Květen 2011

Zkažené c. k. narozeniny

Václav Drchal

Proces s Omladinou byl plný rebelantství, solidarity a teatrálních gest. Většinu obžalovaných soudce kvůli rušení klidu vykázal před rozsudkem ze soudní síně. Výjimečný soud poslal 68 omladinářů na celkem 96 let za mříže. Rozsudek padl 21. února 1894 v devět ráno. Nejdůležitější „spiklenci“ se však výši svého trestu dozvěděli až večer, ve chvíli, kdy se do věznice podařilo propašovat odpolední vydání novin. Devětadvacet dní procesu s Omladinou bylo totiž tak bouřlivých, že předseda soudu Krčmář z vazby do soudní síně na poslední dni jednání radši nikoho nepustil. „Ten večer bylo v Novoměstské trestnici nezvykle smutno. Ti hoši, z nichž dosud hrdina každý, do posledního okamžiku tvrdí a nepoddajní, skrytě kropili tuto noc své podušky,“ vzpomínal později ve své knize Omladina a pokrokové hnutí jeden z odsouzených – dvacetiletý typograf Antonín Pravoslav Veselý.

Za mříže přivedly mladé pokrokáře císařovy loňské třiašedesáté narozeniny. František Josef I. je měl 18. srpna, oficiální pražská oslava však proběhla tradičně již o den dřív na Staroměstském náměstí. Tentokrát se moc nevyvedla, mladí ze spolků jako Žižkovan či Slávia se totiž domluvili, že ji využijí ke kritice potlačovaní českých práv. Několik stovek demonstrantů, včetně Veselého, básníka Stanislava Kostky Neumanna, pozdějšího poslance Františka Modráčka či „národního zrádce“ Rudolfa Mrvy, řevem a zpěvem Rudého praporu přehlušilo vojenskou hudbu a začalo skandovat protistátní hesla. Mezi lidmi se objevily protidynastické cedule, které den před tím na hektografu namnožili Josef Ziegloser, Václav Čížek a František Šulc. Demonstranti se vydali Celetnou ulicí, tupili císařský majestát, strhli reklamní tabule šlechtického kasina a Na Poříčí vymlátili výklady restaurace U císaře rakouského. V následujících dnech policie v Praze a dalších městech každé ráno nacházela přemazané dvouhlavé orlíčky na poštovních schránkách. Omladináři používali prakticky nesmytelnou směs černého Eisenlacku a vaječného bílku.

Policie nejdřív tápala a zatýkala naslepo, pak ale získala informátory. Prvním byl obchodní příručí František Legner, který zpronevěřil 216 zlatých a snažil se udáváním vyhnout trestu. Druhým později ze msty zavražděný rukavičkář Rudolf Mrva. Legner a Mrva prozradili řadu jmen a tvrdili, že existuje tajná organizace Omladina. Oba si vymýšleli. Víceméně neškodných hospodských spolků sice existovalo mnoho, tajná a státu nebezpečná organizace však nikoliv. To ale policii nevadilo a rozjela vlnu zatýkání. Kromě mladých demonstrantů přišly kvůli velezrádnému spolčování na řadu i starší organizátoři pokrokové mládeže. Do vazby se dostal třeba pozdější ministr financí Alois Rašín či novinář a pozdější poslanec Antonín Hajn. Vždyť rozsudky jsou připravené Proces se 76 omladináři začal 15. ledna v devět hodin ráno u trestního soudu na Karlově náměstí. Kvůli v září vyhlášenému výjimečnému stavu nad Prahou mladíky (nejmladším bylo 16, nejstaršímu 31 let) nesoudila porota, ale speciální šestičlenný senát v čele s radou c. k. zemského soudu v Praze Krčmářem.

Proces nestihl ani pořádně začít, když došlo k prvnímu střetu. Obžalovaní chtěli, aby proces byl veřejný, Krčmář ale rozhodl, že proběhne za zavřenými dveřmi. Tím rozzuřil Václava Čížka, který pohrozil, že všichni odepřou výpověď, pokud soud do síně nepustí tři důvěrníky na každého obžalovaného. „Ano, zákon to stanoví, ale není tu místa. Nebudete-li vypovídati, vaše škoda,“ odsekl mu Krčmář. Na to mu Čížek vmetl do tváře, že na tom stejně nesejde, „vždyť máte rozsudky již připravené“. V síni pak vypukla taková vřava, že soud musel své jednání přerušit a státní zástupce Lorenc se dostal k obžalobě až nazítří.

Třetí den začal Krčmář výslechy. Výpovědi byly různé. Pětadvacetiletý Rašín seriózně vysvětloval, o co pokrokovému hnutí jde, a příčinu procesu viděl „v rostoucí nepohodlnosti pokrokového hnutí, které si vzalo za úkol studovati otázku sociální a spojiti ji s otázkou národnostní“. Všechny naopak pobavil sedmnáctiletý malíř porcelánu Rudolf Fejfar, který na otázku soudce, proč vymlátil okna v redakci staročeského Hlasu národa, odpověděl: „Mínili jsme, že vésti polemiku s Hlasem národa by bylo hloupé.“ Fejfar i Rašín se ale shodovali v jednom – žádná Omladina neexistovala.

Později přišlo na řadu 169 svědků. Někteří z nich se okamžitě stali objektem nenávisti. „Obžalovaní, kde mohli, uráželi je, když odcházeli, syčeli za nimi, a některé... i nepozorovaně kopli,“ vzpomínal Veselý. Dvacátý třetí den jednání se obžalovaní, kteří seděli ve vazbě, odmítli se vrátit do cel s tím, že jim soud zakázal nedělní návštěvu příbuzných. Pořádek musela zjednat stráž s nasazenými bodáky. Někteří omladináři v čele s Čížkem si roztrhli košile, nastavili hruď a teatrálně křičeli: „Bodněte! Vrahové!“ Druhý den obsadila soudní síň policie a omladináři se po strkanicích, při kterých rozbili skleněné dveře, vzdali advokátů s tím, že pod bodáky se hájit nebudou. Soudce jim na další dny zakázal přístup do síně a za obhájce ex offo určil náhradníka výjimečného soudu Barnáše.

Na rozsudek došlo 21. února. Ochotní svědci a zmatené výpovědi některých „spiklenců“ poskytli dostatek důkazů a soud ze 76 obžalovaných osvobodil jen osm. Nejvyšší osmiletý trest dostal Ziegloser, po něm následoval Václav Čížek se šesti roky, Rašín vyvázl se dvěma léty, Hajn s 18, Neumann se 14 a Veselý se sedmi měsíci. Naprostá většina zavřených se nicméně dostala ven při amnestii v listopadu 1895. Rozpětí trestných činů bylo obrovské – od velezrady přes tajné spolčování, urážení Veličenstva až po přestupek proti bezpečnosti majetku. Štěstí měli ti, jejichž paragrafy byly brány za čistě politické. Skončili v tehdy moderní plzeňské věznici. Žili sice v samovazbě, nemuseli ale pracovat a dostávali dobré jídlo. „Zařídil jsem se tedy co nejpohodlněji pro bezstarostný rok života věnovaný literatuře, meditaci a poesii,“ vzpomínal podle knihy historika Jiřího Pernese Spiklenci proti jeho Veličenstvu Neumann. Všichni na tom tak dobře nebyli. Ti, jejichž paragrafy byly brány za částečně kriminální, seděli v Praze na Pankráci, lepili obálky, jedli mizernou stravu a cely sdíleli s kriminálníky. Ani plzeňská „fešácká“ samovazba všem nesvědčila. Dva omladináři tu umřeli na tuberkulózu, jeden zešílel a bouřlivák Čížek se dva dny po propuštění zastřelil.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)