Duben 2011

Zamyšlení nad kacířskou knihou

Luděk Frýbort

„Nejsem povinen vážit si někoho, kdo na útraty státu žije, tento stát odmítá, o rozumné vzdělání svých dětí se nezajímá, jen produkuje další a další ošátkované holčičky. To platí pro 70 % tureckého a 90 % arabského obyvatelstva Berlína.“ (Thilo Sarrazin)

Ó, to bylo křiku a lamentací po celém Německu i mimo ně, když začátkem podzimu vyšla Sarrazinova kniha Deutschland schafft sich ab (v přibližném překladu Německo se likviduje samo). O rozněcování rasové nenávisti bylo mnoho řečí, o xenofobii, kdo dvě uši a mezi nimi ústa měl a šlechetného ducha byl, každý se do jejího autora navážel, z německé sociálně demokratické strany, jíž byl vysokým hodnostářem, ho za tu opovážlivost chtěli vyloučit, ze všech politických funkcí i z předsednictva Deutsche Bank vyletěl… ba, málokdy někdo vzbudí takovou bouři nevole v dobrý tón udávajích sférách politických i intelektuálních. Na druhou stranu zase jen málokdy je někomu dopřáno takové slávy literární; sám jsem hned zatepla běžel si ono kacířské dílo pořídit, ale kdepak, musel jsem si počkat až na další, v pořadí čtvrté vydání. Kolika vydání dosáhlo do dneška, přesně nevím, ale mluví se o více než milionu prodaných výtisků, inu úspěch, úspěch. Jako tak často, projevily politicky korektní nabadatelé víc vznešeného rozhorlení než rozumu; kdyby nedělali Sarrazinovu utrhačnému spisu tak hlučnou reklamu, nikdo by se o něm dohromady nedozvěděl a posvátné pravdy by zůstaly nedotčeny. Takhle…

Cosi se dalo do pohybu. Už není tak dokonale zřejmé, který projev je řádný a eticky schválitelný, a jakého by se naopak dopustil jen rasistický, populistický, xenofobní etc. pes. Rámus trval jen do chvíle, než vyšlo prostřednictvím jakýchsi anket najevo, že tři čtvrtiny německé veřejnosti páně Sarrazinovy pobuřující názory sdílí, což je věc, jíž může nedbat nadosmrtně jmenovaný pokrokový profesor, ne však svého znovuzvolení dbalý politik. Šustot obracejících se pláštíků nebyl k přeslechnutí. Po jednom a váhavě dávali zástupcové lidu k uvážení, jestli na těch Sarrazinových tézích, hm, hm, přece jen něco není; bavorský premiér Horst Seehofer se zaskvěl výrokem - ještě před týdnem by za něj snad byl upálen – že názor tak povážlivé části občanstva nelze odbýt nařčením z populismu; všemu pak nasadila korunu sama kancléřka Merkelová, prohlásivši krátce, že multikulturalismus ztroskotal. A hotovo.

Jenže ono žádné hotovo. Co ztroskotalo, byla módní představa harmonického souzvuku, v němž vedle sebe žijí, pracují a navzájem se tolerují nejrůznější skupiny etnické, kulturní a náboženské; člověk věru nemusí být zrovna kancléřkou, aby nezaplál důvěrou v takový projekt. Co ale místo něj? Jaké jiné řešení té patálie? Přesněji řečeno patálie ne s jakýmikoliv migranty, nýbrž povýtce s muslimskými, jevícími největší sklon jak k pěstování vlastní výlučnosti, tak i k životu na státní útraty? I takové se našlo: nelze-li, aby cizorodé obyvatelstvo žilo dle svých zvyků a tradic, avšak ve vzájemném porozumění a spolupráci s domácím, ať se mu přizpůsobí. Ať se turečtí, arabští a jiní takoví přistěhovalci nezakuklují ve svých obyčejích; ať se neseparují v cizineckých ghettech, ať se naučí jazyk hostitelské země, nabudou vzdělání, kvalifikují se v náročnějších povoláních, což vše bezpochyby povede k tomu, že se přizpůsobí většinové společnosti a přijmou její hodnoty svobody, demokracie a lidských práv za své.

A ono to zase houby. Abychom utrhli hrot řečem o xenofobii, zdůrazněme hned, že s jinými než právě muslimskými migranty problémy nebývají, ba lze mnohdy mluvit o přínosu. Jen muslimové žijí v Evropě už třetí a čtvrtou generací, mluvíce jazykem nového domova stejně mizerně jako jejich dědové, ne-li ještě mizerněji. Jako dřív se jejich touha po vzdělání a kvalifikaci omezuje na studium islámu; tendence k životu na účet sociálního úřadu nemizí, spíš se stupňuje, stejně jako postavení ženy v roli bezprávné domácí služky. Obzvláště pak se mýlili ti, kteří se těšili, že muslimská populace přijme vlivem evropského prostředí nějakou moderátní, sekularizovanou formu islámu. Opak se stal skutečností: muslimští přistěhovalci postupem generací zradikálněli, stali se nesnášenlivějšími, o své vyvolenosti přesvědčenějšími, pohrdajíce nevěřícími až za hranici nenávisti a holého nepřátelství. K tomu připojme dosti vyvinutý sklon k násilné kriminalitě, v jejich přísně počestných domovinách nemyslitelné. Jistěže ne na všechny evropské muslimy platí tato charakteristika; bohužel celkový obraz neurčují poučně předváděné výjimky, nýbrž většina. Rovněž připočtěme neobyčejnou rozmnožovací zdatnost, která, jak se už před časem radoval libyjský revoluční vůdce Kaddáfí, udělá i bez všech džihádů v několika málo desítiletích z Evropy muslimský stát. Proč z přesně takových států utíkali muslimové do zemí nevěřících, je otázka, již si klademe my, ne však vyznavači islámu, za něž všechno zařídí jejich všemocný Bůh. Může-li něco ještě způsobit v té neveselé perspektivě obrat, toť problém, k jehož řešení nepodává návod ani sám erckacíř Sarrazin. Multi-kulti – nereálný výplod ideologizujících mozečků, ztrativších oporu v marxismu a hledajících, s čím by se zase mohly roztáčet na jevišti světa. Integrace - myšlenka snad rozumnější, ale v soutěži s muslimskou jistotou vlastní nadřazenosti neproveditelná. Zbývá ještě něco třetího?

Možná. Snad. Když tak o tom přemýšlím, třeba by ještě něco zbývalo. Nejdřív bychom si ovšem museli přiznat, že jsme vycházeli z mylných předpokladů, měříce islám loktem svého vlastního civilizačního způsobu. Muslimové se neseparují náhodou ani nedorozuměním, nýbrž že to pokládají za správné a žádoucí; neměli bychom jim tudíž nabízet spolužití, o něž nestojí, nýbrž naopak jimi preferované odloučení, třebaže vím, jak apartheidnicky to zní. Každá přistěhovalecká komunita mívá sklon k vytváření buněk svého vlastního způsobu, ostatně i naše česká, ledaže je nás relativně málo a je nám snadnější se sžít s domácí společnosti. Muslimům není. Mají svůj způsob za nadřazený, slevit z něj nemíní, dožadují se výsad a separátního zacházení… proč jim nevyhovět?

Čtvrtí a celých oblastí, obývaných většinově nebo už skoro výhradně muslimy, se kolem evropských měst vytvořily celé shluky, s tím nic nenaděláme. Ozývají se z nich požadavky zavedení muslimského školství, muslimského práva, muslimského toho či onoho, a můžeme být ještě rádi, že nerozumíme, co káží imámové z minbarů některých vypečenějších mešit… ani to už, buďme reální, nezměníme, ani zákazy, ani etickým šveholením. Neposkytneme-li muslimům autonomii teď, vezmou si ji později sami a bezohledněji. Nechť tedy zahovoří naši politikové i krasomluvní obhájci lidských práv (neboť i my snad nějaká máme) takto: „Užívejte si plné autonomie ve vašich sídelních oblastech, ó synové Prorokovi. Snad jen s výjimkou ozbrojené moci, tu opatrnost si dovolíme ponechat; jinak jednejte dle vlastních pravidel a uvážení. Pokládáte-li školní výuku v podobě recitování súr koránu za dostačující, prosím. Shledáváte-li vyšší odbornou kvalifikaci přebytečnou, totéž prosím. Trváte-li na usekávání rukou a kamenování nevěrnic, i toho vám rádi dopřejeme. Zahalování vašich dam do černých pytlů od hlavy k patě je nám sice poněkud směšné, avšak ani do toho se vám nemíníme míchat. A kdybyste dejme tomu v berlínském Neuköllnu chtěli vyhlásit chalífát, nu, hlavně se u toho nepovražděte. Ale i to je vaše věc. Ovšem, podotýkáme z vlastní péče a iniciativy, opravdová svéprávnost se neobejde bez plné autonomie fiskální. Je jistě nevhodné, ba urážející, musí-li nezaměstnaný, nekvalifikovaný, nemocný či jinak postižený muslim žít z prostředků nevěřících; zřiďte si tedy své vlastní berní a sociální úřady. Vybírejte vlastní daně od vašich osob výdělečně činných a vyplácejte z nich podpory… prosím? Nějaký nesouhlas? Že na takovou autonomii… co tedy vlastně, krucinál, chcete?“

Nu, nebudu rozvíjet tu ideu dál, třebaže by bylo kam. Jedno však je skoro jisté: kdyby mohla být uvedena v skutek, bylo by po problému téměř automaticky. Muslimská populace, z většího dílu nevzdělaná, nekvalifikovaná, k jiným než nejjednodušším, nejníž placeným pracím nepoužitelná, na sociálních podporách závislá… i kdyby nebyla k převzetí finanční zodpovědnosti ochotná, stačilo by omezit vyplácení dětských přídavků na dva, nejvýše tři potomky. Odbourat daňové úlevy nadměrně početným rodinám, neposkytovat sociální podporu každému, jen co nohou na půdě Evropy stane, neživit s každým výdělečné práce neschopným či neochotným synem Prorokovým celý jeho rozvětvený klan, nechat na každém, ať si tedy přivede negramotnou nevěstu odkudsi z východní Anatolie, ale postará se o ni z vlastních prostředků sám… to by, tuším, mocně ubylo muslimského sebevědomí, i chuti stěhovat se do bájně štědré, přebohaté Evropy. Snad by dokonce zpětný odliv nastal, protože když už žít za pár šupů, tak aspoň mezi svými. Stojí ostatně za zmínku, že se v islámských zemích žádné podpory nevyplácejí; i nemuseli bychom být hryzeni svědomím, kdybychom zavedli v případě hostí z řečených zemí totéž.

Trochu divoký scénář, připouštím. Přesto lze očekávat, že na něj v té či oné formě dojde, když pro nic jiného, tedy že po uši zadlužené evropské státy si nebudou natrvalo moci dovolit vydržování stoupajícího počtu neplatících strávníků. Muselo by se to ale stát dost brzy, dřív, než muslimské komunity nakynou k třiceti i více procentům celkového počtu obyvatelstva, bod to, jak bezpečně lze očekávat, kdy začnou klást podmínky ony nám. A což je možná ještě důležitější, museli bychom být připraveni vzdorovat obrovské vlně nesouhlasného křiku ze všech trub intelektuálního elitarismu, zejména z okruhu státně fedrovaných příslušníků cechu uměleckého a univerzitních kapacit pod penzí, myslících si, že majíce své jisté, kolaps západní civilizace se jich nebude týkat. Mýlí se ovšem znamenitě, ale na to přijdou až pak a pozdě. Ne že bych jim, jaký jsem zlomyslný, takové probuzení nepřál. Jen kdybych u toho nemusel být… no, já už asi ne. Moji potomci však dost možná ano. Mám-li se rozhodnout mezi nimi a ideálem neposkvrněného lidství, ať jsem proklet, ale moji haranti a haranti mých harantů jsou srdci mému bližší.