Duben 2011

Přehled denního tisku (únor - březen 2011)

Bohumil Doležal

Úterý 15. února: Včera večer se ministr Heger domluvil s LOKem a ČLK na bezpodmínečné vládní kapitulaci. Zřejmě budou ještě probíhat nějaké tahanice, aby se neřeklo: jakési remcání se ozývá z ODS. Ministři Vondra a Kocourek čekají další informace, také premiér Nečas hovořil s ministrem zatím jen telefonicky. Protestuje zdravotní expert strany Šťastný kvůli tomu, že sestry nedostaly prakticky nic a že nebyly zrušeny tarifní mzdy lékařů, k čemuž se vláda zavázala v programovém prohlášení. Podle exnáměstka Šnajdra se z celé strany ozývá, že návrh dohody je kapitulací před lékaři (na to člověk nemusí mít natolik vysoké IQ, aby na to přišel). Nicméně, dr. Šťastný zároveň řekl: „situace se dostala do bodu, kdy těžko mohu rodící se dohodu zvrátit a ani se o to nebudu pokoušet.“ Tedy budu sice remcat, ale to je tak všechno, co si dovolím. Kdyby byl mlčel, udělal by líp. Jakási nespokojenost se ozývá i ze senátorského klubu ODS, vadí jim mj., jak se posílila pozice LOKu a ČLK. Zřejmě aby se vítězní vyděrači nějak pojistili proti reptání zdeptaných a podělaných, zahájil hned po pondělní půlnoci člen předsednictva LOKu Voleman (účastník jednání) protiofenzívu. Popřel, že by došlo k nějaké shodě, LOK podle něho nesouhlasí s výší dorovnaných platů v tomto roce, s garancemi a plány do budoucna, jak jsou v návrhu memoranda zformulovány (to má být zřejmě přesná definice spoluúčasti LOK a ČLK na vládě). Možnost, že „lékaři“ budou souhlasit, je podle něho velmi malá. Z různých krajů přicházejí signály nesouhlasu, jednat se o tom má ve středu. Protože ČSSD ústy hejtmana Haška věc požehnala (Sobotka byl opatrnější, prohlásil, že „pokud bude dohoda skutečně dosažena, je to vítězství zdravého rozumu a zájmu občanů naší země“), nějak se to urovná. Pokud by to LOK s vydíráním výrazně přehnal, může být ještě problém, ale Kubek s Haškem je nejspíš přivede k rozumu (nedá se vyloučit, že z vlády ještě něco vyrazí, to by byl ovšem vrchol). Že by se, konfrontována s další vlnou vydírání, vláda vzmužila, považuji za vyloučené.

Podle průzkumu STEM by nyní volby do PS vyhrála tzv. levice (komunisté a ČSSD) se 105 mandáty. ODS a ČSSD drží pozice, TOP09 a hlavně VV přibraly, komunisté mají jen 9,3%. Lidovci a zelení by se do PS nedostali a zkonzumovali by skoro 6 % hlasů. Průzkumy STEM mi nepřipadají příliš věrohodné, liší se od všech ostatních. Velmi by mne ovšem zajímalo, jak se do průzkumů promítne nemocničně lékařské vydírání, jeho sociálně demokratické podpora a vládní kapitulace. Nedovedu to odhadnout.

Ve Varšavě se sešli „němečtí a další“ historici, celkem 70, a kritizují německou vládu za plán vyhlásit 5. srpen za den „odsunutých“ (rozuměj vyhnaných) Němců. Je to prý „špatný historicko-politický signál“, protože charta vyhnaných, jíž se vláda při té příležitosti dovolává, se vůbec nezmiňuje o tom, jak vypukla druhá světová válka a jakých zločinů se nacisté dopustili při vyvražďování Židů, Slovanů, Romů a dalších skupin. Proč by se o tom zmiňovala, je o vyhnání Němců a vyháněli se Němci, ne nacisté. Zprávy tohoto typu považuji za drzost. Tato je podepsána – jak jinak - šifrou KOV.

V Novém Bydžově se sešlo 52 starostů obcí, kde mají chronické problémy se „sociálně nepřizpůsobivými“ (rozuměj Romy). Z průběhu jednání, jak o něm informuje MfD, vyplývá zoufalství a bezradnost. Pro obecní samosprávy je to problém, k jehož řešení mu chybí síly a často i invence, není divu, přece nikdo nemůže počítat s tím, že se to vyřeší na lokální úrovni, a z intelektuálního Olympu zní většinou jen pohoršené ofrňování a nanejvýš ještě pitomé hraběcí rady. Některé nápady starostů ovšem nejsou zrovna nejlepší: uvažovali např. o možnosti zakázat pobyt lidem bez trvalého bydliště, kteří se opakovaně dopouštějí přestupků. Jenže ti se pak odstěhují o dvě obce dál a problém se stane tak říkajíc putovním. Ostatně už putovním je, takže se nic nespraví.

V MfD informují o tom (cituji titulek), že „Íránci se nakazili od Arabů“. V Teheránu propukly jakési pouliční nepokoje. Radost z toho by byla velmi předčasná: revoluce proti tyranii se dají dělat jen v prozápadních režimech, režimy „protizápadní“ si s nimi snadno poradí. Proces od autokratických sekulárních režimů k fanatické islámské „demokracii“ íránského typu je jednosměrný.

Věci veřejné začínají mít problémy s tzv. véčkaři, registrovanými sympatizanty, kteří mohou v internetových hlasováních rozhodovat o programových záležitostech a dokonce volit předsedu strany. Je nejvyšší čas změnit tu populistickou šaškárnu v čistě potěmkinskou záležitost, jak se to s populistickými šaškárnami zpravidla děje.

Tak konečně víme, jak na tom jsme! Rozsoudil nás Dušan Stuchlík v LN. Je to jednoduché jako Kolumbovo vejce: za problém zdravotnictví, který teď vyústil v otevřenou politikou krizi, mohou všichni: lékaři, politici, manažeři a část novinářů (ta část, co ze to nemůže, je zjevně pan Stuchlík). To je obvyklá finta vyčůránků, kteří se chtějí zároveň postavit na jednu stranu a zůstat nad věcí. Problém je, že se profesní skupina, která má monopol v citlivé oblasti lidské činnosti, rozhodla terorizovat zároveň vládu a veřejnost, aby dosáhla dosažení svých cílů (peníze jsou při tom, jak to v takových akcí bývá, pochopitelně až na tom posledním místě). Tady platí: vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne. A ne, že je to daleko složitější, že za to mohou všichni, přičemž jde o to nadělat na hlavu kritikům. Novináři se prý podle toho Stuchlíka považují za „společenskou elitu“. Já zase považuji lidi jako Stuchlík, kteří ani nemají odvahu se přihlásit ke straně, k niž se hlásí, za opovrženíhodné alibisty. Blaze tomu, kdo umí z jedné huby studeně i teple dejchati!, říkával Karel Havlíček. A já dodávám na adresu pana Stuchlíka ze známé anekdoty o Frýdku – Pístku: jste nějakej moc chytrej, abyste se z toho ne….

Středa 16. února: Jak se dalo očekávat, lékařští „odboráři“ (moc by mne zajímalo, kolik jich je a jaký je poměr jejich členstva k počtu 3800, tj. těch, kteří dali výpovědi) ustoupili, ač samozřejmě neradi „trpezlivému přesvedčovaní“ (termín dr. Husáka, který ovšem nebyl doktorem medicíny, ale práva), a smířili se s „nedokonalým“ kompromisem. Šlo o sedm desítek předsedů LOK z regionů (předpokládám, že LOK se neskládá ze samých předsedů, pak by pan Engel musel být předseda generální). Zároveň sami ocenili to, jak se tímto rozhodnutím zachovali zodpovědně vůči pacientům, a jak tedy je falešné obvinění z vyděračství. Teď musí memorandum podepsat LOK a ministerstvo (nic tomu nebrání), načež by lékaři měli začít stahovat výpovědi. Všichni je ale asi nestáhnou, o spoustu z nich prý mají zájem špičkové německé a rakouské kliniky, o některé z nich (snad to nejsou titíž) zase nemají zájem jejich dosavadní nemocniční ředitelé. Náměstek ministerstva zdravotnictví Plíšek si libuje, že je to dobrá zpráva pro pacienty, zvítězil zdravý rozum (pana Engela, Kubka a jejich sociálně demokratických protektorů) a ministerstvo se po 1. březnu bude moci plně věnovat reformním krokům (pod dozorem rovněž pánů Kubka, Engela a jejich sociálně demokratických protektorů). Nyní (poté, co jsme rozdali balík), nastává (v první řadě pro nemocniční sestry) doba úspor a šetření. Pan Engel má ještě jakési dodatečné podmínky, aby vládní kapitulaci jen tak někdo nepřehlédl: o dokumentu musí vláda přijmout usnesení a musí pod ním být podpis předsedy vlády (nevím proč, trochu mi to připomíná moskevské protokoly). Má v tom podporu statutárního místopředsedy ČSSD Sobotky. Podle poslance Šťastného protest prý poškodil prestiž lékařů a kompromis je i prohrou vlády. Ale není to zas tak strašné (dodávám já), nemocniční doktoři mají sice z ostudy kabát, ale proč by se trápili, když jsou v balíku. A vláda zase na chvíli odložila svou politickou smrt. Prohráli pacienti: vláda se na ně vykašlala a vydala je všanc lékařské vrchnosti. Podle ČTK bude základ platu lékaře v 12. tarifní třídě 26 790 Kč, ve 14. třídě 33 640 Kč. Tarif podle ČTK tvoří necelou polovinu příjmu. Pěkně si to užijte, hoši.

Policejní a hasičtí odboráři usilují o odvolání ministra Johna, který dostatečně nepečuje o jejich hmotné blaho. Obávám se, že mají smůlu: jednak jejich nemocničně lékařští kolegové odvolání ministra Hegera nežádali (není to samozřejmě v kompetenci odborů) a jednak policisti i hasiči jsou ke své smůle daleko nahraditelnější.

Petr Uhl vytýká v Právu Kubkovi, že prezidenta Klause oslovil: nikdy nevíte, kdy budete lékaře potřebovat. Myslím, že tady Kubkovi křivdí, Kubek přece dobře ví, že když Klaus bude lékaře potřebovat, nebude s tím mít – na rozdíl od jiných – problém. A je to zároveň pěkný doklad toho, jak je panu Uhlovi jedno, co plácne. Kubek vyzval v ČT veřejnost,aby se k lékařům chovala slušně, protože „nikdy nevíte, kdy nás budete potřebovat. Nezlobte se, pan prezident Klaus vám v nouzi nepomůže.“

Jedním nejméně spokojených lékařských odborářů byl jejich kladenský předseda Jiří Sedlák. Prohlásil mj. (ještě předtím, než to většina jeho kolegů odhlasovala): „V právních věcech jsem laik. Ale nejsem si jistý, zda memorandum vůbec má nějakou právní závaznost.“ Nejlepší by asi bylo, kdyby se, včetně těch finálních platů pro rok 2013, stalo součástí Listiny základních práv a svobod.

Čtvrtek 17. února: České noviny se snaží z včerejšího jednání LOK dělat drama: všechno viselo na vlásku. Ve skutečnosti na vlásku viselo kulové, manipulátoři dobře věděli, že odmítnout vládní kapitulaci si prostě nesmějí dovolit, a taky to neudělali. Rozhodovací mechanismy (tajné hlasování) musí mít v tomto prostředí opravdu pozoruhodnou povahu. „Lékaři přijali návrh vlády a stáhnou výpovědi“, zní titulek v Právu. Ještě že nenapsali „diktát vlády“. Navíc podle premiéra Nečase „Vláda bude reagovat na situaci ve zdravotnictví svým usnesením. To je právně závazný akt vlády podepisovaný předsedou vlády“. Tím uchlácholil odborové lékařské bosse. Podle prezidenta ČLK Kubka končí „otrocká práce lékařů v nemocnicích“ (ten člověk nezažil zjevně zákoník práce za totality, pak by věděl, co je to otrocká práce). Jinak má pravdu, když říká, že „v českém zdravotnictví už nebude nic jako dřív.“ Máme se opravdu na co těšit. Též MfD se raduje: „Smír. Lékaři zůstanou.“ (Mělo by být lépe „lékaři nám zůstanou“.) Jakási studentka medicíny napsala do Práva, že pokud lékaři dosáhnou aspoň části svých požadavků, „bude to v posledních dvaceti letech první případ, kdy lze bez politické podpory dosáhnout svých práv a pohnat zrezivělý systém reforem.“ Slečna si nevšimla, že za požadavky lékařů se sešikovala celá ČSSD, ne že by doktory nějak moc milovala a přála jim co největší platy, ale protože cítila, že skupinka s monopolním postavením v citlivé oblasti (léčba vážně nemocných lidí) může dát vládě pořádně zahulit, zvlášť když se vláda lekne, což se stalo. (Vsadil bych se, že by si odcházející netroufli nechat zkolabovat porodnice a péči o předčasně narozené děti a že by se postupně jejich odpor zhroutil. Byl to ovšem risk, a vláda nechtěla riskovat. Bez rizika se dá jen prohrát.) Premiér Nečas, aby zahladil špatný dojem, hřímá: „Jakékoli prostředky musí být získány výhradně reformou zdravotnictví a restrukturalizací systému zdravotnictví.“ Restrukturalizace může být velmi jednoduchá a účinná: vytvoří se jakási pomyslná rampa, na níž budou stát pánové Kubek s Engelem (v tomto druhém případě jsem se málem hned za začátku jména překlepl) a prověřovat individua dejme tomu nad 65 let. Případy, kde lze tušit, neudržovat je při životě povede k zbytečnému plýtvání penězi, půjdou napravo, do institutů jménem např. Tranquillitas, kde jednoduchým pojednáním přestanou být problémem odsávajícím peníze. Ostatní dostanou známku, že do další STK (měla by se konat každý rok) je společnost bude ještě tolerovat. Safra, to bude restrukturalizace jako hrom! A splní se tak radostná vize pana ministra Hegera: „Těším se, že konečně začneme pracovat na reformě.“

Paní Bendová píše v MfD: „Chladně posouzeno: nedalo se o mnoho víc udělat, riziko bylo příliš veliké na to, aby si vláda postavila hlavu a kvůli ZÁSADÁM neustoupila ani o píď. Až by zemřel první člověk kvůli chybějícímu anesteziologovi, až by se prvnímu miminku nedostalo patřičné péče…“ To je typické bránění nedozírným následkům. Protože jsou naši protivníci taková čuňata, že jsou ochotná způsobit smrt a poškození zdraví lidí, nezbývá nám, než abychom jim ustoupili. Ale co když ve skutečnosti taková čuňata nejsou? Co když jenom blafují? Jediný rozdíl mezi nimi a bojovníky proti nedozírným následkům je, že oni nedozírnými následky hrozili, kdežto ti druzí, aniž by se cokoli stalo a aniž by se byli pokusili těm následkům čelit, ustoupili.

A jaká je ideologie českých lékařů? V dnešních LN vyšel pěkný článek MUDr. Marie Korpusové. Text asi nebude úplně reprezentativní, ale je mimořádně kompromitující. Shrnuji: Český stát, respektive jeho představitelé, v posledních dvaceti letech vydírá a terorizuje občany. Stát má v ruce „pistoli“, totiž veškerý mocenský aparát – armádu, policii, justici… a taky poplatná média. Pomocí těchto prostředků vydírá své občany a okrádá je ve prospěch privilegované vrstvy, s níž se dělí o lup… Pár vyvolených tvořících státně korporátní mafii parazituje na celé společnosti a pod hrozbou užití mocenského aparátu drží občany pod krkem. Proti tomuto monopolu může uspět jen významně velká (!) dobře organizovaná skupina, protože jedině ta může představovat relevantní protiváhu… lékaři se brání vydírání vládnoucí lůzou, která svoji vládu postavila na korupci, podvodech, lžích a planých slibech. Nechtějí samy sebe ani pacienty nechat zničit zlodějskou mafií… Potud dr. Kortusová. To jde výklad smyslu Velké únorové revoluce (už druhé v našich dějinách), kde v čele všeho lidu stojí už zase „dobře organizovaná skupina“, kterou tentokrát ani nikdo nevolil, bylo by to zbytečné, myslí to upřímně, a svrhne vládnoucí lůzu a zlodějskou mafii. Upřímně řečeno, tyto pseudobolševické žvásty nelze brát příliš vážně. V každém případě si člověk dovede plastičtěji představit, proč se u nás v letech 1945-48 našlo tolik indolentních blbů, kteří více či méně pomáhali bolševikům k moci, ochotně vstupovali do jejich řad a nadšeně plnili jejich instrukce. Boj za vlastní peníze (na něm an sich nemusí být ještě nic špatného, může mít své oprávnění) splývá s osvobozením společnosti zpod utlačovatelského jha. Aby to bylo dokonale směšné, musel by člověk vědět, kolik z těch dvaceti tisíc nemocničních doktorů to opravdu vyznává, a kolik ne. Jenže to se nikdy nedozvíme, spousta si to sice myslí, ale je na rozdíl od dr. Korpusové aspoň natolik inteligentní, že to nevytrubuje na veřejnosti.

Zcela ve stínu vládního zdravotnického Waterloo je vládní úspěch: vláda se shodla na důchodech, připojištění má být dobrovolné. Důchodová reforma je věc složitá a v zásadě ekonomická, nechci se do ní plést. Jako laika mne v souvislosti s ní napadají jen příliš jednoduché věci: například na základě svých mnohaletých zkušeností si nedovedu představit finanční instituci, do které vložím nějaké peníze a ony tam sedmdesát let zůstanou, aniž by se buď podstatně ztenčily nebo ještě spíš i s tou institucí vzaly za své (v mém případě jde o rozmezí let 1940-2011). Na druhé straně, představa tzv. solidárního systému (peníze se vyberou od jedněch a neprodleně rozdělí mezi druhé) mi připadá výhodná aspoň v tom smyslu, že když se to všechno provede velmi rychle, je jen malá šance, že to mezitím někdo rozkrade. Velmi by mne zajímalo, jak by mohl vypadat systém, který by aspoň trochu eliminoval to první nebezpečí a zachovat aspoň něco z té druhé výhody. Nějak se mi asi nedostává optimismu.

Pátek 18. února: Ministr Heger se, jak se zdá, rozhodl. V dvojrozhovoru s dr. Engelem pro Právo tvrdí, že se oběma stranám podařilo najít středové řešení, že dr. Engel je rovný člověk a že on sám přesvědčí skeptiky v ODS o tom, že reforma bude pokračovat tak, jak je koaliční smlouva napsána. Když se český politik octne v ouzkých, chová se stereotypně, dělat si iluze, že to zrovna v tomhle případě může být jinak, nebylo na místě. Sorry.

Potupnost vládní porážky dokresluje rozhovor s šéfem PR agentury, kterou najal LOK, Jiřím Hrabovským. Doporučil lékařům jít na smír, protože po prvním březnu viděl samá rizika a žádné výhody… A kdyby to bylo pokračovalo, bylo by to mnohem těžší. Jistě, dodávám, všechno by pak hrálo do rukou vládě. Člověk nemusí být zrovna exhvězda normalizační ČST (nakonec lehce perestrojková ovšem), aby dospěl k takovému logickému závěru. Problém je jen, že s plnými kalhotami se logické závěry dělají obtížně.

Taky prezident Klaus zmírnil rétoriku, vyřešení protestu lékařů je prý může v budoucnu prohloubit rozpočtový schodek. Nevím, co je za dobrou zprávu pro pacienty, že se kdykoli znovu mohou stát (a patrně i stanou) pumlíčem pro lékařské vydírání. A stát je nechá ve štychu.

Petr Uhl mluví v Právu o urážení lékařů slovy „lékařská lůza“. V Kamberského článku ovšem autor nemluvil o lékařích všeobecně, ale o LOKu, a pan Uhl to velmi dobře ví. Považoval jsem (kdysi) pana Uhla za sice poněkud výstředního, ale v důležitých věcech slušného žurnalistu. Pan Uhl mne v posledních měsících přesvědčil, že jsem se mýlil v tom prvním i v tom druhém.

Ministr školství Dobeš údajně napsal dosti pohledné vrchní ředitelce svého sekretariátu seminární práci. Celá věc je velmi zábavná: kdyby šlo o diplomku nebo doktorskou práci, ale seminární práci, nějaký dvanáctistránkový canc bez jakékoli důležitosti kromě té, kterou nabude, pokud se podezření prokáže a pan ministr bude mít malér. Je to tak trochu, jako kdyby na něho prasklo, že v samoobsluze Rossmann zcizil jednu tubu pasty na zuby Colgate total.

Sobota 19. února: Vedení Vinohradské nemocnice se rozhodlo nevzít zpátky předsedu LOK Engela. Otazník se vznáší i nad dalším minibossem vlivných nemocničních miniodborů Volemanem. Formálně to mohou učinit, v Memorandu není řečeno, že nemocnice musí vzít zpátky všechny, co dali výpovědi. Na Engelovo místo už mezitím získali podle dnešní ČT hned dvě náhrady, jedna si to po trpezlivém přesvedčovaní (není těžké si představit, jak vypadalo) rozmyslela, druhá zatím odolává. Formálně by bylo všechno v pořádku, dohoda by porušena nebyla. Věcně je poněkud obtížné vyhnout se podezření, že se jedná o akt odvety: napřed před nimi kapitulovali, aniž vůbec zkusili aspoň chvilku vzdorovat, teď to odplatí jejich Kozinům. Sympatie veřejnosti, které stály až do nynějška přesvědčivě proti vydírání, budou patrně otřeseny. Nepřipadá mi to úplně korektní a lidé u nás jsou kupodivu na korektní jednání aspoň v některých případech citliví. Přitom Masaryk kdysi velmi příhodně napsal něco v tom smyslu (týkalo se to Ježíše a evangelií, pokud se nemýlím) že mravné jednání je také šikovné. Z čehož plyne, že nemravné jednání je nešikovné a být napřed posera a pak toho, před kým jsem se podělal, tak říkajíc kopnout zezadu do zadnice, mi připadá tak trochu nemravné a zároveň nešikovné. (Je přitom zjevné, že vláda nevystupuje jako kompaktní těleso a že to nemusí být její společná akce nebo snad dokonce akce ministra zdravotnictví). Na druhé straně vzniklá situace bude zajímavý test: nemocni lékaři se napakovali, svého dosáhli, budou teď pouze pro čest a slávu bojovat za předáky LOK? Členstvem prý LOK zrovna neoplývá, a hrozně bych se divil, kdyby všech těch 3800, kteří dali výpověď, byli na LOK tak říkajíc citově vázáni.

Petru Uhlovi se v Právu nelíbí, že v době revoluce“ v Egyptě se česká média věnovala tomu, kolik českých turistů čeká na letišti a zda „nepokoje“ (píše to slovo v uvozovkách) dolehly až do letovisek. Pan Uhl by zřejmě očekával, že tématem číslo jedna bude egyptská revoluce (která možná dokonce přeroste z demokratické v socialistickou, ale bez excesů, které podobný proces provázely u nás po roce 1948) a pak dlouho nic. Je pochopitelné, že česká média zajímá v první řadě, v jaké situaci jsou naši občané, kteří tam před „revolucí“ (to píši v uvozovkách zase já) odjeli na rekreaci (což je zjevně něco morálně vadného, bože, to je drzost), protože když se to vyjasní, ukáže se třeba, že jim my, tj. český stát, česká společnost, musíme pomoci. Naší povinností je v první řadě pomáhat našim lidem. Tím neříkám, že bychom třeba neměli pomáhat také Egypťanům, ale musíme vidět a) že té situaci a jejím četným rizikům taky nemusíme pořádně rozumět, a b) že naše možnosti pomoci Egyptu jsou velmi omezené, kdežto pomoci našim lidem je naše prvořadá povinnost. Tento přístup k problému (ne Čechů v Egyptě, ale Čechů všeobecně) jsem si vyčetl z Havlíčka, kterého jako autora preferuji před Karlem Marxem, Lvem Davidovičem etc.

„Případ Vondra“, jak se zdá, bobtná. A bude se jím zjevně zabývat výkonná rada ODS. Zdá se, že vedení strany stojí před dilematem: bude horší ho držet, nebo se ho zbavit? Jistě, Vondrovi nebylo zatím nic dokázáno. Až mu bude něco dokázáno, bude už pozdě na to, se ho zbavit. Ale možná se mu taky nedokáže nic. Ve straně, která se musí neustále vyrovnávat s podobnými dilematy, není něco v pořádku.

Zástupci ČLK tvrdí, že čeští lékaři budou do zahraničí odcházet i nadále. K tomu je třeba říci: akce Děkujeme, odcházíme, nevedla k tomu, že by lékaři odešli, ale že se vláda podělala. Za druhé, to, že lékaři odcházejí do zahraničí, a to za lepším, nepokoušejte se to zakecávat, je docela v pořádku, je to legitimní důvod, a bude se tomu tak dít pořád, a nejen v tomto oboru, protože sociální situace lidí na Západě bude v mnoha oborech lepší než u nás, a to pořád (Miloš Zeman kdysi hned po převratu, kdy měl ještě dojem, že v módě je mluvit pravdu, odpověděl na otázku, kdy dohoníme Německo, stručně: nikdy). Možnost odejít za lepším je součást naší svobody. Samozřejmě nejen kvůli tomu, ale také kvůli tomu jsme stříhali v roce 1989-90 dráty na hranicích. A argumentovat proti této možnosti vlasteneckým duchem je jednak neúčinné a jednak demagogické. Problém je jen, když se „odcházení“ chytne někdo jako ČLK (jistě, ČLK jen poskytla „morální pdoporu“) a pak se organizují hromadné odchody, které hrozí kolapsem českého zdravotnictví, aby bylo možno lépe vydírat vládu.

Pondělí 21. února: Dr. Engel zjevně splnil svozu roli mouřenína a teď může jít. Způsob, jakým se na Vinohradech zbavili formálního vůdce Velké nemocniční revoluce, je sice snad formálně v pořádku, ale věcně vzato mi připadá poněkud podlý. Odborový předák však nenašel podporu ani u svých vlastních lidí, předseda ČLK jaksi za něj rozhodl, že vedení nemocnice a prý ODS, která za ním stojí, jedná zavrženíhodně, že lékaři ovšem nebudou riskovat nějakými projevy zbytečné solidarity to, co si potupnou vládní kapitulací slavně vybojovali, zdravotní reformu (rozuměj jistotu jeden a půl až trojnásobku, řečeno slovy Viktora Koženého blahé paměti), a svého formálního lídra oželí. To ale ještě není všechno, dr. Engel má nyní veřejně prohlásit, že si nic nepřeje toužebněji, než právě tohle. Alexandr Mitrofanov píše na toto téma v dnešním Právu: „pokud (Engel a Voleman) sdělí, že na návratu na Vinohrady netrvají, vyjdou z tohoto sporu jako moudřejší. A ODS s nálepkou pyromanů.“ Že ODS příliš nezíská, je zjevné, pokud jde o to první, budou pánové Engel a Voleman moudřejší trochu podobně jako byli kdysi moudřejší Kameněv, Zinověv, Bucharin etc., nebo u nás Slánský a spol., jen lze počítat s tím, že je nečeká kulka, případně špagát, nýbrž něco o dost příjemnějšího. A dění v ústředí vítězné nemocniční revoluce připomíná trochu dělení kořisti v loupežnickém táboře. Takže nezbývá než zopakovat přání: pěkně si to užijte hoši! Je na vás moc hezký pohled.

Postkomunistické veleodbory se teď budou chtít vyrovnat svému lékařskému revolučnímu předvoji a potáhnou do boje proti důchodové reformě. Předseda Zavadil prohlásil: jsme pro reformy, ale ne pro takové, které tvrdě dopadnou především na obyčejné lidi. K nim se lze, jak lékařští revolucionáři dokázali, nejlépe prokousat metodami, které hrozí tvrdě dopadnout na obyčejné lidi, takže vláda bude muset couvnout, aby se tak nestalo. A jistě couvne, kdo couvl jednou… Tento postup mi poněkud připomíná bolševickou tezi, že k nejúplnější svobodě se lze probojovat pouze tou nejkrvavější diktaturou.

Jinak v Právu vyšel rozsáhlý pozoruhodný článek Michala Klímy, z něhož (na rozdíl od jiných analýz zde publikovaných) nekape žluč. Zabývá se zcela věcně problémem „privatizace politických stran“ a hlavně krize, která postihla jak ODS, tak ČSSD. Upozorňuje na to, že mafiánské metody, velrybářství atd. souvisejí s tím, že jde o strany s velikou masovou podporou, ale jen velmi omezeným členstvem. Podotýkám, že podobné politické kluby mají velký sklon proměňovat se postupně v loupežnické tlupy s odpovídajícími manýrami. Klíma upozorňuje na nebezpečí, že jen pro takovéhle organizace je podloudné nakupování členů problémem („Falešní straníci často převálcovali původní členy. Připomíná to dobytí Říma barbary“). Nejsem si pouze jistý, zda je neproduktivní obviňovat nové strany, TOP09 a VV, z pokusu privatizovat politiku. Je to jen nepřesné. Zvlášť VV je velmi pozoruhodný útvar, ve kterém hraje prvořadou úlohu technika moci. Za účelem jejího udržení se výrazně upravuje ideologie, která se stává jen jedním z nástrojů v mocenském boji. Jednoduše řečeno, ti lidé nemají vůbec žádné přesvědčení, a jsou proto podle okolností zaujmout jakékoli, které se jim zrovna hodí pro posílení svých pozic. Strany jako ODA nebo US byly v mnoha ohledech směšné a odpudivé, ale takhle bezbřehý cynismus přece jen neprovozovaly. A mimochodem, pionýrem politiky takto pojaté byl Jiří Paroubek. Měl to ovšem těžší než Bárta, ČSSD je strana tradiční a tradicí determinovaná. Věci veřejné mohou být úplně všechno. Mám jen dojem (v článku je to jen naznačeno), že pan Klíma vidí cestu k ozdravění politiky v rozvoji struktur občanské společnosti. Řekl bych že je to jednodušší, měly by u nás vzniknout skutečné politické strany. To znamená se statisícovým členstvem. To znamená, že lidé přestanou politikou jen z odstupu pohrdat, a začnou ji dělat, na té nejnižší, každodenní úrovni (celá česká politická tradice od Havlíčka před Masaryka je, jak se dnes říká, „o tomhle“). Jak to, že to dnes nikdo neví?

Čeští lékaři (tedy ti nemocniční) budou prý poté, co se octnou v balíku, spokojenější a vstřícnější. Spokojenější jistě, ale ne o moc (vsadil bych se, že pokud by přesčasy a služby nebyly nějak úředně omezeny, budou jich brát stejně jako dnes, peníze mají čarovnou moc). Na druhé straně slušným se člověk nestane tím, že se zmocní balíku peněz. Slušným se člověk učí dlouho, desítky let, celé generace (a odnaučí se to za týden, jak praví v jiné souvislosti čínské přísloví). A role peněz je přitom zcela marginální. Dovolím si předpovědět, že za tři roky budeme v nemocnicích potkávat hodně lékařů stejně arogantních a netečných jako dnes (tím prosím neříkám, že takových je dnes v nemocnicích většina, jen že jich tam je takových hodně) – jen to navíc ještě budou nabobové.

V nadcházejícím sčítání lidu se prý tisíce lidí domlouvá na Faceboku, že jako národnost uvedou československou. Heslo zní „Československo sjednotíme“. Vzhledem k tomu, že na Slovensku se zároveň žádné sčítání lidu nekoná a že podle předchozích sčítání ho obývají převážně Slováci, bylo by pak logické, pokud u nás národnost „československá“ převáží, aby se Česká republika připojila ke Slovensku. Velké Slovensko, které by takhle vzniklo, by obývali jednak Slováci slovenští, jednak Slováci čeští. Je zajímavé, jaké kraviny se rodí v hlavách obyvatel ČR, zatím co se jim stát politicky rozkládá.

Zdá se, že arabská revoluce, kterou spousta naivních Evropanů považuje za demokratickou, zachvátila už i kruté autokratické státy typu Libye a začíná se dotýkat i bohatých monarchií na arabském poloostrově. Nevím, jak od toho někdo v Evropě může očekávat něco dobrého. Vzniknou teokratické islámské útvary ještě daleko horší než ty, které byly revolucí svrženy. Civilizovaný stát znamená sekulární stát, největší vymoženost křesťanské Evropy, jejíž základy byly kdysi položeny striktním příkazem: dávejte císařovi, co je císařovo, a co je Božího, Bohu.

Úterý 22. února: LOK a ČLK si spočítaly výhody i nevýhody různých variant reakce na to, že předseda LOK dr. Engel nebyl přijat zpět na své původní místo ve vinohradské nemocnici. Vládní kapitulace platí i pro ně včetně výzvy nemocničním lékařům, aby stáhli své výpovědi. Ostatně, dr. Engel hlady nezahyne a bez zaměstnání nezůstane, žádají si ho prý i na Maltě.

Ministr Heger se dal slyšet, že dvě miliardy na zvýšení lékařských platů v nemocnicích nemá, ale ví, jak je získat, totiž řadou promyšlených organizačních opatření ve zdravotnictví. Tomu nějak nerozumím, vláda, odborová guerilla i česká média do mne v posledním měsíci soustavně hustila, že peníze se válejí coby nemravné zisky ve zdravotních pojišťovnách a je třeba je odtud jen vyždímat (a hejtman Rath dokonce mluvil o čtrnácti miliardách).

Mezitím prý tisíce policistů podepsaly výzvu premiérovi, aby odvolal z funkce ministra Johna. Jakkoli jejich důvody jsou nepochybně pádnější než ty, na jejichž základě získali nemocniční lékaři solidní navýšení platů, a ačkoli by ministrovo odstoupení asi zvýšilo akceschopnost vlády, velkou díru do světa asi neudělají. Ač na první pohled po zuby ozbrojeni, Tak silnou zbraň jako je rozvrat nemocničního zdravotnictví v rukou nemají.

„Zavést přímou volbu (prezidenta) do Ústavy ČR lze technicky velmi snadno a nemusí ji doprovázet žádné další zásahy do existujícího systému brzd a rovvnováh a prezidentských pravomocí,“ píše dnes v LN Jiří Přibáň. Přímá volba prezidenta je populistický pseudoproblém a zavádět by se neměla. Zato by bylo třeba pořádně hrábnout do toho, co pan Přibáň nazývá decentně „systém brzd a rovnováh a prezidentských pravomocí“, tj. hodně je zkrouhnout. Jenže k tomu se nejspíš nenajde dost „politické vůle“.

Středa 23. února: Ústavní soud podrobil právu útrpnému (obrazně řečeno) předsedkyni PS Němcovou a statutárního místopředsedu ČSSD Sobotku. Šlo o stížnost ČSSD k Ústavnímu soudu ohledně projednávání balíčku škrtů v Poslanecké sněmovně. Zákony byly přijaty ve stavu legislativní nouze (tj. v jakémsi zrychleném režimu). ČSSD namítá, že tak byla znemožněna obecná rozprava v PS a umožněno odhlasování zákonů Senátem ještě ve starém složení, ačkoli už byl zvolen nový, v němž by neprošly. Projednávání by se tak bylo zdrželo (Sněmovna by Senát nakonec stejně přehlasovala). Ústavní soud je ve složité situaci, zejména druhá věc je zjevně opravdu jakýsi problém. Zároveň je tlačen do rozhodnutí, které bude chtě nechtě politické, a pokud dá stěžovateli za pravdu, posílí se ve veřejnosti pocit bezmocnosti vlády vůči, jak by řekl Václav Klaus, nevoleným orgánům (tj. nevoleným všeobecným, přímým a tajným hlasovacím právem). A lidé se budou taky ptát, oč je tato vláda, disponující v PS většinou 18 hlasů, schopnější prosadit své záměry než ta Topolánkova, která vlastně neměla vůbec žádnou většinu.

Ministr Dobeš přidal ke svým momentálním malérům ještě pokus prosadit do náměstkovského křesla někdejšího stoupence extremistické národní strany. Ministr, zdá se, pokus hned vzdal, ale je z toho problém v koalici i v opozici. Vzhledem k tomu, že dotyčný kandidát na náměstka se nyní angažuje v euroskeptické iniciativě D.O.S.T. a ministra, který má údajně nadstandardní vztahy s Hradem, se v LN ohnivě zastal Michal Semín, zdá se, že vítr fouká v tomto případě z hradního návrší. Bude moc zajímavé, jak si premiér Nečas s tou záležitostí poradí. Tak by chtěl vycházet s panem prezidentem dobře a tak se mu to pořád nedaří!

Sjednocení dolní a horní sazby DPH se nebude týkat chleba, brambor, mléka,syrové zeleniny a nezpracovaných ryb. Protože ryby nejím, nezbude mi než stát se býložravcem.

K vládnímu návrhu na penzijní reformu si dovolím jen jednu poznámku, už jsem to vlastně před pár dny napsal: aby se lidé rozhodli pro druhý (fondový) pilíř, museli by mít poměrně velkou důvěru v dlouhodobou stabilitu politických poměrů, nejde tedy jen o ekonomický, ale o politický problém. Na základě politických poměrů, jaké u nás panovaly v posledních sedmdesáti letech, a vzhledem k dnešní politické stabilitě (je těžké psát to slovo bez uvozovek) si dovoluji pochybovat, že by tu taková důvěra byla. (Ekonomové argumentují tím, že ani průběžný systém není spolehlivý, jenže veřejnost si zvykla, že funguje tak nějak sám od sebe, kdežto pro „účast ve druhém pilíři“ se bude muset každý sám za sebe rozhodnout a navíc neodvolatelně). Obdivuji proto optimismus ministra Drábka, který v rozhovoru pro Právo předpokládá padesátiprocentní zájem o penzijní spoření.

Poslanec Šťastný by chtěl zpřísnit zákony, aby protesty typu „Děkujeme, odcházíme“ nebyly zákonné (podle rozhodnutí Státního zastupitelství pro Prahu 9 jimi nebyl spáchán trestný čin). Možná by stačilo posílit pocit morální zodpovědnosti v části lékařské obce, zákony nepostihují a nemohou postihovat každé amorální jednání, tj. lidově řečeno, člověk se může chovat jako prase, aniž by porušil zákony. A nelze vytvořit takový kodex zákonů, který udělá z čuňat lidi. Aby zákony měly smysl, musí být ve společenství, které si je ukládá, dobrá vůle. Proto návrh poslance Šťastného valný smysl nemá. Ministr Heger tvrdí, že „z akce lékařských odborů (LOK jsou odbory nemocničních lékařů) si je třeba vzít poučení“, to jistě. A říká zároveň, že tak masivní protest lékařů by nebyl možný, kdyby byl v resortu pořádek.

MfD zevrubně informuje o poměrech v ministerstvu školství (titulek: Zdivočelý úřad ministra Dobeše). Nejsem stoupencem ministra Dobeše a to, že se ho v LN zastává pan Semín, mou nedůvěru ještě podstatně prohlubuje. Ale to, že někdo odposlouchává pro MfD poradu ministra, mi připadá přinejmenším stejně problematické, jako že někdo na ministerstvu kontroluje mailovou poštu vybraných nespolehlivých úředníků. Malá česká Wikileaks.

Zdá se, že Věci veřejné, a tedy i koalice, přijdou o jednoho poslance. Někdejší senátor Novotný, který teď za stranu zasedá v PS, ji chce opustit, protože strana nebojuje dost usilovně proti hazardu (a proti poslancům ODS, kteří nemají k hazardu tak vyhraněný postoj jako pan Novotný). Pan Novotný možná trochu zaspal dobu, kdy jeden hlas měl rozhodující význam (mj. při poslední volbě prezidenta, které se zúčastnil ještě jako senátor a byl prý vystaven brutálnímu pokusu o znásilnění, pardon uplacení, ze strany některých proklausovských volitelů). Pan Novotný taky není na svém místě. Vzhledem ke svým aktivitám by měl být volen nikoli za nějakou stranu, ale za opozici obecně vzato, s tím, že si pak vybere opoziční stranu, v níž se bude realizovat. Kdyby se náhodou opoziční strana stala stranou vládní, musel by přestoupit do jiné, opoziční. Protože lze předpokládat, že se stane pro všechny, dokonce i opoziční strany obávaným kandidátem, měl by kandidovat jako nezávislý za opozici. Bohužel to zjevně volební zákon neumožňuje.

Jednu z nejdivočejších úvah o tom, co se děje v arabském světě, napsal do MfD Teodor Marjanovič. Fandí Arabům, považuje za pravděpodobnou (taky) možnost, že vše vyústí v happyend. A že v pásmu od Maroka po Jemen začnou vznikat občanské instituce a další základy demokracie. „Snad nejblíže se arabští… mladí svým zápalem v očích blíží revolucionářům z roku 1848.“ Masaryk kdysi mluvil o radikalismu jako o rozvášněné logice nešetřící dějin. Exkurs pana Marjanoviče je názorným příkladem takového uvažování. Evropská společnost v roce 1848 byla neskonale civilizovanější než ta dnešní arabská (za tento handicap samozřejmě Arabové nemohou a vůbec to neznamená, že by to nemohli dohnat, ale za čtrnáct dní se to určitě nestihne) a stála pořád ještě na křesťanských základech. O tom, co teď překotně vzniká v severní Africe a na arabském poloostrově, se dá s jistotou říci pouze to, že to rozhodně ani Evropě, ani USA, ani Izraeli přátelsky nakloněné nebude, naopak, bude to velmi militantní konkurence. A bude to mít masovou podporu veřejnosti, tak masovou, že bych se vsadil, že volby – tj. skutečné volby, tak jak jim rozumíme my - ani nebudou zapotřebí.

Čtvrtek 24. února: V ODS prý sílí nespokojenost s předsedou strany a premiérem Nečasem. Poslanec Šťastný považuje za nepřiměřené, aby předseda byl ve vedení ODS osamocen jako kůl v plotě. Tomu je třeba rozumět tak, že Nečase je třeba postavit pod kuratelu (vítr asi fouká směrem od Hradu a z Prahy, Nečas byl proti koalicím s ČSSD a nemůže si asi jako předseda koaliční vlády dovolit realizovat divoké eskapády Václava Klause, jako je soustavný konflikt s „Bruselem“). Předseda navíc neměl šťastnou ruku ve snaze najít si ve straně neprofláknuté lidi: první místopředsedkyně je neprofláknutá, protože nejspíš ani nemá na to, aby se proflákla, zato místopředseda Vondra je zapleten do maléru, který se vyrovná těm, s nimiž museli zápolit ti, které chtěl Nečas právě jím nahradit. Předsedovi ODS zjevně chybí řídící orgán, Klaus ho s jistým opovržením odvrhl a on na samostatné fungování nemá, je jakýsi politický terminál. Na tom samotném není nic špatného, takoví lidé jsou ve straně nepostradatelní, malér nastane tehdy, když se prokoušou do jejího čela.

Krize ve zdravotnictví skončila, zní titulek v Právu. Mám o tom velké pochybnosti a ani si nepřeji, aby se zacementoval stav, vzniklý vládní kapitulací. Jakýmsi bezmocným epilogem dosavadního dění je požadavek některých pacientů, aby byly zveřejněny seznamy nemocničních lékařů, kteří dali výpovědi: chtěli by se jim v budoucnu vyhnout. Požadavek je neuskutečnitelný, když Vás sklátí infarkt nebo srazí auto a přivezou Vás v bezvědomí do nemocnice, nikdo se Vás ani nemůže ptát, ke kterému lékaři nechcete. Obávám se, že si v praxi nemůžete moc vybírat ani tenkrát, když jste při vědomí.

Prahu navštívil předseda Evropské rady van Rompuy. Přivítal ho prezident Klaus, který si prý nechal velmi záležet na tom, aby hosta netituloval prezidente (jak zní název jeho funkce v angličtině), ale chairmane, a nepřehledný dav asi padesáti rozlícených euroskeptiků (název euroskeptik mi trochu připomíná název radikál používaný pro určité síly na Blízkém východě, asi neprávem, zatím nelítají ani vajíčka). Vzhledem k tomu, že podle zprávy ČTK byli minimálně z pěti uskupení, dá se předpokládat, že každé z nich zastupovala masa deseti členů. Největší rozruch dělala paní Bobošíková, která kandiduje na Kladně do Senátu a snaží se – velmi a nepochybně taky marně. Tipuji, že si bude muset počkat na úmrtí nějakého dalšího senátora.

Logicky následující je zpráva, že předsedkyně pražské organizace KSČM Marta Semelová se zítra zúčastní pietní vzpomínky u příležitosti 63. výročí Vítězného února. Bože, jak ten čas letí. Paní Semelová je realistka a do Senátu nekandiduje. Což je asi tak to hlavní, co ji odlišuje od paní Bobošíkové (taky bych řekl, že bude mít přece jen o trochu větší veřejnou podporu).

Živá, leč anonymní debata se rozvinula (údajně, samozřejmě) mezi dvěma filozofy brněnské Masarykovy univerzity. Zatímco jeden prý rozvíjel ve svých mailech filozofická témata typu „to by ti prospělo, pár ti jich naflákat, až budeš žrát chodník“ (argument doslova pádný) nebo „stačí jedna injekce v trolejbuse, celkové ochrnutí, shniješ zaživa“, druhý zase prý oponoval titulaturou „impotentní holohlavé prase“. Je to hezký doklad toho, jak citlivě a správně náš lid dokáže určit, nakolik je které povolání prestižní: filozof, tedy vědec, je podle průzkumu veřejného mínění, pořízeného CVVM, na druhém místě (hned za lékařem, což bylo doloženo vyděračskou akcí „děkujeme, odcházíme, pro spravedlnost třeba dodat, že v tomto případě šlo jen o nemocniční lékaře). Na třetím místě od konce je kněz. Zajímalo by mne, zda náš lid vyjadřuje své opovržení opravdu jen katolickým duchovním, nebo zda neví, že protestantské církve kněze nemají. Kdyby duchovní udělali akci Děkujeme, odcházíme, jen málo lidí by je postrádalo. Oni ale neodejdou, nemohou, pověrečně věří, že mají v téhle společnosti nějaké poslání.

Jana Bendová upozorňuje v MfD na nevyhraněný statut České lékařské komory, která se chová jako odborová organizace a přitom členství v ní je pro lékaře povinné (povinné členství nebylo ani v ROH, soudím tak z toho, že mne za podpis Charty v sedmasedmdesátém z ROH vyloučili). Mně se ovšem zdá podivná jiná věc: povinné členství bych skousl, profesní komory jsou ovšem nástupkyně někdejších cechů. Sdružují soukromníky, zaobírající se nějakou činností (např. advokátní komora), dbají na profesní solidnost a čest svého členstva a zároveň své členy brání proti nekalé konkurenci. Je představitelná a smysluplná profesní komora soukromých detektivů, ale ne profesní komora policajtů. ČLK by tedy byla docela normální a řádnou profesní komorou, kdyby sdružovala jen soukromé lékaře. Na ty, co jsou zaměstnanci státních institucí, má, pokud jde o profesní solidnost, dohlížet stát, jejich zájmy má bránit odborová organizace, což v případě nemocničních lékařů legitimně činí LOK (to, že používá amorálních metod, je druhá věc).

Zbyněk Petráček jistě právem upozorňuje na absurdnost toho, že Libye je členem Rady OSN pro lidská práva. Ale zase až tak moc absurdní to není, když uvážíme, že u kolébky organizace, v níž je Libye členem Rady pro lidská práva, stál patrně největší masový vrah v dějinách lidstva (tím samozřejmě nemyslím F. D. Roosevelta).

A na závěr to nejlepší, zpráva opravdu aktuální vzhledem k tomu, že krize ve zdravotnictví úspěšně skončila: V nemocnici Ivančice zašili jedné operované do břicha třiceticentimetrovou špachtli, kterou používali při zákroku. Přišli na to ovšem rychle, dříve než za půl roku. Pacientka ovšem špachtli v břiše nesnášela nejlépe, špachtle neměla tendenci poděkovat a odejít. Teď se případem zabývá Okresní soud Brno-venkov, před nímž stojí i chirurg, který operaci vedl. Řeší ten případ i ČLK (tedy jinak, než že by svému obviněnému členu platila advokáta)?

Pátek 25. února: K výročí Vítězného února sedne zpráva o tom, že pod ochrannými křídly ministra Johna probíhají další „kádrové změny“ na policejním prezidiu: odchází šéf policejní logistiky, rezignoval šéf uniformované policie. Zároveň se chystá změna stanov Věcí veřejných, podle Práva půjde o omezení práv tzv. véčkařů (registrovaní sympatizanti strany), posílení krajského aparátu strany a změna dosud závazných referend na pouze doporučující. Člověk se těžko brání dojmu, že poté, co se strana uhnízdila v nejdůležitějším mocenském resortu, už přímou demokracii tolik nepotřebuje. V Právu upozorňují, že předseda strany má ve VV zcela jedinečné mocenské postavení: navrhuje si sám své místopředsedy (plénum konference je sice nemusí schválit, ale pak si musí počkat na další předsedův návrh. To je přímá demokracie jako vyšitá, jenže funguje přímo shora dolů.

K problému (údajného?) poradce ministra školství Bátory, který na své cestě politikou už stačil kandidovat za extremistickou Národní stranu i za Suverenitu Jany Bobošíkové a Dobeš s ním počítal na funkci náměstka (nakonec to neprošlo, protestovala ODS) prohlásil Miroslav Kalousek: „Ministerstva jsem vnímal jako demokratický orgán. Náměstci jsou zaměstnanci. Co se týče mě, tak je mi upřímně jedno, který z náměstků je z které politické strany, poslouchat musejí všichni stejně.“ Toto stanovisko nesouzní s voláním jeho strany po tom, aby její náměstci byli na více ministerstvech (stejné požadavky má i VV). Proč, vždyť je to jedno, stejně musejí poslouchat. Na tomto malém příkladě je vidět, jak malý vliv má pan Kalousek v TOP09 a jak bylo mylné ho vydávat za duši strany. Nebo snad dokáže zastávat dva názory najednou?

Právo přineslo taky pozoruhodný rozhovor s bossem Lékařských odborů Engelem. Pan doktor je dosud ve vítězném rauši a vyjadřuje se bez zbytečného taktizování. Hlásí se k heslu Náš exodus, váš exitus, protože je za ním otazník, což je přece něco úplně jiného, než kdyby tam byla tečka, a hlavně žádné vyhrožování. „Štvavá tisková kampaň“ byla na objednávku, zadavatelé jsou zřejmě pánové Šťastný a Šnajdr, a pak „skupiny lidí, které si přály opuštěné nemocnice, jež pak levně získají“. Padají jména jako Sotirios Zavalianis, Tomáš Chrenek a hlavně Roman Šmucler, jehož manželka je generální ředitelkou Ringieru, vydavatele Blesku a Reflexu. Tak vida, jakési obvinění se už rýsuje. Teď už stačí zainteresovat vyšetřovací orgány (na ministerstvu vnitra se dělá pořádek, viz předchozí zpráva), které by z prodejných žurnalistů tak říkajíc vybouchaly přiznání.

„K čemu bude zákon o odboji za dalších 29 let“, ptá se Jan Gazdík v dnešní MfD. Začíná to tak trochu vypadat, že by mohl být docela užitečný. Totiž ten o tom čtvrtém.

Slováci se chystají odhalit sochu válečného zločince Ferdinanda Ďurčanského, vyšel o tom rozsáhlý článek v MfD. Aniž bych chtěl toho člověka jakkoli idealizovat, dovoluji si upozornit, že byl ministrem zahraničí válečné Slovenské republiky, ale jen do roku 1940, kdy byl na Hitlerovu intervenci odvolán (důvodem Hitlerovy nespokojenosti byla Ďurčanského snaha dělat politiku nezávislejší na Říši, nápad dosti bláznivý, nicméně v článku o tom obojím, o odvolání ani o důvodech, není ani slovo). Pak už si ani neškrtl. Válečným zločincem byl jen na území ČSR, západní spojenci ho nevydali. Nechci říci nic jiného, než že je to jiný případ než Tiso nebo Tuka a že by si tu věc měli rozhodnout Slováci sami. Starejme se raději o naše masové vrahy z roku 1945, tady máme jakési resty.

Tamtéž píše Jiří Stránský o lepře komunismu a umělcích v službách tyranů. Ptá se v něm mj., proč se nechali nakazit Seifert, Halas, E. F. Burian. To je strašně nespravedlivé vůči Seifertovi: byl členem té strany do roku 1929, poté, co se v ní prosadilo moskevské vedení, vystoupil a vstoupil do sociální demokracie, Halas byl po roce 1945 vysokým úředníkem Kopeckého ministerstva informací a jako člen KSČ v roce 1949 zemřel, i když zřejmě s komunisty nakonec nesouhlasil a pro stalinisty se pak stal symbolem dekadentního básnictví, E. F. Burian v ní zdárně absolvoval celé období stalinismu a dopracoval se, pokud se dobře pamatuji, hodnosti generála přes divadlo. Seifert na rozdíl od obou dalších jmenovaných z té strany odešel a to včas.

Na včerejším jednání ministra zdravotnictví s vládní poradní skupinou NERV se účastníci shodli na tom, že ovlivňování lékařů farmaceutickými firmami musí skončit, a jak. Teď si to už jen musí nechat schválit od ČLK a LOK, jak vyplývá ze zprávy v dnešních LN (str. 4 dole).

Sobota 26. února: Podle průzkumu CVVM se síly koalice a opozice vyrovnaly. Ztrácí ODS, a to o 4,5 %, ČSSD posílila o 2 %, o 4,5 % posílili komunisté. TOP09 i Věci veřejné stagnují. To je typické: neklid v koalici (TOP09 i VV se úspěšně snaží oslabit silnějšího partnera) škodí ODS, ale nepomáhá útočníkům, takže výsledek bude, že koaliční bárka půjde pomalu ke dnu. Něco podobného se povedlo ODA před volbami v roce 1996: ODS díky její promyšlené předvolební strategii oslabila, ale ona sama si nepomohla ani trochu, takže tehdejší středopravá koalice přišla o většinu v Poslanecké sněmovně. Pak pokrytecky říkali: Klaus nám prohrál volby.

Někdejšího souputníka Národní strany a Suverenity Bátoru prý doporučil ministrovi Dobešovi Klaus. Bátora dělá prý Dobešovi poradce a Dobeš ho chtěl učinit náměstkem, TOP09 se ale tentokrát nepřidala a ministr školství musel couvnout. Inklinace prezidenta k agresivnímu šovinismu se tedy nemění (po jeho vyjádření k lékařskému „protestu“ jsem měl dojem, že zase nabyl rozumu, byl to ale asi jen jakýsi chvilkový záchvěv).

ČSSD navrhuje volit prezidenta na šest let, a to z úsporných důvodů (volby by se mohly krýt s volbami do třetiny Senátu, a buď s krajskými, nebo s obecními volbami). Prezident na dvanáct let je ovšem strašidelná představa. Nešlo by to naopak, zkrátit termín na 4 roky?

V souvislosti s krizí eurozóny se vyjádřil Klaus k rozdělení české a slovenské měny a k rozdělení Československa. Jako československý rodák chtěl Československo zachovat, ale Slováci si to nepřáli. To je pozoruhodné: za svůj největší politický výkon se prezident stydí. Kromě toho nemá pravdu: zachování Československa si přáli Češi i Slováci, ale jejich představy o společném státě byly natolik neslučitelné, že Klaus (a taky Mečiar) se raději dohodli na rozdělení státu. Rozhodnutí bylo rozumné a správné a ať je Mečiar jaký je, za schopnost domluvy na tomto řešení si zaslouží uznání. Klaus jako hybný motor rozdělení by si ovšem zasloužil metál.

Miroslav Kalousek poskytl krátký rozhovor Lidovým novinám. Na otázku, zda by ve snížené desetiprocentní sazbě nebylo možné ponechat i knihy, odpověděl: „Úsilí zvýhodnit knihy mi není nesympatické. V životě jsem žádnou neviděl v popelnici, zato potraviny tam vídám každý den. Rámec dohodnutých položek ale není možné rozšiřovat.“ Příměr úplně nesedí. Průměrná kniha stojí asi tolik, co flaška whisky. A já zase nikdy neviděl v popelnici flašku whisky (musím přiznat, že nějaký podrobný a pravidelný průzkum v tomto směru jsem ovšem neprováděl).

Pondělí 28. února: V Institutu klinické a experimentální medicíny odmítli přijmout zpět dva lékaře, kteří dali výpověď v rámci akce Děkujeme, odcházíme. Jeden z nich se před časem zapojil do jakéhosi sporu na pracovišti (šlo o údajný plagiát jeho spoluzaměstnance, který se ucházel o místo šéfa jedné z klinik institutu). Po zásahu odborového bosse Engela a profesora Pafka z Motolské nemocnice oba lékaře přijali zpět. Jakkoli je neochota vedení Institutu v případě lékaře, který se angažoval v případě plagiátorství, poněkud podezřelá, signál, který rychlý ústup Institutu vyslal, je znepokojivý: vypadá to, že nadále nebudou rozhodovat o tom, koho přijmout zpátky (nebo prostě přijmout a posléze nepochybně taky koho vyhodit), kompetentní orgány institucí, ale odbory a celebrity, byť jsou odjinud (prof. Pafko se angažoval ve prospěch akce Děkujeme, odcházíme). Ve zdravotnictví se díky ústupu vlády a ministra zdravotnictví podařilo prosadit to, oč kdysi usilovali jiní privilegovaní než nemocniční lékaři, totiž redaktoři zpravodajství ČT v době tzv. televizní revoluce. Tenkrát se to úplně nepovedlo, tahle revoluce ovšem vyšla. Zavádějí se jí nepřirozené vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který je zaměstnavatel jenom formálně (podobně za totality vás sice zaměstnával váš podnik, ale když přišel povel z StB, nezbylo mu, než vás vyhodit – příměr je drsný, ale sedí). Jde o deformaci pracovněprávních vztahů, jaká v civilizovaném státě nemá být. Funguje to i v soukromých nemocnicích? Např. nemocnice v Uherském Hradišti se sice „zápisem do Obchodního rejstříku 22. září 2005 z příspěvkové organizace transformovala na akciovou společnost“, ale znamená to, že je soukromá v pravém slova smyslu?

TOP09 bude prosazovat rozpuštění KSČM. Všichni budou prosazovat rozpuštění KSČM. Rozpuštění KSČM se pochopitelně nepodaří, ale koalice může po nářezu, který dostala od LOK a ČLK, horečně předstírat činnost, která je efektní, i když fakticky není k ničemu. Kdyby byli nemocničně lékařskou revoltu potlačili, udělali by opravdu něco užitečného pro politickou stabilitu v tomto státě. Akce „zákaz KSČM“ je náhražkový tyátr, zastírající kapitulaci v podstatné věci (a TOP09 je stranou, která nominovala ministra zdravotnictví).

Václav Klaus se poněkud teatrálně zastal Ladislava Bátory, jehož chtěl ministr Dobeš udělat svým prvním náměstkem, ale obě další koaliční strany protestovaly poté, co se ukázalo, že v minulosti kandidoval do zastupitelských sborů za Národní stranu (a Suverenitu, ale to jim nevadilo, to vadí jen mně). Podle Klause se Bátora stal obětí novinářské štvanice. Bátora ovšem nebyl odmítnut kvůli svým názorům, které se momentálně podobají těm Klausovým, nebo ještě spíš Jaklovým a Hájkovým, jako vejce vejci, ale právě za tuto kandidaturu. Myslím, že koaliční partneři Věcí veřejných protestovali oprávněně. Prof.Halík, proti němuž pan Bátora upřednostňuje (dle toho, co Klaus z jeho názorů citoval) pátera Koniáše, prohlásil, že se projevila Klausova "stále větší afinita k myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků“. Obojí je zhruba stejně přehnaná pitomost, Bátora začal, Klaus se přidal (a prohlásil, že Halík nemá skutečnou víru, proboha, jak to může vědět), ale univerzitní profesor by snad měl mít rozum.

Americký politolog Josua Muravchik v rozhovoru pro LN tvrdí, že nynějšími převraty v arabských zemí „vzniknou demokracie i Kazachstány“. Američané si už zase dělají strašné iluze. Nevznikne ani jedno, ani druhé, obojí by bylo ideální ve srovnání s tím, co vznikne opravdu.

Úterý 1. března: Nejdřív malý doplněk ke včerejší poznámce ohledně současné a zřejmě i příští „kádrové politiky“ na IKEM, ale taky v nemocničním zdravotnictví všeobecně. K znovupřijetí obou lékařů, jichž se původně vedení Institutu chtělo zbavit, přispěla i petice 88 lékařů a 55 sester. Prvek účasti pracujících na vedení podniku byl uplatněn už ve zmíněné televizní revoluci (pracující z televizního zpravodajství a publicistiky ani nemuseli nic podepisovat, všichni je viděli ostužkované na obrazovce, a to včetně jejich véčkařů, tj. sympatizantů). Účast byla tehdy spontánní, o tom nepochybuji. Dá se to ale taky naorganizovat, zejména tam, kde chybí veřejná kontrola, která v případě televizní revoluce fungovala (model: žádosti pracující o přísné tresty pro vlastizrádce v padesátých letech, jistě, dnes není situace tak vypjatá). Podle internetových stránek IKEMu má institut 1450 pracovníků, 550 s vysokoškolským a 640 se středoškolským vzděláním (to mi úplně neštymuje s počtem 220 lékařů, který uvádí Právo, je možné, že většina vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců nejsou lékaři? Asi ano). V každém případě se petice pracujících mohou do budoucna stát jedním z pilířů řízení nemocničního zdravotnictví. A protože už nepůjde o přidávání peněz, ale o přijímání (a logicky taky vyhazování) lidí, je se obávat, že lidová spontánnost ustoupí poněkud do pozadí a uplatní se spíše manipulace zpoza křoví.

Prezidentovo vystoupení ve prospěch zavrženého náměstkovského kandidáta Bátory přerostlo v slovní přestřelku mezi ním a prof. Halíkem. Pro spravedlnost je třeba dodat, že prof. Halík byl vyprovokován, ale zároveň, že se to vyprovokování podařilo. Už je kolem toho slušná mela. Shodou okolností zároveň kolegium děkana Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně zbavilo některých funkcí profesora filozofie, který – údajně, rozsudek soudu není ještě pravomocný – posílal svému kolegovi divoce výhružné maily. Obě „kauzy“ mají něco málo společného, zejména východisko: jde v obou případech o střetnutí po výtce akademické, totiž mezi dvěma profesory.

Škody způsobené údajně ministrem Vondrou během českého předsednictví EU se začínají jaksi scvrkávat. Původní veřejná obžaloba (obžaloba v přeneseném slova smyslu) zněla: smlouva předpokládá plnění 85 milionů, výsledek byl přes pět set. Nyní se ukázalo, že smlouva předpokládala sice plnění 85 milionů, ale mělo být zajištěno 170 akcí, jejich počet se však zdvojnásobil. Celkové výdaje tedy neměly překročit nikoli 85 milionů, ale 200 milionů Kč. Pokud to bude takhle pokračovat, mohly by se nakonec jako jediné škody ukázat škody způsobené na preferencích ODS, což jsou zároveň škody na preferencích celé koalice (TOP09 na akci Vondra nijak zvlášť nepřibrala).

Poradce premiéra Nečase Joch považuje útok na Bátoru za „trochu nefér“. Je pravda, že mu byly vyčítány názory představitelů Národní strany, aniž bylo dokázáno, nakolik je jako nezávislý kandidát za stranu sdílel. Na druhé straně sama kandidatura za NS je podle pana Jocha „na destrukci osoby trochu málo“. Myslím, že hovořit o destrukci osoby je trochu nadsazené, kdo znal ještě před měsícem pana Bátoru, dnes o něm píší všechny noviny a ohnivě se ho zastal prezident. Stačí to jen na zmaření jeho nominace na post prvního náměstka ministra školství, a to považuji za naprosto přiměřené a po všech stránkách náležité. Pan Bátora se hodí daleko spíš do hradního týmu, to přece taky není špatné.

V organizacích ODS, zrušených za spolupráci s KSČM, se prý mluví o tom, že „tenhle krok nás vrací do padesátých let“. To je omyl, v padesátých letech se za spolupráci s KSČ odnikud nevylučovalo.

Středa 2. března: Ministr Pospíšil chce, aby vláda doplatila soudcům platy za prvních devět měsíců minulého roku. V souvislosti s enormním zvýšením lékařských platů je třeba konstatovat, že soudcům byly přesto platy sníženy. Nechápu, proč mají být snižovány platy soudcům, když soudnictví je základním pilířem každého spořádaného státu, a nemocniční lékaři mají dostat přidáno tak, jako dosud nikdo nedostal, jen proto, že zahrozili řízeným zhroucením nemocniční péče (pročež by, je mi líto, organizátoři této akce podle mého názoru patřili právě do péče soudců). V té souvislosti je pozoruhodné, že ta akce advokáta Kubíčka vedla vlastně jen k rozhodnutí státního zastupitelství, že všechno bylo v pořádku. Před soud se to nedostane.

MUDr. Matoušek z III. Interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze varuje před přeplněnými stoly jídla na Velikonoce. Varování je zřejmě určeno kolegům v nemocnicích, aby to nepřeháněli s oslavami svého odborového úspěchu.

Michail Gorbačov se dožívá osmdesáti let. Z politiky je už hodně dlouho venku, většina jeho národa ho proklíná. V Právu píší, že „dál zkouší boj s větrnými mlýny“. Myslím, že ho to šlechtí. Nepochybuji o tom, že se jednou dočká uznání nejen za své politické působení, ale i za zásluhy o svobodná média (pokud se nemýlím, má podíl na vzniku a existenci Novoj Gazety a jeho zhodnocení Vladimíra Putina a jeho politické potěmkiniády je lapidární a poměrně přesné). Nepochybuji, že bych si s ním v mnoha věcech vůbec nerozuměl (nechápu, jak může držet Lenina, vždyť to byl skutečný tvůrce zatím nedůslednějšího pokusu dokázat, že darebáctví se v politice vyplácí, experiment se pochopitelně nezdařil, mj. i díky Gorbačovovi, který ho, řečeno tenisovou terminologií, ukončil esem, ale trval přes sedmdesát let a stál život desítky, možná stovky milionů lidí). Zároveň ale taky nepochybuji, že uznání, kterého se Gorbačovovi dostává na Západě (my jsme taky Západ), je oprávněné, a že si toho, co dnes vypadá jako boj s větrnými mlýny, budou jednou vážit i v Rusku.

Nemám žádný vyhraněný vztah k tomu, čemu se říkalo popmusic (nevím, jak se tomu říká dnes). Protože si každý den musím prolistovat troje noviny, narazím tu a tam na nějaké jméno. Například na jméno Ewa Farna. Slečna Farna je Polka a občanka ČR, Zpívá česky i polsky. Natočila teď spot, vyzývající Poláky v ČR, aby se při nadcházejícím sčítání lidu nestyděli za svou národnost: hrozí totiž, že díky asimilaci klesne v řadě obcí (nikoli v celé ČR, jak nesmyslně uvádí dnešní článek v MfD) počet občanů polské národnosti pod 10 % a z obce zmizí nápisy v polštině (zákon si žádá 10 % a více).

Agentura STEM/MARK uspořádala ohledně názorů veřejnosti na povolání zdravotních sester. Zakončili ho otázkou: „přáli byste si, aby zdravotní sestry ošetřovaly nemocné ve spodním prádle?“ Kdyby na otázku měl odpovídat zarytý a beznadějný sexista, ohradil by se nejspíš v první řadě nikoli proti tomu, že jde o výraz neúcty vůči pracovníkům (přesněji řečeno pracovnicím) ve zdravotnictví, což prohlásila zástupkyně Asociace zdravotních sester, ale proti tomu, že je to úplně falešně položená otázka: vnucuje se mu totiž jen odpověď ano nebo ne, zatímco správná odpověď by měla znít „jak která“. Jinak je pravda, jak praví zmíněná představitelka sester, že otázka je irelevantní: když je vám opravdu blbě, nedokázali byste to nejspíš ocenit.

Petr Pithart se v MfD ohrazuje proti názoru Tomáše Sokola, že KSČM nebyla zakázána v březnu 1990 (a proti obdobnému názoru premiéra Nečase). A píše: „Stěžovatelé ve skutečnosti volají spolu s Bertholdem Brechtem: Zvolme si jiný národ! Tento zklamal, není hoden naší důvěry.“ To je jednak nepravda, jednak demagogie. Kdyby se v květnu 1990 udělalo referendum o tom, má-li být KSČ zakázána, bylo by 70 % veřejnosti pro. Národ za to tedy nemůže. Čili, je třeba spíše volat: zvolme si jiné Pitharty! Zklamali oni, žádný národ.

Tamtéž píše v souvislosti s Klausovým srovnáním Bátory s Hilsnerem Petr Suchomel o tom, kdo všechno lobboval za Hilsnerovu smrt. Považuji za příznačné, že vůbec nikdo nezmínil zcela základní věc: na tom že Hilsnera (který se nejen nedopustil rituální vraždy, ale podle mého názoru vůbec žádné vraždy) je třeba podrobit soudnímu a mediálnímu lynči, se shodli harmonicky čeští i němečtí nacionalisté v monarchii. A vůbec: pokrytecké řeči současných českých šovinistů (tím samozřejmě nemyslím pana Suchomela) o tom, jak se naše prostředí vyznačovalo idylickým soužitím české, německé a židovské komunity (pak přišel Hitler a všechno to pokazil, takže jsme Němce museli okrást a vyhnat), jsou nejen nepravdivé, ale taky nestydaté: jediná věc, na které se už od středověku dokázali zdejší Češi a Němci shodnout, byl pořádný pogrom.

„Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat“, řekl kdysi podle Barbory Tachecí Jan Stráský (a v rozhovoru pro MfD to nepopřel). To je pravda, jen by asi nebylo dobré ji při tom boji zničit.

Čtvrtek 3. března: Podle toho, co píší v MfD, se dva hlavní kandidáti na předsedu ČSSD asi domluví v tom smyslu, že předsedou bude Sobotka a prvním místopředsedou Hašek (opačná možnost je prý vyloučena). To je výborné, v takovém případě je volba nadbytečná a může odpadnout.

Prezidenta mají volit lidé, zní titulek tamtéž. To je pozoruhodný posun v pojetí české politiky: doposud občané (a názory utvářející média) sice politiky pohrdali, ale lidství jim odpíráno nebylo.

Podle průzkumu agentury Factum Invenio by volby vyhrála ČSSD před ODS (rozdíl 5 %), na třetím a čtvrtém místě by byla TOP09 a KSČM, na páté by se propracovali lidovci s 8,8 % a šesté by skončily Věci veřejné (6,5 %). Hranici volitelnosti se blíží prý i zelení s 4,4 %. Vládní koalice by měla většinu jen tenkrát, kdyby zahrnula i lidovce, jinak je myslitelná jen velká koalice ČSSD – ODS (pokud vyloučíme koalice za účasti nebo s podporou komunistů). Proti volbám v květnu loňského roku si polepšily opoziční strany a lidovci, pohoršily strany vládní koalice. Tak velký zisk lidovcům zatím nepředpověděla žádná jiná agentura, je třeba vyčkat, zda výsledek potvrdí někdo další.

Polská menšina na severní Moravě usiluje o to, aby v nadcházejícím sčítání obyvatelstva neztratila podporu v obcích, kde má dosud nad 10 % (znamenalo by to mj. ztrátu práva na polské školy).

Pátek 4. března: Dnes jsem si přečetl v Právu, že podle návrhu nového občanského zákoníku má každý dům být automaticky součástí pozemku, na němž stojí. To u nás platilo až do roku 1950, kdy bolševici starou a logickou úpravu změnili (nějak si nedovedu představit, že by to bylo kvůli něčemu jinému, než aby stát mohl lépe krást soukromé stavby, ale třeba to tak není, nejsem odborník). Co mi vzalo dech, je, že zásada, jež se u nás nyní novátorsky uplatňuje, byla součástí rakouského občanského zákoníku z roku 1811 a ten v Rakousku platí dodnes (platila tedy do roku 1918 i u nás a dovolil bych si předpokládat, že byla přejata i do československých zákonů). To je stabilita vlastnických práv! Ovšem v Rakousku, ne u nás. Tam by se člověk snad ani nebál spořit si na penzi.

Základní a zcela konsternující zprávou dne je ovšem informace o včerejším uzavřeném jednání Výboru PS pro obranu a bezpečnost. Očekávalo se, že bude řeč o problému korupce při sporných armádních nákupech v minulosti. Vypovídat měl někdejší velitel Vojenského zpravodajství Krejčík. Tomu šlo však zjevně především o problém jeho údajně vynucené rezignace na funkci. Obvinil Vlastu Parkanovou, která tehdy vedla resort obrany, že ho na základě materiálu vypracovaného jeho náměstkem, nynějším zástupcem ČR v mezinárodním vojenském štábu NATO v Bruselu Adamem (Adam po Krejčíkově rezignaci přejal na čas jeho funkci) donutila odstoupit. Výbor poté, co Krejčíka vyslechl, vyzval Parkanovou k odstoupení ze všech veřejných funkcí a požaduje i rezignaci Pavla Adama. Toto je v podstatě informace, jak ji přinesly dnešní Lidové noviny, podepsán je pod ní Ondřej Stratilík, a je to informace naprosto skandální úrovně. Nejen že v ní není přímo řečeno, že Parkanová nebyla na jednání výboru vůbec pozvána a mohla se tedy k tomu, o čem se jednalo a co znala jen z druhé ruky, vyjádřit pouze přes média (důvod může být v tom, že většina členů výboru vůbec nepřepokládala, že generál Krejčík využije zbavení mlčenlivosti výlučně, aby dosáhl satisfakce; tedy důvod, proč Parkanovou nepozvali, ne důvod pro to, aby to zpráva v LN mírně řečeno zamlžila). Za druhé, z podrobné zprávy Práva se člověk poměrně přesně doví to, co by si i bez toho snad dokázal ve velmi hrubých obrysech sám domyslit, totiž že se opozici podařilo získat početní převahu (ale to zase není důvod, proč to ve zprávě LN tentokrát úplně zatlouci). Ve výboru má většinu vládní koalice (18 ku 12), předsedou je ovšem poslanec ČSSD a exministr Bublan, což umožňuje za příznivých okolností jakousi pohyblivost, pokud jde o program jednání. Nakonec totiž měla při jednání výboru většinu opozice 10 ku 9 a využila ji k usnesení, jímž vyzývá Parkanovou k odstoupení. (Výzvu ministru Vondrovi, aby odvolal Adama, podle Práva podpořili všichni přítomní poslanci kromě tří, kteří se zdrželi hlasování). Rozvržení absentérů bylo: jeden ze 4 VV, tři z šesti TOP09, pět z osmi ODS (!). Zpráva v MfD je indolentní jen o fous méně než ta v LN, poměr sil při hlasování je zmíněn jen v jedné větě citované z toho, co řekl poslanec Vidím (prostě přišlo málo koaličních poslanců). Necítím se být odborníkem na vojenské zpravodajství, konsternují mne vlastně jen dvě věci: podivný způsob informování o schůzce výboru (vypadá to, že se LN s MfD domluvily, důvod nechápu). Za druhé, způsob, jakým ČSSD prosadila rezoluci, je neslušný a navíc je to ryzí paroubkismus. Člověk má občas dojem, že stranu pořád řídí její expředseda, jen je upozaděn, protože jeho nevymáchaná huba dělá na veřejnost špatný dojem. Dále, pokud je to odveta za „stav legislativní nouze“ z loňského podzimu, bylo by to sice pochopitelné, ale jen pokud by poslanci ČSSD měli všichni méně než patnáct let. A za třetí, jak může koalice přistupovat k tak poměrně závažnému jednání s tak obludnou indolencí? Nebo to bylo (v případě ODS) naschvál? Chtěli v tom zkoupat TOP09? Na to to nevypadá, generál Krejčík je zjevně neřízená střela, chválil a očišťoval exnáměstka Bartáka, kterého se nyní ujal Miroslav Kalousek (TOP09). Jediné, co se z toho rumrajchu dá vyvodit, je, že koalice nefunguje a z novinového zpravodajství je spolehnutí jen na Právo.

Václav Klaus podrobil drtivé kritice vládní návrh reformy důchodů. Některé jeho výhrady jsou nesmyslné (prý se dnešním důchodcům nevysvětluje dostatečně, že jich se reforma netýká a pocítí jen zdražení, způsobené zvýšením DPH – obávám se, že to nepochopili jen ti, u nichž se už rozvíjí Alzheimerova choroba, a na tu je každé vysvětlování krátké). Jinak je fajn, že máme nejen premiéra komentátora, ale i prezidenta komentátora. Pochopí snad pan Nečas konečně, že na Hrad se může spolehnout stejně málo jako Topolánek, protože prezident je stižen přesvědčením, že by měl být zároveň premiérem a že každý premiér vlastně sedí na jeho židli? Klaus signalizuje, že koaliční kompromis ve formě zákona nepodepíše. Pokud se mu podaří získat na svou stranu VV (třeba jen tak, že by VV trvaly na tom, že zákon musí být ústavní), zákon zbourá, pokud ne, koalice ho hravě přehlasuje. Jenže - i pokud by pan Nečas nakrásně pochopil po tři čtvrtě roce to, co Topolánek pochopil hned po svém zvolení předsedou ODS, totiž že Klaus je jaksi z povahy věci jeho úhlavním nepřítelem, moc mne zajímá, jak o tom přesvědčí paní Němcovou.

Analytik hlavní kanceláře ODS Zbyněk Klíč vidí za požadavky koaličních partnerů ODS o větší zastoupení ve funkcích náměstků zlotřilé intriky médií. Politická paranoia se u nás rozvíjí už od dob Mirka Topolánka, tohle je dosti pokročilé stadium. Mně připadá spíš zajímavé, proč mezi resorty, kde má ODS (a netýká se to jen ODS) v náměstkovských funkcích vlastně jen symbolické zastoupení, neuvádí ministerstvo vnitra? Považuje ho za tak bezvýznamné?

Sobota 5. března: Premiér Nečas neodpověděl na Klausův článek ohledně důchodové reformy tak, jak by to udělal normální předseda vlády, totiž výzvou, aby si hleděl svého, nýbrž pokorným ujištěním, že vláda bude reformu „trpezlivo vysvetlovať“, jak říkával soudruh Husák. ČSSD je potěšena tím, že prezident má jiný názor než premiér (jak by nebyla), i když názor sám se jí zase až tak nelíbí. Další oslabení koalice! A Bárta se sešel s Klausem – jak jsem předpokládal, VV cítí příležitost jak se koaličně-opozičně zviditelnit a celou záležitost s důchodovou reformou znovu otevřít: opozice, vyděračské metody LOK a ČLK, podrazy ze strany VV a vůbec rozhádaná koalice, mnoho psů, Nečasova smrt.

Prezidentovy myšlenky jako obvykle rozvíjí nadoraz jeho sekretář Jakl: „Proč stát nenechá lidem jejich peníze a svobodu v tom, ať se postarají o sovou budoucnost a své stáří, jak chtějí?“ Výborně, je však třeba jít ještě dál: totéž se dá vztáhnout na majetkové pojištění všeho druhu. Dá se to vztáhnout na policii a hasiče. Haste si sami! Taky na lékaře, když se lidé budou léčit sami, nebudou mít roupy a nebudou za to chtít trojnásobné platy. Atd. Hoj, na Hradě, tam je veselo!

V letech 1968-69 skoro celá společnost podporovala socialismus s lidskou tváří, píše Petr Uhl v Právu. Já ne, časopis Tvář, kam jsem přispíval, taky ne. Lidé si přáli lidštější uspořádání poměrů než dosud, a řada z nich naletěla slibům reformních komunistů. Vystřízlivění přišlo velmi rychle. Když se pak lidé po převratu 1989 rozkoukali, nikdo už na „socialismus s lidskou tváří“ (vlastně by se přesně mělo říkat „stalinismus s lidskou tváří“) nebyl zvědavý.

Dnes se konala zásadní demonstrace proti vládním reformám. Organizovala ji iniciativa ProAlt, podpořili ji odboráři (zjevně ČMKOS) a sociální demokraté včetně těch Mladých. Účast byla několik stovek (policie uvádí dvě stovky, to je taky několik, na rozdíl od jedné stovky, organizátoři napočítali až tisíc: točnoje vremja dvěnádcať časov, maximálno trinádcať. Všech několik stovek (tj. dvě stě až tisíc) skandovalo „demisi, demisi“. Vláda se už zase otřásala v základech. Zúčastnili se statutární místopředseda ČSSD Sobotka, poslanec Tejc, senátorka Gajdůšková a Vladimír Špidla (nevím, zda byli započteni do těch dvou stovek nebo jaksi navíc). Předseda ČMKOS Zavadil prohlásil vládu za neumětele, kteří neumějí počítat, ten jim to nandal. Vyvstává otázka, jak umějí počítat organizátoři, když jde o počet účastníků. Ve stínu úspěšného nemocničně lékařského vydírání vypadá tato akce zvlášť směšně. Učte se u Engela a Kubka, hoši (to platí i pro pana Zavadila).

Pondělí 7. března: Věci veřejné vyhrožují, že vypoví koaliční dohodu ohledně důchodové reformy, pokud vláda nevysvětlí lidem hlavně razantní růst DPH u některých položek. Prohlásil to ekonomický expert strany, poslanec Babák. Podmínka by měla správně znít „pokud nebudeme mít dojem, že vláda dostatečně vysvětlila“, protože to, že někdo něco nedostatečně vysvětlil, se dá říci vždycky. Hádanice o výjimkách je absurdní, nemůže dobře dopadnout, a koalice si ji způsobila sama. Předseda poslaneckého klubu Gazdík se nechal slyšet, že seznam jakýchkoli výjimek je mimořádně špatný a česká povaha mimořádně inteligentní a náchylná k tomu najít způsob, jakým se to dá obejít. Exministr Janota se vyjádřil rovněž proti výjimkám a pro jednotnou sazbu, byť třeba nižší. Oba mají pravdu v tom smyslu, že jakmile se stanoví výjimky, otevře se o těch výjimkách hádka, která nemůže skončit jinak než totální destrukcí celého projektu. Zvlášť když je po ruce spousta dobráků, kteří si přihřívají vlastní politickou polívčičku a vylepšují své mocenské pozice, od prezidenta přes VV po sociální demokraty, a pak samozřejmě ušlechtilí idealisté, kuturtrégři a krasoduchové, co bojují za tak krásné věci, jako jsou levné knihy. Jejich petici už podepsalo 64 tisíc lidí, to je zhruba tolik, jako obě petice týkající se nemocničně lékařského vydírání dohromady. Prohlašuji tu zcela jednoznačně, že s peticí proti zvýšení DPH u knih nesouhlasím, nikdy by mne ani nenapadlo ji podepsat. Dr. Rath říkával, že stávka musí pacienty bolet. To byla ovšem obludná sprosťárna, zvlášť od lékaře. Ale jsou opatření (jako důchodová reforma, tj. takové, kde se předpokládají úspory), která musí bolet všechny. Nezastávám se této podoby reformy (nemám na ni silný názor), jen protestuji proti české vychcanosti, která věří, že je možné zároveň utahovat si opasky a cpát si břicho. Zdražování knih a novin je nepříjemné, ale občas nezbývá než dělat nepříjemné věci. Premiér Nečas prohlásil, že Pandořinu skříňku výjimek už otvírat nechce. Už je dávno otevřená, otevřeli ji tím, že vůbec nějaké výjimky připustili.

Prezident Klaus pokračuje v zásadních vyjádřeních: bude prý pokračovat v debatě o důchodové reformě – proboha, uvědomuje si Nečas, že by se měl pokusit ODS před Klausem zachránit? Je to strana nepříliš vábná, když chtěl dávat dohromady idealisty, co by mu pomohli ji očistit, našel dva, jeden se teď topí až po uši v jakémsi problému finančního charakteru, druhý chová idealistické vztahy ke Klausovi, bohužel láskyplné, takže se pro roli zachránce strany nehodí. V pozadí se pak už jen rojí, aspoň podle zlých jazyků, mohutné oddíly Petrovských. Přesto má Nečas povinnost chránit stranu před nimi i před Klausem – povinnost, kterou mu nezávidím a které dostát možná ani nelze. Pokud by se zhroutila ODS (nebo pokud by do ní Klaus nacpal svůj politický potěr), zhroutí se český politický systém.

Zároveň se Klaus pustil do svého věčného oponenta Václava Havla. Václav Havel představuje v těch sporech bohužel velmi často (ne vždycky) jakéhosi sparingpartnera, nešťastného mrťafu z americké filmové grotesky, který upadne na nos ještě předtím, než utkání začalo, a vzbuzuje veselí v (promítacím) sále. Nyní vystoupil se zásadním prohlášením o tom, že v Libyi je třeba zasáhnout vojensky. Zasáhnout tam musí Západ. Zásadní pravidlo pro pomoc někomu zní: napřed se zeptej, zda tu pomoc chce. Libyjští Kaddáfího odpůrci vědí, co jim hrozí, a proto raději hned sami prohlásili, že ve své zemi cizí vojáky nechtějí. Jednak z principu a jednak proto, že by jim to jejich odpůrce omlátil o hlavu. Oba důvody jsou respektabilní. Zároveň je zjevné, že pokud nedostanou zbraně a letadla, Kaddáfí je nakonec zmasakruje. Ale: komu se má pomáhat? Je tam nějaká organizovaná síla, která proti Kaddáfímu bojuje? Jsou tam lidé, kteří by dovedli se zbraněmi zacházet, je možné je to někde naučit? Mají nějaké piloty? Jenže Havlovi se to mluví. Jde o typickou pomoc ústy. Nic nestojí a nic z ní taky nakonec nebude, vypadá však velmi ušlechtile.

Přispívat rodičům na penzi odmítají dvě třetiny Čechů, zní titulek v LN: jde o množnost, kterou lidem nabídne důchodová reforma. Jenže – znamená to, že jsme ze dvou třetin národ nelidů? Potřebným rodičům pomáhá odjakživa většina lidí, jen to nijak neformalizuje, ostatně to většinou ani nejde, protože je to praktická pomoc, která nespočívá v tom, že se rodičům podstrkují peníze.

Úterý 8. března: Podle televize al-Džazíra shání firma penzionovaného izraelského generála prý se souhlasem izraelské vlády Kaddáfímu africké žoldnéře. Izrael se totiž obává, že alternativou ke Kadáfího režimu je fundamentalistický islámský stát. Nevím, nakolik je ta arabská stanice důvěryhodná, ale údajná izraelská obava zní bohužel velmi logicky. Někdo by měl zformulovat aspoň jeden důvod, proč by mohl v Libyi přijít po Kaddáfím k moci někdo lepší. Tedy proč by neměl přijít někdo buď (v lepším případě) stejný, nebo z hlediska izraelských zájmů (což jsou mimochodem i evropské a americké zájmy) ještě horší.

Václavu Klausovi se daří likvidovat výdobytky vládní politiky. Pokračuje ve frontálním útoku na důchodovou reformu. Koalice vypadá na první pohled silně, ale zdá se, že v ní není nikdo, kdo by měl chuť a odvahu mu oponovat. „Chybu“ přiznává předseda poslaneckého kubu TOP09 Gazdík, Kalousek chce s Klausem komunikovat, v ODS prý uvažují o snížení jednotné sazby DPH. Ve čtvrtek nebude koalice jednat o zdravotní reformě, jak si optimisticky naplánovala, ale znovu o tom, co už jednou uzavřela, tj. o důchodech. Postoj Věcí veřejných je jasný, předseda John si myje ruce: svoje jsme prosadili (slevu pro rodiny s dětmi a sníženou sazbu DPH pro některé položky, zbytek je problém koaličních partnerů). Nečas se ještě nevyjádřil, ale i kdyby snad chtěl klást odpor, jeho šance jsou nevelké. Klaus otiskl v MfD zdrcující kritiku vládního projektu. Ještě předtím dal najevo, že hodlá v politice setrvat i po vypršení prezidentského mandátu, jeho nynější mohutnou aktivitu je třeba chápat jaksi ve světle tohoto prohlášení.

Klaus i ministři Schwarzenberg a Vondra mají jistě pravdu, když se vyjadřují víc než skepticky k možnosti nějakého zásahu v Libyi. (Schwarzenberg říká pro LN, že „cestou jsou už přijatá opatření jako embargo na zbraně, uzavření kont a přísunu peněz“. Kaddáfího odpůrce to nepochybně aspoň částečně postihne. Kaddáfího, řekl bych, jen velmi málo). V této věci panuje shoda mezi koalicí a opozicí, a to je v našich podmínkách přece jen trochu podezřelé. Vondra argumentuje mj. i potřebou mandátu od Rady Bezpečnosti OSN. V té souvislosti je krajně zajímavé, že prezident velmi usilovně kritizuje EU a občas i NATO, ale o této prohnilé organizaci (tj. o OSN), která simuluje světovou jednotu a shodu na demokratických principech, a jediné, čeho je schopná, je maskovat nejednotu neúčinnými prohlášeními, usneseními a dokumenty, neutrousil ještě ani slova kritiky. Zřejmě je to typ mezinárodní instituce, která plní úlohu, jakou v jeho pojetí mezinárodní instituce mají mít: je úplně bezmocná a neplete se zbytečně a hlavně účinně do řemesla lídrů států, které sdružuje.

Petr Pešek vidí v LN jako jednu možnost dalšího vývoje událostí v Libyi somalizaci revoluce. Myslím, že to není možné, Somálsko nemá tolik kvalitní ropy (řekl bych, že nemá skoro žádnou, přesněji řečeno že nemá vůbec nic).

Vedoucí katedry veřejné ekonomiky Vysoké školy finanční a správní Jaroslav Vostatek rozkryl v Právu pozadí vládní důchodové reformy: její detaily servírují vládě odborníci „v zájmu svých chlebodárců či obchodů. Samozřejmě nelze vyloučit ani přímý vliv příslušných institucí.“ Konečně zase zní v právu ten správný hlas, zase jako v době Charty 77. Je zarážející, že autorovi těchto soudů zjevně nepřipadají vůbec neslušné.

V MfD se vyjadřují k očekávaným sporům ohledně důchodové reformy, které nastanou v PS: „Zatímco ministři TOP09 věří, že debata se povede hlavně v kabinetu a výsledek pak koaliční poslanci poslušně schválí, šéf poslaneckého klubu Petr Gazdík počítá s tím, že vládní návrh ještě výrazně upraví Sněmovna.“ Rád bych v té souvislosti jen upozornil, že pravidlem by měl být první postup (koaliční poslanci vládní návrh “poslušně“ schválí“), kdežto ten druhý, přeorávání vládních návrhů rozlícenou Sněmovnou, by měl být výjimkou, protože z toho za prvé vyjde nepochybně tak říkajíc zkurvenina, a za druhé to svědčí o vládní nemohoucnosti.

A na závěr: dnes (už zase) oslavujeme MDŽ. Mluví se o tom i v televizi. Nijak moc mne nepřitahují nově importované svátky západní provenience (Valentýn), ale tohle mi je vysloveně odporné. Řeči o tom, že to není původně komunistický svátek, jsou nezajímavé, pro nás tady je to v první řadě komunistický svátek.

Středa 9. března: Titulek otvíráku v dnešním Právu zní Důchodová reforma rozkládá véčkaře. Jde očividně o nedopatření, správně měl znít, soudě podle textu který následuje: Véčkaři rozkládají důchodovou reformu. Hodlají prosadit zdanění hazardu (jejich poslancem je mj. i bojovník proti hazardu exsenátor Novotný), a dále mezi nimi podle poslance Humla neexistuje na již vyjednané reformě shoda. Poslankyně Navrátilová se (podle MfD) těší, že se vyjedná víc výjimek. Nejlepší by bylo, kdyby se do výjimek zahrnulo všechno. Protože se prý vyskytly i návrhy na snížení sjednocené DPH, nebo na zachování dvojí sazby a pouhé zvýšení té dolní, bude mít zítra K9 opravdu co dělat.

S přičinlivostí třídního premianta, který si vzal k srdci peskování pana profesora, vypracoval premiér Nečas referát o důchodové reformě a otiskl ho v Mladé frontě Dnes. Text je (bez ironie) přehledný a informativní a druhotný dojem čtenáře tedy je, že na Klausových výhradách přece jen něco bylo. Premiér si dokonce si troufl tenkým hláskem obhajovat i sjednocení sazby DPH. Je tu ovšem problém: aby systém mohl fungovat, zdá se mi, musí se opřít o důvěru nějaké nezanedbatelné části veřejnosti. Tu důvěru není ovšem obtížné rozptýlit, stará se o to například středočeský hejtman Rath, který prohlásil, že pokud se ČSSD dostane k moci, znárodní po maďarském vzoru úspory v soukromých fondech. Jeho kolegové ve vedení strany (Sobotka, Škromach, Hašek) se proti tomu sice ohradili, používat citlivé slovo znárodňování jim připadá přinejmenším netaktické, a také Rath řekl, že znárodnění se bude realizovat jen tenkrát, bude-li spoření do soukromých fondů povinné (což vláda neplánuje; ovšem kdo se jednou pro soukromé spoření rozhodne, nebude už moci toto rozhodnutí změnit). Ale i kdyby se ohrazovali stokrát, Rathovo vyjádření zůstane politicky relevantní: zasilo nedůvěru. Klidně si spořte holoubkové, až se dostaneme k moci, ukradneme vám to. To přece zní českému člověku velmi důvěryhodně, daleko důvěryhodněji než všechny plány všech stávajících vlád. Má zkušenost s tím, že lidé jako dr. Rath nekecají, a co slíbí, to taky provedou.

„Vše co mám, si vemte, jen nepoužívejte chloroformu“, tato sentence z jakési Thurberovy povídky (o stařence, která trpěla panickou hrůzou ze zlodějů a vždy před usnutím si dávala na stůl cedulku s tímto nápisem) by mohla být mottem k rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož zabití zloděje má být vždy posuzováno jako vražda. Když přijde zloděj, je tedy nejlépe bez zbytečných okolků všechno vydat a doufat, že poté zachráníte holý život. Rozhodnutí je pro soudy nižších instancí právně závazné. Posléze je mluvčí NS upřesnil v tom smyslu, že pouze zabití prchajícího zloděje je vždy vraždou. Pokud zloděj utrpí úhonu během kradení, mohou tedy soudy volnost postupovat k chování okrádaných případně i benevolentněji.

Ministr Dobeš hodlá zvýšit kvalitu českého vysokého školství tím, že povolá experty ze zahraničí. Chce na to půl miliardy Kč, odborníci tvrdí, že to vystačí tak na jeden rok, protože experti jsou zvyklí tak na sedmi- až osminásobné platy ve srovnání s těmi zdejšími. Pokud se jim jich dostane, vytvoří se u nás privilegovaná kasta cizáků, kteří budou kvůli vysokým příjmům v opovržení asi tak, jako jsou teď naši nemocniční lékaři, možná ještě víc, protože to budou cizáci a nikoli Češi rodu slovanského. Taky není nikde dáno, že dobře placený zahraniční expert z renomované západní univerzity musí být nutně kvalitnější než ten mizerně placený český. Snad, když se už vláda jednou rozhodla rozhazovat, mohli i vysokoškolští pedagogové, nebo aspoň někteří, dostat dejme tomu ty necelé tři tisíce navíc, které teď budou brát sestry v nemocnicích. Možná, že by to mohlo být levnější, než to, co plánuje ministr Dobeš, a přitom taky funkční.

K postupu ČSSD, pokud jde o kritiku vlády ve věci důchodové reformy, se vyjádřil i starý dinosaurus Jiří Paroubek (cituji dle LN): „Co mne mrzí, je to, že neslyším silný opoziční hlas ČSSD proti tomuhle ožebračování lidí, lžím a ponižování lidské důstojnosti. Místo toho, aby ČSSD stále v čele kritiky této prolhané politiky, aby bránila nejen své voliče, ale i ty, kteří slibům ODS, TOP09 a VV naletěli, slyším jen nesmysly typu, že vyšší DPH na knihy či kulturu je vlastně v pořádku.“ Bože, přece jen se něco změnilo k lepšímu. Jak je dobré, že to tenhle člověk nehaleká každý večer z televizní obrazovky. Sobotka je sice jen soft-Paroubek, ale i tak je to o dost snesitelnější. Ale abych ho zase nepřechválil. V on-line chatu na stránkách ČSSD napsal, že by bylo užitečné zkrátit mandát vlády tak, aby na podzim příštího roku mohly být předčasné volby do PS (zároveň s volbami do krajů a do Senátu). ČSSD je připravena podpořit občany, kteří se rozhodnout vyjít do ulic. „Protesty podporujeme… Pokud se vláda nevzdá svého šíleného plánu na zdražení sjednocením DPH, měla by velkou demonstraci proti tomu zorganizovat i ČSSD, třeba ve spolupráci s dalšími iniciativami.“ Má se tomu rozumět tak, že ČSSD hodlá organizovat pouliční nepokoje za účelem svržení vlády? Ale ne, to pan Sobotka samozřejmě neřekl. Nicméně v civilizovaném státě se vlády volí a odvolávají volbami a nikoliv pouličními demonstracemi.

Věci veřejné řešily závažný kádrový problém: týkal se údajného poklesku předsedkyně poslaneckého klubu Kristýny Kočí, která měla být viděna ve společné loži s Ivanem Langerem (tj. v loži na stadionu, kde se hrál daviscupový zápas ČR – Kazachstán).

Čtvrtek 10. března: Že penzijní reforma dozná velkých změn a že ty změny se budou týkat především sazeb DPH, bylo jasné už před dnešním jednáním K9. Návrhy, které byly údajně ve hře (zvýšení dolní sazby, tři sazby včetně nulové, jednotná sazba, ale o dost snížená (17 %) svědčily o jistém zmatku. Konečný výsledek vypadá jako složitá soustava kompromisů: pro příští rok se zvýší snížená sazba na 14%, horní sazba bude 20%. Od přespříštího roku bude jediná sazba, ale nikoli 20%, nýbrž už jen 17,5% - a to bez jakýchkoli výjimek. Podstatné je, že vláda vyslala další signál své nestability a slabosti svého postavení (jinak by asi sociální demokraty nenapadlo plánovat si její svržení cestou demonstrací). Proti vládě stojí tak říkajíc tři pilíře: prezident, opozice, vnitřní opozice (Věci veřejné). Celkový dojem je otřesný: projekt byl dosti překopán (z technického hlediska byl už v původním problém, jakmile se otevře prostor pro výjimky, otvírá se prostor pro naprostý zmatek), ale např. základní kritické výhrady prezidenta Klause (zejména spojení reformy se zvýšením DPH) nebyly zohledněny: vlk se nenažral a koza je na nejlepší cestě ke chcípnutí. Prezident dnes zveřejnil další článek v MfD. Včera tam měl článek Nečas. Politici se mění v publicisty. Je pozoruhodné, že takovýhle maglajz tu v krátkých dějinách ČR ještě nebyl. Člověk už pomalu neví kdo je vláda, kdo jde opozice, kdo je prezident (prezident představuje zároveň vládu, opozici i sama sebe). Vláda má dojem, že dosáhla jednoty, a chce jednat s opozicí, pro níž je i nový návrh nepřijatelný. Jenže: je ta nynější vládní jednota opravdu definitivní a nezhroutí se ze zítra nebo pozítří pod další palbou prezidenta – publicisty jako domeček z karet?

Druhá hlavní záležitost dne, Kalouskova „mystifikace“, s tím prvním souvisí. Ministr financí včera večer sdělil šéfredaktorovi MfD, že má k dispozici videozáznam z porady šéfredaktorů českých novin a časopisů. Tématem bylo zvýšení sazby DPH pro noviny (a knihy). Šéfredaktoři se chtěli domluvit mj. na společném dopise vládě a parlamentu (obsahem měla být výzva sazbu nezvyšovat). Kalousek chtěl sestřih záznamu dát k dispozici v pořadu ČT Hyde park. Zpráva vypadala na první pohled jako nepříliš věrohodná (pořídit videozáznam ze schůzky, která se konala v redakci MfD, by muselo být dost náročné), vzbudila však mezi účastníky jakousi paniku. Proč? Je přece přirozené, že se scházejí a jednají o té věci bezprostředně se jich dotýká, není na tom nic v zásadě nelegitimního, Kalousek tvrdí, že „veřejná diskuse o penzijní reformě je zásadním způsobem ovlivněna ekonomickými zájmy vydavatelů novin“, to vypadá jako by říkal, že nám tu prostřednictvím svých zdejších přisluhovačů diktuje své zájmy mezinárodní kapitál – něco podobného by člověk hledal spíše na stránkách Haló novin. Nerozumím např. jedné věci, kterou dnes zmiňuje i Martin Fendrych v Týdnu.cz: Proč pan Čásenský panu Kalouskovi neřekl: máte nahrávku? No tak ji klidně zveřejněte! Kalousek zjevně žádnou nemá a prasklo by to. Dnes Kalousek své včerejší tvrzení dementoval, žádnou nahrávku nemá, chtěl si jen ověřit, zda se šéfredaktoři opravdu scházejí a jednají o sazbě DPH na tisk. Je pravda, že informace o schůzce byla tím, jak na Kalouskovu zprávu o nahrávce šéfredaktoři reagovali, potvrzena. Je taky problematické, má-li si člen vlády vypomáhat takovýmhle lstivým vtipkováním. Navíc se mu podařilo média proti sobě dosti rozlítit. Na druhé straně si nemohu odpustit poznámku, že Kalouskova „mystifikace“ by vypadala docela jinak, kdyby u nás nebylo obvyklé, že se život politiků „dokumentuje“ způsobem obvyklým spíš u tajných služeb (a příslušníci tajných služeb, tedy bývalí, v aférách občas figurují). Když pak politik předstírá, že dělá něco podobného, zvedne se bouře nevole. Kdyby Kalouskův záznam existoval, připomínalo by to aféru Watergate (dosti vzdáleně, ovšem). Ale je dobré taky připomenout, že konečnou stanicí investigativní žurnalistiky, založené na podobných technikách, je WikiLeaks. Svoboda projevu, která požírá sama sebe. Takže bych se až tolik nevztekal. A mimochodem, dnes vyšla v MfD zpráva o jakémsi mailu, který poslala někdy v říjnu místopředsedkyně VV Klasnová několika dalším vedoucím představitelům strany. Stěžuje si na autoritativní politiku svého manžela Víta Bárty. Konflikt se zjevně mezitím urovnal, MfD má k dispozici plný text mailu a přetiskla ho. Od zprávy je těžké si odmyslit, že se někdo hrabe buď v soukromé e-mailové korespondenci paní Klasnové, nebo v e-mailové korespondenci VV, nebo v obojím. Kdo asi? Slušný člověk to nebude, slušní lidé to nedělají (že by to byly „orgány činné v trestním řízení“, které by to dělaly s oficiálním požehnáním, nepředpokládám).

Pátek 11. března: Koalice, tísněná zjevně Věcmi veřejnými, představila v poměrně rychlém sledu druhou verzi návrhu důchodové reformy. Změny se týkají především sazeb DPH. Koaliční pružnost se stala terčem všeobecné kritiky. Připojil se i vrchní komentátor ČR Václav Klaus. Podle něho „je samozřejmě lepší, že to bude takhle, snad (!),než jak to bylo navrhováno dříve“, znepokojuje ho ovšem snadnost s jakou koaliční devítka změnila radikálně svůj postoj, což prý znamená, že nějaké hluboké přesvědčení o správnosti předchozího návrhu neexistovalo. On ovšem kritizoval spojení reformy se změnami DPH a zároveň i samu reformu. Pan prezident si na koalici a její nejsilnější stranu, ODS, zjevně zasedl. Svržením Topolánka si moc nepomohli, zde je další důkaz, že vstřícnost premiéra Nečase není opětována. Prezident je poměrně cílevědomý, jeho cíl není jasný, ale musí nějak souviset s jeho budoucím uplatněním, až už prezidentem nebude. Své bývalé straně očividně ani trochu nedůvěřuje. I Jiří Paroubek, poté, co musel z čela ČSSD odejít, se stal komentátorem, vnitrostranickým a zuřivě zatrpklým. S něčím podobným by se ovšem Klaus po odchodu z Hradu rozhodně nespokojil, ostatně on neodejde kvůli tomu, že něco prohrál. Věci veřejné slíbily, že teď už žádné změny v důchodové reformě prosazovat nebudou, ale v jejich klubu jsou jakési zdroje neklidu (posl. Novotný, Huml), dosti nepředvídatelné. Premiér si chce jednotu koaličního tábora pojistit tím, že se schválením návrhu spojí otázku důvěry vládě. To by mohlo zabrat.

Ministr Kalousek se v souvislosti s reformou dostal do konfliktu se šéfredaktory největších českých „papírových“ periodik. Nejprve si vymyslil, že má videonahrávku jejich schůzky, kde koordinovali svůj postup ve věci zvýšení DPH na tiskoviny a knihy, a oni mu, zdá se, na ten špek skočili. Neměl samozřejmě nic, a pak se už jen z celé věci vyvlékal. Podle MfD a LN (a internetového serveru Aktuálně, který nebyl účastníkem akce) poněkud chaoticky, ale média jsou v této věci jednou stranou sporu. Titulek článku, kterým v MfD informují o Kalouskově akci, zní: „Ministr Kalousek oznámil: Včera jsem vám úmyslně lhal.“ Titulek je nesmyslný. Lhát znamená říkat úmyslně nepravdu, tj. říkat nepravdu a vědět o tom, že je to nepravda. Neúmyslně lhát nelze.

Prezident se ovšem pro ČT vyjádřil nejen k důchodové reformě, ale taky k problému Libye, o němž se na bruselském summitu, jehož se účastnil, jednalo. Prosazení bezletové zóny nad Libyí znamená podle něho válku (to je trochu přehnané, válka tam už je), ale jinak je prý vynikající, že v hlavní vládla naprostá jednota – Kaddáfí musí bezpodmínečně odejít. Problém je, že jemu se nechce a EU jej bude muset donutit hypnózou, protože na ničem radikálnějším se nedohodne. Nebylo by v takovém případě lepší skromně mlčet?

Středočeský hejtman David Rath chtěl prosadit stavbu rozhledny v areálu kladenské nemocnice. To bylo příliš i na středočeské zastupitelstvo, a to mu neodhlasovalo finance na pořízení projektové dokumentace. Věc je o trochu méně bizarní, než jak to vypadá na první pohled: za evropskou dotaci, určenou pro cestovní ruch, chtěli postavit v areálu nemocnice parkoviště, podle pravidel EU by však parkoviště muselo být součástí turistické atrakce. Z toho důvodu měl být komín místní již nepoužívané teplárny přebudován na vyhlídku pro turisty. I s tímto vysvětlením byl však plán moc velká síla i pro některé komunistické zastupitele (vznikla obava, že to praskne a kraj si utrhne si v Bruselu ostudu). Dr. Rath teď uvažuje o tom, jak programovou dokumentaci pořídit za nemocniční peníze. Projekt připomíná nikoli náhodou starý český film U nás v Kocourkově.

Sobota 12. března: Budova zpravodajství ČT se stala cílem útoku po zuby ozbrojené jednotky vojenské policie. Policisté chtěli zabavit jeden z dokumentů, které ministerstvo obrany poskytlo reportéru Rožánkovi, protože na rozdíl od ostatních nebyl odtajněný. Jak vyplývá z toho, co dnes píší v Právu, vedení ČT to prý již ve čtvrtek odmítlo učinit tak říkajíc po dobrém. Vojáci měli k dispozici soudní povolení - pochybuji, že by v něm byla specifikována forma zákroku, která byla nehorázná, věci nepřiměřená a zároveň nesmírně směšná, protože by si trochu inteligentní člověk mohl předem spočítat, jaký děsný skandál z toho bude a že Vojenská policie absolutně nemá na to, aby si něco podobného mohla dovolit, což se taky vzápětí potvrdilo. Navíc problém zavinila nikoli ČT ale ti, co údajně Rožánkovi neodtajněný materiál mezi odtajněnými poskytli.

Předseda Věcí Veřejných John oznámil včera svou opětovnou kandidaturu na funkci. Zároveň vyzval místopředsedy Klasnovou, Peake a Šťovíčka, aby se o funkci předsedy ucházeli spolu s ním. Paní Klasnová to už odmítla, zajímavější by prý bylo, kdyby se s Johnem utkal Bárta, který však chce kandidovat jen na místopředsedu. Pokud se stane místopředsedou, dá se to, když bude dobrá vůle, vyložit jako krok k normalizaci poměrů ve straně (tj. od toho, že lídr strany nemá žádnou stranickou funkci, k tomu, že bude aspoň místopředsedou strany; v takovém případě mu ovšem samozřejmě nemůže dělat předsedkyni např. jeho choť, to zjevně zatím nejde ani ve VV).

V Právu vyšel dvojrozhovor s kandidáty na předsedu ČSSD Haškem a Sobotkou. Rozdíly mezi nimi spočívají např. v tom, že Hašek menšinovou vládu ČSSD s komunistickou podporou „nepreferuje“ , kdežto Sobotka si i takovou variantu dovede představit. Obě stanoviska se navzájem nevylučují. Oba pánové by ovšem preferovali koalici s lidovci, zelenými nebo nějakým novým politickým subjektem, kdyby se některá z těch stran dostala do PS. To teď ovšem zní spíš jako snění. Podstatný rozdíl mezi nimi je v tom, že Hašek by nechtěl v příštím vedení ČSSD dr. Ratha, kdežto Sobotka to nechá na volitelích (Hašek má jakýsi pud sebezáchovy, to je třeba ocenit). O jakémsi nedostatku reálné dimenze uvažování nynějšího statutárního místopředsedy ČSSD svědčí i to, že chce překonat magický začarovaný kruh konfliktů mezi bývalými předsedy strany a soc. dem. vedením a chce se usmířit s bývalým předsedou Paroubkem (proč ne taky se Zemanem?): to je totéž jako vzít si na noc do pelechu dospělého aligátora.

Evropská unie vyzvala Kaddáfího k odchodu. Klaus by byl chtěl, aby žádala bezpodmínečnou kapitulaci Kaddáfího bez jakýchkoli negociací. Klaus i EU se shodnou na tom, že pro to ( snad kromě „sankcí“, které Kaddáfího zcela určitě nepostihnou) nelze nic udělat. V tom případě by bylo možná lepší držet hubu. Jak praví Ludwig Wittgenstein: wovon man nicht sprechen kann, darüber muß man schweigen. Já bych to pro tento případ upravil na: wovon mann nicht sprechen darf, darüber soll man schweigen. Je možné, že opravdu nemohou nic dělat, ale je nestydaté zakrývat to siláckými slovy. Václav Klaus prohlásil, že je zbabělé schovávat se za mandát kohokoli včetně Rady bezpečnosti OSN a míří tím na Schwarzenberga. Zároveň konstatuje, že účastníci jednání kladli důraz na komunikaci s dalšími arabskými a africkými zeměmi.Teď se ovšem Liga arabských států vyslovila pro zřízení bezletové zóny. Tak co s tím.

Václav Klaus se prý pravidelně schází s faktickým lídrem Věcí veřejných Bártou. Z těch schůzek prý vyplynulo mj. číslo 17 (rozuměj procent pro jednotnou sazbu DPH). To by znamenalo, že rozhodovací kompetence koalice měla dimenzi půl procenta. Klaus ovšem i nadále zůstává odpůrcem spojování DPH s důchodovou rezervou, a pro VV zůstávají všechny dohody kompromisem (a od kompromisu se dá snadno ustoupit).

Eduard Stehlík, jeden z nejoprýmkovanějších českých historiků, se v MfD zastává nás Čechů. Nejsme žádní srabi! A hned uvádí výčty těch, kteří v bojích položili své životy. Např. značná část vysokých profesionálních důstojníků československé armády v době okupace. Možná, že by mu třeba Poláci namítli, že těm lidem zoufale chybělo jakékoliv mužstvo. Ale Češi mohou ocitovat třeba Masarykovo: „Prací nejsou jen tak zvané velké činy, prací je také práce mozolná; práci nevykonávají pouze rekové, ale také lidé malí a ponížení, o nichž historie ještě vypravovat neumí; prací není jen obětovat život v lomozném ryku válečném, na nějž upírají zraky nejen vrstevníci, nýbrž i potomkové, prací je hlavně obětovat bližnímu své síly a obětovat mu je prací vytrvalou.“ Nebo Havlíčkovo (cituji zpaměti a tedy asi poněkud nepřesně): „Dříve umírali mužové za čest, za blaho svého národa. My však z téže příčiny budeme žíti a pracovati.“ Snad by se dalo říci, že je čas bojovat a umírat a čas žít a pracovat (Masarykova formulace je v této věci velmi opatrná). Je třeba umět odlišit obojí – a v tom směru mají třeba Poláci a Češi jen zrcadlově obrácené manko. Z toho hlediska se mi zdají být některé u nás dnes módní úvahy Poláků obeznámených s českým prostředím o Češích poněkud povrchní.

Pavel Kohout (básník, nikoli ekonom) se v MfD pustil do prezidenta Klause: tolik pamětníků prý pamatuje, jak byl pan prezident rád, byl právě Havlem vytažen z nevětraného duševního a mravního pelechu mlčící většiny, kde ho hrozil strávit vrozený komplex vševědoucnosti, maniodepresivně prostřídávaný komplexem méněcennosti. Nevím, jaké právo mají bývalí stalinisté pohrdat svými spoluobčany, kteří měli své vady, ale např. stalinisty třeba nikdy nebyli. Např. v padesátých letech bylo docela ok být mlčící většinou, pan Kohout to ovšem nezvládl. A o tom, co Klaus dělal v sedmdesátých a osmdesátých letech, ví pan Kohout prd, stejně jako o tom, co dělalo deset milionů jeho spoluobčanů. Nezajímá ho to, je vysoko nad tímto mravním propadlištěm. Mně osobně je takové pohrdání bližními poněkud odporné.

Pondělí 14. března: K zásahu Vojenské policie v ČT televizi je třeba po upřesnění dodat: dokument, o který policistům šlo, byl v době vysílání už odtajněný, ale, jak říká ministr obrany „verze, která byla ukázána v ČT na kameru, prokazatelně nikdy odtajněna nebyla“. Co to znamená, lišil se odtajněný dokument obsahově od toho, který ukázali v televizi? Vojenské policii šlo o to, zjistit, kdo z ministerstva obrany materiál v době, kdy byl ještě tajný, vynesl. To je samozřejmě důležitá věc. Proti tzv. náhubkovému zákonu se argumentovalo tím, že za úniky např. odposlechů z policie ČR odpovídají ti, kteří únik umožnili, a ne novináři, kteří je pak zveřejňují. Teď se vojenská policie snaží zjistit toho, kdo tajný materiál vynesl, a ČT chrání zdroj. Zjistit se tedy nedá nic. Ochranu mají zdroje, novináři, stát nemá žádnou, protože je to v podstatě náš nepřítel. Možná, že je (já jsem asi nenapravitelný optimista a zatím si to ještě nemyslím, je to pořád ještě náš stát, jen čím víc si budeme myslit, že není, a jednat podle toho, tím míň jím opravdu bude), ale pak by bylo zapotřebí to říci otevřeně a ne jen chovat se podle toho v tom, že se mu soustavně svazují ruce tam, kde jde, obrazně řečeno, o nutnou sebeobranu. Že zákrok vojenské policie byl nepřiměřený, na tom se shodnou všichni (včetně mne), je ostatně otázka, zda by nebylo správné, kdyby zásahy v civilních objektech a vlastně proti civilistům VP předávala Policii ČR. Redaktor Rožánek prohlásil, když na něm policisté problematickou „verzi“ dokumentu chtěli, že ji už dávno vyhodil. Není těžké si představit, co si při této odpovědi myslili: že si z nich dělá srandu. Nad tím vším pak vzniká nestydatá ideologie, kterou v dnešní MfD bezelstně vyslovil Tomáš Syrovátka: „V zemi, kde policie není schopna vyšetřit případy týkající se organizovaného zločinu či nejmocnějších politiků, jejich práci nahrazují právě novináři. Oni jsou těmi, na něž se obracejí svědci či lidé, kteří se už na korupci či třeba zneužívání funkcí nemohou dívat.“ To je ideologie zbojnická, potažmo loupežnická: „lidé, kteří se na to už nemohou dívat“, a noviny, které suplují práci neschopné policie a dělají jim servis. Budete mít nakonec taky vlastní StB? Je mi líto, ale pokud někdo v právním státě o své újmě nahrazuje práci policie (a mandát si k tomu dal sám, na ten způsob, že náš pracující lid se na to už nemůže dívat, je to nota dobře známá a přitěžující okolnost. Je pozoruhodné, jak se v bezohlednosti k vlastní zemi podobá ideologie pana Engela z LOK ideologii, kterou prezentují v MfD.

V MfD dnes zveřejnili jeden článek, který se mimo jiné zastává Kalouska ve věci s údajným videozáznamem (článek je v podstatě o tom, kdo ohlídá novináře jako hlídací psy demokracie). A aby to bylo vyvážené, hned se k věci novináři a veřejný zájem vyjadřuje zástupce šéfredaktora pan Musil. Podle něho techniky, které se používají u nás (tajné nahrávání, skryté provokace) jsou běžné i v zahraničních médiích, tj. na západ od našich hranic. Co je to proboha za argument, důležité je, zda je to sviňárna nebo ne, pokud to používají taky „na západ od našich hranic“, je to jejich problém. Tahle země má problém, je opuštěná, nikdo s ní není loajální.

Úterý 15. března: Ústavní soud rozhodl, že balíček škrtů, který na návrh vlády odhlasoval loni parlament, byl přijat v rozporu s ústavou. Zároveň dal vládě čas do konce roku, aby situaci napravila. Celý legislativní proces (od PS přes Senát až po podpis prezidenta) tedy musí proběhnout znovu. Zároveň ale ÚS platnost přijatých zákonů nezrušil - pokud budou do konce roku přijaty způsobem konformním s ústavou, zůstanou tedy v platnosti, tak říkajíc kontinuálně. Statutární místopředseda ČSSD Sobotka žádá, aby se premiér Nečas omluvil za to, že vláda zneužila stav legislativní nouze. Připomíná tchána Nonacourta z Labichovy frašky Slaměný klobouk, kterou u nás známe ze zdařilé úpravy V+W: koukejte se omluvit, zeti! To je zdvořilá varianta k Paroubkovu grobiánství. Soud nebyl jednotný, schválil rozhodnutí nejtěsnější možnou většinou (9 ku 6). Na jedné straně je pravda, že využití stavu legislativní nouze bylo dosti účelové a problematické, Ústavní soud však zároveň (v „odložení“ neplatnosti přijatých zákonů - rozhodoval politicky. Je však třeba vzít v úvahu, že do této pozice (tzv. třetí komora parlamentu) byl natlačen a je soustavně stěžovateli z legislativy a exekutivy tlačen. Dávat to za vinu jen jemu by bylo nespravedlivé. Ústavní soud je lidská instituce, a tedy chybující (chyboval podle mého názoru např. tenkrát, když předloni znemožnil konání předčasných voleb – tím zároveň vyhrál „pravici“, jak říkají v Právu, loňské volby, což rozhodně nebylo zamýšleno).

Petra Paroulková vystoupila z ČSSD (podle novin tak učinila SMS zprávou, to je dosti originální, u sociálních demokratů si zjevně na formality nepotrpí). O odchodu uvažuje i Paroubek, zlobí se na své kolegy, že prý si z něho udělali kopací míč. Je pozoruhodné, jak je ten člověk citlivý na to, když jiní dělají jemu to, co on dělával, když byl na vrcholu slávy, daleko průrazněji a s chutí mnoha dalším lidem. Na sjezd ČSSD nepřijde, byl pozván pouze jako poslanec, ne jako bývalý předseda. Prý se chystá (zpráva nezaručená) do České strany národně socialistické 2005, kde už zakotvil někdejší čelný funkcionář ČSSS a v posledních letech Paroubkův poradce dr. Vyvadil. Tím by se dostal zpátky tam, odkud někdy v polovině osmdesátých letech odešel, vlastně ne zpátky, protože čeští (dnes už zase národní) socialisté prošli leninským vývojem po spirále a jsou na podstatně vyšší úrovni než před Listopadem (jen s členstvem a stranickým aparátem budou mít dnes, tipnul bych si, trochu problémy).

Senátor Kubera se domnívá, že by v případě prezidentské volby plebiscitem měla výraznou šanci být zvolena paní Livie Klausová a funkce by proto zůstala tak říkajíc v rodině. To je nesmírně divoký nápad, jsem si jist, že paní Klausová na nic podobného nepomýšlí (její šance by byla jakás takás, kdyby ji podporovala ODS, což si nedovedu představit) a taky Václav Klaus by se k tak směšně humpoláckému tahu nesnížil, ostatně s přímou volbou zásadně nesouhlasí.

„Dnes už se sice málo slyší“, píše v Právu Petr Uhl, „že vítěz (ve volbách) může vše, ale vítězný ryk „většina sto osmnácti hlasů“ doprovází snad každé, i chystané převálcování ve Sněmovně.“ Je snad na tom, když má někdo většinu, něco špatného natolik, Že by se za to měl stydět? Zvlášť když této vládě se vůbec nedaří dotáhnout spoustu věcí aspoň do toho stavu, aby je mohla Sněmovna projednávat, a utrpěla už řadu potupných porážek (největší tu s vydíráním ze strany Lékařského odborového klubu). Dříve zase jiní, když se Topolánkově vládě podařilo něco prosadit,nechutně ryčeli „až vyhrajeme volby, tak to zase zrušíme“. Volby skice vyhráli, ale takovým způsobem, že rušit nemohou nic.

Soudce, který povolil, aby Vojenská policie zasáhla v ČT, tvrdí, že byl zneužit, protože „očekával, že přijdou do televize čtyři neozbrojení důstojníci v uniformách, prokáží se povolením soudu a pokusí se v poklidu zabavit zmíněnou listinu“; vydal prý pokyn pro zabavení maximálně jednoho šanonu, ne na vystěhování celé kanceláře. Nedovedu si dost dobře představit, jak ve svém pokynu mohl vymezit i způsob, jakým mají policisté zasáhnout – z toho ovšem taky plyne, že za techniku provedení nenese žádnou odpovědnost. Na jeho očekávání ale zase tolik nezáleží.

Nepsal jsem tu zatím o japonské živelné katastrofě, je snad samozřejmé, že člověk v tom strašném neštěstí, které postihlo tu zemi, cítí s jejími občany solidaritu. To je normální, neproblematická věc. Problematické je, že v Evropě, zejména v Německu a Rakousku, začali v souvislosti s problémy japonských jaderných elektráren vyvádět, jako by se na jejich země právě řítila obrovitá vlna cunami (Rakousku a např. Bavorsku přece nic podobného nehrozí, ochrání je Alpy).

Středa 16. března: Loterijní společnost Sazka se topí v problémech a zdá se, že nebude mít na výplatu výher. Zničil ji „chrám zasvěcený hrám“? Zdá se, že u nás vzniká nový obor podnikání: virtuální loterie s virtuálními výhrami. Jeden nešťastník vyhrál virtuálních sto milionů v době, kdy to vypadalo, že jsou ještě skutečné. Je to snad příliš krutý trest za tak malý hřích, jakým je sázení v loterii.

O víkendovém sjezdu ČSSD se bude ucházet o funkci místopředsedkyň ČSSD sedm žen. Pokud budou všechny zvoleny, bude nový předseda obklopen týmem valkýr podobně jako Kaddáfí (ty Kaddáfího jsou ovšem na první pohled atraktivnější, nejspíš to souvisí s tím, že je nemusel nikdo volit). Skoro nikdy nesouhlasím s dr. Rathem, ale když dal najevo, že tahle věc (vyvážení pohlaví ve vedoucích funkcích) se poněkud přeceňuje, protože záleží v první řadě na schopnostech, musel jsem mu dát za pravdu.

Jedno pozitivum ovšem sjezd ČSSD bude mít: nezúčastní se ho expředseda Paroubek. Smiřovací úsilí pana Sobotky vyjde, jak se zdá, naprázdno. Důvod neúčasti bývalého předseda je zjevný: nejde ani tak o to, že nebyl pozván dosti obřadně a dosti významnou osobností stranické hierarchie, ale že mu znemožnili pronést projev (v němž by se nepochybně pokusil vnést do řadu svých odpůrců – a každý, kdo se cpe na jeho místo, je odpůrce – zmatek). Těžko se smiřovat s člověkem, který se nesmířil se svým neúspěchem.

Libyjský diktátor Kaddáfí je na nejlepší cestě k vítězství. To bude nepochybně znamenat ohavné masakry odpůrců. Západ nemohl nic dělat. Stejně ale je dojem z toho, že tu byli lidé, kteří naši pomoc potřebovali a jimž jsme ji – samozřejmě ze zcela racionálních důvodů – odmítli, tristní a zahanbující. Nemohu si pomoci.

Sčítání obyvatelstva probíhá v dosti velkém zmatku. Komisaři jsou těžko k zastižení – tedy ti skuteční, čeká se na ně prý několik hodin a často marně. Podle MfD je jich málo. Existují ovšem dobrovolní pomocníci, kteří se přihlásí sami, a pokud je vám nad osmdesát, pomohou vám od zbytečných úspor. K úspěšnosti akce příliš nepřispějí.

Podle LN vyvolal zájem Vojenské policie o ČT ředitel kabinetu ministra Vondry Bulant, který poté, co spatřil reportáž Karla Rožánka (figuroval v ní původně neodtajněný spis), podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Prohlásil v té souvislosti: „Pokud budou tajné informace na veřejnost unikat tímto způsobem, bude tu banánová republika.“ Má zcela pravdu, samozřejmě to nijak neospravedlňuje způsob, jakým Vojenská policie v ČT zasáhla.

Čtvrtek 17. září: Zdá se, že světová a evropská protijaderná lobby dostala tím, co se děje v japonské atomové elektrárně Fukušima mohutný impuls. Prezident Klaus se proti tomu právem ohradil, je to průhledné a směšné.

Podle posledního průzkumu veřejného mínění, pořízeného STEM, by volby s převahou vyhrála ČSSD a spolu s komunisty by získala v PS přesvědčivou většinu. ODS, TOP09 a KSČM si udržují stabilní podporu, VV výrazně ztrácejí (ale do PS by se stále ještě dostaly). Průzkum vzbuzuje lehké podezření, zda není náhodou jakousi dělostřeleckou přípravou na sjezd ČSSD, který začíná zítra, nicméně posuny, které signalizuje, jsou pravdě podobné a v případě Věcí veřejných dokonce svým způsobem potěšitelné – zdá se, že vypočítavý populismus není pro českou veřejnost zase až tak přitažlivý. Na české politické scéně jsou, jak se zdá, nyní tři stabilní strany: ČSSD, ODS a KSČM. Zbytek středopravého tábora je nestálý a labilní. Je taky otázka, co s podporou ODS dělá a udělá soustavné prezidentovo minérské úsilí. Bártovi ovšem, jak se zdá, zatím moc nepomohl.

Situace v Libyi se výrazně překlápí ve prospěch Kaddáfího. Zdá se, že mu zbývá dobýt už jen poslední centrum odporu, Benghází. OASN, jako obvykle v takových případech rokuje a rokuje, vyprodukovat není schopné nic. Co bude Kaddáfí dělat po svém vítězství, není těžké si představit. Jistě, zasáhnout my (Západ) jednak nemůžeme, jednak ani moc neumíme.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky