Duben 2011

Obnovme pomník slavného českého pomahače Habsburků!

MfD 5. února 2011

Lze se vsadit, že následující otázku zodpoví z tisíce zhruba jeden člověk: Kdo z mužů narozených v jižních Čechách a pokřtěných jménem Jan byl nejúspěšnější vojevůdce? Jako tutový tip se nabízí rodák z Trocnova, který na počátku 14. století porazil počtem i výzbrojí dominující vojska křižáků a mocně ovlivnil osudy zemí Koruny české. Jenomže délkou služby i významem vítězství, která přepsala dějiny celé Evropy, ho v pomyslné knize rekordů překonává muž narozený o víc než čtyři sta let později na zámku Třebnice u Domažlic jakožto Jan Josef Václav Radecký z Radče.

Ačkoli Čech jako poleno, byl po smrti rodičů svěřen do výchovy dědovi, oddanému důstojníku Jeho c. a k. Veličenstva. Tak vyrostl z českého chlapečka polní maršál všech rakouských armád Johann Joseph Wenzel Radetzky von Radetz. Jeho kariéra je plná vrcholů i pádů, počínaje tím, že nebyl pro chatrné zdraví odveden na vojnu, a zdaleka nekonče porážkou Napoleona, jíž dosáhl v roce 1813 u Lipska jakožto náčelník štábu generalissima Schwarzenberga, předka dnešního ministrissima zahraničí ČR; tím umožnil Bonapartovo vyhoštění na Elbu a Vídeňský kongres.

Později byl jakožto údajně zralý do starého železa dva roky pouhým komandantem pevnosti Olomouc. Neúspěchy následníků v čele rakouských vojsk vedly k novému povýšení, za něž se odvděčil - už dvaaosmdesátiletý! - slavnými vítězstvími u Custozy a Novary. Za ně mu patriot Johann Strauß starší zkomponoval Radetzky Marsch, břeskný pochod, kterým na Nový rok uzavírají koncert přenášený do celého světa Vídenští filharmonici. Když končil vojenskou službu trvající dvaasedmdesát let, učinil mu Franz Josef senzační nabídku - být jako jediný nehabsburk pohřben u kapucínů k Marii Terezii!

Byli to Pražané, kdo se zasloužil o skvělý pomník vytvořený slavnými sochaři Josefem a Emanuelem Maxovými: bronzoví vojáci - ostatně i čeští! - nesou maršála na štítě, jak činily římské legie; patnáct tun kovu dodaly kanóny poražených. Z Malostranského náměstí, které zdobil šedesát let, jej vypudili - naštěstí do lapidária Národního muzea - po roce 1918 čeští horlivci popíchnutí blízko sídlícím velvyslancem Říma, který se chtěl zbavit symbolu italské potupy.

Jihočechův příběh tím nekončí. V roce triumfu dlužil už nesplatitelnou částku Josephu Gottfriedu Pargfriederovi, který nesmírně zbohatl jako c. a k. armádní dodavatel bot, ale v kádrovém posudku měl dvě kardinální chyby: židovskou matku a otce „neznámého vojína“, jímž byl podle jeho tvrzení sám panovník. Jelikož byl u dvora nežádoucí, snažil se tam dostat doslova od lesa: v jednom, nedaleko Vídně, zřídil Heldenberg - Vrch hrdinů. V moravském Blansku odlili z laciného cínu na dvě stě úsporně dutých bust, vedle všech habsburských panovníků také hrdinů italského tažení. Když cílevědomý věřitel Pargfrieder v přilehlé hrobce úspěšně pohřbil jiného dlužníka, maršála Wimpffena, postavil Radeckého před volbu: buď přijme návrh císaře - pak ovšem ihned vyrovná své závazky! - nebo se výměnou za jejich smazání přihlásí na věčné časy do Heldenbergu; šlo o čest, takže vydíraný dal volky nevolky panovníku i Marii Terezii košem. Když měl pak švec oba slavné mrtvé jen pro sebe, obložil jimi jako faraon budoucí místo vlastního odpočinku: pohřbít se dal mezi nimi v brnění, sedě v šikmo položené rakvi.

Na sklonku války vylomili lákavě vyzdobenou hrobku natěšení sovětští vojáčci, ale sedící rytíř je vyděsil tak, že místo plenění prchli. Přivolaní důstojníci kolegiálně rozhodli, aby tu náčelník spojeneckého štábu Rakušanů, Angličanů, Prusů a Rusů z Bitvy národů dál odpočíval v pokoji - tak byl Pargfriederův hřbitov zachráněn pro potomky. Ještě před pár lety na něj bylo možno narazit v lese při sbírání hub, teď už je součástí oploceného areálu s pokladnami, který nabízí turistům nádavkem prehistorické kruhové hroby a muzeum oldtimerů. Nemá-li člověk ideologické brýle, není-li chorobný nacionalista či pacifista, dospívá k názoru, že Johann Joseph Wenzel zůstal současně i Janem Josefem Václavem a jako takový byl i českým vojevůdcem Žižkova formátu: vyhrál klíčovou řež 19. století, když vypracoval úspěšné know-how pro čtvrtmilionovou armádu!

Odkazy vojevůdců jsou začasto „kontroverzní“, ale i Žižka, který je počítán mezi největší Čechy, dal přece pomlátit skoro celou naši gotiku, o mniších a jeptiškách nemluvě. To pochopila už Olomouc, která rok co rok pořádá Oslavy maršála Radeckého jakožto muže, který za svého pobytu mimo jiné zbavil město páchnoucích mokřin. Ostatně není nejlepším doporučením, že pražský pomník vznikl z popudu obyvatel obou jazyků, kteří mohli posoudit jeho oprávněnost spíš než pozdější obrazoborci?

Právem se pražský výtvarník Jan Brabenec, žijící ve Vídni, upsal projektu očistit Radeckého pověst ve vlasti filmovým dokumentem a lobbovat pro návrat pomníku Maxových nebo aspoň věrného odlitku na Malostranské náměstí; patřil by nepochybně k nejkrásnějším v Praze a zahnal konečně pod zem ohyzdné parkoviště, což by trochu vyrovnalo zkázu staroslavné kavárny, která padla za oběť módnímu krasozošklivění.

(MFDNES)