Duben 2011

Turecký med a přemet

Otto Ulč

Přemnoho bolehlavů trápí současný svět – od nevyřešené a případně nevyřešitelné války v Afghánistánu, nadále se vlekoucí povolební zádrhel v Iráku s následným čilým zabíjením. V Pákistánu muslimové v mešitách vraždí své souvěrce a z krveprolití obviňují Ameriku a Izrael, jak jinak. Máme Talibán, al-Kájdu, v islamizující Evropě se unie kymácí, společná měna příliš rozličných členských států se případně rozpadne, rozpočtové deficity rostou, neutuchá zlozvyk žít na dluh a na úkor příštích generací. Přemnoho tedy zlověstných temných mraků na obzoru. Za nynějšího mediálního soustředění na rozličné katastrofy málo pozornosti se věnuje vývinu na Bosporu, kde teď zásluhou Turecka dochází k důkladnému posunu na mezinárodní šachovnici. V dětství jsme mlsali turecký med k mání na jarmarcích. Poté v jinošském věku jsme okoušeli problematické slasti socialistického budování, o němž se – ovšem mimo doslech strážců totality – špitalo jako o tureckém hospodářství. V Koreji zatím probíhalo velké válčení, v němž na straně amerických imperialistů se značně podílela a hodně ztrát utrpěla turecká armáda jako součást agresivního paktu NATO.

Vraťme se do počátků našeho neblahého dvacátého století, k dopadu první světové války, jež pohřbila čtyři impéria. Nejméně jsme my v české kotlině věděli o tom otomanském. Na jeho rozpadu Kemal Atatürk zbudoval – pokusil se zbudovat – moderní stát, tam v mohamedánském světě. Ne vždy opatrně a ohleduplně prosazoval modernizaci, sekularizaci, důslednou odluku náboženských záležitostí od státu, domény světské. Latinizace tureckého jazyka, vymýcení středověkých zvyklostí, žádné přespřílišné zahalování, zabalování ženského torza, zákaz krýt si tvář škraboškami, v současné době v západní Evropě se nyní tolik množícími. A na tento pokrok dohlíželi vojenští páni. Po poučení z debaklu první světové války a tehdejšího spojenectví s posléze poraženou stranou, z druhé světové války zásluhou zachované neutrality Turecko vyšlo bez šrámu. Na rozhraní Evropy a Asie, most mezi křesťanstvím a islámem, stabilizující faktor v komplikovaném mezinárodním kolbišti. Stát současně sekulární i islámský, ale též demokratický, s příznivým vztahem jak k arabskému světu , tak k Izraeli. Být ve společné NATO alianci s Řeckem, svým tradičním protivníkem, jejichž antagonismus dosud nevyhasl. Však rozdělený, dosud nesjednocený Kypr je toho důkazem.

Turecko jako člen NATO též zažádalo o členství v Evropské unii, jež vyžadovala splnění řady podmínek – reformy zákonodárství, hospodářství, záruky práv menšin a rovněž modifikace vztahu armády a národa. Žadatel podmínky splnil a tím způsobil notné dilema na mnohých evropských adresách, zejména tam, kde pociťovali obtížný dopad koexistence s tam existujícím tureckým etnikem. Však již od šedesátých let minulého století se tito gastarbeiteři podíleli na hospodářském zázraku poválečného, důkladně porubaného Německa. Rovněž sousední Rakousko, jehož Vídeň se před několika stoletími ubránila tureckému obležení, tentokrát nemínilo dobrovolně otevírat své brány. V jiných částech Evropy, zejména se zkušeností se severoafrickým muslimským živlem, se náruč rovněž dychtivě neotevřela. Například bývalý francouzský prezident Giscard d‘Estaing se netajil svou preferencí zachovat si Evropu v podobě své křesťanské tradice. Jeho stanovisko je mi rozhodně sympatičtější než názor Zbigniewa Brzezinského, preferujícího otevřenou náruč, aniž by se jako Američan u opačného břehu Atlantiku musel na realizaci svého dopadu osobně podílet.

Evropská unie se prozatím s dilematem vypořádala nabídkou členství pouze podmíněného, omezeného, nic plnotučného, což významný publicista Thomas L. Friedman pokládá (International Herald Tribune, 17. 6. 2010) za key factor - zásadní chybu a hlavní příčinu odklonu Turecka od Evropy a jeho přiblížení, v některých očích i doslovného objetí arabského světa, jakož i nearabského Íránu. Tato radikální změna se realizuje za vlády, jíž předsedá Recep Tayyip Erdogan (z Justice and Development Party – ze Strany spravedlnosti a rozvoje), vesměs v zahraničí považován za umírněného „moderate“ muslima. Nyní se však projevuje jako větší radikál než ti nejradikálnější Arabové. Podporuje ultranacionalistické nálady v národě, připomínající přehnanou verzi někdejšího našeho vlastenčení „co je české, to je hezké“. Neopatrný kritik čehokoliv tureckého se může ocitnout u trestního soudu. Sekulární, k náboženství neinklinující strany jsou na ústupu, v defenzivě je i armáda, v médiích převládá sebecenzura a stát postihuje provinilce pořádnými finančními tresty (2,5 miliardy dolarů daňové pokuty nejodvážnějšímu konglomerátu Dogan Holdings). Turecko, náš dřívější spolehlivý NATO spojenec, se změnil v horlivého podpůrce Hamasu, hlasuje proti sankcím OSN vůči Íránu, má vládu islamistů, zaměřených nikoliv k Evropě, ale k Arabské lize, k jednotné protiizraelské frontě Hamas – Hizballáh – Írán. Taková solidarita nearabských Turků – jakož i nearabských Íránců (Peršanů) - není ovšem založena na arabském nacionalismu, ale na premise, že konflikt na Blízkém východě je zejména, až výlučně, náboženský (čili druh uvažování Usámy bin Ládina) a tudíž je neřešitelný, pouze s pokračujícím násilím na obzoru.

Vláda otomanské říše trvala pět století, v obrovské části tehdy známého světa. Zejména na Balkáně po ní zbyly památky zaslechnutelné v hudbě, ochutnatelné v kuchyni. Do češtiny pronikly slovem tabák a prý i kabát. Univerzálním pojmem se stal bakšiš, na rozdíl od kdysi tuze populární hrůzostrašnosti khazouk, značící smrt kůlem, proraženým do konečníku ubožáka. Turci si vysloužili nenávist v celé arabské oblasti Blízkého východu – nejen mezi křesťany, židy, šíity, ale i vlastními souvěrci ze sunitské větve. Jejich skutečným hříchem byla podpora, podněcování sektářství, lokálních konfliktů, regionálních rozmíšek – realizace principu divide et impera, který zejména Britové dovedli téměř k dokonalosti. Arabská revolta proti otomanské říši vypukla v roce 1916, za první světové války, o čemž se zejména dozvídali v biografu, promítajícím opus Lawrence of Arabia. Turecký nacionalismus inspiroval arabský nacionalismus, dodal jednotu, stmelil v odporu proti outsiderům.

Původně se otomanské říši přičítala vina za všechny nedostatky v arabském větě. V následné metamorfóze se tím úhlavním nepřítelem staly evropské mocnosti – zejména ovšem Británie a Francie. V pozdějších dobách, jež trvají dodnes, satanská role je přisouzena Izraeli a Americe, která Araby podporovala po víc než polovinu dvacátého století, odvracela konflikty v jejich vlastních řadách a snažila se rozptylovat jejich neméně nebezpečné vlastní fantazie.

Ani po zániku otomanského impéria Arabové nepřestali být pouhým předmětem, nestali se rozhodnými tvůrci vlastního osudu. Série zmeškaných příležitostí hned od prvopočátku, docházelo k válkám mezi zrozenými arabskými státy, jakož i uvnitř států. Přemnohé uchvátila prázdná, nezodpovědná rétorika egyptského Násira. Bujel nepotismus na mnohých adresách a jediným sjednocujícím tmelem zůstala nenávist vůči Izraeli, jeho existenci. Což stále dosud kulminuje v sebevražedných teroristických aktech Hamasu a Hizballáhu, arabskou veřejností vesměs uctívaných jako heroes, martyrs – takoví to hrdinové a mučedníci. USA začaly být vnímány i v jim sympaticky nakloněných kruzích jako tzv. spent force – vadnoucí činitel historie . Navíc i jako nespolehlivý spojenec, zejména v době Obamova nynějšího prezidentování. Začal převládat oprávněný předpoklad, že Washington se nepustí do ničeho riskantního, aby zastavil, účinně zkrotil mocenské aspirace Íránu, brzo již s nukleárním vybavením. Že v Obamově uvažování Amerika má jen jednoho nepřítele a tím je al-Kaída, a rozdíl mezi spojenci a odpůrci splývá do téměř nerozeznatelna.

Arabský svět prožívá podstatné otřesy, započaté svržením režimu v Tunisku, nedobrovolnou abdikací Mubaraka v Egyptě, notnou krizí v Bahrajnu a nepochybně končící dlouhodobou érou pramálo racionálního Kaddáfího v Libyji. Roste váha periferních útvarů jako Katar (225 000 obyvatelstva), uplatňující v arabském regionu vliv jako sousední Saúdská Arábie (30 mil. obyv.) a zeměpisně vzdálenější Egypt (80 mil. obyv.). Značnou váhu nemůže prosazovat nevelká Sýrie či příliš nejednotný, dosud občas třeskutý Irák.

Arabové nezřídka prokázali svou náklonnost k sebeklamu a amnézii. V Egyptě se rozrůstá přesvědčení, že Turci teď přebírají kauzu Palestiny od Íránu , po třicet let Teheránem prosazovanou. Turecký premiér Erdogan se stal nejpopulárnější politickou postavou v celé arabské oblasti, po své mediálně celosvětové rozmáznuté explozi v Davosu v roce 2009. Tam na shromáždění osobností nejvýznamnějšího kalibru tuze nediplomaticky sepsul Šimona Perese, izraelského státníka veskrze smířlivého, až holubičího temperamentu. Erdogan od té doby neméně vehementně velebí Hamas, proklíná a z neutuchajících krutostí obviňuje Izrael, svého někdejšího partnera, blízkého spolupracovníka také v záležitostech vojenské důležitosti. Obviňuje Izrael ze systematického vraždění a v Ankaře hostí súdánského prezidenta Bašíra, stíhaného mezinárodním trestním tribunálem. Tohoto dárfúrského velevraha obhajuje slovy, že „Není možné, aby muslim spáchal genocidu.“ A je to.

Nearabské Turecko, tento historický nepřítel po mnohá století, v očích arabské veřejnosti povýšil na nejdůležitější oblastní mocnost, záruku arabských zájmů, významnější než (neméně nearabský) Írán. Turecko a Írán se staly dominantním mocenským faktorem na Blízkém východě. Někteří pesimisté – či optimisté - nevylučují, že tato oblast se navrátí k svému někdejšímu historickému rozdělení a následné otomansko-turecké a persko-íránské rivalitě. Takové předpovědi o případném vzkříšení by ovšem byly k prospěchu Turků, vyznavačů sunnitské verze islámu – stejně jako většina Arabů, na rozdíl od šíitských Íránců. Lze dokonce číst tvrzení, že Arabové dají přednost všemu jinému před perskou hegemonií – Izrael patrně, nepochybně, nepočítán.

Žádný arabský stát nebyl víc protiturecký, než baasistická Sýrie. Nyní však Erdogan pozval do Ankary na státní návštěvu Sýrií sponzorovaného vůdce Hizballáhu jménem Nasralláh, Čechy snadno pamatovatelným. Erdoganovou zásluhou došlo k vytvoření jednotné fronty Írán - Sýrie - Hizballáh - Hamas - aliance. Přibývá hlasů, že k tomuto pohybu východním směrem došlo až poté, co Turecko neuspělo se svou žádostí o členství v Evropské unii. Ankara se nyní nabízí jako intermediary – zprostředkovatel mezi svými nynějšími muslimskými spojenci a Evropou. Tento most opačným směrem budující Turci obhajují ujištěním, že Írán přece nechce být druhou Severní Koreou a o získání jaderných zbraní vůbec neusiluje. Nikde však nelze slyšet sebemenší zmínku o Ahmadínežádově opakovaném ujišťování , že Izrael musí být zničen, vyhlazen. Reálpolitika – turecký praktický zájem: Írán je významným dodavatelem zemního plynu. Milion Íránců ročně tráví svou dovolenou v Turecku, se znatelným příznivým dopadem na místní hospodářství. Velká turecká firma buduje hlavní letiště v Teheránu. Turci, na rozdíl od Američanů – a nejen jich – víc rozumějí mentalitě Íránců. Však jejich řeč je podobná dialektu azeri, jímž se mluví na severu Íránu. Každopádně prapodivné společenství člena NATO, s ústavou zaručující sekularismus, teď jakoby ruku v ruce s Íránem, islámskou republikou s programem nukleárního vyzbrojení. Pořádný to turecký přemet.

.Spěchám s přiznáním, že ač se o onu část světa zajímám, nikdy nebyla mou prioritou. Turecko znám pramálo, nahlédl jsem pouze do Istanbulu. Naše škola (Binghamton University, New York) se už řadu roků věnuje spolupráci, čilému výměnnému programu s předním tureckým učilištěm. Nejeden jejich student u nás absolvoval doktorské studie a někteří se pak vrátili v roli mladých pedagogů. S nimi s stýkám, vyptávám, dozvídat se jejich názory. Ač na nejen první pohled nejsou od svých západních protějšků k rozpoznání, nicméně nemohu vylučovat limity jejich upřímnosti, otevřenosti. Však proto nezahájím přátelské popovídání zmínkou, že v Německu nejeden turecký otec zabije vlastní dceru, poněvadž urazila čest rodiny svým nedostatečné muslimským chováním. Jak ohleduplně se přeptávat na jejich dojmy ze vzdálené rurální Anatolie? Jak bychom asi my reagovali na komentáře nás litujících outsiderů o našich spoluobčanech odněkud ze Slovače, nějakých primitivů dráteníků či ještě dál ze podkarpatskoruských kopců? V rozjímání o jednom tématu jsem z jejich strany nepociťoval nějakou taktickou opatrnost – o možnosti, pravděpodobnosti přijetí jejich země do Evropské unie. Hodnotili ji jednoznačnou nulou. Že turecký zpáteční přemet kýženým směrem se konat nebude.