Duben 2011

Po apartheidu a fotbalovém šampionátu

Otto Ulč

Poslední zápas odpískán, na čerstvě zbudovaných stadionech utichly vuvuzely, konec jejich ustavičnému imbecilnímu troubení působícímu pocit pobytu v obrovském úlu zešílevších včel, kde by se dalo závidět jen hluchým divákům. V mysli se mi mihnul film Údolí včel Františka Vláčila, geniálního režiséra-alkoholika. Víc aktuální však byla reminiscence na nedávnou minulost – na oblibu kopané u černošského obyvatelstva, zatímco pro bělošskou menšinu rugby byl ten nejsprávnější, nejhodnotnější druh sportovní posedlosti. Teď ale diváci s jakoukoliv pigmentací podporovali svůj tým, vlastenecky fandili celé, nezřídka značně rozhádané Africe, krutě pak zklamáni vyřazením Ghany, posledního zbylého reprezentanta kontinentu v soutěži, v závěrečném dramatu v nastaveném čase při rozstřelu pokutových kopů. Ze zahraničí a zámoří do změněného státu s hodně novým režimem se přijelo podívat půl milionu zájemců.

Do Jižní Afriky jsem prozatím nahlédl čtyřikrát. Jeden ten pobyt byl dost dlouhodobý – a to se svou rasově smíchanou rodinou, tehdy za apartheidu. Tamější rčení, že lze vytáhnout černocha z buše, ale nikoliv naopak, jsem málo chápal, stejně jako slova znalců místní situace, ujišťujících právě dorazivší návštěvníky, že pokud nebudou mít odpovědi na vyřešení všech problémů komplikované země hned první den po příletu, později, až se trošku rozkoukají, už je určitě nenajdou. Se svými zkušenostmi jsem se pak svěřoval v knížce Bez Čedoku po Jižní Africe, vyšla u Škvoreckých v Torontu v roce 1988, rok před kolapsem budovatelů vědecké beztřídní nirvány. Zákon Population Registration Act z roku 1950 rozdělil společnost do čtyř skupin, vyjmenovaných v jejich klesajícím jakostním pořadí: 1. běloši (Europeans); 2. Asiaté/Indové; 3. míšenci (Coloreds); 4. černoši (Bantu). Každá osoba někam patřila, rasová diagnóza uvedena v průkazu totožnosti. V bělošské rodině se narodilo děcko tmavší, kudrnatější a již hrozilo nebezpečí, že zasáhnou byrokratičtí Rassenforscher, věru rassenfušerové, dítě překlasifikují a nebude mu dovoleno chodit do určité školy, pod onu střechu. Došlo tak k mnohým potupnostem, blbostem, tragédiím.

Jakou totožnost by asi přidělili našemu klukovi? Zájemci o rasové překlasifikování si mohli zažádat u vládního úřadu. Četl jsem výsledky, úřad vyřizoval stovky, ba tisíce žádostí. Nejvíc jich bylo o překlasifikování z černochů na míšence a z míšenců na bělochy, nikoliv ovšem naopak. Též z pár Číňanů udělali bělochy nebo udělili zcela opačné rozhodnutí . Kdo ví, jak bychom byli dopadli.

Mixed Marriages Act a Immorality Act, dva ze sedmi pilířů apartheidu: První zakazoval mezirasová manželství, druhý zakazoval mezirasová obcování. Dopustil jsem se obého a s potomkem - výsledkem zločinu - jsme pochodovali po johannesburských ulicích. Pěst na oko již nepříliš bdělé. Upřených pohledů sice stále dost, ale byl v nich spíš podiv a zvědavost, nikoliv morální nevole či dokonce náznak nepřátelství. Zaslechli jsme kravál. Běloška přetáhla zaplacenou parkovací dobu a černý policista přistoupil nasolit jí pokutu. Zatímco vypisoval trestní stvrzenku, rasově háklivá motoristka protestovala a vřeštěla tak dlouho, dokud se nedostavil policista lepší pleti, aby ukončil kárný počin. Pak zaplatila bez odmluvy. Obhájci apartheidu tvrdili, že to přece nebylo prosazování rasové diskriminace, ale záležitost přirozené, vzájemně příjemné volby. Nehlásáme bělošskou superioritu, ale pouze samozřejmost – naši rozlišnost. My jsme jiní, vy jste jiní. Každý přece raději pobude mezi svými. Ovšem, když si někdo potrpí jen na blondýnky, nebudu mu zákonem přikazovat, aby občas též hřešil s brunetami. Vládci ale dodrželi jen polovinu závazku – onu separaci. Nedodrželi však slib rovnosti v separovaném vývoji. Například stačilo porovnat kvalitu černošských škol. K ilustraci posloužil i veřejný záchodek. U vchodu do lepší části byl nápis EUROPEAN GENTLEMEN, u té druhé NON-EUROPEAN MEN. Bílé byly DÁMY, nebělošky byly ŽENY.

Apartheid byl neudržitelný, neprosaditelný, neuhlídatelný požadavek. V městech žilo přemnoho černochů, jimž zákon zakazoval tam žít. Nepraktičnost dovedla doslova dosáhnout do výšin absurdna. U jednoho z vchodů na hlavní nádraží, zcela nahoře u stropu, kde přece nikdo nehledá instrukce správného občanského chování, jsem postřehl zvětralý, již málo čitelný příkaz této rase vejít tímto směrem a jiné rase jiným směrem do téže haly. Realizace apartheidu vyžadovala početný byrokratický aparát. Přestavme si moderní totalitní uspořádání společnosti, rozdělené nejen na straníky a bezpartijní, ale i se segregací obyvatel pihovatých a nepihovatých, tvorů tmavovlasých a plavovlasých, s menšinovými právy pro zrzavé a plešaté. A s takovou mohutnou komplikovanou agendou by se musely potýkat mnohé odbory až po uši zaměstnaného úřednictva.

Přítel, tamější lékař, nás vzal na prohlídku laboratoře, kterou spoluvlastnil. Na třech poschodích v mrakodrapu, 250 zaměstnanců pěti rasových kategorií. „Dovedli byste si představit, že by architekt navrhl a my byli ochotni platit za pět druhů záchodů, převlékáren, společenských koutků?“ prohodil. Hlavním likvidátorem apartheidu byla ekonomika, hospodářské potřeby země. Podíl černošského obyvatelstva jako konzumentů rostl. Výroba a zejména spotřeba vyžadovaly interakci, kontakt – což oficiální ideologie notně omezovala, ba i vylučovala. Banky kráčely v čele pokroku, fungovaly, sloužily, tj. zisk získávaly od všeho obyvatelstva. Profit matka, otec pokroku, měna zůstala v zemi jednotná. Stupňoval se mezinárodní tlak, bojkot, sankce, domácí nepokoje , s občasným násilím. Nedostatek investic a zájmu zahraničních investorů rovněž přispívaly k ekonomickým potížím a rostoucí realizaci neudržitelnosti současného stavu. V roce 1992 došlo k uspořádání referenda, v němž běloši velkou většinou dvou třetin odevzdaných hlasů se vyjádřili ve prospěch vyjednávání se svým úhlavním nepřítelem ANC – African National Congress. Nelson Mandela, jeho hlavní představitel a Frederik de Klerk, předseda dosavadní vlády a již povážlivě kolísajícího režimu, se dohodli na jeho pádu - bez krveprolití, bez občanské války. Nobelova cena za mír jim byla odměnou. Padl nespravedlivý stát, který ale fungoval – leckdo si tak nyní stýská. Spolu s porodními bolestmi se zrodila řada plusů a minusů, spolu s kontrasty málo předvídanými.

Při první své cestě tamějším směrem jsem na mezinárodním letišti v Johannesburgu zasedl u barového pultu. Vešel další zájemce, leč s jinou pigmentací, a byl k odchodu slušně vyzván číšníkem s rovněž nebělošskou pokožkou. Zíral jsem na uplatnění apartheidu v praxi a připadal si jako spolupachatel. Tehdy to byl John Smuts International Airport pojmenované po významném to politikovi, státníkovi, britském polním maršálkovi za druhé světové války. Též filozofovi, občas citujícího výrok své manželky „Pán Všemohoucí udělal velkou chybu, když stvořil nebílou rasu.“ Tehdy se muselo do metropole taxikem nebo autobusem. Nyní v roce 2010, z téhož letiště s jménem Oliver R. Tambo po bývalém prezidentu nyní dominující politické strany ANC (African National Congress) dopravu obstará Gautrain, ultramoderní high-speed vlak. Podstatný věru rozdíl, v porovnání s dřívějškem.

„Ano, vládli tu rasisté, ale taky asi větší realisté,“ poznamenal tam už delší dobu sídlící český našinec a pokračoval zmínkou o Carlton Center, zda si ještě pamatuji. Ano, ovšem si pamatuji – pozoruhodný architektonický výtvor, kulturní skvost, tam jsem o jednom odpoledni viděl Formanova Amadea. Teď už ale svatostánek nefunguje, zdevastován mimo provoz, jakož i přilehlé ulice, kdysi s luxusními obchody, nyní jen opuštěná spoušť. „Můžeš vytáhnout černocha z buše, ale obráceně to nejde – však si na tuhle moudrou zkušenost ještě pamatuješ,“ dodal našinec a pokračoval s varovnou informací, že dřívější vlády sice nedodaly, ani nepředstíraly občanskou rovnost, ale bezpečnost v ulicích zaručily a ta již totálně pominula. Zda prý jsem si všiml, jak na křižovatkách s dopravními signály automobily mezi sebou udržují dostatečnou vzdálenost.To je opatření proti tzv. carjacking, když černí výrostkové přepadají na zelenou čekající vozidla, jich se zmocní, řidiče se spolujezdci případně postřílejí. Proto ten odstup, v případě nebezpečí s možností vymanévrovat a vyrazit vpřed – červená, nečervená. Značná to cena za dosaženou svobodu. S dalšími, i nečekanými kontrasty.

Ačkoliv systém multipartajní demokracie zůstává oficiální normou, tou zdaleka nejmocnější politickou stranou je ANC, s převážnou, téměř absolutní podporou černošského obyvatelstva. ANC až do roku 1969 odmítala do svých řad přijímat příslušníky jiných ras. Tedy i Joe Slovo, běloch komunista, celoživotní nepřítel apartheidu se nekvalifikoval. Nyní to oficiálně je non-racial strana, otevřená všem. Ne že by se do ní běloši hrnuli: v roce 1994, 60 % jich hlasovalo pro opoziční National Party a pouze 4 % pro ANC (získavší 92 % černošských hlasů). Ve vládě s 35 ministry, 4 jsou běloši, a z 9 provincií, jen v jedné (Western Cape), v čele není ANC-politik, ale běloška (Helen Zille). Je to též jediná provincie s početným etnikem míšenců (Coloreds), kteří na rozdíl od černochů nemají své kmeny, různé domorodé řeči, jejich jazykem je afrikaans, řeč bělošských Burů. Prezident, hlava státu, je volen na jedno období pěti roků. Za dosavadních šestnáct let se ve vrcholném úřadě vystřídali čtyři předáci. Thabo Mbeki byl v roce 2006 vystrnaděn Jacobem Zumou, příslušníkem kmene Zulu. Zuma dává přednost polygamii, je opředen řadou skandálů, řízněji si počíná s bujnou korupcí, je méně rasově háklivý a hlásí se k principu nonracialismu. Složení obyvatelstva: 49 milionů, z nichž téměř čtyři pětiny (79 %) jsou černoši, necelá jedna desetina (9 %) jsou jak běloši, tak míšenci a 3 % Asiatů.

Černoši místo sebeoznačení black teď dávají přednost slovu African, což vede k protestu Búrů, jejichž dilema si zaslouží pár podrobností v následující podkapitolce. Z celkového počtu 4,5 milionu bělochů jejich většinu (3 mil.) tvoří Búrové (Boers – předpokládám, že odvozenina z germánského farmáři, sedláci), potomci s holandskými, francouzskými a německými kořeny. Jsou sice běloši, ale nejsou Evropané. Jsou bílý kmen s jedinými svými kořeny v africkém kontinentu, již po víc než tucet generací. Nejsou kolonialisté, však nebylo koho kolonizovat. Když dorazili k Mysu dobré naděje v roce 1652 – čtyři roky po třicetileté válce, potulovalo se tam jen pár nomádských Hotentotů a ještě primitivnějších Křováků. Tedy žádní Zulové, Xhosové, kmeny Sotho, Tswana, Ndebele, dnešní většina národa dostavivší se ze severu později. Víme, jakou kardinální roli hrál český jazyk v dramatu českého národního obrození. My jsme si oživovali cosi dávného, kdežto Burové si svou řeč zvanou africaans (sice stále zní chrchlavě, nemelodicky, ale holandština už to dávno není) zkodifikovali teprve ve dvacátém století. Své řeči dokonce postavili velikánský pomník. Anglicky mluvící Jihoafričané kontrolují ekonomiku, patří jim průmysl, kdežto Búrům patří půda, na níž s černými čeledíny pracují, černochům rozumějí, mají je rádi jako jedince, ale dost se děsí jejich množství. Búrové nemají zámořskou zemi, původní domovinu, kam odjet a uschovat se před nepřízní budoucnosti. Není zem, tedy ani Holandsko, kde by se svou mateřštinou domluvili. (Zde se autor mýlí, domluvili by se s určitými obtížemi - pozn. red. CS-magazínu.)

Za předchozího režimu stát to byl oficiálně dvoujazyčný a každý politik, aby mohl obstát, hovořil jak anglicky, tak v afrikaans. Ve svých proslovech, jak jsem mnohokrát sledoval, přecházeli bez obtíží z jednoho jazyka do druhého, tam a zpět. Teď ale došlo k podstatné změně - ponížení afrikaans k jedenácti kmenovým jazykům xhosa, zulu, ndebele, atd. – a angličtina, jež je původním rodným jazykem jen 8 procent Jihoafričanů, se stává jedinou oficiální celonárodní lingua franca státu. Búrům na dobré náladě nemohou přispívat ANC radikálové, prospěvující krvelačný song Kill the Boer! Od doby pádu apartheidu došlo k zavraždění tisíce farmářů a dvou tisíc jejich rodinných příslušníků. Tehdy, v roce 1994, po desetiletích mismanagement (špatné správy), bojkotu, sankcí a domácích násilných protestů se ekonomika země blížila bankrotu. Od té doby se export zdvojnásobil, zadluženost státu se snížila o polovinu. Jižní Africe se dostává hodnocení middle-income developing country“, s průměrným výkonem GDP 10 000 USD per capita.. Její hospodářství je 24. největší na světě a v rámci afrického kontinentu kolos se 40 procenty celkového výkonu. Velmi značné je její přírodní bohatství: 90 % světových zásob platiny, 80 % manganu, 70 % chromu, 40 % zlata. (Proto mám potíže uvěřit statistikám, že dolování nerostného bohatství se podílí pouhými 3 procenty na GDP – v porovnání se 14 % v roce 1980.) Vzdor ujišťování vládními zdroji o podstatném zvyšování životní úrovně téměř polovina (43 %) černošského obyvatelstva žije, přežívá, na ekvivalent necelých dvou dolarů denně, jejich obydlím jsou bídné chatrče. A většina bělochů teď po apartheidu žije lépe než většina černochů. (Tabulka SAIRR, zdroj The Economist, 5. 6. 2010: Spec. 11: Procento černochů a bělochů v nejnižší příjmové kategoii – 83 % a 16 %, v nejvyšší kategorii 6,5 % a 77,4 %). Nezaměstnanost je značná: 30 % černochů, 50 % její mládeže mezi 15 až 24 roky, bělochy postihuje pouhými 6 %. Jihoafrické ekonomice se dostává extrémního hodnocení (World Economic Forum): v prozatím nejposlednějším Global Competetiveness Report se umístila v první desítce z počtu 133 zemí, při uplatnění kritérií jako kvalita finančních trhů, ochrana investorů, účetní kontrolní standardy a rozumné bankovní předpisy. Jenže tatáž ekonomika se ocitla v úplně poslední desítce v hodnocení nedostatku pružnosti na trhu práce, bídného výkonu ve výuce matematiky a vědy, nedostatku inženýrů a vědců, a dopadu zločinu na celou hospodářskou oblast. Rovněž se příliš nedaří úspěšně konkurovat na zahraničních trzích a též se projevuje nedostatečná schopnost přilákat zahraniční investory. (V oblasti zahraničního obchodu příliš nepřekvapuje, že Čína předběhla Ameriku, Japonsko, Německo, Velkou Británii jako největší obchodní partner Jihoafričanů.)

Vzdor snaze polygamického prezidenta Zumy prosazovat princip non-racialism se rasové kategorie se stále používají, dočítám se, že lidé jsou jimi údajně posedlí. Rasové kategorie z doby apartheidu prý stále platí – s podstatným však rozdílem, že prý každý si může vybrat, za koho že se považuje - nic mu není nařizováno, diktováno.

Z hlediska živořícího, neblaze si počínajícího Jihoafričana tmavé pleti, tatíčkové osvoboditelé, svržitelé nenáviděného apartheidu , se vlastně příliš nevyznamenali. Bývalým pánům vládcům se stále znamenitě daří, na rozdíl od oné údajně zvítězivší většiny národa. Jižní Afrika zůstává jednou ze zemí s největší socioekonomickou nerovností (world most unequal societies) a tato vzdálenost mezi chudými a bohatými se po pádu apartheidu ještě zvětšila. Vedení ANC je si trvajících a v mnohém ohledu i rostoucích disproporcí dobře vědomo a rozhlíželo se po vhodném nápravném opatření v mnoha směrech včetně amerického vzoru existenčního zvýhodňování podle rasového klíče. Taková praxe již tam trvá po dobu tří generací - ona Affirmative Action, pozitivní diskriminac“ (oxymoron, logický nonsens typu suchá voda, živý nebožtík či demokratický komunista), preference s písmeny AA. V Jižní Africe zavedli písmena BEE, zkratku programu Black Economic Empowerment, který se zrodil v hlavách bělochů, předních podnikatelů, představitelů průmyslu a byznysu. Novinka BEE znamenala hodnocení podniků podle řady kriterií - procento vlastnického podílu černochů, jejich zaměstnanosti, s možnostmi prosadit se v manažerských rolích, s příležitostmi získat vyšší kvalifikaci. Čím kladnější vyhodnocení podniku, tím větší pravděpodobnost obdržet zakázky od veřejného sektoru.

Vstřícný krok, šlechetné gesto? Skeptici interpretují skutečný motiv též jako snahu odvrátit hrozící eventualitu znárodňování, vyvlastňování, nezřídka s negativním dopadem. ( Tak například potvrzovaly zkušenosti ve východní Africe, poté, co došlo k vyhnání příslušníků indické menšiny, která tvořila naprostou většinu maloobchodních aktivit. V Keni jsem byl svědkem zkázonosného dopadu.) Pro černošskou většinu to prozatím bylo fiasko – dismal failure. Zamýšlená tvořivá podnikatelská třída nevznikla, slovy prezidenta Zumy, „jen několik jedinců hodně vydělalo“. Pouze to vedlo k vytvoření malé skupiny výtečně zbohatnuvších černošských kapitalistů, z právníka Patrice Motsepe se stal důlní magnát a dolarový miliardář.

Stát s rekordně vysokou nezaměstnaností trpí akutním nedostatkem dostatečně kvalifikovaných pracovníků. Onen Global Competetive Index při uplatnění kriteria vzdělanosti pokládá Jižní Afriku za jednu z nejhorších – national disaster, národní pohromu, 80 procent všech škol je hodnoceno jako disfunctional . Pouhých 11 procent žactva se kvalifikuje k přijetí na univerzity. Většina se potácí na hranici problematické gramotnosti, a v případě černošské mládeže je situace daleko horší než u bělošských nebo asijských protějšků.

Požadavky pro přijetí jsou pro žadatele z řad černochů nižší. V roce 1994, polovina univerzitních studentů (z celkového počtu 528 000) byli černoši, kdežto nyní, v roce 2010, z 800 000 studentů jich už jsou dvě třetiny a čtvrtina je bělošská. Jonathan Jansen, první nebělošský prorektor (Vice-Chancellor), z celkového počtu 23 univerzit, tři čtvrtiny jich hodnotí jako fraudulent – čili cosi v podobě plzeňské právnické fakulty. Fiasku se vyhýbají snižováním požadavků a propadající studenti obviňují učitele z rasismu. V mezinárodním hodnocení (Times Higher Education Supplement) pouze jedno učiliště – University of Cape Town - si zasloužilo zařazení mezi 200 nejkvalitnějších institucí na světě. (Zdá se mi to být příliš přísný úsudek, rozsudek. Měl jsem tam příležitost přednášet a stejně tak i na univerzitě Witwatersrand v Johannesburgu . Výsledný dojem a zkušenosti pozitivně příznivé.)

Značná rasová disproporce se rovněž projevuje v oblasti národního zdraví. Za posledních 20 let pohroma HIV/AIDS důkladně k horšímu ovlivnila průměrnou dosaženou životnost - 47 roků pro černochy, 72 pro bělochy. Obrovská je disproporce nákazy: černochů je postiženo 14 %, míšenců 1,7 % a bělochů 0,3 %. V současné době nákazou trpí 6 milionů – každý osmý občan. Tři miliony jich už zemřelo, dalších 350 000 zemře každý rok. Denně přibývá 1350 případů onemocnění, s devastujícím demografickým dopadem, rostoucím počtem sirotků a odpovědností státu se o ně aspoň poněkud postarat.

I když se údajně podařilo snížit počet vražd o jednu polovinu, Jižní Afrika zůstává zasažena obrovskou kriminalitou: již dřív zmíněný World Competetiveness Survey uvádí údaje: denně 50 vražd, 100 znásilnění, 130 ozbrojených loupeží, 550 násilných přepadení. V době apartheidu k většině zločinů docházelo v segregovaném černošském prostředí, kdežto v nynější době jsou skutečností a zkušeností univerzální. „Zločinnost v Jižní Africe je tak závažná , že se stalo smutnou realitou, že nikoliv zda, ale kdy se také staneme obětmi,“ byla slova soudce v Durbanu poté, co odsoudil tři muže, kteří se zmocnili automobilu učitelky a ji shodili z vysokého mostu. „My jsme poděšeni do té míry, že se už necítíme být svobodní,“ prohlásil Max Price, zpravidla zdrženlivě se vyjadřující rektor univerzity v Kapském městě (The Economist, 5. 6. 2010).

Zejména černošská mládež se dopouští vandalismu, vloupání, přepadávání, bitek s policií - nedostatečně početnou a vycvičenou, špatně placenou a ovšem zkorumpovatelnou. Vláda ztrojnásobila výdaje na boj proti zločinnosti, příslušníci střední třídy , ať už jakékoliv rasy, žijí ve stavu obležení, za barikádou vysokých zdí, s poplašným zařízením, elektrickými dráty, hlídacími psy. V zemi vzrostl počet soukromých strážců (private security guards), že už jich je dvakrát tolik než vší policie. Kromě kriminality, značně se daří korupci ve všech sférách života, zejména ve veřejném sektoru. Třetina 83 členů ústředního výboru (national executive committee) ANC již byla vyslýchána pro podezření z korupce. Odhadovaný počet 400 000 veřejných zaměstnanců, zejména úředníků místní správy, pobírá požitky, na něž nemá nárok. „Nestal jsem se bojovníkem za svobodu, abych byl chudý,“ je pak nijak netypické zdůvodnění – v převažujících podmínkách beztrestnosti všemožných hanebností. K nedostatku inhibicí dlužno připočíst nedostatek vzdělání a potřebných zkušeností. V prvních pěti letech po apartheidu se počet bělošských zaměstnanců v místní správě snížil o víc než polovinu a vakuum zaplnili nekvalifikovaní zájemci.

ACN prosazuje systém tzv. cadre deployment, do funkcí jmenovat věrné, jakkoliv neschopné straníky. Zatím však některá místa, kde musí sedět odborník, zůstávají neobsazena, poněvadž nelze najít vhodného černého kandidáta a kvalifikovaný, zajímající se kandidát neuspěje, poněvadž to je běloch. Prezident Zuma, již po řadu let se potýkající s obviněními z vlastní korupce, nedávno neváhal hodnotit stav veřejné služby jako ten zcela nejhorší na světě.

Již půl milionu Jihoafričanů emigrovalo. Vesměs to jsou ti nejvzdělanější – lékaři, inženýři, manažeři, učitelé, které jejich země nejvíc potřebuje. Z jednoho průzkumu (bez ale přesných údajů, kdy, kým a jak byl realizován) se dočítám, že o emigraci uvažuje 14 procent bělochů a též 13 procent černochů. Dilema, zda zůstat či odejít, postihuje i českou komunitu převážně posrpnových utečenců z roku 1968, jejichž počet se odhaduje na víc než čtyři tisíce . Vágní odhad ponouká ke stejně nepřesnému závěru, že asi tak polovina jich už opustila stát svého azylu, buď na další utečeneckou adresu, nebo návratem do rodné země. Ať už se pohnuli jakýmkoliv směrem, v případě, že již dosáhli penzijního věku a důchod si ponechali v původní měně – jihoafrickém randu, hodně si tak ublížili. Rand proti všem západním měnám včetně české povážlivě pozbyl na své hodnotě a místo předpokladu záruky slušně situovaného dožití, aby jim teď zbývala ponurá perspektiva s žebráckou holí. Většina Jihoafričanů jakéhokoliv původu či pigmentace však dává přednost zůstat doma a projevuje optimistickou důvěru ve šťastnou budoucnost všech ras. Jedinou výjimkou zůstává rasově motivované násilí proti černochům z jiných částí Afriky, v odhadovaném počtu osmi až devíti ilegálních imigrantů, vetřelců, z toho tři miliony chudáků z vyhladovělého sousedního státu Zimbabwe.