Březen 2011

Jménem zákona, nerušit

Jaroslav Spurný

Česká policie je skvělá, pokud nechcete pomoci a ochránit.

Nové policejní statistiky přinesly potěšující zvěst: rozpočítáme-li počet zdejších zločinů na desítky tisíc obyvatel, patří Česku titul jedné z nejbezpečnějších zemí světa. Čerstvě jmenovaný policejní prezident Petr Lessy s tím ale není spokojen a chce, aby Česká republika byla ještě bezpečnější. Postup, jak to chce udělat, oznámí Lessy za čtrnáct dní. Jestli se ale bude snažit dosavadními metodami, zaplatíme za ten rekord velkou cenu. Už současná skvělá čísla statistiky jsou totiž velmi pravděpodobně vykoupena skutečností, že policie masivně zrazuje smysl své existence napsaný na dveřích každého hlídkového vozu: Pomáhat a chránit.

Josef Jankůj (68) dorazil na policejní služebnu ve Valašském Meziříčí s pocitem, že všechno, co potřebuje, je ochrana a pomoc. Jeho situace byla zoufalá. V domě na kraji malé příhraniční vesnice jej šikanoval, bil a trápil hlady jeho vlastní syn a snacha. K cestě za záchranou se starý muž odhodlal až po měsících váhání a strachu, nicméně nepochodil: „To je rodinná záležitost, to my neděláme,“ odbyli jej ve vrátnici. Jankůj se ale nechtěl vzdát a prosebně postával před okénkem. „Víte co, přijďte zítra, to už tady možná bude vhodný člověk,“ řekla mu služba. Ale druhý den ho zase poslali domů. „Nefunguje počítač, nemůžeme to dnes s vámi sepsat,“ slyšel od policisty. Pronásledovaný muž to vzdal a zařekl se, že na policii už se neobrátí. Po čtrnácti dnech další šikany mu důstojnost, zdraví a možná i život zachránila dcera. Při jedné návštěvě se jí svěřil a ona se hned obrátila na neziskovou organizaci Společně k bezpečí, která se odmítnutými trestními oznámeními zabývá. Když s žadatelem o pomoc přišli na valašskomeziříčskou služebnu lidé z neziskovky, neodvážila se je policie odmítnout. Dnes je starý muž v bezpečí a případ se vyšetřuje.

Josef Jankůj (což není jeho pravé jméno) narazil při své cestě za ochranou na stejnou smůlu, kterou na zdejších policejních stanicích zažívají spolu s ním desítky tisíc obyvatel Česka. Jejich touha po spravedlnosti a bezpečí totiž přináší velké nebezpečí pro místní policisty.

Čerstvě zveřejněné statistiky na první pohled naznačují, že kriminalita je v Česku na ústupu a stále se zvyšuje procento pachatelů dopadených policií. V Česku bylo loni spácháno přes tři sta tisíc trestných činů, nejméně za posledních deset let. Policie se také chlubí, že odhalí stále více a více pachatelů – loni objasnila čtyři zločiny z deseti. A když k tomu připočteme fakt, že v přepočtu na hlavu má Česko nejméně zločinů z celé Evropy kromě Skandinávie, vypadá to na první pohled s tuzemskou policejní kondicí růžově. Zdánlivě příznivá čísla jsou ovšem ve skutečnosti matoucí fasádou, která zastírá skutečnou tvář zdejší kriminality. V Česku bylo spácháno v přepočtu dvaapůlkrát méně trestných činů než v Německu a dvakrát méně než v Rakousku. Ta čísla ale vůbec nemusí znamenat, že u sousedů vládne větší zločinnost. „Prostě je tam velká důvěra v policii a občané tam každé porušení zákona hlásí a policie jej přijímá. To v Česku není vůbec samozřejmostí,“ říká Kateřina Pospíšilová z neziskovky Společně k bezpečí.

V Česku je při hodnocení práce policistů používán systém platící od dob komunismu. Říká se mu čárkový systém objasněnosti a v podstatě jde o to, že čím méně svěřených případů policista vyřeší, tím je neúspěšnější. Odnese to na prémiích a na kariéře on i jeho šéf. Čárkový systém kritizují sami policisté. „Je to nesmysl, který o práci policisty nic nevypovídá, máte stejnou čárku za vyřešenou sérii loupežných přepadení a stejnou za zloděje, kterého zatknete na základě telefonického udání při vyloupení nějaké trafiky,“ vysvětluje šéf policejních odborů Milan Štěpánek. Což je zajímavý podnět. Prolistuje-li člověk zveřejněnou statistiku, rázem pochopí, jak pracuje tuzemská policie. Ve všech okresech bez výjimky stojí úspěšnost policie na případech, kdy je pachatel znám už před sepsáním protokolu. Nejčastěji jde o neplacení alimentů, maření úředního rozhodnutí, opilství a krádeže a vloupání, kdy zadržela pachatele třeba soukromá bezpečnostní agentura nebo městská policie. Tyto kauzy tvoří sedmdesát procent případů vyřešených policií.

Další fígl, jak vytvářet iluzi bezpečné země a vyhýbat se čárkám v rubrice „nevyřešeno“, je odrazovat občany od toho, aby podávali trestní oznámení. „Máme zdokumentovány desítky případů, kdy policie odmítla přijmout trestní oznámení,“ říká Pospíšilová. Policisté odrazují především slabší jedince, penzisty, děti. „Radíme všem, kteří se na nás obrátí, aby podali stížnost na policejní prezidium nebo aby se obrátili přímo na státní zastupitelství,“ dodává Pospíšilová. Podle šéfa odborů Štěpánka nejdou tisíce lidí – když je škoda poměrně malá – vůbec zločin nahlásit, protože vědí, že by zbytečně trávili čas čekáním na protokol o věci, kterou policie stejně nevyšetří. Jinými slovy, policejní statistika prezentující Českou republiku jako ostrov bezpečí se opírá z velké části o schopnost policie odrazovat občany od žádostí o pomoc, ochranu a spravedlnost.

Jak je ale možné, že čárkový systém hodnocení práce policistů stále funguje, když se ví, že vede k demoralizaci sboru, ke zkreslování údajů a že podrývá důvěru občanů v jejich ochranný sbor? Každý občan má právo očekávat, že mu policie pomůže, že jej ochrání, a to zejména v těch „banálních“ věcech, které dnes policie odmítá vyšetřovat. Znají to řidiči, jimž ukradnou z auta rádio, většina z nich se na policii vůbec neobrátí. Na policii se neobracejí zmlácení bezdomovci, prostitutky nebo třeba lidé, jimž ukradli peněženky. Nikdo už nehlásí ani ztrátu mobilu.

Všichni čtyři policejní prezidenti za posledních deset slibovali, že hodnocení podle „úspěšnosti objasněnosti“ zruší a škrtnou desítky předpisů (interních aktů řízení), které přímo policistům nařizují, co a jak mají vyšetřovat. „Nic se nikdy nezměnilo,“ říká jeden z krajských policejních náměstků. „Předpisů, co a jak dělat, jak vyšetřovat případy, dokonce přibylo.“ V roce 2004 prosadil tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross prudké zvýšení policejních platů. Průměrný policejní plat o třetinu přesahuje celostátní průměr v ostatních povoláních. Policie má k dispozici nové kompetence, které jí umožňují prolamovat se do našeho soukromí. V přepočtu na hlavu disponuje Petr Lessy druhým nejpočetnějším sborem v Evropské unii. V posledních letech se investovaly miliardy do vybavení policie, do nových počítačů, aut, připojení na internet, nových služeben. Jak se to projevilo na práci policie? „Snížila se kriminalita, zvýšila se její objasněnost,“ zní odpověď policejního prezidia. A čísla to potvrzují: oproti roku 2005 bylo podle policejních statistik loni spácháno o dvacet tisíc zločinů méně. Jenže stačí jít malinko hloub, aby vyšlo najevo, že zásluhu na tom má vyřazení některých paragrafů z trestního zákona. Tak třeba vypadlo řízení auta bez řidičáku, které každý rok „zvyšovalo“ počet trestných činů o šest tisíc. „Šla jsem na policii říct, že mi ukradli mobil a že se na něj stále dá dovolat, že je funkční – tak jestli by nemohli zjistit jeho polohu,“ líčí prodavačka Jana. „Slečno, to my neděláme, řekl mi tam uniformovaný chlap ve vrátnici.“ Ale co tedy policie „dělá“, kromě toho, že eviduje známé neplatiče alimentů? Co ji tak zaměstnává a jak se na její práci projevují vyšší platy, moderní technika, nová auta?

„Seděla jsem se sestrou a přítelkyní v jednom klubu na Praze 9. Neustále mě tam otravoval chlapík s ruským přízvukem, a když se mě pokusil obejmout, chrstla jsem mu zbytek piva ze sklenice do tváře,“ popisuje osmadvacetiletá Jana, jak začal její problém. Muž odešel a po chvíli se vrátil s revolverem a z půlmetru jí vystřelil do tváře. Její sestra zareagovala a stačila strčit do výstřelu ruku. Dobrá zpráva je, že zbraň byla nabita slepými náboji a obě dívky odnesly výstřel jen popáleninami. Policie přijela za půl hodiny a odvezla dívky na služebnu kriminálky. „Byla jsem dost otřesená, a když po mně chtěli adresu zaměstnavatele, nemohla jsem si vzpomenout. ,Tak si ji vygooglujte,‘ poradila jsem policistce z kriminálky. ,Vygooglovat? Co je to?,‘ zeptala se. Když jsem jí to vysvětlila, řekla mi, že nemá přístup na internet,“ dodává Jana. Policie případ odložila, žena se ale nevzdala a přes vlivného kamaráda se obrátila na Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Pachatel byl dopaden za tři měsíce, odsouzen za výtržnost a vyhoštěn. To dobře ukazuje rozdíl mezi policejní rutinou a formálním přístupem obvodní kriminálky a prací útvaru, jehož detektivové měli k dispozici to, co mají policisté mít – znalost kriminálního prostředí, kvalitní informátory a znalost práce v internetu.

Případ se ale nedá generalizovat, proto jsme se pokusili na čtyřech naprosto náhodně vybraných kauzách různého stupně závažnosti zjistit, jak vlastně „běžná“ policie pracuje, co dělá pro dopadení pachatelů. A taky jak je ochotná se o zkušenosti z pátrání podělit s veřejností. To poslední je jedna z novinek v policejních sborech EU – co nejvíce komunikovat s veřejností, chtít po lidech, aby popisovali své obavy o bezpečnost, které se pak analyzují a přizpůsobují se jim policejní aktivity. Osvědčuje se i otevřenost o probíhajícím pátrání, informace o konkrétních policejních krocích, protože veřejnost z nich získává jistotu, že policie skutečně věci vyšetřuje a nestrká je do šuplíku.

Naše první „náhodná ilustrace“ je z Prostějovska, kde v obci Ponikev loni v listopadu někdo ukradl z ohrady tele. Škoda čtrnáct tisíc korun. „Ohledali jsme místo činu,“ odpovídá tiskový mluvčí prostějovské policie Petr Weisgärber na otázku, co policie podnikla, aby našla pachatele. „Vytipovali jsme si několik možných podezřelých a vyslechli je, nic jsme nezjistili a věc je odložena.“

V Lidicích na Kladensku ukradl v přibližně stejnou dobu někdo bronzovou sochu dítěte z památníku vyvražděných obyvatel vesnice za nacistické okupace. Škoda 220 tisíc korun. „Prohlédli jsme bezpečnostní kamery, rozeslali fotografii sochy na služebny v celé ČR, prošli místní sběrny surovin, prohledali okolí památníku. Bezvýsledně, vyšetřování bylo odloženo,“ říká tisková mluvčí Michaela Nováková.

Na Silvestra někdo na pražském Pankráci rozbil výklad obchodního střediska a vykradl místní klenotnictví, škoda za dvacet milionů korun. Co policie ve věci podnikla? „Žádné informace o vyšetřování neposkytneme,“ zní odpověď. Ale my nechceme slyšet jména podezřelých, jen to, kdo a jak na případu pracuje, co policie už vyšetřila, koho vyslechla. Nicméně tisková mluvčí trvá na svém.

A konečně poslední případ, kde by mohlo jít o více než miliardu korun. Ministr dopravy Vít Bárta podal loni v srpnu trestní oznámení na čerstvě odvolaného šéfa státní firmy ČD Cargo Josefa Bazalu. Audit ministerstva zjistil, aspoň podle ministra Bárty, že ČD Cargo dávala soukromým firmám obrovské finanční výhody při státních zakázkách, navíc firmám, které patřily Bazalovým známým. Vyšetřování bylo loni na podzim odloženo. „Vyslechli jsme několik lidí, prostudovali audit, ale vlastně jsme z trestního oznámení nezjistili, co se stalo, zda mohl být spáchán trestný čin,“ tvrdí státní zástupkyně Jana Fronková, která případ dozoruje.

„Je naprosto zjevné, že ve všech případech se policie spokojila při vyšetřování s předepsanými formalitami a dál nešla,“ říká expert na bezpečnost Michal Mazel. Nejlépe se to dá popsat na posledním případu. Detektivové měli prozkoumat všechny souvislosti při zadání zakázek pro ČD Cargo, prozkoumat hospodaření za poslední roky, nasadit odposlechy podezřelým, udělat analýzu cen a zjistit třeba i to, zda věci, které si ČD Cargo pořídila, vůbec potřebovala. Od politiků a třeba i vrcholných představitelů policie to v poslední době v souvislosti s deklarovaným bojem proti korupci slýcháme pravidelně – státní úředníci by měli spravovat státní majetek s péčí dobrého hospodáře, a pokud to nedělají, najdeme v trestním zákoníku paragrafy, podle kterých je lze soudit. Jde konkrétně o pět paragrafů, od zneužití pravomoci přes manipulaci s veřejnými zakázkami až po pletichy. Tresty dosahují až dvanácti let vězení. Podle dostupných informací nebyl podle těchto paragrafů za poslední dva roky nikdo odsouzen.

Takže tu dnes máme formalistickou a alibistickou policii, která ve snaze pomáhat peněženkám svých příslušníků a chránit kariéry svých šéfů zrazuje ty, kdo to všechno platí – občany. Z odborných analýz se dají při jistém zjednodušení odvodit tři základní důvody proč. Všichni experti se v podstatě shodnou na tom, že základní zlom přišel v roce 2001 s reformou policie provedenou ministrem vnitra Stanislavem Grossem. Veřejnost to téměř nepostřehla, ale Gross tenkrát za poslušného sekundování policejního prezidenta Jiřího Koláře vyměnil většinu šéfů klíčových policejních jednotek. Zatímco do roku 2001 s úspěchem šéfovali sedmi z devíti klíčových policejních útvarů, včetně protikorupční či protimafiánké jednotky, lidé, kteří přišli k policii po roce 1989, po reformě tam zůstal jediný člověk, který nezačínal kariéru v totalitním policejním sboru – Jan Kubice. Šéf policie Kolář zároveň začal v tu dobu masivně produkovat předpisy, které policistům nařizovaly, co a jak vyšetřovat. „Těžko se to dokládá hmatatelnými důkazy, ale ti lidé si přinesli z té doby bezpodmínečnou podřízenost, poslušnost. Jsou zvyklí o rozkazech či požadavcích nediskutovat, politiky brali jako nadřízené a bylo zřejmé, že mají v krvi zamést pod koberec jakékoli problémy, které by je mohly ohrozit, a mezi to samozřejmě patřilo třeba i vyšetřování kauz zasahujících do mocenské sféry,“ pokouší se problém postihnout Michal Mazel.

Situace se od Grossových časů změnila, na zmíněných postech jsou dnes už jen tři předlistopadoví policisté, ale duch Grosse a bezpodmínečné podřízenosti v policii stále přetrvává. Jde o duch funkcionářství, touhu za každou cenu si udržet dobře placené místo s řadou výhod, jako jsou levné luxusní dovolené, lázně a v neposlední řadě vyhlídka na doživotní výsluhu, která dělá u vysokých funkcionářů prezidia až čtyřicet tisíc korun. „Jezdím na porady vedení policie už deset let. Myslíte, že se tam bavíme o práci, o tom, co zlepšit. Nikdy, probírají se večírky, drby, plukovníci se chlubí třeba novými služebními audinami nebo tím, s kým významným se potkali,“ popisuje už zmíněný krajský náměstek. Priorita je nedělat problém ministrovi a politikům, jako odměna přichází, že ministři a politici nedělají problémy policii a nepokoušejí se rozbít její strnulost a podpořit iniciativu výkonných a odvážných detektivů nebo pořádkových policistů. „To přeháníte. Samozřejmě pozoruji v policii určitý formalismus a ten čárkový systém nepovažuji za dobrý, ale já si myslím, že policie funguje dobře,“ potvrzuje nechtěně tuto symbiózu šéf bezpečnostního výboru sněmovny František Bublan.

Konečně poslední překážkou změny je policejní školství. Výmluvný je průzkum, udělaný před pěti lety na policejní škole v Holešově. Absolventi školy podle průzkumu projevovali po maturitě daleko větší sklon ke korupčnímu chování než v době, kdy do školy nastoupili. Už roky se mezi experty mluví o chabé úrovni policejní akademie, na níž mimochodem získal titul i nový policejní prezident. V kuloárech se mluví o tom, že se úroveň nikdo nepokouší zvednout, protože je tu snadné dosáhnout titulu, což si ostatně vyzkoušeli i někteří vlivní politici jako Petr Hulinský (ČSSD) nebo Petr Bendl (ODS). Takže nepřekvapí, že škole šéfuje Vladimír Plecitý, předlistopadový stážista Vysoké školy KGB v Moskvě. Ani to, že na škole učí nové policisty třeba někdejší šéf tachovské policie Jan Kuržeja, který musel před šesti lety z aktivní služby odejít poté, co nechal z lednice ve své kanceláři zmizet a vyměnit vzorek s krví svého podřízeného, obviněného za bouračku v opilosti.

(Respekt, www.respekt.cz)