Duben 2011

Náš Klaus

Martin Komárek

Václav Klaus mluví do všeho: od lidové hudby přes víru, Libyi až po důchodovou reformu. Je to jen snaha o to, aby mu byla věnována náležitá pozornost, nebo promyšlený tah? Klaus má šanci, aby i po skončení svého úřadu zůstal ve veřejném životě. Ale je to dobře?

Je ho plno. Nejprve se přihlásí k „národovci a konzervativci“ Bátorovi. Poté prohlásí, že vojenský zásah v Libyi by byl hloupost a že hloupost bylo už bombardování Bělehradu. Hlavně se však vší silou opře do pilíře reforem současné vlády – změny důchodového systému. Jeho spojencem se v tom stává mozek a plátce Věcí veřejných Vít Bárta. Klaus chce, jak tvrdí, zůstat ve veřejném životě i po skončení své prezidentury. Václav Klaus je plný politické energie a vynalézavosti i na prahu sedmdesátky. Jsou to jen výstřely do vzduchu, které mají připoutat pozornost k Hradu? Jsou to jen výsledky čajových debat s poradci Jaklem a Hájkem? Nebo promyšlená dělostřelecká příprava?

Václav Klaus dokáže v politice lavírovat jako nikdo. Po celých dvacet let se ale drží několika idejí. Ne že by je vždy ve své politice prosazoval. Ale určitě věří, že jim věří. První je čistý kapitalismus s minimem státních zásahů. (Tuto svou myšlenku, když vládl, zrazoval nejčastěji.) Druhou je nedůvěra k občanské společnosti a zejména intelektuálům, kteří na ní staví, v čele s Václavem Havlem. Třetí je nechuť k Evropské unii. Čtvrtou představuje jakési až jiráskovské vlastenectví spojené se slavjanofilstvím. Zdá se, že s přibývajícím věkem se toto přesvědčení v Klausovi posiluje. Zdá se mu , že hodnoty, v něž věří, jsou ohroženy intelektuály a médii, kteří ve jménu neuchopitelných idejí zavádějí politickou korektnost. Světovláda médií pak prý činí z každého, kdo má jiný názor, štvance až mučedníka.

Nemálo liberálů (ne, nejde o žádné „levičáky“) považuje zejména Klausovo ztotožnění se s bývalým kandidátem extremistické Národní strany Ladislavem Bátorou za projev politické senility. Nedokáží si jinak vysvětlit, proč se prezident republiky ztrapňuje tím, že prohlásí zpěváka Pavlicu za ničitele lidové hudby a kněze Halíka za Koniáše. A dlouze cituje Bátorovy sice provokativní, ale popletené a okrajové myšlenky. Jenže ve stejnou dobu se objevuje v médiích zpráva, že ve Francii by v prvním kole prezidentských voleb získala největší počet hlasů madame Le Pen, konzervativní nacionalistka. Popularita Bruselu neustále klesá. Byla by sázka na to, že i v Česku může vzniknout nacionalistická strana, sázkou bláznivou? Na konzervativní hodnoty český volič neslyší. Stále živá je však nedůvěra k jiným zemím. Stále živá je obava z toho, že Němci chtějí zpátky majetek ze Sudet. Co udělá s dosud mimořádně kompaktní českou společností větší příliv cizinců, když česká tolerance k odlišnostem romské menšiny je téměř nulová? Spojí-li se konzervatismus s vlastenectvím, obhajobou češství proti nečešství a silným odporem k Unii, nebude zaplněno prázdné místo na politickém trhu? Zvlášť kdyby v čele takové strany stanula silná a respektovaná osobnost?

Klaus má možná charakter, který nesnese všechna etická měřítka. Rozhodně je však nadaný politik. Ostatně on jako první po revoluci pochopil, co politika vlastně je a jak se dělá, když ovládl tehdejší Občanské fórum. K dobrým vlastnostem každého politika patří bojovnost. Kdo rád prohrává, není dobrým politikem. Prezident má bojovnost vyvinutu do krajnosti včetně přesvědčení, že pro vítězství je možné použít všech prostředků, „když se rozhodčí nedívá“. Jako osobní prohru cítí zvláště to, jak se k němu zachovala ODS. Jeho dítě, jeho výtvor, mu za Topolánka dospělo a vydalo se jinou cestou, než po které toužil žárlivý otec. Topolánkovi se už pomstil náležitě. Není současný nápor proti Nečasově důchodové reformě – kromě toho, že to těší uši většiny veřejnosti – dalším krokem, jak si připravit cestu zpátky k občanským demokratům? Ti jsou už dlouho nervózní a rozkolísaní, bojují proti sobě, Petr Nečas je zatím nezkrotil. V takové straně je docela dobře možné usilovat o neformální a později formální vliv. Není vyloučeno, že Klaus začal připravovat velký návrat do funkce čestného předsedy, jíž se teatrálně zřekl. A možná nejen čestného.

K dobrým vlastnostem politika ale patří i to, že nepočítá jen s jednou možností. Vidí jich před sebou celý vějíř a chytí se té, která se zdá být nejnadějnější. Hýčká si však všechny, dokud to jde. Spojenectví s Bártou, který se mu může jevit jako perspektivní hráč, by mohlo být další možností. Jak ukázaly loňské volby, zdejší systém je nestabilní. Za necelé čtyři roky mohou dostat přízeň voličů další nové strany. Nejen TOP 09 a Věci veřejné jako loni. Politici mohou jít do zápasu v nových dresech. A volit se bude poté, co Klausova prezidentura skončí. Jeho podpora či přímo osoba mohou mít v roce 2014 cenu zlata. Pokud většina voličů neusoudí, že se svými výroky zesměšňuje.

(MF DNES)