Duben 2011

Zlatý věk islámské vzdělanosti

Luděk Frýbort

V roce křesťanského letopočtu 642 neboli v 20. roce hidžry dobyla muslimská vojska Alexandrii, poslední baštu byzantské moci v Egyptě. Zbytek země ztratilo konstantinopolské císařství už tři roky předtím v bitvě u Heliopolis, kde čtyři tisíce muslimských bojovníků porazily téměř pětinásobnou byzantskou armádu; už to něco vypovídá o ochablosti křesťanského světa v té době. V témže roce zanikla v bitvě u Nehawendu stejně ochablá říše perských Sasánovců, rovněž pohlcená mnohem slabšími silami islámu. Třetí díl nemuslimského světa, západořímské křesťanství, se nalézal v nejhlubším úpadku a jako politická ani vojenská moc nepadal na váhu. Lze říci, že nastupující islám dosáhl svých ohromujících vítězství i následného územního rozmachu nikoli svou vlastní schopností, ale dějinnou náhodou: okolní svět ležel v rozvratu a nedokázal se jeho nepočetným houfům účinně postavit na odpor. To budiž řečeno, než postoupíme dál.

Traduje se, že když arabští bojovníci obsadili slavnou alexandrijskou knihovnu, vyslal vítězný vojevůdce Amr ibn al-´As k chalífovi posla s dotazem, jak má naložit s tou spoustou nalezených knih. Moudrý vládce mu prý odpověděl takto: „Obsahují-li ty knihy totéž co korán, jsou zbytečné. Obsahují-li něco odlišného, jsou škodlivé. V každém případě spálit.“ Není vůbec jisto, zda se popsaná událost takto odehrála; alexandrijská knihovna se 700 000 svitků shořela z největší části už v roce 48 př. Kr. za Caesarovy invaze do Egypta, o další ránu se jí postarali sami egyptští křesťané r. 391 v rámci náboženských rozmíšek, takže k splnění chalífova rozkazu zbylo muslimskému vojevůdci pravděpodobně jen málo, pakli vůbec něco. Nicméně dokládá tato historka, ať pravá či fiktivní, dosti dobře způsob, jímž islám za času chalífy Umára ibn al-Chattába (634-644) smýšlel o potřebě vzdělanosti.

A jak, abychom se dostali k jádru tohoto článku, o ní víceméně smýšlí dosud. S jedinou výjimkou, o níž bude řeč za chvíli, se po celou dobu své existence omezovala muslimská vzdělanost na výklad koránu a s ním spjaté islámské právo (šaríja), na arabskou gramatiku, nezbytnou k islamizaci podmaněných národů, a na trochu historie, zabývající se rovněž výhradně islámem. Víc toho nebylo. K vědeckým objevům moderní doby nepřispěl islám naprosto ničím, v technických oborech dovede přebírat, co pokládá za užitečné, ale samostatného vývoje schopen není. Ani být nesmí a nemůže; nauka, dle níž Bůh sdělil lidstvu v svaté knize koránu úplnou a definitivní pravdu, na níž už není co doplňovat či zdokonalovat, žádný vývoj nepřipouští. Lze bez přehánění říci, že druhý příklad tak strnulé, neplodné civilizace, jakou založil svým zvěstováním prorok Muhammad, v dějinách neexistuje. Rozpor mezi nárokem na absolutní dokonalost a ubohostí dosažených výsledků je pak příčinou pocitu křivdy a zášti vůči úspěšnějšímu Západu. Jak to, že my, kteří jsme obdařeni pravdou v celé její dokonalosti, zaostáváme za světem nevěřících, ačkoliv by tomu mělo být naopak? Jistě je v tom nějaká lest nebo podvod!

Očekávám, že mi teď vážený čtenář namítne: počkat s tou neplodnou civilizací, nebylo snad nesmírného rozmachu islámské vědy někdy ve staletích devátém až třináctém? Neobjevili a nepřeložili v tom zlatém věku muslimští učenci Evropou už zapomenutého Aristotela a nevynikli úžasnými objevy v oboru astronomie, matematiky a lékařství v době, kdy se naši evropští předkové zapomněli i mýt? Neráčil jste, pane autore, slyšet jména Avicenna a Averrhoes?

Inu, věru že ráčil. Všimněme si však jistých okolností, až dosud jaksi unikajících pozornosti historického bádání. Jak již naznačeno, je zlatý věk islámské vzdělanosti časově omezen: řadu muslimských učenců, kteří se zabývali něčím jiným než hloubáním v koránu, zahajuje počátkem devátého století perský filosof, matematik a astronom Mohamed al-Fazárí, a ukončuje ji Qutb ad-Dín aš-Šírází, fyzik, lékař, astronom a matematik (1236–1311), rovněž Peršan. Do tohoto zhruba třísetletého období spadají všechna slavná jména islámské učenosti, zahrnující zmíněného již polyhistora Avicennu (Abú ´Alí ibn Síná, 980–1038) ze středoasijské Buchary, autora komentářů k Aristotelovi Averrhoese (Abú al-Walíd Muhammad ibn Rušd, 1126–1198) z andaluzské Cordóby, filosofa, lékaře, matematika a muzikologa Alkinda (Ya´qúb ibn Isháq al-Kindí 800–873), Alpharabia (Abú Nasr Muhammad al-Farábí, (870–950), filozofa stejně jako Avicenna středoasijského původu, i mnohé jiné. A nezapomněl bych ani na perského geografa, filosofa, básníka a astronoma Násira Chosrau (1003–1088), jenž je mezi muslimskými učenci svou cestovatelskou vášní tak trochu výjimka; obvykle se islám o svět vně svých hranic příliš nezajímal. A pak najednou dost. Aš-Šírázím muslimská vzdělanost vyprchala a nebylo jí více, nepočítáme-li poněkud smutný konec kdysi kvetoucí perské poezie, jejímž posledním výhonkem byl básník Abd ar-Rahmán Džání (1414–1492). Zemřel – jaká to symbolická shoda – v roce Kolumbova objevení Ameriky, jímž započal bouřlivý vzestup evropského novověku. Na muslimské straně následovalo už jen obvyklé bádání v koránu a spory o to, má-li být základem víry pouze tato svatá kniha, nebo též Muhammadovy výroky, jak se dochovaly v ústním podání. Tento rámec nepřekračuje ani patrně nejsympatičtější z islámských myšlenkových směrů, súfismus, soustřeďující se spíš na mystické spojení člověka s Bohem než na šíření Prorokova poselství výbojem.

Pochybovačnějšího čtenáře napadlo něco možná už teď: proč ta třísetletá perioda, před ní nic, za ní nic? Byla vůbec výrazem vlastní duchovní síly islámu, nebo odrazem vnějších vlivů? Jestli ano, jakých? Ušetřme si prozatím odpověď na tyto otázky a posviťme si na druhou nápadnou, tentokrát geografickou okolnost. V bezpříkladně krátkém čase několika desítiletí založili Muhammadovi nástupci jednu z největších říší v dějinách, sahající od atlantických břehů Maroka a Hispánie na straně západní až k středoasijským pouštím a do povodí Indu na východě. Jejími duchovními centry byla posvátná města Mekka a Medína v západoarabském Hidžázu, centry politickými a sídlem chalífů nejprve syrský Damašek, od r. 749 Bagdád. Člověk by řekl, že v témže zeměpisném rozmezí se musela rozvíjet i vzdělanost, obvykle vázaná na panovnický dvůr a jiná střediska politicko-hospodářské moci. Ale opak je skutečností. V mocenském centru, v Bagdádu, žil a učil jediný z významnějších mužů islámské vzdělanosti, Al-Kindí (Alkindus); všichni ostatní z většího dílu v Persii, z menšího v tehdy muslimské Andalusii a v Maroku. A i ty Peršany spíš nacházíme v Buchaře (Avicenna) a v jiných okrajových částech perské provincie, než v Araby kontrolovaném středu. Co je ještě podivnější, kolébka islámu, Arabský poloostrov, ze sebe nevydala vůbec nic. Jako by islámská vzdělanost politicko-hospodářskou moc nevyhledávala, nýbrž se před ní skrývala. Proč?

Zopakujme si: beduínských bojovníků, kteří se z ničeho nic vyrojili ze západní Arábie, byl hlouček. Měli tak neslýchaný úspěch, protože nenarazili na podstatnější odpor. Na jedné straně byzantské císařství, rozvrácené nástupnickými boji a náboženskými spory, na druhé straně stejně rozvrácená sasánovská Persie. Arabská síla byla dostatečná k vojenskému ovládnutí rozlehlých území bez pána, nestačila však na to, aby jim vtiskla svůj kulturní ráz. Ještě dlouho přežívaly místní jazyky a křesťanství (egyptští koptové, iráčtí chaldejci, libanonští maronité a jiné drobnější církve se ve svých zbytcích zachovaly dodnes), v Persii zoroastrismus. Arabizace ani islamizace nemohly být zpočátku víc než povrchní; vcelku můžeme předpokládat, že ovládnutí lidských duší šlo daleko pozvolněji než šíření moci na úkor zchátralých imperií. A co je pro tuto úvahu nejpodstatnější, pod dosud slabým příkrovem islámu ještě dlouho přežívala starší, antická vzdělanost. Však to známe z vlastní zkušenosti sami: každý ideolog a každý věrozvěst předstírá, že veškeré obyvatelstvo radostně převzalo jeho spásnou víru, jen co se s ní objevil, ale ono to tak honem nejde, aspoň z upřímného přesvědčení ne. Ani starší intelektuální struktury se v tu ránu nerozcházejí; je velmi nepravděpodobný předpoklad, že dobytím Alexandrie a jiných sídel starověké vědy pověsili pozdně antičtí učenci a literáti svou vzdělanost na hřebík a byli nahrazeni jinými, z arabských pouští přišlými. Spíš, jak také sami známe, rádi neradi přijali islám, ozdobili se turbanem a do svých traktátů tu a tam vpletli citát z koránu, aby mohli existovat. S trochou fantazie si můžeme vyvolat představu filosofických akademií, skriptorií, knihoven a studoven, mudrců debatujících o Platónovi a o Aristotelovi, pro lepší krytí v převleku nové ideologie. Ba ne, to nebyl žádný obdivuhodný rozkvět islámského ducha; ten neměl z čeho rozkvétat – kdo tomu nevěří, ať si přečte korán – to byla dohasínající antická kultura někdejších byzantských provincií a zoroastrovské Persie. Ač v úpadku a v přestrojení, obojí bylo pořád ještě vysoce nadřazeno tomu, s čím se přiřítily Muhammadovy válečné hordy.

Antická vzdělanost pak slábla a slábla, dogmatický islám ji dusil, až se po třech stech let vyčerpala a nechala za sebou neplodnou poušť. Všemu byl konec, když se rozlehlé končiny říše chalífů ne na oko a z donucení, ale opravdu islamizovaly. Nepřišel už a nemohl přijít žádný další Avicenna, jen přemílači dávno vymlácené slámy koránu, zrna chudobného, jež bylo a zůstalo jediným příspěvkem islámského ducha k pokladu světové vzdělanosti. Snad by to mohlo být varováním i dnešku: nečiňme si iluzí o duchovní síle islámu. Zakázav si kritiku, skepsi, zvídavost neomezenou příkazy dogmatu a vše ostatní, co je podmínkou vývoje, není v něm za groš tvořivé potence, zato mohutný potenciál destruktivity. Přitom jako by se dějiny chystaly opakovat: jako ve století sedmém, i dnes Západ, rozvrácený tragickou ideologií politické korektnosti, ustupuje nepoměrně slabší a duchovně mělčí síle islámu, až se nezdá být dalek den, kdy přinejmenším v Evropě převládne. Jestli se pak také evropští vědci ozdobí turbany a přemílajíce súry koránu budou po dalších tři sta let ve skrytu pěstovat svou učenost, než ji ustrnule zatuchlá atmosféra islámu umrtví nadobro, ponechme fantazii.