Květen 2011

Struktury pro národnostní mír - projekt Karla Rennera a Moravské vyrovnání 1905

Ladislav Josef Beran

Národnostní boj ve "starém Rakousku" dal podnět ke vzniku programu, který mohl vzbuzovat oprávněné naděje na vyřešení svárů a přinesl dokonce i příklady úspěšného uplatnění programu: návrh Rakouské sociálně demokratické strany národnostně politické reorganizace Rakouska (tedy západní části říše bez Uherska, neoficiálně tehdy nazývané Předlitavsko) a jeho uskutečnění v Moravském vyrovnání a plány zavedení v dalších oblastech.

Návrh pocházel od tehdy mladého právníka Karla Rennera, pocházejícího z rodiny drobného zemědělce na jižní Moravě. Cílem návrhu bylo překonání politického zápasu národností, který ochromoval politický život mocnářství. Rakouská sociálně demokratická strana jej na sjezdu v Brně roku 1899 (v té době byla spojena s českou sociální demokracií) přijala za svůj program. Celkové Rennerovo působení přispělo rozhodující měrou k dalekosáhlé programové identifikaci sociální demokracie s tehdejším rakouským soustátím, které jí bylo v této souvislosti, jak už zmíněno, považováno za zvláště příznivou základnou cesty k socialismu (austromarxismus). Nikdy neopustila představu cesty demokratické. Později, v meziválečné době byl Karl Renner významným demokratickým politikem, zastával mj. úřady (spolkového) kancléře, předsedy parlamentu, a po druhé světové válce vedl Rakousko, obsazené čtyřmi mocnostmi, jako spolkový prezident k národní spolupráci, znovunastolení demokracie, zachovávání lidských práv a znovudosažení suverenity.

Návrh je zde představen nejen v původní formě podle Brněnského programu Sociálně demokratické strany Rakouska z roku 1899, nýbrž souhrnně s pozdějšími verzemi. Vychází ze skutečnosti, že ani rovnoprávnost občanů všech národností, ani rovnoprávnost "národních kmenů", v Rakousku ústavně garantované, nepřinášejí řešení, klidnění v národnostním boji. Jednak neleží jeho předmět v oblasti osobního práva a na druhé straně neexistuje právní a politický subjekt, který by byl nositelem práv "národních kmenů": nejsou jím ani dosavadní korunní země ani politické strany. Jiné právní oblasti jako obchodní, pracovní, odborové, zemědělské, důlní, vodohospodářské atd. jsou zastupovány definovanými právnickými osobami, ale tak aktuální skupiny, které svými požadavky a spory otřásají říší, jako jsou národy, právní zřízení - a jeho základ, odpovídající juristické osoby - postrádají.

První zmíněná skupina jsou obory zajišťující hmotný život, národní život ale patří k oblastem kultury, citů, myšlenek. Tato je v rozporu se svým charakterem politizována a ve své dosavadní neuspořádanosti narušuje chod politického života a oborů zajišťujících hmotný život. Je to následkem chybné koncepce národa, jeho pojetí jako politické veličiny, tedy nacionalismu. Je nutné rovinu národního práva se všemi náležitostmi vytvořit, to znamená přenést národnostní otázky z politické sféry do sféry juristické. Renner shledává jako jedinou cestu k vytvoření fungujících národně právních poměrů vytvoření národních korporací, tedy veřejnoprávních osob, které národ jakožto kulturní společenství zastupují a za něj jednají. Mají být utvářeny jako zastupitelské orgány na základě demokratických procesů, tedy především voleb. V některých variantách počítá Renner v souvislosti s realitou starého Rakouska se zachováním dosavadních zemí jakožto teritoriálních jednotek s vlastními kompetencemi. V jiných, např. právě v Brněnském programu Rakouské sociálně demokratické strany, jsou ale dosavadní země národními územími nahrazeny, tedy zrušeny.

P první světové válce míní Renner, že zavedení národní korporace jako právnické osoby zakotvené v právním a politickém životě společnosti má také odstranit, znemožnit či nahradit neadekvátní a ponižující postavení, do kterého staví saint-germainské mírové smlouvy některé národy v nových národních státech jako národnostní menšiny podřízené státotvorným národům. Má na mysli především sudetské Němce s 3,12 miliony příslušníků v uzavřených, i když ne zaokrouhlených oblastech. Počtem je přesahuje pouze rusínská menšina v Polsku s 3,9 miliony (s Bělorusy činil tam jejich počet souhrnně dokonce 5 milionů). Takové podíly obyvatelstva označuje Renner jako nepravé nebo klamné menšiny, které činí stát ve skutečnosti vícenárodním, pro jaký navrhuje svůj model, původně vyvinutý pro "staré" Rakousko. Po roce 1918, vidí Renner též v mezinárodních organizacích, jako je Společnost národů a později OSN, vytváření právních vztahů mezi národy-státy, analogii k procesu popsanému v měřítku vícenárodního státu, které analogickou transformací zápasu o moc do právních, zde tedy do mezinárodně právních vztahů, směřují k zajištění skutečného míru.

Požadavkem Rennerovy národní organizace státu je jeho rozdělení do územních správních jednotek národnostně homogenních. Vedle nich existují však v mnoha zemích nevyhnutelně oblasti smíšené, které k homogenním nelze přičlenit, aniž tak nevzniknou početné menšiny s nezbytně menšími právy. Je proto nutné vytvořit ze smíšených území vlastní správní oblasti a sice pokud možno tak, aby v nich národnosti byly zastoupeny rovnovážně. Rennerovi se nabízela jako vzor vícenásobná analogie národností a náboženských konfesí. Podobně jako náboženské vyznání, je národnost záležitostí osobního postoje, myšlenkového a citového vnitřního života a nepolitických podniků (kultovních, kulturních, vzdělávacích), jichž se dobrovolně účastní zpravidla jen příslušníci skupiny. Moderní stát vyvinul fungující model paralelní existence a současného působení náboženských vyznání v jednom společném území i v jedné politické obci. Každá konfese tam vytváří vlastní strukturu, vlastní náboženskou obec a jí nadřízené orgány, které autonomně spravují své vlastní náboženské záležitosti a s nimi nezbytně spojené záležitosti hospodářské, sociální, školské (až po teologické fakulty), stavební, umělecké atd. Jednotlivé konfese mají také nad svými členy částečnou svrchovanost berní, tedy právo na určitý podíl daní právě jen jejich členů (církevní daně) a tím se samy financují.

Analogický princip lze aplikovat na národnosti ve smíšeném území. Na rozdíl od náboženského systému, který připouští občany bez vyznání, musí zde být každý obyvatel členem jedné z národností, pokud není cizincem nebo příslušníkem některého dalšího národa státu. Příslušníci jedné národnosti vytvářejí národní obec v rámci politické obce, s odpovídajícími právy a povinnostmi. Správa vede seznam příslušníků jednotlivých národních obcí (označovaný v těchto souvislostech jako "národní katastr"). Volby do národních zastupitelstev všech úrovní a do jiných národních volených orgánů probíhají odděleně, každý volí ve svém volebním obvodu národní zastupitelstva, a to jak ve volbách obecních, tak ve volbách správní oblasti (okres, kraj), případně i ve volbách celonárodních. Legislativa, tedy parlamenty všech úrovní, jsou ve smíšeném území rozdělené na národní komory. Hlasovací, schvalovací pravidla a možnosti veta jsou ovšem přesně ustanoveny, aby odrážely národnostně politické potřeby účinně a optimálně demokraticky a aby parlamenty byly ve společných záležitostech schopné demokratického, všem přijatelného usnášení. Rennerův systém je tedy kombinací teritoriálního (pro jednonárodní oblasti) a personálního (pro smíšené oblasti) principu. (Brněnský program Sociálně demokratické strany Rakouska z roku 1899 se o smíšených oblastech nezmiňuje.)

Obyvatelé homogenních správních území jednoho národa a příslušníci téhož národa ve smíšených územích tvoří národ jakožto personální svaz, který je personální korporací s legislativou a exekutivou na různých úrovních. Nejvyšší úrovní je volený užší výbor, národní rada. K národní korporaci patří také příslušníci národa žijící v jiných územích státu; nemají tam sice svoji národní organizaci ve svém bydlišti, ale požívají zde, jako ostatně na půdě celého státu, tedy i v oblastech jiných národů, národní ochrany (čemuž tak v době návrhu, jak zdůrazňuje Renner, v Rakousku není).

Územně správní orgány mají dvě funkce současně: některá jejich oddělení jsou státními správními orgány státu a jiná jsou orgány národní samosprávy, a to jak v jednonárodních správních oblastech, tak ve vícenárodních; tam působí vedle sebe sekce obou nebo všech tam žijících národů. Lokální a regionální správní orgány jsou rozděleny na národní sekce pouze v oborech příslušejících národní sféře (tedy především obory kulturní a sociální), ostatní obory jsou nadnárodní, obsazené úředníky národních příslušností v poměru odpovídajícím poměru národností obyvatelstva.

V rozdělení moci mezi národní korporace a stát se jedná především o vztah kompetencí. Celostátní kompetenci náleží reprezentace státní svrchovanosti, dále vojenská moc, která zůstává nedílná, národy mají právo na její pomoc; také soudní svrchovanost patří k ústředním pravomocem, stejně jako finanční svrchovanost, řízení hospodářství, dále personální svrchovanost, tedy právo udílet pokyny a zákazy pro jednání osob, zatýkat je atd., vykonávání tohoto práva je ale přeneseno na národní moc. Úřední právo jako moc pověřovat osoby posty ve správním aparátu je kompetencí vždy nadřízené úrovně správy, v každé oblasti moci odděleně, tedy státní, územní a národní, přičemž nejvyšší úroveň je volená. Při veškerém obsazování musí být brán ohled na národnost, tedy na převážný jazyk kompetence dotyčného a na poměrné zastoupení národností. Teritoriální (zemská, státní) kompetence disponuje územím a věcmi na něm se nacházejícími, což zahrnuje hospodářství a jeho regulaci. Národní kompetence se vztahuje na osoby v jejich kulturní dimenzi, tedy vzdělání, zprostředkování kultury veřejnosti, kulturní ústavy i sociální zařízení; na ni je také přeneseno vykonávání státní personální moci (policie).

Vrcholným zákonodárným orgánem státu je dvoukomorový parlament. První komora sestává ze zástupců národů z jejich teritorií, tedy jejich parlamentů, druhá je tvořena poslanci vzešlými ze všeobecných celostátních voleb bez ohledu na národnosti. Vícenárodní stát bude tak nejen de facto, nýbrž i de iure kondominiem jeho národů, tedy federací, spolkovým státem národů. Dosavadní politický zápas národních stran v něm bude nahrazen právním procesem národních korporací před ústavním soudem. Politická scéna, osvobozená od národnostních bojů, se může věnovat svým vlastním úkolům.

V jednojazyčných územích národní jazyk jazykem veškerého styku občana s úřady, i politického života na obecní i na vyšších úrovních. Národní jazyk je i vnitřním úředním jazykem. Pouze u úředníků, k jejichž činnosti patří styk se státním centrem nebo s jinými národy, je dvojjazyčnost jejich nezbytnou profesní kvalifikací. Smíšené oblasti jsou dvojjazyčné, občan se ale stýká pouze s úřady své národnosti, které úřadují se stranami i vnitřně v národním jazyku. Z jazykové sféry jsou tak dalekosáhle vyloučeny prestižní cíle a mocenský zápas.

Moravské vyrovnání

Je málo známou skutečností, že uprostřed epochy zápasu o národní vyrovnání a o jazyková práva v Rakousku-Předlitavsku bylo dosaženo zřízení oázy míru a klidu, časově a územně sice značně omezené, nicméně realizované, v podstatě aplikace systému právě představeného. Jedná se o režim zřízený na Moravě roku 1905. Bezvýsledná jednání o česko-německé vyrovnání iniciovaná šéfem vídeňské vlády Ernstem von Koerber 1900-1904 pokračovala dále pouze na Moravě a dospěla k ujednání o vyrovnání, které pak císař mohl 7. listopadu 1905 schválit. Rozhodující pro dosažení dohody byl souhlas německých zástupců s novým volebním řádem zemského sněmu, jímž ztráceli většinu danou starými privilegiemi. Vývoj směřoval tak jako tak ke všeobecnému a rovnému volebnímu právu, Němci by byli stejně ztratili svoji většinu o málo později. Oni ale tento krok učinili při jednáních o vyrovnání, čímž umožnili jejich úspěch.

Moravský zemský sněm měl nyní tři kurie (oddělení parlamentu či parlamentní korporace, v jistém smyslu komory), českou, německou a velkostatkářskou s pevně ujednaným počtem poslanců: Češi jich stavěli 73, Němci 46 a velkostatkáři (tzn. především šlechta a biskupové) 30. Voleno bylo jejich stranické a osobní složení v rámci těchto kontingentů. Pro Zemský výbor bylo též určeno národnostní složení, tvořili jej nyní čtyři Češi, dva Němci a dva velkostatkáři. (Dosavadní sněm neměl žádné národní kurie, byly v něm: kurie velkostatkářská, kurie měst, kurie venkovských obcí a nově kurie poslanců zvolených na základě rozšířeného, později všeobecného volebního práva.) Obdobně jako zemská organizace byly na národní kurie rozděleny správy smíšených měst a obcí i správy smíšených okresů. Volby probíhaly podle shora popsaného Rennerova systému, tedy osoby zanesené v národním katastru jako Češi volili na všech úrovních jen české zástupce atd., ve smíšených obcích a územích působily vedle sebe správní orgány obou národností.

Mírových poměrů bylo dosaženo také v oblasti užívání jazyků. V ní zásadně rozhodovala každá korporace pro oblast své kompetence, prakticky tedy určovaly místní užívání jazyků především obce (což bylo ostatně v Rakousku, tedy i v českých zemích, zákonnou praxí už od vydání obecního zákona roku 1861). Také každá samosprávná korporace měla svá pravidla užívání jazyků sama určovat. Pro obsazování míst ve veřejných službách bylo ujednáno, že se bude řídit podle jazykových poměrů v obyvatelstvu v místě či v oblasti působnosti dotyčného úřadu.

Vyrovnání přineslo Moravě devět let převažujícího národnostního a jazykového míru, jehož decentralizované a samosprávné zásady se pro pokojné soužití i klidný politický život plně osvědčily. Na straně české politiky ale moravské vyrovnání mnoho přívrženců nenašlo, nepřinášelo Čechům žádné výsadní postavení. Jako řešení si ho vážila a dodnes cení hlavně jen strana německá. Válečnými opatřeními pozbylo pak vyrovnání praktické působnosti a po založení Československa byla všechna opatření Moravského vyrovnání zrušena.

Ve zbývajících letech "starého" Rakouska doznalo Moravské vyrovnání širšího uznání, podle něho byly jazykově-národnostní poměry uspořádány roku 1910 také v Bukovině (mezi Němci, Rumuny, Rusíny a židy) a podobný režim byl připravován také pro Halič (vyrovnání mezi Poláky a Rusíny), kde už ale k zavedení nedošlo v důsledku vypuknutí války. V Čechách k ničemu podobnému nedošlo, v letech 1908 - 1911 se předseda vídeňské vlády Richard baron von Bienerth-Schmerling opět pokoušel přivést politiky obou národů k smíru na základě moravského režimu. Ale český zemský sněm nebyl v stavu dohodnout se tehdy ani na pořadu jednání, na věcná jednání nebylo tedy ani pomyšlení. Vláda se nicméně snažila řadou návrhů týkajících se volební reformy do zemského sněmu, národnostního ohraničení okresů, prohloubení samosprávy, atd. napětí zmírnit, návrhy však vždy nejméně jeden z národních táborů zamítl, všechny ztroskotaly, stejně tak jako poslední pokus ministerského předsedy Stürkha o vyrovnávací jednání v únoru 1914. Válka pak učinila konec usmiřování, válečný režim vytvořil pro Čechy určitý nový národnostní útlak a posílil tak jejich odpor vůči mocnářství.

Po zřízení Československé republiky byla veškerá ustanovení Moravského vyrovnání zrušena. Národnostní a jazykový režim nového státu byl přímo protikladem každého "vyrovnání".