ústech, přestože se podával biolosos s květákem. Zásadních námitek je několik. Jedna je psychologická, protože návrh mnozí vnímají jako diktát vnucující ostatním zemím německý ekonomický model, druhá je věcná, protože prý neřeší podstatu krize, třetí je formální, protože obchází evropské instituce jako parlament a komisi, a čtvrtá je politická, protože fakticky zavádí dvourychlostní Evropu.

Samotný plán nemá písemnou podobu a Merkelová zdůraznila, že jde jen o první představu, o níž chce vést otevřenou debatu. Současně ji však hodlá uzavřít už do poloviny března a plán v rámci eurozóny schválit (ostatní členové EU nepoužívající euro se mohou přidat). Na stole je šest položek, které mají Evropu posunout k těsnější integraci: harmonizace firemních daní, společné rozhodnutí o věku odchodu do penze, zákonem omezená výše státních dluhů, zrušení automatického navyšování mezd podle inflace, vzájemné uznání univerzitních diplomů a odborných kvalifikací a společný krizový management pro banky.

Na první pohled vypadají tyto položky rozumně a zakládají onu „evropskou ekonomickou vládu“, o níž sní zejména Francie už dlouho. Finanční trhy by se uklidnily a začaly by opět důvěřovat euru i schopnostem států řešit krizi uvnitř eurozóny, která by se zároveň stala modelem hlubší integrace pro celou EU. Kéž by to bylo tak jednoduché.

Sarkozy sice zdůrazňuje, že on i Merkelová jednají v rukavičkách, ale lídři členských států EU tento pocit zjevně nemají. Vědí velmi dobře, že ve skutečnosti jde o hru kdo s koho – zejména eurozóna potřebuje další německé peníze do záchranného balíku (tzv. eurovalu) na pomoc zadluženým státům. To, co nemohou veřejně říct oni ani Merkelová, píší komentátoři evropských médií otevřeně: buď státy přistoupí alespoň zčásti na německo-francouzský plán, anebo se německé finanční injekce nedočkají. V takovém případě by však hrozila další krize s nepředvídatelnými následky, včetně zániku eura. Na druhé straně, Merkelová je sama v těžké pozici. Tento rok bude v Německu několik důležitých voleb ve spolkových zemích a nálada není nejlepší – Němci už nechtějí být bezpodmínečnými sponzory Evropy. Straničtí kolegové tlačí na Merkelovou, aby byla ještě razantnější vůči evropským rozpočtovým hříšníkům, protože „německá solidarita nesmí být jednosměrná“.

Bude to tedy těžký poziční boj o to, co všechno se z plánu podaří prosadit. Nikdo přitom neví, na které z těch šesti položek Merkelové nejvíc záleží, předpokládá se, že nejvíc asi na zákonném limitu zadluženosti států a na společné penzijní politice. Je však jasné, že ani ona sama nepočítá s tím, že by prosadila vše. Sjednocení nejnižší sazby firemní daně (například na 25 procent, jak prozradila ekonomická ministryně Francie Christine Lagardeová) narazí na veliký odpor Irska, jehož daně jsou poloviční a díky nim hostí centrály mnoha nadnárodních firem. O konkurenční výhodu nízkých daní by přišly i další menší státy jako Slovensko či Estonsko, ale nechuť vůči harmonizaci daní dala najevo i Itálie. Neuralgickým bodem může být také zrušení automatického zvyšování platů podle inflace. Belgie, v níž tento princip funguje desítky let, se už nechala ústy premiéra Yvese Letermeho slyšet, že „nedovolíme demontáž našeho sociálního modelu“.

Zatím však jednotlivé státy eurozóny spíše rozpačitě mlčí nebo se diplomaticky snaží vyjádřit svou nevoli, jako například Lucembursko, Rakousko či Španělsko. O to horečněji jistě přemýšlejí, kam až mohou Německu a Francii ustoupit, až nastane 13. březen, kdy se lídři států eurozóny mají sejít na speciálním summitu a rozhodnout.

Tomu, kdo mává nad evropskou byrokratickou džunglí beznadějně rukou, je to asi jedno, jde však o zásadní věc. Německo-francouzský plán totiž obchází Evropskou komisi i parlament a „ekonomickou vládu“ svěřuje summitům, na nichž rozhodují šéfové vlád (s právem veta). Merkelová sice tvrdí, že Evropský parlament „bude informován“, europoslanci se však bouří a šéf evropských liberálů Guy Verhofstadt rovnou řekl, že obcházení Evropské komise je „nepřijatelné“. Podobně, byť diplomatičtěji, se vyjadřují i další šéfové politických uskupení v europarlamentu a samotný jeho předseda Jerzy Buzek varoval před oslabováním evropských institucí.

Ještě důležitější je však něco jiného: vzniká tvrdé evropské jádro s vlastními pravidly a těsnější integrací, na jehož orbitu bude obíhat střapec několika dalších členských států EU. Jinými slovy, vzniká dvourychlostní Evropa. Merkelová sice říká, že dveře jsou otevřené všem, ale už jen to, že první summit o německo-francouzském plánu se koná v užším kruhu států eurozóny, je výmluvné. Pokud by byl schválen, stalo by se pravidlem to, co bylo až dosud výjimkou – speciální summity eurozóny v čele s premiéry (až dosud byla taková setkání vedena jen ministry financí). Vznikne tak samostatná „ekonomická vláda“ užší skupiny uvnitř EU.

Některým státům, jako například Británii, to zřejmě vadit nebude, protože oslabení Bruselu a důraz na mezivládní dohody jí vyhovuje a kromě toho, stejně nikdy nepočítala s užší integrací. Naopak polský premiér Donald Tusk podle kuloárových informací silně protestoval a naléhal, aby se rozhodnutí o budoucnosti Evropy dělala společně za účasti všech 27 států. Polsko totiž zmeškalo vstup do eurozóny, ale zjevně nechce promeškat vstup do první ligy, která se právě tvoří. Vše tedy nasvědčuje tomu, že Německu už došla trpělivost s hašteřivými státy, které vymáhají německé peníze, ale nechtějí se vzdát svých výhod. Merkelová využila francouzské nostalgie po době, kdy byla EU mnohem menší a Francie v ní měla mnohem silnější postavení, a do její představy „ekonomické vlády“ tvrdého jádra vložila německý obsah.

Nadešel čas pro německou ofenzivu, kterou evropští komentátoři předvídali už na podzim, kdy akutně hrozil zánik eura. Jeden ze scénářů tehdy vypadal takto: Německo předloží svůj plán záchrany, a pokud nebude přijat, řekne, „snažili jsme se, ale Evropané nechtějí udělat to, co je pro jejich záchranu nevyhnutelné“. V tom okamžiku shodí okovy svojí historické povinnosti „budovat Evropu“. Jiný scénář ale naopak předvídal, že evropská krize – jako už mnohokrát předtím – nastartuje francouzsko-německý motor, který po letech stagnace postrčí Evropskou unii zase o něco blíž k naplnění snu jejích zakladatelů. První fáze, která vypadá v obou scénářích stejně, už začala, konec zůstává otevřený.

(Respekt, www.respekt.cz)