Duben 2011

Místo nahoře

Ivana Svobodová

Dnes už je to jeden z nejvlivnějších lidí v zemi, přesto stále ještě dohlédne zpět na to úterý, kdy si večer před první cestou do Prahy k nové kariéře nachystal ve svém rakvickém domku tašku s věcmi a šel si lehnout. Ještě deštník, napadlo ho už v posteli. Červenec roku 1998 byl nevlídný a ve zprávách říkali, že se to hned tak nezlomí. Ale ani s připraveným deštníkem Pavel Suchánek pořád nějak nemohl usnout. Trápila ho obava, jestli to s tou sněmovnou přece jen trochu nepřehnal a zda tam ostatním nebude pro smích. Do této chvíle nikdy nemusel studovat žádné složité materiály, neznal cizí jazyk a politické debaty vedl jen s kamarády. Většinu profesního života strávil jako montér na sloupech vysokého napětí či dispečer podniku Jihomoravská energetika, posledních pár let pak prodával víno a provozoval malou fotogalerii, kterou si otevřel v bývalém břeclavském cukrovaru. Pavel Suchánek byl zkrátka takový normální šestačtyřicetiletý pán z malé obce, jehož charakteristika obvykle zněla: veselý a v kolektivu oblíbený. Jenže bude to stačit v práci, kde má odborně a navíc veřejně ovlivňovat životy deseti milionů lidí? „Prostě to zvládnu a v žádném případě si nesmím udělat ostudu,“ zatnul se v předvečer poslaneckého slibu a nakonec usnul.

O třináct let později zachytí veřejnost jihomoravského poslance Suchánka v situaci, z níž lze vyčíst, že se mu podařilo vyšplhat na společenském žebříčku hodně vysoko. Lehce opálený chlapík v ležérním letním saku vystupuje vprostřed února z letadla na ruzyňském letišti a společnost mu dělají vlivná esa zdejší ekonomické smetánky. Šestičlenná skupinka významných bossů a lobbistů se právě vrací z Dubaje, kam si všichni zaletěli na partičku golfu. „Jsem normální člověk s jednou dírou v zadku, a tak si snad můžu dovolit jet na čtyři dny hrát do tepla,“ říká suverénně poslanec Suchánek médiím zaskočeným mimo jiné i z toho, že celý výlet platil sám poslanec půlmilionem v hotovosti. Jistotu o tom, kdo vlastně dubajskou zábavu financoval a zda nešlo o projev klientelismu, zřejmě nikdy nezískáme, zato se nám na ruzyňském letišti nasvítila jedna pozoruhodná politická kariéra. Pavel Suchánek je dnes jedním z nejvýznamnějších poslanců sněmovny, na nějž lobbisté a zájmové skupiny stojí frontu. Ale i když má jako předseda rozpočtového výboru zásadní vliv na každý zákon týkající se veřejných financí a rukama mu papírově prochází přes bilion korun ze státní kasy, veřejné povědomí o jeho názorech a postojích je dnes na stejném bodu mrazu jako v ten pošmourný večer, kdy se pod tíhou nové životní výzvy nervózně převaloval v rakvické posteli.

Pan Suchánek se do veřejného života v jihomoravských Rakvicích zapojil hned po listopadové revoluci. Angažoval se v Občanském fóru a později stál mezi zakladateli Občanské demokratické strany. Místní pamětníci ho popisují jako nepříliš intelektuálně zdatného člověka, který však oplýval srdečností a zlehka navazoval řeč s kýmkoli a na jakékoli téma. Velký svět v Praze jej však trochu děsil; jak sám přiznává, v roce 1998 svým znalostem a politickým schopnostem nevěřil natolik, aby se do parlamentu vydal sebevědomě. Zákonodárce si představoval jako extrémně chytré a pracovité lidi a bál se, že na něj budou pohlížet úkosem. „Byl jsem kluk z vesnice. První dva roky ve sněmovně jsem se rozhlížel jako blbec a vůbec jsem nevěděl, co se to kolem děje a co mám dělat,“ vzpomíná poslanec. Proč se tedy na politickou dráhu vlastně vydal a jaké ideje chtěl do sněmovny vnést? „Bavila mě práce s lidmi a chtěl jsem napomoci tomu, aby se lidi měli líp. A každý chlap je ješitný, bral jsem to jako výzvu,“ říká Suchánek. Odpovědnost za svůj veřejný start přitom nechává vesměs na lidech okolo: když ho v místní ODS kolegové oslovili a nabídli mu kandidaturu za Břeclavsko, tak prý snad věděli, co dělají. On zase na oplátku nabízel straně svou radostnou povahu, komunikativnost, chuť učit se a tím vším zapůsobit v kampani na voliče.

Nejistý a nesebevědomý Suchánek napřed skončil v evropském výboru sněmovny – bezvýznamném spolku, kde se řešila Evropa, a nikoli „skutečná“ – česká – moc. Proto se do něj nikdo nehrnul a ani Suchánka ta práce, jak říká, „vůbec neuspokojovala“. Tápání nevýrazného delegáta, mimochodem velkého zastánce tehdejší opoziční smlouvy, se táhlo celé první volební období: za čtyři roky byla jeho jediným delším názorovým proslovem řeč odsuzující stávku redaktorů v době krize v České televizi. V podstatě neviditelným zůstal celých třináct let své dosavadní poslanecké kariéry, ale nervozita z něj časem spadla. Všiml si totiž, že takových „obyčejných“ lidí jako on tam pracuje víc. „Zjistil jsem, že ve sněmovně nejsou jen chytří a pracovití lidé, ale i hloupí a líní, normální vzorek společnosti. Tak jsem se uklidnil.“ A také se rozhodl, že na sobě začne pracovat a doplní si vzdělání, kdyby nic, tak prý kvůli angličtině. Přihlásil se na obor marketingu na Vysoké škole hotelové v Praze a tam, jak říká, konečně našel to, co hledal: na přednáškách o makroekonomice a mikroekonomice pochopil, že tohle by ho mohlo v životě bavit.

Letitou politickou pozici Pavla Suchánka dobře vykresluje příhoda, kterou pod podmínkou anonymity vypráví dnes už významný politik ODS. Na stranickém fóru se s ním jednou střetl nad jakýmsi problémem a pak si složitě zjišťoval, kdo ten chlap vlastně byl: kolegové jen stěží hledali v paměti jméno „toho našeho poslance“. V prvním období ho znali především jako sportovce, který po vstupu do sněmovny začal hrát tenis a později i golf, účastnil se parlamentních utkání a začal pořádat stranické tenisové turnaje. Viditelný zlom v kariéře Pavla Suchánka nastal v roce 2004, za vlády sociální demokracie, když se úmrtím jednoho člena za ODS uvolnilo místo v atraktivním rozpočtovém výboru a Pavel Suchánek se o něj přihlásil. Jak a čím mezi ostatními členy klubu ODS tento navenek stěží postřehnutelný zákonodárce uspěl, už dnes nelze objektivně vystopovat. Tehdejší kolegové ho líčí jako zábavného a milého člověka, který si je časem získal svou přímostí a ambicí růst, a navíc už měl v té době za zády vlivného harcovníka antukových kurtů, místopředsedu sněmovny Ivana Langra. Sám Suchánek je přesvědčen, že mu k vysněnému místu pomohly jeho osobní vlastnosti. „Jsem houževnatý a držím slovo, to je věc, která dělá chlapa,“ tvrdí. „Když slíbím, že někoho znám a někam ho dovedu, tak to udělám. Když slíbím, že dám podporu nějaké podobě zákona, dám ji. To vždy samozřejmě s ohledem na zájmy občanů, nepodpořil bych něco, co nepovažuji za správné.“ Předseda jihomoravské ODS Jiří Kadrnka, který zná kariéru Pavla Suchánka od počátku, potvrzuje poslancovu pověst férového a přímého muže. „Když bojuje, tak s otevřeným hledím. Navíc má zvláštní dar vybudovat si z nuly dobrou vztahovou síť. Snažil se být v ODS vždy součástí party, která má navrch,“ říká. A Pavel Suchánek takové hodnocení neodmítá. „Je to snad špatně? Neměl jsem a nemám problém s žádným předsedou, jsem vždy loajální a považuji to za správné.“ Od chvíle, kdy se schopný vyjednavač dostal do výboru rozhodujícího o penězích, šla už jeho cesta ve strukturách sněmovny i ve společnosti vlivných hráčů obklopujících politiky jen nahoru. Pomáhal ostatním poslancům „porcovat medvěda“ a posílat z rozpočtu milionové dárky na často kontroverzní či zbytečné projekty v jejich volebních okrscích a získal tím jejich vděk. Aniž se u řečnického pultu někdy nějak výrazně projevil, po dalších volbách v roce 2006 jej ODS poslala do funkce místopředsedy výboru a minulý rok už zasedl v jeho čele.

Pavel Suchánek byl od dětství velký sportovec, do patnácti let závodně plaval, pak hrál basketbal. A sport lemoval i jeho cestu z bezejmenného politika v muže, o němž se ví. Po vstupu na sněmovní půdu si vybral populární tenis a později vyrazil i na green. „Začal jsem s tenisem ve svých sedmačtyřiceti letech a v jednapadesáti s golfem, je to skvělá relaxace,“ říká devětapadesátiletý politik. Ve sportovním oděvu se seznámil někdy kolem roku 2004 i s členem v úvodu zmíněné „dubajské“ skupinky, šéfem ČEZ Martinem Romanem. „Potkal jsem ho v Karlových Varech, tamní golfové hřiště mám nejraději. Když se dostanete na určitou úroveň, přijdete s takovými lidmi nutně do kontaktu,“ vysvětluje Suchánek. Že by se jeho vliv ve sněmovně mohl někdy golfovému parťákovi a manažerovi polostátního kolosu hodit, striktně popírá – není prý v čem. Už v roce 2005 se ale ukázalo, že to tak docela pravda být nemusí. Tehdy manažerům firem s volně obchodovatelnými akciemi hrozilo, že budou muset ze zákona zveřejnit své roční odměny po osobách, nikoli jen balík pro celé představenstvo a dozorčí radu, a v parlamentu proti tomu nejvíce lobboval právě ČEZ. Pavel Suchánek na poslední chvíli prosadil ve sněmovně přílepek k zákonu o Fondu národního majetku, který tuto povinnost zrušil, a nastartoval tím nebývale rychlé legislativní dění zavánějící širokou zákulisní dohodou – ještě odpoledne po schválení Senátem odvezl parlamentní úředník nový zákon prezidentovi, který jej obratem podepsal během cesty po Moravě, další den ho vytiskla tiskárna a bylo po zveřejňování. „To ale s mou známostí s Martinem Romanem vůbec nesouvisí,“ tvrdí Suchánek. „To jen vyjádřilo můj osobní postoj. Ve světě, kde vás Ukrajinec klidně zabije za dvacet tisíc, je rizikové takhle odhalovat platy manažerů.“

Člověk sedící s Pavlem Suchánkem u jednoho stolu musí dát za pravdu lidem, kteří o něm mluví jako o příjemném, nevtíravě bodrém člověku. Přísný abstinent ochotně odpovídá nad talířem s noky na otázky, řeč prokládá historkami, jak v dětství zpíval v rozhlase s Laďkou Kozderkovou a na vojně v bigbítové skupině, jak je už 38 let šťastně ženat a jak si nedávno zateplil pořád ten stejný rakvický domek postavený v 70. letech. Se svou sněmovní kariérou je teď zjevně spokojen – každé pondělí večer z Rakvic do Prahy, v pátek po obědě zpátky, na cestu mu hraje z cédečka oblíbená kapela AC/DC nebo Led Zeppelin. Přes týden schůze a schůzky, jenže jeho práce baví, takže je rád. „Poznal jsem spoustu zajímavých a chytrých lidí,“ říká poslanec, dnes už s titulem magistra, jemuž dělá ekonomického poradce například bývalý děkan Národohospodářské fakulty VŠE Jiří Schwarz. „Strašně si své práce vážím, je to zavazující a snažím se na sobě pořád pracovat.“ Moc, kterou drží v rukou v roli předsedy rozpočtového výboru, označuje za běžnou odbornou práci, v níž se rozhoduje v týmu. Předseda rozpočtového výboru se netají tím, že ve společnosti byznysmenů z podniků závislých na státu (vedle šéfa ČEZ zdolával jamky v Dubaji například i šéf Českých drah Petr Žaluda) se nachází v Česku zcela běžně, a nemá tedy důvod s nimi kout pikle někde v cizině. Je tedy proč se společnou dovolenou znepokojovat?

Členové rozpočtového výboru poskytují podporu nebo zavrhují či problematizují vše, co se nějak týká veřejných peněz a daní, a taková známost může lidem a la Martin Roman přijít vhod, i kdyby – řečeno jejich hantýrkou – „nešlo o aktuální deal“. „Lobbisté potřebují někoho, kdo z hlasování pro jejich věc udělá komoditu na handlovací burze už ve výboru, aby do pléna přišla předjednaná a nebylo na ni tak vidět,“ popisuje svoji negativní zkušenost z parlamentu bývalý poslanec a předseda Strany zelených Ondřej Liška. Současní poslanci se k těmto praktikám nechtějí veřejně vyjadřovat, ale vesměs panuje názor, že mít za přítele předsedu rozpočtového výboru je dobrá věc – ve sněmovní hierarchii platí za nejvýše postavenou autoritu, která má vliv i na vyjednávání týkající se jiných než rozpočtových věcí. Jednoznačnou odpověď na otázku, zda má v sobě cesta na dubajský golfový trávník zakódováno nebezpečí, však dává nekontrolovatelný původ peněz, které podle krkolomné legendy vybral Suchánek od ostatních a jeho asistent je pak běžel položit na přepážku letecké společnosti Emirates. „Jsem sdílný a otevřený, ale ukazovat veřejnosti výpisy z účtu je za hranicí, za niž chci jít,“ říká poslanec Suchánek na žádost, ať podá důkaz, že si cestu i hotel platil sám. Občanská demokratická strana se s jeho vysvětlením spokojila. Premiér Nečas se k případu vyjádřil nejprve kriticky, poslanecký klub ODS pak ale přijal Suchánkovo prohlášení, že si všechno platil ze svého, a doklady už po něm občanští demokraté vidět nechtěli. Protože, jak řekl premiér, „šlo přece o jeho soukromou cestu“.

(Respekt, www.respekt.cz)