Duben 2011

Málo bylo Bruselu!

Luděk Frýbort

Asi jsem se neměl po těch volbách loni v květnu tak radovat. Měl jsem být opatrnější s nadějí, že se česká politika po dvaceti letech postkomunistické letargie přece jen začíná měnit k lepšímu. Přitom vypadalo všechno tak pěkně. V co jsem dávno už nedoufal, stalo se, český volič, až do té chvíle celý ustaraný, aby nedal svůj hlas někomu, kdo se pak třeba nedostane přes magickou pětiprocentní hranici, se vzpamatoval, vyškrtal z volebních listin nedůvěryhodné figury, do parlamentu se dostaly dvě nové politické síly, dokonce i staré, všemi loužemi skandálů a afér prosmýčené partaje se zbavily svých opotřebovaných šéfů, a nebylo toho, kdo by se nezaklínal bojem proti korupci. Jak se netěšit, naději nemít! Dnes, po bezmála už desíti měsících zjišťuji, že jsem byl naivní. Moje představivost byla příliš slabá, než aby dokázala pochopit nerozpletitelnost onoho klubka korupčně mafiánských vztahů, co se mu říká česká politika. Věřil jsem, že se klubko dá s dobrou dávkou prozíravosti, ráznosti a poctivosti rozetnout, ale čas jde a víra mě opouští. Ne že bych nenacházel u parlamentních nováčků dost dobré, i když trochu popletovské vůle; k vítězství nad slizkým netvorem korupce však nepostačí. Jako by měly modernější české dějiny tendenci se vracet stále k témuž: tak dlouho se vrší omyly, chytráctví, váhavost a sobectví, až je překročen práh, za nímž už problémy nejsou z vlastních sil řešitelné. Že bychom si zase počkali na nějakého osvoboditele, který přijde a z té kaše nás vytáhne?

Poslední zbytky naděje – asi nejen mojí - dorazila tzv. Drobilova aféra. Nechci se k ní vracet příliš zeširoka, ale přece jen: ministr a významný činitel hlavní koaliční strany se nechá nachytat při dojednávání korupčního kšeftu, důkazy jsou nevývratné, záležitost jasná. A pan premiér, dotyčné strany předseda… věřme, že i on je mužem dobré vůle. Že to míní s mnohonásobně proklamovaným protikorupčním bojem vážně. Ale přijde moment, kdy by musel pohnat k odpovědnosti svého partajního oblíbence, a ukáže se, že vůle snad je dobrá, ale nedostačující. Omlouvá pan Nečas korupčníka Drobila, dokud to jde i nejde, až ho pod tíhou skutečností… ale kdepak vyhodí. Jen ho přeřadí z háklivé ministerské funkce na vysoké místo partajního aparátu, kde na něj není tak vidět. Místo něj to odskáče poctivý pan Michálek, jenž na korupční jednání páně Drobilovo upozornil. Tak už to chodí v zemi, davší si do znaku heslo Pravda vítězí. Ale to je beztak skoro jedno, protože jak je českým folklorním obyčejem, netrvalo dlouho a Drobilovu aféru překryly korupční techtlemechtle na ministerstvu válečnictví, do nichž je zamotána pro změnu zase jiná těžká váha téže partaje, pan Vondra. Helemese, diví se lidé, disident, a takovéhle… Nuže, nemám pochyb, že i on je muž dobré vůle, rytíř v boji proti netvoru korupce však slaboučký, přes vlastní meč klopýtající. Jenže kde vzít jiného? Kde nabrat schopných, zkušených, přitom však neúchylně poctivých lidí na všechna místa státní správy až do nejnižších, kdekoliv by mohl číhat netvor korupce?

V tom je, obávám se, zakleto jádro celé mizérie. České strany s výjimkou komunistické nejsou tím, čím by měly být, širokým fórem politicky zainteresovaných občanů, z nějž se výkonným orgánům dostává návrhů, myšlenek a podnětů, spíš důvěrnými kroužky s nízkým počtem členů a uzavřenou vůdčí kastou, v níž rotují stále titíž lidé. I nemůže dobrý pan Nečas načapané korupčníky vyhazovat, ani kdyby náhodou chtěl. No dobře, řeklo by se, usilujme tedy o nové členy, provádějme nábory, ať je přerušen čertův kruh rotace stále stejných figur. Ale kampak s takovou na naše kuliferdy. Nestojí o nové členy, byť se i hlásili. Že by dle pravidla - čím méně loupežníků, tím větší část kořisti připadne Alibabovi? V poddaném lidu je to představa velmi rozšířená, což by politickým vůdcům nemělo být jedno. A snad i není. Ale nemohou si pomoci, takovou na sebe uštrykovali síť, z níž se nevymotají. Jak také? Sesadit zhřešilého hodnostáře ještě není nic tak obtížného, to se už stalo vícekrát. Pokaždé pak nastoupí nová, nezkompromitovaná tvář, plná dobré vůle, rukávy vykasané k obrodnému dílu usedne do ministerského křesla a v tu ránu se kolem ní zahemží náměstci, tajemníci, poradci a referenti, gratulujeme, pane ministře, výborně, pane ministře, jenom… koukejte, my víme, že jste to myslel dobře, ale takhle, jak navrhujete, se to přece nedělá, věřte nám, my se v tom vyznáme, na to se musí takhle… hučí milému panu ministrovi do uší, až z toho ztumpachovatí, vykasané rukávy mu zase spadnou a všechno zůstane jak bylo. Kdepak. Nejen ministra, ale celé to náměstkovsko-tajemnicko-referentské podhoubí by se muselo až do dna vybagrovat, aby ani kořínek nezůstal. Ale jak, když nejsou lidi, i kdyby vůle byla. A tak to jde pořád dál a pořád stejně, volby nevolby. Není toho, kdo by při každém pootočení čertova kola neohlašoval - teď ale sakra a doopravdy uděláme konec té všechny meze rozumu a slušnosti přesahující poslanecké imunitě, jíž není v světě rovné a nestane se nic. Teď už opravdu zatrhneme soutěže o veřejné zakázky, jichž se mohou účastnit – a vyhrávat je – firmy bez jména a majitele, vždyť je to hanba, kromě nás už jen dva miniaturní tichomořské státy připouštějí takovou praxi a ono zase nic. Slavné řeči se chvíli vedou, pomaličku umlkají, až umlknou a není jich více. A mohl bych ještě dlouho takhle bědovat nad stavem a ostudami království českého, ale rozsah tohoto článku je omezen.

Shrňme tedy: selhala naděje, že se česká politika vlastní mravní sílou dokáže vymanit z objetí korupce, pomoc, je-li jaká, by musela přijít zvenčí. A jakkoli znám naivity a zašmodrchanosti Evropské unie i co se o ní vykládá po českých hospodách, jiný pomocník po ruce není. Doufejme tedy, že jednou bude mít EU politického folkloru v naší drahé vlasti dost a rozhodne se uvalit na ni přísný dozor. Nikoli více, nýbrž méně suverenity jest zapotřebí království českému, ať jsem třeba za ten výrok kamenován. Bylo by skvělé, kdyby z Bruselu přišli vysokými pravomocemi vybavení pánové a kázali by: „Tenhleten a tamhleten zákon si račte zrušit, vážení Čechové, špína korupce jimi teče jako řešetem. Kdybyste nevěděli, čím je nahradit, nu, je členem Unie například Dánsko nebo Finsko, kde život běží, veřejná správa funguje a zakázky se zadávají i bez milionových úliteb. Můžete jejich zákony jednoduše převzít, neboť netřeba pokaždé znovu vynalézat, co se jinde dobře osvědčuje. Bylo nám také hlášeno, že vaše policie korupci vyšetřuje, ale nikdy nic nevyšetří, vaše soudy že soudí, ale nikdy žádného korupčníka neodsoudí – k čemu vám jsou takoví soudci a takoví policisté? Pošlete ty zjevně neschopné lidi do výsluhy a my vám za ně dodáme schopnější, přinejmenším na čas, než se vaše země dostane z třiapadesátého místa světové tabulky zkorumpovanosti, no, ne hned po bok Finska či Dánska. Ale aspoň Rakouska.“

A tak dále. Mapa dnešního světa je plná států, jejichž nejhorším nepřítelem je jejich vlastní suverenita. Stát český, ač sice nedosahuje kvalit takové Bangladéše, se jim nebezpečně přibližuje, jak je znát z každoročního poklesu ve výše zmíněné tabulce. Co tedy s tím. Pro začátek se dál už nešálit marnou nadějí, přiznat si, že spleť korupčních vztahů je pevnější, než jsme tušili, a nechceme-li klesat hloub a hloub, nezbude než vyslat do Bruselu komonstvo s žádostí o dohled. Je-li řečený Brusel tak dychtiv ovládnutí naší krásné a přebohaté země, jak se tvrdívá, neměl by ji oslyšet. Že by v takovém případě bylo křiku o nezadatelnosti naší suverenity, o diskriminaci a bruselském diktátu, až by uši zaléhaly, aspoň bychom věděli, kdo má strach, aby mu nebylo vidět na prsty. Nikoliv, vlastencové čeští, nikomu vyjma pár stovek vybraných veličenstev by hřebínek nespadl, kdyby ne méně, ale víc kompetencí se přesunulo z Prahy do Bruselu, v krajním případě třeba i všechny. Obávám se však, že bruselská vrchnost, jak ji tak známe, bude rokovat, hlasovat a zprávy vydávat, ale ráznějšího zásahu do zkorumpované suverenity se neodváží.