Duben 2011

První oběti za právo sebeurčovací

Franz Choholatý-Gröger

Před 92 lety padly vystřely, které zanechaly na dlažbě sedmi měst s většinovým německým obyvatelstvem 54 účastníků pokojné demonstrace jejich obyvatel k zasedání parlamentu republiky Deutsch–Österreich, za jejíž součást se považovali.

Ve dnech následujících po vyhlášení samostatnosti Československa dochází k proklamaci samostatných německých provincií tvořících součást republiky Deutsch–Österreich: Deutschböhmen (29. X. 1918), Sudetenland (30. X. 1918), okresu Deutschsüdmähren a župy Böhmerwaldgau (tyto se hodlaly připojit k zemím Dolní Rakousy a Horní Rakousy) na základě práva na sebeurčení obsaženého ve Wilsonových 14 bodech. Před československým státem stála otázka: Jsou tyto provincie části této republiky nebo nového samostatného Československa? Bylo jasné, že o jejich osudu bude rozhodnuto vojenskou silou. V duchu knihy Náš stát a světová revoluce bylo nutno zabránit tomu , aby nový stát nebyl nedochůdče. Dne 27. XI. 1918 začala systematická anexe všech těch území, které byly podle Beneše považovány za nezbytné pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Dokončením anexe německých provincií v polovině prosince 1918 byly vytvořené nové poměry a bylo doufáno, že se v budoucnu nepodaří již nikomu je změnit.

Přichází osudový den česko- německých vztahů - 4. březen 1919. Na ten den vyzvaly na popud sociálně demokratické strany “všechny politické strany Sudet” spolu s odbory veřejnost k demonstraci a generální stávce na protest proti znemožnění účasti na volbách do parlamentu Německého Rakouska, jehož zasedání bylo toho dne zahájeno všech. Němci v něm viděli své demokratické zákonodárné zastoupení. Demonstrovali, jak řekl Josef Seliger, vůdce sociálních demokratů, při masové demonstraci 4. III. 1919 v Teplicích "lásku k našemu národu, k naší svobodě a k naším právům nás svedly dnes opět dohromady”. Stávka a demonstrace byly adresovány nejen československému vedení, ale měly také upozornit mezinárodní politickou veřejnost, především mírovou konferenci, na “bezpráví vůči Němcům v českých zemích”. Ve většině převážně německých měst se sešly veliké demonstrace, sociálně demokratičtí vůdci a funkcionáři pronášeli plamenné projevy. “Neslučuje nás nenávist k českému národu, kterému my jeho osvobození přejeme… Chceme vytrvat v našem boji o právo na sebeurčení… Chceme společně s nimi vstoupit do velkého, svobodného socialistického Německa!" (Seliger 4. III. 1919). V sedmi městech otevřelo vojsko palbu do demonstrujícího davu, výsledkem bylo celkem 54 mrtvých, mezi nimi bylo 20 žen, 2 mladiství, 3 děti ve věku 11 – 13 let, a 104 těžce zranění. Většinu mrtvých napočítalo městečko Kadaň (25) a Šternberk(15), mrtví byli v Karlových Varech, Chebu, Hostinném a ve Stříbře.

Ve světovém tisku se sice objevily projevy rozhořčení nad krutostí české správy, zájem byl ale brzy zapomenut. Na mírové konferenci se české delegaci podařilo nótou Beneše z 8. III. 1919 Georgu B. Clemenceau dát vinu za to bolševikům a využít těchto události v agitaci proti Němcům a odvést od těchto událostí pozornost jednajících zástupců mocností. Rozhodující bylo, že se české delegaci podařilo odvést na mírové konferenci pozornost od událostí z 4. III. 1919 a to obratnými taktickými kroky, především nótou obviňující Německé Rakousko z provokací vedoucích k neklidu v Sudetách a ke krveprolití a tím také vyloučit vliv těchto událostí na jednání konference o hranicích Československa. Beneš obratně omezuje svoji argumentaci na tvrzení, že neexistují německy osídlená území, nýbrž pouze smíšená, že Němci nikde nežijí v souvislých osídleních atd.. Když Beneš přednášel 5. II. 1919 osobně Memoire III., bylo patrno, že především anglosaští posluchači jsou znechuceni jeho způsoby. Na první pohled jsou tvrzení tohoto memoranda z velké části nepravdivá nebo zavádějící. Memoranda předložena na konferenci byla před veřejností utajována, až v říjnu 1920 se indiskrecí dostala do tisku (bod. VII. a VIII. Memoire III. nebyl nikdy zveřejněn v české verzi), k velkému pohoršení sudetských Němců, které jim ale nebylo nic platné. Beneš na mírové konferenci sice přislíbil tzv. švýcarský model, ale byl to však jen účinný přesvědčovací prostředek. Česká politika na tyto sliby rychle zapomněla, sudetoněmecká se na ně ale po celou dobu republiky marně odvolávala. Nutno je však podotknout, že delegace USA již 15. I. 1919 sdělila, že nepovažuje otázku Deutschböhmen za vyřešenou a chce ji řešit na mírové konferenci, proto bude nutno provést nové sčítání lidu. Zástupci USA stavějí kladně k otázce referenda a obsazení pohraničních území americkým a britským vojskem. Francouzský velvyslanec ve Vídní Henry Allizé a šéf spojenecké vojenské mise plukovník Alan Cunningham podporují nároky Rennerovy vlády na jižní Moravu a jižní Čechy. Účastníci pařížské konference byli velmi dobře informováni o skutečných poměrech v Československu a především anglosaští posluchači jsou znechuceni jednáním Beneše. Kromě diplomatických dokumentů německých politických zástupců z českých zemí dostalo se delegacím konference řady projevů vůle tohoto obyvatelstva: 105 telegramů německých měst českých zemí americkému prezidentovi žádající právo na sebeurčení a prosící o americkou ochranu německých území ze začátku února 1919.

Poradce americké delegace prof. Dr. A. C. Coolidge hodnotil ve své zprávě z 10. III. 1919 česko - německou situaci takto: “Dnes mezi nimi existuje hluboké nepřátelství a není důvod očekávat, že toto nepřátelství bude v blízké budoucnosti překonáno. Krev, která tekla 4. března, když čeští vojáci v mnoha městech stříleli do německého davu, byla prolita takovým způsobem - ačkoliv ve srovnání s oběťmi, jichž jsme se stali my, je to pouhá kapka - že jen stěží může být odpuštěno. Jestliže minulý listopad existovala snad v německých kruzích jistá ochota z hospodářských důvodů udržet politickou sounáležitost s Čechy, pak dnes prakticky vymizela.” Pokud se týká požadovaných území českou stranou, se ve zprávě uvádí: „Kdyby se Čechům přiznalo celé území , které nárokují, nebyla by to jen nespravedlnost..ale bylo by to i nebezpečné pro budoucnost nového státu, a možná i neblahé." Jeho územní návrh je velmi podoben území z října 1938.

Oba národy měly před sebou ještě dvacetiletou cestou naplněnou hledáním. Čas byl však vinou politiků na obou stranách nevyužit k oboustranné škodě. Zůstaly jen obětí a hluboký pocit viny. V českých zemích působila událost 4. března jako významný krok ke stmelení Němců z různých regionů v jedno “osudové společenství”, k vytvoření národnosti, které se označovalo jako sudetští Němci a jimi obývaná území jako Sudety, Sudetenland. “Březnoví padlí” se stali pro celou dobu republiky symbolem utrpěného a trpěného bezpráví a násilí, tryzny o výročích v řadě měst udržovaly a pěstovaly tyto pocity. Pro uskutečnění politických cílů, pro něž byly uspořádány, nepřinesly ale demonstrace vůbec nic. Staly se pouze projevem naprosté politické bezmoci a zdrojem pocitů ukřivdění, tedy hnutí politicky a sociálně neproduktivních. Jsou nadále mementem arogance státní moci vůči jiné skupině obyvatel, která chce míz stejná práva jako většinová část obyvatel.