Duben 2011

Jedinec míní, realita mění

Otto Ulč

Jakožto oběti přibývající kletby globálního oteplování, takto nám prezentováno mysliteli ekology, Albertem Gorem, dokonce ověnčeným Nobelovou cenou, zima nám ale stále přibývá. Proč tedy z ní neuniknout, pryč, pryč od hanebně frigidních končin v příliš intimním sousedství Kanady, se vším její hrozící arktickou nepřízní. Takže od omrzlin k slunci, pomerančům, využít všelijakých pozvání z Kalifornie a Arizony.

Pak tedy od teorie k praxi: z našeho maličkého Binghamtonu nic přímo k Pacifiku nelétá, nutno via Washington, na letiště nesoucí jméno Johna Fostera Dullese, válečného štváče z dávné doby Eisenhowerova prezidentování. Novostavba značná, s příležitostí snadného zabloudění, únavného pátrání po správném směru, vlézt do správné podzemní soupravy bez řidiče, vystoupit na tom kterém terminálu a pak dál putovat. Takže rozhodnuto: poslední čtvrtek v měsíci lednu odpelášit z klimatické mizérie. Na našem lokálním letišťátku čekáme a ničeho se nedočkáme. Živly zkázonosně zasáhly, Washinghton paralyzován čerstvou dávkou sněhu, metropole beznadějně nedosažitelná. V pátek nadále nemožno,. takže teprve v sobotu se cosi s námi zvedlo a kýženého cíle dosáhlo s dostatečným zpožděním, abychom zmeškali spojení přes kontinent. Naštěstí, po několika hodinách čekání a sebelitování, se nám podařilo vtěsnat se na palubu příštího letu . Čtyři a půl hodiny letu čili maličkost.

Očekávat nás bude našinec, s nímž jsme se seznámili na měsíc trvající plavbě v Pacifiku, po stopách druhé světové války. Krajan spíš moravský než český, dokonce Valach z Valašského Meziříčí, generace posrpnová. Inženýr, založil vlastní, náramně prosperující firmu, vyrábějící ultraprecizní součástky, vybavení pro zákazníky nahlížející do kosmu. Firmu včas prodal, věnuje se svým radovánkám, svět již důkladně prošmejdil. Oženil se s rozkošným stvořením – Filipínkou jménem Milagros, z níž udělal Růženu, aniž překřtěná něco namítala. Je nám oznámeno, že v dáli západním směrem míjíme pouštní Nevadu a někde tam bliká neřestné Las Vegas. A že tedy brzo dorazíme k našemu cíli, Los Angeles - metropolis, megalopolis, rozcouráno do vzdálenosti od Prahy do Rozvadova.

Sláva, tak jsme přece jen dorazili. Valašský spolucestovatel z naší pacifické plavby nás očekával, v mercedesu jsme odsvištěli k jeho rezidenci k oblasti Rancho Palos Verdes, už dost na jižním konci L.A. Choť Milagros-Růžena nám poskytla několikrát zpožděnou večeři, notně jsme pak popíjeli a na balkoně se snažím rozkoukat do nokturnálního temna. Tadyhle vlevo k zahlédnutí mořský břeh, Santa Monica v dáli, před námi pohoří ještě dál, po rozbřesku tuhle nádheru pořádně uvidíme. Ráno projížďka okolím, podél břehu, hele, tadyhle Donald Trump, exmanžel našinkyně zbudoval luxusní golfové prostrory - od těch a zejména od jejich uživatelů vzdalme se značně.

Poněvadž jsme přijeli s víc než dvoudenním zpožděním, nevyhnutelnou se stala eliminace řady plánovaných setkání. Což ale nebyl případ slíbené přednášky – či spíš neformálního povídání pro místní odbočku SVU (Společnosti pro vědy a umění). Potřebné prostory dal k dispozici generální konzulát České republiky, adresa 10990 Willshire Blvd., Suite 1100 čili na tamějším jedenáctém poschodí.

Vychrlím chválu dosažených změn k tuze lepšímu, v porovnání s dobou dřívější, když za normalizace sebevědomé, arogantní kádry zacházely s veřejností jako s obtížným hmyzem a jí to na vědomí náležitě dávaly. Však kritéria kvalifikace na tak náramné, záviděníhodné funkce diktovala doba řízného třídního boje, s všelijakými bizarními výsledky. V paměti mi dosud uvízla pozoruhodnost z padesátých let, totiž odeslání diplomata reprezentovat ČSSR v Uruguayi: dotyčný nejenže neznal žádný cizí jazyk, ale on neovládal ani svou mateřštinu češtinu – zoufale totiž koktal. Ovšem kádr, stoprocentně spolehlivý soudruh.

Nás tam přivítal zástupce generálního konzula - pohledný, elegantní mladík - a dal se do řeči s mou rodinou na téma společného zájmu a činil tak čínsky. V Číně už v diplomatické službě absolvoval několik roků. Ve funkci nového generálního konzula se představil příslušník rovněž mladé generace, jež si už užila pramálo slastí s pionýrským šátkem kolem krčku. Studoval v New Yorku na Kolumbijské univerzitě, věnoval se filmu, pedagogem mu tam český byl režisér Jasný. Několik tuctů zájemců se dostavilo, každá židle obsazena, přečetl jsem pár snad zajímavých ukázek z právě dopsané knížky o českých exulantech velikánech a malikánech, dost se pak debatovalo, zvlášť mě potěšily zmínky o stále přetrvávajících praktikách, absurditách, například v indickém Ahmanabádu, v tomtéž hotelu, o němž se zmiňuji v knížce Náš člověk v Indii. Jiná posluchačka mě potěšila zmínkou o své matce v Děčíně, pamatující se na mnou zmíněnou rozkošnost z Nové Guineje, kde jednooký farmář německého původu, občas odjíždějící do městyse, a ve snaze přimět své domorodé zaměstnance, aby zcela nezaháleli, na pole přinesl židli, vyňal skleněné oko a se slovy Mi lukim – Já se na vás dívám v Pidgin English - odjel, se zárukou že pod takovým dozorem pracovní morálka nepoleví. Což se úspěšně dařilo až do okamžiku, než jeden z vynalézavějších tvorů problém vyřešil, pánovo skleněné oko na židli přikryl kloboukem a okamžitě započala celodenní siesta. Po programu trocha popíjení, kvalitní kalifornské bílé víno, povídání o všem možném, vyměňování vizitek. Jedna dáma s doktorátem pracuje v prestižní Jet Propulsion Laboratory, California Institute of Technology. V jaké funkci by asi fungovala v českém domácím prostředí?

Z Rancho Palos Verdes od rodáka z Valašského Meziřící ke generálnímu konzulátu na jedenáctém poschodí je vzdálenost odhadem porovnatelná k trase z Prahy do Berouna a možná že až do Rokycan. Tak značnému vandrování tam a zpět jsme zabránili přesídlením do blízké enklávy Brentwood, původní též adresy neodsouzeného vrahouna O. J. Simpsona (momentálně dlouhodobě dlícího ve zdaleka míň luxusních prostorách nevadského kriminálu), tzv. gated community s bránami přes cestu, otevírá se jen tamějším rezidentům a jejich hostům, jejichž totožnost si strážci telefonem ověřují. Pozval nás kamarád z mládí čili prakticky již z pravěku, nota bene Plzeňan. Vskutku unikátní osud. Snad sedm let, rok co rok, se snažil dostat na medicínu a vždy byl odmítnut z kádrových důvodů. Nicméně vydržel, nevzdával se, až tedy přece jen byl přijat , vystudoval (za dělnické peníze, ovšem) a po promoci při první příležitosti z rodné končiny zmizel. V Americe se náramně prosadil jako odborník průkopník, mezinárodně natolik proslulý , že si v době již chřadnoucího bolševika troufl beztrestně přijet do rodného města. Tam před úřadovnou oněch soudruhů, kteří tolik roků se snažili zabránit rozvinutí jeho talentu, zaparkoval se svým luxusním, v Itálii u výrobce čerstvě zakoupeným automobilem ferrari, pořádně tehdejší mocipány namíchnout skutečností, že vzdor jejich značnému úsilí se jim přece jen nepodařilo zničit mu život. Doma v garáži má vehiklů půl tuctu, včetně stříbrného rolls-royce. Takové arogantní provokace!

Teď, když se v Brentwoodu zbavili O.J. Simpsona, ptám se kamaráda na jeho současné sousedy. Dozvídám se, že hned vedle přes ulici se usídlila britská hollywoodská diva Kate Winslet (Titanic). A na kopci ve výši vznikl unikát nedávného data – tzv. Getty Center, o nějž se zasloužil mecenáš J. Paul Getty, původním povoláním „olejář“ (oilman). Takový projekt je uskutečnitelný buď jen v diktaturách, nebo v případě demokracií pouze z privátních zdrojů, soukromé iniciativy. Proti něčemu takovému, financovanému z veřejných peněz, by se daňoví poplatníci právem vzbouřili, takové extravagance promptně smetli se stolu. Jenže Getty se rozhodl utratit 1,3 miliardy dolarů svých peněz. Brány se otevřely v roce 1997, ročně tam přijde 1,3 milionu zájemců, je to jedno z nejvíc navštěvovaných muzeí, kulturních center v USA. A vše je gratis – zdarma, vstupné nulové. Denní výlohy provozu – odhadem 80 000 dolarů.

Přivezla a vysadila nás lékařova manželka Jiřina. Poněvadž je tam doma v nejbližším sousedství, brnkneme jí, až se nabažíme, dostatečně pokocháme, a ona nás vyzvedne. K parkování je tam k dispozici podzemní prostor o sedmi poschodích-podlažích, pro 1200 vozidel. Nelze tam dojít, dojet, na svah se vyšplhat, musí se extra vláčkem, spíš připomínajícím částečně horizontální výtah, šplhat se do výše 270 metrů. Tři vagony, moderní bezzvučný pohyb, jeden kilometr, pět minut, a dorazíme na campus (10 hektarů), k rotundě s pěti pavilony různým směrem. Příležitost panoramatického pohledu, téměř 180 stupňů, na metropolitní L.A., na neutuchající mravenčí pohyb po I (Interstate) 405 dálnici. Na přivítanou jsou nám rozdávány mapy a denní program - architecture tour, garden tour, mnohé další. Minimálně týden by se tam dal strávit. Vší krása tam v bílém, hlavním tvůrcem architect Richard Meier. O výtvor pozoruhodnosti Central garden se zasloužil Robert Irwin se záměrem „vytvořit zahrady usilující o cíl stát se uměním“.

Do kolika pavilonů za uměním nahlédnout? Skvosty stále přibývají - Gauguin tu, van Gogh onde. Přemnohé se zmešká, čili dobrý důvod se na místo vrátit. V jedné hale, zabývající se písemnými vzácnostmi, jsem postřehl na zdi visící velká zvětšovací skla, celou jich sadu. Zájemci vyzvednou, použijí, vrátí. Pomyslel jsem na pravděpodobnost návratnosti v českých podmínkách. Getty Centrum je komplex o několika údech. Významný je GRI (Getty Research Institute) s knihovnou (téměř milion svazků). Dva miliony fotografii v oboru umění a architektury. Příležitost tam bádat. Poněvadž oblast Los Angeles není jediná, již občas obtěžuje zemětřesení, Getty Centrum je vystavěno způsobem zaručujícím přežití katastrofy až do intenzity 7,5 stupňů na Richterově škále. Rozhlížím se po návštěvnících, odhaduji počet zájemců zahraničních a domorodých tak půl na půl. Hodně cizinců z Asie - Číňané, Japonci, Korejci. Školní mládež v uniformách – zřejmě, nepochybně, školy privátní. Všeho všudy jsem postřehl jen jednu černošskou rodinu.

Jak dlouho potrvá, než mecenášství se rozmůže v naší rodné zemi, kdy se český národ dočká tak štědré iniciativy z privátních zdrojů? Pokud již máme miliardáře a určitě žádné oilmany, nemyslím, že doba natolik pokročila, že by hromadění majetku již přestalo být alfou a omegou smyslu života, že ještě nedošlo ke kýženému posunu hodnot. Velerád bych se ovšem s takovým předpokladem mýlil. Brnkli jsme Jiřině, vyzvedla nás a my odspěchali na letiště, nezmeškat spojení do Arizony.

Předčasně a málo radostně jsme se s Kalifornií rozloučili při vstupu do letadla mířícího do Tucsonu v pouštní Arizoně, s teprve chřadnoucí mediální pozorností národní, ba i mezinárodní. Však tam krvelačný psychopat se strefil do zákonodárkyně Gabrielle Gilfordové, již se mu podařilo vážně zranit, aniž však usmrtit, tak jak bylo osudem půl tuctu nevinných občanů. Letěli jsme k rodinnému setkání tří sourozenců při příležitosti nového čínského roku. Tentokrát rok králíka, nikoliv opice či tygra. A se záměrem při té příležitosti se v průzračném pouštním prostředí slunit, mezi kaktusy si libovat.

Po přistání vyzvedávám brožuru, téměř 200 barevných stran, k orientaci návštěvníků výprodeje nikoliv střelných zbraní, ale drahokamů, všemožného vzácného kamení – velké množství z Madagaskaru, například. Opály nejen australské, stovky prostorů, propagace místních mistrů brusičů. Jsme pokládáni za nákupčí z dálných končin. Nařčení se bráníme, nepatříme k takové čeledi.

Arizona je dost rozlehlý stát: téměř čtyřikrát větší než Česká republika. Členem Unie se stala teprve v roce 1912, poté už přibyly pouze Aljaška a Havaj. (Dalším zájemcům, jako například Grenadě v Karibiku, nebylo naštěstí vyhověno.) Začalo to tam v 16. a 17. století, když přišli konkvistadoři se španělskou vlajkou. Stavěli různá presidia neboli tvrze, v ochraně proti zejména málo přívětivým Apačům. Prozatím oficiálně má obyvatel šest a půl milionů, čili jen něco málo přes polovinu počtu České republiky. Z mexického jihu ale pronikají ilegálové. V minulém roce jich na arizonské hranici pochytali téměř půl milionu. Naprosté většině, odhadované na 80 až 90 procent, se ale přechod podaří, s příslušným negativním dopadem na bezpečnost, kriminalitu, zdravotní a další sociální výdaje. Ilegálové například tvoří téměř třetinu všeho osazenstva ve federálních věznicích.

Zíral jsem z výšin na město k uzoufání rozstrkané. A všude je hanebně daleko. Do nejbližší čínské restaurace jsme to měli 16 kilometrů. Pár doporučení pro případného zájemce, pokud by se obtěžoval do takových končin zavítat: Jejich charakteristickým symbolem je kaktus saguaro, desetimetrový i vícemetrový velikán, dožije se 200 let, kvete v květnu a červnu a Indiáni pojídají jeho plody. Tento unikát je zejména soustředěn ve dvou tamějších národních parcích, s náramnou příležitostí na procházku, na projížďku osmimílovým Cactus Forest Drive a poučit se exponáty ve Visitor Center. To bychom měli přírodu. K nahlédnutí do toho mála tamější historie nejlíp poslouží Mission San Xavier del Bac, kterou založil jezuita jménem Kino. Tam se potkáte s autentickými Indiány a je to i jediné místo, kde si lze vyslechnout kázání v indiánské řeči kmene jménem Tohono O’odham. Příležitost k seznámení s méně dávnou dobou poskytují Old Tucson Studios, vyloženě hollywoodský výrobek. Tamější filmoví mogulové se kdysi (1939) totiž rozhodli vytvořit repliku starého Tucsonu, jak asi vypadal v roce 1860. Divoký Západ, tak jak má být. Tam se pak natočilo přes 300 opusů a rovněž několik televizních seriálů. Návštěvník si tam může užít výtečně inscenované bitky, přestřelky, projet se v pádících dostavnících, pokochat se představením částečně hanbatých šantánů.

Tentokrát jsme zamířili značně za město, do oblasti Oracle, seznámit se s iniciativou, jež stejně jako v případě J. Paul Gettyho a jeho Centra v Los Angeles započala z nápadu texaského olejářského magnáta Ed Basse, který v osmdesátých letech věnoval 150 milionů na uskutečnění prvních kroků, jež by mohly vést ke kolonizaci vesmíru. Jestliže náš svět je Biosféra 1, jeho replika v podobě Biosphere 2 (3,15 akrů) vznikla 30 mil od Tusconu na úpatí pohoří Santa Catalina – impozantní modernistický komplex ze skla a oceli, studijní a výzkumné centrum, s vytvořením perfektní kopie ekosystémů – deštného pralesa, savany, pouště, zemědělského terénu, oceánu s téměř milionem galonů vody. Pět těchto tzv. biomes, největší umělý, uzavřený, stoprocentně izolovaný systém. Permanentní vědecký monitoring chemického složení a přeměny vzduchu, vody, půdy. Nahlédnout do budoucnosti – projekt veleben jako ten nejznamenitější od doby, kdy tehdejší prezident John F. Kennedy vyhlásil rozhodnutí přistát na Měsíci a dobývat kosmos. A v takovém prostředí po dobu dvou roků (Mission 1: od září 1991 do září 1993) izolovaně žilo osm dobrovolníků – jakoby budoucí pionýři kolonisté Měsíce a Marsu. Strávil jsem tam několik hodin, posbíral plno materiálů, aniž bych dovedl úspěšně absorbovat údaje z oborů mně vzdálených. Sledoval jsem instruktážní film, bedlivě naslouchal výtečně informovanému průvodci. Dozvídal se, že se tam získávaly poznatky bez precedentu. Například se nedal předpokládat nedostatek kyslíku způsobený kapacitou betonu, kyslík absorbujícího. Nedostatkem potřebného, předpokládaného slunečního žáru, účastníci ztráceli svou původní barvu pokožky. Nedal se předpokládat negativní dopad El Niňo z jihu a výbuch sopky na Filipínách západním směrem z Pacifiku. Pionýři pozbyli 16 procent své tělesné hmotnosti, jimi vytvořený agricultural system - vlastní banány, papaya, sladké brambory, burské oříšky, rýže, z domácího zvířectva tzv. pygmy goats (trpasličí kozy) z Nigérie, též slepice, byly zdrojem 83 procent jejich veškeré stravy. Divoce fluktující podíl CO2 decimoval včely, potřebné k pollination (opylení). Zkušenosti neznámé a málo vábné, jejichž součástí byla recycled water including human waste. V hermeticky uzavřeném prostoru nesměl být papír, takže ani toaletní papír. Nahlédl jsem do jejich ubytovacích prostorů - moderní, praktické, rozsahem užitečně skromné. Nepřekvapuje, že pionýři nápor takové klaustrofobické existence nedobře snášeli a z původních kolegů, přátel, se stala jen obtížně komunikující individua.

Druhý pionýrský pokus – Mission 2, v roce 1994 vydržel pouhý půl roku. Posléze se na projektu angažovala Kolumbijská univerzita ve vzdáleném New Yorku. Tu ale časem nahradila přece jen bližší University of Arizona, se soustředěním na studium zejména klimatických změn. Rovněž vědci z různých končin světa tam nadále přijíždějí, tucty studentů získávají kredit v oboru environmental studies. Zájemci návštěvníci mají možnost projít prostory oné dosud neuskutečněné budoucnosti, nahlédnout do bytů a kuchyní, kde experimentující biosféřané žili a málo uspěli.

V této souvislosti s klimatickými mystériemi: my jsme přilétli za sluncem a ne abychom se potýkali s nebezpečím omrzlin. Děsný arktický vichr námi cloumal a média oznamovala dosažení rekordu největšího mrazu za posledních sto let: 18 stupňů Fahrenheita, tedy podle Celsia pořádně pod nulou. Nemilé překvapení nejen pro jedince, ale i pro pojišťovny. Tamější obydlí, jakkoli prostorná, luxusní, nejsou vybavena na dopad takového sibiřské pohromy. Na neméně než 800 adresách praskla potrubí, vody se v poušti vyvalily, zatopily koberce, spouště přemnoho. Což byl také náš případ, takto jsme se rozptylovali o novém čínském roku.

Víc než příroda či historie mě zajímá současný člověk. Do Arizony den co den průměrně proniká tisíc ilegálů. Už jich tam mají aspoň půl milionu, notně se podílejících na kriminalitě všemožného druhu. Obyvatelé žijící v pohraniční oblasti, 60 až 80 mil hluboko do vnitrozemí, jsou již léta terorizováni pronikajícími ilegály, aniž se dovolají ochrany. Kradou jim vozidla, vandalizují majetek. Zabijí kohokoliv, kdo by jim přišel do cesty. Každou noc lze slyšet střelbu. Nejen vloupání a vraždy, ale značně časté jsou automobilové karamboly, kdy negramotný chlapík za volantem v ukradeném vehiklu se řítí, způsobí zranění, smrt. Samozřejmě není pojištěn, nikdo si na něm nic nevezme. Ve vězení o něj bude pečovat, krmit ho bude erár a v případě deportace on brzo hupky bude zpět. Výdaje na jejich lékařskou péči a výchovu potomstva již přesahují miliardu dolarů ročně.

Přibývá oprávněných frustrací u většiny obyvatelstva. Jan (nikoliv tedy Jana) Brewer, republikánská guvernérka státu, koncem dubna podepsala zákon (SB 1070) zakazující poskytnout přístřeší ilegálně přítomným cizincům. Současně opravňuje policii, aby v situacích – zejména v dopravě – za předpokladu reasonable suspicion (rozumné, přiměřené podezření) požadovala předložení důkazu totožnosti. Okamžité vypukly očekávané protesty od organizací jako American Civil Liberties Union. Davy zejména těchto převážně či spíš výlučně španělsky mluvících Hispanics zorganizovaly bouře protestů, nejen v Arizoně, kde tvoří jednu třetinu všeho obyvatelstva, ale také ve Washingtonu u schodů Kongresu. Na protestech se rovněž hodně podílejí mravně popuzení, politicky korektní idioti a hollywoodské celebrity, určitě ve svém luxusu ušetření zkušenosti s nepříjemnou arizonskou realitou. Dochází k bojkotu Arizony, trpí turistický průmysl, ač některá ta utrpení dlužno vítat: například v případě tatoo parlors. Se zájmem a oceněním jsem vyslechl video záznam rozhořčeného, divoce barevně tetovaného ilegála, otce osmi dětí, kompletně ovšem žijících z podpory daňových poplatníků, s jeho prohlášením, že on Arizonu opouští a přesune se do Kalifornie, kde se mu dostane respektu, který si zaslouží.

I prezident Obama si pospíšil odmítnout zákonodárnou iniciativu v Arizoně jako misguided (zavádějící). Učinil tak dřív, než guvernérka stačila zákon podepsat a on měl příležitost si ho přečíst. Rovněž přehlédl či vůbec nevěděl o existenci zákona s platností již od roku 1940, pokládajícího za federální trestní čin nemít stále sebou důkaz své totožnosti k předložení (to keep such registration documents with them). Obama pověřuje ministra spravedlnosti (Attorney General) iniciativou zabránit arizonskému zákonu vejít v platnost. Oznamuje svůj záměr prosadit reformu (comprehensive immigration reform), jež by vedla k mohutné amnestii a legalizaci v zemi nezákonně přítomných, v mnoha případech léta či již i desetiletí pobývajících vetřelců.

Se zájmem o reakce domorodců se mi poštěstilo trošku se poznat s tamější českou komunitou, zajímající se nejen o stav věcí ve svém nejbližším okolí. Dostalo se mi pozvání, s příležitostí seznámení, důkladného popovídání, s výsledným nejnáramnějším dojmem. Sobotní odpoledne, sešlo se nás aspoň třicet. Mým hostitelem byl vědec ve farmaceutickém průmyslu, manželka lékařka s privátní praxí a dceruška stvoření rozkošné a bilinguální. Takových andílků tam ve značných prostorách pak pobíhalo několik. Seznámen jsem s dentistou, z lidmi z univerzitního prostředí, tvorové ze současnějších emigračních generací – nejen posrpnové invazní, ale i polistopadové, ponormalizační. Dostavila se ale notná výjimka z takového pravidla: Čech v Americe narozený, s nímž jsem měl mnohé si povědět. Jako příslušník Pattonovy armády totiž v květnu 1945 dorazil do Plzně. Přinesl plno fotografického materiálu, z nichž jako nejpozoruhodnější jsem oceňoval záběry od soudu v Dachau, kde působil jako tlumočník a já měl možnost si prohlížet tváře několika tuctů esesáckých hlídačů a rozradostněn jsem byl zprávou, že jen s dvěma výjimkami všechny tehdy pověsili. S těmito našinci v pouštním , ač v našem případě povětrnostně nespolehlivém až nepříznivém Tucsonu míním setrvat ve vřelém kontaktu.

Tamější suchý vzduch, v němž se nedaří korozi, zcela určitě rozhodl, proč právě tam vytvořit největší shromaždiště letadel. Parkující vzdušní oři nerezaví, méně stárnou, snáze je v případě potřeby dát znovu do provozu. A to na mne v Arizoně snad udělalo ještě větší dojem než mohutný Grand Canyon. S obdivem a respektem jsem nahlížel na prostor označený písmeny AMARC (Aerospace Maintenance and Regeneration Center), 2 600 akrů, na nich přes 5000 letadel, od skrovných typů Cessna A-37 (attack-fighter bomber) po mohutné B-52 Stratofortress bombardéry. Vedle na letecké základně Davis Montham Air Force Base parkují obří C5-B Galaxy, do jejichž útrob by se vešel celičký ÚV KSČ.

Pima Air and Space Museum (Pima je jméno jak indiánského kmene, tak tamějšího okresu) si zaslouží několik hodin důkladné pozornosti. Přemnohé lze spatřit jak ve čtyřech hangárech, tak ve volném prostoru. Exponáty pod střechou začínají chronologicky, od bratří Wrightů, s kopií jejich nejpůvodnějšího vynálezu, který se vznesl na pár vteřin . Z hangárů se pak vykročilo do otevřeného prostoru, kde jsem napočítal 162 různých typů včetně 5 migů, 8 bombardérů, 15 helikoptér a 24 stíhaček. Všechno to množství se nedalo absorbovat. Mocně na mne zapůsobil štíhlý, dlouhý Lockheed SR-71 Blackbird, jehož zrod si vynutilo fiasko špionážního U-2 po sestřelení nad Uralem. Tento SR-71 se stal nejrychlejším letadlem na světě, schopným se pohybovat v těch největších výškách (80.000 stop). Řítí se rychlostí Mach 3, let z pacifického k atlantickému břehu Ameriky zvládnut za 68 minut a 18 sekund. Tak velký výběr jsme tam měli, ale marně jsem se rozhlížel po Stealth Fighter F-117A ve tvaru hrozivého černého trojúhelníku nepostřehnutelného radarem, navíc vybaveného schopností onoho precision bombing. To nejnáramnější, co prozatím máme. Novinka tam tedy nebyla – při vyloučení malé pravděpodobnosti, že ji nevidí nejen radar, ale ani lidské oko.

Arizona se stala centrem astronomického bádání také díky svým meteorologickým podmínkám. Jižním směrem, nedaleko mexické hranice, lze nahlédnout do vesmíru na Kitt Peak National Observatory, údajně největší hvězdárně na světě, s mamutími, mnohametrovými teleskopy. Po několikaletém vyhodnocování nejvhodnějšího terénu, mezi 150 pohořími v zemi byla vybrána právě tato končina, celkem 200 akrů (pronajatých od onoho indiánského kmene Tohono O’odham, majitele rezervace o úctyhodném rozsahu tří milionů akrů). Návštěvníci jsou vítáni, mohou přístroji nahlížet do velikánských vzdáleností. Velice jsem měl zájem zajet tam do výšin, 7 000 stop, tak věru bylo plánováno. Ale i bez prasklého potrubí a mokvajících koberců, my zimou postižení bychom nebyli jeli: jestliže v nížinám jsme mrzli, tam u teleskopů bychom se byli třásli ještě důkladněji – o 30 stupňů víc mrazu.

Návrat do našeho původního frigidního světa na opačném konci kontinentu. Podařilo se přistát v notné chumelenici. Což nebyl případ našeho kufru. Cestou se někde zatoulal, k závěrečnému potvrzení premisy, že jedinec míní a realita mění.