Duben 2011

Revanšismus naruby

Jan Šebelka

Redaktor MF DNES sledoval protesty proti uvedení divadelní hry, která pojednává o poválečné popravě Němců. Při manifestaci v Novém Boru dostal z odpůrců dramatu nefalšovaný strach.

Zvenčí se mohou zdát spory o pomník popraveným Němcům v Novém Boru a uvedení hry ústeckého Činoherního studia s názvem 32 hodin mezi psem a vlkem malicherné. Skutečnost je jiná. Událost, která se stala před 65 lety, tedy poprava osmi Němců, u nichž byly údajně nalezeny Československou armádou zbraně, je v Novém Boru živé téma. Strávil jsem ve městě ve středu, kdy byla hra podle stejnojmenné novely místního autora uvedena v Městském divadle, odpoledne a večer. Jaký jsem si z té návštěvy odnesl dojem? Celou noc jsem nespal. Ale nepředbíhejme.

Dějství první: Plány revanšistů

Odpoledne navštívil starostu města brigádní generál Alexander Beer, který bojoval jako velitel tanku se Svobodovou armádou mimo jiné u Sokolova a Charkova. Neuvěřitelně čilý čtyřiadevadesátiletý muž přišel jako místopředseda Československé obce legionářské orodovat za to, aby město pomník odstranilo. Z jeho vyjádření: „Bez zrušení pomníku není míru!“ znělo výhružně. Generál, jenž byl ve válce třikrát raněn, tvrdil, že nejsou antigermanisty, že jejich snahy nejsou proti Němcům namířeny. „Nebudeme ale podporovat revanšismus!“ řekl a mně v hlavě zablikalo: „Plány revanšistů zhatí, naši vepři boubelatí,“ což je hláška z Černých baronů. Slovo revanšisté jsem už dlouho neslyšel. Hodně se používalo v dobách studené války, i na vojně nás jím strašili politruci. Od té doby si pamatuji, že revanšismus je tendence odplácet, hlásání a prosazování odplaty, ideologie a politika odvety hlásající útočnou válku k odčinění porážky. Nešlo mi to nějak dohromady, pomník zastřeleným Němcům mluví spíš o smíření než o odplatě.

Později se do poklidné a věcné diskuse zamíchal spoluautor petice proti pomníku Robert Uksa, jedna hlavních postav všech třech dějství. Zcela mimo ducha debaty útočil na starostu a mával zákonem o pohřebnictví. Debata se stávala nepřehlednou. Mluvilo se ideálech Masaryka, nezákonnosti stavby pomníku, revanšismu a tak. „My nedáme pokoj, dokud nebude pomník pryč,“ slyšel jsem generála před tím, než jsem odešel.

Dějství druhé: Bobotiskovka

Grandhotel Pražák, kde se proti uvedení hry konala tisková konference Suverenity – Bloku Jany Bobošíkové a místní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, pamatuje lepší časy. „Nám nejvíc vadí, že je v knize i v upoutávce na hru uvedeno, že se jedná o skutečné události. To je lež!“ opakoval Josef Doškář, přičemž slůvko lež zaznělo během odpoledne a podvečera mockrát. Jana Bobošíková se ukázala jako profesionální politička. Mluvila krátce, pádně a přesvědčivě, tedy za předpokladu, že jste její fanoušek. „Historická pravda se nesmí zkreslovat. My jsme tady proto, abychom to zastavili,“ řekla mimo jiné. Připomněla, že Činoherní studio v Ústí nad Labem je placeno převážně ze státních peněz, tudíž se z peněz daňových poplatníků oslavují esesáci. Sklidila dlouhotrvající potlesk asi šedesáti přítomných. Jen necelá polovina z nich byla z Boru, což potvrdila obsluha hotelu i místní.

Na bobotiskovce se přihodily dvě události, které je třeba zaznamenat. Za prvé na ni zakázal přístup Josef Doškář zdejší lékařce Lence Šepsové. To jméno si zapamatujme. Druhá mi připomněla filmový týdeník, v němž komunistický prokurátor Urválek hřímá nad skupinou Vlada Klementise. Stejné pocity jsem měl, když Robert Uksa promítl na plátno jakýsi nezřetelný obrázek. Byly na něm dvě postavy v uniformě, za nimiž stáli tři lidé. Dcera po zastřeleném primáři Trägerovi, autor knihy Jan Tichý a třetí jméno jsem zapomněl. „Podívejte se, jak se našim starým legionářům posmívají!“ hřímal urválovsky Uksa nad fotografií pořízenou na semináři Nový Bor 1945, který radnice pořádala v roce 2010.

Dějství třetí: Padla facka, padla na sále

Letošní zima je krutá. Mladíkům, kteří před novoborským divadlem drželi vlajky, to moc nevadilo, neb kolem nich plul oblak alkoholu. „Víte, mladý muži, co máte za vlajku?“ ukazuji na bílo-modrou izraelskou. Mladý muž, cítím pivo a rum, je zřejmě dobře poučen a odpovídá, že se mám zeptat jejich tiskového mluvčího pana Uksy. Podobně mluví i ostatní vlajkonoši. V některých poznávám Romy ze zdejšího domu hrůzy v Nemocniční ulici. Robert Uksa, který zaměstnává ve své továrně asi 400 lidí, to tady zřejmě vše řídí. Ostatně, to mi potvrdili i pracovníci divadla. Hodně lidí odřeklo lístky, protože u něj pracují a bojí se, co by tomu řekl. Na mrazivém vzduchu se střídají řečníci. Bývalý novinář Zdeněk Stehlík, který je autorem knihy Není to jenom boj o kámen, deklamuje hlasitě: „Pan Tichý je lhář a podvodník. Říkám to tady proto, aby na mne podal trestní oznámení!“ Kandidátka na prezidentku Jana Bobošíková stojí se svou suitou pod transparentem: „Nepřipustíme účelové překrucování dějin.“ Kdyby měla vousy, jistě by se pod ně usmívala. Přichází lékařka Lenka Šepsová s manželem. Padne několik slov. Další člen petičního výboru Pavel Danys do ní strčí. V tu chvíli se neudrží její manžel. „Praštil jsem ho, musel jsem se jí zastat. To by udělal každý!“ vysvětluje po chvíli. Dav začne hystericky skandovat a tleskat: „Lidice, Lidice, Lidice!“

V tu chvíli jsem z těch lidí dostal nefalšovaný strach. Chyběly jim už jen bílé podkolenky, kožené kraťasy s laclem. Bylo mi najednou jasné, že jestliže jsem se dnes v Novém Boru setkal s nějakými revanšisty, pak to byli právě tito mírumilovní vlastenci žádající odstranění pomníku smíření. Celou noc jsem potom nespal.

(MFDNES)