Duben 2011

Schweitzerovo poselství dnešku aneb Dopis Tomáši Krystlíkovi

Ladislav Josef Beran

Čtu si v Albertu Schweitzerovi a překvapuje mě, jak aktuální jsou jeho myšlenky. Takto charakterizuje, jak jeho doba zachází s dějinami: "Při své potřebě, abychom proces svého dějinného vznikání neustále znovu prožívali a vyznávali, nahrazujeme normální vztahy k minulému vztahy umělými. Protože chceme v tomto procesu shledávat veškerou přítomnost, zneužíváme minulost, abychom z ní vyvozovali a zdůvodňovali své nároky, mínění, pocity a vášně. Před očima naší dějepisné vědy vznikají tak uměle stvořené dějiny pro potřeby národa, v nichž jsou důkladně uchovávány a vyživovány národnostní a náboženské sebeklamy. Naše školní učebnice dějin jsou plemeništěm dějinných lží." (Překlad a zdůraznění LJB.)

Neplatí to přesně pro náš zápas? Léta se snažíme o vyjasnění, vysvětlení a opravení polopravd, předpojatostí a lží rozšířených v české historiografii, publicistice a všeobecně rozšířeném smýšlení, týkajících se především problematiky a dějin soužití s německým obyvatelstvem českých zemí a vůbec vztahů s Německem. A jsme si při tom vědomi, že tyto klamy jsou přímo konstitutivní pro české sebevědomí, oprávnění nároků, sebeospravedlňování. Představujeme je všeobecně jako specificky českou záležitost; zde ale Schweitzer připomíná a ukazuje, že sebeklamy jiných národů tam hrají zcela analogickou roli. Snad by bylo na místě při našem "odhalování" na tuto internacionalitu občas poukázat, abychom nedělali z českých záležitostí "středobod světa", tentokrát ze lží a boje proti nim.

Ale Schweitzer to píše pře sto lety. V jakém stavu jsou tyto lži v zemích, na něž se vztahuje, dnes? V západní polovině Evropy jsou prakticky překonány a odstraněny (když pomineme bezvýznamné zbytky starého vlasteneckého maloměšťáctví). Nechceme tvrdit, že tamní historiografie pracuje bez chyb; upadá spíše do opačného extrému, určitá témata zpracovává příliš nepříznivě pro vlastní národ nebo vlastní civilizaci, nadměrně ospravedlňuje viny těch druhých, takže její výpovědi mnohdy sahají do nových polopravd až lží. Je to charakteristický, "masochistický" rys současné západní historiografie, u německé, vlivem jejích sebevýčitek v důsledku nacismu, zvláště výrazný.

Zpracování dějin u východnějších národů, od Čech, přes ostatní Slovany, Kavkaz, až po Čínu, pěstuje, zdá se, stále ještě ve velké míře staré vlastenecké sebeklamy. V Česku (a jistě i jinde) se ukazují, vedle tvrdošíjně zakořeněných starých nacionalistických mýtů, náznaky pokroku, snah o rozumný, realistický vztah k dějinám, o překonání notorického sebeospravedlňování; zatím však jen v "disidentské" menšině. Od oficiózních historiků, od etablované odborné kasty to nelze očekávat. Nás v našem zápasu o očištění od sebeklamů bezpochyby mnozí pokládají za nacionální "masochisty", podobné těm západním; pro mne a za mne, budiž!

Z toho tedy plyne, že máme náš zápas (snad vědoměji) pokládat za dějinné dohánění, o překonávání zaostalosti, ale sotva za něco specificky českého. To by mělo znít skrz naše formulace, aspoň tu a tam. Nejde o to, ohánět pokrokem, ale při objasňování a odhalování vlasteneckých klamů také ukazovat, že jde nejen o lži jako takové, nýbrž zároveň o jevy překonané epochy, na nichž setrvávat by byl projev zabedněné zaostalosti.

Při této příležitosti i malá informace o Albertu Schweitzerovi. Člověk dostal dojem, že byl nejdřív teologem (kromě toho bachovským varhaníkem, pak lidumilným lékařem v africké džungli, bojovníkem za mír). Ve skutečnosti zprvu studoval filozofii a z ní měl také doktorát. I později se jí silně zabýval, jeho hlavní ranější spisy jsou filozofické, a sice kulturně filozofické. První díl: Úpadek a znovubudování kultury (Verfall und Wiederaufbau der Kultur), druhý: Kultura a etika (Kultur und Ethik). Následují další, ale vcelku zůstaly jeho plány filozofie kultury nedokončené. Uvedený citát je z prvního spisu, z kapitoly Základní etický charakter kultury (Der ethische Grundcharakter der Kultur). V jejích vývodech ukazuje, že etický racionalismus určoval ve své době (hlavně v 18. století) společenské smýšlení a jednání. V polovině 19. stol. se ale filozofie a společenské (vědecké, politické a podnikatelské) jednání rozešly a nemají si vzájemně co říci. Filozofie selhala a nepoznala své současné úkoly - nabídnout filozofický systém pro epochu technického pokroku - stáhla se naopak do akademické samoúčelnosti. Nastal úpadek kultury, který trvá, dosud nenastal obrat. Projevem tohoto úpadku je ne-myšlení, přejímání prefabrikovaných názorů a smýšlení, na předním místě nacionalistických. Nacionalismus je tedy zákonitý projev úpadku kultury. Jedním z hlavních úkolů a projevů kultury je podle Schweitzera překonávání smýšlení rozumem (Vernunft). Schweitzer pracoval na konceptech filozofie kultury v létech 1900-1910, konečnou podobu jim dal v létech 1914-1917, vše uprostřed "temné" Afriky. Popudem k jeho přemýšlení byl především stav jeho "obou vlastí", Německa a Francie. Nacismus a komunismus z jeho filosofie logicky vyplývají jako další extrémní projevy úpadku kultury, tedy ne-myšlení. Pod kulturou rozumí v podstatě eticky určovanou společnost ne moralizujícími poučkami, nýbrž eticky koncipovanou filozofií, na jejímž základě by každý autonomně rozhodoval a jednal. Takový etický systém je úkolem filozofie nejméně od roku 1850, dosud nesplněným.

Schweitzerova filozofie není filozofií coby akademickým oborem vůbec akceptována, je prostě zamlčena. Žádný div, on filozofii jako obor také těžce a zásadně kritizuje a obviňuje z totálního selhání a slepoty, jak už zmíněno.

Schweitzer si přál a snažil přivolat pro záchranu kultury epochální etickou podporu filozofií, i když už bylo - uprostřed destrukce kultury (první) světovou válkou - velmi pozdě a mnoho ztraceno. Zdá se, že takové podpory se ani my nedočkáme. Snad se kulturní dějiny ubírají jinou cestou, než si přál tento bojovník, a požadují od nás, abychom se "budování kultury" věnovali z osobního popudu a rozhodnutí, bez velkého nosného systému. Podstatnou součástí tohoto dějinného úkolu je zpracování, tedy odstranění produktů úpadku kultury, vyjadřujeme-li to Schweitzerovými výrazy, tedy nacionalismu a komunismu. Jinak působí tyto produkty ve společnosti dále a znemožňují jakýkoliv nový kulturní vzestup.

Úvodní Schweitzerův citát je sice míněn mezinárodně, je ale jistě inspirován poměry v Německu, tedy v přednacistickém Německu. Nelze pochybovat o tom, že konstatované vlastenecké lži byly v jejich antikulturním působení potom nepostradatelným předpokladem vývoje nacismu. A zcela obdobně se české vydání těchto lží stalo nezbytným předpokladem neblahých postupů české politiky, nacionalistického režimu první republiky, který se dovršil poválečným vyhnáním tří milionů obyvatel, "vylikvidováním" celé národnostní skupiny a zřízením třetí republiky, národně socialistického státu 1945-1948, české varianty nacionálního socialismu s podstatnou součinností komunistů. Nevypleníme-li tyto vlastenecké bludy, lze s jistotou očekávat, že v současnosti a budoucnosti přinesou další otrávené plody.