Duben 2011

Příčiny a pozadí amerického finančního karambolu

Otto Ulč

Sem do Ameriky mi přišlo několik dotazů, abych vysvětlil tenhle náramný kolaps. Spěchám s přiznáním, že nejsem ekonom, ani nevím, jak se správně česky řekne downpayment, co si počít s ošemetnostmi jako například subprime loan - podprůměrná, méně jakostní půjčka? Obchodování s tzv. derivatives je pro mne příliš komplikované, než abych je mohl pochopit. Začnu od podlahy, čili od doby příjezdu ke zdejším břehům. Nejedna tamější novinka mě nemile překvapila a případně i poděsila – tlusté ženské s mohutnou zadnicí, napasovanou do kraťasů pokud možno i růžové barvy, slaboučké pivo, přeslazené dorty, nezřídka s cukrovou polevou barvy modré, kromobyčejně idiotské televizní reklamy a tak hodně dlouze truchlivě dál. Rovněž jsem kroutil hlavou nad způsobem života - zvyk či zlozvyk žít na dluh, utrácet sumy dřív, než je vydělám. „V týdle zemi se nedá zbohatnou vlastníma penězama, ale akorát vypučenejma,“ poučovali mě dříve se tam dostavivší čeští svědci se zkušenostmi s americkou realitou. Instant gratification přece, la dolce vita, jen tak se ekonomie zdárně kapitalisticky žene vpřed. Jenže mně se příčí kupovat s prázdnou kapsou. První auto, první a pak i druhý dům jsem koupil, až když jsem na něj měl – vysolil v hotovosti, kolem se divili, to se přece nedělá. Daňové výhody, ty bloude, odečteš z daňového přiznání. Jenže bloud pokládal za důležitější onu emocionální nevýhodu hodně dlouhého splácení dluhu, třeba až ad infinitum. To v situaci trvalého bombardování vábničkami vlevo vpravo. Kreditních karet jsem poštou obdržel už aspoň tucet. Američané v průměru dluží víc než deset tisíc dolarů, jež aby pak spláceli s nezřídka lichvářským úrokem. Čemuž jsem se s chutí vyhnul.

Mortgage neboli zástava, hypotéka je v těchto dnech tuze opakovaným slovem. Půjčka k nákupu nemovitosti, za předpokladu, že to je ona tzv. win – win situation, na níž se nedá prodělat. Lidí přibývá, prostoru však nikoliv. Hodnota domu se v průměru za šest let zdvojnásobí. Pouze hlupák, každopádně podivín, pomine takovou příležitost, že ano. Banky donedávna značně vábily veřejnost, předháněly se s nabídkami takových možností, z důvodů ovšem nikoliv humanitárních, ale merkuriálních – profit nade vše. Nabyvatel vlastní střechy nad hlavou, jež zdaleka není jeho vlastní, tedy podepsal a banka – věřitel si hypotéku, ponechá nebo neponechá. Dlužní úpis se stane zbožím, s nímž se dá obchodovat jako s čímkoliv jinačím, od makléře k makléřovi, od spekulanta ke spekulantovi, až skončí třeba v Singapuru nebo Albánii. Banky věřitelky se natolik předháněly údajnou náramností svých služeb, nabídkami tak štědrými, že ani nepožadovaly onen downpayment – platbu, poskytnutí vlastních peněz ke stvrzení smlouvy o zapůjčení jejich velkého zbytku. A dotyčný klient si lebedil: získal nejen dům, v němž bude bydlet, ale on si jako mazaný investor takto na dluh pořídil domů několik: bude je pronajímat, činži inkasovat, bohatnout a radovat se z představy zmnožování takto snadno nabytého majetku. S rostoucí saturací, přesycením bytového trhu, se ovšem přibližovalo nebezpečí, že bublina by mohla prasknout a onen tak dlouho trvající, téměř jakoby železobetonový předpoklad o neustálém pravidelném růstu hodnot nemovitostí, porovnatelný svou spolehlivostí k zákonu o přitažlivosti zemské, najednou přestal platit. Překvapený zaskočený vlastník nemovitostí, jež mu zas tak úplně nepatřily, začal kalkulovat. A zjistil, že tržní hodnota kýženého majetku klesá již pod cenu, za kterou ho kupoval a hypotéčně se zadlužil.

Co tedy dál? I kdyby pokračoval s placením a jednoho dne by dům skutečně vlastnil, třeba i pak bude mít menší hodnotu, než měl při podpisu transakce, původního kroku. Udělá tedy krok jiným směrem a od nepovedené investice odejde. Přestane splácet, vzdor opakovaným upomínkám. A na jeho vysněném zámku, pyšném sídle se objeví nápis se zlověstným slovem Foreclosure. Takových nápisů přibývají tisíce, desetitisíce, zejména v oblastech, kde se zvlášť bezhlavě přebudovalo – slunné oblasti jako Florida, Arizona, Kalifornie, ba i neřestná Nevada, kde přibylo neprodejných domů jako hub, tam v poušti, kde přece houby nerostou. Kdo ale vlastní hypotéku, onoho zboží s přitažlivostí spěšné zkáze podléhajících olomouckých syrečků tam někde v Albánii či dokonce v Singapuru? Banka půjčila, její investice splaskla, finanční instituce se začínají kácet, vše se začne klížit, lavina se valí.

Jak se vyznat ve finančním maléru, postihnuvším nás všechny vinné či nevinné? Z týdeníku Time (9. 2. 2009 : 25) se dozvídám, že americká vláda dala osmi největším bankám k dispozici 165 miliard dolarů. A od té doby, za necelé čtyři měsíce, hodnota těchto významných finančních institucí poklesla o 438 miliard. Neznám nikoho, kdo tomu natolik rozumí, aby srozumitelně přesvědčivě vysvětlil, kam se vypařily takové miliardy peněz.

V pídění po příčinách značného finančního zhubnutí abychom se rozhlédli mnoha směry. Napřed tedy Bílý dům, vláda republikánů. George W. Bush započal válku v Iráku, ale místo zvýšení daní k úhradě náhlých značných výloh, místo doporučení národu utáhnout si opasek, došlo ke snížení daní, za předpokladu, že se pořádně rozdmychá ekonomie. Veřejnosti, zvyklé žít na dluh, takové řešení vyhovovalo, za trvalého bombardování komerčními vábničkami. Zamiřme však s obviněním do doby ještě před Bushem a sice ke Clintonovi a vládě demokratů. V době jejich působení došlo ke zřetelné změně s poskytováním oněch subprime loans, problematických půjček tuze pochybným žadatelům, jež by odpovědný bankéř šmahem odmítal. V rámci kýžené diversity - multikulturní rozmanitosti, dosavadní racionální kritéria přestala platit. Došlo k vládnímu hodnocení bank, nakolik se novotě přizpůsobují. Bankéřům, neochotným poskytovat úvěry bez downpayment a jakékoliv dokumentace, hrozily značné pokuty, kdežto ti ochotní a přizpůsobilí pobírali prémie v omamné výši.

S rostoucí saturací, přesycením bytového trhu, se ovšem přibližovalo nebezpečí, že bublina by mohla prasknout. Co teď? Mnozí od nepovedené investice odešli, přestali splácet, odstěhovali se do neznáma, nesplacené prostory mnozí dokonale zplundrovali. Banky aby se pak snažily zbavit prázdných chátrajících domů bez splácejících dlužníků, jimž poskytly úvěry v celkově závratné výši? Banka UBS na takových hypotékách ztratila 50 miliard dolarů. Instituce jako ministerstvo financí (Treasury Department), Federal Reserve a zejména Security and Exchange Commission rovněž selhaly. Například tato S.E.C. v roce 2004 schválila změnu dovolené výše tzv. leverage (peníze vypůjčené k realizaci té které transakce) z poměru 12 : 1, na 33: 1. Což tedy v praxi znamenalo, že pouhý tříprocentní pokles v hodnotě společnosti (průmyslové, finanční, jakékoliv) mohl znamenat její definitivní pád. Bankám bylo dovoleno snížit své finanční rezervy a s méně kapitálem se pouštět do stále větších riskantních spekulací.

Kořeny nynější krize abychom začali hledat v dávném již roce 1938, tehdy zřízením instituce s podivným jménem FANNIE MAE, následované zrodem bratrance FREDDIE MAC, se stejně podivným právním určením tzv. GSE – Government Sponsored Enterprise. Sice ne národní podnik, ale s příjemnou zárukou vládní ochrany v případě hospodářské nepřízně a naopak s výhodou plně si užít zisku, pokud se dostaví. Jejich posláním bylo ordinary (obyčejným, běžným, normálním, řádným) Americans umožnit financování k nákupu nemovitostí. Půjčky přímo neposkytovaly, ale v podstatě fungovaly jako jakási pojišťovna, která hypotéky kupovala: některé si podržela, většinou je za poplatek dál prodala investorům, se zárukou splacení pohledávky, že v případě onoho default (nesplnění závazku platby) ji uhradí z vlastních zdrojů. Užitečná až blahodárná záruka takového zprostředkovatele umožnila získat vlastní střechu nad hlavou velkému množství zájemců. Počínání těchto GSE se mohutně rozrostlo, až dosáhlo obrovské výše poloviny celého tohoto trhu.

Léta plynula a v roce 1977, době prezidenta Cartera, došlo k přijetí novinky s iniciálkami CRA (Community Reinvestment Act). Hodně pokroková to iniciativa, jejímž záměrem bylo umožnit financování méně majetným vrstvám s důrazem vyhovět, sloužit k prospěchu menšinového obyvatelstva a v nouzi se nacházejících oblastí (distressed neigborhoods). Na dodržování nařízené nové praxe bděli dozorčí orgány (regulators). Sociální inženýři se začali prosazovat. Například federální banka v Bostonu vydala směrnici s názvem Closing the Gap: A Guide to Equal Opportunities Lending o úplně jiném přístupu k práci finančních ústavů. Zatímco od nepaměti si věřitel ověřoval pravdivost tvrzení žadatele o půjčku, teď se situace radikálně změnila: an applicant’s lack of credit history should not be seen as a negative factor in obtaining mortgage. Čili k mému předchozímu neúspěšnému a třeba i hodně nesolidnímu počínání, dluhů nesplácení, vyvléknutí se z dluhů vyhlášením bankrotu je neradno, až nedovoleno přihlížet. Taková blahovolnost získala na intenzitě v devadesátých letech, zásluhou Demokratů, s prezidentem Williamem Jeffersonem Clintonem v čele. Multikulturalismus značně získal na váze a ďábelské kolo se začalo roztáčet. Další účinnou formou byly kanonády negativní publicity, pořádání demonstrací, zaplnění bankovních kuloárů, nevítané návštěvy v domácnostech bankovních manažerů, doprovázené neutuchajícím obviňování z rasismu.

S příchozem Billa Clintona do Bílého domu v roce 1993 došlo ke zřetelné změně s poskytováním oněch subprime loans, problematických půjček pochybným žadatelům, jež by odpovědný bankéř šmahem odmítal. V rámci kýžené diversity, multikulturní rozmanitosti, dosavadní racionální kritéria přestala platit. Došlo k tzv. CRA Rating, hodnocení bank, nakolik se přizpůsobují, a trestání váhajících institucí. Kongres dal zelenou Fannie a Freddie, tento multikulturní zkázonosný nonsens financovat, takové hypotéky od bank kupovat, všelijak přebalovat a snažit se je prodávat na volném trhu. Vytvořilo se prostředí s vysoce riskantními úvěry a nákaza se spěšně rozšířila. Z 35 miliard dolarů na úvěrech v roce 1994 vzrůst na jeden bilion v roce 2008. Mezi roky 2005 až 2008 Fannie zakoupila či se zaručila za riskantní půjčky ve výši 311 miliard neboli pětkrát víc, než za všechny předcházející roky dohromady. V roce 2000 oznámila, že do roku 2010 koupí riskantní úvěry ve výši dvou bilionů.

Jestliže bychom pídili o příkladu, jak si demokracie nemá počínat, tady to máme. Fannie a Freddie, politicky korektně fungující dojné krávy s vedením pěchujícím si nejen vlastní kapsy, ale s měšcem otevřeným k potěše členů Kongresu v roli dohlížecí. Došlo k obohacení pokladny, volebního fondu, celkem 354 kongresmanů a senátorů – převážně, ale ne výlučně, Demokratů, i na některé Republikány se dostalo. Toto bylo pořadí čtyř největších příjemců – samí Demokraté:

1.Senátor Christopher Dodd, předseda příslušného dozorčího vyboru (Banking, Housing and Urban Affairs Committee).

2. Senátor Barack Obama, člen výboru Federal Financial Management, teprve nedávno do Washingtonu dorazivší a tak spěšně a zručně se naučil rýžovat.

3. Senátor Chuck Schumer, předseda Finance Committee.

4.Kongresman Barney Frank, předseda House Financial Services Commitee.

Bush se marně pokusil o zřízení zvláštního dozorčího výboru. Kongres, který zpravidla neváhá pustit se do vyšetřování všemožných trivialit, v tomto případě nesvolal jedinou schůzi k jedinému slyšení, nikdo nebyl trestán pobytem za mřížemi, nikdo nemusel peníze vracet.

Tolik tedy informace o neblahém dopadu zadlužování občanů. Zpráva o problematickém zdraví amerického státu v roli dlužníka ve vztahu k Číně, svému největšímu věřiteli, stále oficiálně usilujícímu o dosažení jakéhosi komunismu, by optimismem rovněž nepřekypovala.