Květen 2011

Josefa II. bychom dnes potřebovali jako sůl

Petr Andrle

Dnes ve středu 13. dubna 2011 si připomínáme (tedy jak kdo), že se před 270 lety se narodil významný evropský politik Josef II., císař Svaté říše římské, král uherský, král český a arcivévoda rakouský. Dnešní náš národ se na tohoto císaře dívá spíše očima Aloise Jiráska. Ano, rušil kláštery, jak nám sugestivně popsal Jirásek, ale pouze ty, které se nezabývaly zdravotnictvím, vědou nebo vzděláváním. Zajistil důchody pro kněze. Jeho toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Od roku 1782 byla podobným způsobem víc tolerována i židovská víra.

O císaři Josefovi II. se občas tvrdí, že byl reformátorem za každou cenu. Že vydával denně v průměru dvě reformní opatření. Ano. Mnohé jeho reformy byly neuvážené, překotné a velice problematické. Některé ani nebyly jeho, protože ke konci života mu bylo leccos jen podstrčeno. Ale ty důležité a realizované stály v podstatě za to. Za nejdůležitější jeho reformy lze považovat praktické zrušení cenzury, toleranční patent a zrušení nevolnictví. Všechny tři vydány roku 1781, tedy před 230 lety. Josef II. zajistil i další změny, například zlepšení postavení Židů, kteří se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. Provedl například reformu trestního práva, jíž v podstatě zrušil trest smrti. Zavedl nové úřady a úřední hodiny, zřídil síť nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformoval školství.

Díky němu bylo zrušeno nevolnictví a nahrazeno mírnějším poddanstvím a nadále byla zachována robota, prakticky až do roku 1848. Poddaní již nepotřebovali souhlas vrchnosti k odstěhování z panství nebo když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství či když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat. Z poddanství rovněž bylo možné se vykoupit. Nepřímým důsledkem tohoto opatření byl nárůst vzdělanosti a podnikatelské činnosti, což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v českých zemích. Možnost stěhování do měst podpořilo i český živel ve městech.

Císař mimo jiné například nařídil i to, aby všichni mohli číst bibli ve svém mateřském jazyce. Ještě před tolerančním patentem zrušil Josef II. náboženské komise, které odnímaly lidu bludařské knihy, prohledávaly domy a dohlížely na hospody, zejména o trhových dnech, kde prý nejnebezpečněji lid mluvívá o věcech víry. Úřadům bylo dáno poučení, že ne každá protestantská kniha je závadná, a že nesmějí být trestáni lidé, kteří je přechovávají. V českých zemích se budovala zdravotnická zařízení, rostla síť císařských silnic lemovaných alejemi. Významně zhoustla síť poštovních spojů. Byly vynakládány velké prostředky na povzbuzení průmyslové výroby. Mnoho se investovalo do zemědělství. Byla to také doba vzniku novodobého byrokratického státního aparátu. Začaly fungovat úřady, byť těžkopádně.

V době svého dospívání byl Josef u dvora pokládán za slabomyslného. Avšak on zatím celé noci četl knihy z filozofie, politiky, hospodářství, vojenství i knihy cenzurou zakázané. Nevzdělanci začal opovrhovat. Od chvíle, kdy začal být přítomen zasedáním ministerské rady, dával nejvyšším byrokratům najevo, že je pokládá za zpátečníky. Veřejně je označoval za "sbírku zaprášených mumií". Jasně vnímal polovičatost předchozích reformních opatření. Jako dvacetiletý, v roce 1761 předložil ministerské radě dokument o tom, že vláda je odpovědna národu, že je povinna mu skládat účty. Zároveň se v tomto dokumentu píše o tom, že stát potřebuje, aby lidé měli občanskou i náboženskou svobodu. Používá v tomto dokumentu i termínu veřejné blaho (v důsledku četby osvícenců), hovoří o nutnosti snížení počtu úředníků a o právech občanů. Škoda jen, že „zaprášené mumie“ jeho dokument odmítly. O patnáct let později schválil americký kongres Deklaraci nezávislosti z pera Thomase Jeffersona. Oba dokumenty se ve své podstatě tolik nelišily. Jenže v roce 1761 označili ministři Josefův text za směšný a naivní. Jinak i později byl Josef II. na sebe velmi přísný. Chtěl stihnout vše. Běžně prý pracoval 18 hodin denně. Sám při svých cestách poznal realitu života v říši. Často cestoval na zapřenou pod jménem hrabě Falkenštejn. Vícekrát byl v Čechách a jako první Habsburk se naučil docela slušně česky. Poznal život v chudobincích, sfáral do šachty, viděl následky dobytčí epidemie na Klatovsku a zažil hladomor v Čechách. Nasadil laťku příliš vysoko a zvolil tempo, na jaké společnost nebyla připravena.

Devět let před svou smrtí (v únoru 1781) napsal arcibiskupu solnohradskému:"Říše, kterou spravuji, musí býti spravována dle mých zásad; předsudky, fanatismus, stranictví a otroctví ducha musí být potlačeno, a každý poddaný musí být dosazen v požívání svobod občanských."

Snad ještě dvě zprávy, které dělí 240 let, a přesto se bohužel mnoho neliší:

Z pamětního spisu Josefa II.(1771)

„A tak byly mezi ministry pořádány hotové dražby na královské milosti, na zvýšení platů, na čestné tituly, postupy a řády. Každý z ministrů nutně potřeboval svých podřízených jednak k zvýšení své vážnosti a k vykonávání prací, jež pak vydával za své, jednak k vyhledávání malých a tajných intrik. Z toho pak vznikla úmyslný úskok na státní pokladnu; v tom byla příčina, že všechny úřady byly rozmnožovány, zřizována místa nových zbytečných prezidentů, neschopní lidé podržováni a povyšováni, a jim po bok ustaveni jiní, aby za ně pracovali…“

V nedávném vydání MF Dnes se v jednom úvodníku píše (2011):

Vznikají noví šéfové, přijímají nové podřízené (kdo jich má více, je důležitější), všichni musí odůvodňovat svoji existenci. Proto si hlídají svoji agendu, aby o ni nepřišli. To je ten lepší případ. Horší je, pokud si vymýšlejí novou – hlášení, vyhodnocování, zapisování, sledování, potvrzování, příručky, razítka. Oběťmi tohoto systému jsou ti, kteří státní správu sponzorují, tedy všichni, již platí daně.

Co zbývá dodat? Jak by tedy měly vypadat reformy, to mohou ministři vlády klidně okopírovat od Josefa II. Jinak například snížení počtu úředníků a značné úspory v nákladech na státní správu slibovaly v letech 1990 – 2011 všechny vlády; ať se prohlašovaly být pravicovými či levicovými, všechny korumpovaly a utrácely. Jen v letech 2000 – 2010 přibylo ve státní správě asi 30 000 nových úředníků. Je to zvláštní. Koncem 18. století nebyl internet, telefony, agentury, mobily a přece Josef II. věděl přesně to, co zřejmě neví dnešní premiér a nevěděli (nebo nechtěli vidět) ani jeho předchůdci. Byrokracie stoupá, státní dluh stoupá, jedině korupce roste. A o skutečných reformách si zatím můžeme nechat jen zdát, protože jimi samozřejmě nejsou ty dosavadní diletantské hokuspokusy, které měly snížit náklady na státní správu. Jestli to není tím, že Josef II. chodil v přestrojení mezi lid. Neboť již dlouho jsem žádného politika mezi lidem neviděl. Ani v přestrojení. Aby mi bylo rozuměno. Jet na nějakou stranickou konferenci či přestřihnout někde pásku, to neznamená, že je politik mezi lidem v tom potřebném slova smyslu.

Častý výskyt jména Josef v českých zemích je již více než dvě stě let odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Této výsady se později nedostalo žádnému našemu panovníkovi, prezidentovi či předsedovi vlády. Zatím se mi rovněž ani nezdá, že by v pojmenování novorozeňat uplynulých měsíců nějak výrazně bodovalo jméno Petr. I když by se mi to líbilo.