Duben 2011

Klausův antibruselismus

Josef Mlejnek jr.

Václav Klaus etabloval v českém veřejném životě svérázné „spanilé názorové jízdy“, a i když zcela jistě ne „proti všem“, terčů jeho útoků je hodně - vadí mu snowboardisté, zelení, europeisté, kněz Halík, alarmisté, blobisté, konstruktivisté, soubor Hradišťan, pan Pehe i pravdoláskovci a svůj díl kritiky musí nést i PET lahve.

V předvečer završení „roku osmého“ svého působení na Hradě vyvolal Václav Klaus skandál. Ve snaze zastat se Ladislava Bátory, kterého údajně chtěli lidé z „Klausova okruhu“ protlačit za náměstka ministra školství, publikoval v deníku Právo asi jeden z nejhorších textů za celou svou politickou dráhu. A že těch textů už bylo… Ten na Bátorovu obranu neobstojí ani z hlediska formální logické výstavby slovesného útvaru.

V úvodu pisatel praví, že obhajovaného nezná, nikdy s ním nemluvil a nic od něho nečetl, avšak vzápětí dodává: „Vím pouze to, že je to hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk.“ Jak to ví, neříká, patrně má dar vnuknutí, který skromně skrývá. Vzápětí pak cituje úryvek z Bátorovy autobiografie - a vida, přece jen od něj něco četl. Úryvek sám lze charakterizovat jako „konzervatismus čtvrté cenové skupiny“, jako emoční výlev, který spojuje pouze jakási povšechná nostalgie po „starých dobrých časech“ stavěná do kontrastu se vším, co Ladislav Bátora považuje za (post)moderní.

Historik a konzervativní politik 19. století Václav Vladivoj Tomek odmítal obrozeneckou úpravu pravopisu (své jméno psal v podobě Wácslaw Wladiwoj Tomek) a při sepisování monumentálního dvanáctisvazkového Dějepisu města Prahy si údajně svítil loučí, neboť petrolejku považoval za „mylnou konstrukci“, jejíž svit neomylně povede lidstvo do záhuby. Možná to někomu připomene současný (marný) boj proti úsporným žárovkám, podle odpůrců Evropské unie dalšímu z důkazů sociálního inženýrství dirigovaného z nikým nevolené bruselské eurocentrály, nicméně ony dle jistých propočtů vlastně úsporné vůbec nejsou a jejich světlo je evidentně mdlé a studené. Spatřovat v Evropské unii jednoznačné dobro a v jejích kriticích zpozdilé blouznivce by tudíž - už jen s přihlédnutím k eurožárovkám - bylo dozajista hloupé a neprozíravé. Problém však mimo jiné spočívá v tom, že Bátorův údajný konzervatismus je, podobně jako některé projevy konzervatismu Tomkova, pouhým staromilstvím, vyjadřovaným navíc spíše hulvátsky než s aristokratickou uhlazeností. Bohužel, Václav Klaus si do čadícího plamene českého hulvátského staromilectví přiložil svá polínka, neboť výrazy typu „ničitel lidové hudby Pavlica“ nebo „mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří století“ lze možná upouštět v restauraci těsně před zavírací hodinou, nikoliv v článku podepsaném hlavou státu.

Přitom Václav Klaus dovede být „staromilský“ mnohem hezčím způsobem. „Byla to doba stále ještě moderní, nikoli postmoderní. Jisté hodnoty ještě měly svou platnost, ještě nebyly relativizovány a tím zásadně zpochybněny. Nabídka, zejména v našem komunismem sevřeném světě, byla sice daleko omezenější, ale díky tomu i obsáhnutelnější. Základní věci prostě nebylo možné přehlédnout. Neexistovala televize, alespoň ne jako masový jev. Četli jsme asi daleko více než dnes, chodili jsme na výstavy a do divadel, ale dominoval film. Byl hlavním prostředkem utváření norem, osobních vzorů a vzorců chování, byl účinnou cestou nastolování otázek i formulování odpovědí,“ zavzpomínal v srpnu 2007 na šedesátá léta v „dvojnekrologu“ Ingmara Bergmana a Michelangela Antonioniho, který vyšel v Lidových novinách pod titulkem Konec starých dobrých časů.

Ale s nynějšími názory a postoji Václava Klause se nelze jednoduše vypořádat jako s projevy staromilství starého pána, s přibývajícím věkem často zatrpklého, žlučovitého a netaktního. Ostatně, konzervatismus jako politický i myšlenkový směr nejde redukovat na staromilství, to by byl konzervativcem každý důchodce. Václav Klaus s nálepkou „konzervativní“ vystupoval od počátku své politické dráhy. Jedna z jeho knih (sborník článků), vydaná na jaře 1992, nese titul Proč jsem konzervativcem? Ve stejnojmenném textu, otištěném v této knize a datovaném 9. února 1992, sám Václav Klaus opakovaně zdůrazňuje, že „dnešní konzervativec nechce minulost pasivně imitovat. Chce však restaurovat její trvalé a ničím a nikým nenahraditelné hodnoty“. Pro Václava Klause byly těmito základními hodnotami především ideje klasického liberalismu, tedy svoboda jedince, volný trh a minimum státních zásahů. V závěru citovaného textu píše, že konzervatismus je sice širší a bohatší než liberalismus, avšak liberalismus je v něm obsažen, a proto je i on konzervativcem. Nicméně, zejména v 90. letech, byl Václav Klaus hlavně liberálem, rozhodně teoreticky, tedy v tom, co veřejně hlásal. Co konal či nekonal, je jiná věc na jiný rozbor.

Pokud měl za úkol, jak to asi sám cítil, bořit dědictví komunistické plánované ekonomiky a zavádět volný trh, neměl se svou ideovou výbavou větší intelektuální problém, zvláště když se pro tehdejší éru náramně hodila. Jeho odpůrcům vadil zejména Klausův přezíravý arogantní styl, jeho praktické povýšené autoritářství, jež nalezlo zrcadlo v dobové anekdotě, že hlavní rozdíl mezi Bohem a Václavem Klausem spočívá v tom, že Bůh si o sobě nemyslí, že je Václav Klaus. Čistě teoreticky s ním však v mnohém souhlasili i jeho oponenti z pravicového tábora, kteří mu sice vyčítali malou citlivost k mimoekonomickým skutečnostem, v zásadě s ním však ideově pluli na jedné lodi. Ale Václav Klaus byl především politikem. Což zní jako naprostá banalita, avšak pro posouzení jeho myšlenkové produkce jde o naprosto zásadní parametr. „Ekonomie je nesmírně složitý vědní obor a v závěru dvacátého století je laikům nepřístupný stejně tak jako fyzika či biologie. Na veřejnosti se proto většinou utilitárně využívá pouze velmi zjednodušený odvar velmi jemných vědeckých diskusí,“ napsal Václav Klaus v září 1991 v článku nazvaném Vidím neviditelné. Tady se trefil do černého. Napsal to moc pěkně, nejen o druhých, ale i - sám o sobě. Člověk si musí vybrat, nemůže být vším. A byť v sobě může objevit vlohy pro více oborů lidské činnosti, zpravidla nedokáže vykonávat více rozdílných profesí najednou. Tak jako nelze být zároveň houslovým virtuosem a boxerem, nelze současně provozovat politiku a vědu (či intelektuální reflexi). Leč Václav Klaus se o to, patrně autenticky, snaží. A v politice dovedl tento mix, alespoň v určité době, dobře uplatnit. V politickém ringu má šanci na úspěch ten, kdo sebevědomě nabídne „zjednodušený odvar vědeckých diskusí“ v zjednodušeném moralistním hávu. Václav Klaus své protivníky často líčí jako osoby s nějakým morálním kazem. Nikoliv mnohomluvně, ale pomocí jednoho či několika pejorativně zabarvených „slovíček“. „Škarohlídi a pesimisté, kteří malují všechno kolem sebe černými barvami“, „konstruktivisté“, zástupy rozličně opřívlastkovaných „intelektuálů“, „alarmistů“, „blobistů“, „europeistů“ či „stratégů politické korektnosti“ zaplňují jeho texty i veřejné projevy jako nějací skřeti z pohádek. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem příběhu je však on sám. Alarmisté, europeisté i ti obyčejní škarohlídi mají samozřejmě nějaký reálný předobraz, líčení Václava Klause je však silně ovlivněno autorskou licencí.

V devadesátých letech ho jako hlavního vypravěče brala zhruba třetina společnosti. Když však byla hlavní ekonomicko-transformační bitva vybojována a volný trh se nejen prosadil, ale odhalil i své stinné stránky, Klausův kredit počal blednout. Po porážce v parlamentních volbách 2002 ho ODS dokázala, i s pomocí rozkolu v ČSSD a komunistů, dostat na Hrad, kde nyní slouží už druhé volební období. Nicméně v přímých volbách (tedy na otevřeném volebním trhu) startoval naposledy před více než osmi lety.

„Před 140 lety hrozil Karel Marx, že Evropou obchází strašidlo, strašidlo komunismu. Jsme-li optimisty, věříme, že toto - jím k životu vyvolané -strašidlo již bylo v Evropě demaskováno, že bylo zahnáno tam, kam strašidla patří, a že mu nezbývá nic jiného než pokusit se znovu zaútočit - tentokrát pod jinou firmou,“ napsal Václav Klaus 17. listopadu 1991. Do konce devadesátých let zaháněl (ekonomickou reformou) zbytky onoho komunistického strašidla, pak si však začal klást otázku, pod jakou „firmou“ nyní nestvůra zaútočí. Postupně nalezl dvě takové firmy: zelené a Evropskou unii.

Na vztahu k Evropské unii se však viditelně projevuje rozpornost či nedostatečnost Klausovy základní ideové výbavy, tedy klasického liberalismu. Na Unii útočí jako na přebyrokratizované a nikým nevolené mocenské centrum, které se chová podobně jako státní plánovací komise v dobách komunismu. Nicméně to je pohled jen jedním okem. Druhé oko by mělo vidět, že bruselský dirigismus, přes všechny úlety typu úsporných žárovek, vytváří sen všech ekonomických liberálů: jednotný evropský trh. A na jednotném trhu musí platit jednotné normy včetně toho, co je a co není rum či utopenec. Jednotný trh zkrátka předpokládá unifikaci. Malebnost středověkého tržiště, imitovaná dnes kvůli vyšším tržbám turistického průmyslu, je sice poutavá, avšak podobně jako všemožné pražské, vídeňské, vlámské i jiné lokte dávno vytlačil metr (a to „netržně“, na základě politického rozhodnutí a mezinárodních dohod uzavřených pod francouzským tlakem), nyní platí jednotná norma (neboli „stejný metr“) i pro záchodová prkénka. Jde o zlovůli viditelné ruky Bruselu, nebo zde bruselský pařát vedou zájmy neviditelné ruky trhu? Nestejnost norem v jednom tržním prostoru přece zvyšuje náklady. Neztratil zde Václav Klaus schopnost „vidět neviditelné“?

Klausova kritika „bruselského leviatana“ je též zpravidla velmi obecná a nekonkrétní, snad s výjimkou vymýšlení jmen pro různé druhy skřetů. Detailního rozboru fungování evropských institucí jsme se od něj zatím nedočkali. Možná i proto on a jeho příznivci nedovedou přesněji rozlišit, co z jimi líčených zel vyšlo přímo z bruselské tlamy a co vzniklo spíše přirozeně a spontánně jakožto výsledek svobodného, byť zajisté velmi problematického vývoje západní civilizace jako takové.

Ve „velmi jemné diskusi“ na toto téma jim rovněž brání poměrná mělkost jejich vlastních ideových východisek, která nyní prezentují pod nálepkou konzervatismu. Kde se však ony trvalé hodnoty berou a proč by se zrovna ty jimi adorované, a ne třeba nějaké jiné měly ocitnout na seznamu památkově chráněných hodnot, na to už naši „antibruselisté“ zpravidla odpověď neznají.

(MfDnes)