Duben 2011

Požár v zahradě Alláhově

Luděk Frýbort

No co, pomyslel jsem si, když před měsícem začaly v Tunisku ty mazce. Nelíbí se lidu jeho slavný prezident, všechno je dražší, nezaměstnanost roste, zmatek nad zmatek, i zkouší řešit ty nesnáze způsobem všech takových lidů: srotit se, pěstmi hrozit, hadrové panáky pálit, když se podaří protrhnout policejní kordon, i nějaké ministerstvo vypálit a vyplundrovat … však ono se to zase uklidní, říkal jsem si. Demonstrace se rozejdou, střepy se z ulic zametou, ohořelá fasáda se přiomítne, zkorumpovaný prezident sice uprchl před hněvem lidu do ciziny, nu což, přijde místo něj jiný, ani lepší, ani horší, a všechno půjde svou cestou dál, inšalláh. To už je takový folklor v některých světa krajích, že když se u nás jen tak nad půllitry žbrblá, tam už se všechno na jedné hromadě pere, vládní budovy se vytloukají. Přejde týden a o nějakých mazcích nebude nikdo nic vědět.

Jenže to jsem se znamenitě zmýlil. Přešel týden, přešly dva, ale mazců neubylo, spíš jako by zapálenou louč do suché trávy hodil, přešlehl lidový hněv do Egypta, a už je to tady znovu: demonstrace, protesty, rvačky, krev, požáry, už zase jeden prezident s nahrabanými miliardami do exilu ujíždí… co se to děje? A ještě dál a šíř přešlehává požár nespokojenosti… Alžírsko… Jemen, inu, jsou to končiny chudobné, nedivil bych se lidem, že se vztekají… ale ona už i Libye, Írán, Bahrajn, ropy mají, v dolarech se koupají, a řeže se to, křiku, hesel, prapory vlají, policejní obušky pleskají, trůny se pod ještě předvčerejšími miláčky lidu kývají… ba ne, to už nebude jen tak nějaký folklor těch drobátko bláznivých zemí, to je… co vlastně? Proč hoří zahrada Alláhova? Bída? Ale jsou daleko bědnější země na té naší utrápené planetě, ostatně Írán s Libyí věru mezi chudobince světa nenáleží. Domýšlivost panské vrstvy, zkorumpovanost? Ale to by muselo hořet, že ano… no, nechme toho. Ne, takhle se nikam nedostaneme. Stojíme-li nad záhadou a nevíme, jak ji rozplést, není nad to si nejdřív shrnout všechno, co už víme. Sestavme si tedy, pěkně podle abecedy, všechny země, kde se to v posledních týdnech, silněji nebo slaběji, mlelo či mele: Alžírsko. Bahrajn. Egypt. Írán. Jemen. Jordánsko. Libanon. Libye. Tunisko. Všechno země muslimské, všechno, až na Írán, země arabské. Znamená to něco? Možná; ale zkusme zarýpat ještě o něco hloub pod povrch těch událostí. Vzpomínám si, co tak o těch zemích vím, něco z vlastní zkušenosti, něco z cizí, něco si vyhledám v internetu… až … tadyhle… demografické tabulky. Někde pořádal v té části světa sčítání lidu turecký sultán, k jehož říši většina těch zemí náležívala, jinde nikdo, v Egyptě však byla státní moc zřejmě pořádnější, takže víme, kolik duší hostil počátkem devatenáctého století: bylo jich něco kolem dvou a půl milionu, ne o mnoho víc než za faraonů. Pak se to najednou rozjelo: v roce 1900 12,5 milionu duší, 45 milionů v r. 1980, no, tužil se egyptský lid, na přelomu tisíciletí už 68 milionů, 81 milionů letos. Suma sumárum, stačil se během dvou staletí namnožit egyptský lid dvaatřicetiapůlnásobně. Zatím z toho ještě nic nevyvozujme a proběhněme se dalšími zeměmi hořící zahrady Alláhovy, pro krátkost jen udáním roku a milionů:

Alžírsko: 1980 – 18,6 mil. / 1990 – 25 mil. / 2000 – 30 mil. / 2011 – 36 mil.

Írán: 1980 – 38,3 mil. / 1990 – 54,5 mil. / 2000 – 63,6 mil. / 2011 – 76,6 mil.

Jemen: 1990 – 12 mil. / 2000 – 17,9 mil. / 2011 – 25,1 mil.

Tunisko: 1980 – 6,4 mil. / 1990 – 8,5 mil. / 2000 – 9,6 mil. / 2011 – 10,6 mil.

Pro zajímavost ještě Turecko, kde se to sice nepere, ale zase by mělo, jestli Alláh nebo spíš sám šajtán dopustí, přistoupit k Evropské unii: 1980 – 42,2 mil. / 1990 – 52,4 mil. / 2000 – 62,8 mil. / 2011 72,3 mil. V územích palestinské samosprávy se to sice pere pořád, ale zase nejsou k mání demografické údaje, jen se tadyhle dozvídám, že je Západní břeh Jordánu tohoto času zalidněn 2,4 miliony duší a blázinec jménem Gaza 1,8 miliony. Čím se tam všechny ty duše živí, neprodukujíce až na podomácku zhotovené rakety k ostřelování Izraele pranic, jest jedním z tajemství Orientu. Nicméně můžeme zhruba konstatovat, že většina lidů zahrady Alláhovy potřebuje k svému zdvojnásobení třicet let, obzvláště zdatné (Jemen) to stihnou i za dvacet. Tady už, tuším, člověka něco napadne, i kdyby nechtěl, jako že je příkazem této pokrytecké doby spíš nechtít.

Má-li to jít takhle dál, bude obyvatelstvo té úzké, Nilem svlažované nudličky, z níž se víceméně skládá jediný obyvatelný Egypt, v r. 2040 čítat 160 milionů, v r. 2070, no slevme trochu, 300 milionů… netřeba nadání věšteckého k předpovědi, že jich tolik čítat nebude. Nemůže; takového lidstva egyptská nudlička prostě neuživí a štědrá ruka Evropy taky na všechno nestačí. Je ostatně nejisté, bude-li mít tím časem ještě být z čeho štědrá. Něco se musí stát, a dost možná se už začíná dít. Ničivé kravály, přeskakující jako požár z jedné arabské země do druhé, mohou zčásti být dílem napodobivosti: mele se to tamhle v Káhiře, co bychom si trochu nezadováděli i my. Může to ale být i vážnější: strmě stoupající ceny životních potřeb, rychle rostoucí nezaměstnanost, nu ano, kde nabrat pracovních příležitostí pro stále bytnějící armády dorůstající a do čeho píchnouti nemající mládeže? Kde pro ně vzít potraviny? Ošacení? Otop? Zelená nudlička je sice úrodná, ale nafukovací také není; a dovézt z ciziny… za co? A jak dlouho ještě? Katastrofální přelidňování rozsáhlých částí této rovněž nenafouknutelné vesmírné kuličky pokračuje a znásobuje se navzdory kazatelům politické korektnosti, kteří si o něm zakazují slyšet; nesluší se přece mluvit o katastrofách tam, kde si vinu nelze naložit na vlastní západní hřbet. Ale ona si Matička Příroda jen tak nenechá tancovat po hřbetě, a srovná jednou lidským nerozumem rozpoutané zalidňování na přirozenou úroveň. Není vyloučeno, že se to děje právě teď. Že zažíváme počátek kataklysmatu, jaké se v dějinách světa naposledy událo koncem druhohor. Tehdy to odskákali, jak známo, veleještěři. Tentokrát…

Možná. Uvidíme. Počkejme si ještě pár let. Něco mi ale v té úvaze přece jen vrže. Ať uvedu příklad, je na druhé straně světa Honduras, kteroužto krásnou, ale také už dost zplundrovanou zemi mi rovněž bylo dopřáno vlastní zkušeností poznat. Nakynulo jeho obyvatelstvo během třiceti let z 3,6 milionů duší na 8,1, vcelku srovnatelně se zeměmi zahrady Alláhovy; přesto odtamtud neslyším o pouličním běsnění, prezidentům vyhrožování a ministerských vrat vylamování. Je někde nějaký rozdíl? A je-li, v čem? Patrně v tom, že Honduras není islámská země. Lidé jsou tam sice chudí, ještě však vědí, že mohou svůj osud, i když ve velmi skromné míře, ale přece jen nějak ovlivnit. To muslim nemůže, ba nesmí. Vše, co se děje, děje se z vůle Boha jediného, všemocného, o všem rozhodujícího; a kdo by si chtěl sám vymýšlet nějaké pokroky a zlepšení, hřeší proti Jeho zjevené vůli a skončí v džahíně, kde ho čeká šat z ohně střižený a důtky železné. Je to na druhou stranu velmi pohodlná, zodpovědnosti zbavující víra. Život jde tak, jak chce Bůh, ku zdaru, k vítězství. Nejde-li, zamotá-li se do nepředvídaných zmatků, drahoty, nezaměstnanosti, neklade si muslim otázku „kde jsem udělal chybu“, nýbrž vzplanuv hněvem se rozhlíží, který mizera mu to způsobil. Může to být sám Satan, ale prezident s jeho ministry a jinými panáky taky stačí, beztoho na ně má už dávno pifku. I dá se do malebného běsnění, nepomysliv na to, že si například vyhnal ze země turisty, jeden z mála zdrojů své obživy. Turisty dodal ve své neskonalé milosti Alláh, a jistě je zase dodá. Nejdřív ale… a už se to mydlí, ničí, podpaluje, krev potůčky teče.

Uvidíme. Třeba požár v zahradě Alláhově pohasne a zase bude na pár roků klid. Nebo bude vytryskávat tam i onde, bude hledáno, kdo je tou mizérií vinen, po prezidentech může přijít na řadu beztak dávno už osvědčený žid a křižák, po nich celý zbytek nevěřících včetně Žižkováků a Kujebáků, jen jedno vzato v úvahu nebude a být nesmí: že se do té bryndy dostal věrný muslim sám svou bezmyšlenkovitostí, svým spoléháním na nebeského protektora, svým králičím rozmnožováním, jemuž – a nepotrvá to dlouho – nepostačí už nejen zelená nudlička nilského údolí, ale ani veškerá planeta od pólu k pólu. Máme se nač těšit.