Duben 2011

Od věšení vlastního tatínka k politickému azylu

Otto Ulč

Na Kolumbijské univerzitě náš populární, leč nepříliš přístupný profesor Zbigniew Brzezinski v přednášce, zrovna se zabývající patologií stalinismu, se zmínil o Pavlíku Morozovovi, poněkud přitroublém vesnickém synkovi na sovětizované Rusi či Ukrajině let třicátých. Jako věrný věřící pionýr udal své rodiče s fatálními ovšem následky, sousedi nevlídně zareagovali a udavače snad připravili o život. Čímž se mu dostalo posmrtného povýšení do pantheonu těch nejsprávnějších modelů bolševických ctností. Vznikly básně, písně, knihy, snad i opera a vhodný balet. Brzezinski se pak zmínil o herostratovské slávě, dosažené Čechem Tomášem Frejkou, jenž se veřejně domáhat popravy vlastního otce a soud mu milerád vyhověl. Globální mediální pozornosti tak dosaženo. Následný profesorův přednes jsem přerušil zvednutím ruky a oznámením, že dotyčného jsem dost dobře osobně znal.

Napřed Frejkův dopis, uveřejněný 25.listopadu 1952 v Rudém právu:

Předsedovi Státního soudu v Praze:

Vážený soudruhu:

Žádám pro svého otce ten nejpřísnější trest – trest smrti. Teprve nyní si uvědomuji, že tento tvor si nezaslouží být zván člověkem, poněvadž postrádá jakékoliv cítění a lidskou důstojnost a stal se tak mým největším a nejzavilejším nepřítelem.

Slibuji, že budu pracovat kdekoliv a vždy jako oddaný komunista. Uvědomuji si, že má nenávist ke všem našim nepřátelům, ke všem těm, kteří se snaží zničit náš stále bohatší a radostnější život, a zejména nenávist vůči mému otci mne bude vždy posilovat v boji za komunistickou budoucnost našeho národa.

Žádám, aby tento dopis byl předložen mému otci a abych, pokud možno, mu jeho obsah mohl sdělit osobně. (Je to česko-anglicko-český překlad. Slova tedy nemohou být všechna přesná, ale za správný smysl sdělení ručím.)

Ludvík Frejka, původním jménem Freund, narozen 1904 v Liberci v německo-židovské rodině, studoval ekonomii v Berlíně, člen německé komunistické strany, pak té československé, pracovník na ÚV KSČ, za války v Anglii, po válce přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta Gottwalda.

Otec Frejka byl oběšen, jak synáček požadoval. Ozvali se pochybovači o autenticitě dopisu a také se říkalo, že mladý Frejka, poté co byl donucen k sepsání dopisu, spáchal sebevraždu. Na podzim 1953 - necelý rok po procesu čtrnácti obviněných protistátního zločineckého centra vedeného Rudolfem Slánským, z nichž jedenáct popraveno 3. prosince 1952 - jsem se s Frejkou setkal na vojně u stejné roty 66. technického praporu v severočeské Bílině. Nikdy se moc ke slovu nehlásil, do manuálního úsilí se nehrnul, vyhledával spíš společnost pár univerzitních absolventů než dělnickou třídu a dobře uměl anglicky. O svém rodinném původu se nezmiňoval a jen náhodou jsem se na velitelství při sortýrování papírů dostal k Frejkově listu, kde u rubriky „otec“ bylo tužkou připsáno „mrtev, popraven jako zrádce.“ Dumal jsem, zda a jak se siroty pozeptat na pravé důvody jeho uvědomělého dopisovatelského činu. Byl-li donucen, určitě bude muset mlčet a pravdu mi neřekne. Nebo udal doopravdy a pak nazaváhá udat zdroj dotazu. Ve své knížce Malá doznání okresního soudce (Sixty-Eight Publishers Toronto. 1974) jsem se o Frejkově záležitosti rozepsal na šesti stranách, jež zde nebudu opakovat. Jen tedy velekrátce: Jeho jsem se přece jen zeptal a on odpověděl, že k napsání té hanebnosti ho nikdo nenutil, v otcovu vinu věřil. (Tehdy jsem měl potíže pochopit, proč se režim tak macešsky zachovat ke svému náramnému propagačnímu nástroji. Kontrarozvědčík Václav Keltner mi to zpřesnil: „Člověče, co myslíš, takovej parchant Frejka, dyť ten neváhat pověsit vlastního tátu! A takovym lidem máme věřit, že nezradí při první příležitosti? Jo, využili jsme ho a pak jsme ho kopli do prdele, poněvadž, hajzl jeden, nic jinýho si nezasloužil.“ Tak pravil dělnický kádr, čímž potvrdil mé pozdější pravidlo správné proporce: mamutí dimenze Frejkovy služby popřela její věrohodnost.)

Ve Frejkově případě nemohu vyloučit eventualitu, že syn psal dopis z otcova popudu, aby si neznemožnil vlastní budoucnost. Možné to je, však tam jsme v kruzích „lidí zvláštního ražení“, že ano. Lidí, kteří s oprátkou na krku ještě stačili provolávat slávu KSČ - jejich věšitelce, a dokonale věrný soudruh André Simone prý dokonce trval na vlastním oběšení. V jinými svědky nepotvrzeném zdroji jsem se dočetl, jak Frejkova matka, kovaná ultrabolševička, při poslední návštěvě v cele smrti svému manželovi odsouzenci spílala, soptila, běsnila, do té míry, že přítomný dozorce se ji snažil uklidnit slovy, že už v příštích okamžicích bude pověšen.

Po naší vojenské službě bránit vlast beze zbraně s použitím lopaty jsem se s Frejkou jen jednou setkal a to v Americe. Když rukopis Malých doznání byl u nakladatele, mi, rovněž jen jednou, telefonoval. Tvrdil mi, že na náš rozhovor, popsaný v původní anglické verzi knihy (The Judge in a Communist State) se nepamatuje a že se vlastně nikdy neudál. Nevyhověl jsem jeho slušné žádosti oněch pár stránek z českého vydání vypustit. Tvrdil, že by mu to dělalo potíže v manželství. Odpověděl jsem mu, že odstraněním zmínky o hanebném dopisu přece nemůže popřít jeho existenci, své autorství, jímž se ve světě tehdy tolik proslavil. Každý z nás nepochybně již slyšel druh obhajoby vraha vlastních rodičů, domáhajícího se přiznání polehčujících okolností s ohledem na skutečnost, že on je teď ubožáček sirotek. Polosirotek Frejka, tolik tehdy slibující vždy do neumdlení bojovat za komunistickou budoucnost svého národa, tuto národnost pozměnil, prý se něj stal americký občan, však kdo by měl mít větší nárok na přiznání politického azylu – komunisté mu přece popravili otce.

Zájemce pátráním v Googlu se ale mezi odkazy na jeho počínání nic o jeho minulosti nedozví. Stal se demografem, odborníkem v oboru populačních záležitostí. Senior Associate of the Population Council, New York (1969-1991), poté Senior Population Expert United Nations, Economic Commission for Europe, Ženeva, Švýcarsko. (1991-1996). Autor mnoha vědeckých statí, knih, mezi nimiž memoáry z doby jeho jinošství určitě nebudou.