Duben 2011

V říši nových milionářů

Ondřej Kundra

O Karlu Janečkovi rozhodně nelze říci, že by si žil nějak nad poměry. Do jeho malostranské pracovny ho nevozí luxusní auto s řidičem, na ruce mu nevisí drahé hodinky a na večeře nelétá o víkendu tryskáčem do Londýna nebo Paříže. V kanceláři, do níž většinou ráno chodí pěšky, je k zastižení v džínách a tričku a ani jinak viditelně nevybočuje. Přesto by ho osmdesát procent občanů téhle země automaticky zařadilo do škatulky „lump“, s nímž by si nepodali ruku. Skoro nikdo z přísných soudců ovšem Karla Janečka a lidi mu podobné nezná a nic o nich neví. Odsudek je postavený na jediném: Janeček je boháč a ti si v Česku podle nedávno zveřejněného průzkumu prostě nakradli a nemohou hrát fér. Raději dejme karty na stůl hned od začátku: sportovně vyhlížející pětatřicátník Janeček patří k živočišnému druhu známému pod jménem „dolarový milionář“. Právě tímhle spojením jsou celosvětově označováni lidé, kteří ve volných penězích disponují hotovostí aspoň jednoho milionu dolarů, tedy osmnácti milionů korun, což je uměle nastavená, ale obecně uznaná laťka, od níž lze člověka považovat za „boháče“.

Ve výskytu těchto osob zažívá Česko opravdový rozmach. Jestliže zde v roce 1990 bylo dolarových milionářů sotva několik stovek, dnes jich tu je podle propočtů mezinárodní finanční instituce Capgemini, která každoročně sestavuje jejich žebříček v jednotlivých zemích světa, už třináct tisíc. A i do dalších let ekonomové předpovídají přírůstky. Zatímco ale na Západě přináší bohatství respekt a prestiž, v Česku je to složitější. Když tu čtyři roky po pádu komunistického režimu výzkumné agentury zjistily, že většina lidí považuje velký majetek za ovoce úplatků a zločinu, překvapilo to přitom jen málokoho. Vzhledem k tomu, že ve zlatokopecké fázi budování kapitalismu skutečně velká část podnikatelů ŕ la Viktor Kožený bohatla díky neprůhledným privatizačním obchodům s politiky, dával tenhle pocit celkem logiku. K naprosto stejným datům však teď došla i agentura STEM. Jde-li o boháče, ani po dvaceti letech budování liberálního kapitalismu se veřejné mínění moc nezměnilo. Čtyři pětiny lidí se totiž stále domnívají, že bohatství tu nelze získat legálně. Jsou tedy Karel Janeček a další zdejší dolaroví milionáři prostě zločinci, kterým to prozatím vyšlo?

Aby dnes člověk v kolébce bohatých lidí – ve Spojených státech – vybudoval milionový byznys a vyšvihl se mezi opravdu majetné, nemusí být zrovna génius a už vůbec ne korupčník. Jak ve své knížce Váš soused je milionář – Tajemství amerických milionářů analyzují Thomas Stanley a William Danko, hodně pomůže nebát se riskovat a být extrémně pracovitý. Typický milionář v USA je v civilním životě překvapivě nevybočující jedinec: má jeden automobil a dům, kupuje si boty za čtyřicet dolarů a většinu peněz, které vydělá, opět investuje na rozvoj svého byznysu a vzdělání svých dětí. Téměř polovina majetných lidí pak v USA bohatne ze založení vlastního obchodu a jeho provozování, zbytek buď peníze zdědí, nebo zastávají dobře placené manažerské funkce ve státních či soukromých firmách.

Podobné informace každopádně v Česku chybějí. Na téma bohatých tu nikdy nebyla zpracována jediná studie, takže o životě téhle klíčové společenské skupiny není téměř nic známo. Od toho, jak ke svému bohatství přišla, jak je používá k posílení svého vlivu, až po to, jaké hodnoty vyznává a co ji charakterizuje. „V našem měření jsme se jen ptali na názor veřejnosti, co si o bohatých lidech myslí. Tím, jaké o nich má informace, jsme se nezabývali,“ říká Jitka Uhrová z agentury STEM. „Ten negativní výsledek si vysvětluji tak, že lidé si většinou svůj obraz vytvářejí podle médií. Vzhledem k tomu, že v nich delší dobu převažují případy podezřele zbohatlých, veřejnost si tuhle charakteristiku spojuje s celou skupinou, aniž by hlouběji zkoumala, jestli to tak skutečně je.“

Příběhy podnikatelů-korupčníků se to na stránkách tisku včetně Respektu skutečně týden co týden jen hemží: ať už jde o záhadné a dosud nevysvětlené zbohatnutí někdejšího premiéra Stanislava Grosse, který za podezřelý „prodej“ akcií lidem, jimž v politice svými rozhodnutími pomáhal, získal přes sto milionů korun, nebo nedávné odhalení švýcarské prokuratury, že za privatizací Mostecké uhelné a následnými miliardovými výnosy jejích šéfů v čele s Antonínem Koláčkem byly úplatky. Když letmý pozorovatel společenské scény ještě připočte nedávné zjištění ekonomů, že jen na neprůhledných veřejných zakázkách, z nichž část podnikatelů získává velké příjmy, se tu za poslední čtyři roky rozházelo dvě stě sedmdesát miliard korun, je i pro zarytého optimistu opravdu dost těžké nepropadnout vzteklému pocitu, že co boháč, to korupčník.

Faktem ale je, že takhle jednoduše bohaté Čechy popsat nelze. Vedle neprůhledných kombinátorů ze začátku devadesátých let – většina z nich dnes tvoří první desítku nejbohatších občanů Česka – tu postupně totiž vznikla další skupina, o níž zatím nebylo moc slyšet. Jde o podnikatele mezi třiceti a pětačtyřiceti lety, kteří plynule mluví aspoň jedním světovým jazykem a svůj byznys – rozjetý někdy v druhé polovině devadesátých let – založili na nějakém dobrém nápadu, jejž do té doby buď nikdo neměl, nebo se ho ostatní báli realizovat. „Zatím na to nemáme přesná čísla, ale podle informací z terénu je zřejmé, že tahle druhá generace milionářů roste,“ informuje George Briford, který měl ve společnosti Capgemini na starost zpracování výzkumu právě o zdejších boháčích. „Často jde o lidi, kteří podnikají v IT technologiích, inovacích nebo obchodují na burze. Nejsou tedy nijak závislí na veřejných zakázkách, jež jsou více spjaté s korupcí.“ Právě tenhle fakt jim tak dnes dává svobodu dělat svůj byznys pokud možno čistě.

Zároveň mezi těmito „novými milionáři“ začíná přibývat těch, kdo část výdělku dávají na různé filantropické projekty. „Před několika lety šlo maximálně o jednotlivce ročně, teď se jich už hlásí desítky,“ říká Klára Šplíchalová z Fóra dárců, které nejrůznější dobročinné aktivity v Česku zastřešuje. Většinou přitom jde o projekty zaměřené na podporu kvalitního vzdělání. Právě tímhle tématem, i díky tomu, že mají stále ještě nedospělé děti, dnes řada milionářů dost žije. „Když jsem do televize přijímal lidi, hodně jsme se díval na to, kde studovali, a podle toho jsem se rozhodoval, komu nabídnu místo. Neměl jsem čas zkoumat, jak je kdo schopný. Potřeboval jsem tu informaci hned,“ vysvětluje bývalý šéf Novy Petr Dvořák, jenž patří mezi lidi, kteří tu v soukromé sféře zbohatli na vysokém manažerském platu a prémiích. „Podobně dnes uvažuje řada šéfů firem, a i proto chci, aby moje děti měly co nejlepší školy a tím pádem i startovní pozici.“ Kam konkrétně Dvořák své čtyři děti posílá do školy, nechce z „osobních důvodů“ (jeho rodina si nepřeje medializaci) říci. I on však prý dává část vydělaných peněz na podporu vzdělávání. A rozhodně v tom není jediný. „Díky stipendiu jsem se dostal do USA. Dobrá znalost jazyka a diplom z kvalitní školy mi pak otevíraly dveře k zajímavým zaměstnáním. Něčeho jsem už dosáhl a cítím, že moje postavení mě zavazuje, abych pomohl těm, kteří mají talent, ale už ne prostředky, aby ho využili,“ vysvětluje v úvodu zmiňovaný Karel Janeček, proč před časem založil speciální vzdělávací fond, z nějž platí nadaným vědcům zahraniční granty (vedle toho provozuje i protikorupční fond). Právě Karel Janeček je dnes typickým představitelem nové skupiny milionářů. Vystudoval v zahraničí, mluví plynule anglicky a německy a vybudoval jednu z největších světových firem pro obchodování na světových burzách (sází na to, jak se budou vyvíjet úrokové sazby v různých zemích). Za poslední tři roky takhle vydělal více než miliardu korun a ze startovní pozice, kdy byl sám s několika společníky, dnes dává práci čtyřiceti lidem. „K většímu úspěchu mě vždy posunulo, když jsem se nebál podstoupit riziko,“ odpovídá Janeček na otázku, co je podle něj důležitá vlastnost pro zbohatnutí. Takovým krokem například bylo rozhodnutí opustit dobře placené místo analytika v prestižním zahraničním hedgeovém fondu a ve stejném oboru založit v Česku firmu. Od začátku nového byznysu každopádně Janeček neponechal nic náhodě, v práci, a to i o víkendech, trávil pravidelně dvanáct hodin denně. Většinu času tím, že se pokoušel vymyslet speciální matematický model, díky němuž by mohl nejlépe vystihnout moment pro to nejvhodnější obchodování.

Námaha se mu nakonec vyplatila: dnes jeho firma RSJ dokáže nejrychleji předpovídat, kam se vyplatí investovat, na čemž její majitel pohádkově bohatne. Ale podobně jako ve Spojených státech, ani v Česku nicméně nemusí být člověk zrovna takový „mozek“ jako Janeček, aby přišel k hodně slušnému jmění. „Stále se však musíte snažit být krok napřed. Opak totiž vede k zakrnění a úpadku vašeho byznysu,“ míní Josef Koller, který zbohatl na prodeji automobilových součástek a dnes v branži vede největší firmu v zemi o tisíci zaměstnancích – Auto Kelly. Plánu „být napřed“ se Koller důsledně drží od začátku svého podnikání. Když například řada jeho konkurentů v devadesátých letech nakupovala drahé součástky od západních firem, rozjel se do Asie, protože dostal tip, že by je tam mohl pořídit levněji. Byl to vabank, čeští zákazníci totiž nebyli na zboží z Asie moc zvyklí a Koller tak na něm mohl dost prodělat. „Do poslední chvíle jsem sice nevěděl, zda ta moje sázka do neznáma klapne, ale vyšlo to,“ říká Koller. „Prostě jsem zaplnil mezeru na trhu a překvapil něčím novým, což nakonec zákazníci ocenili.“

V přijímacím salonu honosné secesní vily v rezidenční čtvrti Bubeneč má návštěvník pocit, jako by se tu zastavil čas. Na stěnách visí kolekce starých mincí a na sekretáři pod nimi leží publikace o „noblesních vínech“, zatímco z reproduktorů u stropu se linou jazzové šlágry. Jsme v Prague Business Clubu, místě, kde by se podle jeho webových stránek měli pravidelně scházet bohatí a vlivní lidé, kteří v Česku rozhodují o těch nejdůležitějších věcech od politiky po byznys. Na začátku devadesátých let byl v tomhle směru průkopníkem stále fungující Golem Club hudebníků Martina Kratochvíla a Michaela Kocába, s jejich dalšími aktivitami a změnou životních priorit ale postupně jeho roli převzala právě bubenečská vila bývalého podnikatele v knižním velkoobchodu Luboše Drobíka. Ten po vzoru anglických klubů vytvořil členům skutečně luxusní servis – knihovnu s jídelnou, konferenční sál, semináře a pokoje pro mimopražské návštěvníky. „Na určitém racionálním základě to založené je,“ odpovídá Luboš Drobík zabořený do kožené sedačky se sklenicí červeného vína v ruce na otázku, co si myslí o pocitu veřejnosti, která většinu boháčů hází do škatulky korupčníků. „Rozhodně ale tuhle charakteristiku nelze uplatnit na většinu,“ říká Drobík. Například členy Prague Business Clubu, jichž je dvě stě a mohou být přijati jen na doporučení někoho ze stávajících členů, Drobík vykresluje právě jako lidi, kterým stejně jako jemu vadí vysoká míra korupce, jež deformuje jejich podnikání. Proto se prý v dalších měsících chtějí na tohle téma podrobněji zaměřit, a to ve formě různých diskusí s politiky, na něž hodlají apelovat, aby například konečně přijali přísný zákon zprůhledňující veřejné zakázky. O protikorupčních cílech a ambicích elitního klubu Luboš Drobík dokáže mluvit dlouho a zapáleně. Ticho nastává po otázce, kdo jsou členové jeho elitního klubu a kolik platí roční poplatek. „Dohodli jsme se, že tyhle informace nebudeme poskytovat. Nemáme tu potřebu,“ odpovídá Drobík s tím, že kdyby členové zveřejněním výše příspěvku upozornili na svůj jistě nemalý majetek, mohlo by to k nim údajně přitáhnout pozornost různých zlodějů a vyděračů. Komunikační otevřenost podnikatelů Janečka a Kollera je tak dnes mezi bohatými lidmi stále spíše vzácnou výjimkou. Většina z nich podobně jako lidé z Prague Business Clubu naopak volí pokud možno život v anonymitě. Vysvětlovat to ale pouhým „bezpečnostním“ ohledem nové vrstvě milionářů nesluší a ani to jednoduše nejde.

Ve Spojených státech nebo v západní Evropě totiž přesně takoví lidé totiž často vystupují ve veřejném životě a snaží se ostatní svým příkladem strhnout k podobným výkonům: za všechny jmenujme notoricky známého zakladatele společnosti Microsoft Billa Gatese, finančníka Warrena Buffetta nebo šéfa firmy Apple Steva Jobse. Jejich české protějšky, jako například otec úspěšného internetového portálu Seznam.cz Ivo Lukačovič nebo majitel počítačové firmy Alza Aleš Zaoral, naopak všechny žádosti o rozhovor vytrvale odmítají, aniž by vysvětlili proč.

Jak dlouhodobě ukazují výzkumy veřejného mínění, jen patnáct procent veřejnosti tu oceňuje, když někdo dokáže vybudovat svoji firmu a být úspěšný, a pouze třináct procent touží po tom dosáhnout významného postavení a podat kvůli tomu velký pracovní výkon. Sociologové to interpretují tak, že v části společnosti stále z dob komunismu přežívá rovnostářský pocit, že všichni by měli mít v podstatě stejně, a proto není třeba se moc snažit. Ty, kdo se tomu vzepřou a vybočí z davu, tvrdí znalci veřejných nálad, tak lidé začnou vnímat jako podezřelé jedince, kteří nejsou hodni všeobecného respektu. Jít proti proudu a riskovat tím poškození dobrého jména se proto chce jen málokomu. Zatím. Protože i tady může už brzy dojít k zajímavému zlomu. Řada bohatých lidí z druhé generace milionářů tu totiž během několika let završí patnáctiletý pobyt ve vrcholovém byznysu, což je na Západě přesně ta hranice, kdy se podnikatelé začínají cítit dostatečně profesně i majetkově saturováni, a proto se ohlížejí po dalším smyslu života – často ho přitom nacházejí v seberealizaci ve veřejné sféře nebo politice. Zda svoji pozornost úspěšní milionáři napřou i v Česku právě tímhle směrem, jako to už loni – zatím jako jediný – udělal bývalý majitel bezpečnostní firmy ABL a dnes ministr dopravy Vít Bárta, a jak by to zdejší společnost proměnilo, lze ovšem teď jen velmi obtížně předvídat.

(Respekt, www. respekt.cz)