Duben 2011

O lásce k vlasti

Bernard Bolzano

Abychom vyhnuli se všemu nedorozumění, bude nejprve třeba určitěji udati, co vlastně rozumíme láskou k vlasti. Neboť slovu tomu dává se rozličný význam. Nesouhlasíť mezi sebou ani v otázce: kterou zemi by měl každý člověk považovati za svou vlast a jak daleko by sahati měly její hranice? Dle našich představ má každý člověk považovati za svou vlast onu zemi, od které nejvíce dobrodiní přijal a jíž navzájem největší služby prokázati dovede. Obyčejně, ale přec nikoliv bezvýminečně, bývá to země, v které jsme se narodili. Neboť kdybyste byli vzdáleni ze své rodné země již v útlém věku dětském, kdyby vás tu byla jiná pohostinná země přijala, poskytujíc vám až do tohoto okamžiku pokrm, oděv, obydlí, vzdělavši vás na svých ústavech za lidi rozumné a dobré, vy pak žili v ní dosud a byli s to, abyste jí větší služby prokázati mohli, nežli oné prvé zemi, od které jste odloučeni údolími a horami, jejíž zvyky a mravy, zákony a zařízení, potřeby a nedostatky vám neznámy jsou? - neníť tu zajisté žádné pochybnosti pro vás, že země, v niž žijete, jest pravou vlastí vaší. Dobrodiní, za kteráž k díkům zavázáni jste rodné zemi své, jest sice důležito; snad vzdělávala a živila od dob nepamětných rodiče i prarodiče vaše. Ale ještě důležitější jsou dobrodiní, která jste přijali v druhé zemi; oné - což zvláště tu rozhoduje - nemůžete prokazovati tak důležitých služeb jako této. Co se týče hranic, až ke kterým sahá naše vlast, myslím, že nemýlím se, tvrdě, že sahá až potud, pokud sahá stát, jehož jsme po právu poddanými. Obyčejně nezabíhají hranice vlasti za jednotlivou zemi a národ; každý národ tvoří pro sebe samostatný celek a mívá svou vlastní hlavu. Než často bývá více národů sloučeno v jeden stát. Není-li sloučení toto příliš násilné a nepřirozené, není-li rozloha státu příliš veliká, zanikla-li naděje, že by se dalo po právu provésti rozdělení jeho a povýšení zemí k samostatnosti: aj tu zbořte národové jednotného státu toho všecky hradby, které vás vzájemně dělí. Zrušte všecky rozdíly mezi sebou a neříkejte: „Ta země jest mou vlastí a má vlast leží tamto." Zbavte se ducha stranického. Milujte a objímejte se jako dítky jedné vlasti společné! Než co znamená: milovati se jako dítky jedné vlasti? To znamená: znáti přednosti této země a vážiti si jich; považovati zachování a vzrůstání jejich za svůj vlastní prospěch a starati se i o to.

a) Láska k vlasti, dím, žádá nejprve, bychom její přednosti znali a jich si vážili. Či jest snad láska něco jiného, než pozorování předností na jistém předmětu, a to předností takových, pro něž jej považujeme za hodná svého zalíbení a jej míti toužíme? Podobně jakž bychom mohli milovati svou vlast pravou láskou, kdybychom nevěřili, že na ní něco dobrého a výtečného najdeme, kdybychom z trestuhodné nevědomosti jejích předností neznali? Nemyslím ovšem nikterak, že by pravá láska k vlasti nás musila učiniti slepými ke všem nedostatkům a nedokonalostem jejím: ano tvrdím, že taková slepá láska by jistě byla záhubou. Zvlášť musí znáti stavové vyšší všecky i nejskrytější vady a úhony země; nesmí žádných sami sobě tajiti; nebo jak by jinak je vyléčili? A čím jsou moudřejší a šlechetnější, tím méně dají se odvrátiti od lásky své, když zpozorují některé vady. Jenom jednu dokonalost musí nalézti i nejšlechetnější na předmětu hodném lásky své: předmět ten musí totiž býti schopen zdokonalení. Proto nepochybujeme, že i naše vlast, byť sebevíce nedostatků měla, přec není neschopnou zdokonalení. Věřme pevně, že náš lid, třeba dosud nevzdělaný a mravně nedokonalý, vhodnými ústavy může vzdělán býti na rozumu i v srdci. Buďme pevně přesvědčeni: Čechy, ačkoliv nyní tak nešťastnými jsou, mohou státi se nejšťastnějším krajem v Evropě. b) Právě na tomto přesvědčení spočívá druhá a důležitá čásť pravé lásky k vlasti: horlivá snaha, zvýšiti přednosti žerné a jejich vzrůst považovati za sobě vlastní prospěch a o něj všemožně pečovati. Možnoť říci jenom o tom, že miluje některý předmět, kdož stále se snaží zvyšovati jeho dokonalosti a přednosti, a kdo, když se mu jeho snaha zdařila, dovede se radovati nad tím jako nad svým štěstím největším. Tak může honositi se láskou k vlasti jenom ten, kdo naplněn jest přáním viděti svou vlast každým rokem dokonalejší; kdo nejen nečinně tak si přeje, ale, pokud dovoluje mu užší nebo širší kruh jeho povinností, pracuje usilovně, aby spoluobčané jeho stávali se každým rokem moudřejšími, lepšími a šťastnějšími; kdo pečlivé pozoruje, zdali pokračují, stojí a nebo jdou zpět v onom trojím ohledu; koho každá strnulosť zarmucuje, a každé klesání leká. Je-li v jeho vlasti veliká bída, tu jistě nemůže na ni chladně pohlížeti, nemůže ji viděti a při tom snad i nadále veseliti a radovati se. Děje-li se spoluobčanům jeho příkoří a zachází-li se s nimi jako se zvěří: aj tu vzkypí v něm jeho krev. „Nestrpím toho" - volá - „hanebný zlosynu budu tvým žalobníkem a nevinnosť, které bylo ublíženo, bude pomstěna!" Tak volá a s ním spojuje se na sta lidí, probuzeni jeho hlasem; a uražená spravedlnosť zavládne pak znova v zemi. Rozumíme-li lásce k vlasti v tomto smyslu, potom ovšem není nesnadno dokázati její nutnost. Neboť jest jisto: má-li člověk oddati se něčemu zúplna, má-li něco vykonati napjetím veškerých sil svých, tu nestačí k tomu pouhý rozkaz chladného rozumu jeho, pouhé přesvědčení, ale třeba, by jej k tomu pudilo jemně sice, ale neodolatelně i srdce, jeho souhrn všech jeho přání a náklonností, ušlechtilá náruživosť jakási. Bychom mohli tedy pracovati pro blaho vlasti, bychom mohli prospívati jí všemi silami svými, bychom mohli obětovati jí svůj vlastní prospěch, pohodlí, bohatství, vydávati pro ni i život svůj v nebezpečí: k tomu co nám dá sílu, odvahu, chuť, ne-li náruživá láska k vlasti? Třeba, bychom prospěch země považovali za svůj vlastní prospěch; blaho její musí býti pro nás potřebou, a největší rozkoší naší, když stala se blaženou skrze nás. Pravá láska k vlasti, jak jsme ji před tím popsali, musí nás tedy naplňovati, pronikati; sice bychom nepůsobili pro její blaho tak, jak bychom mohli a měli. To jest tak pravdivo, že nemůže býti bez lásky k vlasti žádný stav, ani vyšší, ani nižší. Neboť i nižší vrstvy lidu musí často přinášeti obecnému blahu oběti četné a veliké. Oběti ty nebývají vždy takové, aby se od nich daly vynutiti násilně; ale jenom láska sama může je pohnouti, aby je přinesli jako dobrovolný dar. Což však říci jest mi o vás, kteří se počítáte k stavům vyšším? Ach možno poznati z podstaty věci samé a zkušeností všech staletí, že jestli vás nebude naplňovati láska k vlasti, stanete se nejhroznějšími metlami jejími, jejími zrádci a skutečnými původci jejího zahynutí. Snazší příležitosti, kterou máte ke konáni dobra i zla, budete zneužívati vždy ke zlému, jestliže nežije v srdci vašem láska k vlasti. Tehda nepečuje stav kněží a učitelův o blahodárné osvícení lidu, o vyhubení škodlivých předsudkův; neboť mají z nich jenom prospěch a proto snaží se lid v nich udržeti, ano je i rozmnožovati. Tehda zabývá se stav lékařů léčením jenom bohatých a vznešených, kteří mu každé slovo draze zaplatiti mohou: chudí však hynou bez pomoci ve svých neduzích. Tehda dovedou mocní ještě šířiti svou moc, dovedou se zmocňovati znenáhla veškerého bohatství národního lstivým uměním a dbají pramálo toho, že ostatní nemají - ať nedím prostředků k vyšší, duchovné blaženosti své - ani prostředků k životu zvířeckému: potřebného pokrmu, oděvu, bydla. Převeliká ty spousto v státech, v nichž na bídě tisícův namáhavě stavíš pouze domnělé štěstí několika. Ty můžeš býti jenom tam, kde vyšší stavové vyhubili v srdci všecku lásku k vlasti, a ponechali si toliko jméno její, jméno prázdné, zvučné, které jim slouží za pláštík jejich zloby!Avšak mohla by snad vzniknouti obava, že by národ, proniknutý láskou k vlasti, dbal jenom svého prospěchu, k sousedům svým však choval se tím nespravedlivěji; viděl jenom své vlastní přednosti, vším cizím pohrdal; touže po zvýšení své moci, užíval i sebe nespravedlivějších a hanebnějších prostředků ke škodě jiných národův? Odpovídám na to: K oné lásce k vlasti, o kteréž jsem mluvil, nepatří nikterak, že by národ měl příliš vysoká ponětí o svých přednostech; ale žádáme, aby je po pravdě znal a jich oceniti dovedl. Nechť si tedy, ani lidé tak zřídka kdy dovedou jíti střední cestou, některý národ smýšlí nad míru příznivě o svých přednostech: zdaž to bude tak nebezpečno? Národ ten bude žíti tím veseleji ve svém klamu, bude ochoten tím více ke každému namáhání, jehož třeba jest, aby byly zachovány a rozmnoženy ony přednosti. Sousední národové nemohouť nikterak býti uraženi touto hrdostí národní, ježto jim jest dovoleno, chovati se rovnou měrou. Ale moudřejší a to mezi národy oběma budou snažiti se, budou musiti snažiti se, by ukrotili hrdost národní, když by překročovala pravé meze a hrozila býti záhubou. Jestliže však národové někdy dali se svésti k nespravedlivostem proti svým sousedům, užili-li nedovolených a škodlivých prostředků k rozmnožení moci své: ani tu nežaluj nikdo na lásku k vlasti, neboť ona není vinna ničím. Viňte z oněch přestupků zlobu národa, který chce založiti si své blaho na útraty svých sousedů - viňte nepravé pojmy, které má o svém pravém prospěchu, o pravé podstatě občanského blahobytu! Láska k vlasti sama na sobě jest dobrá a neškodná; jenom náhodné zneužití její, tak jako každé věci, může býti škodlivo. Když jest láska k vlasti tak výtečným statkem, odkud to, moji přátelé - tak zajisté jest tázati se nám - že v zemi naší tak velice klesla? Vidím příčinu toho zvlášť ve třech věcech:

1. že rodáci naši jejích předností neznají;

2. že jednotlivci stojí na nerovném stupni vzdělanosti;

3. že jest vlast nyní tak seslabena v hmotném i duchovném ohledu.

a) Naši rodáci neznají přednosti, které má opravdu naše vlast. Neboť Bůh nezapomněl ani na jediného člověka, a tím méně zapomněl na celý národ. Každému národu udělil zvláštní vlohy a síly, každý uvedl v okolnosti a osudy jeho zvláštním schopnostem přiměřené; každému poskytl zvláštní prostředky k vzdělání a oblažení jeho, tak že je může snadno poznati a užívaje jich správně, může se povznésti a státi se šťastným.

Na nás Čechy nezapomněl nikterak ve své lásce: udělil nám mnoho, velmi mnoho. Zdaž není půda, na které přebýváme, daleko široko nejúrodnější? Jak příznivá jest zvířatům i bylinám! Zdaž jsou lidé, kteří na této půdě spatřili světlo světa, lidmi zmrzačenými a nedokonalými? Zdaž nejsou ušlechtilým plemenem lidským? Příroda přivádí tu na svět dítě silné a zdravé, jeho hlava jest jasná, jeho snadno chápající mysl jest schopna všelikého vzdělání! Zdaž nekvetou u nás tak mnohá umění a řemesla sama od sebe, tak že nám je sousedé naši závidějí? Ó jak by mnohé věci, které nyní nejsou u nás, mohly zase býti, any již před tím bývaly! Zdaž to také Čech poznává? Zdaž ví, jaké má přednosti, síly a schopností k daleko ještě větším přednostem? Neví o tom ničeho; považujeť sebe sama za nic; stydí se před jinými za svou vlast; napodobí ve všem od nejmenšího až k největšímu cizince, v ničem nedůvěřuje svému vlastnímu soudu. Jak to možno, aby mohl zamilovati si vroucně svou vlast, když jí tak pohrdá? Zdaž možno milovati to, za co se před lidmi stydí?

b) Nicméně ještě větší překážkou lásky k vlasti jest nerovný stupeň vzdělanosti u jednotlivých členů naší země. Neboť jako nic neprospívá lásce než rovné smýšlení, přesvědčení, rovný spůsob činnosti: podobně nic nepřekáží lásce tak, jako nerovné vzdělání. O jak tísní toto zlo naši vlast více než jiné země! Není na tom dosti, že dvojí mateřská řeč v naší vlasti velice znesnaďuje vzájemné obcování rodáků jejích: ale jest i příčinou, že německy mluvící lid docela jinou cestou za svým vzděláním kráčí, než lid česky hovořící. Onen chvátá před tímto, pohrdá jím pro jeho nevědomosť a jeho předsudky. Tento považuje onen za sektu zkaženou nepravou vzdělaností a zemi nebezpečnou. Jsa sám v opovržení, mstí se dvojnásobně strašlivou nenávistí. - A tak ubohá vlasti, v tobě panuje záhubná nesvornosť, čásť rodáků tvých nenávidí čásť druhou. O jakž by tu v tak kruté bouři mohla vzklíčiti, kvésti a ovoce přinášeti útlá květinka lásky k vlasti?

c) A to zvláště v těchto nepříznivých dnech, když tvoji obyvatelé jsou hmotně i duchovně zeslabeni! Neboť bohužel není v této době obecné bídy ani jediná země v Evropě ušetřena ranami různého neštěstí; a tak i naše vlasť přetrpěla v těch zlých časech mnohé citelné škody! Bylať zadržena ve svém rychlém postupu k dokonalosti, ano byla stržena zpět. Válka zatemnila svými dusnými, temnými mraky světlo vzdělanosti, které po celá desítiletí již šířilo tak mile a krásně v naší zemi své blahodárné paprsky. Nevědomosť a pověra počínají zase panovati; pochybné polosvětlo učinilo lid jenom nevázaným a nemravným. Drahota a pro některé třídy velmi nesnadný výdělek učinil nás jenom sobečtějšími a tvrdšími, probudil ducha podplatnosti, svedl lid k podvodům a k utiskování bratří. Nepravost podává ruku nepravosti; tisícové stali se v zemi naší horšími a slabšími. Jaký tu div, že tím se stali také neschopnějšími k vznešeným ctnostem, zvlášť pak k lásce vlasti? Jak může milovati vlasť, kdo má v sobě malichernou, zmrzačenou duši, která stále jenom se zabývá jeho vlastní bytostí a nedovede se povznésti k výši, s níž by mohla přehlednouti všecko? Jak možno milovati vlast tomu, kdo se nepovznesl od nejnižšího stupně lásky bližního k lásce celého národa? Zdaž může míti více nežli pouhé slovo v ústech, kdo nejpodlejším hýřením zmalátněl a učinil se neschopným každého citu vyššího? O zajisté není divu, že mezi rodáky našimi tak málo lásky k vlasti; neboť láska k vlasti jest ctností, která dodá síly ducha i těla. Než proč vám povídám všecko to? Snad jenom pro to, abych vás učinil nespokojenými s naší dobou? Ó nikoliv! Ale zajisté pro to, že ze všeho toho možno vybrati důležitá pokynutí, jak byste se sami chovati měli v tom ohledu. Zmíním se jenom o tom nejdůležitějším. Přejeme-li si totiž oživiti v našich Čechách kles-lou lásku vlasti: musíme snažiti se, abychom odstranili ony tři příčiny jejího poklesnutí.

a) Nejprve musíme rozšířiti mezi svými krajany pravou známost předností své vlasti a úctu k ní. Každý z vás může učiniti velmi mnoho v ohledu tom již nyní. Což pak teprv vykonátev budoucnosti, budete-li míti vždy k tomu zřetel! Hleďte šířiti vědomosti o tom, o čem právě mluvíme, i když budete snad budoucně učiteli něžné mládeže v naší vlasti. Čiňte to i všelikými rozmluvami s krajany svými při každé příležitosti, i spisy svými. Národ náš musí naučiti se znáti pravdu, že naše Čechy jsou nejúrodnějším, nejvíce požehnaným krajem v Evropě; že i lid, přebývající v zemi té, Bohem neméně byl obdařen; že jest Čech nadán ke všem vědám a schopen všech cností i činů rekovných a že vlohy k tomu všemu s sebou na svět přináší; že by českému národu bylo snadno, kdyby jenom byl patřičně vzdělán, obrátiti na se pozornosť veškeré Evropy, právě tak jako jeho půda již k sobě obrátila pozornost jeho sousedův a je učinila jí žádostivými. Aby však národ, jenž sám o sobě příliš skromně smýšlí, všemu tomu uvěřil: jest třeba, bychom jej seznámili s dějinami dávnověkosti, se skutky jeho praotcův. Ať naslouchá udiven, že jeho předkové panovali nad celým Německem, že působili na veškeru Evropu; že jeho předkové pěstovali vědy co nejzdárněji, že u nich moudrosť veliká měla své sídlo; že u nich vzešlo nejprve světlo osvěty a odtud se rozlévalo po Německu a po vší Evropě! Všecko to nechť slyší národ a nechť jest mu zřejmo: co jindy bývalo, musí i nyní možným býti! Neboť vzchází nad naší Čechií dosud totéž slunce; bývali jsme velikými, a proto můžeme jimi opět býti, budeme-li jenom sami chtíti! Stane-li se toto přesvědčení skutečností, pak přestane se národ styděti za svou otčinu a kořiti se modlářsky všemu cizáckému a slepě se po něm opičiti. V tom právě musíte mu předcházeti svým příkladem, moji přátelé; neboť podle členů stavů vyšších spravují se vždy ostatní vrstvy národa. Pokud hledáte svou česť v dovedném napodobení cizoty, pokud se řídíte ve věcech lhostejných, v oděvu, bydlu, v pokrmech, ve jménech různých věcí dle ciziny; pokud se stydíte za mateřskou řeč svou v širších kruzích a hledáte svou čest v tom, že nejen pro potřebu rozumíte retem cizím, ale že ještě i sličně a hbitě hovoříte: potud nemůže ani celý národ nabýti pravé lásky k vlasti: neboť vyšší třídy jí samy pohrdají.

b) Než nedostačí, aby jenom přestal tento nešvar, má-li u nás prospívati láska k vlasti, ale musíme také snažiti se, bychom uvedli větší rovnost a souhlas v smýšlení jednotlivých krajanův svých a sblížili je k sobe navzájem důvěrněji. Učiňtež, přátelé moji, počátek v tom sami u sebe. Vy sami jste se shromáždili na ústavě tomto se všech stran naší vlasti. Opravdu není nic řídkého, že se i mezi vámi jeví duch stranický, že rozený Němec Čecha a tento opět onoho škádlí a stihá. Pryč tedy s takovou překážkou I Češi i Němci musíte tvořiti jeden národ; můžete býti silnými, jenom když se přátelsky v jedno spojíte. Musíte se považovati za bratry a bratrsky se objímati. Naučiž se každý řeči svého druha, by se mu takto rovnějším stal. Pověz každý svá ponětí i své vědomosti druhu svému bratrsky a zúplna. Budete-li na ústavě tomto, kdež žijete v těsném svazku, jedné mysli, jednoho ducha, jednoho srdce: pak vzejde z toho vlasti prospěch; nebo až se rozptýlíte po vší zemi naší, vdechnete zde přijatého ducha lásky a svornosti i spoluobčanům svým po všech krajích země!

c) To zajisté se vám tím jistěji povede, budete-li dbáti dle možnosti o mravné vzdělání svých krajanů. Kde všecky cnosti se pojí vespolek, tam vejde v jich svazek i láska k vlasti. Srdce, v něž má se pevně zakořeniti, musí býti k ní napřed připraveno jinými cnostmi. Kdo má milovati vlast a pečovati o její blaho, musí prvé milovati svou rodinu a naučiti se o ni péči míti. Nejprve třeba tedy vypěstovati cnosti rodinné v zemi, v níž má prospívati láska k vlasti. Má-li někdo býti dojat a k činnosti povzbuzen blahem i bolem vzdálených bližních, jichž nevidí, kteří na mnoho mil od něho vzdáleni jsou: musí nejprve soustrast míti s oněmi trpiteli, jichž útrapy spatřuje. Tudíž musí nejprve býti v zemi rozšířen duch útrpnosti, mysl dobročinná k jednotlivcům, prvé než možno nadíti se, že se tam láska k vlasti bude jeviti v míře vysoké.

Kdo má rozšířiti lásku svou na celý národ, musí uměti přehlédnouti celý národ ten a vše, co jeho blahu prospívá anebo jemu škodí. Především musí býti tedy vštípen lidu vážný, obezřelý duch, proti lehkomyslnosti však musí býti bojováno. Kdo konečně má býti s to, aby své vlastní blaho obětoval pro blaho obecné, musí býti o této povinnosti živě ve svém nitru přesvědčen a musí častěji již obětovati skutkem svůj prospěch povinnostem. Jemná mysl mravná, ušlechtilé sebezapírání musí se nejprve státi obecně známými v naší zemi: a potom bude moci láska k vlasti zdárně zkvétati.

(1810)