Duben 2011

Přidušené dobili palicí

Ivan Motýl

Příbuzní a sousedé 231 německých obětí poválečného běsnění z jara 1945 v Ostravě promluvili. V masovém hrobě leží nevinní civilisté, horník či šofér autobusu.

Málokteré dítě v Ludgeřovicích u Ostravy znalo radosti i strasti sousedů jako Ilona Volná. "Táta měl hospodu a já vyrůstala na sále. Všechno mě zajímalo, pořád jsem špicovala uši, co si chlapi vyprávějí," vzpomíná jednaosmdesátiletá Ilona Volná. Ve výčepu poznala také havíře Josefa Mušálka. "Moc hodný člověk. Vždycky říkával, že u nás musí spláchnout ten prach ze šachty," vypráví Volná. Mušálek byl i vzdáleným příbuzným. Zhruba čtrnáct dnů po skončení druhé světové války horník Mušálek náhle zmizel. "Sebrala ho revoluční garda a zavřela v internačním táboře Hanke v Ostravě. Proč ale ti muži odvlekli zrovna obyčejného havíře?" ptá se Volná.

Tehdy v Ludgeřovicích nikdo netušil, že lágru Hanke velí sadisté Heinrich Gloss (masér boxerů) či Emil Martínek (horník), kteří si stanovili zvrácené normy. Denně nechali oběsit, zastřelit, vzájemně se ubít či jinak umučit nejméně deset vězňů. Běsnění českých dozorců podlehlo od 10. května do 13. června 1945 nejméně 231 německých civilistů z Ostravy a okolí. Včetně žen, dvaasedmdesátiletého penzisty i třiadvacetiletého kluka.

Mušálek lágr přežil. "Z tábora se však vrátil jako zlomený člověk. Před každým křížem u cesty se jen vroucně a dlouze modlil," vzpomíná Ilona Volná. Z Mušálkových vyprávění nad pivem i před příbuznými nakonec sestavila mozaiku děsivých zážitků. "V tovární hale, kde Češi drželi několik desítek Němců, se najednou otevřely dveře. A dozorci bez varování zahájili palbu z mašinkvérů. Zemřelo tam strašně lidí, jen Mušálkovi se podařilo schovat za dveřmi."

Ilona Volná netuší, že v Archivu ministerstva vnitra v Kanicích bylo v devadesátých letech nalezeno i Mušálkovo oficiální svědectví o poměrech v lágru z roku 1947. Vyhlazovací praktiky velitelů tábora totiž krátce před únorovým pučem 1948 vyšetřovala speciální komise a Mušálek jí potvrdil, že masakr skutečně přežil jen proto, že se schoval za dveře. Když ho pak dozorci objevili, musel dobíjet postřelené, kteří ještě dýchali. "Já jsem musel ubít cihlou dva lidi. Donutil mě k tomu velitel Martínek s namířenou pistolí," svěřil se Mušálek komisi. Komise zjistila, že ke střelbě ze samopalů proti internovaným nebyl důvod. To jen náčelnictvo lágru zinscenovalo údajné povstání vězňů, které pak komunistický tisk popsal jako vzpouru pod těmito bulvárními titulky: "72 Němců zastřeleno při pokusu o vzpouru" a "Výstraha Němcům: Každý pokus o vzpouru bude bezohledně potlačen!" Popisované vyšetřování speciální komisí skončilo paradoxním zastavením trestního řízení proti Martínkovi, Glossovi i dalším mučitelům. Pro nedostatek důkazů.

Sedmdesátiletá Marie Petrusková z Markvartovic u Ostravy se při vzpomínkách na události z května a června 1945 několikrát rozpláče. Bylo jí sotva pět, když skončila válka a revoluční gardy táhly do Markvartovic "na lov Němců". S pomocí místního udavače Františka Čichoně sestavili samozvaní "partyzáni" seznam čtyřiadvaceti lidí, které odvlekli do Ostravy. "Maminka skončila v lágru Hanke, tatínek musel pochodovat pěšky až do Osvětimi, kde byl zřízen velký internační tábor," vypráví Petrusková. "Zůstala jsem sama, starali se o mě sousedé." Její otec se v očích "revolucionářů" provinil tím, že byl za války v Markvartovicích starostou. "Lidé mi však po válce potvrdili, že otec jako starosta nikomu neublížil. Naopak, snažil se pomáhat," zjistila později Petrusková. "Myslím, že těm gardistům šlo hlavně o náš majetek. Měli jsme koně i hříbě, všechno nám vzali." Když bylo v létě 1945 vyměněno revoluční velení tábora Hanke za řádné jednotky SNB, některé matky malých dětí byly z internace propuštěny. "I moje máma. Později vyprávěla, jak se tam vězni museli vzájemně věšet nebo umlátit k smrti," vypráví Petrusková.

Všechna tato zvěrstva rovněž potvrzuje vyšetřovací spis z roku 1947. "Místo na zemi jsem polil vodou, popravovaný se vysvlékl do naha a lehl si na zem. Drát jsem mu přidržel na hlavě a za ušima. Kůže se mu počala škvařit, avšak smrt to nezpůsobilo. Když přišel k sobě, byl pověšen," popsal jednu z vražd dozorce Heinrich Gloss. Ten spolu s ostatními hlídači organizoval i hromadná znásilňování zajatkyň nebo internované nutil ke společným sexuálním orgiím, zaživa je připravoval o zlaté zuby, lámal jim prsty a žebra, načež je věšel a napůl přidušené sundával z oprátek a dobíjel kladivy.

Citované pamětnice z Ludgeřovic a Markvartovic se podnes hlásí k německé národnosti a sdružují se v německém spolku v Hlučíně (Begegnungszentrum Hultschin). Hlučínsko totiž patřilo pod Německo už v letech 1742 až 1920. Pak byla oblast osmnáct let pod Československem a v letech 1938 až 1945 pod Hitlerem. Tehdy také byli všichni obyvatelé Hlučínska prohlášeni za Němce a muže čekala služba ve wehrmachtu. Hned po válce pak ostravské revoluční gardy považovaly blízké Hlučínsko za "německá dobytá území", kde lze beztrestně zatýkat starousedlíky.

"Gardisty moc nezajímalo, co jsme dělali za války. Oběti si vybírali podle majetku," je přesvědčena Ilona Volná z Ludgeřovic. To byl třeba případ Alberta Hluchnika, který je na seznamu obětí z lágru uveden pod pořadovým číslem 67. "Pan Hluchnik byl stavitelem, bydlel sto metrů od nás a jako jediný v okolí měl automobil," vybavuje si Volná. Umučen byl 12. června 1945.

Rheinharda Mikolajka z Ludgeřovic uvádí seznam obětí pod číslem 127, Jindřicha Pchalka pod číslem 152. "Oba jsem znala. Pan Pchalek byl obyčejný šofér autobusu. To jsme ve vesnici vůbec nechápali, proč zatkli zrovna jeho," podivuje se Volná i tolik let po válce.

Petrusková i Volná s napětím sledovaly nedávnou iniciativu Hanse Mattise z německého spolku pro Těšínsko, který žádal nové prošetření poválečných ostravských vražd. Případně exhumaci hromadných hrobů, které leží v parku Milady Horákové, tedy na dohled krajského úřadu. "Ty mrtvoly vozil z lágru Hanke k hromadným hrobům právě Josef Mušálek. Vyprávěl, že to bylo deset i více obětí za den, ale musel je převážet až tajně za tmy," vzpomíná Ilona Volná na vyprávění souseda Mušálka. Ostravští kriminalisté skutečně loni na podzim případ znova otevřeli a prošli vyšetřovací spis z roku 1947. Poprvé po únoru 1948 pak oficiálně potvrdili masakr, který je ostravskou veřejností i politiky stále necitlivě přehlížen. Vyšetřovatel však zjistil, že všichni z původně obviněných velitelů a dozorců, kteří se podíleli na vraždách 231 civilistů, jsou po smrti. "Z výsledků námi provedených šetření vyplývá, že nikdo z podezřelých už nežije. Policie tedy v současné době nemůže zahájit a vést trestní stíhání podezřelých osob, jelikož jsou naplněny podmínky nepřípustnosti trestního stíhání uvedené v trestním řádu," sdělil kriminalista Luboš Valerián.

Hromadný hrob 231 obětí v ostravském parku Milady Horákové je podnes bez označení. Čůrají na něj psi i hosté blízkého stánku s občerstvením, kam chodí návštěvníci parku na štamprle rumu a na pivo. "Je to ostuda. Udělám všechno proto, aby tam už konečně byla umístěna pamětní deska," slibuje Marie Rončka, předsedkyně Němců z Hlučínska.

(Týden)