Duben 2011

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 12

Luděk Frýbort

Lidžiang a Džongdian měly svá starobylá centra, třebaže dosti dryáčnicky zkomercializovaná v duchu čínského pojetí turistiky. Deqin je i toho divadla prost, k vidění není nic než šedé, nevýrazné ulice v oné betonové umouněnosti, která vypadá, že ji někdo natřel směsí vyjetého oleje s blátem a nechal opršet. I teď drobně prší, a jak se dá v 3550 metrech nadmořské výšky čekat, je dost zima. Také obyvatelstvo se zdá být jaksi o poznání nerudnější než jinde, snad že se z nařízení strany a vlády muselo odstěhovat z příjemnějších krajů do těch zim, mlh a sněhů, kde se může cítit doma leda jak a Tibeťan? Jak vlastně se v Číně organizují osídlovací akce? Dobrovolně, dovoluji si tušit, nejspíš ne. Ani dívka v malém hotelu není zvlášť řečná, ale po nějakém anglo-čínském naléhání si dá říci: zná prý jednoho, který by mě zítra za dvě stovky povozil po okolí. To by tedy bylo vyřízeno, teď ještě se někam jít najíst a také si sehnat k snídani nějaké pečivo, protože takový Číňan se ze mne ještě nestal, abych se po ránu cpal rýží.

Abych teď snad popsal, jak vypadá lidová jídelnička, jakých je o ulici výš celá řádka: může být třídy de luxe, což znamená, že se host usadí v strohé místnosti, kde na stěně visí vyobrazení poskytovaných pokrmů. Ukáže na jeden a zvolá: „Džege!“ (tenhle). K tomu si dá fan neboli rýži, která se účtuje zvlášť, a pidžiu neboli pivo. Třída Standard sestává z dvou nebo tří stolů hned v silně začouzené a nikterak zvlášť hygienické kuchyni. Na plechových miskách jsou vystaveny ingredience: host ukáže prstem, z tohohle mi udělejte jídlo, kuchař pleskne požadovaný tovar do velkého mísovitého kotle neboli woku, zamíchá ve vřícím oleji, přidá hrst zeleniny, okoření, a je hotovo. Stál takový luxus, jak se pamatuji, bez piva 10 yuanů, v přepočtu asi čtyřiadvacet kaček českých, s pivem jednou tolik. Jenže já jsem zase všechno zvoral. Chodím kolem plechových misek, a jdou na mne chutě: tadyhlety ty pěkné houbičky, prosím, k tomu kousek jater, ještě tahle kuřecí prsíčka, a tadyhletu mně neznámou, ale lákavou zeleninku… Koukám, že personál kouká, ale neodporuje, konečně mívají cizinci všelijaké nápady. Za chvíli se obsluha přihrne s třemi kouřícími mísami, k tomu tři kopce rýže, jen pivo pouze jedno. Jak jsem měl vědět, že jedno ukázání prstem znamená jednu objednávku: houbičky nebo játra, a kuchař už doplní vhodnou zeleninou a kořením sám. Teď abych to všechno… ne, nevešlo se. No, velká ztráta to nebyla, třicet yuanů věru není obnos, který by mě přivedl na buben. Leda že jsem se zase projevil jako nevědomý barbar. Tomu se našinec v Číně nevyhne, zvlášť když se stravuje v lidových jídelničkách. V nelidových, ba přepyšnických establishmentech je vystaven zase jiným záludům, ale o tom se zmíním, až se dostanu tak daleko.

Ráno je chladné, ale slunečné, před hotýlkem stojí objednané auto, zatím jde všechno jako na drátku. Řidič je spokojen s dvěma stovkami (480 Kč) za celý den ježdění, i v tom ohledu se zdá být Deqin dobrým místem pro nemajetného cestovatele. Nikde nevidím táhnout turistické regimenty pod komandem ovlaječkovaných praporečníků, takže možná právě proto. Že by čínská turistika Deqin ještě neobjevila? Nebo jí nestojí za to, protože každý… frrr! letí do doopravdického Tibetu, kde se fotoaparátům naskýtají mnohem proslulejší, a tudíž prestižnější objekty? Mužský za volantem vyzvídá, z které země pocházím; když mu povím že Deguo (obě slabiky v stoupavém tónu = Německo), propuká přívalem pochvalného uznání. Nejsem toho oboru mistrem, ale dokáži se domyslet, že jde o jména jakýchsi fotbalistů. Tak je to v širém světě, jméno Goethe zná málokdo, Hitler už ledaskdo, ale pro všechny je Německo především vlastí fotbalu. Čínština, nemohouc přejímat jména zemí, si je musí vytvářet sama, a to tak, že před slabiku guo (země) položí nějakou slavnou či obdivuhodnou vlastnost. Tak jsou Spojené státy Meiguo (Země krásy), Francie Faguo (Země zákona), Anglie Yingguo (Země hrdinství), nu a Německo je Deguo (Země ctnosti). Vida! Nemělo by se překřtít na Ziqiuguo, Země fotbalu, aby bylo každému vše jasno? Jen jak se říká Čechám, jsem se musel vyptat pana vrchního v restauraci v Praze na Dejvické. Prý že Čeguo, zněla informace, ale co krásného či hrdinného znamená če, mi není známo. Slovníček mi nabízí výběr mezi vozidlo a odvolat, a tak nevím. Že by Země vozidel na odvolání?

A to, když už jsem se do toho dal, jsou teprve jména zemí a národů. Jakým systémem čínština vytváří jména zahraničních měst, řek a jiných zeměpisných jevů, přesahuje mou představivost. Opsal jsem si na jednom letišti z odletové tabule jména Sydney a Auckland, ale co ty obrázky znamenají a odpovídá-li jejich výslovnost z nějaké míry originálu, se mi nepodařilo odhalit. Aspoň jsem svému příteli a občasnému souputníkovi, bytem v Úholičkách u Prahy, navrhl pro případ čínské invaze vhodnou verzi toho jména: Wu huo li či kuo = Jezírko pěti ohňů v bohatství síly. Jestlipak to nezní pravou čínskou poezií? Ale dosti už etymologie.

Kdo je v Deqinu, nemůže na žádný způsob pominout velehorský ledovec Mingyong, zdejší úhlavní pozoruhodnost. Nu, proč ne. Silnička vystoupá z města, a hned vidím jistý rozdíl. Deqin, to je čínská enkláva v cizím a ne zrovna přátelském území, základna kulturní agrese, jíž je určeno, aby se z ní se chapadla čínské řeči a způsobu šířila stále dál a výš do horských údolí, až je, půjde-li vše podle plánu, pohltí. Zatím to ale ještě tak daleko není, i je už kilometr za krajem města všechno tak tibetské, jak jen si kdo může přát. Zkosené krychle úhledných domků, zlatá střecha kláštera, stádečka černých jaků, tibetské ženy snědých tváří v silně opotřebovaných krojích se kamsi ubírají s ranci přes ramena. Nebo tváří snad ani ne snědých, jako spíš jaksi potmavěle červenavých; kdybych se měl rozhodnout, kterou z lidských ras mi nejspíš připomínají, ukázal bych na severoamerické indiány. Neodvážil bych se z toho odvozovat nějaké stěhovací teorie, ale nápadné to je, zvlášť když srovnám rasový typ, jehož reprezentanty zrovna míjíme, s tak odlišným čínským tam dole. Rád bych se zeptal mládence za volantem, jestli dochází k sňatkům tibetských domorodců s hanskými kolonisty, první známka převládnutí dobyvatelské většiny nad ovládnutým etnikem. Na hovor tak filozofický je ovšem krátká jak moje čínština, tak řidičova angličtina; zkušenost mi pak napovídá, že bych se od něj beztak asi nic nedozvěděl, i kdyby mi rozuměl. Jen raději ničemu nerozumět, když se cizinec moc vyptává, takový obranný instinkt si Číňan stačil vypěstovat. Dívám se tedy sám, spatřím-li v tvářích znaky smísení, ale nezdá se. Zatím se tedy tibetský živel drží. Jestli přestojí i druhou etapu počínšťovací strategie, nabídku o něco vyšší životní úrovně výměnou za přijetí dobyvatelovy kultury, o tom bych se neodvážil vydávat prognózy.

Pak už se vesnické osídlení vytrácí a silnička znovu velne do velehor. Cítím, jak slabé, málo vyjadřující je to slovo. Velehory mohou být velebné, majestátní, omračující chladnou krásou, ale z tohohle je cítit děs. Ty hnědavé srázy z tisícimetrové hloubi až k zábleskům ledové běli, když se na okamžik rozevřou mraky, nic než kámen a trsy tvrdé trávy, bez zeleně, bez života, vše působí odpuzujícím, životu nepřátelským dojmem, že mě až napadá – sem bych umístil děj chmurného románu o nerovném zápase člověka s běsy pustin, kdybych jednou chtěl napsat něco hodně tragického a beznadějného. A přece, podívejme se, přece jen život: nesmírné plochy srázů jsou protkány sítí drobných steziček. Kdo po nich chodí? A proč? Nenašel by se pro jaky a kozy kousek pastvy v nějaké dostupnější poloze? Musí to být kus života zoufalého, těch pastevců tady. Nebo ne zoufalého… už zase zjišťuji, že narážím na hranici své schopnosti vcítit se do chápání tak nesmírně cizích, izolovaných kultur, které jako by životním způsobem utkvěly v časech, jež má náš středoevropský prostor už nejméně dva tisíce let za sebou. Jako by mi chtěla můj pocit potvrdit, objevila se, vtěsnaná do úzké strže, nízká chýše z nasucho poskládaných kamenných desek, na krátkém řetěze sebou trhá a freneticky povykuje černý pes. Takže tady opravdu někdo bydlí. Ráno vstane, sežene jaky do stáda a pustí se pěšinkami do těch děsných hor za pastvou… jestlipak něco ví o ekonomickém vzestupu Země Středu? A až se dozví, neopustí rád to, čemu my říkáme původnost, sepjetí s přírodou a tak všelijak, ale jedná se o bídu tak úděsnou, že mi pro ni chybí pojmenování? Je víc než jisté, že jednou tyhle pusté hory zpustnou definitivně, když ne působením čínského hospodářského zázraku, tedy o něco pomaleji běžnou lidskou touhou po sytějším, pohodlnějším životě. Bude to škoda? Nebude? Neodvažuji se soudit, třebaže mi cosi našeptává, že by mi mělo být líto obojího, odlidštěné přírody i člověka zbaveného dotyku s ní. Soudit smí, kdo žije v chýši z kamenných desek. Z našich úst by to bylo pokrytectví.

Je to úleva pro oči, když se na dně údolí ukáže bytelnější vesnice, visutý most nad dravou řekou, zeleň rýžových teras, na rozcestí velký bílý čhorten s nezbytnou vlajkoslávou, a lesnatou, hluboko zaříznutou průrvou zasvítí běl ledovce. To už je tedy Mingyong. To se ví, před vesnicí boudička, v boudička výběrčí, ale na to jsem si v Číně už zvykl. Jen by mě zajímalo, jestli vybere za celý den tolik, aby to vydalo aspoň na jeho mzdu, protože návštěvnictvo žádné nevidím. Odkojen jsa socialismem však vím, že taková otázka zavání příliš logikou; a je něco buď socialistické, nebo logické, obojího žádati nelze, dokonce ani v Číně. To už řidič zastavil u malého můstku, mám prý jít k tomu bílému, třpytivému tam vpředu sám, on že tady na mne dvě hodiny počká. A byla to krásná chůze, což o to. Lesnatou roklinou stále výš, stezka lemovaná rozkvetlými kosatci, a vpředu jednou z toho pohledu, podruhé z jiného, stříbřitý Mingyong. Jenže ať jdu jak jdu, ledovec je pořád stejně daleko; k tomu jsem hned ze začátku maličko připozabloudil, už vidím, že si dneska na led nesáhnu, ani kdybych dokázal ve svých čtyřiasedmdesáti letech kvačit rychleji a bez přestávek na vydýchání. Mine mě skupinka jezdců… nojo. Takhle se to tady dělá. Měl mi trouba řidič povědět, kde se půjčují koně. Ale i tak to bylo pěkné; a tamhle stranou v lese se cosi pestří… malá, z větví a jehličí poskládaná svatyňka, z ní do čtyř stran napjaté šňůry praporků, modrých, žlutých, červených, potištěných čímsi tibetským. Užitečná věc. Napneš šňůru, přijde větřík, a každým zatřepáním praporku jako by ses jednou pomodlil. Tak pohodlné to katolíci nemají. Přiznám se k nešlechetnosti: něco mě navádělo, jdi a odvaž si jeden ten praporek, s sebou domů na památku, však nikdo nekouká. Ale odolal jsem; Buddha by mi možná odpustil, ale v horském lese jistě bude sídlit spousta démonů, ďáblíků a jiné takové havěti, bez které se ani buddhismus neobejde. Mohli by mi nastavit nohu a já zase poletím na nos, jako v Lidžiangu.

Buddha mou zdrženlivost asi ocenil, protože ve vesnici nad Deqinem mezitím vypukla… nevím, jestli zrovna náboženská slavnost. Ale kolem čhortenů se shromáždily houfy Tibeťanů a Tibeťanek v  černorudých krojích, rozvěšují šňůry s praporky a pálí jalovcové chvojí. Buddha má totiž vůni páleného jalovce náramně rád. Což, za normálních okolností není nelibá ani mně; ale když je chvojí pouvadlé a navlhlé, jsou ho celé kopce, žlutě čoudí, čmoud se válí po zemi a štípe v očích… nejspíš nemá Buddha ponětí o skleníkových plynech, tání ledovců a takových věcech, protože to by si tu radost odpustil. Tady mu Tibeťané čmudí pod nos, a tamhle mu třeba roztaje Mingyong, že. Otepi bohoslužebného jalovce se prodávají hned o kousek dál v trhoveckých boudách, a s nimi – koukejme, šňůry praporků. Chtěl jsem si jeden koupit místo toho, co mi ho horští démoni nedovolili odcizit, ale prý že se prodává jen celý komplet, čtyři šňůry, prosím, a náruč mokrého chvojí k tomu. No nic, stojí ta legrace pětadvacet yuanů, tolik mohu postrádat. Tibeťané se rozpačitě smáli a trochu nechápali, když jsem jim chvojí s díky ponechal, ať si za mne k Buddhově poctě čoudí sami. Tak jsem přece jen přišel k jednomu nábožnému praporku, jen jsem jej pořád ještě nestačil pověsit na balkon, aby se třepal ve větru a modlil se za mě hříšného.

Zbytek jsem věnoval božstvům v jednom malém, ale obzvlášť temném a tajuplném klášteře. Jmenoval se, myslím, Feilai Sí, a zasvěcený je bohu hory Kagbo – jestli ona to není ta hora Karpo, co jsem ji viděl z autobusu? Je už dost těžké se vyznat v přepisu čínských jmen, natož pak tibetských. K tomu jsem zapálil olejový kahánek, co jich tam stála připravená celá řada, a plamínek se zatřásl, to jistě bůh hory Kagbo vyjádřil svůj souhlas. Přišoural se i starý láma a tak přívětivě se usmíval, že jsem si určitě musel udělat velmi kladnou čárku v nebeské kádrové knize.

A večer jsem našel internetovou kavárnu a mohl poslat domů majlík: Pozdrav z Děčína! Což by tak bylo všechno o tom pozoruhodném místě na střeše světa. Už jsem také měl studeného deště a klepání pod tenkou dekou ve vymrzlém pokoji pomalu dost, a zatoužil po nějaké méně velebné, ale přece jen teplejší krajině. Jen kdyby mi zub, potvora, už chtěl dát konečně pokoj.

14. Zarážející obyčej lidu čínského a potvora zub

Projektovaná teplejší krajina se nabízela kolem města Dali, rovněž jednoho z vyhlášených turistických cílů. Ať v Číně člověk chce nebo nechce, potlouká se od jedné vyhlášenosti k druhé, čímž bych doma pohrdl jako paďourstvím, ale tady je nutno se s tou nezbytností smířit. Horší je, že cesta autobusem z Deqinu do Dali činí dle jízdního řádu patnáct hodin, a bez řádu jistě o nějakou hodinku víc. Dá se ta nekonečnost rozdělit na dvě etapy s přespáním v Džongdianu, ale ani tak to není zrovna ono, po čem by toužilo srdce mé, hned povím proč.

V určenou hodinu předjede autobus a ukáže se, že je to starý, rozkřápaný hrkáč. Už vidím, co mě cestou čeká. V novějších, pohodlných a proto o nějaký ten yuan dražších vozech se domorodci buď neodváží naplno rozvinout jistou folklorní zvyklost, nebo snad jimi jezdí o něco kulturnější obecenstvo. Starý hrkáč je ale dopravní prostředek lidový v nejhorším smyslu toho slova. Že mi budou z dotčených patnácti aspoň třináct hodin nad hlavou blikat a pořvávat připitomělé čínské filmy, tolika orientální odevzdanosti jsem se už naučil, abych to, ač nerad, snesl. Že ke mně bude po celou tu dobu ze všech stran doléhat vzrušené štěbetání do mobilů… navykl jsem si už předem vsunout do kapsičky u košile voskové ucpávky do uší, abych je nemusel pracně vyhrabávat z rance, až mi to věčné povykování začne lézt na nervy. Avšak proti třetímu z obyčejů čínského lidu žádné ochrany není, a zvyknout si na něj také nelze, marně si říkám – jsou to Číňani, tohle je jejich země, a když se ti to flusání nelíbí, neměl jsi sem lézt. Ó Buddho! Ó nejvyšší orgáne Komunistické strany Číny!

Že Číňan, kudy chodí, kolem sebe plive, o tom jsem byl mnohokráte zpraven, ale valné váhy tomu nepřikládal. Jen si plivejte, holoubci, když mi zrovna neplivnete na záda, může mi to být jedno. Jenže tohle není jen tak nějaké uplivnutí. Hned, jak řidič otevře dveře, spatřím viset na klice balík červených plastikových sáčků. Cestující nastupují, každý si jeden utrhne… aha, to asi pro případ, kdyby se někomu udělalo nevolno, hádá nezkušený cizinec. Houby. Sáčky slouží za úložiště hlenů a snad i jiných tělesných šťáv, protože není možno, aby lidský jedinec vyprodukoval tolik slin. Také se neplive, nýbrž dáví, úpí, chroptí, oči z důlků lezou – bohužel latinská abeceda neskýtá dostatek hlásek k vyjádření těch zvukových efektů. Úúááá - chrrr – chochtychrochty – flus! Vpředu, vzadu, na všech stranách, nepřetržitě, leda by se pasažér právě jal mektat do mobilu. Vládne v Říši Středu přesvědčení, že pliváním se tělo pročišťuje, což je zdravé. I plive každý, jak jen může i nemůže, až se zdá, že mu v útrobách nemohla zůstat jediná molekula vlhkosti, a přece pořád chrčí, dáví, vydává zvuky jako špatně zavěšený oběšenec. Kdo má místo u okna, vypustí občas svůj náklad ven; sedíš-li za ním, dbej toho, abys měl okno dobře zavřené, jelikož flusance jeví snahu vletět zase zpátky. Teď zrovna se rozchrčel a rozdávil obzvlášť vydařeně takový strejc o sedadlo za mnou: ááá-chchchrrr-bublybubly-úúú! Čekám, brzy-li mu vylezou hubou játra, nu, zatím tedy jen něco odporného do sáčku. Jiný strejc, tentokrát přes uličku, už se jen beznadějně snaží vydobýt zbytek sliny, dávno mu chřtán vyschl na troud, a přece pořád, hodinu za hodinou obrací žaludek naruby: Chrrr! Chrrr! Áááá uá! Což u chlapů ještě… ale jaksi ještě ohavněji působí, pěstují-li za týchž efektů pročišťování tělesných trubek cestující dámy. Snad že člověk od ženy čeká přece jen jistou jemnost, ale to v tohle případě neplatí. Chrrr–úúúáá-chrrr-flus! Ba ne, to už není trochu přehnaná péče o zdraví, ani košile zvyku, kterou se nedaří odložit: to je mánie. Posedlost, již kdyby se někdo pokusil potlačit, vznikly by tím čínskému národu nedozírné psychické škody.

Avšak škody neškody, už vbrzku se tak navzdory všemu stane: byloť vyhlášeno, že až v Číně vypukne olympiáda, má být po plivání, šlus a utrum. Zakáže se. Kdo si na veřejnosti uplivne… nevím, jak strašný trest ho postihne. Nu, nepodceňoval bych možnosti diktatury. Třeba opravdu budou během toho času obyvatelé Pekingu chodit ulicemi držíce rty pevně sevřené, tlumeně chrčet, chrchle polykat, v kapse červený sáček, až někde v ústraní – milicionář nekouká - konečně! Pročistil jsem se! Ta úleva! Jestli i mimo území ušlechtilého sportovního zápolení, a jestli dokonce snad i trvale… o tom bych si dovolil vyjádřit svou nejhlubší skepsi. Ukončím již raději tyto odstavce, v nichž jsem, já vím, popsal čínský folklorní obyčej o něco barvitěji, než může být útlocitným povahám libo. To jen, aby věděl každý, kdo také zatouží prozkoumat Čínu na vlastní pěst, s čím může počítat. Nejsi-li, poutníče, ducha otrlého a žaludku pevného, nelez do čínských autobusů, do starých hrkáčů na delších tratích pak obzvláště.

Město Dali na březích jezera Erhai Hu (překlad: Jezero tvaru ucha) je přesně to, co lze od čínské turistické pamětihodnosti očekávat. Čtvercovou hradbou obehnané starobylé centrum, malebné, pěkně vyřezávané dřevěné domky, úhlednost a čistota (to v neturistických místech nemusí být ten případ), v každé ze stran pevnostního čtverce ční vysoká brána ve staročínském stylu, a třebaže její betonové zdi o velkém stáří zrovna nesvědčí, spolu s vodními kanálky a malými parčíky je to pěkné. Rovněž chci vydat svědectví o tom, že ačkoli se Dali turistickým provozem jen hemží a všechno je samý krámek, jsou v nich kromě suvenýrového haraburdí k mání i potraviny a další potřeby denního života, mezi jinými nové brejle, když se mi ze starých večer při čtení ulomila nožička. To na rozdíl například od vnitřní Prahy, kde už skleněné ozdůbky, matrjošky a jiné blbinky, drahé butiky i šeredné trhovecké boudy původní život načisto vytlačily. Kulisy turistického kšeftu, ne živé město, proklet budiž pražský magistrát, jenž ve své chtivosti daní a poplatků (neodvažuji se napsat, čeho ještě) nad tím úpadkovým rumrejchem drží ochrannou ruku. Ale to jsem se dostal trochu mimo téma.

Za pět yuanů taxíkem, za yuan městským autobusem, ale také jen zadarmo pěšky - není to daleko – se poutník dostane k hlavní dalijské atrakci. Je jí rozlehlý chrámový okrsek Čongšeng s třemi krásnými, vysokými pagodami v příjemném parku. Na pozadí čtyřtisícových hor to je pohled, jejž bych po Jezeru Černého draka v Lidžiangu zařadil na druhé místo mých čínských zážitků. Ledaže se musím opájet krásou místa a příliš nevrtat v detailech: chrámy jsou ovšem náramné, jako z čínské obrázkové knížky, ale na první pohled komunistický švindl, a ani ne moc zastíraný. Všechno je zjevně nové a narychlo z betonu uplácané, šup šup, hotovo, turisté mohou přijít. K tomu zívající prázdnotou, kdepak nějaké temně vyzpěvující mnišské sbory a uklánějící se věřící s dýmajícími tyčinkami v dlaních. Uvnitř každého chrámu se nudí jeden sádrový, pozlátkem olepený Buddha, na oltáři před sebou obětiny v podobě plastikového, řvavými barvičkami omazaného ovoce. Atmosféry, tajemstvím zvonící nálady čínského chrámu, ani za pětník. Kdyby slavný okrsek Čongšeng nepostavili z betonu, nýbrž namalovali na papundekl a vystavili na pozadí těch úžasných hor, posloužil by svému účelu také. Účelem pak jako všude jest vytvářet rodinné skupinky a vzájemně se fotografovat. Přesný důvod betonového švindlu neznám a také bych se jej nedozvěděl, ať bych se vyptával koho chtěl; komunistická Čína vychovala lid k dodržování principu omertà úspěšněji než sicilská mafie. Že ale nebudu dalek pravdy, poukážu-li na železné sochory Rudých gard, je myslitelné. Pagody jsou však pravé, prostřední šestnáctiposchoďová jménem Qianxun má pocházet z devátého století, boční, desetiposchoďové, jsou prý o něco mladší. Přístupné nejsou, ale stejně je nejhezčí se na ně dívat zpovzdálí. S kulisou temně zelených hor je to scenerie, za niž stojí za to vysolit pár desítek yuanů vstupného.

Když už jsem u toho: stojím ve frontě u pokladny, přede mnou takový mužský, nemladý nestarý, nic bych do něj neřekl. Když na něj dojde řada, vytáhne místo peněz jakousi knížečku - asi průkaz - a strká ji pokladní pod nos. Jelikož jsem o hlavu větší, vidím mu přes rameno: průkaz je ozdoben rudou hvězdou a mnoha razítky, zřejmě je ten soudruh vyšší partajní funkcionář. Nebo policejní důstojník nebo oficír Lidové armády, prostě jeden z Vyvolených, kteří mají vstup do turistických objektů i jiné požitky zdarma, jakkoli by si je mohli ze svých nemalých platů snadno zaplatit sami. Hamižnost, základní princip postkomunismu (zahrnuji pod tento pojem i čínský vládní systém, protože o komunismus už dávno nejde) je, jak tak koukám, všude stejný, ať už čínský nebo… ale promiňte, už zase se odchyluji od tématu. Abych se k němu vrátil: paní pokladní dlouho a neochotně listuje v průkazu, načež vystaví volňáska s tak mrazivou, odmítavě pohrdlivou tváří, že bylo nad všechnu pochybnost znát, co si o soudruhovi myslí. Hned nato jsem k pokladně přistoupil já. Pokladní mi mrkla do pasu, zjistila, že je mi přes sedmdesát – jediný případ, kdy jsem se setkal s takovou blahovůlí – a vydala mi téhož volňáska s příjemnými úsměvy a přátelským šveholením. Je to jen drobná příhoda, střípek pozorování, ale pouze takovými lze nahlédnout pod povrch způsobu, jímž neprivilegovaný Číňan smýšlí o svých vyšších kádrech, a kdož ví, třeba i o celém režimu.

Druhý div v okolí města Dali je zmíněné již jezero Erhai Hu s jeho ostrůvky, chrámy a pavilony. Spatřit je mi však už nebylo dopřáno, protože se ráno vzbudím s jakýmsi podivným pocitem kolem tváře… jdu do koupelny, podívám se do zrcadla, a sakra. Huba jako bačkora. Na bolavý zub jsem si už skoro zvykl, zalévaje jej pilně kořalkami a konejšiv prášky evropskými i čínskými, ale s otokem není co špásovat. Ostatně – že zase odbočuji – když je řeč o kořalkách: jsou celkem ucházející, nezávadné, aspoň hlava mě po nich nikdy nebolela a oči mi také ještě slouží, a že jsem jich na potvoru zub něco nalil. Vzhledem a chutí se podobají vodce, a jsou pěkně silné, padesát až šedesát procent. Za půllitrovou flaštičku jsem platil od čtyř do šesti yuanů, neboli kolem jedenácti kaček české měny. Tolik obnáší prostá cena lihu, jejž v Číně asi zapomněli zdanit. Přesto, zdůrazňuji, jsem nikde nespatřil nalitého Číňana. Čímž jest usvědčen z omylu bohabojný předpoklad, že zdaníme-li řádně alkohol, nebude se lid ožírat. Kdepak. Ožírání či neožírání nesouvisí s cenou ohnivé vody, nýbrž s národní tradicí, pocitem hanby a ztráty tváře, zodpovědnosti za rodinnou pověst a jinými takovými věcmi. Přitom se lidé ve východní Asii namažou jedna dvě, čichnou-li k alkoholu, jak jsem ke své smůle měl příležitost vyzkoušet. Chraň se, poutníče, popíjení s Asijci, neovládáš-li umění konejšivé diplomacie nebo neumíš-li dost rychle utíkat! Proč tomu tak je… nejen já se domnívám, že Asijec nemá zabudovanou do genů tu výdrž, jakou disponuje bledá tvář. Avšak zpátky k hubě jako bačkora.

Chtě nechtě jsem seznal, že se čínskému zubaři přece jen nevyhnu. Jdu tedy do recepce, ukáži holkám oteklou hubu a pravím: „Dentist!“ čekaje, jak se věci budou vyvíjet dál. Dívka, prostá obvyklé čínské nechápavosti, vzala cedulku, nadrápala na ni tři řádky čínských znaků – nikdy se nepřestanu divit, jak rychle, bez hledání a přemýšlení dovede Číňan sypat z rukávu ty svoje obrázky – a děla stejně stručně: „Hospital!“ Vězme totiž, že v rudé Číně není žádných specializovaných praxí, na tomhle rohu zubař, na tamtom gynekolog, nýbrž se vše, od operace slepého střeva až po zaplombování bolavého zubu, odbývá ve špitále.

Všechno pak šlo jako po másle, nebo aspoň zpočátku. Ukáži cedulku taxikáři, ten kývne hlavou, za chvíli zastaví před šedivou budovou – tady prosím, yiyuan, nemocnice. Jdu s cedulkou do příjmu, ještě pořád jde všechno dobře, paní za přepážkou ukáže na dívku v bílém zdravotnickém úboru, přes prsa červenou šerpu. Začal jsem chápat, že ve špitále jde všechno po vojensku: dívka s šerpou je něco jako dozorčí roty. Jestli to tak chodí pouze v Dali nebo v celé Číně, jsem naštěstí neměl příležitost vyzkoušet. Dívka s šerpou mě odvedla do patra, ukázala na jedny dveře, už z chodby vidím oknem zubní vrtačku a jiné nářadí toho druhu, jež zvlášť nemiluji, ale teď se mi jeví jako znamení spásy. Pak už se začne slibný vývoj zadrhávat. Přijde mladá, hezká zubařka, posadí mě do křesla, dlouze prohlíží potvoru zub – tak už vrtej, ženská! úpím v duchu, ale ouha. Mladá dáma zřejmě není ve věci spravování zubů cizincům kompetentní, což je zřejmo z toho, že pořád dokola vyslovuje sorry a jakési jméno, doktor Liao. S pomocí dalšího jazykového experta a mé chabé čínštiny pochopím, že kompetentní doktor Liao tady není, ale že přijde zítra. Mám prý přijít v osm ráno a posadit se na lavici před ordinací.

Začínal jsem dostávat strach. Jestli to zítra v osm bude zase samé sorry a samý doktor Liao tuhleto a doktor Liao tamhleto, přijďte odpoledne, přijďte zítra… natolik už Čínu znám a tuším, co to může znamenat: nikterak vzácnou neochotu či spíš nejistotu, s níž Číňan hledí vypoklonkovat cizince, aby s ním nemusel jednat. Cizinec bude něco chtít, on mu nebude rozumět, čímž se ztrapní, nebo ještě hůř, selže. Ztratí tvář. Co bych si v takovém případě měl počít… asi jet s oteklou hubou do Kunmingu, čtyřmilionového hlavního města provincie, a shánět kompetentního zubaře tam. Nebo pro větší jistotu odletět prvním letadlem do Hongkongu, nechat se tam ošetřit, a proflákat nějak čas, který mi zbývá k návratu domů. Jsou ho ještě tři týdny, takže by to bylo dost zdlouhavé proflákávání. Leda bych se vrátil zpátky do Číny, ale to bych si musel nechat vystavit nové vízum, kdoví jak by to v Hongkongu šlo. Nebo konečně nechat všeho, jet autobusem do Kunmingu, z Kunmingu letadlem do Bangkoku, tam si vyběhat přeložení letu, a jak nejdřív možno, rovnou domů do Hannoveru, panu doktoru Michelsovi do křesla. Jenže to už bych mohl mít nejen hubu jako bačkoru, ale i zánět okostice, otravu krve a kdovíco ještě. Ach božebožebože. V takových chmurách jsem strávil noc.

Naštěstí byly chmury zbytečné. Přijdu ráno, posadím se, úderem osmé přikráčí krokem málem pořadovým tři důstojníci. Lampasy, čepice placaté, výložky zlaté, sovětské, jeden na nich má dva štráfky a dvě hvězdičky, značící, jestli mě nešálí paměť, podplukovníka. Tak co, hoši, táži se v duchu; taky vás bolí zuby? Avšak důstojnictvo hodilo čepice na věšák, přes uniformy si převléklo bílé pláště – byli to zubaři. Ten s dvěma štráfky a dvěma hvězdičkami sám kompetentní doktor Liao. Ještě se rozhlédnu po ordinaci, vypadá… no, asi jako tak u nás vypadávaly zubařské sály někdy v padesátých letech. Zažloutlý lak, starodávná vrtačka, naštěstí už ne šlapací, na tácku s nářadím skvrny zaschlé krve a jako nádobka k vyplachování úst oprýskaný smaltovaný hrnek. Hygiena tedy nic moc. Ale kdyby teď podplukovník Liao na potvoru zub vytáhl rezavé kovářské kleště, i to bych býval s povděkem přijal. A zase bylo všechno lepší jako vždy, když člověk čeká pohromu, podplukovník vrtal, brousil, prohlížel, zase vrtal, cosi ze zubu vytáhl… Kolem křesla se shromáždilo hejno sestřiček, ta hezká zubařka ze včerejška i zbývající dva oficíři, všichni s velkým zájmem přihlížejíce, jak vypadá ústní dutina bílého barbara, až doktor Liao zub zaplomboval a bylo to. Chci vypovědět, že jsem kvalitě jeho práce příliš nedůvěřoval a zásobil se dalšími kořalkami a čínskými prášky proti bolestem; ale nebylo jich třeba. Zub drží dodnes a chová se poklidně, takové je, pánové, umění čínské stomatologie, i když na to vnitřek ordinace třeba nevypadá. Jen jsem za tu službu musel ještě zaplatit. Kdyby si v pokladně bývali řekli o sto dolarů, i ty bych jim ochotně dal, ale oni jen - eršiwu yuan - pětadvacet yuanů. „Dvě eura třicet, Herr Michels,“ povídám významně doma zubaři, nechávaje si překontrolovat podplukovníkův výkon. „Jo, s tím nemůžeme konkurovat,“ povzdechl si mistr vrtačky.

A vidíte, druhý den mi už zase bylo líto, že jsem neviděl to jezero s jeho ostrůvky a chrámy, třebaže bych před málo hodinami býval oželel třeba celý zbytek Číny i s politbyrem. Ale čas kvapil, a když jsem si chtěl prohlédnout něco z nejjižnějšího, tropického cípu provincie Yunnan a po něm i Laos a co tak ještě cestou do Bangkoku stihnu, nezbývalo mi než balit.

15. Z Kunmingu k hranici Laosu

Cesta z Dali do Kunmingu probíhá pěknou, kopcovitou krajinou, stráně zčásti zalesněné, což, vězme, není v Číně úplně samozřejmé, a na polích probíhá jarní sklizeň. Pole, políčka, čtverečky, proužky a nudličky, hemží se na nich lidí jako ve mlejně, ručně žnou, ručně váží do snopů, ručně je snášejí na hromady, ručně nebo na malých kárách je vlekou k silnici, kde zase čekají všelijaké káry a povozy, inu, zemědělství jako v Čechách za Jana Cimbury. Mluvil jsem o lidech jako ve mlejně, ale ony to jsou vesměs ženské, báby, bábušky, pohled to, na jaký jsem býval zvyklý v Sovětském svazu, holt socialismus se nezapře. Kam vlastně se poděly Maovy zemědělské reformy? Kam družstva, v nichž čínský lid za zpěvu revolučních písní pracoval na společném díle, ba dokonce v amatérských vysokých pecích na vlastním nábytku železo tavil? Jako v Číně tak často, nevím přesně, na co tady zírám, ale ze všeho nejspíš to bude výsledek obvyklého komunistického pohrdání zemědělci, navzdory všem heslům o státu dělníků a rolníků. Mohli, neřádi, v družstvech radostně sít a orat, dokonce možná traktorem, ale oni z nich poutíkali, a radši se teď na nudličkách lopotí. Trestem za to neuvědomělé chování je postavení na nejnižším stupni čínské společenské hierarchie, dřina, chudoba, o socálním zabezpečení škoda slov. Co mě napadá… jak vůbec se řekne čínsky kulak? Byl bych se podíval do slovníčku, ale je to slovník německý, kapitalistický, pokrokové výrazivo v něm není obsaženo.

Od Kunmingu jsem mnoho neočekával, leda že to zase bude něco jako před nějakými týdny Čengdu: zasmogované moře paneláků s pár horkou jehlou spíchnutých mrakodrapů uprostřed. Byl jsem však nikoli nepříjemně překvapen. Snad že v Kunmingu nemají smog nebo jej vítr kvůli mně na těch pár dnů někam odvál, připadal mi čistě a skoro vesele. Hostel jsem našel v třetím patře výškové budovy přímo v centru, z jeho terasy byl pěkný pohled na podlouhlé náměstí s dvěma ovšemže ne původními, přesto věrohodně napodobenými staročínskými bránami. Plácek mezi nimi slouží místnímu občanstvu k provozování ranních prostocviků, a bylo příjemné se dívat, jak harmonicky a neuříceně, dámy ladněji, mužští neohrabaněji pohybují údy v taktu čínské hudby. Hned naproti mě láká k návštěvě obchodní dům, celý skleněný a mramorový, že by se za takový nemusel stydět sám Nový Newyork (jak říkával můj gymnaziální profesor zeměpisu, dejž mu Pámbu věčné spočinutí). Měli v něm všecičko, i prášky proti bolestem (ještě pořád jsem moc nevěřil kompetentně zalátanému zubu), i ovoce, s nímž bývá v Číně obtížné shánění, ba i láhev červeného vína značky Great Wall, již, jsa vínapitel z přesvědčení, jsem na zkoušku koupil. Mohu tudíž vydat svědectví, že to byl patok, navzdory tvrzení, že vinohradnictví zanesli do Číny francouzští řeholníci. Nějak se vám vymklo z rukou, důstojní otcové. Ale třeba jsem jen popadl nesprávnou flašku.

Dle svého obyčeje a vybaven plánkem města jsem se vydal na pěší obhlídku. Taxík by sice nestál majlant, ale je v tom cosi vzrušivého, odkrývat stále nové vrstvy domorodého života, ulice, uličky, plácky, zabloudit a zase najít cestu… Co je v Kunmingu k vidění: hned za pár rohy dvě pagody z časů dynastie Tang (618 – 907 n.l.) uprostřed šedých baráků, jedna poničená zemětřesením, druhá nějakým povstáním místních muslimů, nic extra. Lepší už je rozlehlý park Cuihu na ostrovech a hrázích půvabného jezera Green Lake (čínský název byl na plánku také, ale nedokázal jsem jej rozluštit), kam se schází obyvatelstvo k odpočinku, k společenským hrám, projíždění na lodičkách, všelijakému tančení a zpívání. Vane z toho na mne… ano: atmosféra nedělních radovánek, jakým se u nás oddávalo měšťanstvo za dob mého dědečka. Bývala to milá, sousedská atmosféra, jejíž konec jsem ještě zažil; a je škoda, že ji u nás vypudila elektronická muzika do sluchátek a televize, s níž je člověk sám, sedí a civí. Obvykle nemám důvod Číňanům závidět, ale tady je něco, co oni mají a my jsme ztratili.

Také jeden trochu ošoupaný chrám se zrcadlí v jezerní hladině, jenže to už jsme zase v čínském socialismu: chrám je nejspíš už od kulturní revoluce opuštěný a zavřený, jak to tak v Číně bývá, když nelze očekávat velký turistický nával a s ním i prachy. Zato, kus dál uličkami k severovýchodu, se zájmu poutníkovu naskýtá velký a pěkně situovaný klášter Yuantong, rovněž z časů dynastie Tang. A to už je doopravdický, živý stánek víry Buddhovy, ne betonová komunistická napodobenina pro turistické fotografování. Všechno jak má být, holohlaví mniši, jemná klinkavá hudba, zadumaný park, jezírko, ozdobné můstky, dým vonných tyčinek, věřící, neslyšně přednášející zlatému Buddhovi své prosby. Je pěkné se tudy poprocházet, odpočinout, zaposlouchat, vcítit se do cizí a cizoucí, přesto jaksi konejšivé atmosféry buddhistického svatostánku. A pak zase pomalu zpátky, protože odpoledne se nachyluje a cesta do hostelu nad dvojicí bran je dlouhá.

Znovu procházím centrem… rád potvrdím, že střed Kunmingu je moderní v lepším smyslu toho slova, než bývá v téhle zemi obvyklé. Prostorné, stinné bulváry, čistota, dokonalá dlažba, úhledná pěší zóna, nezbytné mrakodrapy, kdybych měl někde mluvit o… zázrak je trochu praštěné slovo, ale dejme tomu o obdivuhodném rozmachu současné Číny, bylo by to zde. Jenom… jakási ohrada dělí stinný bulvár od… nevím čeho. Ohrady není žádný konec, hledám, co v těch místech oznamuje mapa, ale ani z ní nejsem chytrý. Za ohradou hlučně bouchají, vrzají a rachotí stavební stroje, ach ano, už tomu rozumím, nevejde se hospodářský rozmach do Kunmingu, třeba mu udělat další místo. Jdu dál kolem ohrady a hledám nějakou škvíru, kudy bych mohl nahlédnout dovnitř, až – hle: tady je jeden díl plotu povalený, i mohu si stoupnout a chvíli se dívat. A on tam, srdce usedá, mizí ze světa kousek staré Číny. Pitvorné baráčky, spletité uličky, schodišťátka a klenutíčka, celá stařičká čtvrť musí ustoupit bagrům, a za bagry mrakodrapům. Vládly v těch uličkách a baráčcích neudržitelné hygienické poměry, bylo mi řečeno, žádný vodovod a latríny jen tak přes bidlo nad senkrovnou, kdo by v tom chtěl bydlet, moderních domovů je třeba pracujícím. Ano, ano, co bychom se šklebili, v Praze to bylo také tak, když se před sto lety bourala židovská čtvrť, neudržitelná, nehygienická, pitvorná, kouzelná. Jak rádi bychom dnes v matičce měst ten středověký poklad měli, teď už dovedeme spojit starobylost s hygienou, i nějaký milion bychom si to rádi nechali stát, jenže ono je to pryč. Pryč a pryč je všechno, jako v té hospodě Batalion, co sice nestála přímo v Židech, ale o kousek dál, v Platnéřské ulici. I ona musela udělat místo hygienickému, modernímu, dokonale nudnému baráku. Sto let, a jak podivuhodnou změnu prodělal evropský duch, od stroze praktického zbourat, moderním nahradit, k trochu lítostivému porozumění tajemné kráse, již v sobě chová starobylost. Objevil malebnost. Až k něčemu podobnému dospěje Čína, začal bych mluvit o zázraku, ale velkou naději si nedělám.

Jak se tak toulám městem, přišel čas něco pozřít. Což, vývařoven a lidových hospod je všude dost, ale v některých vládne pravá socialistická tlačenice, předbíhání a strkanice, jinde si zase nemohu nic vybrat, obvyklý to jev, když se člověk pár týdnů potlouká cizí zemí a všechno se mu nějak přejedlo, ještě jinde to půl nakysle, půl nahnile páchne, raději pryč odtud. Ale vzpomínám si, že zrovna v domě, kde je můj hostel, mají v prvním patře restauraci, a to žádnou se začouzenými hrnci ve špinavé kuchyni, nýbrž přímo exkluzivní. Kdyby v Číně dávali hospodám hvězdičky, musela by jich mít nejmíň pět. Ještě jsem sice v takové nebyl, ale cesta se pomalu nachyluje ke konci a cestovních šeků v bederní brašně zbývá ještě dost, co bych si pro jednou nedal do nosu. Ostatně dát si do nosu v čínském exkluzivním restaurantu neznamená po finanční stránce zdaleka totéž jako na některé z turistických tepen Prahy, o západnějších metropolích ani nemluvě. I přičísl jsem si vous a vstoupil.

A opravdu. Ambiente jako v televizním seriálu ze života kalifornských vyšších tříd, běloskvoucí ubrusy, číšnice v decentních kostýmcích a lodičkách na podpatku, jídelní lístek mnohastránkový, mnohoslibný. Ledaže jaksi nevím, co všechna ta jména znamenají. Menu je sice vypsáno anglicky, ale čínská angličtina neodpovídá přesně tomu, co se ozývá v londýnské City, pošklební jazykové mluví o čingliš. Číšnice mi také neporadí, na rozdíl od jídelního lístku mluvou Shakespearovou nevládnouce. Nu, ale tadyhle, zdá se, cosi vepřového, sladkokyselá omáčka, to by mohlo být ono. Panebože, to jsem tomu dal. Vypiji jednu coca-colu, vypiji druhou, a už je tu servírka s mísou, na míse ubrousek. Odkryji, přičichnu, ochutnám, fuj tajbl, abych se nerouhal. Já, prosím, nejsem na cestách vybíravý. Potvrzuji výrok Vikinga Berseho z Bengtsonova románu Zrzavý Orm, že na dlouhých plavbách člověk rád a s chutí sní, co by doma nedal psům ani otrokům, nejvýš tak prasatům. Ale tohle… Kloubní chrupavky jakési, polité ohavnou břečkou – to tedy má být ta sladkokyselost – a k tomu studené! Zkouším se přinutit, nejde to. Rychle do sebe nasoukám suchou rýži, zaplatím a spěchám k východu, provázen uctivými, leč zjevně nesouhlasnými pohledy personálu.

Zjišťuji, že nadešel čas zmínit se o čínské kuchyni, o níž se tradují všelijaké domněnky. Já, prosím, netrvám urputně na domácí stravě, a po čínsku jím rád. V Evropě. U nás v Hannoveru. Nebo i v Praze; znal jsem na Dejvické jednu hospodu – bohužel ji už zrušili - kde jsem na vrchním zkoušel svou čínštinu. You kuaizí? Máte jídelní hůlky? Qing, suan šang! Platit, prosím! Oba jsme z toho měli legraci. Jinak se ale trochu mýlíme, sedíme-li v pražské restauraci a myslíme si, že jíme po čínsku. To, čemu se v Evropě říká čínská kuchyně, je trochu jako zmíněné čingliš: princip čínský, ale přizpůsobený západnímu vkusu. Nestěžuji si, protože evropské čingliš je vesměs chutnější než to, s čím se poutník setkává v Říši Středu, nebo spíš chutnější našemu jazyku. Hlavně se ale nemusím obávat, že mi přijde na stůl nějaká příšernost.

Chceš-li se v Číně vyhnout kulinářským ohavnostem, poutníče – ale o tom jsem už někde psal – navštěvuj jednoduché, lidové lokály. Jídlo je tam prosté, mnohem prostší, než jaká nabízejí takzvaně čínské restaurace v evropských městech, ale poctivé a chuťově uspokojivé. V noblesnějších podnicích to už může být všelijaké. Jsou určené zámožnějsí klientele; a zámožnější klientela se především chce dát vidět. Ukázat, co všechno si, pane, mohu dovolit. Prestižní producírování působí v Evropě spíš kontraproduktivně, koukejte toho troubu, jak se vytahuje, bývá nevyslovená reakce na takové chování. V chudých či donedávna chudých zemích včetně Číny je však prestiž společenským příkazem, nad nějž není; i hledí zámožný Číňan, aby se předvedl. Bohatostí stolu, množstvím pozvaných hostí, různorodostí pokrmů, a ovšemže jejich cenou. Nadlábnout se vepřovým, to konec konců může kolikrát i sedlák; ale dát si, pane, něco extrovního, co vykouzlil prvotřídní kuchař specielně pro mne, to už je kus chlubného zadostiučinění, za to není škoda peněz. Nebo ještě líp, dát si něco ze vzácného, obyčejné holotě nedostupného materiálu. Polévku z hnízd mořské vlašťovky například – kdo jednou viděl, jak sběrači šplhají za vlašťovčími hnízdy po nastavených bambusových tyčích padesát metrů vysoko, nebude se divit ceně. Nebo tlapičky z himálajského medvídka. Ne že by byly tak hrozně dobré; ale medvídek je na pokraji vyhubení, což ovšem žene cenu ještě výš a prestižní pocit s ní. Já vím, také jsem se mýlíval, když jsem se doslechl, že v Číně jedí psy, krysy, hady a kdovíco ještě. Nojo, Číňani sežerou všechno, protože jsou chudí, říkal jsem si. Naopak. Medvídka, opičku, vzácného ptáčka v chudobné hospůdce na pekáči neuvidíš. Na stolu bohatcově – to už je jiné. A protože jde o to, překvapit společnost něčím mimořádným, octne se na něm někdy i lecjaký fujtajbl, nad nímž zvedá žaludek. Nebo se aspoň zvedá nám. Číňan, jak již řečeno … řekněme, zkonzumuje všechno. Ale chudobou to není. Budiž toho pamětliv každý, kdo si na cestách světem myslí, že jídlo je od toho, abychom se jím nasytili. Je, ale ne všude a ne každému.

To by tedy bylo o čínských delikatesách, ale ještě mi zbývá v Kunmingu jeden den, než zase popojedu - přesněji popoletím - dál. Vhodných cílů je v širším okolí několik: jezero Dian, sbírka chrámů, proslulé minerální lázně Anning, ale jakožto geologa ve výslužbě mě láká území asi sto kilometrů k jihovýchodu, zvané na turistických prospektech Stone Forest, po čínsku Šilin, po česku Kamenný les. Abych jej nějak přiblížil čtenářově fantazii… představme si, velmi vzdáleně ovšem, něco jako Prachovské skály v Českém ráji, jenže ne ty pěkné bochánkovité věže z hrubozrnného pískovce, nýbrž kolmé vápencové útesy a štíty, ploché, hrotité, hrany ostré jako nože, vytvarované erozí do nejneuvěřitelnějších forem. Už jsem někde psal o Hospodinu, jenž si tu a tam musel dát štamprlátko, aby něco takového vytvořil; tady se ten dojem intenzivně vrací. Jinak řečeno, je skalní město Šilin jedním z nejbizarnějších, nejpodivuhodnějších divů Číny a snad i celého světa. Stojí za to k němu vážit cestu, ovšem.

Že je krajinný div otaxírován 140 yuany, přijímám už bez odporu, však si jednou ten výdaj srovnám v Prachovských skálách, kde ještě na takové metody nepřipadli. I když kdoví, co přinese čas, leccos mi v Čechách začíná připadat také už dost čínsky. Že krása tak jedinečná a pozoruhodnost tak proslulá k sobě láká turistické davy, ani tomu se nemohu divit. Jenže zase: jsou to davy čínské. Turistický kšeft v jeho nejpokleslejší, nejdryáčničtější formě. Je to těžké: našinec se snaží vcítit do přírody, sblížit se s ní, být aspoň na tu přechodnou chvíli její pokorná část, pochopit to tajemné a vzrušující, čím dýchá. Číňan nic chápat a do ničeho se vciťovat nepotřebuje, je sám sobě středem a účelem, příroda je nejvýš kulisou jeho fotografií. Vím, že se opakuji, ale chce-li kdo mít příklad rozdílu mezi evropskou a čínskou duší, zde je. Něco našince na tom turistickém jarmarku jen ruší a otravuje. Něco ho dovede i urazit: mají mě opravdu za takového mamlase, že mi nabízejí tuhle opičárnu? Hlaholu, pokřikování, výskotu, a nade vším pronikavé hlasy jakýchsi postav v kostýmech jako z bláznivého filmu: peří, řemení, šerpy, pásy, roztodivné klobouky a čepce, barvy jako na papouškovi, kopí a ládovačky… ach ano, to má být zdejší lidový kroj. V okolí sídlí různá nečínská etnika jako všude v Yunnanu, a režiséři turistického jarmarku se snaží zpeněžit jejich rázovitost. Ale kdyby to aspoň udělali věrohodně. Kdyby v takovém vymustrování někdo živý a z vlastní vůle po světě chodil. Ono, už jsem ve vlastech českých taky viděl všelijaké folklorní Mařenky a Divé Báry, točící se kolem turistického obchodu, to bohužel dnes jinak nejde. Ale aspoň na sobě měly cosi, co se blížilo fenoménu, zvanému národní kroj. Tohle je podvod. Najevo dané pohrdání povykujícím lidským stádem, jemuž je možno předhodit všechno. A opravdu, jak lze vyvodit z radostného výskotu, možno to je. Co se dá dělat, nejsme jako oni.

Mezi skalními útesy vedou stezičky, klikatí se, proplétají, vnikají do těsných úžlabí a stoupají k ohromujícím vyhlídkám, bylo by pěkné se tudy potoulat. Ale naštvanost mě nechce pustit: na tamtom vysokém, špičatém bradle čínský pavilonek jako z pohádky, byl by to hezký, romanticky zamyšlený obrázek, ale lidstva jako breberek, lezou nahoru dolů, piští, vřeští, radují se, konzumenti přírody, ne její hosté. Vylezu k pavilonku, no dobře. Pěkný výhled na skalní moře by z něj tedy byl. Postarší anglický párek, milá výjimka v tom hemžení, také vyšplhal k pavilonku, i vypovím mu své zklamání špektáklem, zvaným Stone Forest. „Ano,“ dí britský gentleman, „máte pravdu, také mě to štve. Když ale zajdete tamhletou stezičkou půl kilometru dál, budete mít Šilin sám pro sebe, nebo skoro.“

A opravdu. Mohl jsem to už vědět a ušetřit si vztek. Mohl jsem vědět, že vřeštící davy za praporečníky v operetních mundurech nedorazí dál než půl kilometru od pokladny. Vůdce je přivede k obzvlášť fotogennímu místu, všichni se vyblejsknou, teď ty mě, teď já tebe, a tím je účel splněn, proč lézt ještě někam dál. Proplétám se skálami stále dál k východu, stále intenzivněji mnou proniká kouzlo toho prazvláštního kraje a naštvanost mizí. Minu dva nebo tři osamělé vandrovníky, vyměníme si pohled, úsměv, ni hao, duševní spřízněnče, i takhle to umí jít v Číně. Jenže dost zřídka. A ještě zbývá atrakce všech atrakcí, skalní jezírko Sword Peak Pond – i Číňanům asi připadá anglický název parádnější než ten obyčejný, vlastní – no, krásné to takhle je, opravdu. Vlastně neuvěřitelné. Kolmé, všelijak tvarované ostrohranné skály ční přímo z tiché vodní hladiny, samý záliv, úžinka, na každém kroku jiný pohled a jeden úžasnější než druhý. Moje geologické řemeslo se však ve mně vzpouzí a říká – nevěř hned všemu, co se ti věší na nos! Není tohle zase nějaký čínský švindl? Není celé to romantické jezírko umělé? Kdoví odkud do něj potrubím čerpají vodu, jsme přece v Číně. Nad tím je nutno se zamyslet. Příroda umí vytvořit ledacos, někdy i hotové zázraky, to je pravda. Ale ve vápencích voda obvykle zasákne, nebo přinejmenším hladina kolísá, podle toho, jaký je přítok. Na skálách ale žádné známky kolísání nevidím. Takže – švindl? Jako ty kroje? Pro pitomé turisty, kteří zbaští všechno? Dostavil se starší Číňan, i vyjevím mu svou pochybnost. Ale že prý ne, že opravdu příroda. No, myslím si i dál své. Číňan dovede být vlastenec v špatnějším smyslu toho slova, a bude obhajovat krásy své vlasti, i kdyby je každého rána cisternami navozit měli.

Tím tedy uplynul čas v relativně úhledném Kunmingu, příštího jitra se už ubírám k letišti. Měl jsem vlastně v plánu jet do Džinghongu autobusem, ale je to zase nějakých dvanáct nebo patnáct hodin jízdy, a mně se po jistých zkušenostech takového potěšení nechtělo. Letenka stojí 450 yuanů, převedeno na evropskou měnu čtyřicet euro, věru žádná drahota. Džinghong je centrum kraje zvaného Xišuangbanna, nejzazšího jihu provincie Yunnan i celé Číny, území tropické s džunglemi, divokými slony, opicemi a snad i nosorožci a tygry, pokud je Číňani ještě ani nesežrali, ani nespotřebovali na své zázračné medicíny. Ale k čínským medicínám se ještě dostanu. Jméno Xišuangbanna pochází z domorodého jazyka Dai, příbuzného thajštině, a znamená prý Dvanáct rýži plodících okresů. Nejsem přes rýži odborník, ale národopis je jedním z mých cestovatelských koníčků, a těším se, že o etniku Dai zvím něco víc. Kromě toho leží Džinghong na plánované trase k hranicím Laosu.

A chci hned oznámit, že Džinghong bylo nejpořádnější, nejčistší, nejúhlednější, k pobytu nejpříjemnější ze všech čínských měst a městeček, co mi jich bylo dáno poznat, jako by Čína směrem k jihu ztrácela svou ušmudlanost a začínala se podobat něčemu, s čím je možno se setkat zase až v Hongkongu. Ledaže bylo dost vedro, s čímž je ale začátkem května, na vrcholu horkého období, na těchto rovnoběžkách nutno počítat. Horší bylo, že mě v tom příjemném městě postihla dvojí patálie, z nichž jedna předvídatelná, druhá… no, jak se to vezme. Předvídatelnou patálií byl první máj, svátek pracujících. Obvykle se dělnická třída spokojí s tím jedním dnem, avšak v Číně se volno protáhne na celý následující týden, během nějž je všude plno lidstva a nikde kus volné postele, a když je, za horentní ceny. Vyškrtnout však svátek pracujících z kalendáře – osobně bych jej nijak zvlášť nepostrádal - není v mé moci, i musel jsem se té nutnosti podvolit. Už na letišti jsem si vyhlédl taxíkáře, o němž se dalo soudit, že se vyzná, a požádal ho, ať mi dle svých nejlepších schopností sežene nocleh, jakýkoliv, kdekoliv, i když Sheraton to zrovna být nemusí. Vozil mě sem a tam, vyjednával, všude, to se ví, plno, až jedné v takové zaprášenější uličce - sláva. Mají pokoj. Hned vedle hotelu lomozilo dost hlučné staveniště, což patrně bylo důvodem mého štěstí. Hlavní potíž byla z krku.

Jenže pak jsem udělal chybu. Hrubou, neodpustitelnou, protože tolik zkušenosti jsem už mohl mít. Mohl jsem vědět, že chci-li se dát povozit po okolí, mám se zeptat té babky v recepci, ona by sehnala nějakého strejce nebo synovce s autem, vlastním nebo služebním, a za dvě tři stovky by to bylo k oboustranné spokojenosti vyřízené. Ale mně se nechtělo vybavovat se s nedovtipnou babkou, taxíkář se zdál být šikovný, i domluvil jsem prohlídku okolí na příští den s ním. To se ví, býval bych měl velké škubání vydat se do těch džunglí s tygry a slony, chtě nechtě jsem však musel uznat, že z toho nejspíš nebude nic. Musel bych sehnat domorodého průvodce, vydat se s ním pěšky do hor… jelikož džungle není evropský lesík s cestičkami a turistickými značkami, den nebo dva by to nespravily, spíš tak týden. Mohl jsem s tím při vymýšlení mé čínské pouti počítat a naplánovat ji o ten týden delší, času mám v důchodu dost. Jenže to by se mi, o vízu nemluvě, posunul její závěr do druhé půle května, kdy jsou na spadnutí tropické lijáky. Kdyby mě zastihly v Laosu s jeho nevalnou dopravní a vší ostatní strukturou, mohl bych tam trčet do září, až vyschnou bahna a vláda dá vyspravit povodněmi stržené mosty. Člověk prostě nemůže mít všechno, ostatně jsem džungli viděl včera z letadla, zelenou, huňatou, v hlubokém údolí červenavě kalný proud Mekongu, jemuž se ale na jeho horním toku říká Lancang. Jestli tam někde byli i anoncovaní sloni a tygři, jsem tím listím neviděl.

S taxíkářem jsem se shodl na třech stovkách, a jeli jsme. Vesnice lidu Dai vcelku splňovaly očekávání, dřevěné, šindelem kryté domy na kůlech, to aby do nich nelezly krysy a jiná havěť, mezi kůly slepice, prasata, psi, kola, vyřazené televizory a rozbité ledničky, starý folklor v důvěrné směsi s novým. I tkalcovský stav vidím jedním oknem, tady lidé ještě tkají své látky s tradičními vzory sami. Dočetl jsem se kdesi, že tato část Yunnanu dá pocestnému představu, jak asi vypadalo před padesáti lety Thajsko, a věru, tak nějak to mohlo být, ledaže bez těch televizorů. I chrám je k vidění, ovšem nový nebo znovuzřízený, protože i zde řádily rudé gardy. Zbudován je přesně v onom typicky thajském slohu, rozšířeném odtud přes Laos až k hranici Malajsie, etnická a kulturní příbuznost se nezapře. Jediný rozdíl shledávám v nápisech: jsou v daiském písmu, starším a původnějším než thajské, odvodili je prý kdysi dávno daiští mniši přímo ze staroindického pálí. Pak popojedeme dál a výš do zalesněného svahu, a tady už je nefalšovaně původní všechno, i malý vesnický klášter, k němuž musím vyšplhat pěšky. Na rozdíl od tibetských, jež jsem měl možnost pozorovat předtím, je světlejší, ne tak pochmurně tajemný, jen nářadí bohoslužebného všude v bizarní směsici s plastikovým harampádím, zaprášené praporce a vyřezávaní Buddhové na jedné hromadě s polním nářadím, a na terásce mnišská roucha pověšená přes bidlo k sušení. Mnichy není vidět žádné, asi mě už zahlédli a nejsou na mě zvědaví. To by tedy bylo poučné, a jsem zvědav, co bude dál.

A ono není dál nic. Pan taxíkář došel k propočtu, že hodina a půl by mohla bílému troubovi stačit, a že se pojede zpátky do města. Chci-li, že mě za další tři stovky povozí zítra. Musím říci, že jsem se dožral. Vystoupil jsem před hotelem, vytáhl stovku, tumáš. Za půldruhé hodinky popojíždění je to až až. Tři stovky, ozřejmil jsem mu, bych zaplatil za celý den, jak bylo domluveno. Takhle ne. Nechtěl se dát, hubou mlel, rozčileně poskakoval, do hotelu za mnou táhl a svědectví babek v recepci se dovolával, až jsem toho měl dost a dávaje pozor, abych nezvýšil hlas – to se v  Asii nemá – jsem vyslovil návrh: „Tak tedy spolu půjdeme na policii?“ Rozmluva se vedla čínsky, což dodnes pokládám za vrchol svých filologických výkonů.

Jak vám to slovo džingčá - policie – slyšel, už byl v prachu! Byl jsem rád; tak snadné rozuzlení té nepříjemnosti jsem nečekal. Pak mi začalo docházet, co jsem právě zažil. Pořád jsem se pokoušel dostat z Číňanů nějaký náznak, jak smýšlí nebo jak se opravdu cítí v svém režimu, není snadné proniknout slupkou asijské usměvavé vyhýbavosti… až tady. Ten úlek, ten kvapný úprk… takovou hrůzou působí na obyvatele komunistické Číny už jen vyslovení samotného slova policie. Jaké to musí být, octnout se v jejích klepetech? Jenže zase: uvědomují si ti lidé vůbec, že je v jejich vztahu k státní moci něco zrůdného? Nebo se jim ohýbání hřbetu před panskými dráby už tak zažralo pod kůži, že je pokládají za celkem normální součást života? Chybí jim vůbec svoboda, již jim nepřestáváme doporučovat my, nebo už pod tím jménem rozumí tohle? Pravda, šedesát let komunistické moci, to člověk asi začne pokládat za normální leccos. I čtyřicet stačí, jak si tak občas nepříjemně uvědomuji v zemi otců mých. Po kolika generacích se z vnuceného návyku stává geneticky zakódovaná vlastnost? V Číně, jak se zdá, stačily tři. Přeměna v nového, socialistického člověka, o niž tolik sní marxisté, probíhá zřejmě rychleji, než si sami inženýři lidských duší představují. A co nestihl komunismus, postkomunismus dorazí, čínský nebo… Je mi z toho divně.

No, dost takových úvah. Tomu, kdo by na sebe chtěl vzít ten kříž a potloukat se Čínou na vlastní pěst, bych doporučil osvojit si pár drobtů čínštiny, jak už předesláno, ale zejména kouzelné slůvko džingčá. Musí se mu ovšem naučit správně: džing v zhoupnutém tónu, čá v stoupavém. Pak má účinek jako svěcená voda na ďábla

Bez velké lítosti opouštím příjemný Džinghong, ten zmetek taxíkářská mi jej znechutil. Mohlo by to být mementem pro všechny taxíkáře a jiné živnostníky, jejichž údělem je styk s cizinci: stačí jeden nestydatý hajzlík, a dobrý dojem je pryč. Jenže to bývá hajzlíkům obvykle jedno. Cesta k laoské hranici vede pěknou tropickou krajinou, prošpikovanou standardně upatlanými, zaodpadkovanými městečky, napravo se mezi stromovím občas objeví Mekong alias Lancang, ještě kalnější, než jak se mi jevil z letadla. V Laosu prý má sloužit za hlavní dopravní tepnu, no, uvidíme. Po čtyřech hodinách jízdy vystupuji v nejjižnějším městě Číny, Mengla. Uvažuji, jestli bych to ještě do večera nestihl na hranici… třeba i stihl, ale dál už bych se nedostal, což by mohlo být dobrodružné. S povděkem přijímám nabídku mládence s motorkou, že mě dopraví do hotelu. Víc toho o městě Mengla není co vyprávět, ledaže jsem přišel do hospody na večeři, a on se tam mezi stoly batolí maličký pejsek, pekiňáček, štěňátko. Pejsky pekiňáčky si dnes městští Číňané rádi drží, když jim strana a vláda zakázala mít děti. Kleknu si k pejskovi, hraji si sním, šimrám ho za oušky, a pejsek jen kvičí radostí, převrátí se na záda a třepe nadšeně pacičkami. Hosté na to od stolů koukají s rozpačitými úsměvy, jak tak Číňan zpravidla kouká, kdy si nedovede něco vysvětlit. Mít doma pejska, to ano. Ale dovádět s ním, lézt po kolenou, drbat ho a šišlat si s ním, to už ne. Asi je to společensky nevhodné, jako ledacos. Jsme přece jen dost jiní lidé, my bílí barbaři, v poměru k zvířatům jako v lecčem jiném, byť to i byli domácí mazlíčci. Snížíme se k zvířeti, což by… nevím. Možná by to zase odnesla ztráta tváře.

Ještě jsem si vzpomněl, že by mi mládenec v hotelu mohl vyměnit nějaké dolary za laoskou měnu, protože jsem se nikde nedozvěděl, jestli je na hranici směnárna. Pokoutní penězoměnci se svazky bankovek mezi prsty se obvykle kolem hraničních přechodů potloukají, kurs nabízejí vesměs výhodnější než banka, což o to, ale spolehnout se na to nedá. A octnout se v Laosu bez peněz… Mládenec mě ovšem vezme maličko na hůl, ale já nepotřebuji moc, jen co bych se dostal do prvního laoského města, Udomxai (čti: Udomsai). Laoskou měnou je kip, peníz inflační, jejž je právě teď něco kolem deseti tisíc do dolaru, ale čert ví, kolik jich bude za týden, je třeba být s výměnou opatrný.

Ráno to jde klepavým mikrobusem velmi pomalu a hrbatě do vesnice Mohan, přímo na hranici. Hrbatost je dána tím, že mikrobus jede skoro pořád po staveništi, Čína buduje do Laosu železnici, a ne nějakou lokálku, pane. Dílo, zdá se, bylo naplánováno velkoryse: přemostění na mohutných sloupech, hluboké zářezy v horských stráních, šířka dobře pro čtvero kolejí. K čemu má ta obrovská rezerva kapacity sloužit, není příliš jasné, výměna zboží s Laosem není valná a těch pár cestujících včetně mezinárodního čundráctva pojme pohodlně klepavý mikrobus. Jako nejpravděpodobnější se jeví nějaký strategický zájem; nejspíš si Čína buduje velmocenské předmostí, do nějž se jí slabý a závislý Laos jakýmsi způsobem hodí. Co pak chce s předmostím dělat dál… z důvodů, o nichž jsem se už zmínil, bych na nějaký velkorysý výboj zatím nehádal, ale možná už zase uvažuji příliš logicky. To v některých případech vede na scestí. Vypínavý nacionalismus, jímž čínští mocnáři v rychlém tempu nahrazují vyšeptalý maovský komunismus, nelze měřit loktem logiky. Kdoví co mohou přinést příští desítiletí. Zdánlivě zbytečná velkolepost díla, kolem nějž se už třetí hodinou kodrcáme, nabádá k bdělosti. Komunismus byl zlý, ale vcelku vypočítatelný. Nacionalismus… jak že to pravil už britský myslitel Samuel Johnson v století osmnáctém: nacionalismus je posledním východiskem darebáků. Byl ten pán prorok?

V Mohanu, to se ví, pobíhá penězoměnců celá rota, býval bych tady dostal za své dolary víc, ale už se stalo. Hraniční přechod v podobě nízkého domku je pěkný, ozdobený květinovými záhony, odbavení rychlé a zdvořilé, Čína se ke mně na rozloučenou obrací svou nejvlídnější tváří. Mládenec v uniformě uchváceně listuje v mém pase, těch razítek z celého světa… prohodím s ním po přátelsku hrst čínských větiček, netuše, jak budu za pár chvil tu schopnost postrádat. Obejdu hraniční závoru a zamířím k malému náklaďáčku, který tu za dolar vozí zájemce k laoské hraniční stanici. Začíná jí tak trochu jiný svět, poslední, a ne právě nejkomfortnější etapa mé cesty.

IV. Laos

16. Dvojí malér a královské město na Mekongu

Ještě za oněch časů jsme si my emigranti rádi o sobotě zajeli na dederonskou hranici. Koukat se na komunisty, říkávali jsme tomu povyražení. Byl v tom kousek legrace, pořádný kus úlevy a zadostiučinění i mrazivého ježdění po hřbetě: stát u hraničního sloupu a sledovat, jak tam za těmi dráty bdělí soudruzi semo tamo pochodují, po strážních věžích lezou, dalekohledem území třídního nepřítele obhlížejí, válečné trabanty s kulometem na kapotě k boji chystají, kdyby imperialista vlast proletariátu přepadnout chtěl. Pak byl jednoho podzimu té zábavě konec; a už v březnu roku devadesátého jsem stál s rodinou v Thajsku na břehu Mekongu, dívali jsme se naproti do Laosu a říkali, jo, dneska už se člověk musí vydat hodně daleko, aby se pokoukal na komunisty. Teď, o sedmnáct let později, stojím na hranici Laosu znovu, jenže z opačné strany; a nechystám se bavit pohledem na komunisty zpoza hraničního sloupu, nýbrž se do jejich temné říše vydat. Podívat se, jako daleko už pokročila v nevyhnutelném vývoji od budování zářných zítřků ke kriminálu, od kriminálu k chudobinci, a od chudobince k šaškárně. Laos je jednou z posledních zemí světa, které se ještě hlásí ke komunismu, a to ne k takovému jen podle jména, jako tamhle v Číně, ale doopravdickému, stalinskému. Stav věcí – po bedlivém prozkoumání bych soudil na stadium zvané chudobinec, a to i ve srovnání se zadním dvorečkem Číny, jímž jsem procházel dosud.

Ó, kde je ten hodný mládenec, co tak upřímně žasnul nad mými razítky! Stojím na pavlači dlouhého dřevěného baráku, přede mnou řada okének, za okénky přepážka, za každou přepážkou soudruh důležitý, nerudný, nedůvěřivý. Nejprve, jak každý pamětník potvrdí, je třeba vybádat, který ze soudruhů je kompetentní. Nehrne se moc žádný z nich. Byl jsem mnohostranně poučen, že laoské vízum získám bez potíží na hranici: dám třicet dolarů, úředník bouchne razítkem do pasu, a mohu jít. Není to tak snadné. Soudruh jeden po druhém listuje v pase, posílá k dalšímu, ten zase listuje, kouká, jako by tu věc dělal poprvé, až konečně přijdu k důstojníkovi s největším počtem frček na rameni. Ten mi káže vyplnit formulář; když je to vykonáno, otevře plechovou krabici a zkasíruje mě o těch třicet zelených. Z druhé strany prochází touž procedurou parta mladých Francouzů, a zase: soudruzi vypadají, že vidí pasy a dolary v životě poprvé. Ale konečně mám v razítkové sbírce další exemplář, poslední soudruh vytáhne závoru, a jsem v… no, v Říši zla ani ne. Jen v tom chudobinci. Zato v pořádném.

Hned za závorou by měla být osada Boten, odkud dle údajů mé příručky odjíždějí autobusy do provinčního střediska Udomxai, při dávce štěstí snad dokonce do královského města Luang Prabang, perly Laosu. Pátrám tedy, kde by mohly být ty autobusy, snad dokonce autobusové nádraží… nic. Boten se ukazuje být skupinkou jednoduchých chýší, přes ulici snad nějaké krámy, ale zavřené. Aha, krámy se otevřou, když z Číny přijede autobus plný lidstva, chtivého nakoupit si v hříšně levném Laosu, domýšlím se, ale mylně. Až dodatečně se dozvídám, že jde o vyšší stupeň pozdně socialistického kšeftu: přes Boten se do Číny pašují ve velkém ojetá japonská auta z Thajska. Proč se té činnosti říká pašování, když se děje před zraky bdělých pohraničníků, může být záhadné, avšak socialismus má svá tajemství. To se mě zrovna teď netýká, spíš bych rád našel nějaký ten zatracený spoj, abych v Botenu nemusel přenocovat; nezdá se, že by bylo kde. Po nějakém hledání jeden objevím, stařičký, otlučený autobus Vzklíčí mi trochu naděje, ale autobus opuštěně stojí, nikdo v něm, nikdo u něj, vypadá, že tady čeká na soudný den. Kdoví, jestli je vůbec pojízdný, a jestli je, kam bude mít namířeno. V budce se stříškou stojí ozbrojenec, i táži se ho anglicky – ó, jak najednou postrádám tu užitečnou čínštinu – jak se dostanu do Udomxai? Mávne rukou do vzduchoprázdna, pochopiv z celé řeči jménu města, a kdoví jestli. Podívám se tím směrem, není tam nic, jen prašná silnička se vine do nedohledna. Třeba mi ozbrojenec chtěl dát najevo, že si tam mám zaběhnout pěšky. Je toho kolem sta kilometrů, což, domorodci je také běhávají, když už pocítí potřebu někam jít. Ještě se objeví jakýsi mužský, a že by mě do toho Udomxai zavezl dodávkou, za devadesát dolarů ovšem. Je to, jak vím, mnohonásobek zdejší měsíční mzdy. Pošlu ho kamsi, protože jsem na nestydaté využívání něčí svízelné situace citlivý. Tak uplyne hodina.

Pak se najednou všechno zahemží, odkudsi přilítne řidič jako běsem štvaný, skočí do rezavého autobusu, ze všech stran se u velikém spěchu seběhne pár cestujících s pytli, krabicemi a podobnými zavazadly, nacpou se dovnitř, a už se startuje. Maličko, a býval bych nedoběhl. Tak to chodí v Laosu: pořád nic, pořád nic, a najednou velkým kvaltem pryč. Udomxai? ptám se ještě, aby mě nezavezli do nějaké ještě pustší díry. Udomxai, potvrdí člověk za volantem. Mám štěstí.

Krajina je tak krásná, jak je silnice mizerná, což platí ve větší či menší míře pro celou Lidově demokratickou republiku Laos. Málo jsem viděl na světě zemí tak prosycených úchvatnými sceneriemi; a když odpočtu ty, jejichž úchvatnost je civilizovaně učesaná, zůstává mi Laos jako první v pořadí divoké, téměř pravěké krásy. S jistými výhradami ovšem, jak se k tomu dostanu za chvíli. Zároveň jsem viděl málokde na světě tak bídné komunikace, leda hned v sousední Barmě, také takovém lidově demokratickém chudobinci. Není divu, že se autobus tou stovkou kilometrů prodírá už čtyři hodiny, zapadá do děr a výmolů, prohrabává se blátem, míjí nuzné vesničky jak vystřižené z cestovatelských románů devatenáctého století, krásná vyhlídka střídá ještě krásnější vyhlídku, ale kde je, k čertu, to Udomxai? Začínám být nervózní: rozuměl mi ten chlap? A hleďme, tamhle v údolí nějaké městečko, to bude ono. Sláva. Najdu si nějaký nocleh a zítra uvidím, co dál.

V Udomxai je tomu jako v té říši všude: co za něco stojí, postavili Francouzi. Laos tvoříval spolu s Kambodžou a dnešním Vietnamem francouzskou kolonii Indočína, dokud se lid těch zemí neosvobodil z koloniálního jařma a nevletěl rovnýma nohama do… ale kdepak jařma. Do komunismu, holoubci, jednou inspirovaného čínsky, podruhé sovětsky. Trčí v něm dodnes, ledaže už v také trochu tržně zrevidovaném, aspoň v tom smyslu, že je všude dost soukromých krámků a stánků, ba i hospůdek a drobných hotelů. Tamhle dokonce jest zříti nápis v jazyce kolonialistů – Banque pour la Commerce – i jdu si vyměnit zbytek yuanů. Dolary ne, protože je mohu potřebovat: v Laosu se platí trojí měnou, tuzemskými kipy, americkými dolary a thajskými bahty, podle toho jak kde a jak za co. Kipů dostanu bez nějakého tisíce skoro milion, i povznesen duševně tím numerem jdu hledat, kde bych pro dnešek hlavu složil. Jedna z těch koloniálních budov vypadá na hotel, zkusím to tam. Je ale ještě brzy, teprve krátce po poledni; co budu celý zbytek dne v téhle – ať zase nehovořím o díře – dělat? Tu kolem přejede samlor, pod kterýmžto názvem si představme kašlavou motorčičku s přivěšenou boudičkou pro dva cestující, jde-li o mrňavé Laoťany. Našinec je rád, naskládá-li se do ní sám. Veden náhlým vnuknutím jej zastavím. „Bus station, please?“

Abych teď učinil zmínku o stupni dorozumění: je navzdory hospodářské – povězme to jemně - zaostalosti vesměs vyšší než v daleko rozvinutější Číně. Obecný lid ani důležití uniformovanci ovšem neumějí nic zde jako onde; ale kdo v Laosu přichází do styku s cizinci nebo mu aspoň kyne taková možnost, hovořívá jakž takž použitelně buď francouzsky – ale ten druh koloniálního dědictví se už pozvolna vytrácí – nebo anglicky. Trapného civění pocestný zažije v každém případě méně. Uvedl jsem už svou teorii, že jazyková znalost bývá nepřímo úměrná zašmodrchanosti místního písma; a laoské písmo je sice záhadné, samý oblouček a samá kudrlinka, ale hláskové. Jako základna k pochopení latinky tudíž podstatně vhodnější než čínské znaky. Úředně panuje dvojjazyčnost: tabule na veřejných budovách mají nahoře něco kudrlinkovitého, a pod tím francouzsky: Banque, Postes, École. Že mezitím nastal posun k angličtině, je nezajímá. Ještě bych dodal, že by se vlastně podle vší výslovnosti i úředního názvu mělo psát i říkat Lao; to s na konec přidali Francouzi, aby pak měli co vypouštět, to ve francouzštině jinak nejde. Prosté a korektní Lao by Francouz v rámci řečeného pravidla musel číst La, což by vedlo k nedorozuměním, ano k diplomatickým zápletkám.

Ukáže se, že Udomxai na rozdíl od hraniční díry Botenu autobusové nádraží má, v rámci možností docela slušné. Stojí na něm řádka autobusů a jiných vehiklů, kolem některých sběh lidstva, jiné jsou prázdné. Tady za oknem jednoho z těch spíš menších zřím nápis - Luang Prabang. Vida! Nějací lidé lezou dovnitř, jiní ven, i řidič pobíhá kolem a cosi kutí, vypadá to na brzký odjezd. I letím k pokladně, abych nezmeškal. Řidič mi velkomyslně dovolí zabrat přední sedadlo, protože bych se na ta sedátka jako pro panenky nevešel; ta okolnost se mi později má stát osudnou, ale to jsem ještě nemohl vědět. Spíš – kdy už se, krucinál, pojede? Hodiny míjejí, pořád někdo nalézá a vylézá, řidič se kamsi ztratil – už je půl čtvrté, vypadá to, že dojedeme za tmy. Vím, jak v té části světa noční silnice vypadá, a nic se mi ta vyhlídka nelíbí. Najednou se podle laoského obyčeje zase všechno zahemží, přiběhne řidič, zaujme své místo, jeden přes druhého se nahrnou cestující, a vyrážíme na cestu. Jsme prostě moc zhýčkaní, my Zápaďáci; chceme všude mít jízdní řády a informační tabule, a ono jich přece není třeba; domorodec ví, kdy, odkud a kam přibližně co jede, hloupý cizák ať se stará. Nu, nebudu ohrnovat nos, pamatuji doby, kdy to v království českém nebylo příliš jiné.

Ty úvahy mi ale nevydrží dlouho, protože cesta začne stoupat do hor a krajina je tak pohádková, že kdyby se někomu podařilo ji namalovat, byl by to kýč prvního řádu. Fotil bych, až bych kňučel, ale to při tomhle poskakování a natřásání nejde, všechny pokusy končí někde v oblacích nebo v roští kolem silnice, darmo vybíjet baterku. Horská panoramata, zarámovaná tropickou vegetací, se střídají s průjezdy vesničkami, o nichž nevím, do jaké kategorie je zařadit. Myslitel, pohrdající konzumní společností a toužící po prostém, leč harmonickém životě, by v nich mohl spatřovat obydlí šťastného přírodního národa, ušetřeného nástrah kapitálu a vůbec celé té uchvátané, jen za penězi se honicí západní civilizace. Jiný pokrokový myslitel by mohl naopak mluvit o metle chudoby a vyčítat necitelné západní civilizaci, že není ochotná sáhnout hloub do svého kapitalistického pytlíka a odsypat z něj tolik rozvojové pomoci, aby se vyrovnala propast mezi hříšně bohatým Severem a chudobným Jihem. Západní civilizace se holt nezavděčí, kdyby se na hlavu stavěla, buď je uchvátaná a konzumní, což je špatné, nebo je skoupá a necitelná, což je ještě horší. Co by tomu řekli obyvatelé laoských vesniček… hádám, že by nejspíš taky byli rádi uchvátaní a konzumní, kdyby se jich na to někdo ptal. Ale neptá se.

Viděl jsem ve světě dost takzvané původnosti, nad níž vzdychá obdivem první sorta myslitelů, a tohle asi představuje jeden z jejích vrcholů. Chýše z rohoží, podlaha z udusané hlíny – barva hlíny je vůbec převládající v obrázku vesnice v laoských horách – nahé děti, černá prasátka se ryjí v prachu silnice, slepice, líní psi, tamhle žena, hlavu zavinutou do turbanu, odkudsi vleče vědro vody. Nikde dráty elektrického vedení, nikde televizní mísa, znak civilizačního přepychu, jak jím vesměs bývají vybavena i nejprostší obydlí v jiných chudobincích světa. Tabule před obcí někdy udává, jindy neudává jméno, laoskými kudrlinkami i latinkou. Rád bych věděl, jazykem kterého ze zemských kmenů a etnik je psáno, ale to se ví, rozluštit to nedokážu. V Laosu sídlí etnik na tak vcelku nevelkou zemi habaděj. Jen Laoťané se dělí na kmeny Lao Loum, Lao Theung a Lao Sung, každý s dosti rozdílným nářečím a zvyky; k tomu přistupují etničtí Thajci, rovněž rozdělení do podskupin na kmenovém základě, dále bojovní Hmongové – ještě o nich bude řeč – Mienové neboli Yao, a několik menších, náležících k tibetsko-barmské jazykové skupině. Když k tomu připočteme i všudypřítomné Číňany a sem tam nějakého Vietnamce, je to pořádný spletenec. Kdyby to tady mělo chodit podle balkánsko-předněvýchodního mustru, dle nějž kde sídlí jeden, není místa pro druhého, museli by se všichni navzájem dávno pomordovat. Naštěstí tady neplatí.

Pak, jako bychom překročili kořen prokletí, se pohádková krajina náhle změní. Ne že by si Pánbůh na ní nedal záležet; ale lidé dělají co mohou, aby mu ji zničili. Kam oko dohlédne, jsou horské stráně hnědé, do posledního kříčku vypálené, ohořelé kmeny trčí jako kříže na opuštěném hřbitově, a on to je, truchlivý hřbitov přírody. Jen v skalnatých úžlabích zůstala vlhká, džunglovitá zeleň, ukazující, jak mohla vypadat laoská hornatina, než… nevím. Snad před vynálezem sirek. Přemýšlím, čeho jsem tady svědkem. Mohl bych si myslet, že zdejší horalé vypalují les, aby získali ornou půdu; jenže tady nikdo neoře. A kdyby i oral, obyvatelstvo je tak řiďoučce rozseté, že kdyby se mezi ně ta spáleniště rozdělila, vyšlo by na každého celé JZD. Také že nikde nevím stopu zemědělské činnosti, leda tu a tam v holé stráni osamělou chýši, u ní zapíchnuté do hlíny čtyři stvoly banánu. Nebo možná lidé za tu tragedii nemohou, nýbrž nějaký obrovský, kataklyzmatický požár? Také ne; i největší požár se někde zastaví, na řece, nebo třeba i na takovéhle kamenité silničce. Ostatně znám něco podobného, třebaže v daleko menším měřítku, z Thajska, dokud tam každoroční vypalování lesů nezakázali. Nemá a nemělo žádný smysluplný důvod, jen to potěšení, když je porost před vypuknutím monzunových dešťů – právě teď ten případ - vyschlý a pěkně hoří. Nebo… snad se mýlím, když aplikuji psychiku evropského člověka na zdejší lidi, ale však také u nás býval les místem neužitečným a nepřátelským, kde sídlila dravá zvěř, divoženky a hejkalové, z lidských tvorů leda tak loupežníci. Také u nás se lidé lesa báli a nebylo jim jej líto, když shořel, spíš mu ještě pomohli. Stačí se podívat na obrázky české krajiny, jak nám její podobu zanechala generace starších malířů: je odlesněná, vypasená, holá jako koleno. Až teprve devatenácté století se svým romantismem přineslo zvrat; teprve jím si evropský člověk začal přírody vážit a chránit ji. Je nejspíš pošetilé očekávat týž romantický vztah od lidí na druhém konci světa. Buď jej nechápou, zase takový nějaký bělošský vrtoch, nebo… no dobře, založíme nějakou rezervaci a vydáme zákaz vypalování, aby bylo po vašem. Jako tamhle v Thajsku. Na mapě Laosu zatím žádná chráněná území nejsou, snad že západních turistů, kteří plni svatého rozhořčení chtějí mít nevypálené lesy a nedotčenou pohádkovou krajinu, tolik do Laosu nejezdí, aby zdejší strana a vláda pochopily souvislost mezi stavem krajiny a příjmy z cestovního ruchu. To by mohlo být vysvětlení, ale příliš mě neutěšuje; hledím na obraz zkázy a je mi napůl smutno a napůl mám vztek.

Jak jsem se bál, lehá na krajinu večer, a Luang Prabang (vyslov: Phabang) je ještě v nedohlednu. Doprava nicméně houstne, což bývá známkou blízkosti většího města, po chvíli se docela z prašné, zmolovité komunikace udělá asfalt. Tma je už jako v pytli, prosvícená jen ohníčky z nitra slaměných chýší, což je mi pořád ještě trochu nezvyklé. Našinec vlastně neví, co je skutečná tma. To, čemu tak u nás říká, je plné rozptýleného světla z tisíců lamp veřejného osvětlení a jiných pokrokových zdrojů; musel by se projet po laoské silnici, aby pochopil, co to slovo značí. Náš řidič, jak tak koukám, se jí řítí až příliš sebevědomě. Občas přiburácí z protisměru lépe či hůř osvětlený čínský náklaďák, jinak je všechno černé a viditelné teprve až málem na dotek: chodci, kola, káry a povozy, psi, buvoli. Vím ale ze zkušenosti, že řidiči v těchto zemích bývají skuteční mistři volantu, nadto nijak nezatížení frajeřinou, jíž se jejich řemeslo vyznačuje v evropských zemích, v některých pak obzvláště. Už se začínám těšit na sprchu a postel, když v tom… Křach!

Do něčeho jsme vletěli, a jak. Rána musela přijít zpředu a trochu zprava, přesně tam, kde jsem si na řidiči vykoledoval sedadlo. Vůz se roztancoval, řidič koná divoké pohyby volantem, nu, naštěstí jsme se ani nepřevrátili, ani neskončili v některé zdi nebo stromě. Nevím hned, co se děje, jsem celý zasypaný roztříštěným sklem a zaklíněný v zdeformované kabině, teď se ukázala nevýhoda pohodlné jízdy na závoznickém místě. Trhám dveřmi, chci honem vystoupit, kdyby autobus chtěl začít hořet, ale nejde to, jsou také zaklíněné. Odhrnu sklo ze stehen a zpoza krku a ještě pořád napůl v transu se vysoukám přes řidičské sedadlo ven. Venku se musím svléknout a zout, abych si odevšud vysypal střepy, jsem pořezaný a podrápaný, z drápanců promokvává krev. No, hlavně když se nestalo nic horšího, jak snadno mohlo. Rád bych ještě věděl, do čeho jsme to vletěli: nějaká neosvětlená kára? Buvol? Nebo… chodec? Není čas to zjišťovat, řidičův pomocník odvazuje na střeše rance a musím dávat pozor, aby někdo neodešel s mým. Ne že by ti lidé kradli; ale mohli by se v té tmě splést. Vzápětí jede kolem malý náklaďáček, v pravé buddhistické dobrodušnosti naloží ztroskotance, ano, Luang Pragang, autobusové nádraží. Nic za to nechce.

Z autobusového nádraží pak samlorem k jednomu ze zařízení zvaných Guest House, jichž je v nejturističtějším městě Laosu, Luang Prabangu, dostatek. Snad, podumávám úlevně, snad bylo na té bouračce i něco kladného. Snad mi dovršila sérii smůl, jichž bývá, jak známo, do třetice. Pád po nose na klášterních schodech v Lidžiangu, huba jako bačkora v Dali, a teď karambol v Laosu. Stačí vám to, potměšilí démoni?

A nestačilo. Hostinský pokojík je slušný, postel, sprcha jen polovlažná, ale taková je v tropech s výjimkou mnohahvězdičkových hotelů všude. Co mi vadí, je osvětlení: skomíravá žárovčička až u samého stropu, kdybych ji chtěl vyměnit za moji šedesátiwattovku, potřeboval bych žebřík. Kouká z toho čtení při baterce, což není zrovna to pravé. Ale beztak mám pro dnešek zážitků dost, ještě vyberu z košile posledních pár střepů, a jdu chrnět.

Ráno… a ksakru. Už to znám. Suchý, škrábavý pocit vzadu v hrdle, ježatá kůže, tak u mne začíná chřipka. Pocit se na chvíli rozplyne hltem kořalky, k tomu pro jistotu spolykám dvojnásobnou porci paracetamolu, víc se dělat nedá. Dej Pánbůh, aby to byla jen ta chřipka, dumám znepokojeně, a ne malárie. Protimaláriové pilulky jsem sice začal užívat už v Mengla, ale možnost onemocnění nevylučují, jen je činí méně pravděpodobným. Také jsem mohl schytat maláriovou breberku už někde v jižní Číně, vyskytuje se tam sice zřídka, ale vyskytuje se. Kdyby se teď měla přidat i třesavka, bolení hlavy… Tady, v Laosu. V zemi s vyhlášeně nejmizernější zdravotnickou strukturou v celé Asii. Co v takovém případě dělat… asi zase honem do Hongkongu nebo do Bangkoku. No, snad si dělám zbytečnou starost. Znovu zalezu do postele, třeba to ještě přejde. Nebo se démon chřipky spokojí s třemi, čtyřmi dny. Je čtvrtého května, letenku mám na patnáctého, nerad bych celý ten čas proválel v  posteli pod blikavou žárovčičkou. V poledne jsem naválený dost, snad i prášky trochu zabraly, jen chřipková slabost mi zůstala, ale té dokáži nedbat. Vyrazím na obhlídku Luang Prabangu, má to prý být nádherné místo, samý chrám a samé zlaté střechy, sídlívali zde laoští králové a dali si na své rezidenci záležet.

Mimoto, abychom trochu zabrousili do historie, býval Luang Prabang městem velmi odlehlým, takřka na konci světa. Když se Francouzi roku 1893 dohodli s králem Un Chamem na zřízení protektorátu a vyslali do města svého konzula, trvala mu prý cesta pramicemi po Mekongu déle než předtím mořeplavba z Marseille do Saigonu. Je mi trochu záhadné, proč francouzský kolonizátor o Laos tolik stál; mluvívá se o vykořisťování, ale ať mi někdo ukáže, co by tu bylo k vykořistění. Spíš to byla taková pejcha, zamalovat si na mapě – francouzské kolonie, tuším, se malovávaly modře – zase jeden kousek nijak zvlášť užitečné země. Nebo tu něco k vykořistění bylo, ale vytratilo se, když v Laosu začali hospodařit komunisté. Posledního krále Sisavang Vatthanu umořili i s celou rodinou hladem a zanedbáním v horské jeskyni na severu země, 40.000 jeho poddaných skončilo v převýchovných koncentrácích, zvaných samana, 30.000 co političtí zločinci v  kriminálech, desetina veškerého laoského obyvatelstva v thajských uprchlických táborech, ti nejšťastnější v americkém exilu. Tak vypadalo osvobození, nad nímž nestačilo jásat a žehnat mu západní intelektuálstvo v dosud platné logice, že nacistické vraždění je zavrženíhodné, avšak komunistické, zvlášť když se týká některé postkoloniální země, jakýmsi způsobem omluvitelné, ba záslužné.

Vydávám tedy svědectví o tom, že královské město Luang Prabang sestává z ulic Thanon Phothisalat a Thanon Latsavong, kde je toho dost k spatření, a většího počtu vedlejších uliček, kde je k spatření dohromady houbeles. Jména uvádím v plném znění, aby si čtenář vytvořil představu, jak asi zní laoština. Jenže si ji zase nevytvoří, protože je to, stejně jako čínština, jazyk tónový, ledaže má v té muzice na rozdíl od ní ještě jeden tón navíc. Přesto si vystačí s hláskovým písmem – 30 souhlásek a 28 (!) samohlásek - čímž padá obvyklý argument, proč jsou ty tisíce složitých obrázků k vyjádření čínštiny nezbytné. Sám umím laosky jen pozdravit – sabaidí! - kterážto znalost mi však k velkým diskusím nedostačovala. Jsou lidé, že se s rodným jazykem v hubě a pár anglickými slovíčky navíc protlučou celým světem… no, taky se protluču, když to jinak nejde. Ale nerad.

V obou řečených ulicích stojí jeden buddhistický klášter vedle druhého, všechny v běžném místním stylu, jak je cestující veřejnosti znám z Thajska, všechny pozlacené, všechny trochu plesnivé. Osídlené jsou mnišstvem převážně mladistvým, což je dáno okolností, že se do buddhistického kláštera adept nezapisuje celoživotně, nýbrž jen na určitou část života, někdy stačí i pár měsíců. Také se mi místní mniši nezdáli zvlášť asketičtí ani zamyšlení v hledání cesty do nirvány, spíš klukovští, jak odpovídá věku kolem šestnácti, osmnácti let. Večer jsem zašel do internetové kavárny – ta vymoženost se už rozšířila i do končin tak bědných jako je Laos – a co byste řekli: byla plná holohlavých kluků v oranžovém řeholním rouchu, a hráli počítačové hry. Rád bych věděl, co tomu říká Buddha.

Vysoko nad městem se vypíná návrší Phu Si. Když pocestný vyšplhá nesčetnými schody na vrchol, objeví jednak dost uplouhaný, poloprázdný chrámek That Chomsi, jednak pozlacený obelisk, od nějž je pěkný rozhled na město nad soutokem řek Mekong a Nam Khan. Další pozoruhodností jsou babky, sedící pod schody a prodávající malé bambusové klícky s lapeným ptáčkem. Cizince neoslovují, protože vědí, že nestojíce o nirvánu jim nedají vydělat; věřící buddhista však klícku koupí, otevře, a ptáček – frrr! celý šťastný odfrčí někam mezi stromy. Zbožný věřící, netřeba dodávat, tak vykonal skutek milosrdenství a získal kladný záznam v kádrové knize nebes. Některý dodavatel toho zboží pak ptáčka zase odchytí, zavře do klícky a tak dále v neměnném kolotání osudu, jenž když je přiřčen člověku, proč by jej měli být ušetřeni ptáčkové? Mně, abych byl upřímný, takový způsob milosrdenství spíš štve a kdybych byl Buddhou, nevylepšoval bych zbožnému věřícímu cestu do nirvány, nýbrž bych ho nakopl, že by letěl až do Mekongu. Jaký je to dobrý skutek, sloužící tomu, aby jeho se původce cítil ušlechtile, o to, co z něj vyplyne dál, se nestaraje? A není tomu tak i v jiných případech? Rozličné osvobozování například, co se s ním v posledním půlstoletí roztrhl pytel: nevypustil také někdo z klece ptáčka jen proto, aby byl hned vzápětí lapen do druhé, jen ještě smutnější a beznadějnější? Nějak se mi poslední dobou zdá, jako by se Buddha chystal nakopnout západní svět, až poletí… kdovíkam. Krom jiného i pro jeho pokrytectví, s nímž si plete výměnu celkem ještě ucházející koloniální klícky za ponurou klec hladu a úpadku se svobodou.

V těch úvahách, přiživených ještě pocitem chřipky, dojdu až na konec ulice Thanon Latsavong, kde se nalézá trh. Trhy jsou pěknou, barvitou skvrnkou v obraze každého tropického města, a truchlivé úvahy mě opouštějí. Všelijaké košile, jupky, pestré hadříky, to nic… ale mají tu ovoce! Je s podivem, jak málo jsem si jej užil v Číně, i jak málo jsem tam vlastně viděl trhů, když si tak vzpomínám. Tady jsou stánky jeden vedle druhého, banány, mango, ananasy, což, to všechno mohu mít i doma, třebaže podtržené a chuťově nevyvinuté; kdo jednou okusil v zemi původu třeba ananas – trhovkyně jej nabízejí už oloupaný a nakrájený – navždy se bude ošklíbat nad nabídkou evropských supermarketů. Především, především tu ale mají mangosten. Jedl jsem jej dosud jen jednou v Barmě, jinak kam jsem přišel, bylo buď před sezónou nebo už zase po ní, a tady… konečně. Mangosten je tmavorudá koule zvící ploššího tenisáku, má tuhou slupku, která když se obkrojí kolem dokola, dá se z ní vyloupnout bílá dužnina, po níž bych se utloukl. K nám už proniklo ledacos z bohatství tropických zahrad, ale za mangostenem se pořád ještě musí do tropické Asie; i nakoupím jich sáček, k tomu dvě manga, jedno avokádo, když si navrch dám v malé jídelničce pálivou polévku, skvostná večeře je zajištěna. I chřipkový pocit trochu polevil, nevím, jestli pomocí prášků nebo vyhlídkou na ovocné hody.

Ještě jsem si zaběhl do jedné z cestovních agentur, zařízení, které jsem v Číně marně sháněl, ale tady jich je celá řada a všechny nabízejí lákavé výlety. Líbila by se mi expedice na Planinu džbánů, místo poseté obřími kamennými nádobami – některé prý váží až tunu - o nichž nikdo neví, kdo je před těmi dvěma tisíci let vytesal, ani k čemu sloužily. Krom toho řečená planina proslula těžkými boji mezi komunistickými jednotkami Pathet Lao a Američany podporovanou královskou armádou, což by také bylo zajímavé. Ale expedice je mnohodenní, copak, to bych ještě nějak vtělil do svého krátícího se programu, jenže nevím, co zítra udělá chřipka. Na Planině džbánů kyne dost chození, a nerad bych zdržoval zbytek party nebo byl někomu na obtíž. Jako přijatelnější alternativa se jeví plavba po Mekongu k posvátné jeskyni Pak Ou. Jeskyně má být plná malých i větších Buddhů, a krom toho bych si vyzkoušel, zač je takové plavby loket. Kyne mi totiž možnost vydat se pozítří z Luang Prabangu říčním člunem do Huay Xai na thajské hranici, přesně tam, kde jsem se před sedmnácti lety s rodinou koukal na komunisty. Čas do odletu bych pak přečkal v nějakém pěkném místě v mnohem civilizovanějším Thajsku, a kurýroval se z chřipky. Nejdřív ale musím zjistit, jak to s plavbami po Mekongu chodí. Dle údajů mé příručky trvá člunům cesta do Huay Xai dva dny s přenocováním na palubě, což v mém zdravotním stavu zrovna… Méně zdlouhavou alternativou je zase autobus, ale ten projekt má své háčky, a nemusí to být jen bouračka. Jakž si ještě povíme.

Oznamuji tedy, že jeskyně Pak Ou vskutku obsahuje mnoho set zaprášených a od netopýrů pokakaných, malých i větších, bronzových, kamenných, hliněných i jiných sošek velkého Učitele, jež sem místní lidé během staletí nanosili, domnívajíce se, že si u něj šplhnou. Rovněž jsem v ní natrefil na dnes už pomalu vzácný jev: muže, oděného v tričko s obrovským znamením srpu a kladiva na hrudi. Nevím, čeho mělo být tričko dokumentací: ohnivého přesvědčení a věrnosti rudé víře? Chlubné manifestace – koukejte, holoto, já patřím k třídě mocných a vznešených? Nebo jen uřícené snahy poddaného upozornit na svou kádrovou nezávadnost? Vyfotografoval bych si toho fešáka, ale zahlíží nerudně a vyzývavě, raději nebudu provokovat, jsem přece jen v komunistické zemi. Plavba sama… nu, není bez půvabu. Tu se úzký, rámusivý člun proplétá peřejemi, tu se hnědavá hladina Mekongu uklidní – rád bych věděl, jestli Mekong i jiné veletoky jihovýchodní Asie někdy nabývají jiné barvy než červenavě hnědé – kolem míjejí hustou tropickou zelení zarostlé břehy, občas vyhlédne vesnička chýší z bambusových rohoží a trávy, na skalkách posedává místní mládež a pokouší se ulovit rybu. Nevypadá to, že by v té hnědočervené břečce mohla nějaká být, aspoň kdybych já byl rybou, vybral bych si jiné životní prostředí. Tří hodin tam a dvou zase po proudu zpátky je ale vcelku dost; nezdá se mi, že bych si toho povyražení musel užívat celé dva dny. Pomalu mě opouští pomyšlení na Huay Xai a přikláním se k pozemní alternativě navzdory onomu jistému háčku, co o něm byla řeč před chvílí.

Ale ještě mi zbývá den v královském Luang Prabangu, a přemítám, co s ním. Velké rejdy mi z toho, jak se tak cítím, nevycházejí, ale nějakou hodinu jízdy k jihu mají být vodopády, nebo spíš série kaskád Kuang Si. Prý jsou velmi krásné a dá se v nich příjemně koupat. Jedna z turistických agentur k nim pořádá za nevelký peníz výlet, to by mohlo být něco pro mne. A opravdu, kaskády jsou pěkné, uzavřené v džungli, i plavat v jezírcích pod vodopády se dá, skákat do nich ze skalek a všelijak jinak se radovat. Nejdřív ale musí zájemce projít kolem dvou ohrad z drátěného pletiva. V jedné chodí sem a tam, sem a tam, pět metrů tam a pět zpátky, mohutný, respekt vzbuzující tygr. Kdoví, jak dlouho už a proč tak chodí, třeba se mu z toho sem a tam, sem a tam, hnulo v hlavě. Druhá klec obsahuje skupinku roztomilých himálajských medvídků, černých s bílou náprsenkou, někteří spolu dovádí, jiní apaticky podřimují. Našince takový pohled drobet štve. Co mají co dělat ta krásná a vzácná zvířata v drátěných ohrádkách? Není jejich místo v džungli, prostírající se tady všude kolem? Asi tu odchovali opuštěná mláďata, dobře, ale proč je do ní nevypustí?

Tabulky, popsané laoským písmem i angličtinou, hned zase vzbouřené city zchladí: tygří kotě i všech pět medvíďat zabavila lesní stráž pytlákům, zrovna když zastřelili jejich matky a chystali se je odtransportovat – kam jinam než do Číny. Patrně touž cestou, jíž před zraky bdělých pohraničníků putují pašované automobily. Tygřík by posloužil k výrobě kostního prášku, majícího, vězme, zrovna zázračné účinky: spolknete džibec, a hned získáte tygří sílu. Pane jo! Nebo tak tomu přinejmenším věří čínský duch, v němž se moudrost tisíciletí snoubí s pověrečností tak bezednou, že před ní bledne všechno, co v tom oboru nabízel evropský středověk. Medvídci by pak skončili v žaludcích kulinářských snobů, kteří by pozřeli i lejno ptáka Noha, hlavně že je hodně drahé. A tak vám nevím, co mi může být víc ukradeno: zda luxusní čínská kuchyně, když k vychloubačnému potěšení snobských fajnovků neváhá likvidovat poslední zbytky volně žijících zvířat, nebo tradiční čínská medicína, když se do ní kromě akupunktury a jiného obdivuhodného vědění vejde i tak praštěná pověra. Možná si Číňané zvířátek tolik neváží, jak je zvykem Evropana; on je něžný vztah k přírodě vůbec mimo civilizační oblast Západu dost vzácné zboží. Nebo si jich třeba váží, ale ještě víc si váží prachů. Stejně bych ale rád věděl, jestli takovému čínskému kuchaři nepřijde těch medvíďátek aspoň líto, když si na ně přibrušuje nůž. Inu, různé jsou duše národů, a my si nesmíme myslet, že vidíme do všech.

17. Přes Vientiane do Bangkoku

Ještě si s jistým šimráním na dně duše, leč s úvahou, že je snad lepší krátká chvíle strachu než dvoudenní civění na hnědou řeku, jdu objednat lístek na autobus do letoviska Vang Vieng. Leží na trase do Vientiane (vysl.: Vienčan), čímž se mi po královském Luang Prabangu otvírá možnost uzřít i slavné hlavní město Lidově demokratické republiky Laos. To privilegium mi bude zaplatiti jistým trnutím, jak již jsem podvakrát naznačil a nyní rozvinu.

Silnice mezi oběma metropolemi totiž nepožívá dobré pověsti. Laoský lid už sice před více než třiceti lety zvítězil nad francouzskými kolonialisty, americkými imperialisty a jejich královskými přisluhovači, avšak zvěst o tom buď ještě nepronikla do všech zákoutí džunglí a hor, nebo pronikla, ale není brána na vědomí. Zvlášť bojovní Hmongové, kteří bývali americkými spojenci v těch mazcích, dosud nesložili tak zcela zbraně. Okolí horské vesnice Kasi – ale nejen jí - je proslulé občasnými přepady autobusů, při nichž už přišel k úhoně nejeden západní turista. Pro hmongský odboj platí totéž pravidlo jako i pro všechny ostatní odboje už od dob husitských: trvají-li příliš dlouho, neodvratně se zvrhnou v lupičství. I nedoporučuje má cestovní příručka to dobrodružství, radíc spíš k zdlouhavé plavbě říčními čluny. Ale k poslednímu přepadu prý došlo už před kdovíkolika lety, ujišťují mě všichni, silnice je teď dokonce asfaltovaná a úplně bezpečná, řidiči veřejné dopravy i turistických mikrobusů zdolávají ten úsek každodenně, takže snad nebudu mít tu smůlu zrovna já. Ostatně je drobný kousek rizika kořením veškerého cestování.

Nevím, třeba jsem o něco přišel, opovrhnuv plavbou po Mekongu. Ale pravím, že není na celém světě mnoho tak velkolepých, divokých, romantických, malebných a jakých ještě chcete krajin jako v okolí zlopověstné lokality Kasi. Odpoledne se pomalu sklání k večeru, kolem defilují pitoreskně rozeklané krasové hory, a já fotografuji jako blázen z divoce poskakujícího autobusu, doufaje, že aspoň jeden záběr k něčemu bude. Ale vrcholná krása se beztak nenechá vyfotografovat, tu je třeba si vštípit do očí a do duše. Jaké by to tak bylo, podumávám, sehnat někde domorodého průvodce a pustit se s ním, pěšky nebo na nějakém koníkovi, na pár dnů napříč tou úžasnou scenerií? Nevím ale, kde bych takového muže sháněl ani jak bych se s ním domluvil, a dnů dvoutýdenního víza začíná být namále. Také mé chřipkově gumové údy a protivný kašel, o sedmi křížcích na hřbetě a polovině osmého nemluvě, nenabádají zrovna k takovému počinu. Zase jeden projekt, který musím odložit, až jak dopadne příští zrození.

Vang Vieng, perla laoské turistiky, neskýtá mnoho architektonických divů, za jakými se jezdí do zemí jihovýchodní Asie, ba neskýtá vůbec žádný. Zato ale leží uprostřed překrásné krajiny, stejně kouzelné jako včera cestou sem, jen o něco méně divoké, ale tím malebnější. Řeka Nam Song není žádný veletok, zato je však čistá nebo aspoň průhledná, i když, to se ví, do ní ústí splašky z celého okolí. Naštěstí není příliš obydlené, takže by se to o něco výš proti proudu dalo zkusit s koupáním. K tomu je nad řekou pěkný, moderně vedený, na laoské poměry sice trochu drahý, ale západnímu pocestnému vcelku dostupný chatičkový resort; do jedné z chatiček bych se mohl uchýlit, abych nikoho neotravoval svým nočním kašlem. Je navzdory práškům i alkoholickému proplachování čím dál úpornější. A v kanceláři se na mne smějí obrázky radovánek, jak je resort poskytuje: průzkum ponorné řeky na nafouknutých pneumatikách, kajaková expedice po Nam Song, i jen všelijaké koupání a cákání. Tak se dá příjemně strávit jeden den. Druhý…

Ale že je vedro, výheň ohnivá rozpálená. Nedá se nic dělat, Laos mi vyšel na nejžhavější část roku, a věděl jsem, co mě čeká. Teploměr tu nemají, ale hádal bych na čtyřicet stupňů takhle po poledni, a možná i na víc. Druhý den ráno sedím na verandě, přihlížím, jak se kamenitým korytem řeky každou chvíli prodírá traktorem tažený valník s hejnem lidstva, z jednoho břehu na druhý a hned zase zpátky… proč to dělá? Ale měl bych něco podniknout, už se do Laosu sotva podívám, a takhle mi utíká čas. Prý jsou v okolí nějaké horké prameny… no, nezdá se mi, že bych ke všemu vedru ještě potřeboval lézt do horké vody. Ale rázovité vesničky různých kmenů a etnik by stály za obhlídku. K resortu patří půjčovna kol, i přemohu malátnost a jdu převzít jeden takový přístroj. Kolo je horské, tvrdé a rozvrzané a ke všemu jako pro trpaslíky, jak odpovídá laoským postavám. No nic. Všechno se dá vydržet, i horko, i slabost, i ten krám, co si říká kolo. Zkusím to nejdřív za řekou; podle mapy tam odbočuje z údolí Nam Songu silnička a vede kamsi do hor. Po ní by se dalo jet k těm vesnicím. Most je visutý, dřevěno-bambusový, a vrásčitá tetka za pultíkem vyžaduje tři tisíce kipů. Hle, vysvětlení toho traktoru v řečišti! Slouží jako náhradní doprava pro domorodce, jimž je i tří tisícovek (toho času zhruba dvaceti kaček českých) příliš. Jak je tomu s traktorem, to nevím, ale pochopil bych, že je družstevní nebo jinak erární, celým městečkem vesele zneužívaný, jak už to v socialismu bývá. Musím ale přiznat, že vzhledem k jazykové nedostatečnosti vidím do laoského socialismu míň než do jeho jiných odrůd. Třeba je tomu jinak.

A vesničky cestou k horám opravdu jsou, primitivní, malebné, palmy a jiná tropická zeleň, žlutavé střechy chýší na pozadí divoce rozeklaných štítů, jen si sednout a udělat skicu, nebýt toho vedra a předpokládatelného očumování. Nic, udělám si fotku a doma si ji obtáhnu. A silnička je čím dál kamenitější a klikatější, a kolo nadskakuje čím dál zběsileji, ponechávaje mě trudným myšlenkám, kdy se ten krám definitivně rozláme. Z čehož bych si ještě moc nedělal, ale vedro dělá své divy, horečnatý pocit také, a snad poprvé v životě mě obejde úzkostný pocit – nepřehnal´s to, hochu, za okraj svých sil? Něco překousnout neznamená ještě to přežít; neklepne tě pepka zrovna tady, v údolí řeky Nam Song, v socialistickém Laosu s jeho předpotopními nemocnicemi, pokud vůbec s nějakými? Obrátím kolo v půli cesty a doufaje, že ještě ke všemu nepíchnu gumu nebo mě nepotká jiná kalamita, spěchám zpátky k visutému mostu.

A to by tak vcelku mohl být závěr čínsko-laoské epopeje, jelikož metropole Vientiane není nic extra, jen shluk ne zvlášť inspirativních ulic, pár chrámů v obvyklém thajském slohu, ale původu zřetelně nedávného a postrádajících mnišského tajemna, což mě zase tak trochu upomíná na Čínu. Perlou veškerého Laosu má ovšem být chrámový okrsek Pha That Luang, místo zbožných poutí a chlubný objekt turistické propagandy, která jej vyvyšuje málem že na div světa hned po egyptských pyramidách. Podřimující řidiči motorikš rádi dovezou zámořského zvědavce těch pár kilometrů za město, kde se řečený div rozkládá. I vydávám svědectví o tom, že Pha That Luang je čtvercový, arkádami ohražený dvůr o hraně 85 metrů, uprostřed nějž rovněž čtvercovitě vystupují terasy až k báni centrální pagody, zakončené monumentálním obeliskem. To vše po buddhistickém obyčeji pozlacené, je zvláštní, jak ukrutně si Buddha potrpí na zlacení. Rád bych věděl, kolik tun zlata by to vydalo, kdyby se sečetlo pozlacení všech střech, pagod a Učitelových soch po celé buddhistické Asii; možná by se zlatý poklad Spojených států musel rdít pocitem méněcennosti. A to, prosím, zde za dávných králů bývalo zlata ještě mnohem víc, na tisíc liber odhadoval pln obdivu váhu zlaté krytiny holandský vyslanec van Wuystoff ve století sedmnáctém. Jenže se od toho času jednou přes Laos převalili Burmánci, podruhé Thajci, co jim stálo v cestě rozbořili a zlato rozkradli. I jest za dnešního času Pha That Luang div světa poněkud chudokrevný. Když vyšplhám k pagodě a obejdu arkády, mohu se zase jít poohlédnout, kde chrní můj dopravce, víc toho k vidění není.

To už bych spíš vyhlásil za div když ně světa, tedy aspoň socialistických poměrů, kancelář jedné letecké společnosti, kam jsem si zašel dát potvrdit svůj let z Bangkoku domů. Takzvaná rekonfirmace letenek je opatření sice už zastaralé a vesměs nevyžadované, ale kdoví, co se mohlo během mého toulání schumelit; nerad bych, aby v mi v Bangkoku na letišti řekli – pane, pane, my vás tady v počítači nemáme! Všechno však bylo v pořádku, i jdu uspokojen zpátky do hotelu marodit, když vtom ustrnu leknutím – a prokristapána, kde mám obálku s cestovními šeky? Dva a půl tisíce dolarů jsem nestačil prohejřit, taková ztráta už člověka zamrzí. Že já trouba, jak jsem zpitomělý vedrem, nemocí a nevyspáním – zase jsem celou noc prokašlal – nechal ležet šeky v té kanceláři, když jsem je vyndával spolu s letenkami? Letím jak namydlený, rozrazím dveře – a on mi pan vedoucí s úsměvem od ucha k uchu mává vstříc povědomou obálku. „Zrovna jsme vás chtěli dát hledat po hotelích,“ referuje dívka, která mi předtím ověřovala letenku. Měl jsem co dělat, abych přemohl zdvořilý odpor a vnutil osazenstvu aspoň padesát dolarů nálezného, tak nezištní dovedou být tihle Laosáci.

Nedalo mi, abych neprovedl srovnání. Dva a půl tisíce dolarů, to je v truchlivě chudobném Laosu i pro lépe placeného zaměstnance mzda za dva roky práce; dovedu si představit, jak by mi takový pan či soudruh vedoucí v jiné zemi rozvinutého socialismu, ba i postsocialismu sdělil – ne, pane, bohužel, žádné šeky tady nemáme, račte se poptat na policii. A rozdělil by se o to nadělení se svými sekretářkami, případně, kdyby nekoukaly, by je ztopil sám. Tady se i při bídné padesátce nálezného zardívají rozpaky. Vychází mi z toho povzbudivé poznání, že ani tři desítiletí budování komunistických zítřků nemusí vést k morální devastaci; přijde ovšem na to, z jakého základu společenská morálka vyrůstá. Buddhismus, zdá se, není špatný základ, i nebylo by možná na škodu, kdyby lecjaký národ s komunistickou minulostí – nechci na nikoho prstem ukazovat – ještě nahonem přestoupil na víru Gótamovu. Upustivše rohy, úsilno za ocas chvátati, říkávali předkové. Ale kdoví, jestli by to bylo co platné.

A už mě všechno mrzí, všechno se mi okoukalo, i potloukání po nábřeží, i chrámy všechny na jedno brdo, a odpočítávám už jen ke hodiny k odletu. Nejrychlejší a nejpohodlnější by bylo zaplatit si místo v jednom z letadel, co několikrát týdně létají z Vientiane do Bangkoku, tam už jen přestoupit a domů. Ale je okolnost, pro niž tak raději neučiním: společnost Lao Aviation nemá dobrou pověst a znalci před ní varují. Je z posledních, jejíž piloti nemajíce navigačních zařízení ještě hledají cestu zrakem. Když kraj přikryjí mraky – první monzunový déšť je na spadnutí – nenajdou cíl a přistanou kde se dá; a může to dopadnout ještě hůř. Jak přesně, není známo, jelikož laoské úřady zprávy o počtu leteckých neštěstí nevydávají. I odpustím si raději to potěšení. Druhou alternativou je autobus, nebo také vlak. Jezdí hned zpoza thajské hranice, z místa Nong Khai přímo do Bangkoku. Je lůžkový, čemuž se rozhodnu dát přednost před celonočním civěním v ztemnělém autobusu. Teď ještě vyměnit poslední tisíce kipů za thajské bahty, ještě nějaké hraniční štemplování a lejster vyplňování, a jsem… v kapitalismu. A jakkoli vím, že to substantivum zní mnohému duchu pokrokovému podezřele, pravím, že je to úleva. Být zase někde, kde platí přirozený pořádek a ne výmysly tajemníků. Po dvou měsících potloukání Čínou a Laosem to člověk ocení, třebaže uznávám, že ke mně byli lidé těch zemí vesměs hodní a projevy diktatury se mě přímo nedotkly.

Noc v lůžkovém vlaku k malé radosti spolucestujících zase celou prokašlu, ale pravda, nezlobí se nikdo, tak je zdejší lid uctivý. K ránu jsou zastávky čím dál častější, jedno bangkokské předměstí za druhým, a okno mi skýtá útěšnou vyhlídku na zaneřáděné zahrádky, plevelí zarostlá rozpadlá auta, roztahané kupy plechovek, plastikových plachet, zbytků stavebního materiálu. i jen tak nedefinovatelného, černě olejovitého maglajzu. Opět jsem si ověřil skutečnost, že Thajsko, ač jeden z menších asijských tygrů, už značně postoupil po žebříčku blahobytu, ale zatím si jaksi nedovede poradit s jeho pozůstatky. Konečně vlak dohrkal na hlavní nádraží; zastavím první taxík a nedbaje jiných nabídek kážu jet do ulice Kao San, ráje světového čundráctva. Ráj se sice od mé poslední návštěvy před deseti lety notně změnil směrem k takové té suvenýrovo-butikové jednotvárnosti, ale slušný hotýlek a řada hospůdek tu ještě zůstala, i pojízdné jídelny se večer objeví jako zastara, i je všechno dobré. Osprchuji se a jdu do postele kašlat. Ráno spěchám na letiště o hodný čas dřív než bych musel, projdu prohlídkami a jsem v odletové hale skoro sám. Z amplionu zaznívá tichá hudba, a není to žádné orientální vyzpěvování, ani únavné a v celém světě stejné rytmické bouchání, nýbrž… Mozart. Verdi a Dvořák. Wagner a Beethoven.

Stojím uchváceně u zdroje těch zvuků a je mi, jako by mě pohladila ruka domova. Protože domov… to nemusí být jen země, v níž se člověk bez vlastního přičinění zrodil, ani ta, v níž souběhem okolností našel své druhé působiště. Je i domov vyššího řádu: ona civilizační oblast, z níž – a odnikud jinud – vzešla tato úžasná hudba. I mnoho jiného, stejně ojedinělého. Ale člověk asi musí být dvojí, aby to pochopil: čundrák a emigrant.

A to by tak bylo všechno o tom proměnlivém pruhu světa mezi Čínským mořem a výběžky Himálají. Čtenáře, jenž by zatoužil po vlastní zkušenosti, ušetřím obvyklých závěrečných rad, jelikož všechno podstatné už nalezl v textu, a omezím se na čtyři základní body.

Kdy: Obecně je třeba počítat s velkými rozdíly klimatu. Zatímco se v horách střední Číny (o severu ani nemluvě) bude poutník klepat zimou, vedro v tropických nížinách mu vyrazí duši z těla. Pročež bych neradil k opakování mého cestovního programu, nýbrž bych doporučil jej obrátit: někdy v únoru až nejpozději v březnu Laos a Thajsko, poté Taiwan, až na samý závěr čínské provincie Yünnan a Sičuan. Jakž bych býval sám rád udělal, ale složení party nedovolovalo.

S kým: Dobře sehraná, otužilá a mnoha toulkami světem protažená dvojice, ať manželská nebo kamarádská, jistě představuje ideální složení. Nevyzkoušeného partnera bych do Číny nelákal, třebaže je jinak veselá kopa, kypí zdravím a má sílu jako bejk. Je mnohé v Říši Středu, co zatřese nervy poutníkovými, neotužilá povaha se může zhroutit, a je škoda přijít o dobrého přítele jen kvůli pitomé hádce z nervozity. Totéž a ve zvýšené míře platí o početnějších partách. Kdo partnera nesežene, může se do Číny a okolí vydat sám. Měl by ale nejdřív v nějakém méně náročném prostředí předem vyzkoušet, dovede-li samotu snášet. Jinak není třeba se ničeho zvlášť bát, míra nebezpečí je nižší než ve většině světa, spíš si cestovatel užije všelijakých zdlouhavostí a nedorozumění. Minimální jazyková vybavenost – čímž míním čínštinu, ne tzv. světové jazyky – je z toho důvodu doporučeníhodná.

Co s sebou: jako vždy, co možná nejméně. Kdo se chce zaopatřit na všechny eventuality chystané cesty, bude proklínat den svého zrození, hekaje pod rancem obsahujícím většinou zbytečnosti. I proto bych nevybízel k napodobení mého cestovního programu, nýbrž vybrat si buď hory a chrámy střední Číny, nebo tropický jih. Leda by zájemce také už překročil sedmdesátku a vtíralo se mu truchlivé pomyšlení, že co nestihne nyní, zůstane mu navždy odepřeno.

Zač: Celá oblast od Taiwanu po Laos je vcelku levná, byť i v různých stupních levnosti. Rozhodně se skromný poutník nezruinuje, ba může si dopřávat i o něco přepyšnějšího živobytí, než jak je třeba z jiných končin světa zvyklý: hotelů střední kategorie, taxíků, letů k odlehlejším etapám cesty. Čtyřicet US $ na den a osobu by mělo v jihozápadní Číně stačit, na rozvinutějším východě země o třetinu víc, v Laosu o třetinu méně. Rozumná rezerva pro strejčka Příhodu je ovšem žádoucí. Yilu ping an, šťastnou cestu!

(pokračování)