Duben 2011

Pohled do křišťálové koule aneb Jaká budoucnost kyne evropské politice

Luděk Frýbort

Co budete v následujících odstavcích číst, není úplně z mé hlavy; ústřední myšlenku jsem našel v jednom z článků curyšského týdeníku Weltwoche, již jsem si pak dovolil rozvinout a doplnit. Článek byl sice ušit na míru švýcarským poměrům, v mnoha ohledech však odpovídá politickému vývoji v celé západnější Evropě a, nemýlím-li se příliš, přesáhne jeho aktuálnost dříve či později i do zemí východnějších, království české v to čítaje. Je příznačné, že zmíněný text vyšel právě ve Švýcarsku, zemi jako vždy v takových věcech před zbytkem Evropy o krok napřed. Pochopitelně: v demokraciích zastupitelských se páni politici nevzchopí k hašení doutnající patálie, dokud nezačnou hořet šosy jim samým, a mnohdy ani pak ne. V demokracii přímé však veřejnost své politiky k hašení přitlačí, i kdyby se jim třeba nechtělo.

Oč jde: od nějakého času se na evropské politické scéně přesouvají těžiště: z ještě donedávna jako trvalý faktor přijímané progresivity ke konzervativismu, o něco méně výrazně od hodnot vnějškových, materiálních, k niternějším. Stará, osvědčená témata ztrácejí na přitažlivosti a vynořují se nová, s nimiž netřeba do puntíku souhlasit, ale musíme je, nejsme-li raněni slepotou, vzít na vědomí. Tradiční, desítiletími bezproblémové existence od voleb k volbám zlenivělé partaje, domnívající se mít svou pozici navěky vysezenou, se rozhodly je na vědomí nebrat buď vůbec, nebo jen s velkým břicha bolením a pěnou u úst; i diví se náramně, že se odkudsi vzaly nové politické proudy, berou neobhospodařovaná témata za svá a slaví s nimi nepřehlédnutelný úspěch.

Nu, sám jsem stačil u nás v Německu zaregistrovat zřetelný posun názorové preference. Popularita starožitných partají křesťansko demokratické CDU a sociálně demokratické SPD se zvolna, ale setrvale snižuje, kdežto Zeleným a zčásti i postkomunistické levici preferenčních procent přibývá. Na pravici se sice zatím žádná nová síla nevylíhla, ale cosi tam silně pobublává, i kdoví čeho bychom se dožili, kdyby se německá veřejnost směla vyjádřit přímým hlasováním. Ostatně nejen německá. Jenže… co jest levice? Co jest progresivita? Jak lze definovat pravicovost? Jak konzervativismus? Jako v jiných případech, ani v tomto se nedobereme ničeho víc než plytkostí, dokud si přesněji nestanovíme, o čem se vede řeč. Progresivita neboli česky pokrokovost (všimněme si jisté mechovitosti, jíž už stačil obrůst tento zrovna posvátný výraz) bývá chápána jako snaha o dosažení lepšího stavu věcí v zatím neurčené budoucnosti, přičemž duchové netrpělivě revoluční hodlají dosáhnout té mety rázným činem hned, kdežto rozšafnější myslitelé hledají cestu mírnější a povlovnější, sociálními reformami, výchovou a převýchovou. Jedni jako druzí se však shodnou na tom, že svůj když ne přímo ráj, tedy aspoň spravedlivější zítřky má lidstvo ještě před sebou. Konzervativismus pak v běžném pojetí znamená snahu o návrat k idylám časů minulých, kdy bylo pivo za tři krejcary, lidé poslouchali pana faráře a haranti neodporovali rodičům. Chyba a povrchnost je to obojí. Revolucionářům devatenáctého století lze prominout naivitu, ale my bychom si už mohli povšimnout pravidelnosti, s níž veškeré jasné zítřky končívají… stydno napsat kde. Ne proto, že idea byla sice krásná, ale jacísi vrtáci ji zbabrali, jak zní obvyklá omluva, když se místo jasných zítřků dostaví bída a svrab, nýbrž že lidský duch prostě není schopen dohlédnout všech kliček a kotrmelců, jimiž se vydá vývoj, zasáhne-li do něj člověk rukou jak neumělou, tak domýšlivou. I navrhl bych jinou definici pokrokovosti: progresivní je to, co dosáhlo trvalé pozitivní změny. To by ovšem, pohlédněme do dějin, bylo progresivní máloco, pokud vůbec něco.

Definice konzervativismu je méně komplikovaná: podpoření pozitivních tendencí, jak je přináší vývoj, při zachování osvědčivších se metod a principů. I když bych hned zase své definice zrelativizoval: co je pozitivní? To, co se líbí nám lidičkům, nebo co se líbí přírodě a Pánubohu? Dovedou to být, jak se říká u nás v Němcích, dva velmi rozdílné páry obuvi. Ale to by byl námět jiné diskuse, pročež se vraťme k naší milé politice. Usilování o takové či onaké zítřky, i zase snaha o zachování osvědčeného, rozděluje přinejmenším nás, příslušníky západní civilizace, na dvě přibližně stejné poloviny. Dělení je téměř neměnné a nadlouho je neovlivní ani sebevětší pád na nos, jak můžeme pozorovat dnes, dvacet let po fiasku marxistického experimentu, ledaže lidé starší a životem poučení tíhnou spíš k opatrnému nakládání s budoucností, kdežto bujará mládež jevívá sklon k experimentům. Ale ani to není pravidlem. Co se mění, a poslední dobou velmi podstatně, je přitažlivost programů. Dost dlouho se podstatná část politické diskuze točila kolem otázek sociálních: nezaměstnanost, vyrovnání společenských rozdílů, zlepšení situace chudých a znevýhodněných, čehož hodlaly partaje na levé straně spektra dosíci znárodňováním, zdaňováním boháčů a jinými pokrokovými metodami, kdežto opatrnější strany středu – o pravici se na dnešním Západě příliš nedá mluvit – pozvolnými reformami. Jenže jak čas šel, povedlo se vyrovnání rozdílů tak znamenitě, že je dnes v mnoha případech ekonomicky prospěšnější být chudý, znevýhodněný a před televizí na kanapi ležící, než zvýhodněný a do práce chodící. I ubylo šťávy v tomto ideologickém jablíčku.

To zjistivši, obrátila se ona nezničitelná, své poslání v nápravě špatně udělaného světa nacházející část veřejnosti k tématům ekologickým: dle posledních průzkumů předstihla německá strana Zelených staroslavnou sociální demokracii a je na nejlepší cestě stát se rozhodující sílou levice. Proč zrovna levice, může být poněkud záhadné; usilujeť přece politická ekologie o zachování životního prostředí, ne-li přímo o návrat k oněm bájným časům, kdy žil člověk s přírodou v harmonickém souzvuku. Což je postoj sice chvályhodný, ale hluboce konzeravativní; i nevím, co v něm hledají zrovna ony povahy, jež jinak tíhnou k řečeným již zářným zítřkům. Na druhé straně názorové fronty to nevypadá příliš jinak: vedle tradiční šetrnosti, zakořenění v domovu a rodině, rozvaze a zdrženlivosti se mocně dobývá do popředí téma nejaktuálnější, jímž je – a lze očekávat, že ještě bude – starost o osud západní civilizace. Našinec by řekl, že je přinejmenším stejně oprávněná jako starost o kytičky a broučky, avšak z jakéhosi nevyzpytatelného důvodu neslýchaně pobuřuje jak činitele oficiální politiky, tak veškerá média i jiné tvůrce a stanovitele veřejného mínění. I jest proti smělcům, odváživším se vyjádřit zmíněnou starost, metáno kulemi populismu, rasismu, pravicového extremismu a jiných ohavných –ismů. S úspěchem však s nevalným, ba zdá se, že čím víc se rozčilují papežové politické korektnosti a jejich mediální příslužníci, tím nabývá na síle volání k obraně civilizačních hodnot před postupující záplavou neadaptabilní cizoty, islámské zejména.

Snad ještě nikdy v dějinách demokracie nebyla západní společnost tak rozštěpená, na jedné straně oficiální politika a převážná část tisku, na straně druhé většinové mínění občanských vrstev. Švýcaři se svou možností lidových hlasování byli první, kteří mu dali veřejně průchod, a to hned dvakrát; když vešly ve známost výsledky referend, vypuklo náramné pohoršení mezi všemi, kdož si pletou toleranci se vztyčením bílého praporu kapitulace. Pohoršení poněkud utichlo, když průzkumy v okolních zemích ukázaly, že by tamní občanstvo hlasovalo ještě podstatně radikálněji než Švýcaři, kdyby ovšem hlasovat mohlo a smělo. Mezitím v Holandsku vystoupil na scénu muž jménem Geert Wilders, jehož strana Partij voor de Vrijhet dosáhla na první zátah znamenitého úspěchu, vtáhnuvši do parlamentu co třetí nejsilnější. Nezbeda Wilders byl za ten zločin postaven před soud a soudí se, tuším, ještě pořád, to se už však podobná partaj vynořila ve Švédsku, opět se značným volebním úspěchem. To jsou ovšem všechno populisté, islamofobové a podobná pakáž, nad níž lze ohrnout politicky korektní nos; co si ale máme pomyslet o naší milé paní kancléřce Merkelové, pustivší onehdy z úst cosi o ideovém zmetku zvaném multi-kulti, který úplně, ale úplně selhal? Lze odůvodněně tušit, že paní Merkelová nevyřkla ten ortel ani ráda, ani mimoděk; spíš z obavy, aby se její doposud poslušné stádečko nerozběhlo k nějakým místním Wildersům, až se obava se ztráty západní identity ještě drobátko vyhrotí. Důmyslná to dáma; můžeme věřit, že ví, co říká.

Jak všechno shrnout… netřeba asi být nadán duchem věšteckým k předpovědi, že proces odklonu od zavedených politických témat bude pokračovat a kdoví, třeba se i zrychlí. Jelikož poměr sil mezi hledači lepších zítřků a obhájců tradičních hodnot je zřejmě dán vrozeným rozdílem lidských povah, a tudíž neměnný, lze mít zato, že politické soupeření zítřka se bude odehrávat mezi stoupenci ochrany životního prostředí (neříkám, že přírody, to může být něco velice jiného) a obránci Západu před záplavou nekompatibilní, destruktivní cizoty. Obojí bude hledat svou cestu. Ekologické hnutí bude nejspíš nuceno opustit své ritualizované pozice (boj proti jadernému Satanovi, zdaňování pohonných hmot a jiné nepopulární projekty, jimiž lze udržet při dobré náladě hlouček idealistů, ne však prakticky zaměřenou veřejnost), tím spíš, že se elektorát strany Zelených stále zřetelněji soustřeďuje ve vrstvách vyšších a vzdělaných, s dobrým postavením zejména ve státních službách pod penzí. Z čehož se zdá vyplývat příští postavení řečené partaje kdesi kolem občanského průměru nebo jen mírně nalevo od něj. Tábor opačný… obávám se silně, že budoucnost nedůvěru v harmonické soužití civilizačních skupin na půdě Evropy potvrdí, i nebude mít proč své místo na politické šachovnici teprve hledat, nýbrž vzhledem k očekávatelným skutečnostem své dosavadní stanovisko ještě zvýrazní. Jak na tom bude současný politický střed… předák švýcarské strany SVP Christopher Blocher předpověděl, že chtě nechtě bude muset volit mezi převzetím tématu civilizační záchrany nebo pádem do bezvýznamu. Budoucnost ještě může přinést všelicos nečekaného, ale jak tak slyším tikat hodinky budoucnosti, řekl bych, že hádal správně.