Duben 2011

Prostě jsem řekla ne

Adam Hradilek, Adam Drda

Mříží viděla Anna Magdalena Schwarzová ve svém životě hodně. Kvůli svému židovskému původu skončila za války v terezínském ghettu, pro svou katolickou víru byla po únoru 1948 držena v komunistických vězeních. Na posledních dvacet pět let se od okolního světa oddělila dobrovolně. Coby řeholnice řádu bosých karmelitánek, jednoho z nejpřísnějších řádů vůbec, žije v klauzuře v krakovském klášteře. Skrze mříže probíhal i tento rozhovor. Anně Magdaleně Schwarzové bude 14. března devadesát let.

V Praze kolují zvěsti, že byste se ráda po mnoha letech vrátila do Čech. Je to pravda?

Teď už ne, protože návštěva Čech mi byla nekompromisně zakázána. Musela bych udělat kravál a to já nerada. Nesnáším konflikty.

Jsou tu na vás přísní?

Bohužel. Ale řekla bych: mám, co jsem chtěla.

To zní zvláštně, když si člověk uvědomí, že jste byla za nacismu a za komunismu tolik let vězněná. Jako by vás zase někde drželi proti vaší vůli.

Já jsem chtěla z kláštera jen na dva či tři měsíce, ne se odstěhovat natrvalo. Avšak bylo mi to zakázáno kvůli obavě, že bych cestu zdravotně nevydržela. Je mi už moc let a ještě jsem na vozíku. Byly to vlastně rozumné důvody, ale radost z rozhodnutí nemám. To vám řekne každý mrzák, že mu nedělá dobře, když mu lidé příliš pomáhají. Například k rozhovoru s vámi jsem přišla tak pozdě proto, že sestry okolo mě skákaly a převlíkaly mě a ještě tohle a támhleto.

Jak vypadá váš každodenní život v klášteře?

Nedělám už nic, kromě toho, že chodím na povinné modlitby. Zbytek dne jenom čtu v cele. Díky Bohu mám dobré oči, vidím bez brýlí. Přes všechny ty mříže vás všechny dobře vidím. Vstáváme v půl šesté, v šest hodin máme jitřní, potom máme hned mši svatou a po té mši, protože už jsem nemocná a po infarktu, si mohu odejít odpočinout do cely. Sestry ještě mají modlitbu a rozjímání. Klečí hodinu mlčky v chóru, zatímco já jsem mlčky hodinu v cele. Potom jsou dopolední modlitby, z kterých jsem již osvobozená, následuje oběd a po něm hodina odpočinku. Pak je krátká modlitba a po ní mám zase volno, zatímco sestry pracují. V půl šesté jsou nešpory a následuje hodina četby z Písma svatého. Pak je druhý odpočinek a jde se spát.

Jezdí za vámi lidé z Čech?

Bohužel jen velmi málo. Jednak je to sem z Prahy sedm hodin jízdy a jednak mám návštěvy povoleny jen třikrát čtyřikrát do roka.

Kdy jste se poprvé pokusila vstoupit do kláštera?

Pocházím z židovské rodiny a ke katolictví jsem konvertovala velmi mladá. Do kláštera jsem se přihlásila v prosinci roku 1939. Přijali mne do řádu jako postulantku, když jsem jim ale řekla o svém židovském původu, tak mi sdělili, ať přijdu, až skončí válka.

Dva roky poté vás nacisté deportovali do terezínského ghetta. Měla jste v Terezíně u spoluvězňů problém kvůli své katolické konverzi?

Nezlobte se, ale o terezínské zkušenosti už odmítám mluvit. Mé vzpomínky jsou sepsané v Židovském muzeu v Praze, kdo chce, ať si je najde. Dál se k tomu nechci vracet.

Proč?

Protože v Terezíně to bylo hrozné. Velice. V různých ohledech, i v tom, že na mne byli spoluvězni sprostí. Dokázali se na mně pěkně povozit, ale jak jsem řekla, nechci to znovu otvírat.

Po válce se kolem pátera Josefa Zvěřiny a profesorky Růženy Vackové vytvořilo katolické společenství Rodina, do kterého jste patřila. Jak jste tam přišla?

Do Rodiny se přijímalo na vyzvání. Museli si vás vybrat a to se mi stalo. Velkou část těch lidí jsem znala z tábora akademických katoliček v roce 1946. Stýkali jsme se po bytech, kde se pořádaly přednášky a mše. Ti, kdo nebyli po únoru zavřeni, tak v tom duchu pokračovali ještě mnoho let.

Tehdy jste se znovu rozhodla vstoupit do kláštera?

V osmačtyřicátém. Po válce jsem nastoupila na filozofickou fakultu, studovala jsem jazyky. Chtěla jsem se po zkušenosti v koncentráku něco naučit, abych nebyla úplně blbá a byla k něčemu. Po únoru mě ale ze školy vyhodili. Viděla jsem v tom vůli Boží, šla jsem se znovu přihlásit do kláštera a v devětačtyřicátém mě oblékli do hábitu. Jenže po akci K, kdy komunisté zlikvidovali mužské řády a kláštery, se vrhli i na řádové sestry. Nás si vybrali jako první, protože jsme byly na Hradčanech. Sestry, které již měly po slibu, poslali do internace a novicky, tedy i mne, z kláštera vyhodili a poslali domů.

Čím jste se živila?

Potřebovala jsem peníze, tak jsem šla pracovat jako cizojazyčná korespondentka do společnosti Juta, kde před válkou táta dělal ředitele. Přijali mě vlastně z protekce, protože ho všichni měli rádi. V té době už ale bylo zle a poprvé jsem ostře narazila. V Jutě obcházeli s podpisovým archem, že jsme pro nejpřísnější potrestání Milady Horákové. A já jsem udělala opravdu veliký skandál, takže to podepsal jen jeden člověk, s omluvou, že má čtyři děti. Měla jsem už tenkrát jasno: nikdy jsem nešla na schůzi, v životě jsem nešla do průvodu. Prostě jsem řekla ne a dělejte si, co chcete.

Pohybovala jste se po únoru neoficiálně v církevním prostředí?

Moje největší ilegální činnost byla, že jsem jezdila do internačních táborů, kam komunisté umístili řeholníky. Věděla jsem, že tam potřebují věci na mši svatou, takže jsem do mužských táborů vozila hostie a rozinky a také doporučení od biskupů. Do ženských táborů jsem zase vozila jídlo.

Jak se vám dařilo dostat do internačních táborů s přísnějším režimem? Povolili vám návštěvu?

Jak kde. Například klášter Osek u Duchcova byl úplně izolovaný, jenže okolo byla vysoká kamenná zeď. Zula jsem se z bot a jen tak v punčochách jsem po kamenech vylezla nahoru. Zapískala jsem na kněze pode mnou, hodila balíček, řekla, pro koho je, a zase slezla. Když byli v Králíkách, vypravila jsem se tam s jednou kamarádkou. Tenkrát bylo po kolena sněhu. Hlídali tam obyčejní vojáci, a když nás uviděli, tak nás začali koulovat. My jsme se tomu smály a koulovaly jsme je zpátky. Byla to pro ně legrace a rozptýlení. Když jsme k nim přišly blíž a řekly jsme, že chceme dovnitř, tak nás beze všeho pustili. To se ale stalo jen jedinkrát.

Kvůli těm cestám za internovanými vás zatkli?

Ne, kvůli působení ve skupině Rodina. Komunisté vybírali všechny náboženské kroužky. V únoru 1953 jsem šla do práce. Venku stálo auto, přistoupili ke mně cizí muži, zeptali se, jestli já jsem já, strčili mě do auta a odvezli do Bartolomějské. Po celodenním výslechu mě převezli do Ruzyně, kde jsem zůstala rok ve vazbě.

Na čem stálo obvinění?

Že jsem vatikánský špion. Stejně jako všichni ostatní z Rodiny. U soudu mi prokurátor tento paragraf odebral, tak jsem byla odsouzena jen za velezradu. Bylo nám jasné jak amen v kostele, že nás za ni odsoudí. Naštěstí nepadl žádný trest smrti, ale jeden dostal čtrnáct let, další třináct a podobně. Já dostala jedenáct.

Strávila jste šest let v ženské věznici v Pardubicích. Co bylo na kriminále nejtěžší?

Být pohromadě s kriminálními vězenkyněmi. Žila jsem třeba na dvojáku s ženskou, která zabila sekerou své čtyři děti. To bylo strašné. Štítila jsem se jí. Hnusný. Někdy koncem padesátých let přivezli do Pardubic množství kriminálních případů a to byla taky katastrofa. Člověk si něco vypral, někde si to musel pověsit, za pět minut se vrátil a už to zmizelo. A další odpornost byla, že se mezi nimi našlo hodně lesbiček, které na celách normálně souložily, což bylo pro mne k poblití.

Jakým způsobem na to reagovali bachaři?

Ti kriminálnicím a vražednicím nadržovali. Oni byli přesvědčení, nebo se tak aspoň chovali, že my, politické, jsme chtěly vyvraždit celý národ, takže už neexistují horší lidé než my. V jejich očích byly ty nejpříšernější vražednice pořád lepší.

K důležitým osobnostem pardubické věznice patřila profesorka Růžena Vacková. Účastnila jste se jejích pověstných tajných kroužků?

Ona měla svou skupinu holek, které snad ani nebyly věřící. Byly to spíš vysokoškolačky nebo ty, které na vysokou nevzali, a ona jim po nocích přednášela. To, co by normálně přednášela na univerzitě, vykládala po nocích ve vězení na záchodě. Musím přiznat, že jsem nesnesla, jak tam všechny kouřily jako blázni tarase bulbu. Já opravdu nesnáším kouř, takže jsem tam nechodila. S Růženkou jsme se ale velice milovaly a společně jsme ve věznici hospodařily.

Zažila jste ve vězení pobyt na samotce?

Ano, od zatčení v únoru 1953 do ledna příštího roku, kromě doby, kdy jsem byla nemocná. Tedy jedenáct měsíců. Nedávno jsem četla vzpomínkovou knihu, kde jeden kněz píše, že by nikomu nepřál zažít, co znamená být sám na cele. Že se nediví, že se tam lidé snažili spáchat sebevraždu. To je příšerné. Když jsem to četla, říkala jsem si, pro pána Boha, to jsi kněz? Já jsem tedy kněz nikdy nebyla, ale za těch mnoho měsíců jsem na to, že bych si měla vzít život, ani nepomyslela. Udělala jsem si program, čas na modlitby, na zpívání lidových písniček – tedy samozřejmě polohlasem, aby to neslyšeli – čas na vzpomínání. Jeden den jsem mluvila anglicky, další den německy a tak dál.

Prý jste ve vězení odmítla nabídku překládat cizojazyčné texty pro nějaký úřad výměnou za lepší životní podmínky. Je to tak?

V padesátém sedmém roce z nás politických vybrali několik jazykově nadaných a převezli z Pardubic do Ruzyně. Překládaly jsme tam z ruštiny manuály pro různé stroje a nářadí. Hned na začátku jsem jim řekla, že absolutně odmítám pracovat na čemkoli, co je spojeno s politikou či válkou. Asi po týdnu, kdy jsem dělala korektury překladů, se mi najednou dostal do ruky popis nějakých bombometů. Tak jsem to odložila, šla k dozorci a řekla, že dneškem končím, že něco takového dělat nebudu. Dostala jsem kýbl a zástěru a měla jsem s dalšími vězni za úkol uklidit od sklepa po půdu ruzyňskou věznici. To byl zvláštní pocit, takový návrat po letech. Když jsem byla na Ruzyni vězněná, tak jsem si v každé cele udělala křížek, u kterého jsem se modlila. Nevěděla jsem, v jaké cele přesně jsem, protože mi vždycky před přesunem zavazovali oči. A teď jsem tam ty své křížky při uklízení nacházela. Cítila jsem něco mezi radostí a tesknotou. Nevím, jak to popsat, prostě jsem si nějak uvědomila, kolik už je to let.

Kdy vás z vězení propustili?

Propustili mě společně s kamarádkou Jitkou Malíkovou na amnestii v šedesátém roce. Jely jsme spolu vlakem do Prahy a nejdřív ze všeho jsme obě vlítly do budky a telefonovaly maminkám. Celý kriminál jsem si představovala, jak jí šetrně řeknu, že jsem venku, aby se moc nerozrušila. Ale když přišla k telefonu, tak jsem vyhrkla mami, tady je Nina. A ona si chudinka zapomněla nazout venkovní boty a v bačkorách mi pak přišla naproti.

Co jste dělala po propuštění? Jak jste hledala práci?

Žila jsem s maminkou v Českém Krumlově. S prací to nebylo jednoduché, nejednou jsem na ulici slyšela nadávky typu zlodějka, kriminálnice a tak podobně. Kamkoli mě poslali z úřadu práce, tam mě odmítli přijmout. Až v jedné papírně mi řekli, že mohu hned nastoupit. Ona si tam totiž jedna ze zaměstnankyň k sobě na noční pouštěla různé chlapy a jednou ji tam jeden chlap, asi ze žárlivosti, zabil a hodil ji do obrovského vařicího kotle s celulózou. Pak ji nemohli najít, až za dlouho našli její zuby a vlasy. Na její místo pak nemohli nikoho sehnat. Já jsem to vzala s podmínkou, že při noční směně budu zamčená a budu otevírat jenom tomu, koho poznám po hlase. Což bylo báječné. Práci jsem stihla tak za dvě hodiny a pak jsem měla volno a mohla jsem si číst.

Jak jste vnímala uvolnění poměrů v šedesátých letech?

Já jsem byla pořád v práci, měla jsem třísměnný provoz. Když jsem dostala jeden den volna, tak jsem jezdila do Prahy k Jitce a dalším holkám z kriminálu. Při těch návštěvách jsem se dozvídala, co se děje, protože do Krumlova dorazilo všechno se strašným zpožděním. Pak jsem samozřejmě podepisovala různá provolání a účastnila se různých diskusí. Když přišli Rusové, tak pro mne přijela dvě auta, jedno z Rakouska a druhé ze Západního Německa. Přijeli pro mne totiž tamější majitelé papíren, kteří jezdili do naší papírny a já jim občas překládala. Prostě to považovali za svou povinnost. Strašně jsem tehdy chtěla do Rakouska odjet, i s maminkou, protože ona taky uměla německy. Ale zrovna jsme měli u nás na návštěvě moji čtrnáctiletou neteř a nemohli jsme ji nechat doma samotnou.

Jaký jste měla později vztah k disentu a k Chartě 77?

S Chartou jsem to měla komplikované. Chtěla jsem ji okamžitě podepsat, ale protože jsem tenkrát už byla po závazných řeholních slibech, tak jsem se zeptala převorky, jestli mi to dovolí. Ona to kategoricky zamítla. Já jsem se bránila tím, že Chartu podepsali mí přátelé a přece se od nich teď neodvrátím. Ona na to řekla: „S přáteli se můžete stýkat, ale podepisovat to nesmíte.“ Tak jsem se tím řídila a stýkala jsem se, s kým jsem chtěla. Třeba s Františkem Krieglem, který byl náš soused. Maminka měla srdeční záchvaty a on se o ni příkladně staral. Stačilo kdykoli zavolat, třeba i ve tři hodiny ráno, a on k nám přišel jen ve svrchníku přes pyžamo. Musím rovněž říci, že to byl člověk, který si přede mě klekl a prosil o odpuštění za všechny, kdo byli zavření, protože on to cítil jako velkou vinu. Když jsem měla problémy s tím podpisem Charty, tak jsem k němu zašla a požádala ho o radu. A on mi řekl, že když se čtyři lidé za mne zaručí, tak se to bere, jako kdybych se podepsala.

Zajímala se v té době o vás Státní bezpečnost?

Ano. Například když jsem byla na procesu s jedním otcem na Moravě, tak druhý den si pro mne přišli. Nebo mi telefonovali. Já jim vždycky bouchla telefonem, ale oni mi ho kupodivu nikdy nesebrali. Asi proto, že v něm byl odposlech.

Co po vás estébáci chtěli?

Začali vždycky otázkami, s kým se stýkám a proč, že mi to bude škodit. Otravovali mi život výhrůžkami: „Máte přece pěknej byt a penzi. Pokud se nezařídíte podle nás, tak o to všechno můžete přijít.“ Nikdy se mě ale nepokoušeli zverbovat. Oni byli blbí, ale ne až tak blbí, aby to se mnou zkoušeli. Jenom vyhrožovali. Nejhorší byl poslední výslech těsně před tím, než jsem měla povoleno vycestovat do Polska. Trval od rána až do osmi hodin do večera.

Proč jste začala jezdit do Polska?

Kvůli klášteru. V roce 1976 jsem šla do důchodu a v roce 1977 jsem se kupodivu dostala do Říma, kde jsem se potkala s nějakými Poláky. A oni začali říkat: „Sestro, přijeďte k nám, přece v Polsku jsou docela jiné poměry než u vás.“

Od roku 1980 vás StB sledovala, právě kvůli vašim polským cestám. Jak se vám povedlo vyřídit si v roce 1985 přestěhování?

Moc se to nelišilo od emigrací mnoha chartistů na Západ. Po velmi složitém papírování jsem dostala vyrozumění, že ještě dva měsíce mohu být v Československu, pak musím překročit hranice a už se nesmím nikdy vrátit. Doma jsem byla nežádoucí osoba.

V Polsku jste vstoupila do kláštera v Krakově. Byla jste od té doby na návštěvě v Čechách?

Ano, v devadesátém roce. To jsem od našeho provinciála dostala povolení jet do Prahy a zařídit si navrácení občanství, které mi po emigraci vzali. Když jsem byla v Praze, tak mi z kláštera zatelefonovali, ať se nevracím, ať počkám, až přijede papež Jan Pavel II., a vyřídím mu pozdravy. Měla jsem lístek do katedrály na Pražském hradě, kam tenkrát měli přístup jenom kněží a řeholnice, věznění pro víru. Když šel papež kolem mne, tak jsem polsky zavolala, že ho zdraví Krakov. Jak slyšel polštinu, tak sebou škubl, přistoupil ke mně a říkal: „Co ty tu robiš?“ Popsala jsem mu svůj příběh, který ho dojal. Vtiskl mi políbení a šel dál. Já byla na vrcholu blaha. Jen na okraj: kdyby to byl ten dnešní papež, tak bych ucukla. Nejen že bych ho nepolíbila, ale ani ruku bych mu nepodala. Byl člen Hitlerjugend a podle mne to prostě vadí.

Zažila jste ústrky v Terezíně kvůli svému katolictví. Hrají tady v klášteře nějakou roli vaše židovské kořeny?

Sestry o tom ani nepípnou. Dnes už je taky jiná situace než dřív. V prvních letech, když jsem do kláštera přišla, jsem tu vyslechla i opravdu antisemitská kázání. Jedno mě úplně zvedlo ze židle: kněz k nám mluvil přes mříž, a když byl konec, tak jsem řekla, že bych se ho chtěla soukromě na něco zeptat. Řekla jsem mu, kdo jsem, a zeptala se, jak může na Židy nadávat, když přinejmenším musí vědět, že pán Ježíš i panna Maria jsou oba židovského původu. A on na to: „To není pravda, to není pravda. Pán Ježíš byl syn Boží a matka Boží byla bez poskvrny hříchu počatá, tak to nemohli být Židé!“ Tím pro mne rozhovor skončil, otočila jsem se a šla pryč.

Sledujete dění v dnešních Čechách?

Skoro vůbec. Nemám přístup k českým novinám, jenom kamarádka Jitka mi volává, ale to jsou poměrně krátké telefonáty. Říká, že to v Čechách za moc nestojí a že je tam bordel.

O české společnosti se čím dál častěji mluví jako o jedné z nejateističtějších v Evropě.

Ono věřících ubývá právě v celé Evropě. Všude, i tady v Polsku. Co tu jsem, tak jsme neměli jedinou novicku. Jsme tu pořád ty samé holky, co tu byly před těmi asi pětadvaceti lety, kdy jsem sem nastoupila.

Jako důvod se často uvádí, že církev není schopná včas reagovat na to, jak se mění svět a hlavně způsob života. Co si o tom myslíte?

Že to je pravda. Často se při kázáních tlačí na to, aby lidé konali a mysleli jako naši otcové, kteří ještě žili v chaloupkách. Možná to tenkrát bylo v mnoha ohledech pěkné, ale k dnešku se to poněkud nehodí. Nesouhlasím s postoji typu nikdy nechoďte do McDonalda ani hypermarketů, protože jsou ďábelské. Podobné názory se v Polsku šíří, ale já takhle neuvažuji.

Jak vnímáte českou církev po roce 1989?

Jsou minimálně dvě věci, které církev projela, které neudělala. Zaprvé, vůbec nepečovala o vzpomínku na ty, kdo zemřeli, případně šli do kriminálu za víru. Nechci, aby to vypadalo, že se doprošuji nějakého uznání, ale je to opravdu smutné. Nestačí, že o tom sem tam vyjde nějaká knížka. Zadruhé se ještě naprosto nevyřešila otázka kněží, kteří spolupracovali s StB. A těch, kdo bonzovali, bylo hodně. V Polsku to, myslím, bylo jiné, udavačů v církevním prostředí nebylo tolik a po těch, kteří udávali, se dost šlo. Příkladem může být třeba duchovní a spisovatel Mieczysław Maliński, mimochodem přítel Jana Pavla II. Ne že by ho někdo pronásledoval a perzekvoval, ale když se objevily informace o jeho spolupráci s tajnou policií, tak jako veřejná autorita prostě zhasl.

Myslíte si, že dvacet let po demokratické revoluci má smysl se komunistickými zločiny ještě právně, soudně zabývat?

To se mělo dělat hned na začátku, v době, kdy byl u moci Václav Havel. Bohužel tomu neprávem bránil. Kdyby se s těmito věcmi začalo počátkem devadesátých let, tak to mělo nějakou cenu. Teď už asi ne. Teď už je to historie, jako když se vypráví o upálení Mistra Jana Husa.

V Čechách se ale pořád vede živá debata o tom, zda ještě stíhat viníky politických procesů, často lidi ve vašem věku. Například Ludmilu Brožovou-Polednovou, prokurátorku z procesu s Miladou Horákovou, které bude letos rovněž devadesát let.

Myslím, že když ta si čuchla ke kriminálu za takové svinstvo, tak jí to, bez ohledu na věk, vůbec neuškodilo.

Společnost se také stále nemůže shodnout na tom, jak vnímat lidi, kteří proti komunistickému režimu po roce 1948 vystoupili se zbraní v ruce. Jaký je váš názor?

Pakliže to byli vojáci, tak to velice schvaluji. Neschvalovala bych, kdyby třeba na vesnici soused zapálil sousedovi komunistovi barák nebo statek. To by mi přišlo jako svinstvo. Ale pokud vojáci nebo odbojářská skupina chtěli bojovat proti komunismu, tak proč ne, když na to měli sílu? Když nás například srovnáte s Poláky, ti „drobné války“ proti komunistům vedli. V Polsku na tohle panuje jiný názor než v České republice. Kolikrát jsem tu slyšela, že jsme proti nim srabi.

Anna Magdalena Schwarzová (přáteli přezdívaná Nina) se narodila 14. března 1921 v Praze, ve středostavovské židovské rodině. Pod vlivem vzdálené příbuzné konvertovala jako dospívající dívka ke katolicismu. Byla vězněna v Terezíně, jejího otce a další příbuzné nacisté zavraždili v Osvětimi. Po únoru 1948 ji komunisté za členství v křesťanském společenství Rodina zatkli a ve vykonstruovaném procesu odsoudili na 11 let. Na přelomu 70. a 80. let začala Anna Magdalena Schwarzová jezdit do Polska a požádala si o vystěhování. Od roku 1985 žije v Krakově, v klauzurním řádu bosých karmelitánek.

(Respekt, www.respekt.cz)